Epiktétos: Rukojeť / Rozpravy

EPIKTÉTOS

RUKOJEŤ

(ΈΓΧΕΙΡΙΔΙΟΝ)

(jak ji zapsal Epiktétův žák Flávios Arriános)

(απογραφα / výpisky)



Budeš-li toužit po úředních hodnostech, docela jistě nedosáhneš toho, čím jedině se získává svoboda a štěstí.


Zemřelo tvé dítě? Bylo vráceno. Zemřela ti žena? Byla vrácena.


Můžeš být nepřemožitelný, nebudeš-li se pouštět v žádný zápas. Uvidíš-li někoho, kdo se těší zvláštní vážnosti nebo má velikou moc nebo nějak jinak je proslulý, měj se na pozoru, aby ses nikdy nedal strhnout představou a nepokládal ho za šťastného! Není tu na místě ani závist, ani žárlivost; ty sám přece nebudeš chtít být ani praetorem, ani radním, ani konsulem, nýbrž svobodným člověkem.


Jestliže toužíš po moudrosti, už předem se připravuj na to, že se ti mnozí budou vysmívat, že se ti budou pošklebovat a říkat: „Najednou se k nám vrátil jako filosof,“ a „Čím to, že se na nás dívá tak zvysoka?“ Ty se však přidržuj toho, co se ti zdá nejlepším! Jestliže však těm lidem podlehneš, sklidíš dvojnásobný výsměch.


Jestliže se ti někdy přihodí, že se přichýlíš k vnějším věcem s úmyslem někomu se zalíbit, věz, že jsi opustil své životní zásady. Spokoj se tedy za všech okolností tím, že jsi filosof; ale chceš-li se jím ještě také zdát, zdej se jím sobě samému, to jistě svedeš.


Ať tě netrápí takové úvahy jako tyto: „Budu žít v nevážnosti a budu všude bezvýznamný.“ Jaká je v tom nevážnost? „Opatři si tedy peníze,“ řeknou leckteří. Jestliže si je mohu opatřit a zachovat si přitom svou počestnost a šlechetnost, ukaž mi cestu a opatřím si je. Jestliže však žádáte, abych se vzdal svých vlastních statků jen proto, pak sami vidíte, jak jste nespravedliví a nerozumní. A proto nežádejte, abych dělal něco, čím bych právě těchto vlastností pozbyl.


Myslíš, že jako filosof můžeš stejně jíst a stejně pít jako dříve, mít stejné žádosti a stejné nechuti? Musíš odejít od lidí, snášet pohrdání od lecjakého otroka a na potkání výsměch, ve všem být v nevýhodě. To si bedlivě rozvaž, zdali chceš za tuto cenu získat svobodu, duševní klid! Pakli ne, nepouštěj se do toho. Jedním člověkem musíš být: buď dobrým, nebo špatným; buď se musíš usilovně obírat svou vůdčí částí, nebo vnějšími věcmi; buď se cele zabývat svým nitrem, nebo vnějším světem; to jest, zaujímat stanovisko buď filosofa, nebo obyčejného člověka.


Když nedosáhneš něčeho, co chceš, nebo když upadneš do něčeho, co nechceš, nezbytně budeš reptat na ty, kteří jsou toho původci, a budeš je nenávidět.


Většinou mlč nebo mluv jen to, co je nutné, a to stručně. Zřídka, jen když toho vyžadují okolnosti, hovoř, ale nikdy o všedních věcech: ani o zápasech šermířů, ani o dostizích, ani o zápasnících, ani o jídle nebo pití, o jakých se všude hovoří; a jsi-li náhodou sám s cizími, mlč!

Hostinám u lidí do filosofie nezasvěcených a nevzdělaných se vyhýbej; upínej všechnu pozornost k tomu, abys nikdy nezabředl v nízkost takových lidí. Neboť věz, že je-li soudruh poskvrněn, nezbytně se s ním poskvrňuje i ten, kdo se s ním stýká, i kdyby snad sám byl čistý.


Nikde o sobě neříkej, že jsi filosof, a nemluv mnoho před obyčejnými lidmi o svých filosofických zásadách, nýbrž podle svých zásad jednej!


Co chci já? Poznat přírodu a následovat ji.


První a nejpotřebnější oddíl ve filosofii je ten, který se týká užívání zásad, jako například zásady: Nelži!


EPIKTÉTOS

ROZPRAVY

(ΔΙΑΤΡΙΒΑΙ)

(jak je zapsal Epiktétův žák Flávios Arriános)

(απογραφα / výpisky)


Pojď, mládenče, do svého vlastnictví; neboť tobě je souzeno být ozdobou filosofie; tvé jsou tyto statky, tvé jsou tyto knihy, tobě náleží tyto rozpravy.


Protože ty pokládáš sebe jaksi za jednu z mnoha nití v oděvu, nuže ty se musíš starat o to, jak by ses připodobnil ostatním lidem, zrovna jako i nit se nechce od ostatních nití ničím výjimečným odlišit. Ale já chci být oním proužkem purpuru, nevelkým, ale zářivým. Proč mi tedy říkáš: „Připodobni se většině?“ A jak bych pak ještě dále mohl být tím purpurem?1


Valnou většinou jsme něco jako nezdárníci v říši zvířat. Neboť co jiného je utrhačný a zlomyslný člověk? Hleďte tedy a mějte se na pozoru, abyste se nestali některým z těchto nezdárných tvorů!


Triptolemovi2 zřídili všichni lidé svatyně a oltáře za to, že prý nám daroval ušlechtilé plody; ale tomu, kdo nalezl pravdu a na světlo ji vynesl a zjevil, kdo z vás za to postavil oltář nebo zasvětil chrám nebo sochu nebo kdo z vás se klaní bohu z vděčnosti za něj?


Když se někdo zatvrdí jako kámen, ačkoli byl usvědčen z omylu, jak je možno ještě na něho působit důvody?


Většina z nás se bojí odumření těla a podnikli bychom všechno možné, aby nás něco takového nepostihlo, ale když odumírá duše, to je nám jedno.


Ale z čeho mám být živ, namítne někdo, když nic nemám? A filosof by měl zapotřebí jiným důvěřovat a na jiné spoléhat, místo aby se staral sám o sebe, a měl by být horší a zbabělejší než zvířata, z nichž každé samo sobě stačí a nepostrádá ani vhodné potravy, ani přiměřeného a přirozeného způsobu života?3

Ale zatím – co se děje? Váš učitel je mrtvola a mrtvoly jste i vy. Sedíte a naříkáte nad zítřkem, z čeho že budete živi. Otrocká duše, opatříš-li si, budeš mít; pakli si neopatříš, půjdeš odtud.4 Proč se rmoutíš? Kdopak by ještě mohl být vládcem člověka takto smýšlejícího?

Ale my smýšlíme o sobě tak, jako bychom byli jen břicho, jen vnitřnosti a pohlavní ústrojí, právě proto, že se poddáváme strachu a že hovíme svým žádostem a těm, kteří mají možnost nám dopomáhat k těmto věcem, lichotíme a těch se i bojíme.


Může-li někdo něčeho dosáhnout sám od sebe, je pošetilý a nejapný, jestliže se pokouší toho dosáhnout od jiného. Takový člověk je skutečně jen mrtvola a trocha ubohé krve, nic víc.


Pročpak my, filosofové, nejsme činní? Především hned já: Hlavní věc je, abych se vyspal.


Všechno, co se děje ve shodě s přírodou, správně se děje.


Svoboden je ten, komu se všechny věci dějí podle jeho vůle a komu nikdo nemůže překážet. Nuže, je snad svoboda bláznovství? Uchovej bůh, neboť šílenství a svoboda se spolu nesrovnávají.


Je možné uniknout lidem? A jak by to bylo možné? Anebo je možné, když se s nimi stýkáme, je změnit? Co nám tedy zbývá, anebo který prostředek lze najít k tomu, abychom s nimi žili? Ten, že oni budou dělat, co se jim zdá dobré, a my že se přesto budeme chovat ve shodě s přírodou. Ty však jsi netrpělivý a mrzutý, a jsi-li sám, říkáš tomu osamělost, a jsi-li s lidmi, říkáš jim pleticháři a lupiči a stěžuješ si i na své rodiče a děti, bratry a sousedy. Ale měl bys tomu, když jsi sám, spíše říkat klid a svoboda a sebe pokládat za podobného bohům.


Je někdo nespokojen, protože je sám? Ať je za trest osamělý!


Jako je tesařovou látkou dřevo a sochařovou spěž5, právě tak život jednoho každého je látkou životního umění.


Za všech okolností uchovám duši ve shodě s přírodou.


JAK SE MÁME CHOVAT K TYRANŮM – Má-li někdo nějakou přednost nebo se aspoň domnívá, že ji má, i když ji nemá, ten, je-li nevzdělaný, nezbytně si musí na ní zakládat. Tak například tyran o sobě říká: „Já jsem ze všech lidí nejmocnější.“ A co mi můžeš poskytnout? Co tedy zmůžeš? „Všichni lidé si mne hledí.“ Nevíš, že každý člověk si hledí sebe a tebe jen tak jako svého osla? Neboť kdo si tebe hledí jako člověka? Jen mi ho ukaž! Kdo se tobě chce připodobnit? Kdo tebe chce následovat tak, jako kdysi následovali Sókrata? „Ale mohu ti dát srazit hlavu.“ Správně říkáš; zapomněl jsem, že tebe si mám hledět, ale jako horečky nebo cholery a oltář ti zřídit, asi jako je v Římě oltář Horečky.

