France - výpisky z díla

ANATOLE FRANCE

Komická historie

Nestavím se bezcitným. Ale co mě vždy překvapuje, je to, že přikládáme takovou hodnotu existencím, které nás jinak ničím nezajímají. Tváříme se, jako bychom věřili, že život sám o sobě je něčím drahocenným. A přece nás příroda sdostatek poučuje, že nic není bezcennějšího a nicotnějšího. Dříve nebývali lidé tak nasáklí sentimentálností. Každý považoval svůj život za nesmírně drahocenný, ale nejevil zvláštní úcty k životu druhého. Stáli tehdy blíž přírodě: jsme tu proto, abychom se navzájem požírali. Ale naše slabé, zmalátnělé, licoměrné pokolení libuje si ve zvláštním potměšilém kanibalství! Požíráme se navzájem, ale přitom prohlašujeme život za něco posvátného a nemáme odvahy si přiznat, že život je neustálá vražda.


Hloupé myšlenky. Ale nám se velmi dobře hodí, protože jsme dobytek. Na to se vždy zapomíná. Jsou to myšlenky hloupé, ale i vznešené a blahodárné. Lidé vycítili, že by, nebýt těchto myšlenek, musili vesměs přijít o rozum. Měli na vybranou mezi hloupostí nebo šílenstvím. Zvolili si zcela rozumně hloupost. Toť základ morálních idejí. Rozdíl mezi dobrem a zlem ve společnosti lidské nepovznesl se nikdy nad nejhrubší empirismus. Byl zaveden ve smyslu čistě praktickém a z pouhé pohodlnosti. Nestaráme se oň, jde-li o křišťál nebo o strom. I vůči zvířatům zachováváme morální lhostejnost. Zachováváme ji i vůči divochům. To nám dovoluje vyhlazovat je bez výčitek svědomí. Tomu se říká koloniální politika. Nepozorujeme též, že by věřící požadovali na svém bohu zvlášť vysokou mravnost. Za dnešního stavu společenského by jim sice nebylo po chuti, kdyby byl chlípný a ostouzel se se ženami; ale nevadí jim pranic, je-li mstivý a ukrutný. Morálka je vzájemná dohoda, učiněná za tím účelem, aby každému bylo zachováno, což jeho jest, pozemky, domy, nábytek, ženy a život sám. Nevyžaduje na těch, kdož se jí podrobují, žádného zvláštního úsilí rozumu, ani charakteru. Je instinktivní a surová. Psaný zákon jde těsně v jejích šlépějích a výborně se s ní snáší.


Byl šílený. Ale je otázka, byl-li jím více než jiní lidé. Celé dějiny lidstva, plné muk, extází a krveprolití, jsou dějinami bláznů a zběsilců.


Proč by se nemělo podařit lidstvu změnit přírodu do té míry, že by v ní zavládl pokoj? Proč by nemohlo lidstvo, jakkoliv je a zůstane nepatrným, dosáhnout někdy toho, že by byl boj o život potlačen či alespoň urovnán? Proč by neodstranilo konečně zákon vraždy? Je možno, že lidské pokolení setrvá v melancholii, deliriu, manii, šílenství a otupělosti až do svého žalostného konce v ledu a tmách.


Je často těžko rozhodnout, kdo je více šílený, zda šílenec nebo jeho lékař. Říká se také, že geniální lidé mají sklon k šílenství. Toť jisto. Proto však ještě nestačí být hlupákem, aby člověk platil za rozumného.


Jsem lékař. Obchoduji se lžemi. Ulehčuji, těším. Lze ulehčit někomu a utěšit ho a přitom nelhat? Jen ženy a lékaři vědí, jak je lež lidem nutna a blahodárna!


Kdyby se společnost rázem dala obrátit jako rukavička, a kdybychom spatřili rub, omdleli bychom všichni hnusem a hrůzou.


Lidé projevují úctu k smrti, poněvadž jsou toho mínění, a to právem, že, je-li úctyhodno zemřít, je každému z nich zaručeno, že alespoň tím dosáhne někdy úcty.


