Horatius: Vavřín a réva

Q. HORATIUS FLACCUS

VAVŘÍN A RÉVA


ÓDY

EPÓDY

SATIRY

LISTY



QUINTUS HORATIUS FLACCUS –

BÁSNÍK ŽIVOTNÍ VYROVNANOSTI


Jsem postavy drobné a předčasně šedivý, přítel

slunce, náchylný k hněvu, však snadno se usmířit dávám.“

(Listy I,20)


Narodil se r. 65 př. n. l.

Když od Maecenata v r. 33 dostal statek v sabinských horách, mohl se nezatěžován finančními starostmi věnovat výhradně poezii. Našel východisko a životní rovnováhu v epikurejské filosofii a bránil své právo na nerušený soukromý život a nezávislou tvorbu. S přibývajícími lety se stále více stranil městského ruchu a dával přednost pobytu na svém venkovském sídle. Zemřel r. 8 př. n. l.

První období Horatiovy tvorby charakterizuje její útočný satiricko-parodický ráz. Později zvolil jiný přístup. Z pozice klidného, vyrovnaného epikurovce se snaží ridendo dicere verum – říkat pravdu s úsměvem (RIDENTEM DICERE VERUM, / / QUID VETAT (Satiry 1,1,24) Co brání říkat pravdu jakoby žertem). Ironizuje patolízalství, snobismus, nadměrnou ctižádostivost, vysmívá se ješitnosti, kritizuje závist a hrabivost. Konkrétní osoby však velmi často nahrazuje obecnými typy.

Své satiry nazývá Horatius „sermones“ – rozmluvy či besedy (sermo – řeč, prostá mluva). Nejlepší satiry jsou ty, v nichž Horatius mluví o sobě, o svých životních osudech a zálibách.

Také v „Listech“ mluví hodně o sobě a nesnaží se zakrývat své vady. Není dokonalý, ale zná cestu, která k sebezdokonalování vede. Je to návod epikurské filosofie, které zůstává nejvíce věren: žít v ústraní, netoužit ani po bohatství, ani po slávě, ale těšit se z toho, co přináší každý den.

Mnohokrát se na Horatia odvolává později Montaigne, Lessing, Schopenhauer, Nietzsche a ovlivnil též Branta či Stendhala a Puškina; odkazy na něj najdeme u Petronia, La Fontaina, Klímy, Misantropa... Romantismus 19. století, který postavil nadšení proti rozumu, živelnost proti míře, Horatia zcela zatratil.

Jeho umění se nepodbízí lacinému vkusu. Je náročné a k jeho plnému ocenění nepostačí první pročtení. Je k němu potřebí podobné zralosti a emoční vyváženosti, jakými byl obdařen autor.

Jeho styl je monumentální.

Již ve starověku se stal uznávaným klasikem a byl čten až do pozdní antiky. Rozmach křesťanství zatlačil potom jeho pohanskou tvorbu do pozadí. Scholastika se od Horatia odvrátila vůbec.




ÓDY


KNIHA PRVNÍ


I


Někdo s chutí se vzdá části dne pro to jen,

aby mohl si snít ve stínu planiky

nebo u zřídla vod svatých a líbezných.

Já zas obcovat chci s bohy dík břečťanu,1

cti všech učených hlav; budu vždy do hájů,

kde se chorovod nymf k satyrům druží v hrách,

spěchat od davů dál, dokud mé flétničce

vdechne Euterpé2 hlas, dokavad propůjčí

Polyhymnia3 mé lesbické loutně4 tón.

A když místo mi dáš v družině básníků,

hlavu zvednu, až hvězd budu se dotýkat.



III


Smělý, hotový ke všemu,

člověk hříchem je štván přes všechny zákazy.

Ijápetův syn5 přinesl

oheň na tento svět, použiv bídné lsti,

a jak z nebeské otčiny

plamen uloupen byl, dolehly na zemi

nové strasti i choroby

a též nezvratná smrt, doposud liknavá,

náhle přidala do kroku.6

Lidem není nic zatěžko,

každý bláznivec chce dobývat nebesa

a jen pro naše zločiny

váhá Iuppiter blesk hněvu dnes odložit.



XI


Chaldejským věštcům z hvězd7

nepropůjčuj svůj sluch.

Lépe je jít budoucnu klidně vstříc.

Pro dnešek žij, o zítřek málo dbej.



XVI


Když Prométheus8 z hlíny nás uhnětl,

tu musel do ní vložit i všelicos,

co pobral, kde se vůbec dalo;

tak i lví zuřivost do nás vmísil.



XXIII


Koloušek v horách,

stranou všech cest, zbytečně polekán

hlasy vánku i lesa,

hledá zděšenou matku laň.

Což jsem gaetulský lev9 anebo tygr zloch,

což bych tebe já chtěl stíhat a zardousit?



XXVII


Pro jakou Charibdu10

se, ubožáku, stále trápíš?

Mocnějších vášní jsi, chlapče, hoden!



XXXV


Jak hanbíme se za šrámy, zločiny

i za své bratry! Před čím kdy ucouvlo

zlé naše pokolení?

Které hříchy nás netíží?



KNIHA DRUHÁ


X


V neštěstí buď hrdý a neoblomný.



XVI


Nechť se duše těší jen touto chvílí,

o další se nestarej.

Vrchol blaha

nenajdeš nikdy.


Pro mne Parka, ta paní pravdy,

měla pouze stavení na venkově,

šepot řecké Múzy a pohrdání

špatnými lidmi.



XX


Já, básník dvojí podoby, na křídlech,

jež mají tvary vzácné a mohutné,

se vznesu vzhůru k jasným výším

nad zemi, povýšen nad nenávist,

a zanechám zde města.

Já nezemřu.

Neskončím v moci Stygu.


Již zvolna hrubá pokožka pokrývá

mé holeně a stávám se pernatcem:

jsem celý bílý, jemné peří

roste mi z ramen a ze všech prstů.


Hle, já, pták zpěvných tónů, jsem rychlejší

než Íkaros, syn Daidalův.


A při mém pohřbu, vpravdě jen domnělém,

všech žalozpěvů, škaredých vzlyků, slz

se vzdejte, ztlumte hlas a vposled

zbytečné obřady nekonejte.


KNIHA TŘETÍ


I


Mám odpor k davům, straním se všednosti.

Teď utište se v úctě, jsem v službách Múz

a písně dosud neslýchané

hodlám zpívat.


Moc hrozných králů ovládá poddané;

leč loutna i ptačí zpěv sotva do snů

je ukolébá. Spánek, jenž dává klid

má sídlo spíše v stínu u řek nebo kdesi

v líbezném údolí mírných vánků.


Kdo chce jen to, co postačí k životu,

ten pramálo se obává mořských vln i bouří.


Kdo vskutku trpí, toho už netěší

nach vlastních rouch, jenž předčí i záři hvězd,

lesk fryžských kvádrů, perské masti

ani sklep hojný, vždy plný vína.



II


Ať hlad a strázně snášet se naučí mladík

a v nebezpečích, pod širou oblohou,

ať dlouho žije.


Ctnost podle vratké lidské přízně

nikdy svou pravomoc nezískává.


Ctnost otevírá nebe těm, kterých smrt

se netýká, a putuje po stezkách

jí vyhrazených; na perutích

straní se bahna a všedních davů.


A odměny je hodno i mlčení.11



III


Kdo spravedlnost ctí, kdo ctí důslednost,

ten pevně čelí výhružným pohledům

všech tyranů i vášním davu,

pokud ho ponouká k věcem scestným;

a kdyby celý svět se zhroutil,

spousty těch trosek ho nevyděsí.


Oč usiluješ Múzo? Ne, nesnaž se

o rozmluvách bohů zpívat:

mohutnost slova by v písni slábla.



IV


Já jednou v dětství

jsem odběhl a znaven hrami

usnul; tu holoubci jako v bájích

mi z čerstvých listů uvili pokrývku

a za zázrak měl potom i všechen lid,

že dřímal jsem tam bez obav z medvědů

i hadů a že společně chránily

mne, dítě chrabré z vůle bohů,

nebeský vavřín a svatá myrta.12


Jsem váš, mé Múzy.

Jsem přítel vašich tanců i studánek.


Svou vlastní tíhou hroutí se tupá moc;

dík samým bohům, kteří zlomoc,

příčinu zločinů, nenávidí.



VI


Co zavinila záhubná střída dob!

Rod otců ztratil ctnosti svých praotců

a my pak, mnohem zkaženější,

zplodíme potomky ještě horší.