Je nemožné, aby to, co je od přírody svobodné, dalo si bránit někým jiným než sebou samým. „Nebudeš si mne tedy hledět?“ Nikoliv, nýbrž jen sebe samého.

To není sobectví, neboť taková už je přirozenost každého tvora: všechno dělá pro sebe. Vždyť i slunce všechno dělá pro sebe. Neboť co očekáváš? Snad to, že by se někdo zřekl sebe a svého prospěchu? Což nebudou mít všichni vždy jeden a týž důvod k činům – svou náklonnost k sobě?

Nuže tedy, utkví-li v něčí duši nepřirozené zásady o věcech, ten si arci nezbytně musí hledět tyranů. Ale kéž by byli jen tyranové a nikoliv ještě jejich komorníci! A jak najednou člověk zmoudří, když ho císař učiní třeba jen dozorcem nad svým nočníkem! Jak najednou říkáme: „Moudře se mnou hovořil!“ Jen bych si přál, aby ho zbavili hodnosti dozorce nad záchodem, aby se ti zdál zase hloupý!6


Co jest moudrost sama? Dobro. A co jest nemoudrost? Zlo.


TĚM, KTEŘÍ CHTĚJÍ BÝT OBDIVOVÁNI – Kdo zaujímá v životě své náležité místo, nedychtí po vnějších věcech. Člověče, jaký úděl si přeješ? Já aspoň jsem spokojen, jestliže má žádost i nechuť jsou ve shodě s přírodou a jestliže své vůle i odporu a rovněž svých předsevzetí a záměrů a souhlasu užívám, jak je mi přirozené. Proč si tedy před námi vykračuješ, jako bys byl spolkl rožeň? „Byl bych rád, aby se mi všichni už na potkání obdivovali a aby za mnou chodili a vykřikovali: 'Ó, velký filosof!'“ Ale kdo jsou ti, od nichž chceš být obdivován? Nejsou to právě ti, o kterých říkáváš, že blázní? Nuže tedy, od bláznů chceš být obdivován?


JAK MÁME ZÁPASIT S NESNÁZEMI – Nesnáze jsou to, co ukazuje muže.

Diogenés, který byl poslán na zvědy, nám oznámil: „Smrt není zlo, neboť není nic nečestného.“ Říká: „Hanobení je povykování bláznivých lidí.“ A co nám zvěstoval o bolesti, co o rozkoši a co o chudobě tento zvěd? „Být nahý,“ říká, „je lepší než každá toga nachem lemovaná7; a spát na holé zemi,“ říká, „je nejměkčí lože.“ A na důkaz každého z těchto výroků uvádí svou zmužilost, svůj duševní klid, svou svobodu a konečně i své tělo, zářící zdravím a pevné. To je zvěd, jaký má být.

Měj na paměti, že dveře máš otevřené! Nebuď zbabělejší než děti, nýbrž jako ony, když věc už je nebaví, říkávají: „Už si nehraju,“ tak i ty, budou-li se ti některé věci jevit podobně, jen si řekni: „Už si nehraju,“ a odejdi odtud; ale zůstaneš-li tu, nenaříkej!

Už nikdo nemá nade mnou žádnou moc. Proto řekl Démétrios8 Neronovi: „Ty hrozíš smrtí mně, ale tobě příroda.“ Ale budu-li si cenit své chatrné tělo, vydávám se v otroctví; budu-li si cenit tu trochu svého majetku, vydávám se v otroctví. Neboť tím ihned sám na sebe vyzrazuji, kde je možno se mne zmocnit. Tak i ty věz, že tvůj pán tě napadne z té strany, kterou si zvláště budeš chtít chránit. Budeš-li mít tohle na paměti, komu ještě dále budeš lichotit nebo koho se bát?

Vůbec měj na paměti, že jen my sami sebe tísníme, sami sebe omezujeme, to jest, naše názory nás tísní a omezují.


To je začátek filosofování – pozorování, jaký je stav vůdčí části naší duše. Neboť pozná-li člověk, že je slabá, nebude jí už chtít užívat k velkým věcem. Nyní však lidé, kteří nejsou s to pozřít ani malé sousto, koupí si celé dílo a pokoušejí se je sníst. A z toho zvracejí nebo mají špatné trávení. Potom přijdou katary, koliky a horečky. Je třeba uvážit své schopnosti. Ovšem v theoretických otázkách je snadné usvědčit nevědomého z omylu, ale v otázkách životní praxe se člověk nedává přesvědčit a toho, kdo nás usvědčil z omylu, nenávidíme.


Copak pokládáš za „veliké věci“? Války a rozbroje a záhubu mnoha lidí a zkázu měst? Co je velikého na tom všem? – „Snad nic.“ – Co je velikého na tom, že mnoho skotu a mnoho ovcí zhynulo a že mnoho vlaštovčích a čapích hnízd bylo spáleno a strženo? – „Ale což je tohle podobné onomu?“ – Velmi podobné. Anebo mi ukaž, čím se liší lidský dům a čapí hnízdo jako bydliště. – „Jsou si tedy čáp a člověk podobni?“ – Co tím myslíš? Tělem aspoň velmi podobni.

„Když jsou tedy ženy odváděny do zajetí a děti zotročovány a když muži jsou pobíjeni, to všechno není zlo?“ – Proč si to ve svých představách zveličuješ? Pouč mě o tom!

Neboť nelze se dosti vynadivit tomu, jak si lidé v této věci vedou. Agamemnón9, Achilleus. Oni, protože se řídí svým každým zdáním, způsobí a vytrpí takové strasti! A která tragédie mívá jiný původ než právě ten? Eurípidův Átreus10 – co je to? Jeho zdání. Sofoklův Oidipús – co je to? Jeho zdání. Foiníx?11 Zdání. Hippolytos? Zdání. Co myslíte, jaký tedy je člověk, který se o tuto věc nestará? A jak se říkává těm lidem, kteří se ve všem všudy řídí holým zdáním? – Blázni. – Zdalipak tedy my děláme něco jiného?


Chceš-li nějaké dobro, hleď ho dosáhnout od sebe sama. Ty však říkáš: „Nikoliv, nýbrž od někoho jiného!“ Naprosto ne, nýbrž od sebe!


Zákon přírody zní takto: Co je lepší, ať má vždycky převahu nad horším! V čem převahu? V tom, v čem je lepší. „Deset je lepší než jeden,“ řekneš. K čemu? K spoutání, k usmrcení, k odvlečení kamkoliv, k odnětí majetku. Větší počet je silnější než jedinec. Ale kdybychom byli váženi na vahách, pak by ovšem ten, kdo je těžší, musil vážit víc.


Mám tyto věci říkat kdekomu? – Proč? Což nestačí mít sám toto přesvědčení?


Jen vzdělaní jsou svobodni. Jak vám tedy máme ještě dále věřit, drazí zákonodárci?


Podřídíš-li to, co je tvé, vnějším věcem, pak tedy napříště otroč a nekolísej a nechtěj jednou otročit a pak zase pravý opak, nýbrž prostě a z celé duše buď to, nebo ono: buď svobodný člověk, nebo otrok, buď vzdělaný, nebo nevzdělaný, buď statečný kohout, nebo nestatečný!

Proto také je směšné říkat: „Poraď mi!“ Co ti mám poradit? Měj tedy na paměti toto obecné pravidlo a nebudeš mít potřebí rady. Budeš-li však nenasytně bažit po vnějších věcech, pak nezbytně se budeš zmítat sem a tam podle vůle svého pána. A kdo je tvůj pán? Ten, kdo má moc nad některou z těch věcí, o které usiluješ.


Správně řekl Diogenés kterémusi člověku, který ho žádal o doporučující dopis: „Že jsi člověk, to pozná už na první pohled; zdali jsi dobrý či špatný člověk, pozná, ačli má zkušenost rozeznávat dobré a špatné; pakli nemá zkušenost, nepozná to, ani když mu to tisíckrát napíšu.“


Za koho tě mám považovat, člověče? Za souseda, za přítele? Za jakého asi? Co ti mám věřit? A kdo ti bude důvěřovat? Ale vždyť jsi špatný člověk. Toť zrovna jako kdyby se zlobily vosy, že si jich nikdo nehledí, ale že všichni před nimi utíkají, a jak jen kdo může, že je ranami sráží. Také ty máš takové žihadlo, takže uvrhneš v nesnáze a žaly každého, koho jím zasáhneš. Co chceš, abychom s tebou udělali? Nemáme tě kam zařadit.


Buď nevěrný a buď vlkem nebo opicí místo člověkem! Co ti v tom brání?


Jestliže se odloučíš, už nebudeš dále člověkem. Neboť co je člověk? Část státu.


