Gray: Slamění psi



Uznávaný filozof John Gray se v této knize radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny – od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Problémy, které otevírá, jsou zásadní a neoddiskutovatelné. Je skutečně celé lidstvo chlípná, chamtivá, pomatená a krvelačná sebranka s morálním profilem paviána? Je skutečně jediným vyústěním celého rozvoje lidské civilizace masová sebevražda či redukce populace na „přirozených 5 – 10 % současného stavu“? Autor je proslulý jako „filozof pesimismu“, při psaní této knihy však měl zjevně mimořádně špatnou náladu. Vysoce provokativní kniha Slamění psi neposkytuje žádné pozitivní alternativy.


Nebe a země neznají lidskost,

zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.1

Lao-c‘


V této knize jsem se snažil předložit názor na svět,

v němž člověk není středem všech věcí.


1

Člověk


Všechna náboženství, téměř veškeré filozofie,

a dokonce i část vědy svědčí o neúnavném,

hrdinském úsilí lidstva zapírat svou nahodilost.

Jacques Monod


Věda versus humanismus

Většina lidí dnes soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé?

I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně – protože věda požívá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit – povšimněme si, co Darwin učí: že živočišné druhy jsou jen nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná, kdykoliv se mluví o „pokroku lidstva“. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla vytvořena z odložených křesťanských představ.

Kdyby byl Darwinův objev učiněn v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo animistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé a ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví lidi nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal hořké spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci, dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří chápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic víc než kterékoliv jiné zvíře.

Humanismus může znamenat řadu věcí, ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý, ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné: velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších.

Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata, humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejpochybnějších křesťanských slibů – totiž že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.

Ve světě, který nám ukázal Darwin, není nic, co by se dalo nazvat pokrokem, a to je nesnesitelné pro každého, kdo byl vychován v duchu humanistických nadějí. Proto bylo Darwinovo učení postaveno na hlavu a kardinálnímu omylu křesťanství – víře, že člověk se liší od ostatních zvířat – tak byl prodloužen život.


Jsme na tom stejně.
Na posvátném japonském ostrově Mijadžima
jsou si lidé a divoká zvířata rovni.


Přelud vědomého vývoje

Člověk je ze všech tvorů nejvíce nahodilý – je výsledkem slepého vývojového kroku.



Roztroušená primatemaia

James Lovelock napsal:

„Lidstvo se na Zemi chová v jistém smyslu jako patogenní organismus nebo jako buňky nádoru či neoplazmy. Rozmnožili jsme se do té míry, že naše přítomnost způsobuje systémům Gaia postřehnutelné poruchy... lidský druh je teď tak početný, že představuje vážnou planetární chorobu. Gaia trpí roztroušenou primatemaiou – lidským morem.“

Živočišné druhy dnes mizí rychlostí, jež záhy převýší rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, je to lidský mor.

„Darwinovy kostky byly pro Zemi vrženy špatně,“ upozorňuje E. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem – podle Jareda Diamonda2 ztratila Severní Amerika přes sedmdesát procent a Jižní Amerika osmdesát procent velkých savců.

Zničení přírodního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, „západní civilizace“ nebo nějaké závady v lidských institucích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce.

Homo rapiens – člověk násilnický – se nadmíru rozmnožil.

Lidskou populaci blížící se osmi miliardám lze udržet naživu jedině tak, že se zpustoší Země. Jestliže všechna volná příroda podlehne lidské kultivaci a osídlení, jestliže se tropické deštné lesy přemění v pouště, jestliže se za využití genetického inženýrství budou vytloukat stále vyšší výnosy ze slábnoucí půdy, pak si lidstvo pro sebe vytvoří nové geologické období – eremozoické neboli Období samoty, kdy na Zemi nezůstane o mnoho víc než lidstvo samotné a protetické prostředí, jež ho bude udržovat naživu. Je to odpudivá představa, ale je to jen noční můra: buď zemský samoregulující mechanismus učiní planetu pro lidstvo méně obyvatelnou, nebo průvodní jevy lidské činnosti zarazí růst počtu obyvatel.

Lidstvo nikdy nedojde k symbióze se Zemí, nicméně také nezahubí svého planetárního hostitele. Biosféra je starší a silnější, než lidstvo může vůbec kdy být. Lynn Margulisová napsala: „Žádná lidská civilizace se vší svou vynalézavostí nedokáže na této planetě život zničit, i kdyby se o to snažila.“

Rozsah změn, které jsou již v pohybu, nelze s jistotou odhadnout, v chaotickém systému se nedá ani nejbližší budoucnost předpovídat přesně. Přesto se však zdá pravděpodobné, že se životní podmínky značné části lidstva mění: celé obrovské skupiny čelí nehostinnému podnebí. Jak naznačil James Lovelock, právě změna podnebí se může stát tím mechanismem, s jehož pomocí si planeta uleví od svého lidského břemene.


Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let 20. století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet, během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale – pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat – mylné.

Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys: stejně jako ono přemnožení je i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí světa klesá. Jak si povšiml Reg Morrison, lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud:

„Mnoho ostatních zvířat se zdá mít hormonálně regulovanou reakci na stres zvnějšku, která přepne jejich metabolismus na úspornější režim, kdykoliv začne ubývat zdrojů. Prvním cílem se nezbytně stanou procesy rozmnožování, neboť jsou náročné na energii... Hormonální signál tohoto procesu byl nalezen u nížinných goril, žijících v zajetí, a u žen.“

Lidé tedy reagují na tlak zvnějšku rovněž omezením rozmnožování; tím se neliší od ostatních savců. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy:

„...je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let, a kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením – někde mezi 0,5 a 1 miliardou.“

Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit Zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život. Nejpravděpodobnější z Lovelockových čtyř možností je verze první, ve které se roztroušená primatemaia vyléčí velkým úbytkem lidské populace.


Proč lidstvo nikdy neovládne technologie

„Lidstvo“ neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku.

Jedna věc je v tomto století jistá: to, že „lidstvo“ použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému.

Ti, kteří ignorují ničivý potenciál nových technologií, ignorují dějiny. Nejhorší zločiny lidstva byly umožněny moderními technologiemi.

Je ještě hlubší důvod, proč „lidstvo“ nikdy nebude vládcem nad technologiemi. Technologie není něco, co by lidé mohli ovládat, je to událost, která se světu přihodila.

Jakmile do lidského života vstoupí technologie – ať je to oheň, kolo, automobil, rádio, televize nebo internet – změní ho způsobem, jakému nedokážeme nikdy plně rozumět. Podle Ivana D. Illiche „typický Američan ujede za 1600 hodin 7500 mil, tedy méně než pět mil za hodinu“ – o málo víc, než se dá ujít pěšky.

Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém: nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.


Zelený humanismus

Technologie nejsou lidským výtvorem – je to věc tak stará jako sám život na Zemi.

Humanismus je doktrína o spasení – víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro Zelené se stala ideálem – podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů. Ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu.

Po většinu své historie a celou prehistorii se lidé nepovažovali za rozdílné od ostatních zvířat, mezi nimiž žili. Lovci-sběrači se dívali na svou kořist jako na bytosti sobě rovné, pokud ne dokonce lidem nadřazené, a zvířata byla v mnoha tradičních kulturách uctívána jako božstva. Humanistický pocit propasti mezi námi a ostatními zvířaty je úchylka, normální je cítit se součástí ostatní přírody. Ti, kdo se pokoušejí zachovat to, co zbývá z našeho prostředí, jsou hnáni láskou k živým bytostem, biofilií.

