Chan Šan a Š'-te - výpisky z díla



Chan Šan, pozoruhodný tchangský básník (zhruba 8. století), odmítl společnost, která neodpovídala jeho etickým nárokům, odešel od rodiny a blízkých a uchýlil se na Mrazivou horu – Chan-šan, jejíž jméno přijal za vlastní. Po celý zbytek života se pak toulal nehostinnou, leč oslovující přírodou, většinou sám, někdy ve společnosti svého jediného druha, kuchaře z blízkého kláštera, Š'-tea. Pokud o Chan Šanovi něco víme, pak především z jeho četných básní, které po sobě roztroušeně zanechával a které byly později sbírány a pečlivě uchovávány.



Předmluva k Chan Šanovým básním

od pana Lü Čchiou Jina,

představeného prefektury Tchaj


Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan.

Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?

Až ho uvidíte, nepoznáte ho; až ho poznáte, nespatříte ho víc.

Zakřičel: „Povídám, člověče, snaž se ze všech sil být lepší!“ Vešel pak do jeskyně a byl pryč. Zdálo se, že se pak jeskyně sama od sebe zavřela. Nikdo nemohl jít za ním. Stopy po Š'-tem zmizely docela.



CHAN ŠAN


Odchod do samoty hor

Zavrhl jsem kraj rudého prachu, navždy se mu vzdálil

Věčně se teď toulám, z milovaných knih se raduji

Kdo by mohl maje sotva mírku vody

Živou rybu držet v úzké koleji?


Myslívám na ptáčka střízlíčka

Sám dávám přednost loutně a knihám

Kariéra, vlivné postavení, co s tím?

Často myslívám na ptáčka střízlíčka

Kéž bych jak on někde spočinul a našel klid!


Proti smyslu věcí

Ryby a maso dostal jsem darem

Abych jimi ženu a děti nasytil

Proč třeba někoho života zbavovat?

Že život těch tvorů náhle přerván byl

To nebylo rozhodnuto v nebi

Rozhodl o tom na zemi úradek náš

Že to není správné, chápat počínáš


Jedno druhé nemá pohlcovat

Lidé maso mrtvých vepřů jídají

Lidé dokonce, že maso vepřů voní, říkají

Jedno druhé nemá pohlcovat

Lotosový květ rozkvétá, kde vyvěrá pramen všeho živého


Hostina

Jelen se rodí uprostřed lesů

Vodu jen pije, travou se živí

Složí běhy, pod stromem spává

Líbezný, bezelstný, důvěřivý

Svázaný octne se v hodovní síni

Pokrm z něj šťavnatý, tučný je

Odmítám třeba jen okusit

Tvář hořký zármutek mi stahuje


Poklad knih

Došková chýše je domovem prostému muži

Lesy jsou hluboké, hnízdí zde zpěvaví ptáci

Co všechno doma mám? Co všechno vlastním a chráním?

Jediným majetkem postel je a plno knih


Šťastný chaos prvopočátku

Jak šťastni byli jsme v chaosu na počátku

Nikdo se neživil ani nevyprazdňoval

Až jednou kdosi čímsi ostrým nás protknul

A devět otvorů v těle navždy udělal

Den za dnem musíme živit se a šatit

Rok co rok dbát o zaplacení daní

Tisíc nás rve se o jediný peníz

Všichni křičíme o život, zoufale, bez ustání


Smutek nad pomíjivostí života

Proč jsem tak smuten a věčně pln žalu a stesku?

Pomíjivý jak „jitřní houba“ je lidský úděl, budí vzdech

Když na to pomyslím, v mžiku mne přepadne smutek

Tak těžký smutek, že věru je těžko se ho zbýt

Co si jen počít? Co proti tomu učinit mám?

Pominout tělo, vrátit se do hor, vzdálen tam světu žít


Vzdělání

Unikneš snad četbou knih své smrti?

Četbou knih snad před bídou jsi jist?

Proč toužíme porozumět znakům?

Předčí druhé, kdo dovede číst

Člověk, který nevyzná se v znacích

Neví, co si počít, neví, kam se dát


Tak cizí, že zdá se být snem

Obzor za obzorem všude kolem krása hor a vod

Oblaka, mlhy jsou jejich zelení lem

Mlha se sráží v kapky na mé čapce, sotva se jí dotkne

Rosa utkvívá na mém plášti slaměném

Jak tulák či poutník na nohou opánky z lýka

Hůl z křivé staré větve vistarie

Ohlédnu-li se kdy a vzpomenu na prašný svět venku

Zdá se mi být jen snem, tak cizí mi je


Hledím na vrcholy Nebeské terasy

Vítr ohýbá sosny a bambusy, až zpívají

Hledívám dolů na zelená úpatí skal

O skrytém smyslu věcí rozmlouvám s bílým oblakem

Oddal jsem se samotě, odešel k horám a řekám

O principech Cesty rozjímat jsem přišel sem


Klid a jas

Poustevníci prchli světu lidí

Kolik jich do hor odchází snít!

Temná zeleň dělí svahy a srázy

Bledý nefrit říčky čistě zní

Po shonu a ruchu mír a radost

Po starostech a smutcích klid a jas

Venku z ruchu šalebného světa

Jak květ lotosu je srdce tiché zas


Oproštění

Přebývá tu člověk, jitřními červánky je živ

Kam všední lidé nepřijdou, v skrytu žije

Skryté bystřiny věčně tu všude zurčí

V mohutných sosnách vítr šumí a hučí tajemně

Uprostřed toho do sebe ponořen sedává

Na smutek a strasti lidského bytí zapomněl


Vědom si pomíjivosti bytí

Proč všední lidé jsou tak bezmezně hloupí?

Jen ten, kdo sám sobě je pánem, svobodný, nesnese omezení

Vzdálí se světu, odejde v skrytu žít, odvrhne podvod a lež


Pošetilost

Majetek nevlastním, nesnáze nemám

Pod křídly oblaků šťasten jsem tak


Člověk z lesů a hor

Člověkem lesů a hor sám sebe nazýval

Než by se po lidech pitvořil, prchnul tam, kde se nezvíří prach


Hledání a vyrovnání

Mnohokrát desetitisíce mil prošel jsem na dalekých cestách

Toulal se kolem řek, jež vroubila bujná zelená tráva

Došel až k hranicím, kde vítr zvedá rudý prach

Dnes jsem se vrátil sem na Chan-šan

Na pramen hlavu kladu, aby mi s uší prach světa omýval


Kam doletí jen ptáci

Pod hřebeny štítů rozhodl jsem se žít

Ptáci sem létají, člověk nedojde, kam doletí pták

Co že tu všechno je, co že tady mám?

Šeré balvany skal, věčně bíle zahalené do oblak


Jak vody řeky na podzim

Mezi tisíci oblaky a desetitisíci vodami

Bezstarostný muž přebývá

Za dne se toulá zelenými horami

Na noc se navrací spát, kde pod skalním převisem úkryt má

Rychle mu míjejí jara a podzimy

Pokojně žije, zbaven všedních starostí a pout

Šťasten, po čem bych ještě toužil, k čemu se upínal?

Tichý a klidný jsem jak podzimní říční proud


Po deseti letech

Chceš-li dojít místa spočinutí

Navěky jím Chan-šan může být

Lehký vánek čechrá temné sosny

Zblízka je uslyšíš lahodněji znít

Pod nimi muž zbělelých skrání

V Lao-c' si mumlá, v četbu pohroužen

Deset let se neodhodlal vrátit

Zapomněl už cestu, kudy přišel sem


Chan-šan

Co pobývám na Mrazivé hoře

Desetitisíce let prchly jako sen

V souladu s přírodou u lesního zřídla

Podle svých tužeb tu žiji spokojen

Na srázy Chan-šanu nikdo nepřichází

Bílá oblaka jej hustě halí mhou

Jemná tráva je má rohož, na níž spávám

Modré nebe je mi věčnou pokrývkou


Nad oblaky

Nikdo z lidí neví

Kde tu v horách domov mám

Uprostřed bílých oblak

Věčně tak v tichu a sám


Nedosažitelný ve své sluji

Kdybyste na lodi o třech plachtách rychle pluli

Kdybyste nejrychlejšího koně dokázali k trysku štvát

Přece nemůžete dosáhnout místa, kde teď žiji

Nejodlehlejším a nejskrytějším lze je nazývat

Pod strmým štítem jeskyně uprostřed hlubokých srázů

Z mraků tu celé dny bouře nepřestává hřmít

A já nejsem mistr Konfucius

Není nikoho, kdo by se mne sem vydal navštívit


Tančím radostí z krásné chvíle

Je tu pták, má pestře barevné peří

Sedává na javoru, jádra bambusu jídá rád

Pohybuje se důstojně, obřadně, jak se patří

Lahodně zpívá, tóny mají svůj řád

Včera sem přiletěl, odkudpak se tady vzal?