Ukážu vám nervy filosofa. Jaké nervy? Žádost, která se nechybuje cíle, nechuť, která neupadá do toho, čemu se chce vyhnout, náležitou vůli, bedlivé předsevzetí. Tohle uvidíte!


Řeknu-li, že sám sebe neznáš, jak mě pak můžeš snést, strpět mé otázky a zůstat zde? To vůbec nemůžeš, nýbrž uražen ihned odtud odejdeš. A přece, co zlého jsem ti udělal? Ledaže i zrcadlo ubližuje ohyzdovi, protože mu ukazuje, jak vypadá; ledaže i lékař tupí nemocného, když mu říká: „Člověče, ty si myslíš, že ti nic není, a zatím máš horečku.“ Řekneš-li však někomu: „Tvé žádosti jsou nezdravé, tvá nechuť k některým věcem je nízká, tvé úmysly si odporují, tvá chtění nejsou v souladu s tvou přirozeností, tvé soudy jsou neuvážené a klamné,“ ihned odejde a řekne si: „Potupil mě.“


Chci, aby v těle byly síly, ale jako v zdravém a jako ve vycvičeném těle; ale ukážeš-li mi, že máš sílu šílencovu, a budeš-li se jí chvástat, řeknu ti: „Člověče, vyhledej si nějakého lékaře! To už není síla, nýbrž vysílenost.“


Některé z dnešních lidí vůbec nelze předělat.


Ukažte mi jen jednoho, abych viděl toho, koho už dávno hledám, člověka opravdu ušlechtilého, ať je mladý či starý, jen mi ho ukažte!

Proč se tedy ještě dále divíme, jestliže jsme ve svých činech stále nízcí, oškliví, bezcenní, zbabělí, liknaví, všichni samý nezdar?


Člověče, bojuj už jednou tak říkajíc zoufale za svůj klid, za svobodu, za ušlechtilost! Napřim už konečně svou šíji jako člověk zbavený otroctví!


Ty nejsi Héraklés a nemůžeš vyhladit špatnosti jiných a nejsi ani Théseus, abys očistil od špatností Attiku: své vlastní špatnosti vyhlaď! Odtud, ze své duše, vyhosti žal, strach, žádost, závist, hrabivost, změkčilost, nezdrženlivost! Budeš-li však chtít něco jiného, s bědováním a naříkáním se budeš poddávat mocnějšímu, než jsi ty, a stále hledaje svůj klid mimo sebe, nikdy nebudeš schopen klidu dojít. Neboť jej pohledáváš tam, kde není, a opomíjíš ho hledat tam, kde jest.


„To, co bych si přál, jest: cítit se bezpečný a neochvějný, a to nejen ve chvílích bdění, ale i spaní, opojení a melancholie.“12 Tys bůh, člověče, máš velká předsevzetí!

Ale mladíci většinou nesmýšlejí takto, nýbrž řeknou třebas: „Chci vědět, co říká Chrýsippos ve svém pojednání Lhář.“13 Je-li tohle tvé předsevzetí, jdi se s ním oběsit, ubožáku!14 Jaký prospěch z toho budeš mít? Se smutkem budeš celé pojednání číst a s chvěním budeš o tom vykládat jiným. Tak si vedete také vy. „Mám ti předčítat, bratře – a ty pak zase mně?“15 „Podivuhodně píšeš, člověče.“ A opět: „Ty velkolepě, v Xenofóntově16 duchu!“ „Ty v duchu Platónově!“ „Ty jako Antisthenés!“17 A potom, až si navzájem sdělíte své sny, opět se vracejte k týmž věcem; máte stejné žádosti jako dříve, stejné nechuti, stejná chtění, stejné úmysly, stejná předsevzetí, táž přání, tytéž zájmy.


Když podlehneš s někým milostné vášni, nepřihlížej jen k této jediné porážce, nýbrž i k tomu, že jsi tím posílil a utužil svou nezdrženlivost!


Co je mi do tebe, člověče? Mně stačí to špatné, co mne stihlo!


Uvěř mi, že se nesmí člověku nic věřit, a budeš z toho mít prospěch.


Epikúros, když chce popřít přirozené společenství mezi lidmi, říká:

„Nedávejte se klamat ani svádět, lidé, a neuchylujte se od pravé cesty! Není přirozeného společenství mezi rozumnými bytostmi. Věřte mi! A ti, kteří říkají něco jiného, klamou vás a usuzují nesprávně.“

Co říkáš, filosofe? Čím se ti asi jeví zbožnost a svatost?

„Bohové neexistují, a jestliže i existují, nestarají se o lidi a nemáme s nimi nic společného. A co lidé nazývají obecně zbožností a svatostí, to je lživý výmysl podvodníků a sofistů nebo zákonodárců, kteří chtějí zastrašit a držet na uzdě lidi páchající bezpráví.“

A potom se žení, plodí děti, účastní se správy obce a stávají se kněžími a věštci. Kterých bohů věštci? Těch, kteří neexistují. A sami se dotazují Pýthie,18 aby vyslechli lži, a jiným vykládají věštby. Ó, jaká je to nestoudnost a jaké kejklířství!

„Poslyš dále, že stud je pošetilost, že otec není nic, že syn není nic.“


Člověče, co děláš? Sám sobě odporuješ každý den a nechceš upustit od svých neživotných sofismat?


Lidé si z nás dělají posměch, užívajíce v praxi všech údajů přírody, ale v theorii je popírajíce.


Některé ze svých vad lidé doznávají ochotně, ale jiné neochotně. Nikdo nedozná, že je hloupý nebo nerozumný, nýbrž právě naopak uslyšíš, že všichni říkají: „Kéž bych měl také štěstí tolik, kolik mám rozumu!“ Že je nezdrženlivý, to nikdo ochotně nedozná; že je nespravedlivý, to vůbec nikdo a právě tak nikdo nedozná, že je závistivý nebo všetečný; ale že je soucitný, to skoro každý. Co je toho příčinou? Hlavní příčina záleží v tom, že různí lidé mají různé příčiny a co si představují jako hanebné, to zpravidla nikdy nedoznávají; například bojácnost a soucitnost považují za znak mírné povahy, ale pošetilost za vlastnost docela otrockou; také provinění proti lidskému společenství naprosto nedoznávají.

Když tedy žijeme mezi takovými lidmi, tak zmatenými, kteří tou měrou nevědí ani čemu říkají „zlo“, ani jaké zlo mají nebo zdali je mají nebo proč je mají nebo jak se ho zbaví, pokládám za žádoucí, aby každý ustavičně pozoroval i sám sebe: „Nejsem snad i já jeden z těchto lidí? Jakou představu mám o sobě? Jak užívám sám sebe? Vedu si i já jako rozumný člověk, vedu si i já jako zdrženlivý?


Člověče, doma ses serval se svým otrokem, celý svůj dům jsi převrátil naruby, své sousedy jsi vyrušil z klidu a teď přicházíš ke mně s tváří a zevnějškem filosofa, tady sedíš a kritizuješ můj výklad některého čteného textu? Přišel jsi sem závistivý a sedíš tu, sám o ničem jiném nepřemýšleje!


Lidé říkají: „Ve škole nikdo nic nezíská.“ Ale kdo chodí do školy proto, aby se tam zbavil svých chorob?19 Chcete umět tlachat o filosofických zásadách. Nuže, nestáváte se ještě tlachavější? Neposkytují vám všelijaké ty zásady jakousi látku k honosení?


O PŘÁTELSTVÍ – Nikdy jsi neviděl psíky, jak se k sobě lísají a hrají si spolu, takže si řekneš: „Není většího přátelství“? Ale abys viděl, jaké to je přátelství, hoď mezi ně kousek masa a poznáš to. Podobně polož mezi sebe a svého syna kousek pozemku a poznáš, že tvůj syn zatouží co nejdřív tě zahrabat a ty že si budeš přát synovy smrti. Nebo postav mezi sebe a syna půvabnou dívku a mějte ji rádi vy oba, ty starý a on mladý!

Neboť tak je tomu vůbec – v tom se neklamte: žádný tvor ničemu není nakloněn tou měrou jako svému vlastnímu prospěchu. Kdokoliv tedy, podle jeho zdání, je tomu na závadu, ať je to bratr či otec, dítě či miláček či milenec, toho pak nenávidí, zavrhuje, proklíná. Neboť už od přírody je takový, že nic nemiluje tak jako svůj prospěch: ten je mu otcem i bratrem a příbuznými a vlastí a bohem. Když se nám například zdá, že našemu prospěchu jsou na závadu bohové, pak také jim zlořečíme, boříme jejich sochy a zapalujeme jejich chrámy, jako Alexandros20 nařídil spálit Asklépiovy21 chrámy, když mu zemřel jeho miláček.22 Neboť kde je „já“ a „moje“, tam se nezbytně musí klonit každý tvor. Pakli umístím to, co je moje, jinam a to, co je čestné, také jinam, nabude platnosti Epikúrova zásada, která prohlašuje, že „čestné buď vůbec není nic, nebo nanejvýš jen to, čeho si cení dav“.