Lidskou masu neřídí občasné morální počitky a ještě méně vlastní zájem, řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na Zemi – a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha? To, o čem sní milovníci Země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.


Proti fundamentalismu –

náboženskému či vědeckému

Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na nemoci moderního světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí.


Věda jako lék proti antropocentrismu

Ve všech svých praktických použitích se věda snaží pevně zakotvit antropocentrismus. Vyzývá nás, abychom věřili, že na rozdíl od všech ostatních zvířat jedině my jsme schopni pochopit přírodní svět, a tak s ním nakládat podle vlastní vůle.

Ve skutečnosti věda předkládá pohled, který je pro lidskou duši značně znepokojivý. Svět, jak ho vidí fyzikové, není uspořádaný vesmír, je to polochaos, kterému lidé mohou rozumět jen částečně. Věda nemůže uspokojit lidskou potřebu najít ve světě řád. Nejpokročilejší fyzikální vědy naznačují, že příčinná souvztažnost a klasická logika vůbec nemusí být nedílnou součástí povahy věcí. I ty nejzákladnější rysy naší běžné zkušenosti mohou být klamné.

Věda měla podpořit ješitnou myšlenku, že lidé se liší od ostatních zvířat svou schopností pochopit svět. Ve skutečnosti může její nejvyšší hodnota spočívat v odhalení, že svět, který jsou lidé naprogramováni vnímat, je chiméra.


Pravda a následky

Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství.

Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě, uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat.

Příkladem je teorie memů. Memy jsou shluky myšlenek a idejí, které spolu údajně soupeří podobným způsobem jako geny.

Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně.

Darwinova teorie učí, že zaujetí pro pravdu není pro přežití nebo množení nutné, je naopak často nevýhodou. Mezi lidmi jsou nejlepšími podvodníky ti, kdo klamou sami sebe. Podvádíme se, abychom lépe podvedli ostatní. Milenci, který slibuje věčnou věrnost, uvěří jeho milenka spíše tehdy, pokud tomu věří i on sám; přičemž není o nic pravděpodobnější, že svůj slib dodrží. V soutěži o partnery je dobře vyvinutá schopnost sebeklamu výhodou. Totéž platí v politice a mnoha dalších oblastech.

V boji o život, řečeno básnickými slovy Robinsona Jefferse, je záliba v pravdě přepychem – ne-li přímo překážkou:


Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.

Člověk je jako ostatní zvířata,

chce potravu a úspěch a ženy,

nikoliv pravdu.

Pouze když mysl

trýzněna vnitřním napětím

si zoufá nad štěstím:

pak nenávidí

svou životní klec

a hledá něco víc.


Věda nebude nikdy přednostně využita k hledání pravdy nebo ke zlepšení lidského života, využití vědomostí bude vždy tak proměnlivé a pokřivené, jako jsou lidé sami. Lidé používají to, co vědí, k uspokojení svých nejnaléhavějších potřeb – i když to někdy vede ke zkáze. Věda se nedá použít k tomu, aby předělala lidstvo do racionálnější podoby, každý nový lidský model jen zopakuje obvyklé deformace svých konstruktérů. Předpokládat, že věda může přinést do iracionálního světa rozum, když jediné, co kdy může udělat, je dát panujícímu šílenství nový směr, je podivnou fantazií. Toto nejsou jen závěry odvozené z historie – konečným výsledkem vědeckého zkoumání je zjištění, že lidé nemohou být jiní než iracionální. Je zajímavé, že velice málo racionalistů je ochotno tento závěr přijmout.

Tertullianus, teolog, který žil v Kartágu někdy kolem roku 200 n. l., napsal o křesťanství: Certum est, quia impossibile (Je to jisté, protože je to nemožné.). Humanisté mají v hlavě poněkud méně jasno, ale jejich víra je stejně iracionální. Nepopírají, že dějiny jsou katalogem nerozumu, ale jejich lék je jednoduchý: lidstvo musí být – a bude – rozumné. Bez této absurdní a jakoby tertulliánské víry je Osvícení evangeliem zoufalství.


Jeden Pascal pro osvícení

Lidé nemohou žít bez iluze. Pro dnešní muže a ženy může být iracionální víra v pokrok jediným lékem proti nihilismu. Bez naděje, že budoucnost bude lepší než minulost, nemohou fungovat.

Budeme-li vyhledávat společnost svědomitých výzkumníků a inteligentních strojů, dokážeme otupit svůj rozum a upevnit svou víru v lidstvo.


Humanismus proti naturalismu

Jacques Monod napsal: „Člověk se musí ze svého tisíciletého snu konečně probudit a objevit svou naprostou samotu, svou fundamentální odloučenost. Musí si uvědomit, že žije jako cikán na okraji cizího světa; světa, který je hluchý k jeho hudbě a stejně lhostejný k jeho nadějím jako k jeho utrpení a jeho zločinům.“


Slamění psi

Humanismus je světské náboženství, slepené z rozkládajících se zbytků křesťanského mýtu.

Teorie Gaia znovu navazuje na teorii propojení mezi lidskou rasou a ostatní přírodou, na níž se zakládalo prapůvodní lidské náboženství – animismus. V monoteistických vírách je definitivní zárukou smyslu lidského života bůh. Pro Gaiu nemá lidský život o nic víc smyslu než život plísně. James Lovelock pojmenoval teorii Gaiu podle starořecké bohyně země na doporučení svého přítele, spisovatele Williama Goldinga. Ale koncept Gaia lze zcela zřetelně vytušit v jednom verši z Tao Te Ťingu, nejstaršího taoistického textu. Ve starých čínských rituálech se používalo slaměných psů jako obětí bohům. Během rituálu se s nimi zacházelo s nejvyšší úctou, ale když bylo po všem a psů nebylo zapotřebí, byli pošlapáni a odhozeni: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.“3 Jestliže lidská rasa poruší rovnováhu Země, bude pošlapána a odhozena.

Kritici teorie Gaia tvrdí, že ji odmítají pro její nevědeckost. Ve skutečnosti se jí bojí a nenávidí ji, protože znamená, že lidé nikdy nemůžou být ničím jiným než slaměnými psy.


2

Klam

Jak dalece připustí pravda ztělesnění? –

To je ta otázka, to je ten experiment.

Friedrich Nietzsche,

Radostná věda


Na maškarním plese

„Přirovnal bych Kanta k muži na plese, který se celou noc točí kolem maskované krásky v marné snaze získat ji, a když ona nakonec odhodí masku, odhalí se mu jeho vlastní žena.“4 V Schopenhauerově fabuli bylo tou manželkou, předstírající, že je tajemná kráska, křesťanství. Dnes je to humanismus.

To, co Arthur Schopenhauer napsal o Kantovi, neztratilo ani dnes nic ze své pravdivosti. Filozofie, jak je běžně praktikována, je pokus najít důvody pro konvenční názory. V Kantově době bylo krédo konvenčních lidí křesťanské, dnes je humanistické, ale ne že by se obě víry od sebe příliš lišily. Filozofie během posledních dvou set let ze sebe setřásla křesťanskou víru, nevzdala se však kardinálního omylu křesťanství – přesvědčení, že lidé se od všech ostatních zvířat radikálně liší.

Filozofie je maškarní bál, ve kterém se náboženská představa o lidstvu obnovila ve formě humanistických idejí pokroku a osvícení. Dokonce i ti filozofové, kteří odhalili nejvíce masek, skončili jako postavy v maškarádě. Sejmout masky z našich zvířecích tváří je úkol, který stěží začal.

