Goethe: Viléma Meistera léta učednická

PŘEDMLUVA

Vše, co láká do nesmírna, do tajemných hlubin vlastního nitra a pryč od lidí, skrývá za příslibem krásy a naplnění života propastná nebezpečí.

Eduard Goldstücker



PRVNÍ KNIHA


„Vzpomínám si ještě na báseň, která je jistě někde mezi mými papíry, v níž se o mou ctěnou osobu velmi zuřivě přou a rvou musa tragického básnictví s jinou ženskou postavou, v níž jsem zosobnil obchod. Námět1 je obyčejný a nevzpomínám si, zda verše jsou lepší; ale ukáži vám to, abyste poznali sílu strachu, hnusu, lásky a vášně, která v nich panuje. Jak úzkostlivou jsem vylíčil starou hospodyni s přeslicí za pasem, s klíči po boku, s brýlemi na nose, stále pilnou, stále v neklidu, hašteřivou a skrblivou, malichernou a úmornou! Jak strastně jsem popsal stav toho, kdo se měl krčit pod její metlou a v potu tváře vykonávat svou nevolnickou robotu.

Jak zcela jinak vystupovala ta druhá! Jakým zjevením byla sklíčenému srdci! Ztepilá postavou, byla celým svým zjevem a chováním dcerou svobody. Vědomí vlastní ceny jí dodávalo důstojnosti bez pýchy; měla šaty, které jí pěkně slušely, zahalovaly každý úd, aniž jej tísnily, a hojné řasení látky opakovalo jako tisíceré echo rozkošné pohyby bohyně! Jaký kontrast! A na kterou stranu se mé srdce obrátilo, to si snadno domyslíš. Také jsem nevynechal ani jediný znak, aby každý mou musu na první pohled poznal. Koruny a dýky, řetězy a masky, jak jsem je nalezl v podání svých předchůdců, nechyběly ani tentokrát. Hádka byla prudká, řeči obou osob náležitě kontrastovaly. Neboť je-li nám čtrnáct, s oblibou malujeme černé a bílé hodně blízko sebe. Stařena mluvila, jak mluví osoba, která se ohne i pro špendlík, a druhá jako ta, která rozdává království. Zhrdl jsem varovnými hrozbami stařeninými; otočil jsem se již zády k bohatství, které mi slibovala: vyděděn a nah oddal jsem se muse, která na mne hodila svůj zlatý závoj a přikryla mou nahotu.“


Werner se zasmál a zvolal: „Stále si ještě s radostí vzpomínám, že jsem z vašich divadelních tažení tyl jako válečný dodavatel. Když jste se chystali k dobytí Jerusalema, měl jsem z toho zrovna tak pěkný profit jako kdysi Benátčané. Nic na světě se mi nezdá tak rozumné, jako využít pošetilosti jiných.“

„Nevím, zda by to nebylo ušlechtilejší zábavou, lidi z jejich pošetilosti léčit.“

„Tak, jak je znám, byla by to asi marná snaha. Není to věru maličkost, vyzrát na ostatní a zbohatnout, a obyčejně se to děje na útraty těch druhých.“2


Seděl v svém pokoji a uvažoval o plánu cesty, jako dovedný zloděj nebo čaroděj ve vězení někdy vytahuje nohy z uzamčených pout, aby v sobě živil přesvědčení, že jeho záchrana je možná, ba mnohem bližší, než se domnívají jeho krátkozrací strážcové.

Konečně odbila ta noční hodina; vzdálil se z domu, shodil se sebe všechen tlak a kráčel tichými ulicemi. Na velkém rynku pozdvihl ruce k nebi, měl pocit, že má všechno za sebou a pod sebou; ode všeho se odpoutal. Vznášel se v bezpočtu nadějí, a jen volání ponocného mu někdy připomínalo, že dosud chodí po této zemi.

A my se ještě ptáme, zda byl šťasten, ba blažen!



DRUHÁ KNIHA


Potom následovaly dni hlasité, stále se vracející a úmyslně znovu a znovu rozjitřované bolesti; avšak i tyto dny je třeba mít za milost přírody. V těchto chvílích Vilém ještě úplně neztratil svou milou; jeho bolesti byly neúnavně obnovovanými pokusy zadržet štěstí, které mu z duše unikalo, znovu lapit přelud, že je ještě možné dát svým radostem navždy mrtvým krátký život posmrtný: tak jako nemůžeme nazvat zcela mrtvým tělo, pokud trvá rozklad, pokud se síly, které se marně snaží působit podle svého dřívějšího určení, vyčerpávají ničením částí, které jindy oživovaly. Teprve když je všechno vším uvedeno vniveč, když vidíme celek obrácený v lhostejný prach, pak teprve vzniká v nás žalostně prázdný pocit smrti, jejž může osvěžit toliko dech Věčně živoucího.

„Báseň má být buď vynikající, nebo vůbec nemá být! Každý, kdo nemá vlohu stvořit nejlepší, má se odříci umění a dávat si dobrý pozor před každým jeho svodem.

Jak jsi na omylu, milý příteli, když si myslíš, že dílo, jehož první představa musí naplnit celou duši, vytvoříš v nastavovaných, našetřených chvílích. Nikoli, básník musí všecek žít sobě, všecek v milovaných předmětech své tvorby. On, jehož nitro je nebesy tak přeskvěle obdarováno, on, člověk chovající v hrudi poklad stále sám ze sebe se množící, musí se svými poklady žít i vnějším světem nerušen v tichém blaženství, které se boháč marně snaží kolem sebe vytvořit nahromaděnými statky. Pohleď jen na lidi, jak se štvou za štěstím a za zábavou! Jejich tužby, jejich námaha a jejich peníze jsou bez ustání na honu, a za čím? Za tím, čeho se básníkovi dostalo už od přírody: za radostí ze světa, za prožíváním sebe sama v jiných, po harmonickém soužití s mnoha věcmi často neslučitelnými.

