Čechov - výpisky z díla

ANTON PAVLOVIČ

ČECHOV

VÝPISKY Z DÍLA



Na moři

Člověk je podle mého mínění tvor už tak dost podlý, ale námořník, přiznejme si to, bývá někdy podlejší než všechno ostatní na světě, podlejší než to nejodpornější zvíře, které má omluvu v tom, že se podřizuje instinktu. Třeba se mýlím, nejsem příliš znalý života, ale zdá se mi, že námořník má přece jen víc důvodů nenávidět se a lát si než kdokoliv jiný. Člověku, který může každou chvíli sletět ze stožáru, nad nímž se mohou navěky zavřít vlny, který zná boha, jen když tone nebo letí po hlavě, takovému člověku je všecko jedno, takový ničeho na souši nelituje. Pijeme tolik rumu a tropíme prostopášnosti, protože nevíme, komu a k čemu je na moři třeba ctnosti.

* * *

Výbava

Lidé, kteří jsou neustále mezi morušemi, akáty a lopuchem, zlhostejněli k přírodě. Bůh obdařil způsobilostí chápat krásy přírody jenom ty, kdo vyjíždějí na letní byt, ale ostatní lidé setrvávají k těm krásám v postoji velmi macešském. Lidé si neváží toho, čím oplývají: „Co máme, nešetříme!“ – a nejen to: „Co máme, to nemilujeme.“


Když mě spatřil, vyskočil a utíkal pryč.

To je Jegor Semjonyč. Omluvte ho, ale nemůže vás pozdravit. Je hrozně plachý... bojí se cizích... Chystá se odejít do kláštera... To v úřadě ho tak roztrpčili... To všechno dělá z bolesti...“

* * *

Ústřice

Tati, co je to ústřice?“

To je takové zvíře... Žije v moři... Jedí se živé...“

Iluze je ta tam... Teď je mi to jasné!

Jaká podlost,“ šeptám, „jaká podlost!“

* * *

Myslivec

Když si jednou do člověka zaleze svobodná duše, tak už ji ničím nevypudíš. Zrovna tak je to i u pánů, když jde některý na herce nebo na nějakého jiného umělce, tak už nemůže být ani úředníkem, ani statkářem. Tomu ty, ženská, nerozumíš, ale měla bys. Já jsem svobodný, zhýčkaný tulák, a ty podruhyně, vesničanka, žiješ v špíně, s věčně shrbeným hřbetem. No, hodíme se k sobě?“

* * *

Myslitel

Věda... ohlupování, žádná věda... To zas nevěděli, co si vymyslet..., čím omračovat lidi... Kdybych byl ministrem, zakázal bych té vaší branži takhle ohlupovat lidi. Po mém soudu je věd příliš mnoho! Čím víc člověk zná, tím víc si o sobě myslí. Naparuje se... Pověsit všechny... ty vědy... Všechno na tomto světě je zbytečné. Všechno je zbytečné. Vědy i lidi... I vy jste zbytečný... Třebas jste dobrý člověk a věříte v boha, i vy jste zbytečný... Tak jsme se tu nacpali a nachlastali, a nač to všechno? Je to tak... To všechno je zbytečné. Jíme a sami nevíme nač.“

Obráceni druh k druhu zády, usínají...

Bůh buď pochválen! myslí si Pimfov, dnes se nedostal až k stvoření světa a k svaté hierarchii.

* * *

Sny

Tělo udržuji v čistotě a panictví, jím, když je k tomu vhodná doba. Leckdo se povyráží jenom vodkou a nadávkami, ale když já mám čas, sedím v koutku a čtu si knížku. Čtu a věčně pláču a pláču. Kdopak potřebuje vědět, jak se jmenuji?“ vzdychá tulák. „A jak to prospěje mně? Ještě kdyby mi tak dovolili jít, kam se mi zlíbí.“


V podzimním tichu, když se chladná, syrá mlha plíží ze země do duše, když jako žalářní stěna stojí před očima a přesvědčuje člověka o omezenosti jeho vůle, člověk rád sladce sní o širokých, prudkých řekách se svobodnými sráznými břehy, o neprostupných lesích a širokých stepích. Fantazie zvolna a poklidně maluje, jak se časně z rána, když z nebe ještě nesešel ruměnec úsvitu, ubírá po pustém srázném břehu člověk podobný maličké skvrnce; stožáry stoletých borovic se schodovitě tísní po obou stranách toku, přísně shlížejí na svobodného člověka a zarputile vrčí; kořeny, ohromné kameny a pichlavá křoviska mu zahrazují cestu, ale on je silný na těle a statečný na duchu a nemá strach ani z borovic, ani z kamenů, ani ze své samoty, ani z hlaholivé ozvěny, opakující každý jeho krok.