Ostatní zvířata se narodí, hledají partnery, shánějí potravu a umřou. To je všechno. Ale my lidé – myslíme si – jsme jiní. My jsme bytosti, jejichž jednání je výsledkem jejich volby. Ostatní zvířata jdou životem nevědomky, ale my máme vědomí. Naše představa o nás vychází z hluboko zakořeněného názoru, že vědomí, individualita a svobodná vůle jsou to, co nás definuje jako lidské bytosti a povznáší nad všechna ostatní stvoření.

V poněkud nezaujatějších chvílích si připustíme, že tento názor má své vady. Naše životy jsou spíše útržkovitými sny než jednáním vědomých subjektů. Máme pod kontrolou velice málo z toho, na čem nám nejvíc záleží; mnohá z našich nejosudovějších rozhodnutí děláme nevědomky. Zároveň trváme na tom, že lidstvo může dokázat, co my nemůžeme: vědomé ovládnutí své existence. To je přesvědčení těch, kteří se vzdali iracionální víry v boha pro iracionální víru v lidstvo. Ale co když zanecháme prázdných nadějí křesťanství a humanismu? Jakmile zastavíme tu gramofonovou desku – to žvanění o bohu a nesmrtelnosti, pokroku a lidskosti – jaký smysl můžeme najít v našich životech?


Schopenhauerův nevyřešený problém

První kritiku humanismu provedl Arthur Schopenhauer. Tento bojovný starý mládenec změnil názor na nás samotné v otázku, kterou jsme ještě nevyřešili.

Jeho filozofie podvrací humanistické naděje víc než kterákoli jiná.5


Platón a abeceda

Hlasy ptáků a stopy, které vlci zanechali jako označení svého teritoria, nejsou jazykem o nic méně než lidské písně. Schopnost řeči není tím, co by bylo specificky lidské.

Písmo vytváří umělou paměť, jejíž pomocí si lidé mohou rozšířit své zkušenosti za hranice jedné generace nebo jednoho způsobu života. Zároveň jim umožňuje vymyslet si svět abstraktních věcí a plést si je se skutečností. Vývoj písma jim poskytl možnost sestavit filozofie, ve kterých už člověk nepatří do přírodního světa.

Nejranější formy písma si uchovaly s přírodním světem mnohá spojení. Sumerské piktogramy byly metaforami smyslových skutečností. Vývoj fonetického písma tato spojení zpřetrhal – písmo už neukazovalo ven do světa, který člověk sdílí s ostatními tvory, ale zpět k lidským ústům, která se brzy stala pramenem všeho smyslu.

Dobro, Krása a Pravda. Ve službách těchto abstrakcí se vedly války, byly nastolovány tyranie, ničeny kultury a vyhlazovány národy. Evropa vděčí za velkou část své vražedné historie chybám v myšlení zplozeným abecedou.


Proti kultu osobnosti

Podle humanistů Země – se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem – neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu.


Chudoba vědomí

V řádu věcí má vědomí menší význam, než nás učili. Pocity a vjemy nezávisejí na vědomí a ještě méně na uvědomování si sebe sama, existují v celém zvířecím a rostlinném království.

Smysly rostlin jsou subtilní; některé dokáží vnímat ten nejjemnější dotek (lépe než konečky lidských prstů) a všechny mají vizuální smysl. Nejstarší a nejjednodušší mikrobiologické životní formy mají smysly, které se podobají lidským. Vznik halobakterií lze datovat již do počátků života na Zemi. Jsou to organismy, které zpozorují světlo a reagují na ně vylučováním rhodopsinu – stejné sloučeniny, která je přítomna v pigmentu lidských očí umožňujících nám vidět. Díváme se na svět očima starobylého bahna.

Starý dualismus učí, že hmota nemá inteligenci a vědění může existovat jedině tam, kde je duch. Po pravdě řečeno – vědění nepotřebuje ducha, ba ani nervové systémy, nachází se ve všech živoucích věcech. Lynn Margulisová napsala:

„Malí savci si navzájem oznamují blížící se zemětřesení nebo průtrž mračen. Stromy vylučují ‚těkavé látky‘, aby varovaly své sousedy, že larvy bekyně velkohlavé napadají jejich listy. Vymřelé smečky vlků a tlupy dinosaurů měly svůj vlastní – proprioceptivní společenský styk. Gaia, fyziologicky regulovaná Země, měla proprioceptivní globální komunikační systém dlouho předtím, než se vyvinul člověk.“

Bakterie jednají na základě znalostí svého prostředí: vycítí chemické rozdíly a plavou směrem k cukru a pryč od kyseliny. Imunitní systémy komplikovaných organismů projevují schopnost učit se a pamatovat si. „Živoucí systémy jsou schopny poznání. A život jako proces je proces poznání. Tento výrok je platný pro všechny organismy, ať nervový systém mají, nebo nemají.“

I v živých bytostech, které disponují vysoce vyvinutým vědomím, pracují vnímací a myšlenkové procesy za normálních okolností bez jejich vědomí, což není u nikoho víc pravdou než u člověka. Vědomé chápání je jen zlomkem toho, co víme svými smysly, zdaleka největší část přijímáme podprahovým vnímáním. Co se posléze vynoří ve vědomí, jsou blednoucí stíny věcí, které už dávno známe.

Vědomí není konstantní, je proměnlivé a jeho výkyvy jsou nepostradatelné pro naše přežití. Usínáme v podřízenosti prvotnímu dennímu rytmu; každou noc obýváme virtuální světy snů; téměř veškerá naše denní činnost se děje bez našeho vědomí; naše nejhlubší pohnutky jsou odříznuty od naší vědomé kontroly; skoro celý náš duševní život se odehrává bez našeho vědomí; nejtvořivější události v životě mysli se odehrají nevědomky. Velmi málo z toho, co má v našem životě význam, potřebuje vědomí. Mnoho z toho, co je životně důležité, se stane jen za jeho nepřítomnosti.

Descartes považoval lidi za myslící bytosti. Prohlásil, že existuje, jakmile shledal, že myslí (Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem), a že zvířata jsou pouhé stroje. Ale kočky, psi a koně dávají najevo, že si jsou vědomi svého okolí; cítí, že jednají nebo že se jim nepodařilo jednat; mají myšlenky a vjemy. Jak dokázali primatologové, naši nejbližší příbuzní mezi lidoopy mají mnohé duševní schopnosti, které jsme si zvykli považovat za výhradně lidské. Navzdory staré tradici, která tvrdí opak, na uvědomělém vědomí není nic unikátně lidského.

Vynikající pianistka není ta, která si je při hraní nejvíc vědoma všech pohybů svého těla a prstů. Mistr uměleckého řemesla nejspíš ani neví, jak to dělá. Velmi často jsme nejšikovnější, když si sebe sama uvědomujeme nejméně. To je možná důvod, proč se mnohé kultury snažily přerušit nebo alespoň zmenšit uvědomování si sebe sama. V Japonsku učí lučištníky, že se nejlépe strefí do cíle, když na něj – nebo na sebe – přestanou myslet.

Meditativní stavy, které už dlouho kultivuje východní tradice, jsou často popisovány jako způsoby zintenzivnění vědomí. Ve skutečnosti jsou to způsoby, jak vědomí obejít.

