Klíma - výpisky z díla


Dosavadní úroveň lidského jedince, světa a společnosti je nízká nebo v každém případě nedokonalá. Člověk zůstává většinou, s malou výjimkou několika géniů, na úrovni zvířete, civilizovaný, kulturní člověk dokonce i pod ní, protože potlačil přirozené zdravé instinkty, jimiž se bezprostředně projevuje u zvířete jeho „já“, a změnil je sice za projevy vůle, ale vůle chabé, podřadné, orientované k méněcenným, nízkým cílům prospěchářství a požitku.


Misantrop je největší průkopník lásky k lidem.



(Slavná Nemesis)

Čas neboli rozvíjení se myšlenky teče pomalu, pomalinku; Věčnost má pokdy. A ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou – Bůh.


„Já nejsem blázen, já jenom tak trochu blázním. Byla jsem sice taky už blázen, ale jen citem, ne rozumem.“


To jediné, co nutno lidem zazlívat, jest jejich pitomost.


Kdo miluje, je už sadista; a masochista též; tři slova pro touž věc.


Vše je snem – snem je věčnost. A jediným hříchem je to, že se ve snu šílí; to musí být vyhojeno, k vůli tomu žijí všichni lidé a zvířata a rostliny a hvězdy.


Přízraky a víra v ně odporují Vůli! Ne „zevní svět“ – ten je vždy ochočený a vůli služebný – : přízraky zabíjejí Vůli!


Myšlenka, čím více vzlétá k Bohu, tím níže stejnou měrou klesá do nížin a bažin lidstva...


Připsal rychle několik řádků ke včerejším stránkám, popatřil ještě na fotografie rodičů a několik jiných nejdražších předmětů, – ale náhle vše to zlostně odhodil a rychle se oblekl. A vznešená nálada zcela se mu vrátila.


Vůle; jen kdo ji nemá, hledá příčiny v něčem jiném, v něčem mimo sebe, v „přírodě“, v „bohu“...


Fuj na všechny ty lidské hovadské pojmy!


Ne, nechci „život“, chci Věčnost. Sto let života mně přála, haha! Jak skromní jsou lidé! Nemám-li Věčnost, nechci nic!


Vznešenost duše dává křídla tělu; běda dnešnímu aeroplánnímu, berličkovému lidstvu, které to nechápe.


Jakým bídákem je svět, v němž je vůbec možná – sebevražda!


„Co mám činit?“

„Vysvoboď se!“

„Od čeho?“

„Od sebe – Sebe! Od člověka – Boha!“


Vůle toho, kdo je jí schopen, činí schopným každého činu a všeho.


(Podivná příhoda)

Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášť skutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinérní člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.


Co je pravda?: vše, co je volnost; co lež?: vše, co zavání otroctvím.


(Svět jako vědomí a nic)

Že absolutní „subjektivismus“ – „theoretický egoismus“ je nevývratný, musil doznat sám Schopenhauer, kterému byl trnem v oku. Místo však, aby byl důsledně k doznání tomu zastavil ihned další stavbu své neomylné filosofie, mstí se počestný filosof infamií, „že theoretický egoismus jako vážné přesvědčení mohl by vystoupit jenom v blázinci a že by potřeboval spíše léčení než argumentů“. „Jako vážné přesvědčení“ nebude slušný filosof jej chovat, prostě proto, že nechová naprosto žádných přesvědčení. – Filosof s přesvědčeními je krátce podvodník – jinak však mohl by být o něm přesvědčen stejným právem jako o čemkoli jiném. – Absolutní subjektivismus je možný jako každá jiná filosofie...! – Kdyby filosofická chátra mluvila zde o blázinci, je to v pořádku: od filosofa je to podlou hanebností!! – Absolutní subjektivismus je nejvíce povznášející, krásnou, lákavou, příznivou filosofickou možností: činit individuum vším, „Bohem“ – pleno sensu; ponechává pole pro všechny možnosti, ku př. dosažení finální „blaženosti“. Ostatní rozumné filosofie jsou více méně „bezútěšné“...


Dva základní ethické příkazy vysokého ducha: buduj sebe co nejvýše! A k tomu hleď se provléci tímto ušlechtilým životem co nejchytřeji, jak se to jen nechá.


Logika a jsoucnost majetkem jsou člověka: sám se postavit nad ně a sám se stát Bohem je jedno a totéž. Zlidštit si svět, tj. cítit se v něm stále více pánem... rozhodnout se a rozkazovat si nejvnitřnější přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Vzít věci do svých rukou.


(Boj o vše)

Vše vznešenější v člověku káže okamžitou sebevraždu; co se jí vzpírá, je vše černé v něm, zvířecí...


Je něco nevýslovně nádherného už v tom, že je někdo vlastníkem existence.


(Utrpení knížete Sternenhocha)

Lidé zaměňují příliš často spánek a bdění, božské odpočívání a lenost, pomalu se ploužícího tygra a prase.


„Tajemné moci omámily od dětství mou duši, vůli mou spoutaly. Setřásla jsem je vítězně, stojím zde zcela nová a silná a strašná; běda každému, kdo se mně postaví v cestu!“


Láska je hovadství; největší ze všech! Kdo se zamiluje, přestane být člověkem, Vůle se rozplyne v jejím bahně. Žádný blázinec není dost bláznivý pro zamilovaného. Kdo se zamiluje, měl by být ihned oběšen.


Nenávistí a hnusem dlužno se člověku probrodit do výšin Žehnání, Úsměvu, Smíchu, Všeobjetí, Sebeobjetí.


„Co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?“

„Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!“


„Chci, protože chci“ je summa theoretické, „nechci, co nemohu“ praktické filosofie.


„Zůstanu hrdě vztyčena tím, čím jsem!“


Co se nezvětšuje, umírá, třeba sebe pozvolněji.


„Proč jsi plodil ještě děti? Může ten, kdo vystoupil na vrchol Montblancu, stoupat ještě výš? Potomci velkých mužů byli přece skoro vždy úplná prasata.“


Imperátor si může dovolit vše, i krádež; čemu se říká u obyčejného člověka krádež, jest u Něho jen vznešeným Rozkazem, dobyvatelstvím, samozřejmostí.


„Nečiň nikomu dobře, nechceš-li aby ti činil špatně.“


Všechny mozky všech lidí hnijí a všechny myšlenky lidské kultury jsou jen produkty nejsmrdutější hniloby.


Člověku nutno být Bohem; vše ostatní na lidstvu je lejno.


Nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení.


Do blázince dostane se přemnoho lidí nejrozumnějších, a skoro každý, kdo chodí volně po ulicích, patří do blázince.


Prohrát něco znamená jen: za chvíli to vyhrát.


Láska je to nejtěžší, nejukrutnější. Nutno všecko – všecko milovat; tedy i to nejhnusnější.


„Nebeská moc oživuje mé tělo.

Jsem teď šílený? Zajisté, ano! A úplně! jak vy, lidičky pode mnou, to budete nazývat. Nebdím, nesním, nemám rozum, nešílím.“


Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne.


(Hledění do očí)

Každý je nesmělý tam, kde se necítí být doma, ale který vyšší duch mohl se kdy cítit doma v tomto blátivém údolí?


Čirá sociální nesmělost chodívá společně s intelektuální statečností, – ale ta je skoro totéž co výška, čistota a rovnost karakteru.


Není nic smrdutějšího než zraky trochu mnohých lidí. Mnohý myslí, že vydštil jimi na tě blesky, kde tys měl jen pocit, jako bys byl býval postříknut hnojůvkou.


Spatřil jsem na silnici zdechlinu; s hnusem odtrhl jsem zrak; „Hle jej!“ pokřikovala za mnou, „ten má špatné svědomí, že nesnese můj pohled!“


Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.


Častost čumění do očí je v obráceném poměru k velkosti inteligence.


Nepřetržité koukání do oken duše je drzostí nesmírně větší než koukání oknem do cizí ložnice – nebo kapsy nebo peněženky.


Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.


I nejzanedbanější duše je svatým tajemstvím, i nejnečistší okna do ní tím nejpodivuhodnějším, co země stvořila, ustavičné nakukování tam profanatio sacri. Stanou-li se jednou z dnešních poloopic „lidé“, bude zahledění se v oko svátečním úkonem.


(Dětství)

Otcovský dům, i když rodiče jsou nejušlechtilejší, je domem hanby víc než nevěstinec; škola, i ta nejlepší, je pořád trochu horší než nejhorší káznice; výchova, i ta nejrozumnější, je vždy naprosto křivá... Kdo má čest a hrdost v duši, jen s bezedným studem musí vzpomínat na tuto esencielně bezectnou šaškovskou existenci, tento paskvil na existenci, i když prožíval ji za podmínek nejpříznivějších!...