Alexandros byl Meneláovým hostem; kdyby je byl někdo viděl, jak přátelsky se k sobě chovají, sotva by byl uvěřil, kdyby mu byl někdo řekl, že to nejsou přátelé. Ale bylo mezi ně vrženo „soustečko“, půvabná žínka, a pro ni vypukla válka.23 Tak i nyní, kdykoli vidíš přátele nebo bratry, kteří se zdají jednomyslní, nevyslovuj se ihned o jejich přátelství, ani kdyby přísahali a prohlašovali, že je nemožné, aby se spolu rozešli. Vůdčí část špatného člověka nebývá věrná: je nestálá, nesoudná. Ale nezkoumej to, co ostatní – zdali dva lidé jsou z týchž rodičů a společně vychováni, nýbrž jen a jen toto: kde pohledávají svůj prospěch.

„Ale vždyť si mne po celá ta léta hleděla; a to by mě byla neměla ráda?“ Odkud víš, otrocká duše, zdali si tě nehleděla tak jako své obuvi, kterou otírá houbou, jako svého dobytčete? Odkud víš, že tě neodhodí jako rozbitou misku, až jí jako nějaké náčiní přestaneš být užitečný?


Co je to, Epikúre? Co bylo to, co psalo pojednání O nejvyšším dobru nebo O podstatě věcí nebo O měřítku pravdy?24 Co tě přimělo dát si narůst dlouhé vousy? Co bylo to, co umírajíc psalo: „Prožívaje svůj poslední a zároveň šťastný den...“?25 Bylo to tělo či vůle? A ty přesto tvrdíš, že máš něco lepšího nad vůli a přitom nejsi blázen?


Ten, kdo neví, kdo jest a k čemu se narodil a v jakém to světě žije a s jakými společníky, a kdo neví, co je dobré a špatné a co je ušlechtilé a hanebné, a kdo nechápe ani důvod, ani důkaz, ani co je pravda a co je lež, a kdo tohle nedovede rozeznat, ten nebude mít ve shodě s přírodou ani své žádosti, ani své nechuti, ani vůli, ani záměry, ani přisvědčování, ani nesouhlas, ani zdrženlivost v úsudcích – slovem, bude hluchý a slepý bloudit v domnění, že je něčím, ačkoliv není nic. Ale což je tomu tak teprve teď? Nevzešla už od samého počátku lidského pokolení všechna pochybení i neštěstí právě z této nevědomosti?

To je všechno, co ti mohu říci a ani tohle ne s chutí. – „Proč to?“ – Protože jsi mě nepovzbudil. Neboť co je na tobě, abych se pohledem na to cítil povzbuzen jako znalci koní pohledem na ušlechtilého oře? Na tvé ubohé tělo se mám dívat? Hyzdíš si je. Na tvůj oděv? Také ten máš zženštilý. Na tvůj zevnějšek, na tvou tvář? Na nic.


Člověče, v každém druhu rodí příroda něco výjimečného; u skotu, u psů, u včel, u koní. Neříkej, prosím, tomu výjimečnému: „Kdo tedy jsi ty?“ Jinak ti odpoví: „Já jsem něco podobného, jako je na plášti nachový pruh;26 nežádej, abych se podobal ostatním, a neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních.“


Mladíčku, koho chceš dělat krásným? Především poznej, kdo jsi, a takto sebe ozdob!

Žena je od přírody hladká a jemná, a je-li tuze chlupatá, je to obluda, jakou ukazují v Římě mezi obludami. Ale totéž je u muže, není-li chlupatý: je-li takový od přírody, je obluda; pakli si chlupy sám holí a vyškubává, co s ním máme dělat? Kde ho máme ukazovat a jakým návěštím ho veřejně označit? Nuže, vyškubávejme i hřívu lvu a kohoutu hřeben! „Ukáži vám muže, který chce být raději ženou než mužem!“ Jak odporná podívaná!

Komu se chceš zalíbit? Ženám? Jako muž se jim chtěj zalíbit! „Ano, ale mají rády hladké muže!“ Jdi se oběsit!27 A kdyby měly rády nemravy, chtěl by ses stát nemravou? Což tohle je tvůj životní úkol, k tomu ses narodil, aby si tě oblíbily prostopášné ženštiny?


Diogenés ukázal kteréhosi ze sofistů tímto způsobem: vystrčil na něj prostřední prst28 a potom, když ten člověk se rozzuřil, poznamenal: „To je ten a ten; teď jsem vám ho ukázal!“ Neboť na člověka se neukazuje prstem jako na kámen nebo na kus dřeva, nýbrž teprve, když někdo ukáže jeho názory, tehdy ho ukáže jako člověka.

Proč se stále ještě bojíš ukázat nám, kdo jsi? Chceš, abych ti řekl, jakého člověka jsi nám ukázal? Člověka, který se k nám uvádí jako nízký, popudlivý, zbabělý, všem vyčítající, stále neklidný, chvástavý: tyto vlastnosti jsi nám ukázal!


Proč tě tupili? Protože každý člověk má v nenávisti to, co mu překáží. Oni byli překážkou tobě a ty jim. Spílali tomu, co jim překáželo. A co je na tom divného? Ušetří lidé hany císaře? Nedostane se k císařovu sluchu, co se o něm mluví? Co tedy dělá? Ví, že kdyby všechny ty, kteří ho tupí, trestal, nebude mít komu vládnout.


Mně není nikdo dražší než já.


Děláš-li totéž co dav, stavíš sebe s ním na jednu úroveň.


Sám špatný budeš i všechno ostatní dělat špatně.


Co říká Sókratés? „Jako někdo jiný,“ praví, „se těší z toho, že zlepšuje svůj pozemek, a jiný opět svého koně, tak já se den co den těším z toho, že si uvědomuji, že sám se stávám lepším.“29


Něco jiného hlásáme a něco jiného děláme. Naše řeči jsou ušlechtilé, naše skutky ošklivé.


Jakým způsobem ses stal soudcem? Komu jsi to políbil ruku?


Mám-li všechno ve shodě s přírodou, proč bych se pak neobíral také logikou jako nějakým koníčkem? Vždyť mám nazbyt času, má mysl se ničím netrmácí. Co mám dělat, když mě nic nezneklidňuje? Co mám přiměřenějšího člověku, než je právě toto? Vy, nemáte-li co dělat, jste neklidní, chodíte do divadla nebo těkáte bez cíle; proč by se filosof neměl obírat tříbením svého vlastního rozumu?


Proč se máš vzdělávat ve filosofii? Ne-li proto, abys byl šťasten? Ne-li proto, abys nekolísal? Ne-li proto, aby ses choval ve shodě s přírodou a po celý život s ní ve shodě setrvával?


Někteří nechápou, jak by jednotlivec mohl trvale žít sám, a přitom vycházejí z jakési přirozené zásady, a to z té, že je od přírody společenský, příchylný a k lidem družný. Ale nicméně se má člověk také k tomu připravovat, aby se dovedl spokojit sám sebou a dovedl sám se sebou žít. Máme umět hovořit k sobě samým, nikoho jiného nepotřebovat, zábavy nepostrádat; máme rozjímat a uvažovat.


Člověk, který vidí slunce a měsíc a hvězdy a těší se ze země a moře, ten pak už není opuštěn.


Jako zpěváci tragických sborů nedovedou zpívat sami, nýbrž toliko s mnoha jinými, právě tak někteří lidé nedovedou sami se procházet. Člověče, ačli máš nějakou cenu, také sám se procházej a sám k sobě hovoř a neschovávej se ve sboru! Rozhlédni se kolem, sám sebou zatřes, abys poznal, kdo skutečně jsi!


Člověk, který se častěji stýká s tím a oním, buď aby si s ním pohovořil, nebo s ním popíjel, nebo vůbec s ním žil, nezbytně se musí buď sám připodobnit k němu, nebo jeho získat svému způsobu života; neboť přiložíš-li uhaslé uhlí k hořícímu, pak jedno druhé buď uhasí, nebo zapálí. Protože tedy nebezpečí je tak veliké, musíme opatrně navazovat takové společenské styky s obyčejnými lidmi, majíce na paměti, že je nemožné, aby ten, kdo se otírá o kominíka, také sám se nezačernil. Neboť co si počneš, když ten člověk tlachá o šermířích, o koních nebo zápasnících nebo, což je ještě horší, o lidech? Má snad někdo z vás takovou dovednost jako zkušený hudebník, který jakmile se chopí své lyry a dotkne se strun, ihned pozná, které jsou rozladěny, a dovede svůj nástroj naladit? Odkud vy byste ji vzali? Ale nemůže být ani jinak, než že vy se dáváte zavést od obyčejných lidí.