Podprahové vnímání – vnímání, kterého si nejsme vědomi – není odchylka, ale norma. Většina toho, co ze světa vnímáme, nepramení z vědomého pozorování, ale z nepřetržitého podvědomého „skenování“ (snímání a ukládání obrazů). Podvědomé vidění se ukázalo být schopno nashromáždit více informací než vědomé zkoumání, trvající stokrát déle. Nediferencovaná struktura podprahového vidění projevuje vyšší skenovací schopnosti než má vědomé pozorování. Obrazy promítnuté bdělým lidem příliš rychle na to, aby si jich mohli všimnout nebo si je vědomě zapamatovat, se vynoří v jejich snech.

Podprahové vnímání není něco, co by se vyskytovalo na okrajích našich životů, je nepřetržité a prostupuje vším. Podprahová reklama funguje.

Svět, který vidíme filtrem vědomého poznání, je zlomkem toho, co je nám dáno podprahovým viděním. Položit rovnítko mezi to, co víme, a to, co jsme vědomě poznali, je kardinální omyl.


Skok Lorda Jima

Myšlenka, že jsme původci vlastních skutků, je potřebná kvůli „morálce“. Toto znamená pojem svobodné vůle – jestliže něco znamená.

Pro odmítnutí pojmu svobodné vůle je mnoho důvodů a některé z nich jsou rozhodující. Jestliže je naše jednání něčím způsobeno, pak nemůžeme jednat jinak, než jak jednáme. V tom případě za své jednání nemůžeme zodpovídat.

Svobodnými činiteli můžeme být jen tehdy, jsme-li autory svých činů; ale my sami jsme výsledkem náhody a nevyhnutelnosti. Nemůžeme si vybrat, čím se narodíme, a v tom případě nemůžeme zodpovídat za to, co děláme.

Elektrický impuls, který zahájí nějaký náš čin, se vyskytne půl vteřiny před naším vědomým rozhodnutím jednat. Představujeme si, že uvažujeme, co máme udělat, a pak to uděláme. Ve skutečnosti jsou téměř v celém našem životě naše činy započaty nevědomky: mozek nás na čin připraví, a pak cítíme, že jednáme.

Mozek se zřejmě „rozhodne“ začít akci dřív, než se vyskytne pozorovatelné subjektivní povědomí, že takové rozhodnutí vzniklo. Mozkové spuštění i spontánní, dobrovolná akce může začít a obvykle začne neuvědoměle.

Jako aktivní organismus zpracováváme nějakých 14 miliónů bitů informací za sekundu a šíře pásma vědomí je kolem osmnácti bitů. To znamená, že máme vědomý přístup asi k miliontině informací, které běžně denně používáme, abychom se udrželi naživu.

Konečný závěr zní, že nemůžeme být původci svých činů. Slabý nádech svobodné vůle je ponechán v pojmu veta – schopnosti vědomí zdržet nebo přerušit akci, kterou mozek zahájil. Potíž je v tom, že nemůžeme vědět kdy – nebo zda vůbec – jsme veta použili. Naše subjektivní zážitky jsou často, možná vždy, pochybné.

Když se nacházíme těsně před akcí, nemůžeme předpovědět, co uděláme, ale podíváme-li se zpátky, může nám naše rozhodnutí připadat jako krok na cestě, po které jsme se již ubírali. Někdy své myšlenky vidíme jako události, které se nám staly, a někdy jako naše vlastní činy. Náš pocit svobody vzniká přepínáním mezi těmito dvěma úhly nazírání. Svobodná vůle je jenom trik perspektivy.

Předpokládá se, že identita osoby spočívá v jejím vědomí. Jestliže si pod tím nicméně představujeme toliko vědomou vzpomínku na běh života, není to dost. Je pravda, že o průběhu našeho života víme o něco víc než o románu, který jsme kdysi četli, přesto však je toho skutečně velice málo. Základní události a zajímavé scény se vtiskly do naší paměti; co se týče zbytku – na jednu zapamatovanou událost se jich tisíc zapomene. Čím jsme starší, tím víc kolem nás všechno plyne, aniž by zanechalo stopy. Je pravda, že následkem našich vztahů s vnějším světem jsme si zvykli považovat subjekt vědění, to vědoucí já, za své skutečné já. Toto je nicméně pouhá mozková funkce a není to naše skutečné já. Naše opravdové já, jádro naší vnitřní povahy, je to, co se vyskytuje až za tím a co neví nic kromě chtění a nechtění.

Vědoucí já nemůže najít jednající já, které hledá.


Poslední sen

Jsme následovníky dlouhé řady předků, z níž jenom zlomek jich je lidských. Jsme daleko víc než jen stopy, které v nás zanechali jiní lidé, naše mozky a naše míchy mají v sobě zakódovány stopy daleko starších světů.

Čuang-c‘6 viděl lidský život jako sen, ale nesnažil se z něj procitnout. Ve slavném úryvku napsal:

„Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“

Procitnutí do pravdy, že život je sen, nemusí znamenat odvrácení se od něj, může znamenat jeho přijetí.


Experiment

Současní filozofové nejsou tak troufalí, aby tvrdili, že filozofie nás učí, jak žít, zároveň ale stěží dovedou říct, co nás vlastně učí.

Ve středověku sloužila filozofie jako intelektuální podpěra církve; v devatenáctém a dvacátém století sloužila mýtu pokroku. Dnes, protože neslouží ani náboženství, ani politickému přesvědčení, je filozofie předmět bez obsahu, scholastičnost, které chybí i přitažlivost dogmatu.7

Staří řečtí filozofové měli praktický cíl – klid duše. Pyrrhón8 – zakladatel řeckého skepticismu – nepotřeboval táhnout s Alexandrem do Indie, aby objevil filozofie, jejichž posláním byl vnitřní klid. Staří Řekové byli se svými indickými současníky v Indii zajedno. Pro Šankaru9 a Nágárdžunu10 stejně jako pro Sókrata a Platóna byla účelem filozofie ona vyrovnanost, která pramení z osvobození se od světa. V Číně platilo totéž o Jang Čuovi11 a Mistru Čuangovi.

Filozofové původně hledali klid duše a předstírali, že hledají pravdu. Možná, že bychom si mohli dát jiný úkol: zjistit, kterých iluzí se můžeme vzdát a kterých se nikdy nezbavíme. Ještě víc než v minulosti budeme stále hledači pravdy; ale zřekneme se naděje na život bez iluzí. Napříště budeme mít za cíl rozpoznat naše nevyvratitelné iluze. Kterých nepravd se můžeme zbavit a bez kterých se neobejdeme? To je ta otázka, to je ten experiment.


3

Neřesti morálky


To, že je člověk nejvznešenější z tvorů,

lze soudit z faktu,

že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá.

G. Ch. Lichtenberg


Morálka jako pověra

Pojem „morálky“ jako souboru zákonů má biblické kořeny. Názor, že boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález.

Univerzální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života kromě jediného musí být hříšný.


Neposvátnost lidského života

Protože ztratili dovednost šití, rybaření a rozdělávání ohně, žili prapůvodní obyvatelé Tasmánie ještě jednodušeji než domorodci na australské pevnině, od nichž je odřízla stoupající mořská hladina asi před deseti tisíci lety. Když v roce 1772 dorazily lodě přivážející evropské přistěhovalce do Tasmánie, zdálo se, že si jich domorodí lidé ani nevšimli. Neschopni mentálně zpracovat jev, na který je dopředu nic nepřipravilo, pokračovali ve svém normálním životě.

Neměli proti přistěhovalcům obranu – do roku 1830 jejich počet klesl z nějakých pěti tisíc na sedmdesát dva. V letech, která uplynula mezi těmito dvěma daty, byli používáni na otrockou práci a sexuální rozkoše, byli mučeni a mrzačeni. Přistěhovalci je honili jako škodnou zvěř, protože za jejich kůže dostávali od vlády prémie. Když zabili muže, pustili jejich ženy na svobodu, ale přivázali jim na krk hlavy jejich mužů. Muži, kteří nebyli zabiti, byli obvykle vykastrováni. Děti byly utlučeny k smrti. Když roku 1869 zemřel William Lanner, poslední domorodý tasmánský muž, dr. George Stokell – člen Královské tasmánské společnosti – otevřel jeho hrob a udělal si z jeho kůže sáček na tabák. Když poslední „čistokrevná“ domorodá žena zemřela o několik let později, byla genocida úplná.

Genocida je stejně lidská jako umění nebo modlitba. Není to proto, že by lidé byli výjimečně agresivní druh. Násilná smrt je u některých opic častější než u lidí, když nepočítáme války; E. O. Wilson poznamenal, že „...kdyby paviáni měli nukleární zbraně, zničili by svět za týden.“12 Masová vražda je průvodní jev technologického pokroku. Od časů kamenné sekery lidé používali své nástroje k vzájemnému zabíjení. Člověk je zvíře vyrábějící zbraně, které má neukojitelnou zálibu v zabíjení.

Dějiny svědčí o lidské zálibě v genocidě. Jared Diamond13 napsal:

„Války Řeků a Trójanů, Říma a Kartága, Asyřanů, Babyloňanů a Peršanů měly společný cíl: zabít všechny poražené bez ohledu na pohlaví, nebo alespoň zabít muže a zotročit ženy.“

V modernějších dobách je genocida neméně častá. Mezi roky 1492 a 1990 jich bylo přinejmenším třicet šest a každá si vyžádala mezi desítkami tisíc a desítkami milionů životů. Od roku 1950 se odehrálo téměř dvacet genocid; přinejmenším tři z nich měly přes milion obětí (v Bangladéši, Kambodži a Rwandě).

Ti dobří křesťanští mužové a ženy, kteří kolonizovali Tasmánii, nekladli své hluboké přesvědčení o posvátnosti lidského života14 do cesty rozšiřování vlastního životního prostoru (Lebensraum). O století později křesťanská moc v Evropě nezabránila tomu, aby se tento kontinent stal dějištěm nejrozsáhlejší genocidy, o jakou se kdy lidstvo pokusilo. Holocaust není bezprecedentním zločinem kvůli počtu lidí, kteří byli v jeho průběhu zabiti. Je to pro jeho cíl, jímž bylo vyhlazení celé jedné kultury. Hitler plánoval Muzeum židovské kultury, které mělo být umístěno v Praze – muzeum zaniklého národa.

Mezi léty 1917 a 1959 bylo v Sovětském svazu zabito přes šedesát miliónů lidí. Tyto masové vraždy nebyly utajovány, byly veřejným programem.

Lidé se občas ptají, proč západním pozorovatelům trvalo tak dlouho, než zjistili pravdu o Sovětském svazu. Důvodem není to, že by ji bylo obtížné najít, byla zřejmá ze stovek knih emigrantů, kteří to přežili – a z prohlášení samotných Sovětů. Ale fakta byla příliš nepohodlná na to, aby je západní pozorovatelé mohli připustit. Pro klid své duše museli popřít to, co věděli nebo co tušili, že je pravda. Jako tasmánští domorodci, kteří nedokázali vidět lodě, jež jim přinesli zkázu, tito dobromyslní lidé se nedokázali přimět k pochopení, že cesta za pokrokem skončila masovými vraždami.

Co je na dvacátém století unikátní, není fakt, že je poseto masakry. Je to rozsah tohoto zabíjení a fakt, že bylo promyšlené a mělo sloužit gigantickým plánům na zlepšení světa.15

Pokrok a masová vražda jdou ruku v ruce. Jak ubývalo lidí zabitých hladem a morem, tak rostlo množství násilných smrtí. Nakolik pokročila věda a technika, natolik pokročila i výkonnost zabíjení. Jak se zvyšovala naděje na lepší svět, tak se také zvyšoval počet obětí masových vražd.16


Morálka jako afrodiziakum

Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti.


Nemorální morálka

Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích; křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech; instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné, a totéž platí o morálce samotné.


Zvířecí ctnosti

Hledáte-li původ etiky, podívejte se na životy ostatních zvířat. Kořeny etiky jsou ve zvířecích ctnostech. Člověk nemůže žít dobře bez ctností, které sdílí se svým zvířecím rodem.

To není nová myšlenka. Před dvěma a půl tisíci lety si Aristotelés povšiml podobnosti člověka a delfína: tak jako lidé i delfíni jednají účelově, aby získali dary života, mají radost z užívání své síly a schopností, projevují vlastnosti, jako je zvědavost a odvaha. Člověk není ojedinělý v tom, že vede etický život. Aristotelés uvažoval podobně jako Nietzsche, který napsal:

„Počátky spravedlnosti, stejně jako chytrosti, umírněnosti, udatenství – zkrátka všeho, co označujeme názvem sokratovské ctnosti17, jsou zvířecí: jsou důsledkem pudů, které učí najít potravu a uniknout nepříteli. Uvážíme-li nyní, že i nejvyšší člověk se pozvedl a zušlechtil právě jen ve způsobu stravy a v chápání toho, co vše mu je nepřátelské, nebude jistě nepřiměřené označit celý morální fenomén za zvířecí.“18

Převládající západní názor je jiný: učí nás, že člověk není jako ostatní zvířata, která jen jednoduše reagují na situace, ve kterých se ocitnou.

Mohlo by se to zdát fantastické, a také to fantastické je. Přesto nás o tom Sókratés, Aristotelés a Platón, Descartes, Spinoza a Marx přesvědčují. Kdyby byl každý opravdu uzavřen sám do sebe jako monáda19, nemohli bychom mít ten prchavý pocit sounáležitosti s jinými živoucími bytostmi, který je základním pramenem etiky.

Taoisté staré Číny neviděli na rozdíl od západní tradice žádný rozdíl mezi tím, co je a co by mělo být. Podle taoistů je dobrý život jen dovedně žitý přirozený život. Nemá zvláštní účel, nemá nic společného s vůlí a nespočívá ve snaze uskutečnit nějaký ideál. Etický život znamená žít podle vlastní povahy a okolností. Neexistují žádná pravidla, která by říkala, že to musí být pro každého stejné nebo že se to musí přizpůsobit „morálce“.

V taoistickém myšlení se dobrý život přihodí spontánně. Obyčejný člověk není schopen vidět věci objektivně, protože jeho mysl je zatemněna starostmi o dosažení jeho cílů. Pro taoisty dobrý život nemá účel. Je to jako plavat ve vodním víru a reagovat na proudění, na jeho příchod a odchod. „Ponořím se, když voda vtéká, vynořím se, když vytéká, řídím se Cestou vody a nevnucuji jí svou sobeckost. A tak se neutopím,“ řekl Čuang-c‘.

Taoisté si všimli, jak málo lidských bytostí má schopnost žít dobře, a proto hledali vodítko u ostatních zvířat. Zvířata ve volné přírodě vědí, jak žít; nepotřebují myslet nebo si vybírat. Teprve když je lidé spoutají, přestanou žít přirozeně.