Mládí všech ušlechtilých duchů bylo eo ipso otrávené.


(Soucit se zvířaty)

„Kdo je necitelný ke zvířatům,

je necitelný i k lidem.“

  • Věta ta nejenže je, jak Schopenhauer ukázal, etickou mizerností, halíc v sobě myšlenku, že vlastně jen na citu k lidem záleží, – je v idiotském odporu ke zkušenosti.


Nejsilnější duchové milovali zvířata o to víc, oč lidi méně; lidi nenáviděli nebo opovržlivou lhostejnost k nim cítili; mezi cítěním se zvířaty a lidmi není pouze rozdílnost, ale antagonismus; mizantrop a zoofil jsou komplementárními pojmy.

Ostatní lidé pravý cit se zvířetem vůbec neznají.


Dle toho pozná se pravé cítění se zvířaty, že platí všem lidem za vrchol přepjatosti, směšnosti, bláznovství, zvrhlosti; přirozeno – jaký ohlas mohl by Franciscus nalézti v oné řehtající společnosti? Láska ke zvířatům je něco mnohem pozdějšího, jemnějšího, vyššího než láska k lidem; tato má původ v sobeckém, ubožáckém pocitu solidarity; ona je objektivní, nadsobecká, čistě „etická“.


(Chvála lichocení)

Nikdo nemůže být lichocením ani kažen – neboť ze stanoviska morálního je každý ze základu důkladně zkažen... A přesahuje síly člověka kohokoli zkazit nebo napravit, – lidé neměli by si s nestoudnou domýšlivostí připisovat moc, kterou nemají...


Není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?


S hnusem a smíchem konali své nutné řemeslo, stejně čestné a stejně nečestné jako řemeslo vrchního ceremoniáře a ministra. Věděli, že kdo s princem jedná, eo ipso musí pochlebovat a plazit se; co jiného je předepsané pokleknutí před trůn, titulování „Váš Majestát“ – než lichocení? A co jiného je – každá zdvořilost? Směšná jest inkonsekvence společnosti, která odsuzuje šmahem lichocení a připouští, schvaluje, velebí zdvořilosti! Ta jest krotkým, stereotypním sankcionovaným druhem lichocení. Pud po prostřednosti, vše extravagantní perhoreskující1, zde vězí: buď si sebehorší, ale nevybočuj z řady! Ale každý silný duch není ničím než vybočením z řady! A jeho heslo je: co dělám, chci dělat radikálně! Jsem-li nucen smočit ve špíně prst, málo na tom záleží, smočím-li tam celou pěst. Tím může se věc státi dokonce lepší. Saepe nimium vertitur in eximium.2


(Tvůrci a velikost)

Nic příšerněji komičtějšího, než že virtuosem, tj. vlastně mužem, stal se dnes eskamotér na nějakém vrzadle nebo žbluňkadle.


(Vznešená síla)

Zde přemáhat – tam přemáhat jest jen líc a rub téže věci: tak tomu chce paradoxní ekvivocita rozkošného hravého tygra Světa.


Jedinou ctností jest vzpřímeně, pevně stát, potácet se jedinou neřestí...


Z křesťanství zbyla jen hromádka lží a hora otrockosti.


Teprve, až stejně často, jako dnes slyší od rodičů: „buď hodný!“, slyšeno bude: „buď statečný!“, hodna bude Evropa pozoru.


(Filosofie Buonapartovy osobnosti)

Vesluje ve hnojnici uličnictví, zvaného politika, diriguje zvířecí rvačky ožralých stád lůzy, tzv. bitvy.


(Sentence)

Duševně jsou všichni lidé kastráti, česky volové.


Hraje-li hudba, připadají mně vždy všechny tváře kolem frapantně3 ošklivější než jindy.


Nejpůsobivější hudební nástroj je buben; měl by být někdy nahražen dělem.


(Smrt a věčnost)

Není peklo, zato milion pekel.


Avšak nespatřil jsi ještě ani vše to, co i člověk spatřit může, ovšem za cenu ztráty člověčenství.


Vše vyšší, jakmile o tom začne mluvit i myslit, persifluje4 ubohý člověk, jehož duch připoután ke hnusné mozkové kaši, a ke skřekům mozkové kaše.


(Filosofické fragmenty)

Jen negací a temnotou nejabsolutnějšího skepticismu, tj. nihilismu, kontradikcionismu, absurdismu, dojdeme ke kladu a záři, nesmírné, netušené; dojdeme jí tím, že náhle prozřevše shledáme, že v ní vlastně již stojíme, že „temnota“ je září. Filosofové vesměs nechali se odstrašit touto temnotou, paradoxností, zdánlivou absurdností. Ale jak by pravda pravd nezdála se ubohému antropopitekoidnímu mozku zpočátku lží všech lží? Absolutní nihilismus jest úplné vzlétnutí nade vše lidské, nesmírný skok ze země do azuru, země, po níž chodí bohové. Dosavadní svět, tj. naše nazírání naň, – musí být úplně zničen, aby z popelu jeho mohl vzlétnouti nový, zářnější.


Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají ze z něho jako z hospody vyhodit.


(Egosolismus, Egodeismus)

Samozřejmě – nemyslícím neboli skoro všem řečeno – jest i „zevní svět“ jen vnitřním světem, „věci“ jen zrakovými, hmatovými myšlenkami, „hmota“ duševním stavem.


Dosavadní filosofie byla hromadou hnoje; respekt před „velkými lidmi“? Raději před krysí mrtvolou!

Strach před svobodou a světlem, – toť tajemství lidstva; člověčenstvo jest jen subspecies krtka, banda doživotně odsouzených, v kriminále si už shnile libujících káranců...


Lidstvo je idiotské proto, že není egosolistické sive5 vznešené, není egosolistické, protože je idiotské. Vnitřnosti lidské psýchy jsou červí; proto je vše Vznešené nesdělitelné.

Kdo slíbí canailli „ráj ještě dnes“, sám je dosud canaille6. Sám musí člověk nebe na sebe strhnout. Aby něčemu z egosolismu rozuměl, musil jej sám dobýt.


A ostatně – egosolista má všude motivy, o jakých se lidičkám nezazdá –. Co mluví, – vše jeho absolutní monolog; kde píše, – jediným svým čtenářem zůstane, i kdyby kniha jeho dočkala se pěti set vydání.


Abortus Boží substance chtěl masochistně opak Boží Volnosti; a vznikl vesmír. Toužil po okovech, představoval si je ve fantazii tak dlouho, až kondenzovaly se v halucinaci: uzřel jejich iluzi, – prozřel vůbec, – vidět znamená jen okovy vidět.


Jsou inteligentní, všivě inteligentní, stejně jako nízcí: nízkost je totéž co chytráckost, chytráckost co inteligence. Nic jim nechybělo, aby k čistému egodeismu dospěli, vyjma trocha té cti a slušnosti... Proč pyrrhonismus7 dodnes anathema est8? Protože neodrážel jim psí jejich tváře.

Až na tři čtyři pravidlo potvrzující výjimky jsou všechna dosavadní filosofémata pouhé esclavismy, pygmeismy. Všenijaký ten pantheismus, mysticismus, theosofismus, upanišadismus, christismus, unio mystica, absorpce v bohu, amor dei intellectualis a jiné psiny, za dodnešní zapamatování jejichž jmen se stydím, jsou oposita Vznešenosti. Au fond vše jen plazení se před pámbíčkem; ale je zcela totéž, kloní-li se člověk před svým šéfem nebo před Hospodinem; buď je úplně Rovný a Volný neboli Bůh, nebo rabské střevo; aut Deus aut vermis. Ať nalhává si všechna ta pokorná holota boží cokoli o mystické jednotě své s bohem, ať nafouknuta je svými extatickými, česky nábožnými neboli psími vapeury jako nadmutá kráva, faktum je, že vzhlížejí k svému bohu stejně jako ratlík ke člověku.

Stačí podívat se do ohařích očí a říci si: „S takovými společníky se nechodí na procházku, leda na provázku-li jsou vedeni...“ Do té míry byla „kultura“ nízkostí, že neznala protiklad „pantheismus – vznešenost“.


Není zvířátek více milounkých a služebných, má-li jen Vůle dobrý bičík; všichni bohové a pánbíčkové tancují pod ním jako diví, všechny problémy a mystéria, věčné pravdy a madam Pravda sama běží hned devotně, kam špička jeho jim ukáže.


