Epikúros

Epikúros posílá pozdrav Menoikeovi1


Ani v mládí neváhej zabývat se filosofií, ani ve stáří neumdlévej v této své činnosti. Neboť nikdy není ani příliš brzy, ani příliš pozdě na zdraví duše. Kdo říká, že ještě nenastal vhodný čas pro filosofické úvahy nebo že již vhodný čas minul, podobá se tomu, kdo říká, že ještě není pravá chvíle pro blaženost nebo že již tato chvíle zase není. Pročež se má filosofií zabývat mladý muž i stařec: tento, aby při svém stárnutí zůstával mlád svými mravními hodnotami ve vděčných vzpomínkách na věci minulé, onen, aby při svém mládí byl i sdostatek stár svou neohrožeností před věcmi budoucími. Musíme se zabývat tím, co přináší blaženost, neboť jen tehdy, jestliže máme blaženost, máme všechno, kdežto postrádáme-li ji, děláme všechno, abychom jí dosáhli.

Uváděj v praxi ty zásady, které jsem ti ustavičně vštěpoval, a zabývej se jimi v mysli a měj na paměti, že jsou to základní principy krásného žití.

Zvykni si na představu, že smrt se nás netýká. Neboť všechno, co je dobré a zlé, se zakládá na smyslovém vnímání, a smrt nás smyslového vnímání zbavuje. A tak správné poznání, že smrt se nás nijak netýká, nám dává plný požitek ze smrtelného života, protože neprodlužuje jeho dobu do nekonečna a zbavuje nás naopak touhy po nesmrtelnosti. Neboť není nic hrozného v žití pro toho, kdo opravdu pochopil, že není nic hrozného v nežití. Pročež je pošetilý, kdo říká, že se bojí smrti ne proto, že mu způsobí bolest, až se dostaví, ale proto, že mu působí bolest očekávat ji. Jestliže na nás nějaká věc nedoléhá těžce svou přítomností, pak je zbytečné rmoutit se jejím očekáváním. Nejobávanější ze všech neštěstí, smrt, se nás tedy nijak netýká, protože pokud jsme my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme již my. Nic proto neznamená ani pro živé, ani pro mrtvé, protože prvních se netýká a druzí již neexistují. Lidé však jednou před smrtí prchají jako před největším neštěstím, jindy si ji zas volí jako východisko z neštěstí v životě. Moudrý člověk se ani nezříká života, ani se nebojí nežít; neboť se mu ani neprotiví žít, ani se mu nezdá, že nežít je něco zlého. Stejně jako si nevybírá pokrm, kterého je nejvíce, ale ten, který je nejchutnější, tak plodně využívá ne toho času, který je nejdelší, ale toho, který přináší největší potěšení. Kdo vybízí mladého člověka, aby krásně žil, a starce, aby se snažil krásně život končit, je pošetilým nejen proto, že život je člověku vždy milý, ale i proto, že péče o krásné žití je vlastně zároveň i péčí o krásné umírání. Mnohem horší však je ten, kdo říká:


„Je dobré vůbec se nezrodit,

zrozen však jednou

branami Hadu co nejdříve projít.“2


Třeba mít na paměti, že to, co leží v budoucnosti, není zcela v našich rukách, ale také ne zcela mimo ně, abychom ani s jistotou neočekávali, že se to stane, ani si nezoufali, že se to vůbec nestane.

Podobně je třeba uvažovat, že žádosti jsou jednak přirozené, jednak liché; a z přirozených jsou jedny nezbytné, druhé jenom přirozené. Z nezbytných jsou jedny nezbytné pro štěstí, druhé pro zdraví těla, jiné pro samotné žití. Správné nazírání na tyto věci dovede uvést každý akt volby a každý akt odmítnutí ve vztah ke zdraví těla a ke klidu duše, neboť to je konečný cíl blaženého života. Vždyť všechno konáme za tím účelem, abychom se vyhnuli bolesti a rozrušení. Jakmile toho jednou dosáhneme, utiší se všechen neklid v naší duši, protože živá bytost nemá pak již potřebu jít za něčím, co by jí chybělo, a hledat něco jiného, čím by dovršila blažený stav duše a těla. Jen tehdy totiž postrádáme slast, když cítíme bolest z její nepřítomnosti. Když necítíme takovou bolest, nepostrádáme ji.