VIII


Nestarej se o zvěsti, jež se šíří

mezi lidem, stáhni se do ústraní,

z darů této chvíle se těš a jinak

chmury pusť z hlavy.



XVI


Zlato mívá svůj rub: starost a stálou chuť

ještě bohatším být.

Kdo si dokáže víc odřeknout, dostane

tím víc od bohů: chci posílit řady těch,

kdož si nepřejí nic.

Toužíš-li po mnohém,

život málo ti dá.



XXV


Dosud nikdo tak nezpíval,

jako zazpívám já.

Dívám se

v tichém ústraní na krásu

klidných lesů a řek.

Chci se vystříhat přízemních

plytkých, prchavých slov! Sladké je vykročit

a dát v sázku vše.



XXVII


Hříšníky ať na cestách doprovází psice s útěžkem.



XXIX


Klidně se věnuj dnešku.

Pouze kdo s radostí

a zcela volně prožívá všechen čas,

ten každý den smí říci: Žil jsem!



XXX


Pomník, stvořený mnou, předčí i pevný bronz.13

Ze mne dostane smrt pouze díl; valná část

ujde podsvětním tmám.



KNIHA ČTVRTÁ


III


Múzo lyry a vzletných slov,

koho v kolébce tvé pohledy pohladí,

toho nečeká

vavřín za pěstní boj,

tím méně pokoří v boji výbojné vladaře.

Zato proudnice vod,

bujné háje a lesíky

jeho aiolský zpěv14 povznesou ke slávě.



IV


Dravým orlům

nikdy se holoubci nenarodí.


Sám Hannibal prohlásil:

My, jeleni, jsme potravou pro vlky,

a přesto na ně útočíme,

třebaže úspěchem jest jim uprchnout.“


Až na dno hoď ho, krásnější vypluje.



VII


Roztál zas všechen sníh a louky se pokryly trávou,

listím se odívá strom.15

Grácie16, Nymfy, už úplně nahé,

do tance daly se zas.

Nevěř, že něco je věčné: to vyplývá z času a hodin,

krátících blažené dny.

Všechno, čím srdce milé dnes obmyslíš,

nemůže nikdy chamtivý dědic ti vzít.



IX


Jak mylné je přičítat blaženost

všem, kdož jsou velmi bohatí! Spíše ten

smí toto jméno nést, kdo umí

rozumně užívat božích darů.



XII


Tak už přestaň jen zisk počítat, neváhej,

vzpomeň na temný den smrti, a dokud smíš,

moudrost chvilku nech žít společně s hloupostí:

občas bláznit je příjemné.



EPÓDY


II


Kdo žije stranou tržišť, pěkně v poklidu,

tak jako naši prapředci,

ten žije šťastně: kypří rodný lán

a neví, co je lichvařit.

Všem okázalým prahům vlivných občanů

a Foru též se vyhýbá.

Svou vlastní rukou se ztepilým topolem

keř vzrostlé révy sezdává

a pak zas hledí na toulavá stádečka,

jak bučí v skrytém údolí.

Když hlavu, ozdobenou zralým ovocem,

sám podzim z polí pozvedne,

tu šťasten češe hrušky, které vypěstil,

i víno, rudější než nach.

Je příjemné si lehnout pod prastarý dub

i do hustého pažitu;

proud v příkrých březích mezitím dál ubíhá

a v lesích zvučí ptačí zpěv.

Z míst, kde jsou studánky, zní šumot bystrých vln

a láká k chvilce dřímoty.

Pak asi bych s větší chutí nepolkl

hrstě oliv natrhané na stromech

z těch nejplodnějších haluzí,

květ šťovíku, co roste v lukách, nebo sléz,

lék na neduhy chorých těl.



IV


Ten odpor, jenž je ovečkám a vlkům dán,

též k sobě máme: já i ty.

Ač smíš se vychloubat svým jměním, štěstěna

tvůj původ změnit nemůže.

Když kráčíš Svatou cestou, oděn do togy

šest loktů dlouhé, všímáš si,

jak na okolních obličejích přitom lze

číst neskrývanou nevoli?



V


Ne, žádná oběť vás mé kletby nezbaví,

ta půjde všude za vámi.

Ba víc! Až z vaší vůle vposled vydechnu,

pak jako duch se vrátím v tmách,

můj stín dík síle dané mrtvým duším vám

tvář křivým nehtem rozdrásá;

až v tmách vám na bušící srdce přilehnu,

váš sen se děsem udusí.



VI


Proč skáčeš, psisko, na pokojné poutníky?

Dej pozor! Proti bídníkům já obracím

svůj hněv tak jako býk svůj roh,

tak jako Archilochos nebo Hippónax17

svým veršem rány vraceli.

Mám před vyceněnými zuby jako kluk

se třást a drzost netrestat?



XVI


Řím boří sebe sama dílem vlastních sil.

Zato my, bezbožné děti zlé krve, ho zničíme sami

a divá zvěř zas jeho lány osídlí.

Myšlenku nad jiné vhodnou nám osud Fókajských18 vnuká:

ten lid Lary19 i lány proklel a chrámy pak zanechal kancům

a žravým vlkům pro skrýše i doupata.

Souhlasíte? Kdo touží nám poradit lépe?



SATIRY


KNIHA PRVNÍ


I


[Věčná lidská nespokojenost, pachtění a závist]


Čím je to, že nikdo spokojen není

s údělem, jejž mu dal osud neb sám si ho vědomě zvolil,

každý však velebí ty, co opačnou cestou se berou?


Lid mě syčením vítá, však doma sám sobě já tleskám.


Žíznivý Tantalos20 po vodě lapá, ta prchá však od rtů.

Pročpak se směješ? Jen zaměň v té báji jméno – a mluví

o tobě!


Nevíš, nač peníze jsou a jak jich rozumně užít?

Sklenici vína si kup, chléb se zeleninou a věci,

pro něž se povaha lidská zle kormoutí, jestli je nemá.


Můžem jen zřídka člověka nalézt,

který by přiznal, že šťastně tu žil a s prožitou dobou

spokojen, jak sytý host by odcházel z života svého.



II


[Všeho užívej střídmě! Nevšímej si vdaných žen!]


Hlupci,

zatímco chrání se chyb, se do chyb opačných řítí.


Kterýsi věhlasný muž když vycházel z hampejzu, zvolal

moudrý a vznešený Cato: „Buď sláva tvé ušlechtilosti!

Neboť když naběhnou žíly tou hanebnou smyslnou vášní,

sem mají mladíci chodit a nesvádět manželky cizí!“



III


[Nebuď zvrácený, pošetilý a samolibý]


Zkoumej

sám sebe, zda příroda kdysi neb špatný ti návyk

nevštípil zárodky chyb.


Ach, jak si bláhově sami

pro sebe ustanovujem svým jednáním zákony přísné!


Mudrc je nejlepším mistrem i v každém oboru,

sám jen je králem.



IV


[Nechci být zlovolný, ale práva kritiky se nevzdám!]


Lucilius21

velmi byl řečný, však líný nést námahu psaní, čímž míním

správného psaní: jak mnoho on psával, já nedbám.


Děkuji bohům za to, že mi do vínku nadání dali

chudé a pranepatrné, jež promlouvá zřídka a skrovně.


Mé spisy

nečítá nikdo a já se je veřejně předčítat bojím,

protože některým lidem ten druh se nelíbí: lidé

většinou zaslouží hany. Hle, kohokoli si vyber

z davu: buď lakotou stůně, neb ctižádost bědná ho trápí.


Všichni ti bojí se veršů a k básníkům chovají záští.

Pozor! Trká jak býk! Běž pryč! Ten nikoho

ušetřit nezná, jen sám když se otřásá smíchem.“

Nu dobrá, teď poslyš mou odpověď stručnou.

Za prvé z počtu těch, jež sám bych básníky nazval,

vyloučím sebe. Vždyť ty přec neřekneš, to že už stačí,

umět sestavit verš. Též nemyslíš, to že je básník,

píše-li někdo jak já, co je všednímu hovoru bližší.

Dávej čestné to jméno jen tomu, kdo nadán a kdo má

jiskru božského ducha a schopnost vznešené mluvy.


Ten, kdo řádně a poctivě žije,

s rukama čistýma vždy, ať pohrdá jedním i druhým.


Nebude žádný krám ni výklad chovat mé knížky,

aby je špinily ruce davu,

sám je však nikomu nečtu.

Tohle

těší ješitné lidi, když nedbají, zdali tak činí

bez vkusu anebo nevčas. „Však tobě,“ dí protivník, „dělá

radost urážet lidi. Sám schválně tak jednáš.“


To je ten čistý

závisti jed! Ten kaz však zůstane vzdálen mým spisům,

ještě však dříve mé duši, to slibuji, mohu-li ovšem

vpravdě cos o sobě slíbit. A řeknu-li volněji něco

nebo snad ostřejším žertem, ty musíš to svolit a rovněž

odpustit!