Láska je mizerný produkt jen animality, lejnově měkká vždy a mazlavá, slzy urinující; vnášet ji do říše Boží – kydat hnůj na oltář. Slovo láska poprvé zde nevyskytuje se ve slovníku filosofie. – Buď je něco, ať už cokoli, nade mnou, – a vše, co bylo by mimo mne, nade mnou by bylo, – a pak jsem věčně pes, ať tru se k lýtkům toho „nad“ manýrou unificistů sebečubkovitěji; nebo pes nejsem, a pak není nic mimo mne. Aut egosolista, aut pes: alternativa pro každého. –


Jsem jen zvědav, jak bude působit zjevení boží na stádo volů.


Saturňan, na zem spadlý, nemohl by se od lidiček psychologicky více lišit než já. Lidská kultura se mne netýká... Fenomén takové osamělosti, – která, mimochodem, žádný můj okamžik nezkalila, mnohé smíchem rozjasnila, – může se vyskytnout jen jednou.


(Naprostost)

Díky hlasivkám jsou všichni lidé, nevědouce to, blbými šílenci; homo animal irrationale, quia orationale. Vyjadřování Vznešeného slovy je jedna z nejpříšernějších podívaných pro čistovidného ducha; bohové, kteří pro zábavu sami si ji byli nastrojili, zastírají teď před ní s hrůzou oči. Malovat Madonu fekáliemi je rouháním nesmírně menším než mluvit např. jen o poezii nebo statečnosti.


Proces lidského organismu je jen procesem hnilobným.


Není mou věcí pracovat ke zlepšení lidstva.


Celé lidstvo je pouze jednou velkou sviní; svině vidí špínu jen – v čistotě.


Pozdě teprve pochopil jsem, že nedobyl jsem ve filosofické praxi rozhodujícího vítězství hlavně též proto, že vázal jsem se nedůstojně ve svých formulích na slova lůzy, třeba sebeušlechtileji účelům svým adaptovaná, – slova zprvu vždy něco jen hovadského znamenající.


„Naprostost“ vyjadřuje to, co chci, špinavě a špatně, ale konečně přece jen. Bohu a bohům je to srozumitelno jako slovo nejkrystalnější; na lidech nezáleží.


Řeč – hnilobný jen výpar ze zdechliny.


Okamžikem, kdy Všesmysl počal být hledán, byl nalezen; otázka byla už odpovědí.


Svět je stejně hádankou, jako jest jí otázka: kolik cecků má kráva? Ptaní se po smyslu jeho méně má smyslu než ptaní se po smyslu klozetových papírů; jen ten může se po nich ptát, kdo nepřišel nikdy v pokušení užít jich, jen proto se lidstvo ptalo po smyslu světa, že mu celá věc byla v hloubi duše cizí a všivě lhostejná.


Lidský duch rovný jako sviní ocásek.


Podobna je filosofie šílenci, který s pláčem běhal ulicemi, hledaje v každém koutě svou hlavu.


Na psychickém dně všech téměř zvířat leží temný, ale vládnoucí pocit Iluzivity všeho vnějšího i vnitřního a pocit Své suverenity...


Ne člověk: opice byla snad bohem bezprostředně stvořena, – z kaučuku smíšeného s hnojem. Člověk je zvíře, kterému platí vždy samozřejmé za paradoxní, šíleně nesmyslné za pravdu, a dokonce paradoxní za šíleně nesmyslné.


Nepovstal člověk už ani z opice, ale splácán byl z hoven.


„Zbabělost před realitou“ (Nietzsche) byla duší „vyšší kultury“: realita neznamená než odhnojení se, kultura – vskutku radikální hození „zevnějšku“, stejně jako logiky, na hnůj. Lidstvo podobno je hlupci, který, když se mu smějí a on neví proč, kouká kol sebe místo do sebe...


Jen v dévoilování9 spočívá tvoření; Velikost v Bytí jen, čím jsem, netvořící už, hrající si jen.


Jen Hra neznudí: jen Hra není marností a mařením času; ze všeho ostatního kape žlutý pot a zeje fadesa.


Duší energie v jednání je „srdnatost“, tj. duše ve skupenství plamenném.


(Soud Boží)

„Já se utrpení nestrachuju, já se strachu nestrachuju, já obé chci! a teď aplikujte na mne pravidlo: co sám nechceš, nečiň jiným, a čiň jiným, co chceš sám!“


„Blázni, kteří myslíte, že neznám milosrdenství! dvakrát, třikrát šťastni, kteří smíte se jím řídit! mně dovoleno to není! – Jdi, a řekl bych ti: posilni se myšlenkou, že každý okamžik umírá ve vesmíru jedno slunce s mukami milionkrát většími, než jsou tvé, – kdybych nezavrhoval každé ulehčování. Kdo ulehčuje, zatěžuje, kdo zatěžuje, ulehčuje: toť evangelium Fabia Rappiniho!“


„Pane – sem se nechodí, aby se tu člověk nažral! Nevíte, kde jste?“

„Hihihi! Vím! jsem v kostele, hihihi! Ale, když se zde mrdá, může se při tom také jíst, – či ne?“


Velikost v ženě? Je to vůbec možno? Není to smíření nesmiřitelného, není to tolik, co sucho v mokrotě? Je to možno! Jak dobrodružných zjevů je schopna nesmírná komplikovanost života! Je to ovšem podívaná pro bohy, když taková opposita stanou se siamskými dvojčaty... Vznešenost v ženském mozečku neboli malichernosti! mužskost zkrocena ve vaječník! síla v tuku, síla mluvící diskantem! drsná volnost v sladkosti dívčího oka, v ňaderkách! heroicita a božskost v něžném pletivu ženského masíčka! A přece může to být! – ale je to vír, je to rej! jako když do běla žhavé železo ponoříme do vody! lev poprvé zavřený do klece! genius odsouzený k úředničině! Jak se velikost v příbytku takovém musí zkrotit, znetvořit – ó, co všechno stane se z ní... Pro ženu takovou je život via crucis... – nejstrašnější vůbec možná sudba...


Hloupý jako bota, jako církev.


Zemřel též; vrhl se totiž na politiku, – ale byl příliš poctivý, přímý, hrdý, pro toto nekalé řemeslo. Neuměl chátru dobře hladit po srsti, – a když jednou řečnil, přiletěl džbán a rozbil mu lebku...


Není slova mně protivnějšího než „žák“, není horšího vězení nad školy! Nechápu, že lidé mohou se bát žalářů, když proseděli všichni aspoň 8 roků v trestnici, proti níž všechny státní nejsou ničím!


„Každé ušlechtilejší dítě vůbec, vkročí-li do onoho prasečího chléva nazývaného ‚lidská společnost‘, stane se sebou nejistým, nesmělým, ostýchavým a teprve po letech nabude smělosti. Nu dost! Vztekem a hanbou bych se zalkla, když pomyslím na ta hořká, potupy plná léta, kdy jsem chodila do školy! Toho bezmezného, bezectného otroctví!... – A v těch neslýchaných mučírnách musí člověk ztrávit své mládí, kdy krev se pění, všechny nervy hrají, tělo by stále tančit chtělo, – a to jen proto, aby se naučil trochu toho slabikování et hoc genus omne, – čemuž chápavější dítě naučilo by se za rozumného vedení, bez otročiny, mezi hrami, ve volné přírodě, za jeden, dva roky. A umí-li kdo ty nejzákladnější elementy, naučí se, má-li vůbec hlavu k myšlení, ostatnímu soukromým amaterským studiem sám a zdravěji a lépe, než pod školskou vysušující, umrtvující, přepínající dresurou; kdo však není autodidaktie schopen – na hnůj s ním! – Nu – dnešní roztomilé školství je patrně nutné, vyplývajíc z poměrů, – a snad je lidskému, bídnému, otrockému, k otroctví zrozenému a v otroctví jedině kynoucímu stádu přiměřené. Škola za každých okolností působí zkázonosně na děti jemně konstruované, jednotlivce vyšší, neobyčejné. Více záleží na jediném neobyčejném duchu, než na milionu lidského továrního zboží! Strašně nerada chodila jsem do blbárny, – a ve škole jsem vždy mnoho trpěla, ba naučila se tam vlastně znát jen písmeny – a jiní bojácnosti a lživosti. Vše, co vím, mám z kněh, které by ve škole dětem ani nepůjčili. Nikoho jsem tak nenenáviděla jako učitele své, ač nebyli tito zlí lidé, a myslím, že není většího nesmyslu, než žádat, aby ušlechtilí žáci své učitele milovali: neboť učitel zůstane stále pánem a ušlechtilý hoch je nutně hrdý a bolí a uráží jej každé poroučení; přilnout ke svému poručníku může jen otrocká duše. Sestřičky, my jsme ženy, nejsme tak hrdé, čestné jako muži, máme otrockou krev, – a přece trpěly jsme tolik školní otročinou. Ano, pro vyšší bytosti jsou školská léta nejstrašnější dobou života! Mnohý čtenář bude se zajisté ušklíbat a řekne: ‚To je vše nesmyslně přehnáno! Mně nebylo ve škole tak zle!‘ Čtenáři takovému pravím jen ve vší uctivosti: ‚Za to nemůžeme, že ráčíte být hrubý, necitlivý, otrocký tlustokožec a že nemáte ani tuchy o tom, co cítit může jemná duše, která musí ležet na hnoji a nechat na sebe plivat, – na hnoji, v němž vy se s rozkoší válíte, vy, jenž všechny plivy bez hnusu slízáte!‘ V podstatě je a zůstane komparace naší školy k trestnici pravdivou. Každý učitel, jenž by dětským tělům a duším chtěl dopřát jen pátý díl přirozené volnosti pohybu, totiž neničil jejich těla a duši, čině je loutkami a automaty, byl by ihned sesazen. Mluvím ovšem o ušlechtilejších dětech, – obyčejné stádo vezmi čert! Však dost už o těch prašivých kasematech, mučírnách a lidomornách.“