Tímto způsobem vás zdolávají obyčejní lidé. Radím vám, abyste si opatrně vedli ve styku s obyčejnými lidmi; jinak, cokoli si vštěpujete, každý den se rozplyne jako vosk na slunci. Však také právě proto filosofové nám radí opustit vlast, protože staré zvyklosti nás doma rozptylují a nedovolují začít nějaký nový zvyk a také nesnášíme, aby lidé na potkání o nás říkali: „Hle, tamten se pustil do filosofie, ačkoliv je to takový a takový člověk.“ Právě tak i lékaři posílají ty, kteří mají vleklou nemoc, do jiné končiny a na jiný vzduch a správně činí. Také vy zaveďte jiné zvyky; upevněte své soudy, tužte se v nich! Neboť pokud ještě takto nesmýšlíte, utíkejte před svými dřívějšími zvyky, utíkejte před obyčejnými lidmi, chcete-li už konečně začít být opravdu něčím.


Přestaňte si cenit hmotných věcí, přestaňte dělat ze sebe otroky – nejprve věcí a potom, pro ně a za ně, i lidí, kteří tyto věci mohou opatřit nebo odejmout!


O KYNISMU30 – Ostatní lidé mají na ochranu své stěny a příbytky a tmu, když něco provádějí, a mají mnoho prostředků, jak to zatajit. Zavřou dveře. Ale kynik se místo toho všeho musí chránit jen svou počestností; nahý a pod širým nebem – to je jeho příbytek, to jsou jeho dveře, to je jeho tma! Neboť kynik ani nesmí chtít některý ze svých skutků skrývat (jinak je ztracen, přestane být kynikem, obyvatelem pod širým nebem, svobodným člověkem). Musí umět třebas i hlas pozvednout a na tragickou scénu vystoupit a hovořit jako Sókratés: „Běda, lidé, kam se to řítíte? Co to děláte, nešťastníci? Jako slepci tápete sem a tam; jinou cestou kráčíte, když jste správnou opustili; štěstí a blaženost pohledáváte tam, kde nejsou, a když vám je někdo jiný ukazuje, nevěříte mu.“

A jak je možné, aby člověk, který nic nemá, který je nahý, bez přístřeší, bez domácího krbu, neupravený, bez otroků, bez vlasti, prožíval svůj život šťastně? Hle, Diogenés vám skutkem dokáže, že to je možné. „Podívejte se na mne,“ říká, „jsem bez přístřeší, bez vlasti, bez majetku, bez otroků; spím na holé zemi; nemám ani ženu, ani děti, ani chatrný stan, nýbrž jen zemi a nebe a jediný odřený pláštík. A co mi chybí? Nejsem prost zármutku a strachu, nejsem svobodný? Kdy mě z vás kdo viděl, že se ve své žádosti klamu nebo že upadám do toho, co nechci? A jak se chovám k těm lidem, kterých se vy bojíte a kterým se obdivujete? Ne-li jako k otrokům? Kdo mě vidí, zdali nemyslí, že vidí krále a pána?“

Hle, kynikova slova, hle, jeho znaky, hle, jeho životní plán!

Spisovatelská činnost leckomu zabrání se oženit a mít děti a o takovém člověku se přece nebude soudit, že svou bezdětnost za nic nevyměnil; a kynikova královská hodnost nebude za to přiměřenou náhradou?

Ale takovému člověku je potřebí ještě také zvláštní tělesné způsobilosti. Objeví-li se souchotinář, vyzáblý a bledý, pak už nemá jeho svědectví stejnou závažnost. Neboť kynik má nejen ukazováním svých duševních předností dosvědčovat obyčejným lidem, že je docela dobře možné být řádným a dobrým člověkem bez oněch věcí, kterých si oni cení, nýbrž i svým tělem má ukazovat, že prostý a střídmý život pod širým nebem ani jeho tělu není na újmu: „Hle, také této věci jsem svědkem já i mé tělo.“ Tak to dělával Diogenés, neboť putoval sem a tam a jeho pleť jen zářila a právě svým tělem upoutával lidskou pozornost. Ale kynik, který budí soustrast, se vyjímá jako žebrák. Neboť se nesmí objevovat špinavý, aby ani tím neodpuzoval, nýbrž právě jeho chudobnost musí být čistá a vábná.

Ale kynik musí mít i mnoho přirozeného kouzla a důvtipu – jinak je blázen, ale nic jiného –, aby dovedl pohotově a případně čelit všem příhodám. Jako Diogenés, když se ho kdosi zeptal, zda je ten Díogenés, který nevěří v bohy, odpověděl: „Jak to? Vždyť právě tebe pokládám za odporného bohům!“

Ale především kynikova vůdčí část musí být čistší než slunce; jinak je nezbytně hazardní hráč a lehkomyslný člověk, který sám některé neřesti oddán, ostatní lidi chce kárat. Neboť uvaž, co tím myslí! Těm králům a samovládcům, třebaže sami jsou také špatní, jejich osobní stráže a jejich zbraně poskytují právo leckteré kárat a také moc provinilce trestat; ale kynikovi místo zbraní a osobních stráží dává tuto moc jeho sebevědomí.

A proto ten, kdo takto smýšlí, není ani dotěrný, ani všetečný, neboť se neobírá všetečně cizími záležitostmi, když dohlíží na lidské skutky, nýbrž svými vlastními.


Lidé, filosofova učebna je lékařova vyšetřovna: nesmíte z ní vycházet vesele, nýbrž s bolestí. Neboť přicházíte do ní nikoli zdrávi. A já tu pak mám sedět a vám říkat duchaplné větičky a důmyslné průpovídečky, abyste ode mne odcházeli pochvalujíce si mě?


Je-li někdo nešťasten, měj na paměti, že je nešťasten svou vlastní vinou!


Opravdu si to zasloužíš, abys byl větší ubožák než havrani a vrány, kteří si mohou létat, kamkoliv chtějí, a svá hnízda přemisťovat a křižovat mořem, aniž při tom vzdychají nebo touží po svých někdejších domovech.

Něco podobného bylo také Hérakleovým údělem: probloudit celý známý svět,

aby se podíval na lidskou zpupnost,31

a aby ji vyhladil a vykořenil.


Chápeme se kdejaké záminky k tomu, abychom byli neušlechtilí, jedni vymlouvajíce se na dítě, jiní na matku a jiní zase na bratry.


TĚM, KTEŘÍ SE UCHYLUJÍ OD SVÝCH PŘEDSEVZETÍ – Uvaž, která ze svých počátečních předsevzetí jsi provedl a která nikoliv, a také to, jak na jedny z nich vzpomínat tě blaží, na jiné mrzí, a je-li možné, znova se ujmi i oněch, kterým ses zpronevěřil! Neboť ti, kteří se pouštějí v největší zápas, nesmějí váhat, nýbrž musí i rány přijímat; neboť v tomto zápase neběží o nějaké zápolení nebo pankration32, nýbrž tady běží o samo štěstí a blaženost. Nuže tedy ani potom, když v něm umdlíme, nikdo nám nebrání znova zápasit a nemusíme čekat na jiné čtyřletí, až nadejde čas jiných olympijských her, nýbrž ihned, jakmile se vzchopíš a vzpamatuješ a vynaložíš totéž úsilí, máš možnost zápasit znova; a když znova podlehneš, máš možnost znova začít; a jestliže jednou zvítězíš, pak jsi roven tomu, kdo ani jednou nepodlehl. Jen abys ze zvyku dělat stále totéž si pak neoblíbil tohle dělat a nakonec jako špatný zápasník nechodil od zápasu k zápasu, prohrávaje ve všech!


TĚM, KTEŘÍ SE BOJÍ NEDOSTATKU – Nestydíš se, že jsi zbabělejší a neušlechtilejší než zběhlí otroci? Jak opouštějí tito své pány, když od nich utíkají? V které pozemky nebo v které otroky skládají svou důvěru? Neukradnou si jen zcela málo potravin pro první dny a netoulají se pak zemí nebo i mořem, vymýšlejíce si nejrozmanitější prostředky k obživě? A který zběhlý otrok kdy zemřel hladem? Ale ty trneš strachem, že nebudeš mít dostatek živobytí, a celé noci probdíš.


O SVOBODĚ – Svoboden je ten, kdo žije, jak chce: ten, koho nelze ani přinutit, ani znásilnit, ten, komu nelze bránit.

Nikoho ze špatných nenajdeme ani svobodného.

Pověz mi toto: Nikdy jsi nikoho nemiloval? – „Ale co to má společného s otroctvím nebo se svobodou?“ – Nikdy ti nenařídila tvá milenka dělat něco, cos nechtěl? Nikdy jsi jí nelichotil? Nikdy jsi jí nelíbal nohy? A přece, kdyby tě někdo přinutil, abys líbal nohy císaři, pokládal bys to za svou potupu a za svrchované tyranství. Co tedy jiného je otroctví? Copak říká Thrásonidés?

Teď prodejné to děvče

zotročilo mne,

jejž nepokořil ani jeden z nepřátel!33

Ubožáku, vždyť jsi otrok děvčete a dokonce prodejného děvčete! Proč tedy ještě dál se nazýváš svobodným? A dívce, která ho nenávidí, posílá dary a žadoní a pláče, a pak zase, když měl u ní nepatrný úspěch, je na to hrdý. Jak by tento člověk mohl mít svobodu?

Uvaž, jak užíváme pojmu svoboda u zvířat! Lidé chovají v klecích krotké lvy a krmí je, někteří je s sebou i vodí. Ale kdopak nazve takového lva svobodným? Nežije-li tím více otrocky, čím změkčileji žije? A který lev chtěl by být jedním z těchto lvů? A což ti ptáci tam venku, když jsou chyceni a chováni v klecích: jak jim asi jest, když se pokoušejí uniknout? Někteří z nich raději hynou hladem, než aby snášeli takový život; a pokud zůstanou naživu, jen živoří a strádají a chřadnou, a jakmile najdou nějaký otvor, vyklouznou. Tak nesmírně touží po přirozené svobodě, nezávislosti a volnosti. „A což je ti v té tvé kleci tak zle?“ – „Jaká otázka! Je mi přirozené létat, kam chci, žít pod širým nebem, zpívat, kdy chci. Ty mě o to všechno olupuješ a pak se ptáš: 'Cožpak je ti tak zle?'“

Proto svobodnými budeme nazývat jen ony tvory, kteří nesnášejí zajetí, kteří, jakmile jsou zajati, unikají mu smrtí. Tak i Diogenés kdysi říká: „Jediný prostředek k zajištění svobody je ochotně zemřít.“ To je řeč svobodného muže, který ten předmět vážně prozkoumal a dospěl k náležitému poznání. Ale budeš-li svobodu hledat jinde, než kde jest, jaký div, jestliže ji nikdy nenajdeš?

Odpověz mi ještě na toto: Zdá se ti, že svoboda je něco velkého, ušlechtilého a cenného? – „Jak by ne?“ – Je tedy možné, aby člověk, který dosáhne věci tak velké a cenné a ušlechtilé, byl nízký? – „To není možné.“ – Když tedy uvidíš někoho, jak jinému podlízá nebo mu pochlebuje, směle prohlas i toho člověka nesvobodným. Jakmile uslyšíš, že někomu říká: „Pane,“ říkej mu otrok.

Říkáte: „To nemohu udělat; to nesmím.“ Proč nesmíš? Což jsi neříkal, že jsi svoboden? „Ale Aprylla mi to nedovolila.“ Mluv tedy pravdu, otroku, když máš tolik usvědčujících znaků poroby!

Diogenés byl svoboden. Proč to? Nikoliv proto, že by byl býval ze svobodných rodičů (neboť nebyl), nýbrž proto, že sám byl svoboden, že odvrhl všechny podněty k otroctví, že nikdo se k němu nemohl přiblížit, z žádné strany ho uchopit a uvrhnout ho do otroctví. Se vším se snadno loučil, všechno měl na sobě jen jako zavěšené. Kdybys byl uchvátil jeho majetek, byl by ti ho spíše ponechal, než tě pro něj pronásledoval. Nikdy nevyhledával příležitost k tomu, aby se zdálo, že něco dělá na prospěch veškerenstva. Jen si všimni, co sám říká a píše! „Žádné věci nepotřebuji.“ To bylo to, co mu dovolovalo, aby byl svoboden.

Abys však nemyslil, že ti uvádím jen příklad samotáře, který neměl ani ženu, ani děti, ani vlast34, ani přátele, ani příbuzné, kteří by ho dovedli obrátit a rozptýlit, vezmi si Sókrata a pozoruj ho: měl manželku a děti, ale jen jako cizí majetek. Proto, když byl poslán od „třiceti tyranů“ pro Leónta, tehdy, protože jejich rozkaz pokládal za hanebný, vůbec o něm ani neuvažoval, třebaže věděl, že bude musit snad i zemřít. Ale co mu na tom záleželo? Něco jiného si chtěl zachovat: nikoliv své bezcenné tělo, nýbrž svou čest a svou důstojnost. Tyto věci jsou nedotknutelné, nikomu nepodrobené. A potom, když se měl obhajovat, aby zachránil život, zdalipak se chová jako člověk, který má děti nebo ženu? Nikoliv, nýbrž jako by byl na světě sám. Sókratés nezachraňuje svůj život nečestně, on, který se vzepřel hlasovat35, když to Athéňané nařizovali, on, který pohrdl třiceti tyrany, on, který tak úchvatně dovedl rozprávět o ctnosti a mravní dokonalosti: takový člověk se nemůže zachránit nečestně; smrtí se zachraňuje, nikoliv útěkem. Vždyť i dobrý herec, když přestane v pravý čas, zachovává spíše svůj charakter než ten, kdo hraje nevčas.


Pryč s onou moudrostí školometů a pošetilců!


K čemu říkáš, že jsi člověk, když jsi červ?


O SPOLEČENSKÉM STYKU – Této věci musíš především věnovat pozornost, aby ses totiž s některým ze svých dřívějších známých nebo přátel nesblížil tak důvěrně, že bys klesl na stejnou úroveň s ním; jinak přestaneš být, čím jsi. Jestliže však tě napadne myšlenka: „Vždyť se mu budu zdát nejapný a pak už se nebude ke mně chovat tak přátelsky jako dřív,“ tu se rozpomeň, že zadarmo se nezískává nic a že je nemožné, abys zůstal stejný, jako jsi býval, jestliže neděláš stejné věci. Vyber si tedy, co z obojího chceš: zdali být stejně milován od svých starých přátel a přitom zůstat stejný, jako jsi byl dřív, či být lepší, než jsi býval, ale stejné obliby nedosahovat. Neboť dříve, když jsi zjevně bažil po bezcenných věcech, bývals přátelům příjemným společníkem. Ale nemůžeš se jevit stejně příjemným společníkem těm, s nimiž jsi dříve popíjel, nebudeš-li s nimi pít: vyber si tedy, zdali raději chceš být opilcem a oněm lidem být příjemný, či být střízlivý a jim nepříjemný.


Athény jsou krásné, jenže mnohem krásnější je být šťasten, prost náruživostí, prost nepokoje, nemít své vlastní věci v moci někoho jiného.


Co tě nutí nosit břemena jako osel, kterého mlátí klackem?


Což se člověk diví něčemu z toho, co se děje? Což se jemu něco zdá nové? Což neočekává od špatných lidí něco ještě horšího a krutějšího, než je to, co se mu právě děje? Což nepokládá za zisk, když se tito zdrží svrchované špatnosti? „Ten a ten ti spílal.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezbil. „Ale také tě zbil.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezranil. „Ale také tě zranil.“ Jsem mu velmi vděčen za to, že mě nezabil. Neboť kdy od kterého učitele se mu dostalo poučení, že člověk je mírný tvor a že je navzájem příchylný? Člověk, který hledá, koho by na potkání kopl nebo kousl není tedy ani dobytče nebo osel, nýbrž něco jako šelma.

„Chceš tedy, aby mnou lidé pohrdali?“ – Kteří? Ti, kteří jsou soudní? Jak budou soudní lidé pohrdat mírným a čestným člověkem? Nebo nesoudní? Co je tobě po tom? Vždyť ani jinému umělci nezáleží na těch, kteří se v jeho umění nevyznají. A zvláště se nasměješ těm, kteří si myslí, že ti škodí. Ty otrocké duše nevědí ani kdo jsem, ani kde je mé dobro a mé zlo; nemají přístup k věcem, které jsou mé.

Podobně se smějí obyvatelé opevněného města svým obléhatelům: „Jak zbůhdarma se tam ti lidé teď trmácejí! Bezpečné jsou naše hradby, potravin i všech ostatních potřeb máme na hodně dlouhou dobu.“


Kdo je s tebou tak dlouho jako ty sám se sebou? A kdo se těší u tebe tak účinné důvěře, aby tě přesvědčil, jako ty sám u sebe? A kdo s tebou lépe smýšlí a více je ti nakloněn než ty sám sobě? Nechceš tedy ostatních lidí nedbat a sám sobě se stát žákem i učitelem? To je věcí ostatních lidí, zdali jim prospívá chovat se a žít v rozporu s přírodou, ale mně nikdo není bližší nade mne.


Někdo rozhazuje fíky a ořechy, děti po nich chňapají a rvou se spolu, ale muži nikoliv, neboť to pokládají za malicherné. Rozdělují se místodržitelské úřady v provinciích: to je věc dětí!36 Peníze: to je věc dětí! Praetura, konsulát: ať si to rozeberou děti; ať se dávají odmítnout, ať si dají nabít, ať si líbají ruce tomu, kdo ty věci rozdává, i jeho otrokům! U mne to jsou jen fíky a ořechy. Nuže, jestliže se mi dostane, když tamten je rozhazuje, náhodou do klína fíku? Pak ho vezmu a sním ho. Neboť až potud si mohu cenit i fíku. Ale ani fík, ani žádná jiná z věcí, nemá takovou cenu, abych ohýbal hřbet a ničil někoho jiného nebo jiným byl ničen nebo abych lichotil těm, kteří rozhazují ty věci mezi nás.


Sókratés říká: „Jestliže čekám na někoho jiného, aby mi pomohl, já sám nejsem nic.“


TĚM, KTEŘÍ SE HOREMPÁDEM PŘIPODOBŇUJÍ SVÝM ZEVNĚJŠKEM FILOSOFŮM – Hned jak si obléknou plášť a dají si narůst vousy, říkají o sobě: „Já jsem filosof.“

Takový si dá narůst dlouhé vlasy, oblékne si ošumělý plášť, vystavuje na odiv svá nahá ramena a pře se s lidmi na potkání.