Dobrý můj otec mě navyk, abych se chránil

před každou chybou tím, že mě varoval příklady jiných.


Kterýsi člověk

nepěkně ved si. Zda někdy i jemu podobně jednám,

nevěda o tom? Tak v duchu já často přemítám o všech

otázkách těchto i jiných, rty sevřené přitom, a když se

naskytne vhodná chvíle, své úvahy na papír črtám

pro radost.



V


[Výlet do Brundisia]


Gnatia, za hněvu nymf22 kdys

stavěná, dala nám k smíchu a žertům vítaný podnět:

toužili přesvědčit nás, že bez ohně rozehřívá se

kadidlo v posvátném chrámu. Žid Apella v tohle ať věří,23

nikoli já, jenž poznal, že bohové klidně si žijí,

a když nějaký zázrak si příroda stvoří, že z výšin

nebes ho nesesílají k nám na svět mrzutí bozi.



VI


[Vyznání lásky a vděčnosti otci]


Tak rozhodl soudce ti známý,

lid, jenž z hlouposti často dá nehodným úřady čestné,

nejapně slávě se koří a nápisy s obrazy předků

budí v něm obdiv a úžas. Co však mám dělat, jenž v tomhle

vzdálen jsem zvyklostem lidu, tak daleko v ústraní?


Cudnost – přednostní ozdoba mužů.


Já s větším si pohodlím žiji,

slovutný senátore, než ty: sám kráčím, kam libo.

Pak odtud se navracím domů

k talíři hrachové kaše a k póru a k lívancům z mouky.


Potom jdu spat, však starosti prost, že zítra snad musím

s ranním úsvitem vstát.

Nuže bezmála k desáté ležím, pak toulám se, čtu si neb píšu,

co mě v poklidu těší.


Pak snídám,

nikoli chtivě, jen tolik, co brání s žaludkem prázdným

prožívat den, a potom již lenoším doma. Tak žijí,

kdo jsou zbaveni bědné a tíživé ctižádosti.



X


[Psát satiry je nutné]


Nestačí jen, kdo smíchem roztáhne ústa

posluchačům (i v tom však odstín je dokonalosti):

nutné je stručnosti dbát, aby myšlenka spěla, a přitom

záplavou obtížných slov snad uši nám neznavovala;

nutná je mluva hned vážná, hned žertovná zase.

Vždyť zpravidla závažné věci

rázněji roztíná vtip a lépe než přílišná břitkost.


Častokrát škrtej, když psát chceš, co hodné by bylo číst znova,

také o obdiv davu se nesnaž, buď spokojen malým

počtem čtenářů svých. Či chtěl bys raději, blázne,

aby se v laciných školách tvé básně předříkávaly?

Já aspoň ne! Mně stačí jen vzdělanců potlesk, jak řekla

odvážná Arbuscula24, když vypískal dav ji, jímž zhrdla.



KNIHA DRUHÁ


I


[Zůstanu satiře věrný]


Jedněm se zdá, že příliš jsem v satiře ostrý a mířím

přes dovolenou mez, však druzí zas myslí, že všechno,

co jsem už složil, je slabé, že podobných veršů lze snadno

vychrlit tisíc za den.

Však nemohu usnout.


Každý se o sebe bojí a nenávidí, ač netknut.


Co žije lidí, též tolik je na světě zálib;

mne zase baví, když do stop a do veršů řadím svá slova

po vzoru Luciliově – ten oba nás předčí. V své době

svěřoval tajemství nitra jak přátelům věrným svým knihám,

vždy se jen utíkal k nim, ať neštěstí prožil či štěstí.


Mé péro nikoho z živých

nenapadne již napřed, jen chránit mě bude, jak v pochvě

ukrytý meč – a nač bych se snažil ho tasit, když nejsem

ohrožen lupiči zlými?

Ach, rezem ať zajde má zbraň v svém skrytu – a mně ať, jenž toužím

po míru, neškodí nikdo! Však kdo mě vyruší z klidu

(lépe je nesahat na mne, jak vybízím!), ten ale potom

zpláče a mou písní se pověstným stane.


Takto usuzuj se mnou, že čím je kdokoli silný,

tím své odpůrce leká, jak příroda mocná to káže:

zuby útočí vlk, býk rohy.


Zkrátka: ať poklidné stáří mě čeká, ať na černých křídlech

Smrt již létá kol mne, ať chudý či bohatý budu,

v Římě či ve vyhnanství, když Osud tak rozkáže, ať se

jakkoli utváří život, chci psát!


Lucilius první

básně tohoto druhu se odvážil skládat a lidem

strhávat masky, v nichž zevnějškem skvělí se nesli, však uvnitř

hnusní.

Napadal prudce

přední v národu muže, lid v celé šíři, a přitom

toliko ctnosti byl oddán a přátelům jejím.


Chce-li zub zakousnout v křehkého cosi,

zraní se o mou tvrdost.



II


[Prostý venkovan radí, jak žít]


Učte se, přátelé, znát, jak ctnostné je prostý vést život

(není to výklad můj, ty pokyny venkovan dal mi

Ofellus, venkovan prostý, muž moudrý, ne přemudrovaný):


Na lačný život tu se mnou dumejte. Pročpak?

Řeknu to, budu-li s to. Je-li podplacen soudce25, pak špatně

zkoumá skutečnou pravdu.


Poslyš teď, jak má různé a četné výhody prostá strava.

Dá předně ti zdraví.

Ba tělo, jež pod tíhou trpí

včerejší nestřídmosti, je zároveň přítěží duchu,

neboť tím sráží k zemi tu částečku božího dechu.


Kdo může

v nejistých osudu chvílích víc spoléhat na sebe? Ten, kdo

navykl zhýralé tělo i mysl potřebám četným,

nebo kdo, spokojen s málem a dbalý budoucích věcí,

chystal si jakožto mudrc již v míru, co hodí se k válce?


A proto statečně žijte,

nastavte statečně hruď všem zásahům Štěstěny kruté!



III


[Všichni jsme blázni]

neboli

[Bývalý obchodník, nyní filosof, rozmlouvá s Horatiem]


Nejprve hodlám zkoumat, co znamená bláznit. A jsi-li

ty jen v tom stavu, pak statečně zemři, já nehlesnu ani.

Z koho však neznalost pravdy a neblahý nerozum činí

slepce, je blázen, jak tvrdí sám Chrýsippos i jeho žáci.

Národů pravidlo toto i mocných králů se týká,

mudrc jen z něho je vyňat.26


Togu si urovnat pěkně a poslouchat vyzývám ty, co

hanebnou ctižádostí neb láskou k penězům chřadnou,

ty, co rozmařilostí neb žalostnou pověrčivostí

trpí neb jinou snad chorobou ducha: sem ke mně blíž pojďte,

po řadě poučím vás, že všichni jste blázni.


Takoví málokomu se jeví jak blázni – nu ovšem,

neboť chorobou stejnou se zmítá i většina lidí.


Přísahou přísnou krom toho vás zaváži, ať se

nedáte omámit slávou: kdo z vás buď aedilem27 bude

anebo praetorem28 snad, ten bezectný, prokletý budiž!


Kdo má zločinnou vášní své představy zmatené nebo

vzdálené pravdy, ten bude vždy pokládán za pomatence,

ať už chybuje z hněvu či z hlouposti – jakýpak rozdíl?


Kde je zvrácená hloupost,

tam je i bláznovství vrchol.


Zbraň tu jak příteli dal mi náš Stertinius29 jak osmý

z mudrců, aby mě nemoh kdos v budoucnu beztrestně tupit.

Kdokoli nazve mě bláznem, ten uslyší totéž a pozná

z pohledu na sebe sám, že hloupý je, aniž ví o tom.



V


[Poraď, věštče, jak snadno k majetku přijít]

(Odysseova rozmluva s Teiresiem)


Vždyť za ní přišla jen mládež, vždy skoupá na velké dary,

ne tak dychtivá lásky jak dobré kuchyně. Proto

Pénelopé je ctnostná: však jakmile okusí jednou

od starce výděleček a ten si pak rozdělí s tebou,

nikdy již od mastné kůže jak psisko se odehnat nedá.30


Tlachal se zprotiví tomu, kdo mrzout je přístupný těžko.