A proto říkáme, že slast je počátkem a konečným cílem blaženého života. Neboť jsme poznali, že ona je prvním dobrem, nám vrozeným. Z ní vycházíme při každém aktu volby a odmítnutí a k ní se obracíme, když používáme tohoto pocitu jako měřítka při posuzování každého dobra. A ačkoliv je to první dobro a nám vrozené, nevolíme si proto každou slast, ale leckteré slasti přecházíme, když hrozí nebezpečí, že nám z nich vzejde více obtíží. A mnoha bolestem dáváme vědomě přednost před slastmi v případě, že nás pak provází ještě větší slast za to, že jsme po dlouhou dobu podstupovali bolesti. Každá slast je tedy pro svou povahu, pro kterou je nám vlastní, dobrem, ne každou si však volíme. A stejně i každá bolest je zlem, ne každou však odmítneme. Teprve po srovnání a zvážení toho, co je pro nás prospěšné a co ne, můžeme o všech těchto věcech rozhodovat. Neboť za některých okolností poznáváme, že dobro je pro nás zlem a naopak zlo zase dobrem.

Nezávislost na žádostech pokládáme za velké dobro, ne proto, že bychom chtěli mít stále málo, ale proto, abychom se, jestliže nemáme mnoho, dovedli málem spokojit opravdově přesvědčeni o tom, že s největší rozkoší požívají přepychu ti, kdo ho nejméně postrádají, a že to, co si příroda žádá, lze si snadno opatřit, co však je liché, že není snadné získat. Jídla s prostou chutí působí stejný pocit slasti jako nákladná hostina, jestliže člověka zbavují veškeré trýzně vzniklé z pocitu nedostatku. Chléb a voda vyvolávají nejvyšší pocit slasti, jestliže je člověk požívá tehdy, když je potřebuje. Zvyk žít prostým a nenákladným způsobem života přispívá jednak k dobrému zdraví, jednak činí člověka rozhodným při plnění nevyhnutelných úkolů v životě. Vyzbrojuje nás k tomu, abychom dovedli lépe snášet bohatý požitek, jestliže se nám ho tu a tam dostane, a připravuje nás k tomu, abychom dovedli neohroženě čelit náhodám osudu.

Proto když říkáme, že slast je konečným cílem, nemíníme tím slasti prostopášníků a ty, které spočívají v požitcích, jak se domnívají někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo s ním nesouhlasí nebo si je špatně vykládají,3 nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle a nemá neklid v duši. Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a s dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.

O všech těchto a ostatních jim podobných věcech rozvažuj ve dne v noci a nikdy ani v bdění, ani ve snění nebudeš vyveden ze stavu klidu a budeš žít jako bůh mezi lidmi. Neboť nikterak se nepodobá smrtelnému tvoru člověk, který žije uprostřed hodnot nesmrtelných.


DALŠÍ CITÁTY


Komu nestačí málo, tomu nestačí nic.


Snažme se každého následujícího dne lépe užíti než předešlého, pokud jsme na cestě; když pak dojdeme na konec, oddávejme se vyrovnané radosti!


Mysl, jež pochopila cíl a mez těla a potlačila bázeň z věčnosti, učiní náš život sám o sobě dokonalým, takže nepotřebujeme k němu ještě nekonečnosti; přitom se ani nevyhýbá slasti, ani nehyne, když přijde čas odejít ze života, s pocitem, že ještě nedosáhla něčeho z toho, co je na životě nejlepšího.


Ze žádostí ty, které nepůsobí bolest, nejsou-li ukojeny, nejsou nezbytné, nýbrž jsou spojeny s touhou, jež snadno pomine, jakmile se ukáže, že se týkají věcí těžko dosažitelných nebo že nám mohou přinésti škodu.