U ženy je vše jen oblek, tj. povrch, nur die Oberfläche ist des Weibes Gemüth, jak praví Nietzsche!10


Už Napoleon řekl, že jen na strach a zisk lidí dlužno apelovat, – jejich láska že je pouhá bublina!


Respekt a strach je skoro u všech lidí a u všech dětí jedno a totéž!


Byli to většinou dobráci – ale při tom bezmyšlenkovití otroci, tedy mizerové! Byli blbými pomocníky na kažení lidí – ale kdo je blbý, je špatný! Nemají být učiteli, když jako učitelé musí škodit! Není horšího povolání nad učitelské! Slušný člověk nemá být nikdy učitelem nebo knězem...


„Chci z vás udělat jaksepatří lidi a proto vás týrám.“


Myslím-li jen trochu hloub a šíř, nevím vlastně nikdy, co spravedlivé jest. Spravedlnost je jen pro lidi s velmi omezeným rozhledem, pro fanatiky přesvědčení.


Jako netrpěl, aby se mu jiní do jeho věcí pletli, učinil si ve své ušlechtilosti pravidlem neplésti se do věcí jiných. Přes to, že byl duchem imperatorským, nebylo člověka méně panovačného.


„Ty můžeš o neplechách nejméně mluvit! Zabil jsi nedávno čtyři lidi!“

„Co se dobře činí, není neplecha.“


„Čest“ je nerozum... Ovšem, že je rozumnost nečestná a v poslední instanci nerozumná –


Morálka je pověrčivostí největší...


„My jsme dobří lidé, – a víte proč? Protože kdo je zlý, je dobrý, a kdo není zlý, je špatný! ‚Zlý‘ a ‚špatný‘ je něco docela jiného! Každý, kdo je statečný, kdo má svou vůli, je zlý: my jsme zlé, Cesare je zlý, tigr je zlý, lev je zlý, orel je zlý, – ale hodné je hloupé jehně, holub, každý dobrácký idiot! My jdeme vraždit, ale život jest jen jedna vražda! A je přirozeno, aby člověk byl pyšný na to, že hodně lidí pobil, – to tak povznáší a dráždí. Indiáni a jiní to vědí, – proto je jejich největší ctižádostí mít hodně skalpů. A vlastně je tomu tak u všech národů: proč každý voják chlubí se tím, kolik nepřátel pobil? Proč je za to chválen? Proč dostává za to medaile? Zde to vězí: takový hloupý voják je za to chválen proto, že činí tak jen na cizí rozkaz, jen z psí poslušnosti, nevěda sám proč a nač: otrocké jednání a otrocká duše dojdou vždy u lidí pochvaly. Ale protože my to, co takový otrocký ‚vojenský hrdina‘ dělá z milostivého dovolení a na rozkaz, děláme z vlastní vůle a z vlastní iniciativy, proto spílá nám svět lotrů, ničemnic, zvrhlých tvorů, – jen proto, že nejdeme se ať už takové nebo makové vrchnosti zeptat, smíme-li vraždit: neboť samovolné, volné, samostatné jednání je lidem odjakživa hrůzou... My jsme volní, samostatní vojáci, vrahové, neboť voják a vrah je přeci jedno a totéž. Motivy, které nás k činu našemu vedou, jsou při nejmenším tak oprávněné a čestné, jako motivy, které všelijaké prašivé potentáty vedou k vypovědění války. A už to, že jednáme samostatně a svobodně, staví naše pohnutky nad pohnutky ‚státníků‘: neboť tito jednají skoro vždy jen ze stupidnosti, zvyklosti, konvence, protože jsou proudem a tradicí nějakou k tomu nuceni!“


Vše jest jen opakování slyšeného, – a striktně vzato jest vše jen papouškování, jen opičení se, totiž zvyk –


„Mne si urážej, to je pro mne jako když čubka štěká!“


Arabie je nejmizernější kout na světě. Jak se řekne „Arabie“, chce se mně zvracet. Co je to? Je to taková mizerná poušť, nic jiného. Ženy jsou tam opice, muži zbabělí, smrdutí, nevzdělaní, nábožní šakalové a velbloudi. Je to takové mizerné plemeno židovské!


Pravý Arab právě tak penězi opovrhuje, jako Žid po nich touží!


„Ty jsi moudrá, moudřejší než tvoji kompatrioti a nemáš se proto zlobit, když se o tvé vlasti špatně mluví. Žádný rozumný člověk se proto nezlobí, jen hloupá chátra –„


„Musím říci, bratře,“ zasmál se Cesare, „žes poněkud hulvát... Ale to není tak špatná vlastnost!“


„To jsou přec jen jiné oči, než vidíme u největší části lidí... Tam zříme jen zbabělost a její sestru chytrost, pak špinavost, podlost, faleš, – v tvých očích vidím krásnou sílu, přímost, pravdivost, čistotu!“


„Kdybys byl,“ pravil, „tak podlým, jako jsi silný a statečný, byl bys pánem světa místo člověka!“


Bát se jednoho je totéž jako bát se všeho!


Každý strach nutno brzy utlumit, aby nad jednáním nerozhodoval, – v tom spočívá nejvyšší statečnost, – ne v neznání strachu!


Karakteristikou vyššího člověka, jako na příklad mne, jest, že je statečný ve všem, že nic nemůže svésti ducha jeho z přímé cesty, kterou kráčí!


Čas je vlastně Smrtí, neboť Čas znamená vlastně zanikání, umírání.


„Zemru klidně,“ šeptal si, „velký byl přec jen můj osud! Žil jsem život vytvořený vlastní vůlí, kolik lidí může se tím chlubit? Byl jsem člověk, – ostatní jsou marionetty jiných nebo přírody a osudu. Mnoho jsem dosáhl, a útěchou, že nedosáhl jsem všeho, čeho jsem chtěl, je mně, že činil jsem, co jsem mohl. A to znamená totéž, jako všeho dosíci, ba to znamená více!...

Zemru klidně, neboť jsem spokojen s sebou a svými činy. Moje chtění bylo vysoké a zůstalo nezlomeno přes hrozné rány, které mne stihly. To je vše, víc člověk nemusí chtít. Jsem spokojen s sebou jaký jsem a nechci být víc: toť pramen všeho štěstí a vší síly. Vím, že jsem jedním z nejneobyčejnějších, nejnetypičtějších lidí, kteří žili. Můj karakter je čistý a nic polovičatého v něm. Jsem dokonalý demon zla a ani stín toho, co lidé nazývají ‚dobrem‘, není ve mně. A to je má hrdost. Zemru hrdě.

Zabil jsem několik lidí. Kdybych byl zabil statisíce, pak by řekli, že jsem již něco vykonal, – pak bych byl u nich dokonce velký muž, geniální strateg a dobyvatel, ba ‚vznešený karakter‘. Ale zabití těch několika lidí stálo mne více energie, než mnohého podmanitele zabití milionu vojáků... On jde vyšlapanou cestou a nezápasí s tolika nebezpečími jako já... Haha! On je krotkým, poslušným psem proti mně, vlku. Jen ten, kdo se hrbí, může v tomto shrbeném světě jednat ve velkém. Hrbit jsem se nechtěl; proto jsem zůstal loupežníkem. Nebyl jsem pitomým mezkem, otrokem, nevědoucím, proč se dřít: proto nestal jsem se dobrodincem lidstva, ‚ušlechtilým geniem‘...