Tímto způsobem byl Sókratés valné většině lidí neznám.

Člověče, především se cvič doma jako vojáci v zimním táboře. Nejprve se snaž, aby se o tobě nevědělo, kdo jsi: sám sobě nakrátko filosofuj! Tak se rodí plody: semeno se musí na nějakou dobu zahrabat, skrývat a pomalinku růst, aby dospělo k zrání. Vyžene-li rostlina v klas dříve, než vytvoří kolínko, plod nedozrává; je jako z Adónidových zahrádek.37 Taková rostlinka jsi také ty: předčasně jsi vyhnal do květu a zima tě nadobro spálí.

Člověče, měj se na pozoru také ty: zbujněls; myslíš si o sobě, že jsi něco, pošetilec mezi pošetilci; mrazem budeš spálen, ba spíše jsi už spálen – dole u kořene, jen svrchu ještě trochu kveteš, a proto se zdá, že ještě žiješ a bujíš.


O ČISTOTNOSTI – Sebe pokládáš za hodna, abys páchl. Dobrá, buď si toho hoden! Nuže, odejdi někam na poušť, kam patříš, žij tam jako samotář a tam si pro sebe páchni! Neboť je spravedlivé, abys ty sám okoušel své nečistoty.

Nebudeš se už konečně někde koupat? Nebudeš se mýt? Či snad budeš s námi chodit takový i do chrámů, kde plivání nebo smrkání se nedovoluje, ty, který nejsi nic jiného než slina a chrchle?


Jestliže ty jsi tlachal a vidíš ve všech lidech na potkání své přátele, chceš, abych i já se připodobnil k tobě?


Podivuhodná je příroda, a jak praví Xenofón, plná lásky k svým tvorům.38 Své tělo aspoň, věc ze všech nejnepříjemnější a nejnečistší, máme rádi a ošetřujeme je; ale kdybychom měli i jen po pět dní ošetřovat tělo našeho souseda, to bychom nevydrželi. Neboť jen si uvědom, jaká to je svízel: hned po ránu, jak vstaneš, čistit někomu jinému zuby a některou z jeho přirozených potřeb obstarávat a potom omývat ony části! Opravdu je s podivem: mít rád věc, které den co den musíme prokazovat tolik služeb. Nacpu tento pytel zde a pak ho opět vyprazdňuji39: co je protivnější než tohle? Proto zde setrvávám a trpělivě to ubohé tělo myji, krmím, pokrývám; když jsem byl mladší, přikazovalo mi leccos ještě jiného, a přesto jsem je snášel. Proč tedy nesnášíte, když příroda, která vám tělo dala, zase vám je odnímá? Ale táž příroda také říká: „Nech už tělo tělem a pak už nebudeš mít s ním žádné trápení.“


Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou, jak říkal Epiktétos.40


Sókratés říkával: „Co chcete? Mít duše bytostí rozumných či nerozumných?“ „Rozumných.“ „Jakých rozumných? Řádných či špatných?“ „Řádných.“ „Proč tedy o ně neusilujete?“ „Protože je už máme.“ „Proč se tedy přete a sváříte?“


Neodvolávám slov: jsou neklamná.41


A pak řekneš, až ode mne odejdeš:

Epiktétos je holé nic; jeho řeč se hemžila kazimluvy a barbarismy.“


EPIKTÉTOS

v jiných filosofických dílech


Jak se jen posunul celkový ráz morálních soudů! Největší velikáni antické mravnosti, jako Epiktétos, nevěděli nic o dnes tak obvyklém velebení myšlenek na druhé, života pro druhé; podle naší morální módy bychom je museli nazvat přímo nemorálními, neboť oni se ze všech sil zasazovali za své ego a proti soucítění s druhými (zejména s jejich utrpením a mravními přestupky). Snad by nám odpověděli: „Když jste sami sobě tak nudným či ošklivým předmětem, pak tedy myslete na druhé více než na sebe! Dobře činíte!“

(Nietzsche: Ranní červánky)

Cizí duše je záhadou“ (Epiktétos), a myslím, že většina zvířat je i tak spokojenější bez Bohem požehnané a smrduté přítomnosti toho nevyzpytatelného a otravného neboli humanizujícího patvora/potvora – člověka druhu Homo Samopaliens.

(Misantrop: Veganství, mír, právo a pravda)

Mám právo nazývat se filosofem, aspoň takové, jako Xenokratés, Diogenés, Epiktétos – a žiji v neporovnatelně horších podmínkách.

(Klíma: Vlastní životopis)


Anton Raphael Mengs: Epiktétos



POZNÁMKY:

1 Lidé filosofií nezušlechtění jsou jako jednobarevné nitě oděvu. Togou nachem lemovanou (praetexta) se odlišovali vznešení a urození Římané od obyčejných občanů. – Poznámka vydavatele.

2 Triptolemos – eleusínský hérós a oblíbenec bohyně Démétry, která prý ho vyučila zemědělství, byl pokládán za vynálezce orby a zakladatele rolnictví. „Ušlechtilými plody“ se rozumí hlavně vinná réva a pšenice. – Pozn. vyd.

3 Srovnej: Bible: Matouš 6,25-29; 6,31; 6,34: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece žije. Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Nedělejte si tedy starost o zítřek. – Pozn. Misantropova.

4 půjdeš odtud – tj. zemřeš. Stoikové se řídili přesvědčením, že když život přestal být věcí žádoucí a stal se zavržitelným, tj. lidské přirozenosti nepřiměřeným, je lépe dobrovolně a čestně zemřít, než žít hanebně. – Pozn. vyd.

5 spěž – (knižně) bronz; tj. spěženina čili slitina mědi a cínu. Hnědorudá barva nahých bronzových soch poskytla v některých jazycích příměr pro zdravé opálení kůže (např. ve francouzštině: se bronzer = „opalovat se, chytat bronz“). – Pozn. Mis.

6 dozorce nad záchodem – srov. Skřivánci na niti: „Kudlo, ty seš typicky česká nátura: jen dostaneš funkci a už si myslíš, že hovno je tvůj strejc.“ – Pozn. Mis.

7 toga nachem lemovaná – odznak vysokých hodnostářů: široký nachový pruh byl odznakem senátorského stavu, úzký nachový pruh značil stav rytířský (jezdecký), obyčejnou togu nosili obyčejní občané. – Pozn. vyd.

8 Démétrios – kynický filosof za vlády císaře Nerona (1. stol.), jejž ostře kritizoval, za což si vysloužil doživotní vyhnanství; byl též jedním z učitelů Démónaktových (rovněž kynický filosof, známý ze skvělého Lúkiánova spisku O bozích a lidech). – Pozn. Mis.

9 Agamemnón – král mykénský, vrchní velitel řeckých vojsk před Trójou. – Pozn. vyd.

10 Átreus – syn Pelopův, král v Mykénách. – Pozn. vyd.

11 Foiníx – učitel Achilleův a jeho průvodce před Trójou, statečný bojovník, po Odysseovi nejvýmluvnější. – Pozn. vyd.

12 melancholie (česky doslova: „černá žluč“) – Stoikové tvrdili, že mudrc nemůže upadnout v šílenství (mania), nýbrž jen v melancholii. Cicero vyjadřuje tento stav výrazem „furor“ a vykládá o něm v Tuskulských hovorech (III 5): „Čemu my říkáme furor, tomu Řekové říkají melancholie – těžkomyslnost, jako by mysl jen černou žlučí se uváděla v pohyb. Aristotelés prohlašuje, že všichni nadaní lidé jsou melancholici, takže nejsem nespokojen s tím, že myslím trochu pomaleji.“ – Pozn. vyd. & Mis.

13 Lhář – Chrýsippos prý napsal (žel nezachované) šestidílné pojednání o tomto oblíbeném sofismatu, který byl sestaven tak, že odpovídající, ať dal kladnou či zápornou odpověď, musil chybit. Otázka například zněla: Říká-li někdo „Já lžu“, lže či mluví pravdu? Rozřešení: Jestliže lže, mluví pravdu; pakli říká pravdu, lže. – Pozn. vyd. & Mis.

14 „Jdi se oběsit, ubožáku!“ – To prý doporučoval svým spoluobčanům mrzoutský Timón Athénský, známý i ze Shakespeara (viz: Rabelais: Gargantua a Pantagruel, předmluva ke IV. knize). – Pozn. Mis.

15 „Mám ti předčítat, bratře?“Tj. „něco z toho, co jsem právě složil.“ Epiktétos uvádí ukázky hovorů svých posluchačů: vůbec jim nezáleží na opravdovém pokroku ve filosofii, nýbrž jen na úspěších v rétorice a teoretické filosofii. Srovnej s vynikajícím Martialovým epigramem III 44: „Nic není tolik strašné jako ty / Kdo vydržet má tyhle klopoty? / Ty předčítáš mi vsedě vstoje / i vleže různé plody svoje / Ty předčítáš mi – za mnou chodě / dokonce čteš mi na záchodě!“ – Pozn. vyd. & Mis.