Mlč, krom „ano“ a „ne“!31



VI


[Venkovská idyla]


To bylo vždycky mým přáním: mít pozemek v nevelké míře,

kde by i zahrada byla a poblíž příbytku pramen

živé vody a nad tím i kousíček lesa. Mně bozi

štědřeji dali a lépe. Jsem spokojen. O nic už, Herme,

nežádám, jenom abys ty dary mi trvale nechal.


Když tedy do svého hradu a do hor32 jsem unikl z města,

co mám svou satirou dřív a nevzletnou Múzou zde slavit?

Neničí ctižádost zlá mě tady.


V Římě

musím se prodírat davem a do chodců pomalých vrážet.

Blázne, co chceš?“ Tak dotírá nějaký hrubec,

zlostně mi spílá.


Takto já ubohý mařívám den a pronáším přání:

Kdy tě zas, venkove, spatřím, kdy příjemné zapomenutí

na život neklidný získám hned knihami pradávných mistrů,

hned zas lahodným spánkem a chvílemi oddechu? Kdy mi

opět předloží boby, ty příbuzné Pýthagorovy,33

se zeleninou?“


Po zvyku starých žen náš soused Cervius vplétá

povídky do našich úvah. Když někdo bohatství chválí

a nezná s tím spojený neklid, tu začne:

Jednou prý venkovská myš myš městskou přijala ve své

chudobné skrýši – ta stará přítelka starou svou družku.

Šetrná, venkovsky drsná však přece jen otevře hostu

své tak úzkostné srdce: už zkrátka nelitovala

hrachoru uschovaného ni podlouhlých ovesných zrnek.

V tlamičce hrozinky nesla, i slaniny zbytky jí dala:

chtěla tou pestrostí jídel snad překonat hostovu nechuť,

který se panským zoubkem všech pochoutek sotva jen dotkl,

zatímco hospodyně si hověla na čerstvých plevách,

jedla jen špaldu a jílek34, soust lepších pro hosta šetříc.


Konečně řekla jí měštka: 'Což tohle tě, přítelko, těší

živořit na srázném svahu té zdejší lesnaté hory?

Chtěla bys městským lidem dát přednost před hrozným lesem?

Věř mi a vykroč hned se mnou. A poněvadž pozemským tvorům

osud dal smrtelné duše35 a nikdo, ať velký či malý,

nemůže uniknout smrti, žij proto, dokud je možno,

blaženě v radostech jen, žij šťastně a pamatuj stále

na krátký života úděl.' Ta slova dojala mocně

venkovskou myš. Hned vyskočí z úkrytu hbitě a obě

spěchají vytčenou cestou, neb toužily v ochraně noci

vplížit se do městských hradeb. Již doprostřed nebeské dráhy

dospěla bohyně Noci, když zastaví obě dvě myši

v bohatém domě, kde pokrývky zbarvené doruda nachem

na lůžkách ze slonoviny se leskly a přehojná jídla

z včerejší hostiny skvělé tu zbývala, složená stranou

v košících po okraj plných. Když na onen nachový přehoz

uloží městská myš svou venkovskou družku, hned sama

podkasána jak domácí paní sem tam se jen míhá,

jídlo za jídlem nosí a koná tu službu jak otrok,

olízne napřed všechno, co předloží družce. Ta leží,

těší ji změněný osud, jak host má radost z těch dobrot,

když tu najednou skřípot a hrozné vrzání dveří

z lehátek obě dvě zle vyplaší. Zděšené hrůzou

běhaly po celé síni a třásly se strachem tím více,

když tím vznešeným domem se rozlehl příšerný štěkot

molosských psů.36 Tu zvolá myš venkovská: 'Nemusím přece

takhle já žít! Nuž sbohem! Můj lesní venkovský úkryt,

bezpečný před nástrahami, mě odškodní za skrovnou vikev!'“



VII


[Šťavnatý dialog]


Z chyb svých někteří lidé se těší a zásady této

pevně se drží, však většina kolísá, brzo dbá práva,

brzy zas propadá zlu.


Vyváznuls. Poučen tím snad bát a chránit se budeš.

Zatím však hledáš, kdy znova bys mohl se děsit a znova

hynout, ty otroku věčný! Ach, kterépak zvíře, když jednou

zpřetrhá pouta a prchne, se do nich hloupě zas vrací?


Tvrdíš: „Já nejsem zloděj,

moudře když stříbrné nádoby míjím.“ Však nebezpečenství

odstraň – a vyrazí volně pud vrozený, zbavený uzdy.


Kdo tedy svobodný jest? Jen mudrc, jenž vládne sám sobě,

kterého neděsí nouze ni smrt, ni pouta, jenž umí

statečně vzdorovat vášním i poctami zhrdat a jenž je

světem pro sebe sám, jak koule je okrouhlý37, oblý,

takže pro hladkost na něm nic vnějšího nemůže ulpět,

na nějž se vrhá osud vždy bezmocně. Zdali v tom můžeš

poznat nějaký rys jak vlastní? Ženština žádá

na tobě talentů pět a trápí tě, vystrčí z dveří,

polije studenou vodou, pak nazpět zas volá. Jen vyprosť

šíji z mrzkého jařma a zvolej: „Jsem volný, jsem volný!“

Nelze, neb chtíč, pán krutý, tvůj rozum svírá a štve tě

ostrým bodcem, když chabneš, a strhuje zpět, když se vzpíráš.


A dodej, že ani

hodinku nemůžeš být jen sám a užívat řádně

volna, sám před sebou prcháš jak zběhlý a toulavý otrok,

starosti uniknout toužíš hned vínem, hned spánkem, však marně:

ta jak pochmurná družka se přimkne a kráčí ti v patách.



LISTY


KNIHA PRVNÍ


I


MAECENATOVI


[Moudrý neusiluje o moc ani o bohatství]


Zkoumám a ptám se, co správné a vhodné je, zcela v to zabrán,

sbírám a ukládám to, co v budoucnu mohl bych užít.


Věz, že žádnému mistru já nejsem přísahou vázán,38

kamkoli strhne mě bouře, jak host se tam unášet dávám.


Snažím si podrobit svět, však nebýt podroben světu.


Základy moudrosti se musím já řídit a těšit.


Střežit se chyb je ctnost a počátek moudrosti značí

vybřednout z pošetilosti.


Menší cenu má stříbro než zlato – a zlato než ctnosti.


Nejdříve prachy, pak ctnost!“39 tak hlásají kramáři v Římě,

po nich popěvek tento si zpívají mladí i staří.


A to nám buď kovovou hradbou:

čisté svědomí mít a neblednout vědomím viny!

Vzdorovat Štěstěně zpupné jak hrdý a svobodný člověk!


Kdyby se římský lid mě náhodou tázal, proč nemám

názory stejné, když chodím s ním ve stejných sloupových síních,

v tom však že nejdu již s ním, co on má v lásce neb v záští:

to bych mu řekl, co kdysi lvu chorému pravila chytrá

liška: důvod je ten, že všechny ty stopy mě děsí:

vesměs míří jen k tobě, však žádná nevede zpátky.40

Netvor jsi tisícihlavý! Vždyť za čím a za kým bych jít měl?

Někteří důchody státní si najímat touží a

mnohým zas tajnou lichvou se majetek rozrůstá.

Za běžné bláznovství máš to.41


Zkrátka a dobře: jen mudrc je boháč,42

svobodný a krásný, je konečně králem všech králů,

nad jiné tělesně zdráv, ač jestli ho netrápí rýma.



II


LOLLIOVI MAXIMOVI43


[o tom, jak dosáhne životní moudrosti a ctnosti]


Lupiči za noci vstanou a jdou pak zabíjet lidi;

pro vlastní záchranu svou ty se nevzbudíš zavčas?

Pročpak pospícháš vyjmout, co vlétlo ti do oka, avšak

léčení útrap duše chceš odložit na rok? Kdo začal,

má již polovic díla. Měj odvahu zmoudřet a začni!44

Ten, kdo odkládá chvíli, kdy začne žít řádně, je jako

sedlák, jenž u řeky čeká, až odteče. Ale ta plyne

dále a po všechny věky dál poplyne kvapícím proudem.


Není-li nádoba čistá, co naleješ do ní, to zkysne.45


Již teď saj moudrosti slova

čistým srdcem – již teď se lepším poznatkům věnuj.

Nový čím načichne džbán, ten pach si uchová dlouho.

Ale ať váháš, či rázně jdeš přede mnou, na loudavého

nečekám, nechci však dohnat ni ty, co kvapí již napřed.



III


IULIU FLOROVI46


[aby pěstoval filosofii]


Kdybys starosti odložit doved,

ty studené obklady ducha,

šel bys, kam nebeská moudrost by vedla, neb k tomuto cíli

směřujem činem i snahou ať malí, ať velcí, když chceme,

aby byl život náš nám drahý.