„Uzdravíte se, protože si nelibujete v chorobě a utrpení. Uzdravíte se, protože se chcete uzdravit.“

„Myslíte, že se člověk uzdraví, když chce?“

„Jestliže tomu chce jistým způsobem, niterným a hlubokým, když tomu chtějí naše buňky, když tomu chce naše podvědomí; když tomu chceme s onou temnou, bohatou a plnou vůlí silného stromu, jenž se chce na jaře opět zazelenat.“



Zločin Silvestra Bonnarda

Je zřejmě pošetilé dávat život nešťastníkům. Ale děje se to denně a ani všichni filosofové světa nedokážou ten hloupý zvyk napravit.


Chudák, který nemá žádná přání, je vlastníkem největšího pokladu; je vlastníkem sama sebe. Boháč, který po něčem dychtí, je pouze ubohým otrokem.


Touhy, i nejnevinnější, mají ten špatný důsledek, že nás podrobují někomu jinému a činí nás závislými.


Lidé, kteří se zabývali štěstím národů, učinili své bližní velmi nešťastnými.


Terezka kráčela ke dveřím jako proti nepříteli. Má výborná hospodyně se stala velmi nepohostinnou. Cizí člověk je jí podezřelý. Podle jejího výkladu vznikla tahle její vlastnost z dlouhé zkušenosti s lidmi. Neměl jsem čas uvažovat, zda by tatáž zkušenost učiněná nějakým jiným výzkumníkem měla týž výsledek.


Vědomosti, násilím nacpané do lidí, je zabedňují a dusí. Abychom mohli vědění strávit, musíme ho polykat s chutí.



Ametystový prsten

Práce je člověku prospěšná. Odvrací ho od vlastního života, odvádí ho od děsivého pohledu na sebe sama; zabraňuje mu pozorovat to druhé, jež je on sám a jež mu samotu činí strašnou. Je svrchovaným lékem etickým a estetickým. Práce má do sebe ještě to výborné, že baví naši marnivost, klame naši nemohoucnost a vnuká nám naději v dobrý výsledek. Práce nám dává představu vůle, síly a nezávislosti. Činí nás bohy ve vlastních očích. Činí z nás podle úsudku nás samých hrdiny, genie, démony, demiurgy, bohy, Boha. A vskutku, člověk nikdy nepochopil Boha tak dobře jako v pracovníku.


Lež je zásadou každé ctnosti a každé krásy u člověka. Proto také vidíme, že okřídlené postavy a nadpřirozené bytosti okrašlují jeho zahrady, paláce a chrámy. Ochotně naslouchá jen výmyslům básníků.

Zkrátka, pravda nemá na lidstvo vliv. A bylo by nepříjemné, kdyby jej měla, neboť je na odpor jak povaze lidí, tak jejich zájmům.


Víra v nesmrtelnost duše je civilizaci třeba. Bez ní by se nešťastníci neodevzdávali svému osudu. Víra v příští život je nutna armádám.


To je velmi rozšířený názor. A je mi podezřelý právě svou obecností. Obecné názory se přijímají bez zkoumání. Nejčastěji bychom jich nepřipustili, kdybychom jim věnovali pozornost. Je to s nimi tak jako s oním milovníkem divadel, který po dvacet let vcházel do Comédie-Française, udávaje kontrole prostě jméno: „nebožtík Scribe“. Vstupní právo takto odůvodněné nesneslo by zkoumání. Ale nezkoumali ho.


Jak lze myslet, že náboženské pojmy jsou především umravňující, když vidíme, že dějiny křesťanských národů jsou utkány z válek, vraždění a poprav? Všechny druhy mnichů se poskvrnily nejhanebnějšími zločiny. Členové Inkvizice a faráři Ligy1 byli zbožní a byli ukrutní. Nemluvím o papežích, kteří zalili svět krví, protože není jisto, věří-li v jiný život. Pravda je, že lidé jsou zlá zvířata a že zůstanou zlými i když spoléhají, že přijdou z tohoto světa do druhého, což je – přemýšlíme-li o tom – zpozdilé.


Pokud jde o zmrtvýchvstání na této zeměkouli, děkuji pěkně! Pokud jde o vědomí, jemuž se těším, to je náhoda, úkaz jednoho okamžiku jako bublina utvořená na hladině vody.


Pravda je, že lidé oživení společnou vírou nemají na nic tak nakvap jako na vyhubení těch, kdož smýšlejí jinak, zvláště když odchylka je hodně malá.