Nejsvobodnější člověk není ten, který jedná na základě důvodů, které si pro sebe zvolil, ale ten, který si volit nikdy nemusí. Taková lidská bytost má dokonalou svobodu divokého zvířete – nebo stroje. Jak řekl Lie-c‘20: „Nejdokonalejší člověk je v klidu jakoby mrtev, v pohybu jakoby stroj. Neví, proč je v klidu, ani proč není; neví, proč je v pohybu, ani proč není.“

Morálka je choroba, kterou trpí výlučně člověk, a dobrý život spočívá ve vytříbení ctností zvířat.


4

Nevykoupení


Spasitelé

Buddha slíbil vysvobození od něčeho, čemu všichni rozumíme – od utrpení. Na druhé straně nikdo nedokáže říct, co bylo dědičným hříchem lidstva, a nikdo nechápe, jak by nás z něj mělo Kristovo utrpení vykoupit.

Lidé si myslí, že jsou svobodné bytosti nadané vědomím, ale ve skutečnosti jsou oklamanými zvířaty. Náboženství jsou pokusy zbavit lidi svobody, kterou nikdy neměli. Ve dvacátém století měly pravicové i levicové utopie stejnou funkci. Dnes, kdy je politika nepřesvědčivá už i jako zábava, převzala roli vysvoboditele lidstva věda.

Kdo říká, že spása existuje, je otrok. Spása znamená vysvobození od všech spasitelů.

Samozvaní spasitelé potřebují lidstvo více, než lidstvo potřebuje je.


Velký inkvizitor a létající ryby

Na iluze humanismu odpoví čas skutečností: křehkým, vyšinutým, nevysvobozeným lidstvem.

Lidstvo svobodu nikdy nehledalo a nikdy hledat nebude. Světská náboženství moderní doby nám tvrdí, že lidé touží být svobodní. Je sice pravda, že se jim omezení jakéhokoliv druhu protiví, nicméně je vzácné, když si jednotlivci cení své svobody víc než pohodlí, které je výsledkem podlézavosti, a ještě vzácnější, když se tak chovají celé národy. Joseph de Maistre21 reagoval na Rousseauův výrok, že člověk se rodí svobodný, ale všude je v řetězech, následovně: myslet si, že když někdy několik lidí hledá svobodu, že ji chtějí všechny lidské bytosti, je stejné jako usuzovat z existence létajících ryb, že je v povaze ryb létat.

Věda může posunout lidské vědění kupředu, ale nemůže přimět lidstvo, aby si vážilo pravdy.


Umírající zvířata

Řekové a Římané volili smrt spíše než bezcenný život. Dnes máme z volby fetiš, ale zvolit si smrt je zakázáno.


Krišnamurtiovo břímě

Teprve když člověk začne věřit, že se zbavil své zvířecí povahy, projeví se vlastnosti, které jsou jenom jeho: posedlost, sebeklam a věčný nepokoj.


Umělé ráje

Užívání drog je nevysloveným přiznáním zakázané pravdy. Pro většinu lidí je štěstí mimo dosah. Naplnění lze hledat nikoliv v denním životě, nýbrž v úniku z něj. Protože je štěstí nedosažitelné, hledá lidská masa alespoň potěšení.

Společnosti založené na víře v pokrok nemohou normální lidské neštěstí přiznat. A tak musí vést válku proti těm, kteří hledají umělé štěstí v drogách.


Zrcadlo samoty

Lidstvo se záhy může ocitnout samo v prázdném světě. Lidé si přivlastňují přes čtyřicet procent veškeré organické hmoty na Zemi, a jestli se během příštích několika desetiletí lidská populace rozroste opět o polovinu, bude to víc než padesát procent. K této hrůze se vší pravděpodobností nikdy nedojde. Protetický svět, který si lidé pro sebe budují, bude dlouho předtím, než bude dokončen, zničen průvodními jevy lidské činnosti – válkou, znečištěným prostředím nebo nemocí.

Jestliže bude současnou vlnu masového vyhlazování následovat Éra samoty, pak bude rozhodně plná mystiků. Strádající svět bude dějištěm obnovení zbožnosti. Obyvatelé takového světa budou stejně jako modlící se astronauti hledat podporu na nebesích – a nebudou zklamáni. Co může být pro živočišný druh, který vyhladil své zvířecí příbuzenstvo, přirozenější než podívat se do zrcadla a zjistit, že není sám.

Mystikové si představují, že když vyhledají prázdné místo, můžou se tam otevřít něčemu jinému než sobě samým, ale téměř vždy udělají opak. Kamkoliv jdou, nesou si s sebou lidské odpadky a veteš.

Nikdo, kdo chce uniknout lidskému solipsismu, by neměl hledat prázdná místa. Místo prchání do pouště, kde bude uvržen zpátky do svých vlastních myšlenek, udělá lépe, když vyhledá společnost jiných zvířat.


Pobřeží na protější straně lidstva

Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem.

Homo rapiens22 je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování; dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, Země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.


5

Nepokrok


Pokrok slaví Pyrrhovo vítězství nad přírodou.

Karl Kraus


Kolo

Považujeme starší dobu kamennou za období bídy a neolit za velký skok kupředu. Ve skutečnosti přechod od lovu a sběračství k farmářství nepřinesl žádné celkové zlepšení, pokud jde o lidskou pohodu nebo svobodu. Umožnilo to většímu počtu lidí žít chudší život. Téměř určitě na tom bylo paleolitické lidstvo lépe.

Nikdy neexistoval zlatý věk harmonie se Zemí. Lovci-sběrači byli namnoze stejně draví jako pozdější lidé. Ale bylo jich málo, a proto žili lépe než většina těch, kteří přišli po nich.

Přechod z lovu a sběračství na zemědělství se často považuje za změnu podobnou průmyslové revoluci moderní doby. Je-li tomu tak, pak je to proto, že obojí zvýšilo lidskou moc, aniž by lidstvu přineslo více svobody. Vzhledem k tomu, co potřebují, mají lovci-sběrači normálně dostatek; nepotřebují pracovat, aby nahromadili více. Z hlediska těch, pro které bohatství znamená hojnost předmětů, musí život lovců-sběračů vypadat jako chudoba. Ale z jiného úhlu může vypadat jako svoboda. Přikláníme se k názoru, že lovci-sběrači jsou chudí, protože nemají nic; snad by bylo lépe považovat je proto za svobodné.

Přechod od lovu a sběračství k zemědělství značně zvýšil pracovní zátěž. Lovci-sběrači starší doby kamenné možná nežili tak dlouho jako my, ale zato měli klidnější existenci než většina lidí dnes.

Svoboda lovců-sběračů měla své hranice. Jejich množství omezovaly infanticida, geronticida a sexuální zdrženlivost. A opět by se dalo říct, že tyto praktiky vyvěraly z jejich chudoby; ale právě tak dobře mohly být způsobem, jak si udržet svobodu.

Dějiny jsou šlapací mlýn23 poháněný rostoucí lidskou populací. Dnes se propagují geneticky upravené plodiny jako jediný způsob, jak se vyhnout hladomoru. Je nepravděpodobné, že ulehčí život chudým rolníkům; ale mohou jim docela dobře umožnit přežít ve větším množství. Genetická úprava plodin je jen dalším otočením kola, které se točí od chvíle, kdy lovci-sběrači zanikli.


Ironie dějin

Přichází doba, kdy se rostoucí počet lidí stává ekonomicky nadbytečným.


Konec rovnoprávnosti

V bohatých, na technologii založených ekonomikách, jsou masy nepotřebné – a to ani jako potrava pro děla.