IV


ALBIU TIBULLOVI47


[aby podle zásady epikúrejské užíval života]


Albie,

píšeš něco,

či snad tiše a sám se touláš svěžími lesy,

přemýšlíš o všem, co mudrce hodno a řádného muže?

V těle tvém skvělý duch vždy přebýval.


Mohla by něčeho víc přát drahému chovanci chůva,

když je tak rozumný muž a vyjádřit umí, co cítí,

když se mu dostává hojně zdraví,

prostředků k slušnému žití a měšec nemívá prázdný?

Uprostřed nadějí, strastí i uprostřed obav a hněvů

mysli si o každém dni, že ti naposled v životě zasvit:

chvíle, v niž nebudeš doufat, tě potom překvapí mile.

Navštiv mě, chceš-li se zasmát, jak pěstuji tělo a zářím

tukem jak prasátko asi, však ze stáda Epikúrova!48



VI


NUMICIOVI49


[Nevidíš-li štěstí v ctnosti, pak ovšem nezbývá, než abys sháněl bohatství]


Ničím se udivit nedat,50 je zásada jediná téměř,

která nám může zjednat a zachovat blaženost – ta jen!


Chceš blaženě živ být (kdo nechce?)?

Může-li jedině ctnost ti to poskytnout, starej se o ni,

mužně se požitků zřekni. Však je-li ti ctnost jenom slovem,

posvátný háj jen dřívím, pak snaž se být v přístavu první,

abys neztratil zisk, jejž přináší výnosný obchod.



VII


MAECENATOVI


[Jsem ti vděčný, ale své svobody se nevzdám]


Těsným otvorem kdysi se vplížil hubený sysel

do truhly s obilím. Když se tam nažral, pak s žaludkem plným

marně se pokoušel vylézt. Tu z dálky naň lasička volá:

Chceš-li se odtamtud dostat, pak musíš tou skulinou úzkou

opět se hubený vrátit, jíž hubený vnikl jsi dovnitř.“


Míří-li tato bajka snad na mne, pak všeho se zřeknu.

Upřímně myslím, co říkám, a nikdy úplnou volnost

za všechny poklady světa bych neměnil.



X


ARISTIU FUSKOVI51


[o přednostech venkova a spokojenosti s životním údělem]


Ty si své hnízdečko chráníš, já venkova přepůvabného

potůčky chválím a háje a skály porostlé mechem.

Zkrátka: žiju jak boháč, když to jsem opustil, co vy

souhlasně s nadšenou chválou až k nebesům vynášíváte.


Má-li se ve shodě s přírodou žít52 a před stavbou domu

nutno je především najít si stavební prostor, pak ptám se:

znáš snad vhodnější místo než blažený venkov?

Voní a skvěje se trávník snad hůř než mozaika podlah?53

Je snad čistější voda, jež v městě div netrhá roury,

nežli je ta, co kvapí a v plynoucím potůčku bublá?

Vždyť se sázívá lesík i ve dvorech s pestrými sloupy,

pochvalu sklízí dům, co má vyhlídku do dálky v pole.

Vyžeň vrozený sklon i násilím, přece se stále

vrací a potají zdolá jak vítěz tvůj neblahý odpor.54


Kdo se ze svého štěstí až příliš raduje, toho

zlomí zvrat osudu. K čemu máš obdiv, to odložíš nerad.

Unikej před velikášstvím! I pod chudou střechou je možno

překonat životem šťastným i krále, i přátele králů.


Jelen, zdatnější v boji, se snažil z pospolné pastvy

zahánět koně, až ten, když podléhal v zápase dlouhém,

člověka o pomoc žádal a za to se podřídil uzdě.

Ale když potom jak vítěz se zpupně z bojiště vzdálil,

nikdy už nepozbyl uzdy a se hřbetu neshodil jezdce.

Kdo se ze strachu z nouze vzdá svobody nad zlato cenné,

na věčné časy ten bídák pak ponese na hřbetě pána,

navždy otrokem bude, že nedoved vystačit s málem.


Žít budeš, Aristie, jak mudrc, svým údělem šťastný.



XI


BULLATIOVI55


[Zdrojem opravdového štěstí je vyrovnaná mysl, nikoli vzdálené kraje]


Hodinu každou, jež je naplněna štěstím,

přijímej vděčnou rukou a na příští roky slast žádnou

neodkládej, ať můžeš pak prohlásit, kdekoli budeš:

Radostně žil jsem!“ Vždyť plaší-li starosti rozvážný rozum,

nikoli břeh, jenž svírá pláň širého moře, pak ti, co

přes moře spěchají v dál, jen podnebí mění, ne mysl.

Nečinnost hbitě nás žene, i hledáme na lodích, vozech

blažený život; co hledáš, je tady, je v nejpustší vísce,

jenom když provází tě vždy klidná a pokojná mysl.



XII


ÚTĚCHA ICCIOVI56


I zanechej nářků, vždyť není

chudobný ten, kdo má vždy bohatě toho, co třeba.

Máš-li žaludek zdravý i prsa a nohy, pak nic ti

většího nebudou moci ni královské poklady přidat.

Avšak jestli se zříkáš všech přístupných jídel a žiješ

z kopřiv jenom a bylin,57 tak žít i nadále budeš,

i kdyby Štěstěny proud tě najednou zaplavil zlatem,

buďto že penězi nelze rys povahy změnit, neb proto,

všechno že u tebe má jen menší cenu krom ctnosti.


Démokritovy58 sady a pole že dobytek spásal,

zatímco beztělý duch dlel v dáli, nás údivem plní;

ty však v tak velikém svrabu, v té nákaze ziskuchtivosti

všednosti nedbáš.



XIV


SVÉMU SPRÁVCI


[o věčné lidské nespokojenosti]


Správce políčka mého i lesa, kde cítím se doma,

ty si však hnusíš ten kout. Ty říkáš:

šťasten, kdo ve městě žije, a já zas, že ten, kdo je venku.

Já však odcházím smutně,

kdykoli do Říma táhnou mě protivné záležitosti.

Neplanem pro stejnou věc, ty v tomhle se ode mne lišíš:

to, co ty pokládáš za poušť a samotu bědnou, to koutem

půvabným ten zve, kdo smýšlí jak já, a odpor má k tomu,

co ty máš za krásné. Vidím, že touhu po městě v tobě

vzbuzuje hampejz a kuchyně mastná.

Raději s otroky chceš hrýzt městskou stravu den ze dne,

dereš se vášnivě k nim.

Mne těší prostinký oběd a spánek blíž potůčku v trávě.

O mé štěstí se nikdo zde neotře závistným zrakem,

jedem tajené zášti mě nikdo neuštkne.



XVI


QUINCTIOVI


[o tom, že šťastným může být jen člověk moudrý a čestný]


Těší se vylhanou ctí a děsí se urážkou lživou

ten jen, kdo léčit se má, pln závad. A kdo je muž řádný?

Toho však celý dům a všichni sousedé vidí,

kterak je hnusný v svém nitru a skvělý jen zevnější slupkou.


Tvrdí-li otrok: „Já nikdy jsem nekrad,“ na to

řeknu: Máš odměnu v tom, že nejsi bičován. „Též jsem

nevraždil!“ – Nepůjdeš na kříž a nebudeš krkavce krmit.

Hodný jsem, řádný.“ – To popře a zamítne poctivý horal.

Ty nic nepácháš zlého jen proto, že bojíš se trestu:

doufáš-li, že se to ztají, pak na všechno posvátné kašleš.

Poctivec“ pak v bázni

šeptá jen, aby ho nikdo snad neslyšel: „Laverno59 mocná,

dej, ať zůstanu skryt, ať jevím se řádným a zbožným,

nocí zastři mé hříchy a zahal mé podvody mrakem!“

I ten se bojí, kdo chtivý. Nuž, toho,

kdo žije v obavách, nikdy já neuznám za svobodného.

Ze stanoviště ctnosti ten uprch, štít ztratil, kdo stále

ve spěchu množí své jmění a pod tím břemenem klesá.



XVII


SCAEVOVI


[o tom, zdali se svobodný muž smí ucházet o přízeň mocných]


Kdo se zrodil a neznámý zemřel,

ten nežil přec špatně.



XVIII


LOLLIOVI


[o zachovávání zlaté střední cesty]


Uprostřed toho všeho čti mudrce dávné a zkoumej,

kterak bys poklidně mohl svou dráhou životní projít;

neštve-li stále tě chtivost a netrýzní, nezkojitelná,

strach a naděje v to, co má jen prostřední cenu,

co asi starosti mírní, co činí tě se sebou uspokojeným,

co as tě uklidní zcela, zda pocty či výdělek sladký,

anebo odlehlá cesta, jež ukrytě životem vede.


