Hašek: Dějiny políčku

Jaroslav Hašek

DĚJINY POLÍČKU

(výňatek z knihy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona)


Dovoluji si objasnit všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní Otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla. Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzebubovi. Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500.000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje. V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfucia, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejít bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval. A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sókratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe být zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sókrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován.1 Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zendavéstě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“ – Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou. Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů. Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje. Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národu českého. A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamentě a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika. A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.


POLÍČEK aneb FACKA

v literatuře, filosofii i filmu


A pořád se tak mračí!“ zasmál se povídavý, „a hledí na nás jako bychom byli jeho nepřátelé a jako by nám chtěl dát po facce. Ale neračte se prosím horšit!“


Milostivá, já jsem sice člověk mírný k pohledání – ale pohled na jakoukoli křivdu nesnesu! A nikomu neradím, aby mě sebeméně urazil – dal bych mu hned takový políček, že by se na zem svalil. Odpusťte mému výbuchu, milostivá – ale jsem muž přímý a muž činu!“

(Klíma: Sus Triumphans)

*

Sókratés prý jednou dostal políček a řekl pouze: „Je nepříjemné, že lidé nevědí, kdy by měli vyjít na ulici s přilbou na hlavě.“

(Seneca: O hněvu)

*

Jednou jí dal rozzlobený otec políček. Princezna, uražená tím ponížením a odhodlána uchýlit se do lesů, vyšla ze zahrady předstírajíc, že se jde projít; toulala se a potom šla sama do vzdáleného lesa, postavila si chatrč z listí a zůstala tam živíc se plody a kořínky.

(Sómadéva: Oceán příběhů)

*

Políček od přítele je lepší než polibek od nepřítele.

(Pýthagorás)

*

Kam jiní píšou otazník, tam já vrývám velký vykřičník

Všechno je jasné jako facka

Hrr na ně!

(ale nevím, jestli dovedu fackovat)

(Misantrop: Básně a písně)

*

Postačí, že začnou dva horlivě disputovat, je-li větší Platón či Aristotelés a již kupí se lidé, čekajíce, kdy počnou padat facky.

(Klíma: Filosofické fragmenty)

*

Zaposlouchej se do zvuků ticha lesní samoty a jsi-li dost vnímavý ke krásám světa, jeho ohyzdnosti ti nebudou ničím a ty se zastydíš ve skrytu své duše, ohlédneš se, jestli tě někdo poťouchlý a zvědavý nepozoruje a se slovy: "To jsem byl ale blbec!", si vrazíš takovou facku, že se rázem ještě jednou probereš!

(Misantrop: Z poustevníkovy lesní moudrosti)

*

Muž je fackovacím panákem ženy; v nesčetných filmech, pornech, videokazetách a masmediálních produktech je muž vždy šašek, potácející se kolem ledničky, a žena obr, který přijde a dá mu facku. Muž se ani nehne a za chvíli za tu facku poděkuje.

(Diviš: Teorie spolehlivosti)

*

Jeho vzestup byla lekce pro každého. Každý, kdo o něm někdy zapochyboval, by zasloužil pár facek.

(Rollins: Blues černýho kafe)

*

Prügelknabe = otloukánek (německy). Na dvorech některých feudálů zaujímal otloukánek významné postavení. Každý z panstva si na něm bitím, kopanci a fackami mohl beztrestně zchladit žáhu a odreagovat svůj momentální hněv.

(Misantrop: pozn. k: Hepnarová)

*

Kydat vidlemi hnůj, vyřvávat na celé kolo nějakou pouťovou lidovou odrhovačku a místo hraní na spinet fackovat napřeskáčku devět nebo deset špinavých, rozcuchaných, usoplených, posraných, hladových harantů v potrhaných, záplatovaných hadrech, každého svým jekotem naladěného na jinou tóninu.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

*

Chlast, žrádlo, mrd, a z něj vzešlé dětičky, které můžou dle libosti fackovat, na to všechno si nechají od státu přidat a ještě si myslí, jak jsou důležití a jaké mají „starosti“, jež si ovšem způsobují jen a jen sami.

(Misantrop: Škarohlíd)

*

Nevěřit náhodě a fackovat se ráno i večer s připomenutím, že opatrnosti nikdy nezbývá, a co je příliš moc, že škodí.

(Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)

*

Já jsem v podstatě pokojný „člověk“, kterému je cizí jednání volné, ale když jsem jednou viděl, jak jakýsi kluk, spratek nezvedený, házel po slepicích kamením, okřikl jsem ho vztekle a kdyby toho nenechal, byl bych ho věru zfackoval za takové zlomyslné spratkovství!

(Misantrop: Zápisník živého muže)

*

Existuje teorie dvojí facky: Když mně dá dělník facku, můžou za to zavřít mne, protože jsem ho k té facce vyprovokoval; a když já dám facku dělníkovi, tak je to kvalifikováno jako těžké ublížení na těle, i když je to ublížení pouze lehké.

(Skřivánci na niti)

*

- Vy u vás neboxujete?
- My se prosím
fackujeme.

(Adéla ještě nevečeřela, 1977)

*

Vy jste samá revoluce a když padne facka, tak jste hysterický.“

(Světáci, 1969)

*

Nezaujatý pohled na přirozenost člověka nás vůbec poučí, že je pro ni bití tak přirozené, jako pro rozdrážděná zvířata kousání a pro skot trkání: člověk je právě bijící živočich. Proto jsme také pobouřeni, když ve vzácných případech zpozorujeme, že jeden člověk druhého pokousal.

(Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)



POZNÁMKA:

1 Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: "Kdyby mě byl kopl osel, hnal bych ho před soud?" Na otázku netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: "Nikoli, mne se to totiž netýká." (A. Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti)