Juráček: Deník


Znal jsem jednu mladou Tatarku,

která podobna Šípkové Růžence

dala se unášet svými sny tak,

že po sedmi letech spánku umřela hořem

z probuzení.

FRANCIS JAMMES1



23.

13. srpna 1959 – 20. prosince 1959


Praha 13. srpna 1959 ... čtvrtek

Bylo mi vždycky trapně, kdykoliv jsem měl někomu blahopřát k narozeninám nebo k svátku. Měl jsem pokaždé pocit, že dělám něco směšného nebo nepřirozeného.

A tak se stalo, že se dodnes při představování červenám, že koktám, kdykoliv mám někomu blahopřát. To, co je pro většinu nynějších mých přátel zcela běžné, to mne stojí mnoho přemáhání, rozpaků, studu a bezradnosti. A připadám si často mezi nimi jako neotesanec. Už dva roky mě to trápí a působí nejistoty. Do té doby jsem v tom ohledu problémy neměl, z prostého důvodu: nevěděl jsem o nich.

Moc myslím; na sebe a o sobě.

Avšak jsou někdy chvíle, kdy mi toto bezcitné sebešpehování bere jistotu a spád řeči. Nedovedu žvanit, protože vím, že je to hloupé, nedovedu se vytahovat, protože to je ještě směšnější. Nikdy nedovedu překonat zábrany. Jen někdy, když jsem opilý. Druhý den mi lidé říkají, že jsem vlastně nesmírně zajímavý a příjemný člověk, že dovedu zábavně vyprávět a že si toho nikdy nevšimli, teprve včera večer nebo v noci.

Nedovedu vylíčit, jak mi pak bývá.

Jirka Štíbr2 okouzluje a baví každého za všech okolností. A přece je jeden z nejhloupějších a nejnevzdělanějších lidí, které znám. Jenom když jsem se opil a zapomněl se pozorovat, jenom tehdy jsem byl jako on.

Když jsem si to poprvé uvědomil, bylo mi z toho smutno. Ležel jsem na posteli a zaraženě jsem myslel na to, jak mě psaní vyřazuje ze společnosti, jak ze mne činí nezábavného tvora, jak mě svazuje a znemožňuje mi jednat bez autokontroly. To lze těžko sdělit... Takový pocit se nedá napsat... Na příklad se velice těžko přizpůsobuji prostředí. Skoro nikdy nedovedu jakoukoli událost prožít. Vždycky ji popisuju.

Zvykl jsem si na to tolik, že mi nyní celý, celý můj život do poslední vteřiny připomíná povídku, kterou právě píšu.

To, co jsem nyní napsal, není žádné mé vyznání, ani světový názor. Nevymyslel jsem si to, ani jsem se pro to nikdy nerozhodl. Nejdříve jsem takový byl a teprve potom jsem na to přišel. Je to má přirozená vlastnost, kterou jsem si prostě uvědomil.

Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.

Já nemám nic, jsem si sám sobě jenom věcí, na kterou se dívám.


Praha 17. srpna 1959 ... pondělí

Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.3


Praha 18. srpna 1959 ... úterý

Uvědomil jsem si, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!

Film je děvka mezi uměními a kdo chce s ní něco mít, musí v tom umět chodit, jinak je odsouzen k posměchu.

Poctivý, přímočarý, důsledný člověk je na Barrandově tvorem, z něhož se může stát nanejvýš rekvisitář.


Příbram 22. srpna 1959 ... sobota

Kdybys pero zašrouboval, vzal list čistého papíru, na který hodláš psát, položil ho do klosetové mísy, sedl si a tlačil, dojdeš k stejnému výsledku, jako kdybys psal, jenže to bude trvat kratší dobu a zbavíš se toho zatáhnutím za řetízek...

Člověk není šíp, který letí od počátku až do konce stále jedním směrem a k jednomu cíli.

Dobrá, odporuji si, a proto jsem sám sebou. Čím méně budu psát vět vhodných k tomu, aby se staly duchaplnými citáty, tím více se budu přibližovat pravdě o sobě. A čím zamotanější a neuvěřitelnější bude můj deník, tím bude pravdivější.


Příbram 2. září 1959 ... středa

Ideály a vzory jsou pro člověka nebezpečné! Dobrá vlastnost je dobrou vlastností jen pokud je nedokonalá. Jakmile by dosáhla absolutní formy, změní se její kvalita. I ta nejcennější vlastnost je bez ceny, jestliže je čistá, protože člověku škodí.

Ale proč to tak je? Vždyť se zdá, že... Počkat! Rovnováha!

Absolutní vlastnost vylučuje možnost existence jiné, protilehlé vlastnosti. Kdyby byl někdo absolutně veselý, nemohl by být nikdy, v žádném případě smutný. V životě jsou však chvíle, kdy je smutek přirozeným projevem vědomí nebo cítění. Člověk, který by nebyl smutný, je nutně nenormální, je blázen. Ano, proto člověk s jakoukoliv absolutní vlastností je vlastně zvláštním způsobem nemocný, protože mu chybí protilehlá vlastnost.

Lze tu tedy mluvit o jakési homeostázi4 vlastností. Navzájem se vyrovnávají a nedovolí, aby kterákoliv z nich dosáhla absolutní formy. Zásadní porušení rovnováhy má za následek duševní poruchu nebo přesněji řečeno poruchu v projevech člověka.

Z toho tedy vyplývá, že ideál, platónská forma vlastnosti je nesmysl.


Příbram 18. září 1959 ... pátek

Uvažoval jsem o tom, proč jsem tak neschopný se postarat sám o sebe i v tak jednoduché záležitosti, jako je jídlo. Nedovedl jsem si ani koupit salám nebo sardinky nebo cokoliv. Několikrát jsem už už vešel do krámu, ale vždycky jsem se otočil a pokračoval jsem v cestě, než abych vešel, čekal na obsloužení a hovořil s prodavačkou. Nemám k takovým rozhodnutím nikdy žádný důvod... Prostě nerad nakupuji. A nejen to; nerad se starám o jídlo. Pomyšlení, že musím jíst a pít mě rozčiluje (nebo lépe řečeno: mám vztek, že se musím mimo jiné starat i o svůj žaludek, připadá mi to ponižující).

Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.

Ale říkám to špatně! Takhle to není. Nechtěl jsem napsat, že nemám rád jídlo. Naopak: jím velice rád a vymýšlím si jídla, která by mi mohla nejvíce chutnat. To, co mě na jídle rozčiluje, je jeho nutnost; to, že se prostě MUSÍ jíst.

Je to jako s láskou. Kdykoliv jsem se přistihl, že na ni myslím jen fysiologicky, byl jsem znechucen.

Stane-li se láska nebo milování potřebou, hnusí se mi. V tom případě se to všechno promění v nechutné pohyby a oddechování...

A když se stane z jídla POTŘEBA, promění se i ten nejlépe připravený biftek v součet tuků, bílkovin a uhlohydrátů.

Nesnáším potřeby, nutnosti, povinnosti, závislost, odpovědnost z toho důvodu, že se na to všechno musí myslet (MUSÍ a MYSLET).

Strašně nerad myslím nebo lépe řečeno nerad počítám nebo nerad se zabývám věcmi, do kterých mi nic není; zdánlivě mi do nich nic není; mému rozumu do nich nic není, mé svobodě a vůli.

Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné? A není to banální, objevit tak prastarou, tak opotřebovanou poučku o věčném sváru duše a těla?

Chtěl bych být feudálem. To muselo být úžasné: o nic se nestarat kromě svých věcí. Myslím svých vnitřních věcí...

Nebo mniši, ti se také o nic nemuseli starat. Klášter – to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek. Vzrušuje mě to.

Kdyby se mi mohlo splnit přání, chtěl bych být feudálem. Mít zámek nebo hrad a o nic, ale skutečně o nic se nestarat. Vykašlal bych se na statky, na úrodu, na organisování majetku; bylo by mi to srdečně jedno. S největším klidem bych se nechal okrádat a šidit – to je mé nejtajnější přání: být nad TOHLE povznesen – jen kdybych si mohl zachovat naprostou nezávislost na vnějším světě.

Vzpomínám si, že Honza Svoboda jednou řekl, že by mu ke štěstí stačila jedna místnost, kde by bydlel, a měsíční příjem dvanáct set. Šťastně by si mohl studovat, psát stati, knihy a studie...

Já bych na jeho místě zašel.

Za dva roky takového života bych zemřel hladem a špínou.

Potřebuji hodně peněz. Čím více bych jich měl, tím méně bych se o ně musel starat. To je pro mne nejkrásnější představa – nemuset se zabývat penězi.

Nikdy bych nemusel psát kvůli penězům. Psal bych si, co chci! To by bylo úžasné.


Příbram ...

Když si ji vezmu, přestože jsem se už stokrát zapřísahal, že to neudělám, něco se zastaví, něco se ztratí, něco už nebude, něco se dokoná, stane se cosi definitivního, neodvolatelného, cosi vyvstane, to, co jsem nikdy nechtěl, bude to zde, budu si na to moci sáhnout.

Něco se ztratí... Co se to ztratí? Jsem od tohoto okamžiku až do nekonečna. Pak bude jen tento okamžik. Jsem proto, že věřím, že se něco stane. Pak se už nic nestane. Potom se už nic nemůže stát. Nemůže. Nic neočekávaného, nic velikého, nepoznaného, nic...

Až se ožením, pak už budu pořád stejný, už nic neprožiju, nic na mne nebude čekat, nikdo mě nebude čekat.

Já nechci! Já nechci!

J á n e c h c i !

J á n e c h c i !

Pro všechno na světě, já nechci!


Příbram 25. října 1959 ... neděle

Někdy se probírám z trvající strnulosti, z toho věčného spánku ctižádosti a dávných odhodlání, a vidím, že je se mnou zle.

