Flaubert: Citová výchova

Gustave

FLAUBERT

Citová výchova

(výpisky)



Dejte mi pokoj s vaší ohyzdnou reálností! Co tou reálností vlastně míníte? Jedni vidí černě, druzí modře a dav vidí hloupě. Neexistuje nic méně přirozeného než Michelangelo, a přitom nic mohutnějšího! To pachtění za vnější pravdivostí jen ukazuje, jak hluboko jsme dnes poklesli; a půjde-li to tak dál, stane se z umění jakási jalová nicotnost. Cílem umění – ano, jeho cílem! – je uvádět nás v nadšení zcela neosobní, a toho cíle nedosáhnete drobnými díly přese všechny své finty v provedení. Notáři to kupují za dvacet tisíc franků; myšlenek je v tom za tři sou.1 Ale bez myšlenky neexistuje nic velkého a bez velikosti nic krásného! Olymp je hora! Nejvelkolepějším pomníkem budou vždycky pyramidy. Větší cenu má přebujelost nežli vkus, poušť je cennější než chodník a divoch cennější než frizér!2

To se vládě hodí do krámu: nebyla by tak silná, kdyby neměla na pomoc houf takových kašparů, jako je tenhle člověk.


Všichni si dobře rozuměli. Především nenávist k vládě byla u nich povýšena na nedotknutelné dogma.

A hovor se stočil na ženy. Pellegrin nepřipouštěl, že existují krásné ženy (dával přednost tygrům); ostatně člověčí samička je v estetické hierarchii tvor podřadný:

„Svádí vás obzvláště to, co ji jako pojem degraduje: to jest prsy, vlasy...“

„Ať je to jak chce,“ ozval se Frédéric, „dlouhé černé vlasy, velké černé oči...“

„To známe!“ zvolal Hussonnet. „Seňoritu na pažitu – dejte s tím pokoj!“

Sénécal mentorsky prohlásil, že je lépe zdržet se vůbec, poněvadž prostituce je tyranie a manželství zas nemravnost. Deslauriers viděl v ženách jen hračku pro zábavu, nic víc.


Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává.


Nekonečný lidský proud se vlnil v oblacích prachu, za ustavičného halasu; cítil se všecek zhnusen, jak se mu ošklivily sprosté rysy těch tváří, ty hloupé řeči, ta pitomá spokojenost, jež sálala ze zpocených čel! Ale vědomí, že on je něco víc než tito lidé, přece jen zmírňovalo tíživost té podívané.


Žádné vyšší třídy neexistují. Člověk se pozvedá výš jenom srdcem!


Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!

Úhrnem: vidím tři strany ... ne, tři skupiny – a žádná z nich mě nezajímá: ti, kteří mají, ti, kteří už nemají, a ti, kteří se snaží, aby měli. Ale všichni se shodují v tom slaboduchém zbožňování autority! Příklady: Mably doporučuje, aby se filosofům bránilo uveřejňovat jejich nauky; matematik pan Wronski ve své hantýrce nazývá cenzuru „kritickým potlačováním spekulativní spontánnosti“, Pierre Leroux chce, aby člověk byl donucen vyslechnout nějakého řečníka, a Louis Blanc se kloní k státnímu náboženství – tak je tento národ vazalů posedlý náruživostí pro vládu! A přece ani jediná není zákonná, přes jejich odvěké principy. Tak je principem naší vlády svrchovanost lidu, zahrnutá v parlamentární formě, ačkoli to parlament nepřipouští!


Řekne se, že chci rozvrátit společnost! Nu a kdyby? Co by na tom bylo zlého? Opravdu, ta je pěkná, ta tvá společnost.


Je třeba napadat zděděné názory, všechno, co má charakter instituce.


Nežádám, aby mě lidé měli rádi, ale aby vyhověli mému přání!


Obejdeme se bez nich docela snadno, na mou věru! Ty, které člověka nic nestojí, obírají ho o čas, to jsou peníze v jiné podobě. A všechny jsou tak hloupé, tak hloupé! Můžeš ty hovořit s nějakou ženou?


Ve svědomí vždycky utkví něco ze sofismat, která mu byla vštěpována; zůstane tam po nich pachuť jako po špatném likéru.


Sobectví tvoří pevnou základnu moudrosti.


Člověk nesmí brát ženy vážně.


Dussardier se každého jitra probouzel s nadějí na revoluci, která za čtrnáct dní nebo za měsíc změní svět. Jednoho dne – bylo mu patnáct let – v ulici Transnonain uviděl před kupeckým krámem vojáky: bajonety měli rudé od krve, na pažbách pušek ulpělé vlasy; od té doby se v něm všechno bouřilo proti vládě, byla mu přímo ztělesněním nespravedlnosti. Nerozeznával skoro mezi vrahy a četníky; špicl se v jeho očích rovnal otcovrahu. Všechno zlo na světě naivně přičítal vládní moci; a nenáviděl ji bytostnou, trvalou nenávistí, jež vyplňovala celé jeho srdce a stupňovala jeho citlivost.