Svou povahu si ceňme jako osobitý projev sebe sama, ať už máme povahu dobrou a lidé nás chválí, ať už je tomu naopak. Podobně si máme cenit povahy svých bližních, pokud jsou k nám ovšem slušní.


Odmyslíš-li si pohled, tělesné obcování a vzájemný styk, je veta po milostném citu.


Bláhové je prositi bohy za to, co si člověk může opatřit sám.


Žije-li člověk svobodně, nemůže získat velké jmění, poněvadž se to stěží podaří bez otročení davu nebo vladařům, přitom má ovšem všeho hojnost.


Ušlechtilý člověk pečuje o své blaho tím, že si hledí uchovat mládí.


Nade vše největším bohatstvím je soběstačnost.


Nestálé je všecko lidské dobro a zlo.


Kdo nejméně potřebuje zítřek, nejslastněji se s ním setká.


Prožij svůj život v skrytu!


Toto nepíši pro mnohé, nýbrž jen pro tebe, neboť jsme jeden druhému dosti početným posluchačstvem.


Život člověka nemoudrého je nevděčný a uspěchaný; stále se jen žene za budoucností.


Je směšné, spěcháš-li k smrti z omrzelosti životem, když jsi způsobem svého života zavinil, že musíš spěchati k smrti.


Mnohý člověk, boje se nouze, uchyluje se ze strachu před ní k činům, které ji nejspíše působí.


EPIKÚROS

v dílech velikánů ducha


Epikúros. – Ano, jsem hrdý na to, že Epikurův charakter pociťuji jinak než možná kdokoli druhý, a při všem, co od něj slyším a čtu, vychutnávám štěstí pozdního odpoledne starověku: – vidím, jak jeho zrak hledí na širé bělavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl4 – štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.


Žij v skrytu,5 abys mohl žít sobě! Žij v nevědomosti o tom, co se tvému věku zdá nejdůležitější! Vlož mezi sebe a dnešek kůži alespoň tří staletí! A pokřik dneška, hluk válek a revolucí, nechť ti zní jako šepot!

(F. Nietzsche: Radostná věda)

Přemýšlím, které náboženství je nejblíž pravdě. Ovšemže se všechna mýlí, protože člověk nemá pravdu nikdy, ale třebas hinduismus, šintoismus, satanismus, animismus nebo uctívači Slunce jsou hodně blízko pravdě. Hlavně se mýlí každý monoteismus. On se nejenže mýlí, on je dokonce směšný a hloupý. Nemůže existovat jediný Bůh, bůh stvořitel všehomíra. Neboť pak by i On musel mít svého stvořitele a tento stvořitel Boha zase jiného svého stvořitele a tak dále donekonečna. Možná to tak i je, ale v nekonečném množství. A jak již řekl Epikúros, bohové se nestarají o tento svět ani o žádný jiný. Nikdo tedy není v přírodě a v kosmu jediným Bohem, nikdo není takový božský suverén, aby nezávisela jeho existence od jiných entit, jejichž počet je nekonečný. Zdaž se tento nekonečný počet entit nenazývá „příroda“ či „kosmos“? Tyto entity nikdo neřídí; všechno ve vesmíru funguje a udržuje se samo sebou v závislosti na všem ostatním, co v něm je. Je to chaos, ale i chaos nás dovede nakonec ke smrti a k řádu – a naopak. Blízko pravdě je tedy hinduismus, jenž zná skromně toliko na sto tisíc různých božstev; blízko pravdě je i šintoismus, který uctívá božskou přírodu a moudrost předků, neboť pravým bohem je jen příroda; a prvotní myšlenka, tedy myšlení předků, je vždycky nejsprávnější a neměla by se měnit. Blízko pravdě je i satanismus, v němž je každý svým vlastním bohem, byť ne naprosto suverénním; blízko k pravdě je animismus, první a nejlepší náboženství, jež přiznává všem těmto nekonečným přírodním a kosmickým entitám duši; blízko k pravdě jsou i uctívači Slunce, protože ono se udržuje zdánlivě samo sebou a zdánlivě vystupuje každý den nad obzor jako neporazitelný suverén a dárce života a světla. Ale ani Slunce není nesmrtelné a zcela nezávislé na okolí. Není tedy jediný Bůh, bohů je nekonečné množství, což se nazývá „příroda“ či „vesmír“.

Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže)


Epikúros v dopise Hermarchovi:6

„Bolesti v měchýři a v břiše jsou tak velké, že už větší být nemohou. To vše je však vyváženo duševní radostí, kterou pociťuji při pomyšlení na své učení a na své objevy.“

(Cicero: Tuskulské hovory)

Epikúros říká: „Mudrc ať se nezabývá veřejnými záležitostmi, leda dojde-li k něčemu mimořádnému.“

(Seneca: O volném čase)

S čerty ani s lidáky nejsou žádné žerty. Lépe si s nimi nezačínat, nic od nich nechtít a hlavně všude tvrdit, že nic nemám a nic nechci; že nemám brýle; že nemám bankovní konto; že nemám žádné zájmy, žádný majetek, žádné schopnosti, žádné vědění, žádné myšlenky, nic, co by mi mohli vzít a na čem by se mohli přiživit. Žít ve skrytu, jak doporučoval Epikúros. Stane se ze mne notorický lhář. Ode dneška budu ve všem lhát a zapírat, všechno jejich snažení sabotovat nebo budu němý. Jako ve válce. Nenápadné, zato však pádné sabotáže. Skryji svého misantropického ducha za závoj neproniknutelných lží a vzdorovitého mlčení. Je to fašismus!

(Misantrop: der Feuerteufel)

Epikúros: ten se všemu zmatku té rozkacené doby jen smál a tvrdil osamoceně a dlouho, dlouho předtím, že veškeré pobožnůstkářské konvulze jsou beztak zbytečné, neboť bohové, pokud vůbec existují, se o náš svět beztak nezajímají. On byl v dějinách lidstva ovšem jen jeden z mála s rozumem v hlavě. Jako vždycky. Lidé si sice o sobě myslí, že jsou rozumní, ale skutečná inteligence je u nich přesto velmi vzácným jevem. Jen zřídka se mezi nimi objeví někdo inteligentní, kdo něco dobrého vymyslí, vynalezne či kdo něco mylného vyvrátí – jako Epikúros. Ostatní bezduchá masa lidí se jen veze.  –

Epikúros je maják za všech dob. Bohužel, Epikúros se tenkrát smál už asi půl tisíc let pouze ze záhrobí, a nikdo ho neposlouchal. Pomník nesmrtelné slávy mu rozhodně nevěnovali – alespoň ne v dobrém úmyslu. Pomníky se totiž stavějí jiným. Mozarta, největšího hudebního génia všech dob, pohodili jako psa zašitého v pytli do společné jámy pro chudinu, ale kdejaké přebytečné pako, které v podnapilosti narazí na motorce do stromu, má v každé druhé zatáčce okázalý improvizovaný pomníček se svíčičkami a květinovými věnečky. Velkému filosofovi Epikúrovi to navíc ještě později křesťané „spočítali“! Drze si na něj otevírali své nevymáchané tlamy. A tak se světem přelila vlna tsunami křesťanství, která zpustošila mnohá kvetoucí pobřeží...

Tartuffe je podlý licoměrník s maskou svatouška, leč není potrestán; dobří naivní lidé se pouze zachrání z jeho úkladů. Kde v tom je mravní poučení? Nikde. Jako v životě. Příroda se čerta stará o to, kdo je dobrý a kdo zlý. Molière byl nejspíš dobře obeznámen s touto epikúrovskou myšlenkou.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

To jsou obě fyziologické reality, na nichž, z nichž vyrostlo učení o vykoupení. Zovu je sublimním pokračováním hédonismu7 na podkladě veskrze morbidním. Nejblíže mu je příbuzný, byť i s velikým nádavkem řecké vitality a nervové síly, epikureismus, pohanské to učení spásy. Epikúros typickým dekadentem: já prvý jsem ho takto poznal. – Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti – nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky...