Vězím po krk ve scénářích a filmových námětech, a ty mě vlečou od literatury.

A všechen respekt, který jsem měl ke slovu, jsem ztratil.

Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.

Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů...

To dostane režisér a ten to předělá podle svých představ. Autor se k tomu pak má vyjádřit. Uvažuje tedy: Ta věc se mi hnusila už jako povídka. Nedovedu si představit, že bych se tím měl ještě jednou zabývat. Jestliže s režijním scénářem nebudu souhlasit, budu muset znovu psát a myslet na to. Tak tedy souhlasí.

Za rok nebo ještě déle, kdy už na tu věc docela zapomněl, se dočte v novinách, že režisér nemohl nic dělat, protože slabiny scénáře byly nepřekonatelné. Jestliže je film dobrý, nikoho ani nenapadne, aby to přičítal scénáři. A na festivaly jezdí zásadně jen režiséři a dívky, které hrály hlavní roli.

Nuže, je tady někde místo pro nějaké, třeba i sebeskromnější umění? Pro poctivost? Dobrý scenárista musí být především obratný, otrlý, chytrý a vypočítavý podvodník. Běda čisté naivní dušičce, která by se do toho pekelného mlýna dostala! Tam se umění nedělá, tam se dělá řemeslo. Má zlaté dno.


Praha 4. listopadu 1959 ... středa

Chtěl bych se ztratit. Někde je místo, kde by mi bylo dobře. Tam nebolí hlava, nejsou tam přespočetné cigarety, tam nemrholí a nepáchnou tam závodní kuchyně. Nikdo by mě tam nenašel, telefon by se nedozvonil. Kdybych na to nemohl myslet, kdybych na to nesměl myslet, kdyby mi to někdo zakázal, myslet si na to podivuhodné místo, tak bych se strašně opil (před třemi lety bych napsal, že bych skončil svůj život). To místo je na kopci. Třeba na Dobrošově u Náchoda. Teď v listopadu tam není ani človíčka. Celé dopoledne bych seděl u okna a díval bych se dolů do údolí. Pak by mi číšník, takový starý, šouravý, přinesl oběd a když bych se najedl, šel bych se toulat po kopcích. A večer bych seděl zase u okna a pak bych šel do pokoje, lehl bych si a hleděl jen tak na strop. A neměl bych s sebou ani kousíček tužky a ani list papíru. A jenom jednu tlustou, nudnou knihu. Třeba Dona Quijota.

Proč jsem vlastně ještě nikdy neutekl? PROČ?

Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto... Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji. Jak jsem kdesi jinde, v jiném světě... Odcizil jsem se všemu, v čem jsem žil ještě před pěti lety.

Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.

Jsou jiní než já a až se příští rok sejdeme na večírku maturantů z roku 1953, bude mi mezi nimi trapně. Mnozí z nich už mají děti, rodinné starosti, zájmy velice dospělých a ustaraných lidí, a na mne budou hledět se směsí údivu a lehkého pohrdání.


Čím více mi přibývá let, tím jsem osamělejší. Nerozumím si se stejně starými.

Daniel5 nám jednou řekl, že ačkoliv se to zdá absurdní, jsme romantickou generací. Jsme obráceni do sebe, protože nám nic jiného nezbývá. Jsme podobni těm, kteří přišli po Velké francouzské revoluci a střetli se s těmi, kdož v ní zvítězili. Prapory vítězů jsou vyrudlé a visí v muzeích. Hrdinům rostou břicha a stali se konservativními.

Jsme prostě cudní a čistí v těchhle věcech, nekramaříme s tím, čemu věříme. Je to jako s první láskou, o které člověk nikdy nevypráví ze strachu, aby ji neposkvrnil, a také proto, že se stydí. Ano, jsme tedy romantičtí. Avšak málokteří z nás vydrží. Jsou takoví, kteří přestanou mít zájem o svět, vzdají se, plují s proudem... To jsou ti nudní. To jsou ti, „na které je spolehnutí“. Ničemu neodporují, protože jsou líní přemýšlet. Ale takoví lidé byli vždycky. Je nesmysl posuzovat podle nich celou naši generaci. Takoví lidé přece nikdy v žádném století neformovali a neformulovali svou dobu. Na těch málo záleží, ti se vždycky jen svezou.

Jejich přičiněním budeme mladí do čtyřiceti let. Potom umřou. Na to by neměli zapomínat, že jednou určitě umřou!

Příbram 20. prosince 1959



24.

23. prosince 1959 – 22. července 1960


Příbram 23. prosince 1959 ... středa

Toto je doba bez hrdinů. Toto je smutný čas, na který budou hledět příští generace s nechutí, protože je bez myšlenky, bez velkého ducha a bez elánu.

V současné době je naše životní úroveň, naše technika a průmysl mezi nejpřednějšími na světě. Avšak náš duch, intelekt národa, kultura a umění jsou promyšleně potlačeny, spoutány a přinuceny stát na místě.


Příbram 29. prosince 1959 ... úterý

Nedávno jsme vytvořili v pokoji s maminkou kout, kde se dobře sedí a čte a povídá. Udělali jsme z obyčejného kuchyňského stolu konferenční jednoduchým přiříznutím nohou, obklopili jsme jej secesními křesly od strýce, k podélné straně jsme postavili lenošku a proti ní za stolem je knihovna. Sedí-li člověk v lenošce, vidí před sebou řady knih a nic víc. A tak je to místo, kde se dá nejlépe sedět, pít káva, kouřit a snít.


Zděšeně jsem obviňoval přírodu, že mě už udělala mužem. Vždycky jsem si myslel, že jsem a až do smrti budu klukem.

Cítil jsem v sobě mužství. Byl jsem částečkou jediného nesmrtelného muže, který se zmítá mezi svou nedotknutelnou svobodou a ženou. Táhl mě vír a ve mně to křičelo: Sbohem, sbohem, sbohem.

Sbohem, kluku! To je ale omyl, myslet si, že se dá dospělost odložit na neurčito. To je ale omyl.

Daniel jednou řekl jedno ruské přísloví. Znělo nějak takto: „Vsje ženščiny perejebať nělzja, no stremitsja – nado!“6 Odmyslete si od něj lapidární vulgárnost a zbude vám čiré neštěstí mužství. V tom přísloví je obsažen kořen věci.

Ta věc má něco do sebe. Prastarý odpor muže k ženě, znechucení tělesností, nebo kdoví co, teď honem to nedovedu přesně definovat. Jen si myslím, že pod obvykle předkládanými třídními, existenčními, společenskými nebo jinými důvody je jakási tmavá hlubina něčeho přírodního, jakýsi vrozený pudový vzdor, pud záchovy individua nebo co.

Živočich, kterému se říká člověk, není stvořen k monogamii.

Třeba úplně nerozumně plácám, ale přísahám, že bych si přál, aby mi bylo znovu sedmnáct let. A aby mi tak bylo až do smrti.

Protože mi teď není dobře. Není mi dobře s Tinkou.7 Stydím se, je mi trapně a je mi jí líto. A zároveň mě přemáhá divoký, zoufalý a nezodpovědný vzdor: Proč já, proč právě já? Já přece nechci! Nikdy jsem na to nemyslel. Nestojím o to! Je to konvence, tradice, zvyk! Proč se mu jednou musím podřídit?

Když jsem s ní začal chodit, měl jsem ji rád, a to mi stačilo. Proč to nestačí obecně? Proč k tomu vždycky přibude to druhé?


Příbram 30. prosince 1959 ... středa

Stále si říkám, že jednou budu mít čas a že pak napíšu knížku. Nevím o čem a jakou, ale těším se na ni. Každou noc na ni myslím, beru ji s sebou do spánku, do snu a ráno ji schovávám, abych ji večer znovu nalezl a znovu si s ní vyprávěl. Budu ji dělat pomalu, beze spěchu. A pro sebe. To zdůrazňuji, že jenom pro sebe. A nebude nad ní držet stráž žádná smlouva ani dramaturg ani lektor. A nedopustím, aby ji umazala ta ucouraná dobrovolná autokritika, které se podřizuji, když píšu pro film. Žádný konjunkturalismus, žádný konformismus, které jsou krví scénářů!


AMU ztratila u dívek někdejší význam, protože se Praha otevřela zahraničním studentům. Nyní dívky z filologie, filosofie a práv usilují o poměr s cizincem a čeští „umělci“ byli vystřídáni „černými hubami“. A ještě něco se změnilo. Ti, co přišli po nás, ti mladší o tři nebo čtyři roky, jsou daleko praktičtější, nežli jsme byli my. My jsme strašně chtěli diskutovat, psát, něco vytvořit, o něco se hádat, přestože jsme nic neuměli. Byli jsme však ctižádostiví, neskromní a hodně jsme snili.

Oni jsou jednodušší. Nechtějí nic, než vystudovat. Jsou strašně střízliví a bez fantazie.

Někde za rokem 1935 vede hraniční čára, někde v roce 1936 nebo 1938. Lidé, kteří se narodili za ní, jsou docela jiní než my. Je to neuvěřitelné, ale nicméně zřejmé na první pohled. Jsou jaksi amerikanisovaní, praktičtí, střízliví, sportovnější, neduchovní...


1960

Příbram 1. ledna 1960 ... pátek

Spím nejraději sám.

To musí být strašné oženit se, spát den co den se ženou v jedné místnosti a každé ráno ji vidět rozcuchanou, s opuchlýma očima, ve zmačkaném pyžamu, zpocenou... Brrr!!! Jestli se někdy ožením, určitě prosadím, abychom spali každý zvlášť.

Ta představa je dostatečně nepříjemná, abych si jednou provždy uvědomil, že spánek je stejně osobní jako několik jiných fysiologických úkonů, které i v tom nejužším vztahu mezi mužem a ženou zůstávají soukromé.