Pravda, bída je veliká, to si přiznejme! Ale prostředek k jejímu odstranění nemá v rukou ani věda, ani vláda. Je to problém čistě individuální. Až se nižší třídy odhodlají zbavit svých neřestí, zbaví se i všeho nedostatku. Ať je lid mravnější, a nebude tak chudý!


Prohnilá pohodlnost těch starochů jej pobuřovala, a unášen statečností, jež někdy zachvátí právě ty nejbázlivější, napadal finančníky, poslance, vládu, krále. Frédéric byl rozhodnut nikdy už se nevrátit do tohoto domu, nestýkat se už s těmito lidmi. Myslil si, že je urazil, nevěděl totiž, jakou nesmírnou lhostejností společnost oplývá! Intelektuálně byl velmi osamělý.


Jsou lidé, kteří nemají mezi ostatními jiného poslání než být prostředníky; přejdeme přes ně jako přes most a spěcháme dál.


Od zřízení nejlepší z republik jsme prodělali dvanáct set dvacet devět tiskových procesů, z nichž pro spisovatele vzešlo: tři tisíce sto jedenačtyřicet let vězení a nepatrná sumička sedm miliónů sto deset tisíc pět set franků pokuty.3 – Roztomilé, co?


Samou nenávistí se stával ctnostným.


Utíkáme se k prostřednosti ze zoufalství nad krásou, o které jsme snili!


„Nu, oddělají pár měšťáků,“ řekl klidně Frédéric, – existují totiž situace, kdy člověk nejméně krutý je od ostatních tak odpoután, že by mohl vidět hynout celé lidské pokolení, a srdce by mu nezabušilo.


Hrdinové zrovna nevoní!


Jaká hloupost! Pořád jen žvásty! Nic jadrného!


Obraz představoval Republiku nebo Pokrok nebo Civilizaci v podobě Ježíše, který řídí lokomotivu projíždějící pralesem. Frédéric se na to na chvilku zahleděl a zvolal:

„To je ale hanebnost!“


Tu a tam blýskavice ducha v těchto mrákavách hlouposti, břitké bodnutí do živého, tak nenadálé, jako když vystříkne bláto z kaluže, právo formulované zaklením.


„Dělník je knězem, jako jím byl zakladatel socialismu, Pán nás všech, Ježíš Kristus! Přišla chvíle, aby bylo nastoleno království Boží! Lidé prožili věk nenávisti, začne jim věk lásky! Křesťanství je svorníkem klenby a základem nové stavby...“

„Děláte si z nás legraci?“ zvolal agent s lihovinami. „Kdo to sem pustil takového kněžoura!“


Potřebujeme bezúhonné občany, lidi zcela nové! Hlásí se někdo?


Jací jsou to oslové, jací blbci! Srovnával se s těmi lidmi a v jejich hlouposti nalézal úlevu pro svou poraněnou pýchu.


„Jde tu o lidstvo, o jeho budoucnost!“

„Starej se radši o svou!“


Rovnost surovců, stejná úroveň krvavých hanebností; neboť fanatismus zištných zájmů vyvážil šílení bídy, aristokracie si osvojila zběsilost opilé lůzy a noční čepice se neukázala méně ohyzdnou nežli rudá čapka. Obecná soudnost byla zakalena jako po velkých přírodních převratech. Duchaplní lidé z toho zůstali zpitomělí na celý život.


Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři.


Pellerin vykládal své myšlenky. Režim nejpříznivější pro všechna umění je moudře vedená monarchie. Moderní doba je mu odporná. Přál by si žít za Ludvíka XIV.

„Vlastnictví je právo vepsané do zákonů přírody! Děti lpí na svých hračkách. Všechny národy jsou mého názoru, všechna zvířata.“


Není to pošetilé, brát všechno vážně? Trampot je opravdu až dost, nemusíme si ještě nějaké vymýšlet. Nic nestojí za bolest. Naši dědové si žili lépe. Proč neuposlechnout impulsu, který nás pobádá?