16 Xenofón (431–355 př. n. l.) – žák Sókratův, athénský dějepisec. Srov. s odkazy na jeho dílo v literatuře, např.: Rabelais: Gargantua a Pantagruel (V. kniha): „Lov je jakoby obraz bitvy a Xenofón tudíž nelhal, když napsal, že z řad lovců vyšli, podobně jako z koně trojského, samí vojevůdci.“ Srov. též: Leopardi: Chvála ptáků: „O zajících se říká, že za měsíčních nocí, zvláště při úplňku, poskakují a hrají si spolu, radujíce se z měsíčního jasu, jak píše Xenofón.“ – Pozn. vyd. & Mis.

17 Antisthenés (445–365 př. n. l.) – žák Sókratův, zakladatel školy kynické. Srov. s odkazy na jeho osobu v literatuře, např. Misantrop: Rakovina na kůži Země: „Nikdy nebylo studium historie tak poučné a ve srovnání s dneškem nebo s vizemi budoucnosti tak skličující. Třeba takové Řecko, kde se ještě někomu, jako byl kupř. Antisthenés, vyplatilo podnikat každého dne namahavou cestu, čítající čtyřicet stadií (tj. téměř osm kilometrů!) nahoru do athénského vršku, jenom proto, aby si mohl poslechnout Sókrata.“ Dále srov.: Schopenhauer: Svět jako vůle a představa: „Proto se staří, opravdoví kynici, Antisthenés, Diogenés, Kratés a jejich žáci jednou provždy zříkali každého vlastnictví, všeho pohodlí a požitků, aby se tím vyhnuli námaze a starosti, závislosti a bolesti, jež jsou s tím nevyhnutelně spojené.“ A konečně Bondy: Čínská filosofie uvádí tento Antisthenův výrok: „Jediný logicky přesný výrok je tautologie.“ – Pozn. Mis.

18 Pýthie – obecné jméno kněžek v Apollónově věštírně v Delfách. Jakého druhu „věštby“ však tyto vydávaly, toho viz příklad zde. – Pozn. vyd. & Mis.

19 Za „chorobu“ považuje Epiktétos nevědomost a nemoudrost, sebe pak (a filosofii) za lékaře. – Pozn. Mis.

20 Alexandros Veliký (356–323 př. n. l.), syn makedonského krále Filippa, slavný dobyvatel. Pozn. vyd. & Mis.

21 Asklépios – bůh lékařství, Apollónův syn. – Pozn. Mis.

22 Alexandrův miláček byl Héfaistión, jeho vojevůdce a důvěrník. – Pozn. vyd.

23 Alexandros, syn trójského krále Priama (Alexandros = Paris): tím, že unesl spartskému králi Meneláovi, jehož byl hostem, jeho ženu, krásnou Helenu, dal podnět k výpravě Řeků proti Tróji. – Pozn. vyd.

24 O nejvyšším dobru; O podstatě věcí; O měřítku pravdy – Epikúrova proslulá filosofická díla, která se zachovala jen zlomkovitě. – Pozn. vyd.

25 „Prožívaje svůj poslední a zároveň šťastný den...“ – počáteční slova dopisu, který psal Epikúros za bolestné nemoci na rozloučenou svým přátelům. – Pozn. vyd.

26 nachový pruh – viz pozn. 1 & 7 výše.

27 „Jdi se oběsit!“ – viz pozn. 14.

28 vystrčil na něj prostřední prst – už tehdy bylo toto obscénní gesto projevem svrchovaného pohrdání. – Pozn. vyd. & Mis.

29 „...sám se stávám lepším.“ – citovaná Sókratova slova jsou v Xenofóntových (o něm viz pozn. 16 výše) Vzpomínkách na Sókrata I6. – Pozn. vyd.

30 Kynická škola vychází v poslední řadě také od Sókrata, a proto se v lecčems stýkala se stoicismem. Také kynikům byla jediným dobrem a životním cílem ctnost, neboť jediná zaručuje životní štěstí. Ctnost záleží v naprosté vnitřní svobodě a soběstačnosti. Proto všechna ostatní tzv. dobra (bohatství, zdraví, rozkoš, sláva apod.) jsou kynikům zrovna jako stoikům „lhostejné“ věci. Název školy pochází od přezdívky, které se prý dostalo už jejímu zakladateli, Antisthenovi (kyón = pes, genit. kynos). Snad tu spolupůsobil i název athénského gymnasia Kynosarges, kde přednášel Antisthenés (o něm viz pozn. 17). Kynikové byli spíše kazatelé a nekompromisní moralisté, ne nepodobní pozdějším křesťanským poustevníkům a asketům nebo dervišům v Orientě. Byli hlasateli odříkání, okázalé chudoby, primitivní životní prostoty a bezpotřebnosti. Zarostlí vousy i vlasy, v ošumělém plášti, s holí v ruce a žebráckou mošnou na zádech toulali se od města k městu a přednášeli lidu na náměstích a v ulicích o otázkách praktické filosofie přístupnou formou; své populární výklady kořenili anekdotami, vtipy, citáty a názornými příklady. Jejich vtip býval obhroublý a kousavý; snad i odtud je pojmenování přívrženců školy (kynes = psi) a výraz „cynický výsměch“. – Pozn. vyd. & Mis.

31 aby se podíval na lidskou zpupnost – Verš z Homérovy Odysseje XVII 487 (poněkud pozměněn). – Pozn. vyd.

32 pankration byla kombinace pěstního boje a zápolení. – Pozn. vyd.

33 „Teď prodejné to děvče...“ – Verše ze ztracené Menandrovy komédie Misúmenos (česky „Muž, kterého nenáviděla“). – Pozn. vyd. & Mis.

34 neměl ani vlast... – neboť skutečnou „vlastí“ ve smyslu kynického a stoického kosmopolitismu není nějaká určitá země nebo stát, nýbrž celý vesmír. – Pozn. vyd. & Mis.

35 on, který se vzepřel hlasovat... – Athénský lid se rozhodl odsoudit na smrt devět velitelů, kteří po námořní bitvě u Arginus (r. 406 př. n. l.) nedali řádně pohřbít padlé vojíny, protože jim v tom bránila bouře. Ale Sókratés pokládal trest za nespravedlivý a zabránil lidu hlasovat (Xenofón [viz pozn. 16] ve Vzpomínkách na Sókrata I 1,18 a Platón v Obraně 32 B). – Pozn. vyd. & Mis.

36 to je věc dětí – Srov. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války: Švejk prohlásil, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je jen pro malé děti. – Pozn. Mis.

37 ...je jako z Adónidových zahrádek. – Adónis, krásný pastýř a Afrodítin miláček, usmrcený v jaru svého života kancem, je symbol rychlého rozkvětu i odkvětu všeho života v přírodě. Adónidův návrat i jeho odchod do podsvětí oslavovala okázalá letní slavnost Adónia. Krátce před ní byly upravovány „Adónidovy zahrádky“: do ozdobných košů byly vysazovány útlé květiny, symbol pomíjivého mládí a jara v přírodě. Srov. Starověké báje a pověsti: Afrodíté: „Afrodíté spěchala k místu, kde Adónis umíral. Nedbala ani ostrého trní, které jí stálo v cestě. Trny se jí zabodávaly do rukou i nohou a bolestně ji zraňovaly. Z kapek její božské krve vyrostly červené růže, nejkrásnější z květin. Vždy na jaře přichází Adónis na svět a část roku tráví se zlatou bohyní. V ten čas se konaly slavnosti na jeho památku. První den při nich účastníci truchlili nad jeho smrtí a pochovávali s nářkem jeho obraz. Ženy doprovázely tento obřad truchlivými zpěvy. Druhého dne ho shromážděné davy s velikou slávou vynesly a nosily ho po městě s květinami rostoucími v hliněných nádobách. Ty se pak nazývaly zahradami Adónidovými. Tyto slavnosti se vždy s novým jarem opakovaly. Lidé jimi vítali vzkříšení přírody. S rozkvetlými květy se vracel na svět i Adónis.“ – Podle bájného Adónida dostal botanické jméno rod kvetoucích rostlin hlaváček (Adonis), na obr. níže viz květ hlaváčku jarního (Adonis vernalis). – Pozn. vyd. & Mis.

38 Příroda je plná lásky k svým tvorům. – Slova jsou vzata z Xenofóntových Vzpomínek na Sókrata I4,7. O Xenofóntovi viz pozn. 16 výše.Pozn. vyd.

39 Nacpu tento pytel zde a pak ho opět vyprazdňuji – „pytel“, tj. své břicho. Jako častěji, tak i zde mluví ze stoika Epiktéta kynik. – Pozn. vyd.

40 Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou. – Tento zlomek i následující („Sókratés říkával...“) se zachovaly v zápiscích Marka Aurelia (Hovory k sobě, IV,41 & XI,3). – Pozn. vyd.

41 Neodvolávám slov: jsou neklamná. – Diova slova z Homérovy Íliady I 526. – Pozn. vyd.