Příbram 4. ledna 1960 ... pondělí

Mám jistý počet pojmenovaných snů, které si vybírám, když nemohu usnout. Některé jsou velice staré. Pamatuji si, že jsem si je snil už v dětství. Třeba ten „O neviditelnosti“ nebo „O vznášení“ nebo „O tom, jak všichni lidé umřeli a na světě jsem zůstal jenom já“.

V poslední době jsem si vymyslel docela nový a zdokonaluji ho skoro každý večer. Jmenuje se „O tom, jak jsem režisérem“.

Vznikl z nepřátelství k režisérům a jeho děj je prostý. –

Natočil jsem film podle svého námětu a scénáře. Ten film je vynikající, píše se o něm v novinách, hovoří v rozhlase a vyhraje v Cannes hlavní cenu. Jsem obklopen novináři. „Pane režisér, mohl byste nám říci...“ Udělám gesto a suše řeknu: „Nejsem režisér! Neříkejte mi tak! Nikdy jsem jím nechtěl být. Jsem scenárista!“

„Ale, když jste natočil film, tak přece...“

Vykřiknu: „Nejsem režisér, rozumíte! Jsem prostě autor, který si natočil svůj příběh!“

Novináři chvatně zapisují má slova.

Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: „Pane režis..., pardon! pane Juráček, co budete teď točit?“

Ironicky se na něj podívám. „Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil... To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!“

Režiséři blednou vztekem. A právě přichází nějaký člověk a gratuluje mi k tomu, že můj film dostal v soutěži o nejlepší film roku první cenu.

Přijela významná kulturní delegace ze zahraničí. Vedou ji do projekce na můj film. Čeští režiséři sedí v předních řadách... Jdou titulky jeden za druhým. Potom: KAMERA: XY. Za ním se má objevit REŽIE:

Ale na plátně vyskočí malá písmena: NATÁČENÍ ŘÍDIL AUTOR. Režiséři opouštějí sál. –


Málokterý sen prožívám s takovou náruživostí a zaujetím jako tento. Obsahuje už desítky nejrůznějších situací a stále vymýšlím nové (Herečka pláče v koutě ateliéru. Ptají se jí proč. Vzlyká: „Řekla jsem Juráčkovi ‚Pane režisér!‘ a on na mne byl sprostý.“)

Jednou, možná, že... já nevím, ale stálo by to za to! Napsat si pečlivě scénář, prosadit, že si jej budu točit sám, vzít si dobrého kameramana, udělat společně s ním technický scénář a dát se do toho. Za ten titulek „Natáčení řídil autor“, za ty blažené obličeje scenáristů a dramaturgů a kyselé ksichty režisérů by to stálo!8


Praha 8. ledna 1960 ... pátek

Zloba, nesnášenlivost, podrážděnost, hádavost a zoufalá prázdnota, nicnedělání, pocit neschopnosti, naprosté umrtvující neschopnosti, odpor k Tince a k ženám vůbec, nikoliv obyčejný, ale téměř fysický hnus, nespavost, bdění až do svítání, zemdlený vyčerpávající spánek ve dne, nechuť k jídlu, ošklivost při vzpomínce na jakékoliv jídlo, desítky a desítky přespočetných cigaret...

Tak začíná můj rok 1960.

Nedovedu mít z ničeho radost.

Stydím se chodit mezi lidi. Jsem hrozně hubený, pleť mám nažloutlou a pod očima kruhy.


Teď se ozval z amplionu zvuk! Už je ráno. Už začíná den. Za chvíli budou zprávy.

A já ještě nespím, protože nemohu, protože mám hnusné tělo, které nedovede spát a jíst. Umřu. Bezpochyby umřu, protože to, co teď žiju, nevede k životu, ale k živoření, k chátrání, ke konci.9

Za hodinu nebo za dvě ztratím vědomí a bude to trvat do oběda a ještě déle. Pak procitnu, budu mít naběhlé oči, budu jako smrt, jestliže si vzpomenu na jídlo, zvedne se mi žaludek a bude mě bolet hlava.

To není spánek. To je opravdu jen druh bezvědomí.


Příbram 18. ledna 1960 ... pondělí

Je tak málo lidí, kteří cítí potřebu něco udělat. Kluci se oženili, mají děti... Já tomu jejich životu nerozumím. Přece musí mít nějakou ctižádost! Jakou? Co chtějí?

Nikdy jsem si nedovedl představit, že se můj život zastaví.

Oni dělají svět světem, jsou jeho obrazem, jeho pravými obyvateli. Já ten řád porušuji, vymykám se z normy. Já nerozhoduji, já nejsem důležitý, nejsem měřítkem.

Oni stanovují svými životy, společnými vlastnostmi svých osudů, obecné znaky lidského života.

Dokud to nepochopím, nebudu rozumět světu.

Kdyby byli všichni lidé takoví, jako jsem já, svět by zanikl v lenosti, anarchii, neposlušnosti a roztěkané nesnášenlivosti.

Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v „lidu“, pochlebují mu a činí z něj boha.

Nechci přizvukovat těm, o nichž píšu, že žijí dobře, že jsou správní lidé a že většina vytváří vzor.

Vždyť to jsou převážně maloměšťáci nebo pásci nebo obojí dohromady.

A ze všeho nejprotivnější je mi hodný, dobrý, spořádaný, zásadový člověk, protože je sterilní.

Nedávno jsme hovořili s Danielem o tom, jak bude vypadat komunistický člověk.

A shledali jsme, že se kolem té věci vytvořil neuvěřitelně zhovadilý názor, že člověk budoucnosti se bude podobat andělům.

Hrome, to je největší nedostatek marxismu, že se o tyhle věci nestará! Zmocnily se jich staré panny v sukních i kalhotách a vytvářejí tak růžovosladký obraz, že to je k blití. I ten nejvzdělanější, nejrozumnější komunista začne blekotat křesťansko-humanistické nesmysly, když má mluvit o morálce, vztazích a člověku budoucnosti.

Myslím si, že člověk v sobě musí mít všechny špatnosti, všechnu špínu světa, aby byl skutečně dobrý. Aby byl vždycky dobrý. Protože chci-li vzdorovat lži, chci-li být pravdomluvný, musím vědět, co to je lež! Na spasitelnost neposkvrněného panenství nevěřím. Hle, když lékaři chtějí, aby člověk odolal tuberkulose, naočkují mu ji. (Člověk, který ji měl, ten se jí příště ubrání sám, bez jejich zásahu.) Jestliže se s ní setká člověk, který s ní nikdy nepřišel do styku, je pravděpodobné, že zemře.

Se špatnostmi je to také tak. Se vším je to tak.

K dobrému životu je potřeba zkušenost. Duchovní i fyzická. Bez ní je člověk sice vzorný a čistý, ale křehký a bezbranný.


Příbram 22. července 1960 ... pátek

Nejsnadnější a nejúspěšnější povolání na světě je povolání filmového režiséra.


Při té příležitosti mě napadá, že to je jeden z důkazů, jak mladý a neumělecký je film. Kolik práce a uměleckých kvalit je skryto za obyčejnou literární cenou, kolik úporného studia, dřiny a talentu spolyká dobrý obraz nebo hudební skladba! A filmy, i ty odměňované nebo hlavně ty, jsou většinou udělány levou rukou, vznikají náhodně a někdy i proti vůli režiséra. Většinou všechno závisí na námětu; když je v něm nějaký nápad (Nápad – to je ve filmu fetiš, celé generace filmařů strávily životy v honbě za Nápadem.), pak je úspěch zaručen i při zcela průměrných realizačních kvalitách.

Proto asi mají mnozí lidé k filmu takový odpor. A proto jej považují za oblast podvodníků a poloumělců. Mají pravdu. Ctižádostivec, který má to štěstí, že se uchytne u filmu, skoro vždycky udělá kariéru, i když je to omezenec, nevzdělanec a hochštapler.

V historii by se dala vyjmenovat spousta takových případů. Existují slavní režiséři, jejichž jména zůstanou zachována staletí, kteří v podstatě připomínají ptáky chlubící se cizím peřím. Slavnými se stali pouze shodou okolností. Třeba Wiene. Jenom náhoda rozhodla, že producent svěřil natáčení Kabinetu doktora Caligariho jemu, protože Lang odmítl. Wiene scénář natočil a stal se navěky klasikem německého expresionismu. Do té doby a od té doby točil jenom komerční zboží. Skutečnými tvůrci Caligariho byli scenárista a výtvarníci. O nich však historie nemluví.

Něco podobného není v jiné umělecké disciplíně možné. Spisovatel, hudebník, malíř nebo herec si musí i sebemenší úspěch poctivě zasloužit; filmový režisér přijde k hotovému. Žádná umělecká cena se nezíská tak snadno jako filmová. Některé případy jsou donebevolající.

Na FAMU se vyskytují doslova vzorové.

Nebo na příklad film Grance Kdo mele vítr. Nehledě k tomu, že je natočen přesně podle Hamrů a hamerníků, je to docela obyčejný, docela průměrný a naprosto ničím pozoruhodný film. Granec sám o sobě je dost hloupý a nevzdělaný člověk. Nicméně Kdo mele vítr dostal cenu na festivalu etnografických filmů v Miláně nebo v Padově a Granec10 je nyní veliký umělec. Kdyby o těch mlýnech napsal pojednání, které by mělo stejný emotivní, poznávací a umělecký obsah, jako měl film, bylo by to pár konvenčních sentimentálních stránek a po autorovi by neštěkl ani pes.

Film je prostě živnost pro lidi, kteří nic neumějí a chtějí něco udělat pro svůj komplex velikášství. Čeští režiséři se většinou rekrutují právě z těchhle individuí.