Pomalu rozdmychaný plamen pomsty, pomsty čandalů – to opanovalo Řím, týž druh náboženství, proti němuž v jeho preexistenční8 formě již Epikúros9 zdvihl válku. Čtěte Lucretia,10 abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. – Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, – již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel... Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k „světu“, Žid, věčný Žid par excellence.

(F. Nietzsche: Antikrist)

Tuskulské hovory od Cicerona se mi zatím moc nelíbí, lépe řečeno vůbec. Cicero byl vyznavač Platónův a odpůrce epikurejců, takže přímo můj antipod. Na těchto knížkách jsou však nejlepší ty poznámkové aparáty, z nichž čerpám důležité a zajímavé podrobnosti z antických dějin.

Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch „zabloudil“, jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius; tehdy Cicero nudí, prudí.

Epikurejskou filosofii vůbec Cicero, jak vidno, nesnáší, až je to podezřelé. Je patrné, že na něj tato filosofie udělala velký dojem, ale buď jí nerozumí, nebo ji nemůže přijmout z jiných důvodů, z nějaké té nietzscheovské „idiosynkrasie“. Osobně bych odhadoval, že Cicero odmítá Epikúra hlavně z politických důvodů a z důvodů rozvratnosti Epikúrových myšlenek na etiku a morálku. Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco „vyššího“, jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí. Vyčítá dále Epikúrovi, že postrádá systém, že je prost důslednosti, že je měkký a podobně. Ale v tom to právě asi vězí; že pravda o životě nemůže být nikdy vtěsnána do úzkých definicí a hotových závěrů. Cicero se pře s Epikúrem o každé slovíčko, avšak uniká mu ten fakt, že pro každou životní situaci platí jiná zaklínací formulka, abych tak řekl, jiná definice, jiné pravidlo – nebo jich je dokonce několik. Proto je Epikúrovo učení plné paradoxů, protimluvů a nesrovnalostí. Zdánlivě ovšem! Nietzsche si také odporuje v každé větě, a přesto celek dává smysl. A co teprve věčná féerická hříčka Ladislava Klímy! Takový je totiž život. Nelze jej vtěsnat do logických škatulek, sám je nelogický, nerozumný, plný omylů a nečekaných zvratů. U mne byste také našli mnoho paradoxů a protimluvů. Ale myslitel je špatný, pokud nedovede hned v následující větě vyvrátit větu předešlou! Tak je nejvíc podoben životu! Ten se přece také sám vyvrací! A obvyklé námitky proti Epikúrově „rozkoši“ prostě vyplývají z toho nejednoznačného slova. Jako mají jiní za smysl života jednou ctnost, podruhé dobro, potřetí vůli k moci, vždy je to jen jiný název pro totéž – pro rozkoš. A největší rozkoší může být pro mudrce opravdu nepřítomnost bolesti, jakož i nahlédnutí, že nic jiného nenaplňuje filosofa tolik potřebným duševním klidem a blahem než netrpět. V tom jsem zajedno s Epikúrem (a nemyslím si, že bych byl proto hned měkký). I když podobné závěry činí i jiní, například Schopenhauer – a nakonec i sám Cicero na některých místech. Nechápu jeho vzdornou averzi vůči Epikúrovu učení, jež místy přechází až v záštiplnou posedlost. Pakliže nás někdo spasil od utrpení, od strachu z bohů a ze smrti, pak je to jedině Epikúros.

Cicero pohrdá Řeky, nenávidí Epikúra, a přece mluví nakonec jako on o rozkoši!