To kvůli mně se objevil a načas tu hřaduje

Náhle je přáno mi naslouchat hlasu hudby a zpěvu

Tančím radostí ku chvále dnešního dne


Chtěl bych mít křídla

Přál bych si s bílými oblaky do dáli letět

Což by pernatá křídla nemohla narůst mi?


Hladový a prokřehlý

Tak často hladov a prokřehlý

Co živ jsem nezabil zvíře či rybu pro nasycení


Skrytě žiji

V naprostém tichu žádných slov nenacházím

Co bych měl potomkům říci, i kdybych chtěl?

Skrytě žiji zde v lesích u jezer a tůní

Důvěrně znám tu kraj, proč bych z něj vycházet měl?


Prchavá krátkost žití

Mnohokrát prošel jsem kamenem, mnohokrát proměnu ohněm bylo mi podstoupit

Slýchal jsem jenom, že lidé v duchy se po smrti mění

Neviděl nikdy však moudrého v jeřába se proměnit

Na to vše myslívám i na to, jak to vyjádřit

Žiji svůj osud, jenom mne dojímá, znamená vše jen pro mne


Věčný jak ty hory

Mistr Chan Šan

Jak ty hory stár

Sám a sám tu žije

Nezná zrod ni zmar


Dny a měsíce jak říční proudy plynou

Co jsem se ukryl na Mrazivé hoře

Živím se zde tím, že horské plody jím

V tomto krásném žití, nad čím bych se trápil?

Lidský úděl míjí v souladu s tím vším

Dny a měsíce jak říční proudy plynou

Vykřesaná jiskra z kamene je čas

Ať se po libosti zem i nebe mění

Šťasten pozoruji horských štítů sráz


Za úplňku

Kdo v horách žije, srdce má bezstarostné

Často jen povzdychnu, jak rok za rokem míjí, s hořkostí

Plahočím se, byliny dlouhého žití sbírám

Zdaž všechno mé odříkání dovede mne k nesmrtelnosti?

Širý prostor kolem oblaka začínají ovíjet

Les je pln záře, luna v úplňku nyní je

Nevrátím se, odkud jsem přišel, proč bych se vracel zpět?

Já a strom skořicovníku tu na luně k sobě nerozlučně patříme


Pod zelenou skalní stěnou

Oblačné hory pásmo za pásmem zeleně splývají s nebem

Ztracené cesty, hluboké lesy, není, kdo by došel až sem

Do dáli hledím, jen osamělá luna jasně rozlévá svou zář

Zblízka se zaposlouchám, jen hejna ptáků plní les halasem

Stařec už, sedávám sám, domovem je mi zelená skalní stěna

Bez ženy, bez starostí žiji, hlavu mám už docela bílou

Možno jen povzdychnout: minulá léta a dnešní den!

Myšlenky nemám na návrat, tak jako vody, když na východ k moři plynou


Dožiji v horách, jak přede mnou jiní

Slunce již vyšlo, štíty hor jsou doposud šeré

Mlha se rozptýlí, v hlubokých údolích panuje dál tma

Kolik tu moudrých mužů odedávna žilo!