Všichni jsou takoví. Na plnou hubu vykládají v novinách, televizi, klubu a všude o tom, jaký měli záměr, jakou myšlenku, co chtěli říci a tak dál. A ve skutečnosti šlo jenom o to, zdali scénář, hotový scénář, v němž je záměr, v němž je myšlenka a jenž něco říká (protože by to jinak ani nemohl být scénář), měl točit režisér X, ale netočil jej, jelikož točil jiný, takže jej nakonec točil Y. A scenáristé drží hubu, poserové! Klidně si nechávají celá léta líbit, že si režiséři veřejně přivlastňují jejich myšlenky a názory, jejich nápady, jejich inteligenci, vtipnost nebo znalost lidí.

Ještě se nikdo z nich neozval proti trapné zlodějské konvenci, která přiznává autorství filmu výhradně režisérovi, jenž obvykle přijde ke scénáři jako slepý k houslím.

Film je prašivé umění.


25.

29. července 1960 – 10. května 1962


Praha 28. října 1960 ... pátek

Ať se děje co se děje, ať se stane cokoliv, ať mě stihne, co chce, vždycky budu moci psát. Vždycky najdu jistotu, kterou nosím v sobě a která s ničím a s nikým nesouvisí. To vědomí mě ohromilo.

Je jedna samota, z které mi nikdo nepomůže. Nejsem v ní, ale ona je ve mně. A to je ta nejstálejší pravda, kterou mám, ta největší, jediná jistota, o kterou se nemusím bát.

Ať se stane cokoliv, ta samota mi zůstane a já z ní budu znovu a znovu vycházet, kdykoliv vezmu pero do ruky. Ale nikdy ji neopustím docela. Nezbylo by mi už nic.

Myslím, že jsem to ještě nikdy tak přesně necítil. Začínám si toho, co je ve mně, vážit. Začínám to mít rád a budu se o to starat. Obdivoval jsem se dosud jen umění, které mě obklopovalo. Nyní jsem je objevil v sobě. A zjevilo se mi jako podivuhodná vlastnost, která mi bude pomáhat a která mě nezklame. I kdybych nikdy nic pořádného neudělal, i kdybych psal nedomrlé odstavce, které by nikdy nikdo nečetl, bude mít má práce jakousi vnitřní hodnotu pro mne samotného. Je ve mně vděčnost. Cítím ji, jak mi stoupá pomalu tělem. A je to pocit, který zavazuje...

Jsem nádherný, jsem veliký, jsem mimo svět a nic mi neublíží. Jsem v sobě. Cítím, že existuji. Jsem mezi svým narozením a svou smrtí a nic mě neohrožuje, protože ten prostor je vyhrazen pouze mně. Mohu dělat co chci a zůstanu stále sám sebou. Jsem práce, kterou jsem dělal, dělám a budu dělat. Všechno ostatní je navíc.


Příbram 1. prosince 1960 ... čtvrtek

Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho11 a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti...

To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali... A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.

A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku... Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.

Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu... A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.

Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.

Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?



26.

24. července 1964 – 2. března 1966


Praha 24. července 1964 ...

Zdá se mi, že padám. Včera jsem listoval ve svých starých denících a ucítil jsem vzduch, o němž již nic nevím. Vzduch, který jsem dýchal na nekonečných procházkách, na nichž jsem se zabýval sám sebou. Rozhodl jsem se, že znovu začnu popisovat sám sebe. Po čtyřech letech opět začnu psát deník, neboť jsem pochopil, že je to – a vždycky ostatně bylo – výborné hygienické zařízení, jakási duševní koupelna, jejíž výhody vidím dobře až s odstupem těch čtyř let.


16. srpna 1964 ... pátek

Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.


Nevím, kolikátého je. Asi dvaadvacátého... ... Je sobota.

Lidé se mě často ptají, proč se nudím. Ale já se většinou nenudím, já pořád na něco myslím. Pořád myslím na něco jiného než na to, o čem je řeč. Chci si povídat málokdy, nejvíc mi vyhovuje mlčení, jenomže přicházejí chvíle, kdy už je ticha moc a tehdy nenacházím člověka, ani řeč. Někdy si myslím, že musí existovat ještě jeden jazyk, jímž se dá hovořit mnohem lépe. Musím si to myslet, protože jinak bych věděl, že dorozumění není možné.

Už nevím o nikom, koho by to zajímalo.

Řeč ztratila smysl. Prozradí nanejvýš blbce.

Denisa dělí lidi na „lidi pro sebe“ a „lidi pro lidi“. „Lidi pro lidi“ nemá ráda, říká, že to jsou tajtrlíci. Když o někom řekne, že je to „člověk pro lidi“, chce tím říct, že ten člověk nestojí za řeč.

Někdy se rozhodne, že bude mlčet. Dělá jí například potíže říct „Dobrý den“. Přesněji řečeno, připadá jí to směšné, zdá se jí to bez smyslu a čím déle na to myslí, tím víc to vidí absurdnější, až nakonec dospěje tak daleko, že raději nepozdraví, než aby ztratila úctu k sobě samotné.

Jednou ji fascinovala věta, kterou přečetla na krabičce zápalek: „Lžíce královny Elišky“. Nejdříve se jí smála, pak ji dráždila a nakonec z toho málem dostala hysterický záchvat. Existence té věty jí totiž připadala tak obludná, že byla schopná zanevřít kvůli ní na celý svět.

Jindy mi vyprávěla, že byla na nějakém úřadě a v přízemí šla kolem dveří, na nichž bylo napsáno: „Rozmnožovna“. Dvojí význam toho slova ji skoro rozzuřil. Vzpomínala na to podrážděně. Zdálo se jí, že je to nejlepší důkaz toho, že „svět stojí za hovno“.


Historická přeměna racionální filosofie v mystiku, to je vůbec zajímavá stránka člověčí existence. Zdá se mi, že se na světě ještě nevyskytla jediná myšlenka, z níž by se nakonec nepodařilo udělat náboženství.


23. srpna 1964 ... neděle

Nikdo nelže tak bravurně jako Veronika.12 Překonala v tom i svou matku, která je na lhaní velmistr. Ta lže tak, že o tom ani vůbec neví a když ji někdo usvědčí, je hluboce a upřímně přesvědčena, že ten člověk nemá charakter. Je schopna se nad jeho podlostí rozplakat. Prokristapána, o kvalitách té ženy by se daly napsat desítky stránek. Ona snad ani není člověk, protože většina lidských vlastností je jí naprosto odepřena. Je to jakýsi tvor bez vlastností, s nímž nelze normálně hovořit, protože její „myšlení“ nemá absolutně nic společného s tou nejprimitivnější logikou. Žije jako jepice. Večer umře a ráno se narodí a neví vůbec nic o včerejšku. Moje matka, nad kterou ohrnuje nos a za kterou se stydí, je proti ní archanděl Gabriel a Albert Einstein dohromady. Kdybych s ní měl strávit půl dne na opuštěném ostrově, buď bych ji uškrtil, nebo bych skočil mezi žraloky. Její zbytečnost je tak dokonalá, že se mi nad tím zastavuje rozum. Zajímalo by mě, jestli je takových lidí víc a kolik. Kdyby jich bylo sto v milionu, stačilo by to k úvahám o méněcennosti lidstva. Veronika ji nesnese déle než pět minut. Pokud si pamatuji, hádají se prakticky celý čas, ačkoliv spolu mluví jen občas.


4. října 1964 ... neděle

Od malička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi, zaplevelené zahrady, opuštěná skladiště, zaprášené půdy, propadlá schodiště, usychající stromy, podzimní obloha, neregulované říční břehy, dřevěné chalupy v horách, dláždění, v němž roste tráva, okna bez skel, obrazy zapomenutých malířů, cesty, které nikam nevedou, strže plné plechovek a starých bot, veřejné skládky, vypuštěné rybníky, stromořadí v rovné krajině, vypálené mlýny, bývalé pily, pastoušky a mýta, obecní domy, konečné stanice, staré noviny, dopisy lidí, kteří už zemřeli, předměty, které už ztratily smysl, věty, které už nikdo neříká, knihy, které už nikdo nečte, jízdní řády staré padesát let, rytiny, starodávné dětské hračky, nápisy na hrobech, krabice od čaje, který byl spotřebován před první světovou válkou, mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých obchodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává...

Kam až paměť sahá, tam všude nacházím vzpomínky připomínající mi, že věci, které zároveň jsou i nejsou, mě vždycky přiváděly do zvláštního stavu vytržení. Pamatuji si, že jsem jako dítě neustále toužil po objevech předmětů, jejichž existence začala dávno před mým narozením a které svou nesmyslností velice dráždily mou fantazii.

Skutečnost, že věci a krajiny přežívají lidi, se mi zdála odjakživa absurdní. Vždycky mě to nutilo k přemýšlení, vybavoval jsem si lidi, kteří vyšlapali úvoz, jenž už zarostl, a ten úvoz mě fascinoval. Nedovedu si přesně vysvětlit proč. Vzdálená minulost mě nikdy příliš nezajímala. Muzeální exponáty mě nevzrušují. Jsem citlivý jenom na hranici mezi mým životem a smrtí mých bezprostředních předků. Jejich svět se mi jeví idylicky a zřícené krovy jejich stavení ve mně probouzejí melancholii. Možná, že ve mně existuje předtucha vlastní smrti, předtucha vlastního konce, možná, že jakýmsi šestým smyslem nezřetelně chápu souvislost přicházení a odcházení, tragickou pitomost smrtelnosti...