Co jiného znepokojuje lidi, než to, že nedokáží spojit své pojmy s věcmi, že se jim požitek rozplývá pod rukama, že vytoužené přichází pozdě a že dosažené a dostižené nemá na jejich srdce ten účinek, který nám žádostivost v dálce dává tušit. Jako boha povýšil osud básníka nad toto vše. Vidí změť vášní i bezúčelné kolotání rodin a říší, vidí, jak nerozluštitelné záhady a nedorozumění, kterým často chybí jen jedno jediné jednoslabičné slovo k rozuzlení, způsobují nevýslovně zhoubné zápletky. Zatím co člověk světa se plíží svými dny v sžírající melancholii, do níž ho uvrhla veliká ztráta, nebo jde svému osudu vstříc v rozpustilém rozjaření, vnímavá a citlivá duše básníkova kráčí neustále jako putující slunce od noci ke dni a tichými přechody ladí svou harfu k radosti i k žalu. Z jeho srdce vyrůstá krásná květina moudrosti, od narození zasetá do jeho hlubin, a když ostatní bdíce sní a obludnými představami i strachem jsou bez sebe, on žije sen života jako bdící, a to nejvzácnější, co se přihodí, je mu zároveň minulostí i budoucností. A ty bys chtěl, aby se snížil k ubožácké živnosti? On, který je stvořen k obrazu ptáka, aby vzlétal nad světem, hnízdil na vysokých vrcholcích a aby, lehce zaměňuje jednu větev za druhou, měl za potravu poupata a plody, on by měl roveň býku táhnout pluh, či roveň psu uvykat stopě, či dokonce uvázán na řetěz svým štěkotem střežit poplužní dvůr?“

Werner ovšem naslouchal všecek udiven. „Kdyby jen lidé,“ vpadl mu do řeči, „byli uzpůsobeni jako ptáci a mohli trávit své dny v libém blaženství nepředouce ani nežnouce, v ustavičném požitku! Kdyby jen dovedli s příchodem zimy stejně lehce odletět do dalekých krajin, vyhnout se nedostatku a zajistit se před mrazem!“

„Tak žili básníci za dob, kdy vznešené bylo více uznáváno a ctěno,“ zvolal Vilém, „a měli by tak žít neustále. S velikým věnem v své hrudi potřebují málo od vnějšího světa. Dar sdělovat s lidmi krásné city a nádherné obrazy v sladkých slovech a melodiích, každému předmětu se přizpůsobujících, okouzloval odedávna svět a byl nadaným lidem hojným dědictvím. Naslouchali jim na dvorech králů, u stolů bohatců, přede dveřmi milenců, a sluch i duše se uzavíraly všemu ostatnímu; podobně si blahořečíme a nadšeně zastavujeme své kroky, když zaznívá z houštin, jimiž kráčíme, mohutně jímavý hlas slavíka! Nacházeli svět pohostinný a jejich zdánlivě nízký stav povznášel je tím výše. Bohatýr naslouchal jejich zpěvům a dobyvatel světa kořil se básníkovi, poněvadž cítil, že bez něho by se jeho nesmírné bytí přehnalo jako pouhý poryv větru.“


Jel zvolna údolími a horami s pocitem největšího potěšení. Viděl tu po prvé převislé skály, šumící bystřiny, obrostlé skalní stěny a hluboké propasti, a přece těkaly už sny jeho nejranějšího mládí v takových krajinách. Cítil se při těchto podívaných omlazen, všechny prožité bolesti byly smyty s jeho duše.


Všelijaké úvahy mu šly hlavou; hra byla plná děje, ale nelíčila skutečné charaktery. Líbila se a bavila. Takové jsou počátky všeho dramatického umění. Prostý člověk je spokojen, jen když vidí, že se něco děje; vzdělanější chce při hře něco pocítit, a přemýšlení je jenom velmi vzdělaným lidem vhod.

„Nyní znázorňujeme jen směšnou stránku lidí: veseloherní spisovatel je jaksi jen škodolibý dohlížitel, který pase po chybách svých spoluobčanů a je zřejmě rád, když jim může notně zasolit. Nebyla by to příjemná a důstojná práce pro státníka, podívat se na přirozené vzájemné vztahy všech stavů, a řídit práci básníka, který by k tomu měl dost humoru?“

„Co já vím,“ řekl Laertes, „kam já jsem kdy přišel, všudy dovede vrchnost jen zakazovat, překážet a odmítat, ale jen málokdy nařizovat, podporovat a odměňovat. Nechají všechno běžet, až je zle, a pak se rozhněvají a bijí hlava nehlava.“

„Dejte mi pokoj se státem a státníky,“ pravila Filina, „nedovedu si je představit jinak než v parukách, a paruka, ať ji má na hlavě kdo chce, vzbuzuje v mých prstech cukání; hned bych ji tomu ctihodnému pánovi strhla, běhala s ní po pokoji a vysmála se tomu plešatci.“



Zatím si však víc a více zamiloval Mignonin zjev i celou bytost. Ve všem svém konání a počínání bylo to dítě zvláštní. Po schodech nechodilo, nýbrž skákalo nahoru i dolů. Chodilo po zábradlí na chodbách, a než se člověk nadál, sedělo na skříni a zůstalo chvíli tiše. Vilém také zpozoroval, že má pro každého jiný způsob pozdravu. Jej od nějaké doby pozdravovalo s rukama zkříženýma na prsou. Někdy po celé dny byla úplně němá, někdy odpovídala trochu více na různé otázky, vždy však podivně, ale tak, že nebylo možná poznat, mluví-li tak z důvtipu či z neznalosti řeči, ježto mluvila lámanou němčinou, propletenou francouzštinou a vlaštinou, a jen když otevřela ústa ke zpěvu, když hrála na loutnu, jako by užívala jediného orgánu, jímž mohla své nitro odhalovat a sdělovat. V službě byla neúnavná a od božího rána na nohou; zato navečer mizela časně, spala v komoře na holé zemi a nedala se ničím pohnout, aby přijala peřinu nebo slamník. Často se myla. Také její šaty byly čisté, ačkoli vše, co měla na sobě, bylo dvakrát nebo třikrát záplatované. Také Vilémovi řekli, že chodí denně časně zrána na mši, a jednou ji tam následoval; spatřil ji, jak s růžencem klečí v koutě kostela a vroucně se modlí. Nezpozorovala ho. Vrátil se domů, uvažoval o tomto podivném zjevu, nemohl se však ničeho určitého domyslit.


„Což nenasvědčuje mnoho událostí v svých začátcích hlubokému smyslu? A neskončí se jich pak větší část čirým nesmyslem?“



TŘETÍ KNIHA


Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn,
Im dunkeln Laub die Goldorangen glühn,
Ein sanfter Wind vom blauen Himmel weht,
Die Myrte still und hoch der Lorbeer steht,
Kennst du es wohl?
                                Dahin! Dahin
Möcht ich mit dir, o mein Geliebter, ziehn!
   
Kennst du das Haus? auf Säulen ruht sein Dach,
Es glänzt der Saal, es schimmert das Gemach,
Und Marmorbilder stehn und sehn mich an:
Was hat man dir, du armes Kind, getan?
Kennst du es wohl?
                                Dahin! Dahin
Möcht ich mit dir, o mein Beschützer, ziehn!
   