Miliarda balkónů obrácených k slunci

Prosperita nemůže pokračovat bez vynalézání nových neřestí. Ekonomiku pohání požadavek neustálých novinek a její zdraví závisí na stupňující se výrobě.

Vyhlídka na „miliardy balkónů obrácených k slunci“ se ukázala být klamnou. V jednadvacátém století pracují bohatí víc než kdy předtím. I chudí jsou ušetřeni nebezpečí číhajících na ty, kteří mají příliš mnoho volného času.

Spotřební společnost žízní po všem úchylném a neočekávaném. Co jiného může pohánět ty podivné proměny v oblasti zábavy, které nás budou nutit kupovat?


Antikapitalisté dvacátého století,

socialistická falanga

a středověcí Bratři volné myšlenky

Marx opovrhoval utopistickými teoriemi jako nevědeckými, ale jestliže „vědecký socialismus“ připomíná nějakou vědu, je to alchymie. Marx s ostatními osvícenskými mysliteli sdílel víru, že technologie může přeměnit obyčejný kov lidské přirozenosti na zlato.

Ze života se stalo představení, ze kterého ani ti, co hru inscenovali, nemohou uniknout. I nejradikálnější revoluční hnutí se rychle stala součástí produkce, jen novým zbožím v kulturním supermarketu.


Válka jako hra

Bertrand Russell napsal: „Předpokládal jsem, že většina lidí má raději peníze než cokoliv jiného, ale objevil jsem, že ještě raději mají ničení.“

Války se nevedou proto, aby se zabránilo nudě, mají svůj původ v etnických a náboženských konfliktech, v soutěžení o obchod a území, v zápase na život a na smrt o ubývající zdroje. Ale jakmile je válka v plném proudu, často je přijata jako uvolnění. Stejně jako tyranie slibuje i válka přetnout pouto okolností, které váže průměrného člověka k jeho každodenním povinnostem. Jako v případě tyranie i zde je slib falešný; ale válka přeruší svět úkolů a jeho zaniklé naděje a prázdné povinnosti lze na chvíli odložit. Jestliže válku oslavujeme, je to proto, že pro velkou část lidstva představuje sen o svobodě.

Válka zůstává hrou – mezi znuděnými spotřebiteli v bohatých, postmilitaristických společnostech se stala další zábavou. Pokud jde o skutečnou válku, ta je jako kouření – návykem chudých.


Ještě jedna utopie

Technologicky vyspělá zelená utopie, v níž malé množství lidí žije šťastně v rovnováze s ostatním životem na Zemi, je sice vědecky proveditelná, je však lidsky nepředstavitelná. Jestliže se někdy něco takového vyskytne, nebude to z vůle homo rapiens.

Je jen jeden způsob, jak omezit námahu lidstva, a to omezením jeho počtu. Ale omezení lidského počtu se střetává s mocnými lidskými potřebami. Nulový populační růst lze vynutit toliko celosvětovým orgánem vlády s drakonickou pravomocí a neochvějnou rozhodností. Taková mocnost nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.


Duch ve stroji

Každý se ptá, zda stroje budou jednoho dne schopny myslet jako lidé. Málokdo se ptá, zda stroje budou kdy myslet jako kočky nebo gorily, delfíni nebo netopýři. Vědci, kteří hledají mimozemský život, mají starost, jestli není lidstvo ve vesmíru samotné. Udělali by lépe, kdyby se pokoušeli dorozumět s ubývajícím počtem svých zvířecích příbuzných.

Descartes označil zvířata za stroje. Ten velký přemýšlivec by byl blíže k pravdě, kdyby za stroj označil sebe.

V pravěku a po celé dějiny věřili animisté, že hmota je plná ducha.24 Proč nepřivítat živoucí důkaz této starobylé víry?


6

Jak to je


Kdyby existovala pravda o světě,

určitě by nebyla lidská.

Joseph Brodsky


Útěcha v činnosti

Myšlenka, že účelem života není čin, ale úvaha a pozorování, téměř vymizela.

Není to ten nečinný snílek, kdo prchá od skutečnosti, jsou to praktičtí muži a ženy, kteří se vrhnou do činorodého života jako do útočiště před bezvýznamností.

Umíme si představit život, v němž by se člověk neutěšoval činy? Nebo jsme příliš nedbalí a hrubí, abychom alespoň snili o životě bez nich?


Sísyfův pokrok

Nic není přítomné době cizejší než nečinnost. Jestliže někdy uvažujeme o odpočinku od naší dřiny, je to jen proto, abychom se k ní opět mohli vrátit.

V tom, že máme o práci tak vysoké mínění, jsme až nenormální; jen málokterá jiná kultura zastávala takový názor – pracovat platilo téměř po celou historii a pravěk za nedůstojné.

Mezi křesťany jen protestanti věřili, že práce zavání spásou; práce a modlitby středověkého křesťanstva byly prošpikovány svátky. Staří Řekové hledali spásu ve filozofii, Indové v meditaci, Číňané v poezii a lásce k přírodě. Pygmejové afrických pralesů – dnes téměř vyhynulí – pracují jen pro okamžitou potřebu, jinak tráví většinu života nicneděláním.

Pokrok odsuzuje nečinnost. Práce nutná ke spasení lidstva je obrovská, je vskutku bez hranic, neboť jakmile dosáhneme jednoho úspěchu, v dálce se začne rýsovat další úkol. Ovšemže je to jen přelud; ale nejhorší na pokroku není to, že je přeludem, ale to, že je nekonečný.

V řecké mytologii se Sísyfos namáhá vytlačit balvan na vrchol kopce, odkud by se pak po druhé straně skutálel dolů. Robert Graves vypravuje ten příběh takto:

„Dosud se mu to ještě nepodařilo. Jakmile už téměř dosáhne vrcholku, váha obludného kamene ho zvrátí zpátky a balvan se zase svalí až úplně dolů. Tam se ho Sísyfos unaveně chopí a musí začít zase znovu, ačkoliv se mu údy koupou v potu a nad hlavou mu víří mrak prachu.“

Pro staré národy byla nekonečná práce znamením otroka. Sísyfova lopota je trestem. Prací pro pokrok se podvolujeme námaze o nic méně otrocké.25


Hra s osudem

Podle našeho mínění žije homo ludens26 život beze smyslu. Protože hru neovládáme, přesedlali jsme na trávení života v bezúčelné práci; usilovně pracovat jako Sísyfos je naším osudem.


Obrátit se zpátky

Hledání smyslu života může být užitečnou terapií, ale nemá nic společného s životem ducha. Duchovní život není hledáním smyslu, ale zproštěním se ho.

Platón věřil, že účelem života je rozjímání. Činnost má hodnotu jen v tom, že rozjímání umožní.

V moderní době jsou touhy mystiků po nesmrtelnosti vyjádřeny v kultu nepřetržité činnosti. Nekonečný pokrok ... nekonečná nuda. Co může být bezútěšnějšího než zdokonalování lidstva?

Ostatní zvířata netouží po životě bez smrti, jsou už v něm.

Rozjímání není chtěná nehybnost mystiků, ale dobrovolné podlehnutí chvílím, které se nikdy nevracejí.


Prostě vidět

Ostatní zvířata nepotřebují smysl života. V rozporu se sebou samým se lidské zvíře bez něho neobejde. Nemohli bychom připustit, že cílem života je prostě vidět?