Zemřeli, jeden jak druhý tu někde bez rakve hrob má


Chvíle pochyb

Je člověk, sám v horském průsmyku sedává a medituje

Oblačné stuhy červánků, ach, mlhou třpytnou, sluncem ho halí

Je mu vrozena ušlechtilost

Cesta je svízelná

Mysl je smutná, roztrpčená a plná pochyb

Sám tu jen, ach, skromně a oddaně ve svém úsilí vytrvávám


V podvečer na skále

Tiše se raduji z krásy, jež přináší štěstí

Šerá mlha mezi vrcholy bloudí, zastírá je a mizí zas

V blažené pohodě prodlévám na místě, kde se lze najít

Stíny stromů se dlouží, slunce začíná zacházet

Sám se tak rozhlížím, po krajině svého srdce

Kde z bláta raší a rozvíjí se lotosu květ


Harmonie

Dávno žiji na Chan-šanu, kolik jesení už

Sám si broukám svoje verše, nevím, co je žal

Vrátka býlím zarostlá skryt v tichu neotvírám

Pramen prýští, sladká voda sama věčně plyne dál

V kamenné světnici voda v hliněné trojnožce kypí

Sosny žloutnou, cypřiš padá, v misce voní pistácie

Hladov nasytím se zrnkem rýže s trochou elixíru

Na kámen se k spánku kladu, mysl plnou harmonie


Soustředění

Můj domov je pod zelenavým srázem

Na dvorku už býlí nepleji

Jeden, dva svazky Knih Nesmrtelných

Pod stromem si nahlas pročítám


Zpívám jasné luně

Vy, moudří, mne odmítáte

Vás, hlupáci, já zas odmítám

Nejsem hlupák, ani nejsem moudrý

Vyhýbejte se mi, já se vyhnu vám!

Když přijde noc, zpívám jasné luně

Za svítání bílým oblakům rád tančívám

Což mohu ztišit svá ústa a paže

Tiše sedět, když vlas ještě rozevlátý mám?


Pevnost rozhodnutí

Mé přirozené vůle nelze jen tak nedbat, vždy znovu poznávám

Nelze ji jak rohož svinout a odložit, pravím vám

Svobodně jsem se rozhodl odejít sem do horských lesů

Na plochém kameni tu ponořen do sebe sedávám

Žvanilové sem přicházejí, aby mne přemluvili

Nabízejí mi skvosty a zlato si vzít, vystavují mne pokušení

Narušit pevnou hradbu, plevelem ji osít

Není k ničemu dobré, žádného smyslu v tom není


Vysmívají se mi, že jsem blázen

Říkají, že já, Chan Šan, vedu si jak blázen, podivín

Podivín jsem, blázen, proč se tomu podivovat bláhově?

Bláhový se tomu podivuje, dopátrat se smyslu neumí

Skláním hlavu, k čemu by mi bylo jim to vymlouvat?

Vymluvím-li jim to, bude to k něčemu dobré snad?

Mně však ani za odpověď nestojí

Dosáhl jsem toho, že dělám jen to, co je mi po vůli


Plynutí času v horách Tchien-tchaj

Co jsem přišel sem, na tuto Nebeskou terasu

Kolik jsem tu do dnešního dne prožil zim a jar?

Krajina, ta se nemění, jen člověk je najednou stár


V hlubokém lese přemítám

Na zádech ležím, v hlubokém lese si hovím

Co jsem se postavil, povahu měl jsem vždy přímou

Co jsem řeč pochopil, křivě jsem nepromluvil

Poctivost svou jsem si uchránil beze všech výhrad

Věřím, že perly poznání jednou podaří se mi dobrat

Jak bych jen mohl teď tak jako jiní

S očima dokořán nechat se proudem zmítat?


Jitro

Bělostná oblaka, jitřní svit, nádherně tichý

Měsíc už jasný je, třpyt noci doplápolal

Tělo je zbaveno prachu a špíny

Stesk v srdci zklidnělém kde by se vzal?


Perla poznání

Mrazivé srázy jsou krásnější, čím hlouběji do nich vnikáš

Není však nikoho, kdo by tou cestou se dal

Na zeleném srázu osamělý křik opic se ozývá tu blíž, tu dál

Já sám s kým bych se ještě tu přátelil?

Spokojen žiji, jak jsem si přál, a tak stáří jdu vstříc

Perlu v srdci lze uchránit času tím víc


Sluj ve skalní stěně

Co jsem zatoužil po radostech života v horách

Volně se toulám z místa na místo, nepatřím nikam

Míjejí dny, jen občas ještě živím, co zbylo z těla

Mysl je bez starostí, nic nutného na práci nemám

Luna je mrazivá, slyšet, jak všechno chvějivě proniká chlad

Tělo má pocit jak jeřáb, osaměle letící do oblak


Kdo mne zná

Kolik mužů učených a vážných

Mistra jménem Chan Šan vůbec zná?

Bludně píší slova zbytečná


Pohoří Tchien-tchaj – Nebeská terasa

Zvolil jsem místo, kde lze o samotě žít

Pohoří Tchien-tchaj jím je – jak slovy je vylíčit?