Strážníci si malují obrazy svobodného života, jaký ještě nikdy nezažili; bůh sám ví, zda si nejasně připomínají výjevy, o nichž kdysi dávno slyšeli vyprávět, nebo zda zdědili představy o svobodném životě s tělem a krví po vzdálených svobodných předcích!

* * *

Vlk

Neznám hroznější a trýznivější nemoc než je vzteklina. Když jsem poprvé uviděl člověka, který dostal vzteklinu, chodil jsem dobře pět dní, jako bych dostal palicí do hlavy, a nenáviděl jsem tehdy všechny chovatele psů i všechny psy. Za prvé je hrůzná už ta nepředvídanost a náhlost onemocnění... Člověk si jde, zdravý, klidný, bezstarostný, a z ničeho nic – chňap! kousne ho vzteklý pes. Hned v tom okamžiku toho člověka zdrtí hrozná myšlenka, že je neodvratně ztracen a že ho nezachrání nic na světě...



Oba, Nilov a vlk, měli hlavy ve stejné úrovni a zírali jeden druhému do očí... Vlk cvakal a skřípal zuby, z tlamy mu odletovaly sliny... Jeho zadní tlapy tápaly a hledaly oporu na Nilovových kolenou... V očích se mu odrážel měsíc, ale nebyla v nich ani stopa zuřivosti. Ty oči plakaly a zdálo se, že to jsou lidské oči.

* * *

Věruška

Před Ogněvem stála Kuzněcovova dcera Věra, jedenadvacetiletá dívka, jako vždy posmutnělá, nedbale oblečená a zajímavá. Svobodné mladé ženy, které si potrpí na snění a celé dni proleží a prolenoší při četbě všeho, co se jim dostane do ruky, které se nudí a propadají melancholii, obvykle málo dbají na svůj zevnějšek. Ovšem takovým, které jsou od přírody nadány vkusem a estetickým cítěním, dodává ta mírná nedbalost v oblékání zvláštní půvab. Z toho šátku i ze záhybů blůzy přímo čišela svobodná zahálka.

* * *

Voloďa

Venku už vyšlo slunce, hlasitě zpívali ptáci... A za chvíli se ozvalo bučení krav a pastýřská píšťala. Jasné sluneční světlo a jaré zvuky hovořily o tom, že někde na tomhle světě se žije čistě, bez poskvrny, poeticky. Ale kde? To Voloďovi nikdo neřekl, nikdo z lidí kolem něho.