Kdykoli Digentia60 mě osvěží, potůček chladný,

co asi, příteli, myslíš, že cítím a zač se tu modlím?

Kéž pro sebe mohu prožít, co života zbývá;

kéž mám zásobu knih – klid duševní sám si pak zjednám.“



XIX


MAECENATOVI


[o svých literárních trampotách]


Já střízlivým lidem a mrzoutům bráním psát básně.“

Sotva jsem vyhlásil tohle, dav básníků neustal v noci

závodit v pití vína a ve dne jím na dálku páchnout.


Svádí na scestí vzor, jejž v chybách lze napodobiti.

Kdybych byl náhodou bledý, pak pili by kmín61, aby zbledli.

Opičáci, vy otrocké stádo, jak často mě k hněvu

pohnulo řádění vaše, jak často i rozveselilo!


V netknutou půdu já první jsem svobodně šlépěje vtiskl,

nikdy ve stopách cizích jsem nešel.


Za přízní vrtkavé chátry se nehoním,

též nemám za vhodné obcházet cechy a stoly kritiků.

V tomhle to vězí! Já stydím se předčítat spisy

nehodné nabitých sálů a hloupostem dodávat váhy.



KNIHA DRUHÁ


III


PISONŮM


[o umění básnickém]


Když příliš se o stručnost snažím,

stávám se temným.


My, i všechno, co naše, jsme určeni smrti. Ať moře,

vklíněné v pevnou zem, nám loďstvo před větry chrání

ať bažina splavná a dlouho neplodná

živí teď okolní města a cítí pluh těžký,

řeka, jež ničila plody, ať změnila běh svůj a byla

vedena vhodnějším směrem: přec zaniknou výtvory lidské.


Chceš, abych plakal?

Pak nejdříve musíš ty sám svou bolest najevo dát.

Však budeš-li špatně v své roli mluvit,

budu buď dřímat neb chechtat se.


Příroda nás v nitru dřív utváří v souhlase s každým zevnějším vlivem –

buď radost v nás budí neb popouzí k hněvu,

nebo zas tíživým žalem až k zemi nás sráží a tísní;

potom ta duševní hnutí ven vynáší pomocí řeči.

Jestliže s poměry toho, kdo mluví, jsou v neshodě slova,

prostí diváci římští i vzdělaní propuknou v řehot.


Poněvadž Démokrit soudil, že nadání víc je než trudné

umění, z Helikónu že vyloučil básníky s myslí

zdravou, tu většina pěvců si nedává nehty ni vousy

stříhat, do pustých míst jen směřuje.

Neboť básníka jméno a hodnotu získá jen ten, kdo

hlavu, již vyléčit nelze ni lektvarem nejúčinnějším,

holiči nesvěří nikdy ni nejzručnějšímu.


Po jmění touha když jednou zachvátí duši,

zda básně lze tvořit, jež byly by hodny,

aby je cedrový olej dál chránil a z cypřiše pouzdro?62


Při dlouhém díle se připlížit může i spánek.


Básníkům připustit jen prostřednost nemohou nikdy

smrtelní lidé ni bozi a výklady knihkupců též ne.


Báseň

zrozená k potěše ducha a k tomu i stvořená,

jestli sestoupí z vrcholné výše jen o krůček,

klesne až ke dnu.


Po devět roků ať v schránce zavřen je rukopis tvůj;

cos nevydal dosud, lze zničit.


Orfeus, prostředník bohů, muž vznešený, dovedl zdržet

od vražd a od hnusné stravy lid žijící divoce v lesích.

Říká se proto, že krotil lvy i tygry, a též se

říká, že Amfíón král, jenž Thébanům zbudoval město,

lichotným zpěvem a zvukem své lyry i kameny hýbal,63

vábil je, kamkoli chtěl. To za moudrost platilo kdysi,

obecné od svého lišit, vše posvátné od světských věcí,

bránit těkavým láskám.

Takto se dostalo úcty a slávy božským těm pěvcům,

jakož i básním.

A proto se nestyď

za Apollóna s lyrou ni za Múzu znalou té lyry.


Otázka byla, zda z nadání vzniká či z umění báseň

pochvaly hodná. Já nevím, co bez tvůrčí vlohy by svedla

píle neb nadání nepěstované – tak jedno si žádá

pomoci druhého vždy a přátelsky k sobě se druží.


Jako se chráníme lidí, zlý svrab jež neb žloutenka souží,

šílenost ve věcech víry neb dokonce náměsíčnictví,

právě tak moudří se bojí i ztřeštěných básníků dotknout,

uprchnou, a jen chlapci jdou škádlit je neopatrně.

S hlavou k nebi když bloudí ten blázen a chrlí své verše,

do studny spadne-li přitom neb do jámy, tak jako ptáčník,

zabraný v chytání kosů, ať do dálky křičel by: „Pomoc,

občané!“, sotva se najde, kdo chtěl by ho vytáhnout. Kdyby

někdo mu přece chtěl přispět a spustit mu lano, já řek bych:

Kdoví, zdali se schválně tam nevrh a nechce být nikým

zachráněn?“ Pak bych mu líčil, jak zahynul sicilský básník

Empedoklés.64 S chladnokrevností ten do žhavé Etny

skočil, za boha chtěje být pokládán nesmrtelného.

Básníci právo ať mají a svolení zhynout. Kdo chtěl by

chránit je proti vůli, jak vrah by si počínal. Vždyť on

neproved tohle jen jednou, a kdyby byl vytažen, sotva

člověkem bude a vzdá se své touhy po slavné smrti.



I


CÍSAŘI AUGUSTOVI


[že nemůže splnit jeho přání, aby ho oslavoval]


Teprve smrtí se přemáhá závist a zloba.

Dráždí totiž svou září, kdo vyniká nad nižší duchy

v umění. Ale když zemře, týž člověk pak milován bude.


Jestliže zlepšuje čas i básně jak víno, pak rád bych

vyzvěděl počet roků, jenž dodává hodnoty knihám.


Řítí se, padne i ten, kdo

hledí jen do kalendáře a hodnotu cení dle roků,

nemaje obdivu pro nic, co Morana65 nezasvětila.


Dav často se mýlí.

Když tedy k básníkům starým má takový obdiv a úctu,

nic že neklade nad ně, nic na roveň s nimi, pak bloudí.

Ten pak je moudrý, je při mně, kdo soudí

přesvědčen, že je i leccos již zastaralého a mnoho

tvrdého v jejich mluvě a přizná, že hojně i mdlého.


Zlost mám, že některé dílo se haní ne proto, že zdá se

hrubě a neladně psané, leč proto, že nedávno vzniklo.

Kdyby však bylo vše nové tak protivné Řekům, jak nám je,

co by teď starého měli, neb co by dnes mohl z nás každý

čítat až do roztrhání jak hodnoty společné všem nám?


Kus veseloherní dá prý nejméně práce.66

Však vskutku je o tolik těžší,

oč se mu promíjí méně.


Kdyby žil Démokritos, jak smál by se;

více než samotným hrám by věnoval pozornost lidu:

ten by mu pro podívanou dal o mnoho více –

a soudil by, že patrně hluchému oslu vyprávějí zde bajku.


Věnuj péči těm, kteří raději chtějí

čtenářům svým se svěřit než vrtochy diváků zpupných

snášet, když naplnit spisy chceš knihovnu Apolla hodnou67

a když ostruhou toužíš i pěvce povzbudit, aby

k svěžímu Helikónu68 s tím mocnějším úsilím spěli.


Myslíš si snad, že básně mohu psát v Římě,

tam, kde je nesnází tolik a tolik starostí? Ten mě

k záruce volá, ten k poslechu básní, vší práce mám nechat;

ten zas na Quirinalu je nemocen, jiný pak leží

daleko na Aventinu, a oba dva navštívit musím:

lidsky“ příhodná délka, jak usoudíš. „Ale vždyť přece

ulice zcela jsou prázdné, nic nebrání při přemýšlení.“

Stavitel planoucí hněvem tu s nosiči kvapí a s mezky,

tam zas obrovské břevno stroj zdvíhá, hned balvany zase,

smuteční pohřební průvod se potkává s těžkými vozy,

tady pes zuřivý běží, tam řítí se špinavá svině –

jdi teď a přitom v duchu rač přemýšlet o zvučných verších!