Cicero na jednom místě říká, že Epikúrovo myšlení se v ničem neliší od uvažování zvěře. Ani netuší, jak mi tímto zdánlivě znevažujícím výrokem mého oblíbeného filosofa ještě více vychválil!

(Misantrop: Zápisník živého muže)

Nestačí být brilantním spisovatelem a pronikavým myslitelem, musíte se také někomu zalíbit a nežít - řečeno s Epikúrem - "ve skrytu". Ale žít ve skrytu, to je právě podmínka a zároveň i důsledek moudrého života s velkým Ž! Kolikrát Epikúros výslovně zdůrazňoval, že jeho filosofie nespočívá v honu za požitky, nýbrž v rozumném vyhýbání se strastem. Přesto existuje, hlavně díky křesťanům, nesmazatelně zažraná představa o epikureismu jako o požitkářství pro prasata. I kdyby se pak našinec zbláznil, tenhle klín jim z hlavy nevyrazí - protože zkrátka nejsou dost inteligentní (a v posledku i čestní), aby to pochopili a přijali za vlastní! To je nejjednodušší a nejzřejmější pravda, jíž se lze na tomto poli dobrat.

(Misantrop: Škarohlíd)

Ne – pohled na tohoto neživého zajíce zde ležícího přede mnou, nad jehož vyhaslým tělem bez duše pietně postávám, nevzbuzuje zármutek. Ušák nebyl zabit: on prožil plný, spokojený a svobodný život; on jistě předal svoji zaječí ideu, své geny další generaci, nikdy nepoznal žádné zajetí, lidskou zvůli a nespravedlnost, žádnou dřinu, nikdy nikomu nemusel sloužit; celý život si volně běhal po lesích a polích, jak se mu zachtělo. Nyní tu leží schoulen v závětří kořání stromu, jako kdyby jen spal; ba jistě také spal, a zemřel blaženou smrtí ve spánku, jež je vyhrazena jen spravedlivým z nejspravedlivějších. Nebál se smrti. Pro něho, jako pro filosofa Epikúra, smrt nic neznamenala. Prožil šťastný život, aniž by si svou smrt uvědomil. Takového úmrtí nemusí nikdo litovat.

(Misantrop: Vanaprastha)

Ze starých Řeků je svým dochovaným dílem asi nejlepší Epikúros.

(Misantrop: Reinlebensborn)

Seneca je mi sympatický tím, že chválí Epikúra, a to i přesto, že – jak sám píše – je to v rozporu s jeho souvěrci, to jest se stoiky.

(Misantrop: der Wandervogel)

CHVÁLA EPIKÚRA
Z TAKOVÉ TMY tak jasné pozvednout světlo,
jenž první jsi uměl a ozářit života dary,
za tebou kráčím, ty řeckého plemene chloubo,
v tvé šlépěje pevně teď vlastní chodidla kladu –
ne že bych s tebou snad soutěžit toužil, spíš z lásky,
že se ti podobat chci; což vlaštovka může
se labuti rovnat? či v kolenech nepevné kůzle
dokázat v běhu tolik co závodní hřebec?

Tys objevil věci, otče, ty o svoji moudrost
otcovskou s námi se dělíš, z tvých stránek, ty slavný,
jako když včely se v kvetoucí pasece pasou,
nejinak my všecka zlatá sajeme slova,
zlatá a nad jiné hodná žít na věčné časy.
Kdykoli totiž tvá nauka započne hlásat
podstatu věcí co rozenka božského ducha,
děs vyprchá z duše a couvnou ohrady světa
a věci i děje se ukáží v prostoru celém.
(Lucretius: O přírodě 3.)