Život, alespoň takový, jak my mu rozumíme, je patrně jen nemocí naší planety, plísní rozšířenou na povrchu našeho zkaženého světa. Organický život je plíseň, rozežírající povrch našeho chorého světa. V dalekých prostorech se život vyvíjí normálně v geometrických tvarech krystalizace. Jinak by mě nijak netěšilo pozorovat noční hvězdnaté nebe.


Dav má vášně prudké a prosté, je nepřístupný soudnosti, málo lidí umí vést svého ducha v obtížném pátrání a abychom odhalili pravdu, je nám třeba nepřetržité pozornosti, vytrvalosti vycvičeného rozumu, návyku zkoumat věci soustavně a s jistým důvtipem.

(veliký hluk stoupající z náměstí)

„Co je to zase?“

„To není nic, to je Pecus.“2

Byla to vskutku tlupa občanů, jež dělala veliký povyk.

Pecus je odkojen starými lžemi. Jeho vloha k bludu je znamenitá. Cítě se být málo způsobilý k tomu, aby rozumem rozptýlil zděděné předsudky, uchovává rozšafně dědictví bajek, jichž se mu dostalo od předků. Tento druh moudrosti ho chrání před omyly, jež by mu byly velmi škodlivé. Přidržuje se omylů vyzkoušených. Je napodobitel; jevil by se jím tím víc, kdyby bezděčně neznetvořoval, co napodobí. Tyto znetvořeniny plodí to, co se nazývá pokrokem. Pecus nepřemýšlí. Jej klame vše a je ubohý. Nepochybuje nikdy, jelikož pochybnost je výsledkem přemítání. A často přechází od pitomosti k násilí. Není na něm nic vynikajícího, neboť vše, co vynikne, se ihned od něho odlučuje a přestává mu náležet. Ale bloudí, malátní, trpí. Ba je záhodno ctít ho, neboť z něho pochází všechna ctnost, všechna krása, všechna sláva člověka. Ubohý Pecus!


Zjemnělá kultura tě udělala zbabělým. To je velká otázka, vědět, nezeslabuje-li civilizace u muže odvahu zároveň s divokostí.



Perleťová schránka

Paměti dobrovolníka – Lidi jsou zlí, prchněme před nimi. Štěstí je v samotě. Jsou ještě vzdálené ostrovy, kde lze žít bezelstně a skrytě, pojďme tam!


Muži nadaní mimořádnými schopnostmi měli by žít sami. Což potřebují druhů tímto životem, kde nemohou potkat sobě rovné?



Ostrov Tučňáků

„Nenašel jsem žádnou stopu po vraždění, žádnou známku po krveprolití, ani lebky a skalpy nepřátel, napíchnuté na dlouhých píkách anebo přibité na vesnických vratech. Zdá se mi, že jste si dosud nevytvořili umění a ještě ani kovy nedovedete zpracovávat. Vaše srdce jsou však čistá a vaše ruce neposkvrněné.“


Lidí se vůbec nebáli, protože je neznali a tak jim ještě nikdy nemohli ublížit.


Jakmile začnou nosit šaty a tím se podřídí mravnímu zákonu, zmocní se jich bezměrná pýcha, podlé pokrytectví a zbytečná krutost.

Mravní zákon nutí lidi, kteří jsou doposud zvířaty, aby žili jinak než zvířata, a to je jim nesporně proti srsti, ale také jim to lichotí a dodává sebejistotu; a protože jsou domýšliví, zbabělí a požitkářští, ochotně se podrobují tomuto nátlaku, který v nich pěstuje marnivost a z něhož čerpají jak pocit svého současného bezpečí, tak i naději na své budoucí štěstí. To je podstata každé morálky...