Veškerých básníků sbor z měst prchá a miluje háje;

právem je chrání sám Bakchus, ten milovník spánku a stínu –

chceš snad, abych v tom hluku, jak denním, tak nočním, pěl verše,

abych šel po úzké stezce, jíž kráčeli pěvci? Kdys člověk

proslulý za svoje sídlo si nehlučné Athény zvolil,

sedm let oddán jsa vědám, až v knihách a studiu strastném

zestárl; obvykle z domu ten vychází tišší než socha,

lid se však otřásá smíchem.69 A já bych měl tady, v tom bouřném,

hlučném života víru, v tom neklidu města vzít zavhod,

abych tu tkanivem slov svou lyru rozezněl k písni?


Opravdu prospěšné jest všech nicůtek vzdát se a zmoudřet,

a již se nepachtit slovy, jež zněla by v souzvuku s latinskou lyrou,

nýbrž poznávat rytmus a soulad pravého žití.

Proto již hovořím k sobě a potichu přemítám.


John Collier: Horatius a Lýdie


ODKAZ:

HORATIUS – citáty



POZNÁMKY a VYSVĚTLIVKY:

1 břečťan – byl zasvěcen Bakchovi, který stejně jako bůh Apollón byl ochráncem básníků.

2 Euterpé – Múza lyrické poezie, doprovázené hrou na flétnu, a hudby vůbec. (Euterpé značí řecky „obveselující“.)

3 Polyhymnia – Múza vážného zpěvu, hymnů a básní přednášených sborem.

4 lesbická loutna – Na ostrově Lesbu se narodili Alkáios a Sapfó, jejichž básnická díla Horatius miloval z řecké lyriky nejvíce. A podle pověsti doneslo moře na tento ostrov pozůstatky božského pěvce Orfea.

5 Íjapetův syn – Íjapetos byl synem boha Úrana a Gáie, otec Atlantův a Prométheův; právě druhého z nich má básník na mysli.

6 Srov.: Hésiodos: Práce a dni v. 47–58.

7 Chaldejským věštcům z hvězd (v orig. babylónským)Chaldejové, obyvatelé Babylónie, se od pradávných dob zabývali hvězdářstvím. Jejich vlast je i kolébkou astrologie.

8 Prométheussyn Títána Ijápeta, stvořil člověka z hlíny, jež obsahovala ještě součást nebes. Horatiovo podání se zde od nejznámějších bájeslovných motivů odchyluje.

9 gaetulský lev – Gaetulie, kraj v Africe, přibližně tam, kde se rozkládá dnešní Kabylie (na severu Alžírska).

10 Charybda (Charybdis)jedna z dvou oblud (druhá se zove Skylla) v Messinské úžině, které hubily plavce. Kolem ní plul Odysseus i Argonauti. Zde má básník na mysli „charybdu“ v ženské podobě, tj. lásku, vášeň nízkého původu, jíž se zabývat může být zhoubné, kdežto mocnější vášeň, poezie, je mnohem hodnotnější.

11 odměny je hodno i mlčení – překlad řeckého úsloví, které rád citoval císař Augustus.

12 vavřín byl rostlinou Apollónovou, myrta Afrodítinou (Venušinou).

13 Pomník, stvořený mnou, předčí i pevný bronz. – v originále: EXEGI MONUMENTUM AERE PERENNIUS (Trvalejší než kov pomník jsem postavil) – První verš skvělé Horatiovy básně, v níž s plným sebevědomím velkého umělce básník předpovídá věčné trvání svého díla. → Non omnis moriar. Slov exegi monumentum se užívá běžně k označení významu velkých geniálních prací (v jakémkoliv oboru).

14 aiolský zpěv – Horatius měl svůj velký vzor v řecké lyrice a jeho nejoblíbenější básníci, Alkáios a Sapfó, psali právě aiolským nářečím.

15 listím se odívá strom – Srov. se známou českou středověkou (2. pol. 14. stol.) lyrickou básní (či písní) nazvanou Dřěvo sě listem odievá.

16 Grácie – římské bohyně půvabu; v Řecku se nazývaly Charitky.

17 Archilochos nebo Hippónax – řečtí básníci. První z nich napsal útočné verše proti Lykambovi, který odmítl splnit svůj slib a dát mu za ženu svou dceru, a oba tím dohnal k sebevraždě. Druhý ztrestal svými verši sochaře Bupala za to, že zkarikoval básníkovu podobu. I v tomto případě podle pověsti napadený skončil sebevraždou.

18 osud Fókajských – obyvatele Fókaie, pobřežního města v Malé Asii, oblehl Kýrův vojevůdce Harpagos. Pod tlakem jeho ozbrojené moci se rozhodli opustit své domovy. Při odchodu vrhli do moře množství žhavého železa a zapřisáhli se – podobně jako to navrhuje Horatius v této básni – že se nevrátí, dokud kov nevypluje na hladinu. Fókajští se nakonec usídlili na Korsice a v místech dnešní Marseille.

19 Larové (lárové, penáti)ochranná božstva jednotlivých domácností i měst. Lár bylo původně ochranné božstvo pozemků, později domu, pocestných, plavců a vojáků na bitevním poli; penáti byli hromadným ochranným božstvem římské domácnosti a domu, zvláště jeho vnitřní části, sloužící za spižírnu.

20 Tantalova muka jsou příslovečná. Více o Tantalovi se dočteš ve Starověkých bájích a pověstech, v kapitolách Říše mrtvých a v úvodu vyprávění o Pelopovi a Hippodameji.

21 Gaius Lucilius (180–103 př.n.l.) – římský satirik.

22 za hněvu nymf – protože trpěla nedostatkem pitné vody. Nymfy byly bohyně pramenů vod.

23 Žid Apella v tohle ať věří – časté jméno židovských propuštěnců. Poněvadž Židé platili v očích Římanů za lidi lehkověrné a pověrečné, značí Apella obecně „lehkověrného žida“. Srov.: Nietzsche: Ranní červánky 3,175: „Já však těm prorokům příliš nevěřím. Credat Judaeus Apella – slovy Horatiovými.“

24 Arbuscula – slavná herečka mimů v době Ciceronově (106–43 př.n.l.). Jméno znamená latinsky „stromek“ či „keř“.

25 je-li podplacen soudce – tj. s plným žaludkem (a při veškerém pohodlí) jeví se svět jinak (zpravidla lépe) než s prázdným (zpravidla hůře).

26 jen mudrc je z bláznovství vyňat – narážka na učení stoiků, že jen mudrc (filosof) je duševně zdráv (svobodný), ostatní lidé jsou blázni (otroci). Srov.: Nietzsche: Radostná věda 1,18: Antická hrdost. – Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní – totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem.

27 aedilové (edilové)římští úředníci, jimž náležela péče o veřejný pořádek a bezpečnost v městě, dozor nad závoděním a pořádáním her a slavností. Edilové plebejští (nejspíš po r. 494 př.n.l.) byli též správci archívů, chrámové pokladny, pomocníci tribunů lidu; později (zároveň s edily kurulskými, zřízeni r. 366 př.n.l.) i dozorci nad trhy, zásobováním aj.

28 praetor (prétor)vojevůdce; pak římský úředník, jemuž bylo přiděleno soudnictví; později spravoval praetor provincie. Až asi do r. 450 př.n.l. název konzulů, od r. 367 př.n.l. nejvyšší soudní úředník (prétoři byli voleni, původně jeden, od r. 242 dva, později jejich počet vzrostl až na osmnáct, měli impérium a v Římě dva liktory, v provincii šest.

29 Stertinius – stoický filosof.

30 Horatius nabourává mýtus o věrné manželce Odysseově Pénelopě.

31 Mlč, krom „ano“ a „ne“! – Srov.: Bible, Matouš 5:37: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“

32 do svého hradu a do hor – tj. do svého venkovského zátiší v sabinských horách (viz předmluvu). Rčení „můj dům, můj hrad“ je tedy nejspíš prastaré a mezinárodní, např. i anglicky zní stejně: „My house is my castle“; tuším, že i čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund si toto heslo kdysi namalovali na své terénní vozidlo. Srov.: Misantrop: Plivanec na rozloučenou 19.5.: „Můj stan - můj hrad!“

33 boby, ty příbuzné Pýthagorovy – Pýthagorás zakázal svým stoupencům jíst boby, prý snad proto, že podle nauky o stěhování duší mohla i do bobu přejít duše některého příbuzného. Je to samozřejmě nesmysl, třebaže se snažilo vysvětlit tento zdánlivě nepochopitelný a podivínský Pýthagorův zákaz již mnoho učených hlav. Neúspěšně. Záhada „zakázaných bobů“ spočívá podle mého názoru nejpravděpodobněji v prostém, byť poněkud choulostivém faktu, že boby po požití nadýmají a způsobují tzv. větry, pročež je lépe se jich ve větším společenství lidí vyvarovat. Pravda je jako vždy prostá a jednoduchá.