Ach, já už mám po krk těch tatrmanů, už mám dost té holoty, věčně oddané tomu, kdo jí hází chleba do chřtánu! Pořád někdo huláká, že Talleyrand4 a Mirabeau5 byli prodejní: ale posluha tamhle zdola by prodal vlast za padesát centimů, kdyby dostal slíbeno, že se mu tarif za pochůzku zvýší na tři franky! Ach! Jak jsme chybili! Měli jsme Evropu podpálit celou, ze všech stran! Zkrátka, republika mi připadá stará. Kdož ví! Třebas může pokrok uskutečnit jen aristokracie nebo jediný člověk. Podnět přichází vždycky shora! Lid je nesvéprávný, ať se tvrdí cokoli!


Co šejdířských řečí, úsměvů, poklonkování! Hlučně vítal všechny režimy – poněvadž miloval Moc takovou láskou, že by byl zaplatil, aby se mohl prodat.


Pronášely se řeči. Velebily jeho osvícenost, jeho poctivost, jeho štědrost a dokonce i jeho mlčení ve funkci zástupce lidu, neboť nebyl-li řečníkem, měl zato ony závažné vlastnosti stokrát cennější atd.... se všemi příslušnými floskulemi: „Předčasný skon – věčný žal; – druhá vlast – sbohem, či spíše nashledanou!“

Hlína promíšená kamínky dopadla; a už se o něm na světě nemusí mluvit.

Hussonnet s nadsázkou zrekapituloval všechny řeči – ten poctivec Dambreuse byl prostě nejznamenitějším úplatkářem poslední vlády.


Srdce žen jsou jako ty malé sekretáře s tajným pérem, plné zásuvek vsazených jedna do druhé; člověk se namáhá, láme si nehty a na dně nalezne nějaký uschlý kvítek, trošku prachu – nebo prázdnotu!


Byla trochu melancholická – jako jsou cypřiše u vchodu do krčmy.


Věřil jsem, že přišla revoluce, že lidé budou šťastni. Pamatujete se, jak to bylo krásné! Jak se nám dobře dýchalo! Jenže teď jsme na tom zas hůř než kdy jindy. Teď zabíjejí naši republiku, jako zabili tamtu, římskou! Takové hanebnosti! Nejdříve pokáceli stromy Svobody, potom znova zřídili cenzuru a svěřili vyučování kněžím, jen inkvizici ještě odkládají. Proč ne? Kdyby si lidé mezi sebou důvěřovali, mohli by se dohodnout. Ale to ne! Dělníci nejsou o nic lepší než měšťáci, vidíte!


Kdo jej dohnal k takovému zneužití důvěry? Jistě žena! Ženy vás strhují ke všem zločinům.


Neumíráme pro zrady takových žen. Když začnou být příliš odporné, odejdeme; trestat je by znamenalo snižovat se!


Myslel jen a jen na sebe - zasut v troskách svých snů, churav, všecek rozbolestněný a malomyslný; a v nenávisti ke strojenému prostředí, v kterém tolik vytrpěl, toužil po svěžesti trávy, po klidu venkova, po ospalém životě prožívaném pod ochranou rodné střechy, s lidmi bezelstného srdce.


Socialistická sebranka! Kdyby tak bylo možno ji vyhladit!


Hloupost je plodná.



VYSVĚTLIVKY:

1 sou – stará francouzská mince; lidový název pro drobnou minci v hodnotě 5 centimů (centime = setina franku). – Vysvětlivka Misantropova.

2 frizér – (zastarale) „kadeřník“, „holič“. Flaubert ovšem používá i na jiném místě románu toto slovo hanlivě (snad v souhlase s dobovým zvykem) jako synonymum „hejska“. – Vysv. Mis.

3 1229 procesů, 3141 let vězení, 7110500 franků pokuty – toť vskutku „roztomilé“; počítejme však pro zajímavost dál: 3141 : 1229 = 2,5 roku vězení na každého odsouzeného spisovatele; a 7110500 : 1229 = 5785 franků pokuty na každého spisovatele. – Zajímavá čísla. – Pozn. Mis.

4 Charles de Talleyrand (1754–1838 – na obrázku níže) – státník a diplomat z období Francouzské revoluce. V roce 1808 při setkání monarchů v Erfurtu tajně s carem Alexandrem I. uzavřel dohodu o spolupráci a od té doby Napoleona soustavně zrazoval. – Pozn. Mis.

5 Honoré de Mirabeau (1749–1791 – na obrázku níže) – politik, spisovatel a novinář, vůdčí osobnost rané fáze Velké francouzské revoluce. Patřil k nejdůležitějším osobám první fáze revoluce, byl skvělým řečníkem. Později svůj radikalismus zmírnil, v některých případech krále hájil a stal se příznivcem konstituční monarchie. Po jeho smrti ho jakobíni prohlásili za zrádce revoluce a nechali jeho ostatky odstranit z Pantheonu. Jeho památka měla být vyhlazena. Obvinění, že bral úplatky od královského dvora, je sporné. – Pozn. Mis.