Dát vašim Tučňákům odění je věcí, která může mít dalekosáhlé důsledky. Jestliže dnes zatouží Tučňák po nějaké Tučňačce, ví přesně, po čem touží a jeho choutky jsou omezeny dokonalou znalostí toho, co je skutečným předmětem jeho žádostivosti. Právě v této chvíli se dokonce za bílého dne milují na pláži dva nebo tři páry Tučňáků. Jen se podívejte na tu jejich bezprostřednost! Nikdo si jich nevšímá. A ti, kteří jsou právě v milostném objetí, vůbec nevypadají na to, že by tím byli nějak zvlášť vzrušeni. Jakmile se však budou Tučňačky i jen trochu halit, Tučňák si již neuvědomí tak přesně, co ho k nim vlastně tolik láká. Jeho nejasné touhy se rozplynou do nejrůznějších snů a představ. A nakonec pozná skutečnou lásku se všemi jejími nesmyslnými mukami. Mezitím se Tučňačky naučí klopit víčka a cudně zatínat rty, a přitom se budou tvářit, jako by pod těmi svými hadříky ukrývaly bůhvíjaký poklad!... Jak ubohé!


To, co vy nazýváte vraždou a krádeží, je ve skutečnosti válka a kořist, posvátné základy každé říše, zdroje všech lidských ctností a veškeré velikosti.


Jsem aristokrat a daně platit nebudu; poplatnictví je potupné. Jen ať platí chátra!


Doslechl jsem se, že si lidé vašeho náboženství osobují právo na nesmrtelnou duši, ale zvířatům ji odpírají: to je však nesmyslné a já plným právem pochybuji o jejich zdravém rozumu. Tvrdili mi, že někteří vyvolení tvého boha se za života zříkali jídla, vyhýbali se ženám z lásky k asketickému životu a dobrovolně se vystavovali zbytečnému utrpení. Vždy jsem se obával setkání s těmito zločinci. Jejich zběsilost mě děsí. Jestliže přijmou nějakou filosofii, je to především proto, aby z ní v praxi něco vytěžili. Sirón3, o němž se u nás mluvilo jen s úctou, mě zbavil zbytečného strachu a odvrátil mě od trýzní, k nimž nevědomé lidi svádí pravé náboženství, když mi vysvětlil Epikúrovo učení – a právě to nás vede k tomu, abychom se sami na sebe dívali bez domýšlivé pýchy a beze studu.


Tučňáci jsou nespokojeni s novým zřízením proto, že v něm žijí, a proto, že je přirozené, když si lidé na poměry stěžují. Tučňáci se však zároveň bojí změnit toto zřízení, protože mají strach z čehokoli nového. Jsou nespokojení, jsou sice nespokojení, ale srdcem je to jeden chám4 vedle druhého.


Věříme tomu, co si přejeme, pochybovačnost je mezi lidmi vzácnou vlastností. Sémě pochyb je zvláštní, vzácné, filosofické, nemorální, transcendentní, obludné, plné zlomyslnosti, škodlivé lidem i majetku, příčí se pořádku ve státě a prosperitě říše, je zhoubou lidstva, zkázou bohů, postrachem nebes i země.


Právě jejich nepatrný počet měl pro ně nemalé výhody, především to, že bylo mezi nimi méně pitomců.


Předem se dívali do strouhané cibule, věčně mluvili pohřebním hlasem a neustále naříkali: „Ó Tučňáci, přestaňte s bratrovražednými rvačkami!“ – avšak mohou lidé vůbec žít ve společnosti bez hádek a rvaček, mohou žít bez svých lidských sporů, které jsou bezpodmínečnou podmínkou jejich národního života a mravního vývoje?


Egypťané uctívali krokodýly a ti je požírali; Tučňáci uctívají auta a ta je hubí. Zběsilá hrabivost průmyslníků pustila auto mezi pomatené národy jako Džagannatův vůz5 a povaleči a snobi si z něho udělali věc své idiotské a zhoubné elegance.


Gnóthi seauton6 antické filosofie není příkazem, jehož dodržování by poskytovalo rozkoš, neboť člověk nepociťuje žádné uspokojení z poznání své duše.


Řádil jako smyslů zbavený; celé dny se choval tak, jako by ztratil rozum. Kdyby byl zaměstnán v nějakém soukromém podniku, hned by o tom všichni věděli; ve státní správě je však šílená blbost a nepříčetnost jako doma.



Blouznivá snění

Jednou jsem doma četl Vergilia.7 Vypravoval, jak se za veliké prázdnoty shromáždila semena země, vzduchu a vody, jak plynná zeměkoule začala tuhnout, uzavírat Nerea v oceánu a sama pozvolna nabývat tvarů; vypravoval, jak se země již divila, když viděla svítit nové slunce, a jak z vyšších mraků padaly deště. Tehdy poprvé začaly růst lesy a po neznámých horách se potulovala zvěř, ještě vzácná.