14. listopadu 1964 ... sobota

Začal jsem nenávidět. A to je všechno, co mi zbývá. Ta hořká nenávist k vlastnímu osudu, k životu, který tu živoříme bez vlastní viny. Pochopil jsem, že se s touto zemí, v níž jsem se narodil, děje něco obludného, něco strašně absurdního, něco, co nemá obdobu. Pochopil jsem, co je to velikost chátrání, vznešenost rozkladu, patos degenerace. Pochopil jsem, že tato země pomalu a jistě zaniká, že se její dějiny pohybují stále zpět a zjevil se mi fantastický obraz budoucnosti, v níž tečou otrávené řeky, v níž budeme dýchat zkažený vzduch, v níž budou padat domy a střechy budou propouštět déšť, v níž se lidská řeč stane nesrozumitelnou a věci ztratí veškerý smysl, v níž po demolovaných silnicích zarůstajících travou se budou krokem sunout rozpadávající se auta, v níž špína se stane čistotou a všichni lidé budou krást a lhát, v níž přestanou existovat peníze, protože ztratí cenu.

Viděl jsem, že svět, v němž žiji, je ošklivou, surovou karikaturou světa.


24. listopadu 1964 ... úterý

Mé soukromí se prolíná se světem. Shodují se. Obě dvě jsou bezcílné. Všechno ztratilo důvod k existenci.

Číst například nemohu. Všechny příběhy o životě jsou mi odporné. Stačí mi jediná věta povídky nebo románu a padne na mne sklíčenost. Marně se pokouším pochopit, proč spisovatel přivádí na svět lidi, když už jich je ve skutečnosti víc než dost. Existence příběhů mi připadá komická. Hrdinové mi jdou na nervy...

Za žádnou cenu nemohu objevit něco krásného. I na těch nejkrásnějších věcech nacházím v příští vteřině plíseň. Vidím je, jak se rozpadají, jak chátrají, jak po nich šplhá špína. A také jsem dosud neviděl ctnostného člověka. Potkávám blbce, podvodníky, kurvy a blázny.

Jak je to možné, že jsou mi šlechetní, poctiví a pracovití lidé podezřelí? Že si na ně dávám pozor daleko větší než na lotry? A že nakonec téměř triumfálně na každém objevím chybu?

Ničemu nevěřím...

Na nic nevěřím...

Nevěřím.

A strašně bych chtěl uvidět nějakého boha.

Samozřejmě, že bych mu nevěřil. Ale měl bych definitivní důvod k sebevraždě.



1965

8. března 1965 ... pondělí

Měsíce a měsíce žiju smutně. Jakkoli to zní banálně, to nejhlavnější, čím se stále zabývám, je: proč jsem vlastně na světě a co mám s tou věcí dělat, když není nic, co by stálo za řeč...

Ocitl jsem se v prázdnu, jaké jsem dosud nikdy nepoznal. Hnusí se mi svět. Byl bych rád, kdyby ta věta měla přesný výklad. V tom pocitu není nic patetického ani melodramatického. Svět se mi hnusí velice obyčejně a stále. Je to trvalý pocit a v žádném případě nemá hodnotu objevu nebo názoru. Také mě k ničemu neinspiruje, nejsem z toho ani zoufalý, ani bezradný, je to pouze součást mého vědomí, trvalá součást, konstatování stavu světa, stavu lidského života...

I kdybych dostal Oscara nebo Nobelovu cenu, na mém smutku to nic nezmění. Shledal jsem, že je nemožné mít někoho rád, aniž by to po čase nepřinášelo utrpení. Ale co je to za lidský svět, jestliže je na něm takto a jestliže se s tím nedá nic dělat?

Čím jsem starší, tím méně je možností někomu něco říci. Vím jistě, že do nejdelší smrti budu sám a že je marné protestovat. Neboť přijde čas, v němž člověk shledá, že nemá důvod, proč by někomu něco říkal.

Někdy si velice chladnokrevně a neosobně myslím, že lépe je nežít, než existovat v tomto světě tímto způsobem.


19. června 1965 ... sobota

Postava13 byla loni nejlepším krátkým filmem světa...

Ale včera večer jsem šel domů s úmyslem, že se zamknu v koupelně a pustím plyn.

Nevím, k čemu je dobré být na světě, a každý lidský život mi připadá zbytečný. Všechno, s čím se potkávám, ve mně vyvolává smutek. Přemýšlím, jestli by mi bylo lépe, kdybych totálně zblbnul.

Chtěl bych pást krávy.

Všechno je čím dál tím ubožejší, kráčíme pozpátku, míříme k zániku, jenomže to trvá příliš dlouho a chybí tomu důstojnost.



1966

6. února 1966 ...

Koukám dolů na ulici, koukám na nebe, všechno je šedivé, lidi na sebe řvou v tramvajích, na Pankráci se zřítil dům, všechno je stále dražší, nerozumím novinám a nikdo už se neobtěžuje slibovat, že bude lépe. Nedávno mě napadlo, že bych mohl sbírat nesmysly z novin, z televize, z vyhlášek a z ulic, ale to bych potřeboval kancelář s padesáti sekretářkami, nesmyslů je stejně tolik jako smutku, všichni už si na ně zvykli, takže zničehonic jsou všichni lidé podobni bláznům, zatímco blázni se mají dobře.


13. února 1966 ... neděle

Příběhy ze života jsou mi hnusné. Nesnesu jedinou větu, která předstírá, že je pravdivým záznamem o tomto světě. Kvůli tomu už několik let nečtu. Kdykoliv se přinutím sednout si ke knize, padne na mne po několika řádcích únava a beznaděj. Deset povídek by mě zabilo. Zemřel bych sklíčen přemírou zbytečného předstírání pravdy pravdoucí.



27.

17. května 1966 – 10. prosince 1966


30. června 1966 ...

Někdy mě napadá, že na nás jednoho dne bude vyhlášen hon. Až definitivně nebude co jíst a domy budou zasypávat lidi, až bude prodána za valuty poslední starožitnost a turistické oblasti pronajaty americkým milionářům, shromáždí se pracující lid a pod vedením svých funkcionářů zahájí štvanici na intelektuály, která neustane, dokud nebude udupán, pověšen nebo utopen poslední člověk v brýlích a čisté košili.

To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane – a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí –, dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.

Nejhorší je, že si to nikdo nevymyslel. Nikde nesedí žádný žlučovitý skřet, který by sadisticky spřádal plány a udílel telefonem příkazy. Je to mnohem strašnější, nikde není přímého viníka, věci jsou v chodu samy od sebe, řízeny abstraktním mechanismem příčin a následků, nelze je zadržet, lze je jen předpovídat a čekat, že bude stále hůř a hůře.


7. září 1966 ...

Převrátil jsem si den s nocí. Už druhý týden vstávám pozdě odpoledne, celé noci trávím u stolu a jako vždy se propadám do tohoto způsobu života s jistým vzrušením, neboť mě odděluje od světa všech normálních lidí.

Mám strašně rád ten čas hodinu po půlnoci, v němž jsem ponořen až na dno samoty a všechno, co píšu, pokládám za nádherné.

Nejhorší ze všeho však je číst za denního světla to, co jsem v noci napsal. Nikdy nedovedu pochopit, kam se z toho ztratilo všechno, co mě v noci tak vzrušovalo...


11. října 1966 ... pondělí

Udělal jsem z Gullivera mlčícího svědka, putujícího diváka bez zvláštních vlastností. Napsal jsem znovu svého starého hrdinu, Lemuel Gulliver je prostě pokračováním Herolda z Postavy k podpírání14, je stejný jako dva vojáci v Achillových patách15, jako Klíma v Nikdo se nebude smát...16 Napadlo mě, že celý život vlastně píšu jeden jediný příběh. Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Ze společenského hlediska je to nepotřebný člověk. Kališ17 s Brynychem18 tvrdí, že píšu o sobě.

Hadí pevnost19 bude stejná. Přijde mladý muž, uvidí, pochopí a zemře, protože mu „cosi“ nedovoluje, aby se postavil na jednu ze dvou stran.



28.

21. prosince 1966 – 26. září 1967


1967

22. ledna 1967 ...

U nás v Čechách jsme si vždycky potrpěli na skromnost. Říkám si, že nemám právo hovořit o životopisu, když mluvím o sobě. Ale já je mám, budu je mít, proč bych o něm mlčel, píšou se o mně články, proč bych se přetvařoval, že o nich nic nevím...

Všichni jsme povinni o sobě koktat, jsme povinni červenat se a klátit rukama, ujišťovat každého, že vůbec nic neumíme a nic neznamenáme, ovládat konverzaci, v níž sami nad sebou máváme rukou – to všechno se sluší a patří, aby o nás neřekli, že si o sobě moc myslíme. Mně je však takový postoj odporný; nejlépe jej ovládá Evald20 a já, přestože Evalda ctím, nesnesu ho vidět, když nasadí onen zkroušený výraz a jednoslabičně hovoří o své nepatrnosti, nemohoucnosti a zbytečnosti. Já vím, kdo jsem a co jsem, vím kde končí skromnost a začíná pitvoření; jednou se o nás budou učit na FAMU, už nyní o nás píšou knihy, u nás, v Moskvě, v Itálii, v Anglii, vím, že jsme něco udělali a ještě uděláme, chci vědět, co v tom všem mohu dokázat já, chci na sebe hledět, abych nezblbnul, a jak se o to pokouším, znovu a znovu mi překáží staré a dobré a veskrz české vychování, podle něhož se mám ustavičně ujišťovat, že nejsem nic a všechno že je náhoda, která nestojí za řeč. Touto cestou bych se ovšem dozvěděl hovno. Uprostřed neupřímné skromnosti bych mohl po nocích, když všichni usnou a nikdo na mne nevidí, rozkládat po stole výstřižky z novin a tiše a horečně prožívat nemravnou rozkoš, nikoliv nepodobnou masturbaci.


24. února 1967 ...

V Gruzii, v Itálii a v Jugoslávii jsem ztratil všechny iluze o jižních zemích. Člověk o nich celé roky sní, a když potom zjistí, že všechny krásy světa mu mohou zošklivit lidé, kteří tam žijí, přijde na něho mrzutost.