Kennst du den Berg und seinen Wolkensteg?
Das Maultier sucht im Nebel seinen Weg,
In Höhlen wohnt der Drachen alte Brut,
Es stürzt der Fels und über ihn die Flut:
Kennst du ihn wohl?
                                Dahin! Dahin
Geht unser Weg; o Vater, laß uns ziehn! ♫



Znáš onu zem? Květ citronů se skví,

oranže žhnou tam z temna listoví,

hrá větérek, jenž s blankytu se zdvih,

ční vavřín hrd, list myrty čeká tich –

Ó, řekni, znáš?

V tu krásnou zem,

ach, v zemi tu, můj miláčku, mne vem!


Znáš onen dům? Má na sloupoví krov,

pln třpytu sál, v něm drahokam a kov,

tak útrpně soch mramor na mne zří:

děvčátko, snášelo jsi příkoří?

Ó, řekni, znáš?

V tu krásnou zem,

ach, v zemi tu, můj ochránce, mne vem!


Znáš onen vrch? kde mosty z mraků jsou?

Mhou kráčí soumar cestou necestou,

spí v doupatech tam draků starý rod,

hřmí balvan v sráz a přes něj příval vod –

Ó, řekni, znáš?

V tu krásnou zem

jde naše pouť. Tam, otče můj, tam jděm! ♫


***


„Jaká škoda, že hrajete hluchými ořechy o hluché ořechy.“ – Tento výrok nešel Vilémovi několik dní z hlavy; nevěděl, jak si jej vyložit ani co si má z něho vybrat.

Ale jestliže umění našich herců nevzbuzovalo příliš pozornosti a obdivu, nebyli zato posluchači a posluchačky k jejich osobám tak zcela lhostejni.

Baronesa si zatím vybrala Laerta, který se jí obzvlášť líbil jako švarný, čilý jinoch, a který, jakkoli byl nepřítelem žen, nepohrdal prchavým dobrodružstvím; tentokrát by ho skutečně proti jeho vůli byly málem upoutaly vlídnost a půvab baronesin, kdyby mu nebyl náhodou baron neprokázal tu dobrou, nebo chcete-li, špatnou službu, že ho blíže seznámil se smýšlením této dámy.

Když ji totiž Laertes jednou hlasitě velebil a vyvyšoval nade všecky ostatní příslušnice jejího pohlaví, odvětil baron žertovně: „Aha, to známe! Naše přítelkyně si už zase vede přírůstek do svého kotce!“ Toto nešťastné přirovnání, které naráželo až příliš jasně na nebezpečné laskání Kirkino, Laerta tuze zamrzelo; jen s utajeným pohoršením poslouchal barona, který nemilosrdně pokračoval:

„Každý cizinec si myslí, že on je první, k němuž se chová tak roztomile; ale mýlí se důkladně, neboť my všichni jsme kdysi byli voděni po těchto bludných cestách; muž, jinoch nebo chlapec, buď si kdo buď, každý jí musí na čas podlehnout, musí být jejím panošem a toužebně o ni usilovat.“

Šťastlivce, který právě vstupuje do zahrad nějaké čarodějky, kde ho vítají všechna blaženství umělého jara, nemůže nic nepříjemněji překvapit, než když mu místo zpěvu slavičího, který čekal, znenadání zachrochtá v ústrety nějaký zakletý předchůdce.


Někdy povolávali po obědě celou společnost k urozenému panstvu. Měli to za největší vyznamenání a nepozorovali, že v touž dobu si dávali lovčími a sluhy přivádět také psy a na zámeckém dvoře předvádět koně.


„Cožpak jste nikdy neviděl,“ pravil Jarno, „nějaký kus od Shakespeara? Půjčím vám několik dílů a nemůžete lépe vynaložit svůj čas, než když se bez meškání ode všeho odpoutáte a v samotě svého starého obydlí nahlédnete do magické lucerny tohoto neznámého světa. Je to hřích, že maříte svůj čas tím, že tyto opičáky po lidsku vystrojujete a tyto psy učíte tancovat.“


Vilém začínal větřit, že to na světě chodí jinak, než si představoval. Viděl zblízka důležitý a významný život vznešených a velkých a podivil se, jak lehké elegance mu dovedou dodat. V této náladě dostal slíbené knihy a zakrátko, jak si snadno domyslíme, zmocnil se ho proud onoho velkého genia a unášel ho k nedozírnému moři, v němž se brzy úplně zapomněl a ztratil.


Naše tlupa, která i nadále hrála pravidelně každý večer a celkem byla velmi dobře zaopatřena, začala nyní klást tím větší požadavky, čím lépe se jí dařilo. Zakrátko jim bylo všechno špatné, jídlo, pití, obsluha i byt, a naléhali na svého ochránce, barona, aby se o ně lépe postaral a aby jim přece už dopomohl k blahobytu a pohodlí, které jim slíbil. Jejich stížnosti byly stále hlasitější a snaha jejich přítele, aby je uspokojil, stále bezvýslednější.

Vilém se mimo zkoušky a představení skoro vůbec neukazoval. Uzavřen v jednom z nejzazších pokojů, k němuž ochotně dovoloval přístup jen Mignoně a harfeníkovi, žil a snil ve světě Shakespearově, takže neznal a neviděl nic, kromě svého autora.



Vypravuje se o kouzelnících, kteří všelijakými magickými formulemi do své světnice svolávají ohromný zástup duchových postav. Jejich zaklínání je tak mocné, že se brzy zaplní všechen prostor, a duchové, dotírající až k samému okraji malého, na zemi vyznačeného kruhu, se stále rozmnožují kol něho a nad hlavou mistrovou, víříce ve věčných proměnách. Každý kout je přecpán a každá římsa obsazena, ohromná vejce se rozrůstají a obrovité postavy se stahují do tvaru hub. Ale nešťastnou náhodou kouzelník zapomněl slovo, kterým by zarazil tento strašidelný příval. – Tak seděl Vilém, a silně jako nikdy předtím se v něm pohnuly tisíce pocitů a schopností, které neznal, ba o nichž dotud neměl ani tušení. Nic ho z tohoto stavu nedokázalo vytrhnout a velmi ho mrzelo, když někoho napadlo ho navštívit a vykládat mu o tom, co se děje venku.


Vilém sotva přečetl několik kusů Shakespearových, když jejich účin na něho dosáhl takové síly, že nebyl s to, aby pokračoval. Všechna jeho duše byla v jednom varu.