Hloubím si tůňku, ať voda z blízkého pramene do ní stéká

Je mi sladce, že zbavil jsem se vší marnosti světa

Sbírám byliny, tak tu dožiji svá zbývající léta


Blázen

Chan Šana když spatří dnešní lidé

Že je blázen, říká každý z nich

Co já pravím – nepochopí oni

Co říkají oni – na to odpověď já nemám


Pod štíty Chan-šanu

Co jsem se uchýlil pod štíty Chan-šanu

Stále žasnu, jak jsem tu skryt a jak vzdálen je mi tu svět

Nosívám košík, živím se tím, co na horách roste

Natrhám plodů, vezmu koš a vracím se zpět

Zeleninou se postím, zář kolem sebe, sedávám před chýší z travin

Upíjím malými doušky, sotva si zobnu houby, jež chrání před stářím

Čistě pak omyji a opláchnu šálek i jídelní misku

Co právě mám, všechno dohromady v hustý odvar si svařím

Tak žiji, bráním se smrti, sedím a přemítám

V poklidné chvíli verše básníků z dávna si čítávám


Jak nepřivázaný člun

Co jsem se usadil na Chan-šanu, desetitisíce věcí jsem se vzdal

Žádné všední myšlenky nenosím teď v duši

Bezstarostný píši své verše na stěny skal

Toku života jak nepřivázaný člun jsem se odevzdal


Mé básně

Máte-li doma Chan Šanovy básně

Jsou nad moudrosti všech klasických knih

Opište je, zavěste na zástěnu

A každou chvíli čítejte si v nich!


Mé básně

Někteří lidé se vysmívají mým básním

Nemrzím se, že těch, kdo pochopí, je málo

Jen když pár vnímavých čtenářů budu mít

Kdybych odsud byl vyhnán, daleko musel odejít

Kdybych byl nemocen a nedokázal je dokončit

Jednou se náhle setkají s někým, kdo vnímavé má oči

Pak samy se rozšíří, po celé zemi budou znít


Jako by slepec chtěl opěvovat jas

Já se směji, když vy píšete básně!

Jako by slepec chtěl opěvovat jas!


Veselé blaženství života v horách Nebeské terasy

Tu, v horách Nebeské terasy, dávno žiji

Oblačné cesty hluboký opar halí a lidem přijít sem brání

Srázy a útesy jsou tisíce sáhů vysoké, hluboko se v nich skryji

V nesčetných údolích balvany v říčkách vrší se v prahy bez ustání

Břízy vlají jak šátek, kmeny se proplétají, brouzdám se mezi nimi

Na sobě plátěnou halenu, v ruce sukovitou hůl, točitě obcházím horu

Sám cítím, že můj prchavý život je jenom přelud, v takovou chvíli

Blaženství, veselá radost jsou nade vše, co dáno je živému tvoru


Jak osamělý oblak

Chodívám do spodního údolí hledět do Nefritového pramene

Jindy jdu pod horský sráz posedět v prohlubni plochého kamene

Má mysl je jak osamělý oblak, u ničeho neprodlí, nezůstane

Proč bych měl o záležitosti světa dbát, jsou mi tak vzdálené


Poznání

Můj domov je v skrytu, stranou všeho

Vzdálen hluku, prachu, žiji sám

Tři stezky jsem prošlapal si travou

Rozhlédnu se, jen oblaka za sousedy mám

Zatoužím po písni – zazpívají ptáci

Chci se ptát po smyslu bytí, což tu koho najdete?

Strom poznání, zatím ještě slabý

Za pár let na jaře náhle rozkvete


Na cestě k moudrosti

Na hoře Chan bývá nahatý hmyz

Hlavu jak uhel a tělo jak sníh

V rukou má obvykle dva svazky knih

O Cestě, o Síle čítává v nich

V příbytku nedbá o krb ani kotlík

Na cestách nedbá o úkryt ani šat

Vždy však meč moudrosti při sobě mívá

Se svody a neklidem hotov se do boje dát


Blaženství samoty

Nad Chan-šanem jen oblaka bílá

Ticho a ticho, daleko je prach

Za horský domov mám chýši z trávy

Jedinou lampou kotouč luny v tmách

Lože z kamenů mám u Nefritové tůně

Tygr a jelen je mým sousedem

Po blaženství samoty jsem vždycky toužil

Navždy chci být jiným nepodobným člověkem


Stesk

Chtěl jsem rychle jak střela dosáhnout dokonalosti

Rozloučil jsem se a vydal tam, kde bílý zajíc hněte elixír

Když duše bolí, sen ji ukonejší

Když duch se trápí, v meditaci najde klid

Domov a rodný kraj, jak jsou vzdáleny nyní!