34 špalda a jílek – špalda je druh pšenice; jílek je rostlina z rodu klasnatých trav s obilkou jako plodem.

35 smrtelné duše – podle nauky Epikúrovy.

36 molosských psů – byli pokládáni za zvlášť dobré hlídače.

37 jak koule je okrouhlý – koule, vzor stejnoměrnosti a vyrovnanosti.

38 žádnému mistru já nejsem přísahou vázán – básník se prohlašuje ve filosofii za eklektika.

39 „Nejdříve prachy, pak ctnost!“ – Srov.: Misantrop: Básně a písně: Umírající země: „Nejdřív bohatství, až potom život / Jinak to nejde, konečně pochop!“

40 viz Ezopskou bajku O starém lvu a lišce.

41 Za běžné bláznovství máš to. – Viz pozn. 26 výše.

42 jen mudrc je boháč – tj. největším ziskem je studium filosofie.

43 Lollius Maximus – konzul r. 21, později (r. 16) poražen v boji se Sigambry, přítel Horatiův.

44 Měj odvahu zmoudřet, a začni! – V originále: SAPERE AUDE, INCIPE! – Zcela v souladu s Epikúrem, jenž praví: „Ani v mládí neváhej zabývat se filosofií, ani ve stáří neumdlévej v této své činnosti. Neboť nikdy není ani příliš brzy, ani příliš pozdě na zdraví duše. Kdo říká, že ještě nenastal vhodný čas pro filosofické úvahy nebo že již vhodný čas minul, podobá se tomu, kdo říká, že ještě není pravá chvíle pro blaženost nebo že již tato chvíle zase není.“

45 Není-li nádoba čistá, co naleješ do ní, to zkysne. – Tj. špatný člověk udělá i z nejlepší věci na světě stejně špatnou věc jako je on sám.

46 Iulius Florus – přítel Horatiův, člen družiny Tiberiovy, básník, právník a řečník. Coby jedenadvacetiletý si vzal dobrovolně život, aby nepadl živý do nepřátelského zajetí po bitvě s Belgy v Ardenském lese.

47 Albius Tibullus (54–19 př.n.l.) – římský elegik. Známé jsou jeho Elegie či Básně; z nich pochází např. vzletné označení Říma jakožto „Věčného Města“ (AETERNA URBS), nebo výrok: QUEM REFERENT MUSAE, VIVET.

48 jak prasátko asi, však ze stáda Epikúrova! – V originále: EPICURI DE GREGE PORCUS. Míněno žertovně, jako by Horatius souhlasil s běžným převráceným míněním, že Epikúrova slast spočívá jen v požitcích tělesných. Ve skutečnosti (jak prohlašuje Nietzsche) „každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem.“ (Antikrist 58.) Srov. též jinou verzi překladu: Červený drak (2002).

49 Numicius – přítel Horatiův.

50 Ničím se udivit nedat (v originále: NIL ADMIRARI) – Srov.: Marcus Aurelius: Hovory k sobě: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě!“

51 Aristius Fuscus – římský básník a gramatik, veselý přítel Horatiův.

52 ve shodě s přírodou žít – základní zásada stoické etiky, v kterou básník vkládá smysl: žít nejen podle vlastní přirozenosti, ale žít i přímo uprostřed přírody a bez zbytečných potřeb.

53 Voní a skvěje se trávník snad hůř než mozaika podlah? – Mozaikové podlahy, zvláště v jídelnách, byly kropeny vonnými esencemi.

54 NATURAM EXPELLAS FURCA, TAMEN USQUE RECURRET ET MALA PERRUMPET FURTIM FASTIDIA VICTRIX (Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání). Srov.: Vyžeň horem přírodu, // máš ji doma odspodu (Bajky Bidpajovy).

55 Bullatius – bohatý Říman, přítel Horatiův.

56 Iccius – přítel Horatiův. Dříve se zabýval filosofií, potom spravoval sicilské statky Agrippovy (Agrippa Marcus Vipsanius byl důvěrník a zeť císaře Augusta, vojevůdce a státník, porazil r. 20 Cantabry.).

57 žiješ z kopřiv jenom a bylin – protože vyznával Pýthagorovo a Empedoklovo učení o stěhování duší lidí do zvířat; maso bylo tedy ze stravy striktně vyloučeno.

58 Démokritos z Abdér (5. stol. př.n.l.)slavný „smějící se“ filosof (jak ho nazval sám Horatius), jenž učil, že svět povstal z atomů. Založil si doma rozsáhlou zahradu, aby studoval přirozenost rostlin (a snad také jejich duši, podle učení Empedoklova!); tvrdil také, že k básnění je potřebí božského nadšení a šílenství (srov.: Schopenhauer: Svět jako vůle a představa).

59 Laverna – původně nejspíše bohyně podsvětí. Pokládána za ochránkyni zlodějů a podvodníků. Usmiřována úlitbami prováděnými levou rukou. Bohyní všech zlodějů ji nazval vedle Horatia také Plautus (Komedie o hrnci 445). V Římě měla svou svatyni na Aventinu a posvátný háj při silnici Via Salaria (Solná cesta).

60 Digentia – potok u statku Horatiova.

61 kmín – již staří Římané dávali kmín na stůl spolu se solí, poněvadž věděli, že podporuje zažívání a zapuzuje větry. O jeho blednoucím účinku mi není nic známo, ledaže by někdo omylem zaměnil semínka kmínu za jim podobná semínka jedovatého durmanu, jehož se užívalo také proti šílení opilců, vzteklině apod.

62 cedrový olej a z cypřiše pouzdro – knihy ve formě svitků byly potírány cedrovým olejem a ukládány v cypřišová pouzdra na ochranu proti molům.

63 Amfíón … zvukem své lyry i kameny hýbal – Srov.: Starověké báje a pověsti: Nešťastný král: Amfíón jen zahrál na svou lyru a těmi líbeznými zvuky okouzlil i neživé balvany. Ty se samy od sebe trhaly ze skal, samy se pohybovaly a samy se skládaly v pevnou zeď. Tak povstaly slavné thébské hradby a staří básníci opěvovali město jako sedmibranné Théby, neboť v těch hradbách bylo vskutku uděláno sedm bran. Vždyť i Amfíonova lyra měla sedm strun.

64 jak zahynul sicilský básník Empedoklés – Empedoklés (490–430 př.n.l., na obr. níže), řecký přírodní („předsokratovský“) filosof, je zván básníkem, protože svou filosofii vyložil ve verších. Podle zlomyslné pověsti vrhl se prý do jícnu Aetny, aby vzbudil víru, že byl přijat mezi bohy. Pravděpodobnější výklad bude spíše ten, že při zkoumání přírody do sopky prostě náhodou spadl, nadýchán možná a přiotráven jejími výpary. Známe proslulou obrazotvornost vždy po senzacích bažícího nevzdělaného lidu!

65 Morana – slovanská bohyně smrti, ztotožňovaná v Řecku a v Římě s Hekatou nebo Proserpinou (její indický protějšek se mimochodem jmenuje podobně: Mara). Známé je (dodnes!) její rituální jarní „vynášení“ v podobě slaměné babizny.

66 Kus veseloherní dá prý nejméně práce. – Srov.: Stendhal: Energické múzy: Policie, která je v drobnostech stejně směšná, jako je nemohoucí ve věcech závažných, stanovila, že vstupenka do divadla, hraje-li se opera semi-seria, bude o třetinu dražší, než když se hraje opera buffa; což ukazuje, že hlupáci všech zemí, ať už učení nebo neučení, si představují, že komický žánr je ze všech nejsnadnější. Že by si snad uvědomovali, jakou úlohu hrají ve společnosti?

67 když naplnit spisy chceš knihovnu Apolla hodnou – Augustus vybudoval r. 26 př.n.l. veřejnou knihovnu v Apollónově chrámu na Palatinu a sál, v němž básníci předčítali svá díla a závodili spolu.

68 Helikón – pohoří ve středním Řecku s hájem, který byl zasvěcen Múzám; zde v přeneseném smyslu.

69 Kdys člověk proslulý za svoje sídlo si nehlučné Athény zvolil … lid se však otřásá smíchem. – Básník má na mysli sám sebe: v letech 45–38 př.n.l. pobýval skutečně v Řecku. Ale ani v tichých Athénách nebylo možno a také radno zabrat se úplně do knih, aby nebudil smích svým samotářstvím.