Mám strašně rád slunce, čím větší teplo, tím jsem blaženější, léto je pro mne něčím téměř mystickým, jenomže všechny mé pradávné, nedotknutelné sny o krajích, v nichž slunce nemžourá jako u nás, jsou nyní znechuceny tvrdošíjností kratičkých vzpomínek, z nichž se mi vynořují přivřené oči postávajících a povalujících se mužů, kteří se znovu a znovu rozvážně drbou v rozkroku a jejichž pohledy se na člověka lepí jako med, takže se jich nelze zbavit.

To očumování, ty oči v líném ksichtu, ty důkladné pohledy, ty vytrvalé pohledy, ustavičné nutkání se ohlížet, co se děje za zády... Jestli se ten člověk ještě kouká a nejistota, proč se kouká, proč se všichni tak koukají – to jde na nervy. A navíc jsem se pokaždé pokoušel uhádnout, co si ti lidé myslí, nemohl jsem se smířit s tím, že si nemyslí nic, a pořád jsem si připadal jako vetřelec, jako živočich zkoumaný bedlivýma očima eventuálních lovců.

Všichni tam lžou, všude se řve, ke všemu potřebují příliš mnoho slov, na všechno mají dost času, nikdy neřeknou to, co si myslí, nikdy si nemyslí to, co právě říkají, pokaždé jde ještě o něco jiného, ale o co, bůhví...

A tak jsem pochopil, že jakkoliv mě to, co je ve mně živé a fyzické, bude nutkat jít za sluncem, jsem mentálně, a vždycky budu, seveřan. Pokud jde o orientaci podle poledníků, cítím se nesvůj už na Moravě. Rusové jsou mi nepochopitelní, jejich povaha mě děsí.

Mám rád Švédy. A bojím se jet do Anglie. Říkám si, že to je přesně ta země, v níž by mi bylo nejlíp, jediná na celém světě, kde bych se cítil jako doma, totiž právě já, já se svými zábranami, se svou uzavřeností, s nechutí vůči hlučným a srdečným lidem, se svým téměř chorobným lpěním na soukromí... Když si pomyslím, že bych měl přijít i o tuto víru, jsem odhodlán tam raději nikdy nejet.

Jsem hovado. Strávil jsem půldruhé hodiny žvaněním, teď je čtvrt na čtyři, za chvíli mě začnou otravovat pod okny auta a trolejbusy, skončí to drahocenné ticho, a já dosud nezačal psát.


29.

5. října 1967 – 2. února 1969


1968

1. března 1968 ... pátek

Novinami, rozhlasem a televizí se valí lavina slov a vět, které se nikdy dříve nesměly ani šeptat.

Mám strach, že to špatně dopadne. Ráno se probudím, na rozích budou stát Lidové milice a v Rudém právu bude seznam zatčených frakcionářů, kteří chtěli ohrozit naše spojenectví se Sovětským svazem.

To, co se děje, to začíná být revoluce. Revoluce mozků, revoluce romantických racionalistů... Takovou revoluci však ještě nikdy nikdo nevyhrál. Zdravý rozum obvykle nevítězí.


22. března 1968 ... pátek

Před čtrnácti dny jsem začal střádat výstřižky z novin. Dnes vyšel všude ten nejvýznamnější: „Antonín Novotný odstoupil.“

Dvě stovky západních novinářů a čtyřiadvacet televizních štábů tu čekají na UDÁLOSTI. Jdou mi na nervy. Říkám jim, pánové, copak nemůžete pochopit, že na našich hranicích stojí sovětské tanky? (Minulý týden oznámil RIAS21, že stojí připraveny v Durynském lese.) Ale těm lidem je to příjemné, ruské tanky v Praze, to je přesně to, co by se jim hodilo, touží po zajímavých a po senzačních zprávách, náš další osud je příliš nezajímá.

Tato revoluce nemá precedens, tato revoluce je v historii první svého druhu, jenomže není jisté, zda to spíš není bluf...

Můj strach však trvá. A nejenom můj. Kdo může s jistotou odpřisáhnout, že nešlo a nejde jen o variantu té dobře známé lsti, za kterou se komunisté nikdy nestyděli a s jejíž pomocí pouze chtěli vyvést stranu z vnitřních potíží?


25. listopadu 1968 ... pondělí

Už dávno nemám z práce radost. Musím se nutit. Když pracuji, tak vlastně proto, že se chci podobat lidem.

Jenomže má to smysl? Copak mé nutkání PODOBATI SE, BÝT JAKO ONI, neznamená, že NEJSEM?

Nemám boha, nemám domov, ničemu nevěřím, nic se nechci dovědět...



30.

4. května 1969 – 7. prosince 1970


15. října 1969 ...

Čas je přeplněn fantasmagorickými výjevy a blábolením, pravda se donekonečna převrací naruby jako opilý žaludek, pojmy ztrácejí významy, čas se řítí odnikud nikam nesmyslným tempem, v němž zaniká prastará povaha věcí, nelze se ničeho s jistotou dotknout, protože ze všech částeček okolního světa vyhřezne ihned nesrozumitelnost...

Sedím v promítačce a užasle civím na Gullivera. Dívám se do zrcadla. Nikdo už nikdy neuvěří, že jsem scénář napsal tři roky předtím.


29. října 1969 ...

Gulliver se dostane spíš do dějin než do kin...

Se vší pravděpodobností bude zakázán. Pokud jde o mne, je mi to jedno. Je mi dokonale lhostejné, jestli se Gulliver dostane do kin, či nikoliv. Jsou lidé, kterým tento svůj postoj nikdy nedokážu dostatečně vysvětlit. Je obtížné dokazovat, že jsem Gullivera psal a točil sám pro sebe, kvůli sobě a že mě jeho další osud zajímá jen nepatrně.



1970

19. ledna 1970 ...

Bůhví, jestli budu ještě někdy psát.

Pravděpodobně se už nikdy nevrátí ten pocit štěstí a vzrušení, který jsem prožíval, kdykoliv jsem vzal pero do ruky. S tím je zřejmě konec. Gulliver mě zničil... Možná, že to byla cena, kterou jsem musel zaplatit za ten film.

Některé věci jsou neopakovatelné. Už nikdy nenapíšu a nenatočím nic, co by se podobalo Gulliverovi.

Jsem spokojen, netrápí mě to, Gulliver se stane mým vlastním stínem a stín nelze překročit. Ostatně jsem to věděl, jenom jsem měl strach, zdali se mi podaří to, co jsem tehdy chtěl. Zdá se, že mi to vyšlo. Proč bych tedy měl být nešťastný...?


16. března 1970 ...

Ale kdesi umírají děti hladem a nelze tomu zabránit, protože hladu ustavičně přibývá, hladu a negramotnosti a bezmoci22; a já jsem pochopil, že můj osud nebo náš osud se zdaleka nedotýká dna bídy a že si člověk marně namlouvá, že má na štěstí a na svobodu nárok. Nemá. Člověk nemá vůbec žádný nárok, nikdo mu jej nezaručuje a nezaručí.

Přestal jsem věřit, že svět nebo lidstvo nebo dějiny směřují od horšího k lepšímu. Kdesi jsem kdysi četl, že ROZUM je anomálie přírody, omyl přírody, a nikoliv její nejdokonalejší produkt... Zmetek, který vnesl do světa disharmonii a zasvinil jej nelogickými jevy...23

Vím už, že na světě bude čím dál tím hůř, protože narůstající množství činí lidi bezbrannými, bezmocnými a bezcílnými.

Lidé se nikdy nebudou mít lépe, než se mají dnes, nebudou ani šťastnější, ani dokonalejší, budou jako my a jako naši předkové, stejně hloupí, zlí, nesnášenliví a nelogičtí, až posléze zničí sami sebe a všechno, co vytvořili, neboť jich bude příliš mnoho, než aby se navzájem snesli.


Jsem už unavený, poslední stránky jsou tudíž naivní, avšak nedokázal jsem napsat obratněji to, co mě znehybnělo, když jsem nedávno definitivně připustil, že vlastně nelze najít jediný přirozený důkaz o tom, že by člověk nebo lidstvo mělo na světě nějaké poslání nebo smysl.

Namítnou, že ten důkaz existuje a že jej má v rukou Bůh... To je všechno, na co se zmohou.


18. září 1970 ... pátek

Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy24 nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...

Seděl jsem v klubu, pil jsem rum a pravil jsem, že režimy, které se bojí dlouhých vlasů, mívají krátké trvání. Ti, co tam seděli se mnou, považovali má slova nejenom za vtipná, ale i za moudrá.


1. října 1970 ... čtvrtek

Dělat film je krásné. Je to jediné dobrodružství, které lze zažít od dob, v nichž zanikli piráti, cestovatelé, lovci a dobyvatelé.

V tomhle zasraném světě přeplněném předpisy, policajty a nudou.


6. prosince 1970 ...

Zřejmě budeš, chlapečku25, obklopen idioty i v roce 2035, v roce stého výročí mého narození, protože já už dávno nevěřím, že blbost je přechodná.

Četl jsem, demografové to tvrdí do omrzení, že koncem tohoto století bude žít na Zemi sedm miliard lidí. Jediná jistota, jež z toho vyplývá, je žalostná. Jelikož dnes jsou nás tři a půl miliardy, považuju za jisté, že až ti bude třicet, bude na světě nejméně dvakrát tolik blbců než dnes.

A protože není pravda, že čtyři blbci jsou dohromady dvakrát blbější než blbci dva, nezdá se mi, že ten tvůj svět bude příliš líbezný.

A já, ačkoliv je mi jenom pětatřicet, já už nyní předem vím, že svět je čím dál tím nesnesitelnější a že jej nelze změnit, ani zlepšit.