Rodí se zvěř a jako poslední se rodí člověk. Tak se v těch nepamětných dobách naplňuje osud, který ze Země učinil trvalý příbytek zločinu. Rostliny, vysávající svými kořeny zemské šťávy, se jimi živily; rostliny byly jediní nevinní tvorové na této zemi a vytvářely svou živou substanci, destilujíce s úžasným pudem látky neživé nebo aspoň neorganické, neboť o ničem na světě nelze říct: toto je neživé. Rostliny se zrodily; živočišstvo se mohlo zrodit.

První živočichové, ubozí, bez obratlů a bez mozku, žili, požírajíce traviny v lesích. Tak začal živočišný život vraždou. Och, dobře vím, že o stromu se nikdy neříká, že byl popraven: a přece je třeba to říci, neboť byl živý. Měl cit? To se popírá; tvrdí se, že neměl citová ústrojí, že to nebyl jedinec a že nemohl mít vědomí o své jsoucnosti. A přece: strom, každoročně se proměňující v kytici květů, slaví zásnuby, jejichž nádheru a plodnost nepředstihuje nic. A je-li, třebaže já tomu nevěřím, necitelný, není pro to méně živý, a zničit ho znamená ubíjet život stejně, jako když zabijeme zvíře.

Ale živočišné druhy, vznikající jedny z druhých, se stávaly rozumnějšími a silnějšími; dostaly mozek a nervy, jež jim daly vědomí o sobě a vnímání vnějšího světa. Jedny se živily bylinami; ale většina požírala maso živočichů méně silných než oni nebo méně rychlých. Těm nešťastným obyvatelům lesů a hor nestačilo k jejich ubohosti, že jejich život byl podroben hladu a nemoci a zasvěcen smrti; musel mimo to celý plynout ve strachu před nepřítelem a ve smrtelných úzkostech, které pro ně byly hrozné, třebaže to byli tvorové tak tupí. Poslední ze živočichů se zrodil člověk, příbuzný všech a některým z nich blízký. Slova, jimiž bývá charakterizován ještě dnes, naznačují jasně jeho původ: je nazýván tvorem smrtelným. Jaká slova by charakterizovala lépe dravá zvířata, žijící stejně jako on na této zemi a podrobená smrti? Člověk je nesrovnatelně inteligentnější než jeho bratři; ale jeho inteligence není jiného druhu. Převyšuje všechny tvory, ale nemá nic, co by neměli také oni. A rovným všem tvorům ho činí to, že aby mohl žít, je stejně jako oni nucen pojídat to, co bývalo živé; na stejnou úroveň s nimi ho staví zákon vraždy, doléhající na něho stejně těžce jako na všechny ostatní a dělající z něho dravce. Je masožravý; aby se nemusel stydět, že zabíjí své bratry, zapírá je; holedbá se vyšším původem; ale všechno ukazuje, že je spřízněn s živočichy; rodí se stejně jako oni, sytí se jako oni, rozplozuje se jako oni, umírá jako oni. Stejně jako oni je podroben zákonu vraždy, který vládne všem obyvatelům na této zemi. Svého vyššího rozumu využívá k podrobení zvířat, která potřebuje. A třebaže má dobře zásobené stáje, jeho oblíbeným zaměstnáním je lov. Býval to největší požitek králů; a dodnes je. Oddává se prolévání krve s opojením, které jiní živočichové při něm nepociťují. Stejně jako se dravá zvěř nepožírá navzájem, nepojídá ani člověk maso lidské; ale dělá něco, co jiná zvířata nedělají téměř nikdy: zabíjí své bližní; nepožírá je sice, ale zabíjí je, aby se zmocnil něčeho, po čem touží, aby jim zabránil užívat jejich majetku nebo také jenom pro potěšení. Říká se tomu válka a lidé se jí oddávají s rozkoší. Nikdy by je patrně nebylo napadlo páchat tento podivný zločin, kdyby je naň nebyla připravila nutnost zabíjet pro potravu zvířata. Osud to tak rozhodl: od počátku života až dodnes je Země zasvěcena vraždění a bude se na ní vraždit tak dlouho, až na ní život vyhyne. Zabíjet, aby se mohlo žít, bude jejím věčným zákonem.