V klidu hor

Bílá oblaka zrána čistě se rýsují

Luna za noci chvějivý má svit

Zbaveno prachu i bláta je mé tělo

Jak bych v srdci smutek ještě mohl mít?


Chladné hory

Tady jsem: od všech a od všeho vzdálen

K výši se zahledím – oblohy nedohlédnu


Trhání lotosu

Toulám se a bavím, večer je dřív než se naději

City mne bezbřehou záplavou přemáhají


Jižní svah Chan-šanu

Ptáci se dali do řeči a mne přemáhá cit

Za východu slunce sedám na zeleném svahu

Prosluněná oblaka se koupou v zelenavé tůni

Kdo by tušil, že když vyjdu z prachu a všednosti

Tento jižní svah Chan-šanu dostanu za ni


Pod skalním převisem

Chan-šan je pravé místo, kde lze skrytě žít

Nestane se, že by kdy kdo zašel sem

Občas tady v lese potkám plaché ptáky

Prosté písničky si spolu notujem

Nádherná tráva ve spleti u potoka

Stará sosna klade hlavu na skalnatý štít

Jak překrásné pro toho, kdo od všeho je volný

Pod převisem hoví si tu, v srdci mír a klid


Kde může krásněji být?

Cestou na Chan-šan

Těžko je člověku se dát

Kdo po ní dokáže vystoupit

Chválu vzdá desetkrát

Skála se na skálu vrší

Za štítem se zvedá štít

Samoten tady tak žiji

V šťastném prozření, skryt

Vždy vnímavěji hledím

Kde může krásněji být?


Harmonie

Chan-šan hluboký je

Jako srdce mé

Všude bílé skály

Nikde zlato, ne

Hlas pramenů slyšet

Jak když loutna zní

Sejdeme se spolu

V plném souznění


Mrazivá hora

Samoten chodívám, po skalách lze stoupat

Zpívám si, chytám se lian ve stráni

Sosnový vánek svěže povívá tu

Švitoření ptáků jako flétna zní


Šťasten v oproštění na hoře Chan

Deset tisíc věků krásné příběhy pamatují

O těch, kdož milovali tu v skrytu tiše žít

Hrubosti světa unikli do volnosti prázdna neomezené

Žít jako král Čou mne neláká

Co jsem se uchýlil sem na vrcholy Chan

Šťasten a veselý věčně se směji, zpívám a halekám


Mezi oblaky

Šťasten tu mezi oblaky žiji, ode všeho oproštěný

Odedávna tato hora snadno k dosažení není


Slavná hora

Kolem dokola kolik je tu hor

Na kolik mil jde pásmo za pásmem

Potoky a říčky tiše čiré

Šťasten a vesel bez konce tu jsem


Cesta do oblak

Na východ i na západ bílá oblaka, kam oči dohlédnou

Chcete znát, kudy cesta do oblak vede?

Cesta do oblak vede prázdnotou


Sluneční svit

Když zazáří slunce

Dává světlo tmám

V tu chvíli je teplo

A já, stařec, okřívám


Cesta na Chan-šan

Má mysl je jiná než je tvá

Kdyby se tvá mysl mojí podobala

V samý střed bys pronikl jak já


Jak dřevěné loutky

Chan Šan promlouvá k vám tato slova

Na ta slova nikdo nic nedbá

Sladkost medu ochutná rád každý

Hořkost elixíru stěží kdo vychutná

Radost činí, co s naším cítěním ladí

Prudký hněv vyvolá, co se příčí našim zásadám

Jak bych hleděl na dřevěné loutky:

Bez života, sotva hru dohrály, je tak vídávám


Jak slepý osel

Tisícům zrození, desetitisícům skonů kdy jednou nastane konec?