Takže, jestli mi jednou budeš dobře rozumět, nakonec jsem dospěl k názoru, že jsou mi milejší pověsti o strašidlech než pověsti o zázracích budoucnosti. Neboť svět, v němž na paloučcích za měsíčního světla tancujou víly, je zřejmě mnohem a mnohem lidštější a srozumitelnější než tento současný a budoucí, v němž je spousta krásných a zázračných vynálezů, jenomže stále víc a víc lidí nešťastných, vězněných, mučených, manipulovaných – a co nejhoršího: stále víc a víc hladových a negramotných.

Pochopil jsem to teprve nedávno...

Ale není mi to nic platné.


31.

9. prosince 1970 – 19. října 1971


9. prosince 1970 ...

Stále se v poslední době vracím k dětství, k Příbrami...

Ratibořické údolí Boženy Němcové – když jí bylo nejhůř atakdále, jak jsme se to učívali na gymnáziu. Jenomže to mé Ratibořické údolí je plné svinstva a zloby a ksichtů, do nichž bych i dneska s chutí uhodil pěstí. Krajina vlídných bludiček... To jsem já, Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice, copak mě nepoznáváte?

Oni mne nikoliv, ale já je ano. Já na ně do smrti nezapomenu. Na rukapáňské sousedy.

Když jsme měli sjezd maturantů já nevím po kolika letech, rozplynula se mi dokonce i idylická vzpomínka na gymnázium. Byl jsem tak zaražen nečekaným zjištěním, že s nimi nemám nic společného, že jsem se ze samého úžasu ani nestačil opít.


5. října 1971 ... úterý

Kdekdo se ustavičně, a zbytečně, vzrušuje, zda ten či onen film je pravdivý, nebo zda lže. Jako by na tom záleželo! Ostatně tento přístup k uměleckému dílu je neklamným důkazem estetické negramotnosti. Neboť existuje LEŽ? Samozřejmě, že ano! Jestliže tedy existuje, pak ji musíme považovat za přirozenou a nedílnou součást SKUTEČNOSTI. Nejenom pravda je skutečná, nejenom pravda; skutečná je i lež, i výmysl je skutečný, vždyť existuje! Honit se za pravdou (dle nároku novinářů a ministrů kultury), znamená deformovat SKUTEČNOST. A to nám titíž experti vtloukají do hlavy tezi, že umění je odrazem skutečnosti, tváří se přitom, že vědí, o co jde, a nejasně se, blbci, domnívají, že ta poučka má politický obsah. Ale právě ona, právě tahleta poučka, zřetelně naznačuje, že v umění není PRAVDA kategorií, skrze niž se vyjadřuje kvalita. V umění mají LEŽ a VÝMYSL stejnou hodnotu jako PRAVDA, a žádný referent na tom nemůže nic změnit.

Pokud jde o mne, domnívám se, že LHÁT a vymýšlet si je výhodnější, protože LEŽ a VÝMYSL jsou na rozdíl od PRAVDY původními produkty intelektu, citu a fantazie, kdežto PRAVDA je málokdy záživnější než rovnice 2 x 2 = 4.


32.

26. ledna 1972 – 4. března 1972


*** ...

Hanka26 v jakémsi našem rozhovoru vyjádřila jistou věc ženskou logikou tak lakonicky a dokonale, že jsem si vybavil staré čínské malíře, kteří dokázali nakreslit buvola jedním tahem. Na ženské logice je nejsvízelnější ta vlastnost, že uniká, že je nereprodukovatelná. Každý muž by o tom dokázal snést spoustu příkladů ze své praxe; druhý den ne a ne si vzpomenout, co ona to –, ale hlavně, jak to řekla, a když se jí člověk zeptá, ona na tuto otázku zásadně neodpovídá přímo, nýbrž ihned začne tu věc zaplétat, takže muž vstane a odchází do hospody.


Vymyslel jsem dvě slova. A sice slovo: KONKRETÉN a slovo: HOVNOTA.


*** ...

„Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí.“


*** ...

Nejde o práci, o psaní, o jistý počet stránek nebo o příběh, jež píšu, ale o samotu, kterou k tomu potřebuji, o nezávislost na vnějším světě, o soustředění, z něhož se nevytrhuji, o čas, který je pouze můj a do něhož nenechávám nikoho vniknout, o vůli, kterou vynakládám, o dálku, do níž se vzdaluji, o fiktivní svět příběhu, jemuž dávám přednost před vším, co mě obklopuje, o svobodu, sice nepohodlnou a svízelnou, nicméně zjevnou, která mě činí nevšímavým vůči běžným starostem a potřebám.

Hanka je přesvědčena, že většina těch věcí je nadbytečných. Věří, že jsem ji doběhl a že jsem si našel způsob, jak jí unikat.


24. února 1972 ... čtvrtek

Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.

Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl.27

O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: „... v socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky.“ (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.)


4. března 1972 ...

Pozoruji-li Honzu28, říkávám si, že uvážlivý staročeský pantáta či měšťan, jenž první vyslovil větu „OPATRNOST MATKA MOUDROSTI“, zasloužil se tím objevem o blaho a povznesení našeho znamenitého národa rozhodně víc než bratři Veverkové.29 Ale zatímco ti byli za své ruchadlo odměněni pomníkem, o člověku, který na věčné časy přehodnotil společenské postavení poserovo, nevíme vůbec nic. Mívám neurčitý pocit, že se jmenoval Schmidt, jelikož Honza je nesporně jeho přímým potomkem.


33.

7. března 1972 – 9. července 1974


2. dubna 1972 ... neděle

Být kohoutem musí být příjemné, jenomže jedna věc by mi na tom vadila a kvůli tomu jsem kohoutem, bohužel, nikdy nebyl a nebudu – vadily by mi slepice.


28. dubna 1972 ...

Stále častěji na sobě pozoruji příznaky, jež jsou charakteristické pro popudlivou, nesnášenlivou mentalitu senilních dědků; kdejaká pitomost, nad níž bych dříve shovívavě pokrčil rameny, mě v poslední době dokáže podráždit do té míry, že navzdory rozumu se pouštím do nesmyslných samomluv a polemických sentencí namířených proti lidem nebo institucím, jejichž jednání, výroky, postoje nebo činy mě v předchozím okamžiku rozčilily.


Příloha I

Pavel Juráček

Zápisník z vojny

2. října 1963 – 15. ledna 1964


Pohořelec 2. října 1963 ...

Včera asi v 10 hodin jsme oblékli uniformu. Odpoledne jsem byl doma postranními ulicemi, protože mám komplex méněcennosti...


Bor u Tachova 3. 10. 1963 ... čtvrtek

Maďaři, cikáni, negramoti.

Dvacetiletí kluci vyžadující imbecilní kázeň a pořádek – to je nejzarážející.


5. 10. 1963 ... sobota

Svobodník Koloman Kulina neví, kde se narodil, v jedné kapse nosí ostře nabroušený jídelní nůž, zřejmě je to maďarský cikán, mluví dobře česky, ale jen tak tak píše...

Cikánů je tu hodně – mají radost, že vyfasovali několik košil. Mám skříňku vedle jednoho, který má uvnitř kromě fotografií své ženy a dítěte i dřevěné autíčko.

Kluci jsou tu prostoduší, téměř negramotní a zakřiknutí. Mám pocit, že je vůbec nepřekvapuje, když na ně řvou. Asi to pokládají za samozřejmé. Ještě jsem neviděl, že by někdo odmlouval. Když jsme sami, baví se tím, že napodobují své svobodníky: křičí na sebe po jejich způsobu; není v tom však zesměšňování ani ironie. Je to skutečně jen čiré napodobování a k smíchu jim na tom je pouze nedokonalost té improvizace. Myslím, že ve skutečnosti svobodníky obdivují.

Nemají vůbec žádný pocit vlastní ceny – věří zřejmě tomu, že jsou takoví, jací se zdají svobodníkům – totiž nepořádní, špinaví, nechápaví a pomalí.

Málokdo má ty tiché poznámky, které se říkávají, když člověk stojí v řadě. Pravděpodobně je nenapadne cokoliv a kdykoliv komentovat nebo necítí potřebu si ulevit.


11. 10. 1963 ... pátek

Nadporučík Krätzel za námi přišel do klubovny.

„Vojáci, potřebuju, abyste tady udělali něco s těma vobrázkama.“

Rozhlédli jsme se po stěnách a Pavel Mertl říká: „To je fakt, tady jsou strašný reprodukce!“

„Někerý sou dobrý,“ povídá nadporučík. „Například tady to pole. Ale támhle ty kurvy mi jdou na nervy! Sundejte to, takový kurvy vohnutý.“

„To jsou tanečnice!“ povídá Pavel.

„Jo?“ řekl Krätzel. „No to nevadí. Já tomu říkám kurvy.“

Byla to reprodukce Degasova růžového obrazu dívek tančících v trávě.


Slova jako prcat, jebat, buzerovat, naprcaná bělice jsou nejběžnějšími výrazy zdejšího jazyka. Ale ze všeho nejvíce je tu slyšet ve všech pádech a hlasových odstínech slovo „kurva“.


14. 10. 1963 ...

Utěrka musí být stále čistá, proto si do ní nikdo nic neutírá, takže ztrácí – jako ostatně mnoho jiných věcí – svou funkci.


25. 10. 1963 ...

Kulina pije francovku a pitralon.


27. 10. 1963 ...

Jsem na ošetřovně už desátý den, ale teprve včera jsem se dal do řeči s klukama, s nimiž jsem na světnici.

Tomu, co leží vedle mne, je devatenáct. Překvapilo mě, jak dospěle mluví. Nebo spíš usedle. Všiml jsem si, že většina těchto kluků se zdají staršími, než jsou. Tím se liší od studentů.