Myslel jsem na tuto nezbytnost, jíž nikdo z nás nemůže uniknout. Slunce zapadlo. Otevřel jsem okno, díval se, jak se zažehují první hvězdy, a s hrůzou jsem myslel na to, že úděl tohoto světa nejen není jedinečný svou krutostí, nýbrž je možná údělem nesčetných světů a že v nekonečných prostorách, všude, kde jsou živí tvorové, jsou možná podrobeni témuž zákonu, který je přisouzen nám. Kéž ty sestry naší Země zplodí život a bytosti méně nešťastné, než jsme my.

Jestliže je náš úsudek správný, jestliže všechny světy jsou složeny jako náš, jestliže jsou, byly nebo budou stejně obydleny, jestliže jejich obyvatelé podléhají týmž zákonům, které ovládají náš svět, zlo je na svém vrcholu, ovládá nekonečno, a moudrému člověku nezbývá než utéci ze života nebo se smát dobrodružství tak žertovnému.



Cesta do Bagdadu

Byl považován za ducha velmi pozitivního, za člověka velmi úspěšného. Přesto o sobě říkal, že je filantrop.



„Nepiš“

Všechny myšlenky, které lidé svorně přijímají, jsou myšlenky, které lichotí jejich ješitnosti nebo jsou v souladu s jejich nadějemi, myšlenky útěšné – a málo záleží na tom, mají-li pevný základ nebo ne.


Největší hodnoty zahynuly možná beze stop. Ten, kdo pohrdá slávou, stojí výše než ten, kdo ji dobývá lichotnými slovy.


(Doslov) – Myslím, že lidé jsou celkem horší, než se zdají. Neukazují se takoví, jací jsou – skrývají se, když konají skutky, které by mohly vzbudit nenávist nebo opovržení k nim, a veřejně jednají tak, aby je lidé schvalovali nebo aby se jim podivovali. Zřídka se mi stalo, že bych omylem otevřel dveře a nespatřil při tom divadlo, které ve mně probudilo lítost, hnus nebo zděšení nad lidským pokolením.



Zub

Kdybychom vynaložili tolik úsilí na to, abychom se skryli, kolik ho obyčejně vynakládáme na to, abychom se ukázali, vyhnuli bychom se mnohým trampotám.



Jessy

Zlo je podstatou života, a je-li život množství, můžeme s matematickou přesností tvrdit, že na zemi je právě tolik zla jako života.



Rozhovor o pohádkách

Byli nevinní, a proto nemorální... Jenom zkaženost odůvodňuje morálku, stejně jako násilí vyžaduje zákon.



Další citát

Opravdu žít, to znamená jednat. Spekulativní duch činí naneštěstí člověka jednání neschopným.




POZNÁMKY:

1 Katolická liga nebo řidčeji Svatá liga či Svatá unie byla aliance francouzské katolické šlechty, která usilovala o potlačení či vyhlazení hugenotů a byla jednou ze stran v hugenotských válkách. – poznámka Misantropova.

2 latinsky „dobytek, stádo“. – pozn. Mis.

3 Sirón = epikurejský filosof, žijící kolem roku 50 před naším letopočtem v Neapoli, mimo jiné též učitel Vergiliův. – pozn. Mis.

4 chám = neurozený, sprostý člověk; biblický Chám byl jeden z lidí, kteří – lidužel – přežili potopu světa. – pozn. Mis.

5 Džagannatův vůz = obrovský vůz, jenž projíždí v čele procesí indickými ulicemi o každoročním červencovém svátku pána vesmíru Džagannatha. Vůz, jenž má symbolizovat sluneční kotouč a jeho pohyb po obloze, bývá 14 metrů vysoký, s šestnácti koly. Věřící se často v transu pod tento vůz vrhají. – pozn. Mis.

6 Gnóthi seauton, řecky psáno γνώθι σεαυτόν, česky „poznej sám sebe“ – pozn. Mis.

7 Zde se Anatole France možná zmýlil; podle mého názoru nečetl Vergilia, nýbrž Lucretia a jeho dílo „O přírodě“. – pozn. Mis.