„Ano,“ zvolal Vilém, „nevzpomínám si, že kdy nějaká kniha, nějaký člověk nebo vůbec nějaká skutečná událost mého života udělala na mne takový dojem jako tyto skvostné kusy. Jsou jakoby dílem genia z nebe, který se přibližuje k lidem, aby je pokud možná šetrně seznámil s jejich vlastní podstatou. To nejsou básně! Člověku je, že stojí před rozevřenou ohromnou knihou osudu, kterou burácí, mocně a rychle se v ní přebíraje, vichr nejpohnutějšího života. Jsem tak užaslý nad silou i útlostí, nad živelností i klidem těchto básní a tak všecek vyveden z míry, že jen toužebně čekám na chvíli, kdy budu zase s to, abych pokračoval v četbě.“


Mladý autor, který ještě nic ze svých prací neviděl vytištěno, vynakládá v takovém případě největší pozornost na čistotný a ozdobný opis svých děl. Je to jaksi zlatý věk spisovatelství; člověk se vidí přenesena do oněch staletí, kdy tiskařský lis ještě nezaplavil svět tolika neužitečnými spisy, kdy byly opisovány jen důstojné plody ducha a uchovávány nejušlechtilejšími lidmi. A jak často se pak mylně pokládá pečlivě opsaný rukopis také za důstojný plod ducha, hodný, aby jej nějaký znalec a ochránce umění zařadil do svých sbírek!



ČTVRTÁ KNIHA


Laertes stál zadumán u okna a opřen o loket díval se do polí. Filina po špičkách přeběhla velkým sálem, opřela se o přítele a vysmívala se mu, že se tváří tak vážně.

„Nic se nesměj,“ odvětil, „je to ohavné, jak ten čas utíká, jak se všechno mění a všechno bere konec!“

Filina se dala do zpěvu a zatáhla přítele do sálu k tanci. „Právě proto, že čas nemůžeme dohonit, když jednou mine,“ řekla, „aspoň jej vesele a s půvabem oslavujme jako krásné božstvo, když nás právě míjí.“

Sotvaže se několikrát otočili dokola, přešla sálem madame Melinová3. Zlomyslná Filina vyzvala ji rovněž k tanci, aby jí tak připomněla, jak neforemně v svém těhotenství vypadá.

„Kdyby pánbůh dal a já už nemusila nikdy koukat na těhotnou ženu!“ řekla Filina za jejími zády.

„Vždyť má z toho radost,“ pravil Laertes.

„Ale vůbec jí to nesluší! Viděls, jak se jí vpředu zkrátila sukně a jaký jí tam při chůzi dělá záhyb? Vypadá, jako by kráčel před ní, když se pohybuje. Nemá ani za mák vkusu a smyslu pro slušnost, že se na sebe nepodívá a trochu neskryje svůj stav.“

„Neboj se,“ řekl Laertes, „čas to všechno spraví!“

„Mluv si co chceš, bylo by to stejně hezčí,“ zvolala Filina, „kdyby se miminka klepala se stromů.“


Jeho přítel Shakespeare, kterého s největší radostí uznal také za svého patrona a který také způsobil, že tím raději slyšel na své jméno Vilém, seznámil ho s princem4, který po nějaký čas žije v nízké, ba dokonce špatné společnosti, a přestože je ušlechtilé povahy, vyráží se hrubostmi, neslušnostmi a pitomostmi skrz naskrz pozemských chlapíků. Tento ideál, ne zcela nepodobný životu, jakým právě žil, byl mu tuze vhod a náramně mu usnadňoval sebeklam, kterého se mu živelně chtělo.


„Věřte mi, přátelé, je to s talentem jako s ctností: člověk ji musí milovat pro ni samou, nebo se jí zcela vzdát. A přece se oběma dostane uznání a odměny jen tenkrát, když je dovedeme pěstit v skrytu jako nebezpečné tajemství.“


„Přál bych si, aby jeviště bylo tak úzké jako provazolezcovo lano, aby se tam žádný nešika neodvážil.“


Druhého dne navrhli vozkové, kteří se v krajině dobře vyznali, aby se polední odpočinek odbyl na lesnatém horském palouku, poněvadž prý do vsi je daleko; za pěkného počasí je prý tato cesta tuze oblíbena.

Bylo krásně a každý s návrhem rád souhlasil. Vilém pospíchal napřed horami a každého, koho potkal, zarazil jeho podivný vzhled. Spokojeně a rychlými kroky dal se lesem nahoru.

Když, nikoli bez námahy, zlezli výšinu, poznali hned určené místo podle krásných buků, které je obklopovaly a zastiňovaly. Velký lesní palouk, jen mírně se svažující, vyzýval k prodlení; ohrazená studánka dávala rozkošné občerstvení a na druhé straně se za srázy a chlumy objevovala krásná, daleká a nadějná vyhlídka. Byly tu v úvalech vesničky a mlýny, na rovině městečka, a zase jiné hory, vstupujíce do vzdáleného obzoru, dodávaly krajině rázu ještě větší roztomilosti, omezujíce ji toliko jako přirozený rámec.

První příchozí obsadili palouk, odpočívali v stínu, rozdělali oheň a očekávali v horlivých přípravách a zpívajíce ostatní společnost, která ponenáhlu přicházela a jako jedněmi ústy velebila místo, krásnou pohodu i nevýslovně krásnou krajinu.

Jestliže často už spolu mezi čtyřmi stěnami zažili nejednu veselou a radostnou chvilku, byla ovšem nálada tím upřímnější tady, kde volnost obzoru a krása krajiny jako by očišťovala každou mysl. Všichni si pojednou byli navzájem bližší a všichni si přáli strávit celý svůj život v takovém příjemném zátiší. Záviděli myslivcům, uhlířům a dřevorubcům, které jejich povolání víže k těmto rozkošným koutům; nade vše pak velebili rozkošné hospodářství cikánské tlupy. Záviděli té divné čeládce, která v blažené nečinnosti smí užívat všech dobrodružných půvabů přírody; a měli náramnou radost, že se jim aspoň poněkud podobají.5


Úžas a truchlivost padne na osamělého; trpce si zařeční proti „usměvavým lotrům“, přísahá, že nezapomněl na mrtvého, a končí významným povzdechem: „Doba je vymknuta z kloubů; běda mně, že jsem se narodil, abych ji narovnal!“ V těchto slovech, jak se mi zdá, je klíč ke všemu Hamletovu chování a mně je jasné, co Shakespeare chtěl vylíčit: velký čin, vložený na duši, která na něj nestačí. K tomu, podle mého, míří celý kus. Dub se tu zasazuje do skvostné nádoby, určené k tomu, aby přijala do svého lůna jen něžné kvítí: kořeny se rozrůstají, nádoba pukne.

Krásná, čistá, vznešená, na výsost mravná bytost bez smyslové síly, která z člověka dělá hrdinu, hyne pod břemenem, které nemůže ani unést, ani svrhnout.


„Mám ji zase,“ zvolala Aurelie, zvedajíc lesklou čepel. „Teď si svého věrného přítele lépe ukryji. Odpusť,“ zvolala, líbajíc dýku, „že jsem tak málo o tebe dbala.