„Jste mně zosobněný původní egoismus, egoismus téměř nedotčený oním egoistním druhem, kterému se říká altruismus a jenž karakterisuje především pokolení lidské, ač neschází ani u zvířat, ba je u nich namnoze silně vyvinut. Vy ho máte méně, než kterékoli zvíře a kterýkoli člověk. Jste monstrum. Vy sestáváte naprosto jen z jednoduché sebelásky, neprošedší mediem nijakých ohledů na ostatní. Vy cítíte ke všemu mimo sebe jen nepřátelství.“


Člověk si může někdy zdřímnout, umí-li se kdy chce probudit.


„Je v soucitu mém cosi singularního11 a perversního: singularní a perversní dráždí... Snížil jsem se poněkud, lhaje jemu, že je genius.“


„Konečně jsem volný, samostatný, jak se na muže sluší!“


Život lidský je smradlavý záchod, z něhož však tu a tam libá vůně vystupuje.


Žena je svině v podobě anděla.


Ženialní člověk je nezpůsobilý k vydělávání peněz.


„Fabio patří ke vzácným, výjimečným, ba velkým lidem, – tomu nejvzácnějšímu, co v přírodě existuje. Lidé takovíto mají celé lidstvo proti sobě a jsou pronásledováni více než každá zvěř. Mám k výjimečným, silným lidem právě takové sympathie, jako proti stádu antipathie, ať jsou jacíkoli.“


„Jsem si vědom, že v očích vašich vypadám jako netvor. Mé motivy nedovede žena nikdy pochopit.

Chci teď být jen silný; neboť filosofický duch je slabostí, je dysharmonií, – ač tato slabost a dysharmonie jest něčím vyšším, než síla a jednotnost ducha.“


(Bílá svině)

„Prý jsme byly, dokud jsme žily, kurvy! Že jsme mateřský úkol svůj nevyplnily! Že jsme nebyly jen takové omezené, prolhané, ceckaté samice a semenice, jejichž účel je utírat protivným, vřeštícím fakanům lejna – že jsme milovaly více svůdné, zajímavé muže kvůli lásce samé, že jsme měly něco v hlavě, smysl pro poesii, romantičnost a dobrodružnost, že jako genius sloužily jsme už něčemu vyššímu, hravějšímu, volnějšímu, než živočišnému rozplozování. –„


„A teď dosti snění – k činu! Nic nestojí z příšer minulosti přede mnou, vše odklizeno, zcela nový začíná mně život! O síla! všedrtící síla! O božská rozkoši z rozmetávání všech překážek, vítězení, věčného vítězení! V tom jediném slově ‚síla‘ jest vše, v něm jako v blahém cíli cílů věčně mohu šťasten a božsky spočinout.“

Povstal, vykročil, – mocná skála zatarasila mu cestu. Strašným vztekem náhle zachvácen uchopil ji oběma rukama, aby ji strhl – a ještě jeden božský okamžik vzplanul mu v duši. Náhle byl si té chvíle příšerně jist, že může ji zdrtit, že může rozdrtit zemi, bude-li chtít, že může vzletět, – že může vše, vše! Že vůle je všemohoucí, ale že od nynější vůle vede nepřetržitý žebřík k nejvyšší dosažitelné – jako vede nepřetržitý žebřík od jiskérky k požáru...


Stará žena – toť demaskovaná dívka, dívka, s níž stržena illuse. Hnusná bába – toť jádro nejrozkošnější panny... Přešla-li mladost, odprýskalo-li pozlátko, objeví se, co pod ním jest – hniloba...


„Pronásledování křesťanů od římských imperatorů. Jak jsem žasla, slyšíc, že caesarové osobně špinili se s nejhnusnější luzou, která kdy žila...“


„Poznala jsem Spinozu, – fuj! Tak kojeného, krotkého, jako vypráskaný pes vypadajícího člověka jsem neviděla. Takové lidi považuje lidstvo za největší své syny!“

„Ještě 500 roků u vás, 300 v podsvětí, – a křesťanství zmizí, – a započne nový život... Ale tuším, že ten nejhořčejší kalich budu muset ještě vypít – vždyť vlastní kal vzniku křesťanství je i v podsvětí skoro neznám, – a cítím, že mne teprve teď udusí. Bude to hrozné, až vyjde vše najevo! Ale konečně bude nejhorší špína, která zeměkouli kdy potřísňovala, smyta, – a já očištěna...“


„Nemá čas, myslí na něco vyššího, než na nás, ubohé ženy.“


V mozku vynořila se mu otázka: Jsou lidé, tento bídný hmyz, hodni, abych jim dobře činil? Obyčejní lidé jsou všude stejně podlí.


Svět je blázinec, ne jen prosté vězení, jak řekl Hamlet!


Práce je hlavní narkotikon, oddalující od člověka jeho mizerii, učící jej stupidnímu zapomínání na všechnu pravdu. Práce je největší mizerností...


„Všechny ženy chlubí se svými výprasky, – to vy nevíte, hloupý filosofe?“


Riccardo imponoval jim velice: počínal si teď, jak na muže se sluší, velitelsky a násilně, sebevědomě jim stále poroučel, posměšně odbýval jejich řeči, jednal s nimi opovržlivě, jako s loutkami, byly-li nezbedné a třeba i hodné, trestal je štípáním a dokonce jim k dovršení dobrého splácal radující se z toho zadečky. Takto má si muž počínat, chce-li se ženám líbit.


„Poddejte se svým přáním, – je to jediné, co můžete rozumně dělat, nemáte-li veselou sílu sebeovládající... Budete-li se dále znásilňovat, budete horšími, než budete-li následovat svoji povahu, – budete nešťastné.“


„Vyseru se na tvé zákony a na celou tvou roztomilou lidskou společnost! Co je mně po tvé lidské společnosti? Musela bych mít trochu větší respekt před tou hromadou červů, zvaných lidská společnost, abych na výplod zbabělé pohodlnosti jejich, ‚zákony‘, nějaký zřetel brala! Ovšem patří k nim i bytosti vyšší, jako jsem třeba já, – ale cílem těchto je upotřebovat červy za potravu pro děla! Aby nějaká vyšší bytost z lidského hnoje vykvetla, to je cílem tohoto hnoje, – to je cílem lidstva, – a je pitomý předsudek, že zachováváním zákonů k cíli tomu se pracuje. Naopak rušení zákonů ze strany vyšších lidí je vzpruhou tohoto pokroku, – jen burcování líných kaprů z jejich prašivé pohodlnosti, zákony zabezpečené, znamená dobro lidstva vůbec! Chátra nesmí být zaměňována s lidstvem! Lidstvo v nejušlechtilejším smyslu, – toť několik jednotlivců, z kterých jeden sotva z milionu červů povstane. Rušení zákonů jest blahem lidstva.

Plivám na takový zákon tisíckrát! A poplivání byla bych hodna, kdybych nezjednala si teď spravedlnost sama! Já mám teď moc – má vůle je teď zákonem, – dost řečí!“


„Kdo prokazuje dobrodiní nevděčnému, tedy podlému a špatnému člověku, nečiní nic dobrého, protože podporuje špatné, protože hází své poklady do stoky. A podlí a špatní jsou skoro všichni lidé. Myslil jsi dříve, když nacházel jsi všude jen nevděk, podlost, že stalo se tak proto, že bylo ti jednat stále jen s bandity, s banditskými pomocníky, pašeráky a piráty; ale teď už nahlížíš sám, že počestní lidé jsou v podstatě stejní jako lotři, ba sám jsi mně řekl, že lotři jsou ještě lepší, protože skutečnější; řekl jsi, že bezúhonný člověk je pouze nevyvinutý, netroufalý zločinec, zločinec prolhanější, zakuklenější; řekl jsi, že každý by rád kradl, kdyby se nebál, – a že skutečně také každý, až na nesmírně řídké výjimky, krade a podvádí, kde se nemusí bát. To všecko jsi nahlédl, – a přece takovému hmyzu stále činíš dobře. Dále myslím, že ten, kdo nedbá svého prospěchu, jedná špatně, protože pud po sebezachování, zdravý egoismus u zdravého tvora převládá.“


„Jaká to polovičatost celá tahle morálka!... Buď já, – nebo bližní! Buď mám hledět na sebe, – nebo nutně musím ihned jako obětní beránek pro blaho jiných se nechat zaříznout! Konsequentní altruista nemá právo žít ani 24 hodin! Ale jaký nesmysl celý altruismus. Prospěješ někomu, – ale tím uškodíš nutně jinému, – a naopak, protože každá bytost žije jen na útraty jiných. Zachránil jsi ptáčka, – a napsal jsi tím ortel smrti nesčetnému hmyzu. Zachránil jsi kočku, – a mnoho ptáků a myší zaplatí to životem. Zachránil jsi člověka, – a kolik zvířat sežere tento, než zdechne! Každé štěstí, jehož se staneš původcem, musí být vykoupené neštěstím jiných bytostí; a každé neštěstí, jež způsobíš, bude mít za následek nějaké štěstí, protože jedno má vznik pouze v druhém. Děláš-li dobré skutky, přiléváš vody do jedné nádoby, ale zapomínáš, že ubíráš ji tím z druhé!