Zrození, smrt, příchod a odchod v hlupce a slepce nás mění

Že v srdci poklad je bez falše, bez kazu, neuvědomili jsme si dosud

A stále jak slepý osel jdem, kam nohy nás nesou, nepoučeni


Ztracená volnost

Papoušek jing-wu je domovem v západních zemích

Do tenat ho chytili, nemá naději na návrat

Kráska se s ním od rána až do večera zabývá

Venku i za závěsy své komnaty chce si s ním hrát

Věnovala mu zlatou klec a v ní ho chová

V zajetí jeho pernatý háv schází však

Není mu přáno jak bílým i šedavým labutím

Vzmachem křídel se vznést a letět do oblak


Dívám se kolem

Skvělého hřebce vyhnali do kamenité pustiny se pást

Kulhavý osel do slavnostní síně je nyní zván


Stačí chvíle rozptýlení

Pouhý okamžik a není již o čem hovořit víc

Dobru jsi oddán a přece nástrahám a smrti jdeš vstříc


Svět lidí

Nacpaní a sytí, břicha jídlem vzdutá

Každý z nich je tupým tvorem zmateným


Stromy

Včera jsem viděl stromy na břehu řeky

Skácené, zbavené života – nelze to vyjádřit ani

Jen dva či tři kmeny tam doposud zůstaly

Tisíce, desetitisíce sekyr se zahryzlo bez slitování

Pod jíním opadlo prořídlé poslední listoví

Do mrtvých ohnilých kořenů bijí tam poryvy vln

Když na rodném místě, kde žily, se takto jim děje

Nač na zemi mám se tu trápit, neklidu pln?


Jak lampa dohoří mládí

Miluji tu v horách žít

V plátěné haleně uchovávám si charakter

Po lidech falešných tváří jak mohl bych zatoužit?

Své srdce i ducha pro zisk a slávu docela vyčerpali

Na sta žádostí a tužeb se zmocňuje jejich těl

Kde žiji, pohřbí mé tělo, co jiného bych chtěl?


Oblačná noc

Mezi štíty hor

Jdu svěžími vánky

Nehnu vějířem

Vzduch ovívá spánky

Jasná luna září

Skrze okna mříž

Sám tu tak sedávám

Náhle stařec již


Až vyprší můj čas

Čuang-c' řekl, když byl blízek smrti:

Hrobem a rakví budou mi obloha a zem

V ně se i já obrátím, až čas nadejde mi

Kusem prosté rohože budu spokojen

Ať se mnou sytí hmyz, až zemřu

Bílé jeřáby věčnosti nebudu postrádat

Ti, kdo na hoře Šou-jang skromně žili

Uměli se z života i smrti stejně radovat


Zpozdilí

Hloupí a pošetilí se zbytečně namáhají

Lnou ke zdroji trápení, jež potkávají

Patero běd – zel desatero

I trojí jed – bez nich pro ně bytí není

Zemřou, do země jdou jako do vězení


Pošetilost

Ten, kdo žije klamán prachem světa

Je jak hmyz, jenž v džbán byl polapen

Po celé dny kol dokola krouží

Nikdy se z něj nedostane ven

Nesmrtelnosti se nepřiblíží


Klam a pravda

Když vidím někoho, kdo je lidmi klamán

Připadá mi jak v zahrádce pažitka vonná

I když den co den je nožem zraňována

Co jí vrozeno, znovu obnovit vždy sílu má


Ač obdařeni mluvou, toneme ve lži a klamu

Ne všemu, co žije, je také dáno mluvit

Proč tedy ještě hlavu plnou lží a klamu máte?

Z tváře dravost ptáků zla vám číhá

V mysli chováte všechny štíry jedovaté

To oni ve všem překážky vám v cestu staví

Pro ně nejednou tonete ve zmatku v těžké chvíli

Ruce vzpínáte, žehráte, obviňujete nebe:

Což na jižním sklonku nebes již není Buddha milostivý?“


Jasná prázdnota

Svrchovaná příroda má poklady

Jejichž vzácnost slovy nevypovíš


Zbavil jsem se všeho, co poutá

Samoten dřímám pod vrstvícími se štíty hor

Kde mlžný opar se nerozplyne ani ve dne

Srdce vzdálené všeho hluku je však klidné

Duše se vrátila, kam patří, přešla kamenný most

Klapy klap zní na stromě zavěšená naběračka – dlaní naberu vody dost1


Smíření

Oheň v mém srdci plane a žhne

Rozhodl jsem se den ode dne

Chci jít cestou Buddhy

Nabýt ryzího srdce druhdy


Píseň o podstatě věcí

Vysoko, vysoko na samém vrcholu štítu

Do čtyř stran hledím, prostoru nikde konce není

Tak naprosto sám tady sedím a nikdo o mně neví


Dosažení prázdna v sobě

Hrst plodů uživí vychrtlé tělo

Plátěná kazajka přízračnou postavu halí

Přebývá ve mně Buddha pravý!