Říkej si tomu jak chceš, bratře,“ pokračovala, „cožpak víš, není-li to drahocenný talisman, jehož se mi dostalo v této podobě? Zda u něho nenaleznu rady a pomoci, až mi bude nejhůř? Což musí být všechno škodlivé, co vypadá nebezpečně?“


Odmlčela se, pak vyskočila: „Dobře vím, že to je maření času, nic než maření času, když milujeme. Co vše jsem mohla, co jsem měla vykonat! Teď z toho ze všeho je pouhopouhé nic. Jsem ubohé zamilované stvoření, nic než zamilované! Mějte se mnou, probůh, soucit, jsem opravdu ubohá!“



PÁTÁ KNIHA


Na zemích Mignon zřejmě nezajímalo nic jiného, než jsou-li teplé či studené. Věděla znamenitě, jak je to s točnami zemskými, že je tam hrozitánská spousta ledu a že tepla přibývá, čím víc se od nich vzdalujeme. Když někdo někam odjížděl, vyzvídala jen, zda jede na sever či na jih, a snažila se, aby na svých mapičkách našla cestu, kudy pojede. Zvláště když Vilém mluvil o cestování, dávala bedlivý pozor, a bylo jí toho zřejmě vždycky líto, když řeč přešla k jinému tématu. Ač ji nemohli nijak přemluvit, aby přijala nějakou úlohu nebo vůbec jen vstoupila na jeviště, když se hrálo, učívala se ráda a pilně nazpaměť ódám a písním a vzbuzovala u každého podiv, když často znenadání a jakoby spatra přednášela takovou báseň, obyčejně vážnou a vznešenou.

Serlo6, který si ze zvyku všímal každého sebemenšího projevu procítajícího talentu, ji v tom povzbuzoval. Nejvíc se mu však zalíbila svým pěkným zpěvem rozmanitého rázu a někdy i veselého obsahu; týmž způsobem dobyl si jeho přízně i harfeník.


Serlo, ač sám neměl vůbec hudebního nadání, ani nehrál na žádný nástroj, přece si hudby nadmíru vážil. Snažil se, aby si pokud možná často opatřil tento požitek, který předčí všechny ostatní. Jednou týdně míval koncert a nyní si vytvořil z Mignony, harfeníka a Laerta, který nehrál špatně na housle, podivnou malou domácí kapelu.

Říkával: „Člověk je tak náchylný zabývat se nízkými a všedními věcmi, duch a smysly se tak snadno otupují k dojmům z dokonalé krásy, že by si měl člověk všemožně zachovávat svou citlivost k nim. Neboť nikdo se nemůže úplně obejít bez takového požitku, a jenom nezvyk vnímat něco dobrého způsobuje, že si lidé leckdy zamilují i věci pošetilé a nevkusné, jen když jsou nové. Měli bychom,“ říkával, „denně vyslechnout aspoň písničku, přečíst si dobrou báseň, prohlédnout znamenitý obraz, a když to jen trochu jde, promluvit několik rozumných slov.“


Jarnův7 jasný rozum posuzoval správně a přísně, co se mu zrovna naskytlo, ale měl přitom tu chybu, že tyto jednotlivé soudy vyslovoval jako všeobecně platné, ačkoliv výroky rozumu mají vlastně platnost jen jedinkrát, a to v případě zcela určitém, a stávají se ihned nesprávnými, použijeme-li jich na případ další.


„Není nic směšnějšího, než když herci mluví o studování; připadá mi to, jako když svobodní zednáři mluví o řemesle.“

Mignon byla veselá až k zuřivosti, a jakkoli se společnost z počátku tomu žertu smála, musila tomu nakonec učinit přítrž. Ale domluvy byly málo platné, neboť nyní vyskočila a běhala divoce kolem stolu s tamburinou v ruce. Vlasy jí poletovaly, a když pohazovala hlavou a měla jaksi všechny údy ve vzduchu, vypadala jako jedna z menád8, jejichž divoké a skoro nemožné pohyby nás na starých památkách dodnes uvádějí v úžas.

V témž okamžení popadlo Viléma něco za levou paži a zároveň pocítil i prudkou bolest. Mignon se schovala, popadla ho a kousla do paže. Mihla se mimo něj po schodech dolů a zmizela.

Vilém užasl nad vzezřením dítěte, ba můžeme říci, že se ho zděsil. Zdálo se mu, že za tuto noc nějak povyrostla; přistoupila k němu a s ušlechtilou vznešeností podívala se mu tak vážně do očí, že její pohled nevydržel.



Tuze správná je zkušenost, že není dobře slavností zahájit stav, který má déle trvat. Oslavujme jen, co je šťastně dokonáno; všecky ceremonie hned na začátku vyčerpávají chuť a síly, které podněcují naši snahu a pomáhají nám při delší námaze. Ze všech slavností je oslavování svateb nejnevhodnější; nic na světě by se nemělo konat ve větší tichosti, pokoře a naději než svatba.


Je vůbec obyčejným zjevem, že nic, co je společným dílem většího počtu lidí a okolností, nemůže se dlouho udržet v plné dokonalosti. Ať jde o divadelní společnost nebo o říši, o kruh přátel či o armádu, obyčejně můžeme udat okamžik, kdy stojí na vrcholu dokonalosti, souladu, spokojenosti a činnosti; často se však rychle vymění personál, přistupují noví členové, osoby se už nehodí k novým poměrům, poměry k osobám; všechno se změní, a co bylo dříve jedním tělem, nyní se rychle rozpadá. A hned se k tomu ještě přidaly všelijaké vášně, které obyčejně překážejí každému dobrému zřízení a tak snadno rozkládají vše, co si rozumní a rozmyslní lidé přejí mít pohromadě.


Připadalo mu nakonec v smutných chvílích, že toto řemeslo si méně než kterékoli jiné zasluhuje potřebného nákladu času a sil. Zaměstnání bylo obtížné a odměna nepatrná. Byl by přijal raději každé jiné, při němž, když se skončí, přece jen můžeme užívat duševního klidu, než toto, kde po překonání mechanických obtíží nás teprve čeká největší duševní a citová námaha, máme-li dosáhnout cíle své činnosti.



ŠESTÁ KNIHA


ZPOVĚĎ KRÁSNÉ DUŠE9


Trpěla jsem a milovala, a to byl nejvlastnější a nejpřirozenější stav mého srdce.

Ale nikdy mě nenapadlo, abych pomýšlela na to, jak to je vlastně se mnou, je-li má duše také taková, podobá-li se skutečně zrcadlu dosti jasnému, aby obráželo věčné slunce; to jsem už jednou provždy měla za jisté.