Nešpiň se už s tímhle mizerným dobročiněním! Pochop, že je to směšná nerozumnost, zvrácenost z všelijakých morálních předsudků vyplývající, – a že je dobročinnost vlastně hnusná, fi!

Pamatuj si, že ti tvoji největší mudrci jsou plesniví dědkové, mravné baby a kravská lejna, o která bych se ani neotřela!

Dobré je mít hodně peněz, moci cestovat kam chci, mít sluhy, kteří za mne všechno udělají, mít čas blaženě snít a číst romány... Špatná je bolest zubů, bití, špatné je muset se stále dřít, jako blbý vůl, muset lidem podlízat a dožebrávat se všeho, mít souchotiny míchy a nemít odvahu k sebevraždě a ležet dlouhá léta na posteli, – to je špatné!

Dobrá je příjemnost, špatná nepříjemnost. Zdá se to být všední, ale je to velká pravda, neboť myslím, že pojem ‚dobro‘ povstal pouze z pojmu ‚příjemnost‘, že sféra pojmu příjemnost vyčerpává sféru pojmu dobro.

Člověk, ať dělá cokoli, stará se tím jen o sebe, o své štěstí. Ale někdo to dělá chytře, někdo hloupě; hloupě hlavně ten, kdo klade příliš na váhu fantomy ve svém mozku, kterým říká bližní; je to krátce chorobný vrtoch, a moudře to dělají zvířata.

Musím být ‚hodná‘ z chytrosti, poněvadž by mne jinak moji drazí bližní utloukli.

Člověk se má starat hlavně přímo o sebe, o jiné jen pokud mu to prospívá.

Každý vytvoří si svůj zákon, nebo, patří-li k stádu, dá si jej vytvořit od jiných.“


S opovržením divil jsem se, slyšel-li jsem dospělého říci: To je dnes strašné horko! Já jsem o tom ani nevěděl.


„Prosím tě, jak přišla jsi k té moudrosti?“

„To si můžeš myslet, že ne ve školách. Hnila jsem za škamnami na štěstí jen 12 let. Co vím, vím ze soukromé lektury a z přemýšlení.“


Není nic blbějšího nad tohle tak zv. „lidumilství“...


Obyčejný člověk vždy lže a je vtělená lež!


„Znáš přísloví: ‚Nečiň jinému nic dobrého a on ti neudělá nic špatného?‘ To je velice pravda! ‚Čiň jiným dobře, aby i oni ti dobře činili...‘ – nic hloupějšího nemohl si kdo vymyslit! Nechceš-li, aby ti jiný učinil zlé, učiň mu je dřív. Chceš-li, aby ti jiní dobře činili, šlápni jim na krk a mrskej je, – pak budou, otroci, dělat, co jen budeš chtít! Nechceš-li, aby ti jiní dobře činili, je nejlepší prostředek k tomu činit jim dobré: staneš se jim směšným, budou tebou házet jako hadrem, staneš se jejich otrokem, budou se na tobě mstít za to, že jsou ti zavázáni, – a nenajdeš horších nepřátel! Budou tě nejen nenávidět, ale i tebou opovrhovat a tudíž se tě nebát a na tebe si dovolovat...“


Obyčejní lidé neznají absolutně vděčnosti a komu se zdá, že ji znají, ten sedá jen na vějičku jejich řečem a jejich pozlátkovému, svatouškovskému, prolhanému povrchu. Vše dobré je na nich klam...


Všechno zdánlivě ušlechtilejší jednání jejich je následek jen špinavých motivů... My jsme jedině ušlechtilí, pravdiví, – my zločinci! Lidstvo dělí se jen na padouchy a zločince, – jak totiž padouši výjimky nazývají!


Budu krmit krysy, pečovat o housenky, pěstovat vši na své hlavě, – ale nebudu už prokazovat dobrodiní lidem. Krysy a housenky jsou pořád ještě stokrát ušlechtilejší než lidé, – a kousání lidí, jimž prokáže se dobrodiní, bolí tisíckrát víc, než kousání vší. A bude-li ze mne všivák, není to nic špinavějšího a hnusnějšího, než být lidumilem!


Vyšší člověk je něco od člověka obyčejného naprosto rozdílného.


Prohlédni illusi a nebudeš nešťasten! Nekaresují12 věci, ale to, co si o věcech myslíme.


„Ty, nejvolnější člověk na zemi, – ty, žádný zákon, žádnou vrchnost neuznávající, ty, v duši své mocnější, než každý souverain, protože jsi činil, co žádný souverain by si nesměl dovoliti, – ty, pro kterého jen vlastní, ohromná, jako slunce plamenná vůle existovala, ty, jenž jsi všemi lidskými předsudky pohrdal tak, žes o jejich existenci ani nevěděl, – a jen za sebou, za svou jasnou vášní šel, – ty teď profesorem morálky! Je to strašlivé! Ty budeš teď sloužit státu, fi – fi – fi! Ty budeš z katedry přednášet o kategorickém imperativu, budeš zatemnělému lidu povídat o Tomáši Aquinském, o Stuartu Millu, – budeš tyto idioty a mrzáky do nebe vynášet a říkat: co nechceš, aby jiní ti činili, nečiň ty jim! Ty budeš se stavět jako bys něčemu z filosofie rozuměl, – a zatím, jakožto profesor filosofie, nebudeš rozumět pra – pra – praničemu, jelikož jen filosofický genius může filosofickým myšlenkám vskutku rozumět.“


Jak je takovému červíku v kůži jeho dobře! Nikdo necítí svůj smrad a cítí-li jej, voní si k němu.


„Budu všeobecně vážený!“ skučel zmírajícím hlasem. „Je možno, abych na tak nízký stupeň zuboženosti klesl?“


Musely, musely... – strašné slovo!



(Ženy Cesareovy)

Je to nejpravdivější, nejryzejší srdce na světě! Nelekejte se jeho zevnějšku! Je hrůzu budící obr a má divokou tvář, – ale divokost a plápolavá energie není špatností, naopak jen v ní je pravá dobrota!


„Ó že musím o vlastní své matce takto mluvit! Ale nenáviděla jsem ji, proč bych to neřekla? Vždyť ona byla hlavní původkyní nesnesitelného, nekonečně dlouhého, zoufalého otroctví mých dětských let! Jediný její cíl bylo udělat ze mne bezduchou, dobře vychovanou marionetu, jako byla sama...“


Jen žena, která opovrhuje penězi, vypočítavostí, míněním lidí, slepě jde za svým srdcem, – jen ta je ušlechtilá! Ale jakou vzácností je taková ryzí nespekulující ženská duše! Jen bláznivá žena má cenu!


Jak vypadá, tak je starý! Ta hloupá astronomická léta jsou bez významu. Čas je pro každého jednotlivce jiný... Jen duše jsou v pravém slova smyslu skutečným měřítkem času, ne hvězdy!


„Nebylo muže tak upřímného, pravdivého, opravdového, tak čistého! Všechna lidská přetvářka, podlost, ziskuchtivost, špinavost, nízkost byla mu neznáma... Nikdy nebylo muže tak poctivého a tak statečného! A byl tak mladý dosud! Co vše mohlo z něho ještě být! Já pozorovala jsem jej den ode dne! Každého jitra byl lepší, než předchozí večer! každý večer lepší, – moudřejší, ušlechtilejší, sebe více ovládající, ryzejší než ráno!“


Proč nemlčíš, když nedovedeš náladu svou vyjádřit? Proč nemlčí ti všichni moderní malíři nálad, proč pokoušejí se stále sdělit nesdělitelné a vnášejí novou a novou tmu a chaos do toho hanebně nejasného lidského myšlení?


Každé otroctví dráždí ženu.