POZNÁMKY:

1 Citát z páté kapitoly Tao te ťingu, verš první; druhý verš zní potom takto: „Moudrý nezná lidskost, zachází s lidstvem jako se slaměnými psy.“ Pro vysvětlení toho, co jsou „slamění psi“, viz kapitolu Slamění psi. – poznámka Misantropova.

2 Jared Diamond, autor knihy Třetí šimpanz (Vzestup a pád lidského rodu); mé poznatky a dojmy z četby této knihy viz v mém spise Vanaprastha. – pozn. Mis.

3 viz pozn. 1

4 Citace pochází ze Schopenhauerova hlavního díla Svět jako vůle a představa. – pozn. Mis.

5 Přeceňovaný význam Schopenhauerova antihumanismu. Ve svém hlavním díle Svět jako vůle a představa vyjadřuje stále totéž humanistické podceňování ostatních zvířat s poukazem na jejich údajnou horší apercepci a vyzdvihuje člověka jako v tomto směru nejvyvinutějšího živočicha – což je velice bludné přesvědčení a velice humanistický názor. Všechna zvířata jsou stejně dobře vyvinuta; každé však něčím jiným vyniká nad ostatními, což hned neznamená jejich nadřazenost. A která filosofie podvrací humanistické naděje víc než kterákoli jiná? Existuje mnoho tzv. kritiků humanismu, někteří o sobě dokonce tvrdí, že jsou misantropové; ale zdá se mi, že existuje jen jeden skutečný antihumanista a jen jeden skutečný misantrop, který nejenže lidstvo kritizuje, ale i nenávidí tak, že si přeje jeho vyhlazení. Je jen jeden opravdový filosofický misantropismus a antihumanismus. Je jen jeden Misantrop. – pozn. Mis.

6 Čuang-c‘ (370–301 př. n. l.) – čínský filosof. – pozn. Mis.

7 Sporné. Dnešní filosofie slouží jednoznačně humanismu a demokracii – s výjimkou mé filosofie. Otázkou ovšem zůstává, je-li to vůbec ještě ta správná filosofie, pokud slouží takovým pochybným cílům, a není to spíš ohlupující propaganda. – pozn. Mis.

8 Pyrrhón z Élidy (360–260 př. n. l.), řecký skeptik, doprovázel Alexandra Velikého na jeho taženích. Zatímco okřídleným výrokem Sókrata byla věta: „Vím, že nic nevím“, Pyrrhón byl takovým krajním skeptikem, že u něj by tato věta zněla: „Nevím dokonce ani to, že nic nevím.“ Pyrrhóna za to nenáviděli všichni dogmatici, věřící a moralisté všech dob, hlavně B. Pascal (jehož rozum, podle Nietzsche, zkazilo křesťanství), jenž jej ve svých Myšlenkách téměř na každé stránce napadá. – pozn. Mis.

9 Šankara (788–820) – indický védántový filosof. – pozn. Mis.

10 Nágárdžuna (150–250) – indický filosof, zakladatel máhájánového buddhismu. – pozn. Mis.

11 Jang Ču (305–240 př. n. l.) – čínský přírodní filosof. – pozn. Mis.

12 Logická chyba: „kdyby“ neplatí ani ve vědě, ani ve filosofii – nanejvýš v poezii. Paviáni svět nezničí nukleárními zbraněmi za týden ani nikdy jindy nejen proto, že nemají takové zbraně, ale proto, poněvadž jsou to prostě paviáni, a ne lidé. Srovnává se zde nesrovnatelné. Přirovnávat paviány (či jiná zvířata) k lidem, nebo naopak lidi k paviánům (či jiným zvířatům), je urážka paviánů (či jiných zvířat). A lidé nepochybně jsou výjimečně agresivní druh! Autor se dopouští té chyby, že počítá pouze s vnitrodruhovým násilím. Ani tak však nemá pravdu. Na jiném místě v knize se Gray úplně zapomněl a tvrdí dokonce, že lidé jsou „mírumilovná zvířata s jen občasným sklonem k násilí“. To už je úplný výsměch pravdě, dokládající pouze sílu neomezeného lidského sebeklamu. Připomínám, že lidská záliba v zabíjení a ničení všeho živého vždy byla a stále je považována za jeden z perverzních důkazů údajné nadřazenosti lidí nad jinými tvory. – pozn. Mis.

13 viz pozn. 2

14 Problém je v tom slově „lidský život“. Tasmánci nebo Židé, nebo kdokoliv jiný určený k likvidaci, např. zvířata, nebyl nebo není považován za stejný živočišný druh jako vrazi – jako by to nakonec nebylo jedno. – pozn. Mis.

15 Největším zlepšením světa by byl vůbec zánik veškerého lidstva na Zemi; k tomuto žádoucímu cíli se každý masakr přibližuje, třebaže zoufale nedostatečně. Ale představ si, že by všechna ta pozabíjená lidská pakáž nikdy nezemřela a vesele se množila dál! To by byla teprve hrůza! – pozn. Mis.

16 Velmi „dojemná“ kapitola. Avšak vzájemné vraždění lidí mě ani trochu nedojímá, naopak tomu tleskám. John Gray se sice staví jako kritik humanismu, ale tady se mu poněkud odchlípla škraboška: jeho zájem se opět týká pouze lidí. Ale co každodenní miliardové masakry jatečních, hospodářských i divoce žijících zvířat? To není nic? Co lesní holocausty stromů? Co neustálé ničení a znečišťování Země průmyslem? V popředí jeho zájmu jsou stále jen lidé – jako kdyby na nich někomu ještě záleželo. To není antihumanismus, nýbrž docela obyčejný antropocentrismus, který naoko tak vehementně kritizuje! – pozn. Mis.

17 sokratovské ctnosti – podle Nietzsche to jsou: uměřenost, chladná mysl, smysl pro spravedlnost, rozumnost (viz Ranní červánky § 456.). – pozn. Mis.

18 Friedrich Nietzsche: Ranní červánky, aforismus 26. Zvířata a morálka. – pozn. Mis.

19 monáda (z řec. „monadikós“ – jedinečný) je u Leibnize individuum, navenek uzavřené a neovlivňující jiná individua. – pozn. Mis.

20 Lie-c‘ (žil asi kolem r. 400 př. n. l.) – čínský myslitel. – pozn. Mis.

21 hrabě Joseph de Maistre (1753–1821) – francouzský filosof, odpůrce Francouzské revoluce, kterou chápal jako boží trest za osvícenské snahy („Nejdřív dali lůze za pravdu, a nakonec jí dali i moc.“). – pozn. Mis.

22 Homo rapiens = člověk násilnický; viz kapitolu Roztroušená primatemaia. – pozn. Mis.

23 šlapací mlýn (angl. „a treadmill“ nebo „a treadwheel“) je mlýn, jehož kolo nepohání voda ani stroj, nýbrž otroci, zvířecí nebo i lidští (viz obrázek níže vlevo). Anglický výraz „treadmill“ také znamená cvičební trenažér s pohyblivým pásem určený k chůzi nebo běhání, popřípadě neustále se otáčející kolo, uvnitř něhož běhá beze smyslu stále na jednom místě zavřený domácí křeček nebo myš. Tento druhý význam je pro srovnání s lidskými dějinami ještě příznačnější (viz obrázek níže vpravo). – pozn. Mis.

24 viz Misantrop: Hmota žije!pozn. Mis.

25 „Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. To je přesně případ člověka.“ (viz Misantrop: Rakovina na kůži Země). – pozn. Mis.

26 homo ludens = člověk hravý. – pozn. Mis.