Velký dav, kterým jsem bývala obklopena, mě rozptyloval a strhoval s sebou jako divoký proud. Byla to nejprázdnější léta mého života. Po celý den mluvit o ničem, po celý den nemít zdravé myšlenky a pořád jen být v jednom kole, to byl tehdy můj život. Ani na milované knihy jsem nemyslila. Lidé, kteří mě obklopovali, neměli o vědách ani ponětí; byli to němečtí dvořané a tato třída neměla tehdy ani špetku kultury.

Taková společnost, jak se každý domyslí, by mě nutně byla přivedla na okraj záhuby. Žila jsem si jen ze dne na den, smyslně a vesele, nesoustřeďovala se na nic. Ale spatřuji v tom řízení, že se mi nikdo z té spousty krásných, bohatých a skvěle oblečených mužů nezalíbil. Byli zhýralí a neskrývali to; to mě odrazovalo; své rozhovory kořenili dvojsmyslnostmi: to mě uráželo. Chovala jsem se k nim chladně. Jejich nezpůsoby byly často neuvěřitelné; tak jsem si tedy občas dovolovala hrubé slovo.

Nadto mi můj starý učitel jednou důvěrně prozradil, že většina těchto protivných mužských je nebezpečná nejen pro ctnost děvčete, nýbrž i pro jeho zdraví. Nyní jsem cítila z nich teprv hrůzu a měla už strach, jakmile se mi některý z nich trochu přiblížil. Měla jsem se na pozoru před sklenkami a šálky, jakož i před židlí, z níž některý z nich povstal. Tak jsem byla morálně i fysicky velmi isolována.

Shledala jsem velmi brzy, že přímý směr mé duše je porušován pošetilým rozptylováním a zájmem o věci nehodné. Ale jak se zachovat ve světě, kde vše je lhostejné nebo nesmyslné? Byla bych ráda nechala starost starostí a žila nazdařbůh jako jiní lidé, kterým zřejmě celkem nic nechybělo – nemohla jsem však, mé nitro mi v tom příliš často bránilo.

Co to jen bylo, co tolik změnilo můj vkus a mou povahu, že jsem v dvaadvacíti letech, ba ještě dříve, už nenacházela zalíbení ve věcech, které jinak nevinně obveselují lidi toho věku? Proč nebyly nevinné pro mne? Mohu asi správně odvětit: právě proto, že pro mne nebyly ničím nevinným, protože jsem nebyla jako mé vrstevnice, neobeznámené se svou duší. Nikoli, poznala jsem ze zkušeností, kterých jsem nabyla, ač jsem jich nehledala, že jsou vyšší city, které nám poskytují opravdové rozkoše, které marně hledáme v radovánkách, a že v těchto vyšších slastech je zároveň ukryt tajný poklad pro posilu v neštěstí.

Poznala jsem náhle, že to je jenom skleněný zvon, který mě uzavírá do vzduchoprázdna. Stačí mít dost sil, abys jej roztříštila, a jsi zachráněna!

Ujednáno, vykonáno. Sňala jsem masku a jednala vždy tak, jak se mi ze srdce chtělo.

Jak bych si přála, abych už i tenkrát byla žila úplně bez soustavy. Ale kdopak je hned tak šťasten, aby si uvědomil svou vlastní podstatu v neporušené souvislosti, bez cizích kadlubů!

Ponenáhlu jsem zapochybovala o názorech mnoha přeslavných lidí a zůstávala se svými názory v skrytu. Jedna přítelkyně, které jsem kdysi dovolila příliš hluboko nahlédnout do svých myšlenek, pletla se mi stále do mých věcí. Také jí jsem se musila zbavit a kdysi jsem jí velmi rozhodně řekla, aby byla bez starosti, že její rady nepotřebuji.

Rozhodnutí, že se v duchovních věcech vymknu radám a vlivu přátel, mělo za následek, že jsem nabyla odvahy kráčet svou vlastní cestou i ve věcech vnějších.



SEDMÁ KNIHA


Jaro přišlo v plné své nádheře; předčasná bouřka, která se stahovala po celý den, se s rachotem strhla nad horami; déšť se spustil nad nížinou, slunce zase vysvitlo v plném jasu a na šedém pozadí se zaskvěla nádherná duha. Vilém jí jel v ústrety a teskně se na ni díval. „Ach,“ řekl si, „je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy života spatřujeme toliko na temném pozadí?“


„Vždy jsem podporoval, co bylo rozumné, nezamlčoval své mínění, když mi něco připadalo nejapné, a proto kdekdo vedl řeči o mé nepokojné hlavě a zlé hubě. Ta lidská sebranka se ničeho tak nebojí jako rozumu. Hlouposti by se měli strachovat, kdyby chápali, co je strašlivé; ale rozum je nepohodlný, a proto pryč s ním; hloupost, ta je jenom zhoubná, a proto se dá snést. – A jak je to s vaším starým vrtochem, vytvořit něco krásného a dobrého ve společnosti cikánů?“

„Už mě to vytrestalo dost,“ zvolal Vilém. „Netušíte, jak málo ty lidičky znají sami sebe, jak bezmyšlenkovitě provozují své řemeslo, jak nehorázné jsou jejich požadavky. Každý si o sobě myslí, že je bůhvíjaký originál, a přitom je neschopen vyrovnat se s něčím, co jakkoli vybočuje z pouhé rutiny. K tomu jsou posedlí věčnou snahou po něčem novém. Jak horlivě intrikují jeden proti druhému! A jenom nejmalichernější sobectví, nejomezenější vědomí vlastního prospěchu je drží pohromadě. O taktu ve vzájemném styku už vůbec nemůže být ani řeči: tajné úskoky a hanebné řeči živí věčnou nedůvěru mezi nimi. Kdo není flamendr, je šosák. Každý si dělá nárok na bezpodmínečnou úctu, každý je nedůtklivý i k nejmenší výtce. Vždycky všechno už věděl sám a lépe! A pročpak tedy vždycky dělal pravý opak? Jsou věčně bez peněz; k nikomu nemají důvěru, a přitom se zřejmě ničeho tak nebojí jako rozumu a dobrého vkusu a o nic jim tolik nejde jako o zachování svrchované svévole.“

„Chudáci herci! Což nechápete, příteli, že jste nepopsal jenom divadlo, nýbrž celý svět, a že vám pro váš krutý štětec najdu ve všech stavech dost figur a skutků, které by vám mohly stát modelem? Promiňte, ale musím se zase smát, že si o těchto krásných vlastnostech myslíte, že je nalézáme toliko na prknech.“

„Nemůžete přece jen úplně přemoci své škarohlídství, když tvrdíte, že tyto chyby jsou všeobecné.“

„A svědčí to zase jen o vaší neznalosti světa, když tyto věci máte divadlu tolik za zlé.“