„Z chlapa toho smrdí mravnost! Vsadím se, že až nás pozná, bude nás hned instinktivně nenávidět jako pes vlka – „


„Naším zvykem není věřit. Co víme, to víme, co nevíme, víme, že nevíme, a neobelháváme se, že to víme, – čemuž se právě říká víra. A vlastně víme, že nic nevíme, a ani to, a proto, kde řekneme, že něco víme, znamená to stále totéž, jako bychom řekly, že víme hovno! My se ničím, ničím nepoutáme, my tančíme božsky nade vším.“


Naše zbabělost vytvořila a vytvořuje všechna strašidla.


Buď je svět dobrý, a pak nemůžeme nic ztratit, anebo špatný, a pak naň nasrat – a tím stane se dobrým teprv.


Rozumnost je totéž, co zbabělost. Totéž, co směšné, malicherné ohledy na nicotnosti, co skromná žebráckost, co opak vznešenosti a heroismu! Ten opovrhuje vším, nejen efemérním štěstím, lidským životem, jenž není ve věčnosti víc, než nudné zívnutí! Rozumnost + vznešenost – toť základní protiklad! Toť to velké Herakleovo rozcestí! Zde ukáže člověk, stojí-li zač!


„Vyhražuju si úplnou volnost akce, absolutně ničím se nepoutám. Dosud byla jsem v tom málo konsequentní, poutajíc se ohledy na čest, sílu, a t. d. Zde nutná náprava. Vznešený člověk stojí absolutně nade vším, tedy i nad dodržením slova a nade ctí.“


Jako by tu luzu židovskou, kramářskou, praktickou, prosaickou, střízlivou něco mohlo z rovnováhy přivésti! Luzu lazzaronskou13, cikánskou, zbrklou, potrhlou, opilou taky z ní nic nedovede přivésti, protože v ní nikdy není!


Ubohost je bídností, mizerností, slabost prolhaností, zkažeností; zkaženost vždy nestoudně pretenciosní, pretenciosnost14 červa vždy velmi škodlivá. Nic se vám nevyčítá, jste jen jako štěnice rozmačkávány; ne vysmívány, jen vyhazovány jako ožralý otrapa, který usedl na královský trůn; bohové nejsou velkomyslni k červům, protože jich nevidí. Žena je nejneodpuditelnější, vše, i mozek muže pronikající smrad, nejsmrdutější ze všech štěnic.


Svět je příliš hrůzný, pesimismus rodí nutně nihilismus.


Jen to je život hodný toho jména, stojí-li člověk – duch – Bůh v souboji s celým Světem, s celým Vším!


Běda tomu, kdo zdeptání Velkého nízkostí jen spatřil, třikrát běda tomu, kdo k němu přihlížel, desetkrát tomu, kdo Velkého stlačil, netuše jeho velikost, ale stokrát tomu, kdo tak učinil cítě, že škodí něčemu daleko vyššímu, než je sám!



(Jak bude po smrti)

Svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.


Můj rozum je v souhlasu s objektivní skutečností: mohu já za to, že tato skutečnost není v souhlasu s rozumem?: toť pravda ze všech nejnespornější. Svět je blázinec...


(Já a strýc)

Kdybych jen s polovicí energie, s kterou se přičiňuji o vyšší věci, mohl se věnovat špinavému vydělávání peněz, vím jistě, že bych byl milionářem.


(V létě 1902)

Ó, přece jsou vyšší bytosti v tomto světě bídném, odsouzené, aby zde trpěly s námi, obyčejnými červy v prachu!


(V zasněném údolí)

A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi. Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí, jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě, kterou jsem prožil v ráji svém.


(Arta)

„Čert vezmi všechen světský úspěch, – – nic blbějšího nad pachtění se po něm. Teď si rozumím! Jen dokud jsem byla vlastně všední, usmívalo se na mne štěstí; když zvítězila ve mně vyšší stránka, ukázalo se, že ušlechtilost nenechá se srovnat se ‚štěstím‘ ve světě. Žádná energie nepostačí vyššímu člověku, aby se nějak obstojně v blbé lidské společnosti udržel. Neobyčejnost a úspěch mezi lidmi, – haha! spíše snese se oheň s vodou!“


(Sta a sta žen)

Pravá statečnost nezná kolejí, nezná omezení, rozpíná se podstatně do nekonečna. Co je davu ctností, je duchu silnému neřestí a naopak. Pro člověka vysokého ducha začíná zajímavost, poetičnost, pro mne za mne i Hrůza, prostě cena, právě tam, kde obvyklé koleje lidské zamezují krotkému množství další rozběh a rozhled. Jen v excentričnosti je ctnost.


(Lidská tragikomedie)

Jaká to vlastně zvrácenost, že člověk jako já požívá před zákonem stejných práv jako takové dobytče! Kdyby zákonodárství stálo za šňupec tabáku, dovolovalo by geniálním lidem spráskat beztrestně každého obyčejného člověka, a třeba ho i zmrzačit a třeba i zabít!

Mit dem Genie steht die Natur im ew’gen Bunde...15


Nic neznám poetičtějšího než pořádně parné, dusné noci; horko jako projev života je v čarovném kontrastu se zmrtvělostí noci.


Je povšechnou sudbou člověka čím více mít peněz, tím méně svobody, a čím více svobody, tím méně peněz; a je nanejvýš charakteristické, pro co z obého se člověk rozhodne.


Bídné peníze nestojí za to, aby se o nich slovo promluvilo!


Jsi bardem příteli? jsou jasné oči tvé?

stačí ti žaludy, zdroj vody chladivé?


Vzplaň, sviť, zahřívej, zažehuj, až sám – ne bídně dovegetuješ, ale shoříš.


Zaslechl jsem několik vašich slov, a ta zbavují mě i posledních výčitek svědomí.


Práce je jenom svinstvo prasečí. Že prý šlechtí; dobrá, jenomže leda mezka nebo vola. Práce je jen pro otroky. Všichni národové, kteří za něco stáli, prací opovrhovali, považovali ji za muže nedůstojnou a zneuctívající. Sparťané nesměli se ani učit řemeslu i umění, vyjma zpěvu a básnictví! Že je dnes práce v takové vážnosti, je pouze důkazem, že dnešní lidstvo nestojí za –

Není to všivá práce, co má cenu, je to let, to jest poezie. Nejsem brabenec, jsem orel. Práce dusí let jako voda plamen.


Každý okamžik vše, co v cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit, zničit. – Dixi.16


Blbé, je-li stručné, přestává být blbým.


Lež urážlivější než každá upřímnost.


Jen ten hledá, kdo nemá. Avšak mé hledání sebe sama přineslo mně přece už jeden důležitý výtěžek, kterého se asi nikdy již, nikdy nepustím a který zní: odlidštění, deanimalizace a stání se bohem, dosažení absolutnosti. Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké lidskosti, zvířeckosti, nejsou ideály. Bydlí všechny v jednom patře; můj o patro nad nimi. Nový není; byl vlastně vůdčí hvězdou lidské minulosti, aspoň té nejlepší. Dnešní doba o něm nechce vědět; a tím je odsouzena. Nechce si říci: vše lidské, vše vezdejší je v podstatě podmíněností, otrockostí, bědností; jest jen jeden Cíl, vpravdě důstojný: stát se nepodmíněným, suverénním – Bohem!


Tímto okamžikem rozlučuju se s vámi úplně a navždy. Přestáváme příště pro sebe existovat; neodpovím-li ani na váš pozdrav, nepozastavujte se nad tím. Přátelství mezi námi je nemožné, jako přátelství vlka se psy.


Je známým a zajímavým faktem, že skoro všichni poněkud nadanější mladíci vyvolávají dojem spirituálnosti, výstřední geniálnosti, povznesenosti, ideálnosti, takže člověk žasne, kolik to velkých lidí lidstvo v sobě chová. Odtud snad povstal název „zlatá mládež“. Ale jest jen pozlacená. Brzo oprýská pozlátko a objeví se praobyčejná hliněná soška: normální, řádný, ctihodný občánek a šosáček..., a jak praví Schopenhauer: Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje.17 Teprve na miliony těchto pozlacených dvacátníků připadá jeden, jenž je bez klamu, celý z masivního zlata; a na takovém nemůže zlato oprýskat. Takový je v šedesátém roce stejným dítětem jako ve dvacátém. Teprve takový je génius.


Nemožno člověku přestat být tím, čím je.


Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.


Géniové nemají znát jakéhokoli šetření obyčejných lidí. Každý ohled na ně spočívá na tom, že se s nimi házíme do jednoho pytle, a je hříchem proti Duchu svatému, zapomenutím toho božského, co v nás je! Každý obyčejný člověk je venkoncem hovado! Jen to řezat, šlapat, ničit. Má smysl jedině pro mrzké vydělávání peněz.