Epikúros, když chce popřít přirozené společenství mezi lidmi, říká:
„Nedávejte se klamat ani svádět, lidé, a neuchylujte se od pravé cesty! Není přirozeného společenství mezi rozumnými bytostmi. Věřte mi! A ti, kteří říkají něco jiného, klamou vás a usuzují nesprávně.“
Co říkáš, filosofe? Čím se ti asi jeví zbožnost a svatost?
„Bohové neexistují, a jestliže i existují, nestarají se o lidi a nemáme s nimi nic společného. A co lidé nazývají obecně zbožností a svatostí, to je lživý výmysl podvodníků a sofistů nebo zákonodárců, kteří chtějí zastrašit a držet na uzdě lidi páchající bezpráví.“
A potom se žení, plodí děti, účastní se správy obce a stávají se kněžími a věštci. Kterých bohů věštci? Těch, kteří neexistují. A sami se dotazují Pýthie, aby vyslechli lži, a jiným vykládají věštby. Ó, jaká je to nestoudnost a jaké kejklířství!
„Poslyš dále, že stud je pošetilost, že otec není nic, že syn není nic.“


POZNÁMKY:

1 Menoikeus – přítel Epikúrův, známý pouze jako adresát tohoto dopisu.

2 Je dobré vůbec se nezrodit – podobné pesimistické výroky nebyly v řecké literatuře ojedinělé, nacházejí se též např. u Theognida, Bakchylida, Euripida; citát pochází ze Sofokleovy tragédie Oidipús na Kolónu, v níž se říká ústy sboru starců toto:

Nezrodit se vůbec // je moudrost největší; // kdo na svět přijde však, // je druhá výhoda // co nejrychlej se vrátit // tam zas, odkud vzešel. (Poznámka Misantropova)

3 jako např. Cicero v Tuskulských hovorech či Nietzsche v Antikristovi (kritický aforismus viz zde níže). – Pozn. Mis.

4 Velký řecký filosof Epikúros (341–270 př. n. l.) trpěl bolestmi v močovém měchýři a břiše, jak vyplývá například z jeho dopisu Hermarchovi, který cituje Cicero v Tuskulských hovorech. V nich Cicero Epikura a jeho filosofii stále napadá a vyčítá jí změkčilost. Polemiku s Ciceronem a moji svého druhu „obranu Epikurovu“ viz ponejvíce v mém spise Zápisník živého muže. Naprosto sdílím s Nietzschem jeho obdiv k tomuto velkému řeckému filosofu! – pozn. Mis.

5 „Žij v skrytu!“ – hlavní zásada řeckého filosofa Epikura. – pozn. Mis.

6 Hermarchos (též Hermarchus)epikurejský filosof (asi 325–asi 250 př. n. l.). Žádné jeho dílo se nedochovalo jinak než ve velmi kusých zlomcích, ale podle Diogena Laërtia prý psal vynikající spisy namířené proti Platónovi, Aristotelovi a Empedoklovi (v zachovaném zlomku ze spisu Proti Empedoklovi se zabývá otázkou nutnosti zákonů ve společnosti). – Pozn. Mis.

7 Hédonismus – směr řecké filosofie po Sókratovi, shledávající ctnost v štěstí (v schopnosti požívání); předchůdce epikureismu. – pozn. překl. J. F.

8 Preexistence – předchozí existence, předexistence. – pozn. překl. J. F.

9 Epikúros (342–270 př. Kr.) – řecký filosof, hlásající, že se člověk má odvrátit od utrpení; cílem života je mu štěstí (tj. klidná mysl a klidný život v kruhu přátel, nikoli požitkářství, jež bývá s jeho jménem spojováno). Nietzschův poměr k němu není ustálen; jednou v něm potírá dekadenta, předchůdce křesťanství, podruhé ho velebí jako typického zástupce antiky proti křesťanství (proti „lži o nesmrtelnosti“, E. skutečně popírá nesmrtelnost). Snad je to tím, že v Epikúrově učení jsou vedle oné uvedené složky, blízké stoicismu a křesťanství, také momenty odlišné (materialismus aj.), Nietzschovi patrně sympatické. – pozn. překl. J. F.

10 LucretiusTitus Lucretius Carus (98–44 př. Kr.), římský básník, přívrženec epikureismu, jehož filosofickou soustavu zbásnil v didaktické básni „De rerum natura“. – pozn. překl. J. F.