„Nikdy jsem si nemyslil, že dovedete být tak shovívavý a ohleduplný.“

„Nikoli. Všechny lidské chyby promíjím herci, avšak žádnou hereckou lidem. Nepřejte si, abych spustil o tom svou jeremiádu10, byla by trpčí než vaše.“


„Nikdy jsem neviděl duši v tak podivném stavu. Po mnoho let již nemá nejmenší zájem o nic mimo sebe, ba téměř nic z toho nevnímá; ponořen sám do sebe, pozoruje své duté, prázdné já, které se mu jeví nesmírnou propastí. Jak to je dojemné, když hovoří o tomto smutném stavu! ‚Nevidím před sebou nic, za sebou nic,‘ volá, ‚než nekonečnou noc, v níž prodlévám v nejstrašnější osamělosti; není ve mně pocitu mimo pocit nějaké viny, která se mi však rovněž ukazuje jen kdesi za mnou jako beztvarý přízrak. Než není tu ani výše, ani hloubky, nic přede mnou, nic za mnou, žádné slovo nevylíčí tento stále stejný stav. Někdy prudce zvolám do věčně stejné bídy své lhostejnosti: Na věky, na věky! a toto podivné, nepochopitelné slovo se odráží jasně a zřetelně od temnot mého stavu. Ani záblesk nějakého božstva se mi v této noci nezjevuje, pláči své slzy se sebou sám a pro sebe. Nic mi není hroznější než přátelství a láska, neboť jedině ony vzbouzejí ve mně přání, aby zjevy mě obklopující byly skutečné. Ale i tyto dva přízraky vystoupily z propasti jen proto, aby mě děsily a uloupily mi nakonec i drahé vědomí tohoto ukrutného bytí.‘ “

„Měl byste ho slyšet,“ pokračoval lékař, „když takto v důvěrných chvílích ulevuje svému srdci; naslouchal jsem mu několikrát a byl jsem nanejvýš dojat. Když ho něco donutí, aby na chvíli přiznal, že čas uplývá, tu je jakoby udiven, a potom znova zas nevěří v změny, které se s věcmi udály, a říká, že to je zdánlivé a přelud. Kdysi navečer zpíval píseň o svých šedých vlasech – seděli jsme všichni kolem něho a plakali.“


Nemůžeme se ani dost brzy poučit o tom, jak je snadné nás ve světě nahradit. Domýšlíme se, že jsme bůhvíjak důležití! Myslíme si, že samojediní oživujeme prostředí, ve kterém působíme; domníváme se, že když tu nejsme, všechno se musí zarazit, život, potrava i dech – a zatím si mezery, kterou zůstavujeme, skoro nikdo ani nevšimne, tak rychle se zase zaplní, a často, ne-li něčím lepším, tedy něčím aspoň příjemnějším.


„Meistře,“ řekla, „ponech si mě u sebe, budu u tebe šťastná i nešťastná.“

*

„Jsem vzdělaná dost, abych dovedla milovat a tesknit.“

*

„Rozum je krutý, srdce je lepší.“

*


Kdyby se jen člověk neodvažoval něco slibovat do budoucnosti! Ani nejmenšímu slibu nemůže dostát, natož významnému!

S našimi úmysly je to jako s našimi tužbami. Když se uskuteční, když se splní, nejsou si už vůbec podobny a nám se pak zdá, že jsme neudělali nic a ničeho nedosáhli.


Tak to chodí u všech lidí, kterým záleží na jejich vnitřním vzdělání, že zanedbávají úplně své vnější záležitosti. Vilém prošel takovým údobím.


Není povinností vychovatele lidí ochraňovat před bludem, nýbrž bloudícího vést, ba dát mu vypít plný pohár jeho bludů do dna: to jest moudrost učitelova. Kdo svého bludu jen málo okouší, dlouho s ním vystačí, má z něho radost jako ze vzácného štěstí – kdo jej však do dna vychutná, ten jej musí poznat, není-li blázen.



Výuční list

Umění je dlouhé, život krátký, úsudek těžký, příležitost prchavá. Jednat je lehké, myslit těžké; jednat podle myšlenky je nepohodlné. Každý počátek je veselý, práh je místo nadějí. Chlapec nade vším žasne, dojem je pro něj rozhodující; učí se hravě, vážnost ho překvapuje. Duch nápodoby je nám vrozen, co však máme napodobovat, nesnadno poznáváme. Vzácně nalézáme znamenité věci, ještě vzácněji si jich vážíme. Výšiny nás vábí, nikoli stupně k nim. Zrak upřený k vrcholu, rádi putujeme nížinou. Jen části umění lze se naučit, avšak umělec je potřebuje celé. Kdo se mu naučí jen zpola, bloudí a mnoho mluví; kdo je má celé, nechce než tvořit a mluví zřídka nebo až k posledu. Kdo se mu naučí jen zpola, nemá tajemství ani síly, jeho nauka je jako upečený chléb: chutná a sytí jediný den; avšak mouku nemůžeme zasít a obilí, které má být zaseto, nesmíme semlít. Slova jsou dobrá, nikoli však to nejlepší. To nejlepší slovy neozřejmíš. Duch, ve kterém jednáme, je to nejvyšší. Jen duch je schopen pochopit a zobrazit jednání. Nikdo neví, co činí, jedná-li dobře: špatného však jsme si povždy dobře vědomi. Kdo působí jen znameními, je pedant, pokrytec nebo břídil. Těch je mnoho a je jim dobře, když jsou pohromadě. Jejich žvanění učedníka zdržuje a jejich vytrvalá prostřednost právě nejlepším nahání strach. Výuka pravého umělce však odkrývá smysl, neboť kde chybí slovo, tam mluví čin. Pravý učedník se učí neznámé vyvozovat ze známého a blíží se mistrovi.



OSMÁ KNIHA


„Ty jsi anděl?“ zeptalo se jedno dítě.

„Kéž bych byla,“ odvětila Mignon.

„Proč máš v ruce lilii?“

„Tak čisté a upřímné by mělo být mé srdce, pak bych byla šťastna.“

„A co ta křídla? Ukaž nám je!“

„Znamenají krásnější, která se ještě nerozevřela.“

Tak odpovídala významně na každou nevinnou, prostou otázku. Když zvědavost naší chásky byla ukojena a dojem ze zjevení se poněkud otupil, chtěly ji zase vysvléci. Ale nedopustila to, vzala loutnu, posadila se na tento vysoký psací stůl a zazpívala k neuvěření půvabně tuto píseň:


♫ So laßt mich scheinen, bis ich werde;
      Zieht mir das weiße Kleid nicht aus!
      Ich eile von der schönen Erde
      Hinab in jenes feste Haus.