Ostatně od svých 14 let jsem se nestýkal s dělníky. Proto mě zde spousta věcí překvapuje.

Především ti kluci jsou vesměs blbější, než jsem si myslel. Většinou se vůbec neumějí vyjadřovat. Mluví velice primitivně, nedokončují věty...

V jejich letech jsem byl uvědoměle mladý, chtěl jsem být mladý a byl jsem na to hrdý. Oni však nesou svoji mladost jako tíhu, jako nepříjemnou nutnost. Z jejich řeči lze vycítit snahu podobat se těm lidem neurčitého středního věku – šoférům, závozníkům, dělníkům...


12. 12. 1963 ...

Měřítkem pravdy mého filmu a všech mých dalších filmů jsem já. Jestliže svému filmu věřím, jestliže jsem udělal všechno pro to, abych mu mohl věřit, bude pravdivý! Žádnou jinou pravdivost neznám.

Mně vůbec nejde o to, aby se můj film někomu líbil. Mně je úplně jedno, jestli se bude líbit v Sovětském svazu nebo v Patagonii. Rozhodující je, aby se líbil mně, abych s ním byl spokojený já.


17. 12. 1963 ...

Mrzne. Nevím kolik je stupňů, asi deset a v noci ke dvaceti, ale přesně podle vojenských obyčejů se začala v těchto dnech opravovat kotelna, takže se přestalo topit. Někdo mi na rotě ukradl třetí deku. O noční košili, prostěradla, povlak na podhlavník a kalhoty od vycházkové uniformy jsem přišel už před časem. Boty mi ukradli hned na začátku, když jsem ležel na ošetřovně.

Budu muset po Novém roce krást jako straka, abych to všechno dostal zpátky.


30. 12. 1963 ...

Dva dny jsme dělali ve fotokomoře novoročenky. Mynařík je pak odevzdal na velitelské budově a nastalo všeobecné vyjevení, neboť zástupce velitele pluku a zástupce pro věci politické nevěděli, co je to P. F. Podplukovník Nový řekl, že na takovou novoročenku by potřeboval „šifráka“, a major Strnad po dlouhém přemýšlení rozhodl, že P. F. znamená „Pražský festival“.


10. 1. 1964 ...

Civil je pro důstojníky synonymem neuspořádanosti a dezorganizace, nikde jinde než na vojně se však nelze setkat s takovým zmatkem, špínou, nepořádkem a marností.

Většina energie, která se zde vyvine, je určena k docílení dokonalého a nedostižného pořádku. Nicméně je vyplýtvána nadarmo. Nepořádek jako by vznikal sám od sebe, jako by se množil neuvěřitelným tempem, jako by byl nezničitelný, jako by to nebyl ani zjev z tohoto světa, ale metafyzický úkaz, který nelze rozumem vyložit. Uklizené místnosti jsou z nepochopitelných příčin a dříve, než lze postřehnout okamžik té proměny, špinavé a plné odpadků. Všechny dveře jsou otřískané, všechny zámky rozbité, přestože se neustále vyměňují... Žárovky vydrží svítit o dvě třetiny času méně než mimo kasárna, psacím stolům vypadávají v krátké době zásuvky, skříním dveře, vypínače nefungují, záchody nesplachují, všechny kohoutky kapou, všechna okna jsou prasklá, a přitom se po kasárnách nepřetržitě pohybují dvojice nebo trojice řemeslníků, kteří nepřetržitě něco opravují, a přitom navíc jsem nikdy neviděl, že by někdo něco ničil, rozbíjel nebo poškozoval úmyslně.




POZNÁMKY:

1 Francis Jammes (1868–1938) – francouzský básník a prozaik. – poznámka Misantropova.

2 Jiří Štíbr (*1937) – kameraman, herec; po roce 1968 emigroval do Rakouska. – pozn. Mis.

3 Po pádu komunismu samozřejmě ani dnes dosud nepřestaly existovat různé sociálně-demokratické, pokrokářské a futuristicko-utopické nereálné naděje lidstva, bez ohledu na to, jak se jmenují a jak velké státní podpory se jim dostává. – pozn. Mis.

4 Tuwim řekl: „Používání cizích výrazů, to je otázka štěstí. Někdy se stane, že je řekneme správně.“ Homeostáze je vyrovnání mezi přírodou a člověkem, troubo!

11. IX. 59

Nebo mezi prostředím a člověkem.

(odborně homeostáza znamená snahu udržet rovnováhu – i rovnováhu samu – parametrů prostředí, které jsou podstatně důležité pro zachování systému – např. teplota krve vyšších organismů musí mít v rozmezí určitých hodnot ustálenou rovnováhu –; tento odborný název zavedl nejdříve v biologii Američan W. B. Cannon – †1945 – později se ho užívalo i v jiných vědách. – pozn. Mis.)

5 František Daniel – Juráčkův profesor dramaturgie na FAMU. – pozn. Mis.

6 Pro ty, kdož nerozumějí rusky, překládám: „Všechny ženy ojebat nelze, avšak střežit se jich – je nutné!“ – pozn. Mis.

7 Tinka = Alžběta Pokorná, Juráčkova láska. – pozn. Mis.

8 Juráček natočil jen dva úplně samostatné autorské filmy: v roce 1965 Každý mladý muž a v roce 1969 Případ pro začínajícího kata (tento je ke shlédnutí v plné délce a v českém znění, leč s japonskými titulky a na japonském serveru zde). Svůj sen Pavel Juráček nikdy neuskutečnil: v titulcích je jeho jméno uvedeno pod konvenčním „scénář a režie“. – pozn. Mis.

9 Předtucha vlastního Juráčkova pozdějšího skonu na rakovinu (†1989). Jeho životospráva byla vskutku vražedná. – pozn. Mis.

10 Rudolf Granec (1931–1996), český režisér a scenárista. Na festivalu ve Florencii v roce 1959 získal první cenu jeho film „Kde mele vítr“ (nikoli „Kdo mele vítr“!). – pozn. Mis.

11 Benvenuto Cellini (1500–1571) – italský sochař a zlatník, syn hudebníka a loutnaře Giovanniho Celliniho. Ač byl Cellini velmi talentovaným umělcem, v jeho životě mu způsobovala mnohé problémy jeho nepřizpůsobivá povaha, o čemž vypovídá také jeho autobiografie, na které pracoval v letech 1558 až 1566 a která byla vydána až dlouho po jeho smrti v roce 1728 v Neapoli (pod názvem Vita, Život; česky vyšla několikrát v letech 1909, 1930, 1936, 1960 pod názvem B. Cellini: Vlastní životopis, druhé vydání téhož pak v roce 1976). Tento životopis je oceňován hlavně proto, že nabízí dokonalý portrét renesančního umělce pyšného na svoje hrdinské i nehrdinské činy, na svou práci i milostné zážitky, umělce žijícího neklidným a dobrodružným životem s Michelangelem jako svým nekonečným vzorem. Tato kniha byla navíc daleko lepším a barvitějším svědkem Celliniho života, popisovala ho daleko lépe, než by ho popsalo nejlepší z jeho děl. Nejcennější je v současné době jeho zlatá Solnička (obr. dole) – pozn. Mis.

12 Veronika Jandová – Juráčkova první manželka. – pozn. Mis.

13 Film Postava k podpírání lze shlédnout (na japonském serveru!) zde. – pozn. Mis.

14 Jan Herold neboli muž s kočkou, ústřední hrdina Juráčkova a Schmidtova filmu Postava k podpírání (v podání herce Karla Vašíčka) se epizodně vyskytuje i ve filmu Případ pro začínajícího kata na motivy Swiftových Gulliverových cest. (!) – pozn. Mis.

15 Achillovy paty – první část Juráčkova diptychu Každý mladý muž. – pozn. Mis.

16 Celý film Nikdo se nebude smát lze shlédnout zde. – pozn. Mis.

17 Jan Kališ (*1930) – kameraman Juráčkova filmu Případ pro začínajícího kata. – pozn. Mis.

18 Zdeněk Brynych (1927–1995) – režisér (např. Transport z ráje). – pozn. Mis.

19 Hadí pevnost měl být pravděpodobně film, který nakonec natočila až v roce 1994 režisérka Drahomíra Vihanová pod názvem Pevnost. Juráček se tohoto námětu vzdal, aby se po „Gulliverovi“ mohl „dostat někam jinam“. – pozn. Mis.

20 Evald Schorm (1931–1988) – filmový a divadelní režisér. Převážná část z jeho pěti hraných snímků ze 60. let skončila na mnoho desítek let v trezoru a nesměla se vůbec promítat. – pozn. Mis.

21 RIAS – Radio im amerikanischen Sektor (Rádio v americkém sektoru), americká rozhlasová stanice z let 1946–1993, vysílající ze Západního Berlína a určená zejména východoberlínským posluchačům. – pozn. editora Jana Lukeše.

22 viz aktuální statistiky nejen o počtech zemřelých hlady na worldometers.info/cz/. – pozn. Mis.

23 Původem logiky a poznání se zabývá např. F. Nietzsche v aforismech 110. a 111. Radostné vědy: „Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh...“ – pozn. Mis.

24 viz článek Dlouhé vlasy v dějinách. – pozn. Mis.

25 Juráček oslovuje svého novorozeného syna Marka. – pozn. Mis.

26 Hana Ťukalová – druhá Juráčkova žena. – pozn. Mis.

27 Plútarchos v životopise Dión a Brutus. – pozn. Mis.

28 Jan Schmidt (*1934) – režisér, dávný Juráčkův přítel a spolutvůrce. – pozn. Mis.

29 Václav (1790–1849) a František (1799–1849) Veverkové nebyli bratři, nýbrž bratranci! Jejich pomník stojí v Pardubicích, zvěčnělé pomníky poserů se pak v různých podobách nacházejí všude jinde kolem nás. – pozn. Mis.