Věčný koloběh změn

Pod strmým srázem žiji, od všedního údělu oproštěn

I tady v tichu věčně se střídá koloběh změn

A náhle vím: jediná pravá perla poznání

Může vždy jen stejně kulatá být, ať jakkoli jí otáčíš


Plná luna stoupá na Chan-šan

Raduji se z každodenní cesty

V révoví a v slujích pod mlhou

Přirozeně cítím, volně dýchám

Společností oblaka mi jsou

Jsou tu cesty, nevedou však k světu

S kým a o čem přít se tady mám?

Sám usedám na kamenném loži

Plna luna stoupá na Chan-šan


Š'-TE


Chan Šan a Š'-te

S všedními hlupáky zdaž by se znali?

Když je kdo spatřit chce, k spatření nejsou

Když je kdo najít chce – v mlhu se rozplynou jak dým


Nebylo vůbec nikoho, kdo by mě učil

Sám jsem se snažil o ryzí srdce

Nanejvýš pevné, tak jako démant je jen


Oblačné hory

Pásmo za pásmem, na kolik tisíc mil navrstveny

Ztajená údolí, hluboké cesty, po člověku tu nikde stopy není

Nefritově zelený potok průzračně plyne – kolik úchvatných scenérií!

Ve svůj čas ptáci se rozezpívají – mé srdce s nimi zní v okouzlení


V koloběhu věčnosti

Miluji samotářské toulky, k sosnovým srázům lásky pln

Věčnému koloběhu jsem se svěřil jak nezakotvený člun


Železný kruh

Ti, kdož často pijí jedovaté víno tří zel

Zmámení a otupení nic pak nechápou

Trápením by chtěli trápení se zbavit

Zbavit se trápení však takto nemohou

Až se vzchopí, naučí se sami sobě být si oporou


Moudrost poznání

Pravá ruka perlu poznání ve dlani svírá

Levá ruka pevně meč moudrosti tiskne

Nejprve porazím nevědomé provinilce

Skrytá perla sama ze sebe žhoucím plamenem blýskne

Zraňuje jím, ach, ty, kdo ve klamu žili

A já to miluji, jak bych se toho jen nabažit sved?

Sotva však uprostřed tří cest zla stanu na chvíli

Začnu si vědom být, jak plná nástrah je cesta vedoucí vpřed


Nepočítám jara

Kdo přijde do skrytého údolí okusit pokrm nesmrtelných?

Sám sedím obrácen tváří k Oblačnému prameni, člověka nepotkat

Prodlužuji svůj život, oddaluji konec, skály rukou zdravím

Tady jsem našel útočiště a klid, nikdy již nevyjdu z Horských vrat


Komu je u srdce nejlehčeji

Jestliže mám říci, kdo z lidí je nejveselejší

Jsou to ti, kteří se v samotě vzdálili světu

Květiny v lesích jsou věčně jak nádherný brokát

Vždy svěží jsou po všechny roční doby barvy květů

Častokrát sedávám uprostřed strmých horských štítů

Co chvíli vzhůru k rudému kotouči slunce pohlédnu

I když já sám jsem volný a naplněn klidem

Přece na lidi všedního světa ještě vzpomenu


Na vrcholu hory

Odraz měsíce do tůně padá a září tam skvělý

Stoupám dál, až k samému vrcholu hory

V tu chvíli naň slétá jeřáb osamělý


Na hoře Tchien-tchaj

Věčně se toulám údolím horských bystřin

O všedních cílech světa nemívám zdání

Není-li tu tužeb, není ani strastí

Není-li tu slávy, není hany ani


Medituji

V Oblačném háji ve skrytu žiji

Tiše tu sedávám, propadlý výsostné kráse

Štíty hor v rosné mlze tonou ve večerním čase

Tak šťasten žiji zde v pokojném kraji

Slunce se kloní, zavěšené stíny níží se, poklesají

Na kolik mil tu lidského obydlí není

Vodopád hučí, jak padá a tříští se na kamení

Chodívám sám podle bystřiny obtékající skály

Vystupuji na strmé útesy, jež se nad vrcholy vzpjaly

Někdy tak v meditaci v sedle na plochém kameni sedím

Náhle pohlédnu dolů, za šlahouny lian zaklesnu ruku

Vykloním se, do dáli k hradbám města hledím

Slyším jen pustou změť, prázdný hluk zmatených zvuků





POZNÁMKA:

1 Srovnej: Diogenés zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! (Misantrop: Vanaprastha)