      Dort ruh' ich eine kleine Stille,
      Dann öffnet sich der frische Blick,
      Ich lasse dann die reine Hülle,
      Den Gürtel und den Kranz zurück.

      Und jene himmlischen Gestalten
      Sie fragen nicht nach Mann und Weib,
      Und keine Kleider, keine Falten
      Umgeben den verklärten Leib.

      Zwar lebt' ich ohne Sorg' und Mühe
      Doch fühl ich tiefen Schmerz genug;
      Vor Kummer altert' ich zu frühe;
      Macht mich auf ewig wieder jung! ♫

♫ Před pravým žitím zdání pouze

a bílý ponechte mi šat!

Jdu z krásné země v spěšné touze

tam dolů v pevný dům ten spat.


Tam na tichou si zdřímnu chvíli,

pak živé oko vzhlédne zas,

pak zanechám tu šat svůj bílý,

svou čistou roušku, věnec, pás!


A nebeské tam zjevy ony,

kdo muž, kdo žena, nedbají,

a žádné roušky, žádné clony

zjasněných údů netají.


Bez nouze žiji, bez námahy,

však bolu krutého znám dost;

já smutkem zestarala záhy –

vraťte mi mládí na věčnost! ♫


Mignon tu seděla v dlouhých bílých ženských šatech; její bohaté hnědé kučery byly zčásti svázány do uzlu; měla Felixe na klíně a tiskla ho k srdci; vypadala úplně jako nadpozemské zjevení a hoch jako sám život: bylo to jako objetí nebes a země.

„Teď,“ říkala, „Mignon už nikdy neleze na stromy a neskáče, a přece cítí stále ještě touhu kráčet po vrcholcích hor, skákat s domu na dům, se stromu na strom. Jak závidím ptáčkům, zvlášť když si stavějí svá hezounká a milá hnízdečka.“



Nemohl žít bez hudby, zvláště ne beze zpěvu a měl při tom zvláštní zvyk, že nechtěl vidět zpěváky. Říkával: „Divadlo nás příliš zhýčkává, hudba tam jaksi slouží jen oku, doprovází pohyby, nikoli pocity. Při oratoriích a koncertech nás hudebníkův zjev vždycky ruší. Pravá hudba je jen a jen pro sluch, krásný hlas je to nejobecnější, co si můžeme pomyslit, a když se před naším zrakem objeví zcela určitý jedinec, který jej vyluzuje, ničí to ryzost a účinek této obecnosti. Chci vidět každého, s kým hovořím, poněvadž to je právě jednotlivec, jehož postava a charakter činí to, co mluví, cenným nebo bezcenným; kdo mi však zpívá, má být neviditelný, jeho tělesný zjev mě nemá podplácet nebo mást. Tady mluví jen orgán k orgánu, ne duch k duchu, ne tisíceronásobný svět k oku, ne nebe k člověku.“ Tak chtěl také při instrumentální hudbě, aby orchestr byl pokud možno skryt, poněvadž nás prý mechanická námaha a nezbytné, vždy poněkud pitvorné pohyby hrajících hudebníků jen rozptylují a matou. Proto neposlouchal hudbu jinak než se zavřenýma očima, aby svou celou bytost soustředil na jediný nezkalený požitek sluchový.


Máme se stříci nadání, v němž se nemůžeme nadít dokonalosti. Ať už to přivedeme kamkoli, přece nakonec, když poznáme dokonalost pravého mistra, budeme bolestně litovat ztráty času a sil, které jsme na takové břídilství vynaložili.

Hoch si hrál s novou hračkou; otec mu ji upravil lépe, pořádněji, účelněji, ale v tu ránu dítě ztratilo na ní zájem. „Tys pravý člověk!“ zvolal Vilém. „Pojď, synu, pojď, bratře, budeme si na světě jen tak hrát, jak se dá!“


Jestliže při něčem nemáme šetřit inkoustu a pera, tedy při zapisování jednotlivých podrobností pamětihodných příběhů.




POZNÁMKY:

1 Námět Vilémovy mladické básně je podoben Lúkiánovu (druhé stol. n. l.) dialogu „Sen“, kde se o spisovatele pře ušlechtilá věda s ušpiněnou bohyní sochařského umění. (Viz mé vlastní poznámky z četby Lúkiána ve spise Zápisník mrtvého muže.)

2 Wernerovy zásady o využitkování pošetilostí jiných lidí a zbohatnutí na cizí útraty jsou ohlasy názorů formulovaných španělským jesuitou Baltasarem Graciánem (1601 – 58), zejména ve spise „Oraculo manual y arte de prudencia“ (výpisky z tohoto díla viz zde), který měl značný vliv na německou šlechtu i měšťanstvo.

3 Melina – pseudonym herce, který se jmenuje vlastně Pfefferkuchen (doslova: pepřový koláč). Jelikož na mnohých místech v Německu se tento koláč jmenuje také Honigkuchen (medový koláč), přeložil si je Melina, aby znělo vábněji (lat. melinus = medový).

4 Princ – Jindra (potomní Jindřich V.) ze Shakespearova „Jindřicha IV.“.

5 Z tohoto místa můžeme odvozovat – prostřednictvím Waltera Scotta (1771 – 1832) – nadšení pro cikánský život, které zachvátilo německou i evropskou romantiku.

6 Jméno Serlo – vzniklo přesmyčkou písmen z F. L. Schröder (1744 – 1816). Podobně je i Jarno z „major“. (Zde si chci dovolit jistou vlastní spekulaci: Serlo by mohla být dost dobře také přesmyčka jména Schillerova, s nímž vedl Goethe podobné diskuse jako románový Vilém se Serlem v sedmé kapitole páté knihy – pozn. Misantropova.)

7 Jarno – přesmyčka z „major“.

8 Menády – byly ve starém Řecku ženy, které se při náboženských slavnostech na počest boha plodnosti Dionýsa (Bakcha) uváděly do stavu extatické zuřivosti. Tím, že Goethe přirovnává Mignon k menádě, chce vystihnout, že ani ve chvíli veselí se nedovedla zbavit křečovité, neovladatelné podstaty své bytosti, a kromě toho ji Goethe spojuje s pradávnou lidovou představou posvátné posedlosti.

9 Zpověď krásné duše – líčí, někdy asi s doslovným použitím jejích zápisků, životní osudy a povahu Susanny Cathariny von Klettenberg (1723–74), přítelkyně Goethovy matky, která měla značný vliv na náboženský vývoj dospívajícího Goetha.

10 Jeremiáda – žalozpěv nad přírodní katastrofou nebo úpadkem státu, nazvaný podle biblického proroka Jeremiáše (narozeného asi r. 650 př. n. l.), oplakávajícího zkázu Jeruzaléma a jeho chrámu (r. 587 př. n. l.).