Nemohu vystát přílišné zření do budoucnosti, která je vždy nejistá, na úkor jisté přítomnosti.


Každý muž, který se ožení, je ztracen.


Nestane-li se důstojným tvůj život, bude nedůstojná i smrt.


Napoleonovy bitvy jsou dnes anachronismem. Dnes jako dříve rozhodují bitvy a armády; ale dnes jsou to bitvy burzovní a armády dolarů.


Blesky, bijte, bijte do vší té chamradi!


Knihy pozbyly u mne téměř všechnu cenu, když jsem viděl, že o tom, co mne jedině interesuje, nepoučují mě pranic a že zábavu daleko větší než ony poskytují mně fantazie a příroda.


„Hledat sebe“, hloupá fráze, když přece člověk, ať se štětí, jak chce, sebe ustavičně má.


Amerika stojí tak poddivošsky nízko, že není tam ani to, co je, ani to, co není. Ještě nejlepší její označení je smrad.


„Nevidím to, tedy to není,“ tato konkluze je stejně strašná jako častá; nikdy nedopustí se jí Spravedlivý! Kdo neposuzuje věci ze stanoviska nejpovrchnějšího, ví, že hlavní, ba jedinou cenností je myšlení; že je velmi vedlejší, projevuje-li se hmotně, že mlčí-li zlatě, může být něco daleko vyššího, než mluví-li sebestříbrněji. Říkat o člověku, který pracuje pouze vniterně, i kdyby tato práce byla sebeúsilnější, zoufalejší, že je nečinný, toť známkou nejnižší inteligence a vzdělání.


Sliboval jsem si od Indie Poslední vítězství; a právem. Usadil jsem se v pralese pod Himálají, v jeskyni... Tam uplynuly dva nejkrásnější, nebeské roky mého života. Vzdálení vesničané nosili mně vše nutné, proti mé vůli: byl by mně to poskytl prales. Dravci chovali se ke mně přátelsky... Vícekráte jsem se probudil, maje hlavu spočívající na břichu spícího tygra nebo pantera.


Stopeni v bahno lžete sobě v hloubi, že jezdíte po zlatých zádech nebeských obláčků, hudbou sfér je zbahnilému sluchu vašemu mlaskot bahna a dechem růží jeho smrad. Schází vám první podmínka polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Kdo ji nemá, je nejnižší vůbec druh člověka. Nejprostší mužík, jenž se nikdy nepovažoval za něco zvláštního, neřku-li za génia, stojí nad vámi; běda nízkosti, jež má trochu ducha! Jste nanejvýš obyčejní lidé, zato zcela neobyčejní červi, psi a padouši. Lidé nezdokonalitelní jsou osudem biti jen proto, aby byli biti. Není pro ně požehnání bolesti, jen její věčná prokletost. Dosud jste byli ušetřeni větších ran; ale ni jedna vás nemine, strašidelně hromadí se jen pro vás a co nevidět sesují se jako tropické krupobití; a padat budou až do smrtí vašich. Nezapomene osud dát vám, co zasluhujete, ubozí ničemové! A zemřete nejhorší smrtí: smrtí proklínající. Budiž vám dán lepší život příští!


Viděla-li kdy země něco tak ohyzdného? Nebudu se už krotit a hrbit, budu konečně jednou mluvit volně! Co mám od vás, smradů, k očekávání? S radostí jdu sám od vás, lůzo! Pojděte, vy lejna v lidské podobě!


Svět je chlípné lejno. Lidstvo – ty fuj, fuj, tisícinásobně fuj! Jaký výtvor, takový tvůrce. Je možno poznat svou absolutní bídnost a dále žít?


Teprve přežvykování jest jedením, rozkoší, labužnictvím, hloubkou, krásou, poezií; to ví každá kráva, to neví člověk: upachtěný hltoun. Pro samé konání, starosti, spěch, plány... nežije. Slepé žití jest jen stínem žití.


Běda, že nutno vždy slunce zabít, mají-li svítit luny.


Zřel jsem, jakou nade vše pomyšlení ničemnou havětí je lidstvo.


Zde skrývá se ohromný, nejohromnější, nápadný, nejnápadnější, osudný, nejosudnější omyl: že jsem v podstatě totéž co všichni ti „lidé“. Stačí odhodit pouze to nejhrubší idiotství, abych nahlédl: jsou-li oni lidmi, nemohu být člověkem já; a nazývám-li sebe člověkem, nesmím je nazývat lidmi. Rozdíl nemenší než mezi maso- a býložravci. Pochopit jej stačí už proměnit odvěkou, všemocnou noc v Den.


Dýcháš a hýbáš se, cítíš a myslíš, krmíš se a urinuješ jako každý vepř a každá housenka. Proč neházet se i s lidmi do stejného pytle stejně často jako s tím věčným, samospasitelným smradem člověkem?


Skoro výhradně spočívá velikost ve vědomí, že jsem veliký. Soud „jsem malý“, patří mezi ty, které jsou vždy pravdivé: prostě proto, že pokud tak soudím, jsem trpaslík. Vše, vše hučí do nás od narození: jsi člověk, jsi nicotný atom „lidstva“, buď poníženým sluhou jeho – této všivé svině! – a umíráme, nevědouce, čí jsme, jak se jmenujeme. Skoro všechnu naši sílu uloupí nám toto kreténství a boj s ním.


Nutnější než cokoliv byla by kniha jednající o všech těch škodách, utrpeních, tragédiích, jež přináší víra: jsem člověk: kdežto již přírodovědecké ne absolutně povrchní poznání řve ti tu do uší: nejsi! Jsi té havěti ze základu cizí, slétl jsi mezi ni paradoxně, tajemně, Odjinud!


K temnu je lidstvo zrozeno! Ke žraní a rvaní se mezi sebou, ke dření sebe a dření jiných, k obžerství a oplzlostem, k nemyšlení, jen k opičení a papouškování; jeho nejspirituelnější pudy jsou ješitnost a šizení bližního-šejdíře. Jen uvnitř těchto hranic cítí se šťastným a prosperuje, světlo nepotřebuje, nechce, nesnese, je slepým macarátem jeskynním, hynoucím, je-li vytažen z podzemní své tůně. –


Nechtěj stále jen zlepšovat: raději zhoršuj! Tím, nechtě, zlepšuješ!


Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!


Chci to, chci vše, protože Chci. – Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...


Dělej, co chceš! Jest jediný kategorický imperativ, který nesmrdí.


I to nejlepší, co člověčisko splácá, je jen k posměchu bohům; tím směšnější je snažení, čím je vznešenější.



VYSVĚTLIVKY:

1 perhoreskovat (lat.) = děsit

2 Saepe nimium vertitur in eximium (lat.) – Často se obrátí něco, čeho je příliš, ve výjimku.

3 zjevně

4 persiflovat (franc.) = zesměšňovat

5 sive (lat.) = čili, neboli

6 canaille (franc.) = lůza, chátra; (pěkný výraz převzatý zřejmě z díla Friedricha Nietzsche; srovnej taktéž s pěkným českým slovem kanálie = krysa z kanálu; přeneseně též mrcha, nečistý tvor, např. člověk – pozn. Misantropova)

7 pyrrhonismus = učení řeckého skeptického filosofa Pyrrhóna.

8 anathema est (řec. – lat.) = formule církevní klatby: je proklet.

9 dévoilování (franc.) = odhalování.

10 ...jak praví Nietzsche! – konkrétně ve spise Tak pravil Zarathustra v kapitole „O starých i mladých ženkách“: Povrchem je ženino nitro; pohyblivým bouřlivým povlakem na vodách mělkých. – Tak pravil Misantrop.

11 singulární = jedinečný

12 nekaresují = nelichotí

13 lazzaronská luza = chorá, mrzácká verbež (podle biblického Lazara)

14 okázalost

15 Mit dem Genius steht die Natur im ewigen Bunde; Was der eine verspricht, leistet die andre gewiss. („Od věčnosti stojí s Géniem máť příroda v spolku, ráda ta též vykoná, ten co přislíbiti směl.“) – F. Schiller: Kolumbus. – Pozn. Mis.

16 Dixi. (lat.) = „Domluvil jsem, řekl jsem své, skončil jsem.“ – Pozn. Mis.

17 Viz toto místo v: A. Schopenhauer: Svět jako vůle a představa (sv. 2., dodatky k 1. knize, stať O géniovi). – Pozn. Mis.