* * *

Píšťala

Co se dneska na tom světě děje, to už je k smíchu. Darmo mluvit! Loni bylo málo zvěře, letos je jí ještě méně a za takových pět let už nejspíš nebude žádná. Jak tak koukám, za chvilku zajde nejenom ptactvo, ale i všechno ostatní. Člověk žasne! Kam se to jenom všechno podělo? Jak dlouho je to – dvacet let – pamatuji, že tady lítalo divokých husí, jeřábů, kačen i tetřevů – celá mračna! Slukami a kolihami se to jen hemžilo a drobných čírek a kulíků, těch bývalo jako špačků nebo vrabčáků, nepočítaně! A kde to všechno je? Ani dravého ptáka dneska neuvidíš. Kde je konec orlům, sokolům, výrům... A zvěře ubývá zrovna tak. Dneska je, milej zlatej, vzácnost i vlk a liška, natožpak medvěd nebo norek. A to tu ještě dřív běhali i losi! Dobrých čtyřicet let už pozoruji rok za rokem to boží dílo a koukám, že to všecko spěje k jednomu. K horšímu, člověče. K záhubě, k ničemu jinému... Je to tak daleko, že svět čeká záhuba. Škoda! Taková škoda! Toť se ví, my svět nestvořili. Ale přece jenom to, člověče, přijde líto. Stačí, když uschne jeden strom nebo řekněme padne jedna kráva. I z toho bere člověka lítost. A co teprve, milej zlatej, když má přijít vniveč celý svět? Co je to za bohatství. Slunce, nebe, lesy, řeky, tvorstvo – všechno je to stvořeno jedno k druhému, aby to do sebe zapadalo. Všecko je k něčemu a má svoje místo. A to všecko spěje k záhubě! Jestli nevěříš mně, zeptej se starých dědků. Každý ti poví, že ryby dávno nejsou, co bývaly. V mořích, jezerech i v řekách ubývá ryb každý rok. Každým rokem je to horší a horší, a než se naděješ, bude dočista po rybách. Tak je to, člověče, kam se podíváš, všude bída s nouzí. Všude! A lesy zrovna tak! Co se jich vykácí, co jich shoří a co uschne, a nový nerostou. A když něco vyroste, hned se to pokácí. Dneska něco vzejde, a zítra, než se naděješ, už to lidi vykáceli, a tak to jde kolem dokola, až nezůstane vůbec nic. A pořád mám svět na očích. Celý svůj dlouhý život se na něj koukám a můžu říct, že i té zeleně je pořád méně: všechno to jde od desíti k pěti.“

Zato lidi jsou lepší,“ poznamenal správce.

Čímpak jsou lepší?“

Jsou chytřejší.“

Cožpak o to, chytřejší jsou, to máš pravdu, člověče, ale co z toho? K čemu je lidem dobrý rozum, když je čeká záhuba? Zajít člověk může, i když nemá rozumu ani špetku. Po mým dal pánbůh člověku rozum, ale vzal mu sílu. Vem si třeba mě... Nestojím za zlámanou grešli, ve vsi jsem poslední kolo u vozu, a přece mám nějakou sílu, člověče. Jen se podívej. Mám na hřbetě pomalu sedmý křížek, ale pasu jak je den dlouhý. Můj syn je chytřejší než já, ale postav ho sem na moje místo, a hned zítra bude chtít dostat přidáno nebo z toho bude marod. Tak to vidíš. Já nevezmu do huby nic než tu boží kůrku, protože stojí psáno, chléb náš vezdejší dejž nám dnes.1 Ani můj táta, ani dědek nejedli nic než chleba – ale dneska? Dneska nedá mužik bez čaje, bez vodky, bez bílého chleba ani ránu, doktory potřebuje a všecky možné zhýčkanosti. A proč to všechno? Protože je pápěrka, nemá žádnou sílu, nic nevydrží. Co si budeme zapírat – jde to s námi se všemi čím dál víc z kopce. A když si vezmeš pány, tak ty jsou na tom ještě hůř než mužik. Dnešní páni jsou samá učenost, znají věci, že by je ani znát neměli, a co z toho? Už od pohledu je to chudinka. Třasořitka, chcípáček, žádná důstojnost, žádný vzhled, akorát panský titul. Neví kam se vrtnout, k čemu se postavit, a kdoví co by vlastně chtěl. Buď sedí s udicí a chytá ryby, nebo leží pupkem nahoru. Neumí nic kloudného a ani mu nepřijde, že by se měl do něčeho pořádně obout. Dřív býval každý druhý pán generál, ale dneska je jeden jako druhý nekňuba!“

Hleděl si pod nohy a dumal. Pořád ještě by si byl rád vzpomněl na něco, na co ještě nesáhla smrt.

A taky se hůř žije, dědo. Vůbec už se nedá žít. Jestli už má přijít konec světa, tak ať je to co nejdřív. Nač ty průtahy!“

Škoda ho, člověče. Taková škoda! Země, les, nebe... tvorstvo, všecko stvořené jedno k druhému, všecko do sebe zapadá, všecko je k něčemu. A všecko to tak zbůhdarma zajde.“

Ve vzduchu bylo cítit, jak už je blízko ten nešťastný, neodvratitelný čas, kdy pole potemní, zem je špinavá a studí, kdy smuteční vrba připadá ještě smutnější a po kmeni jí stékají slzy, a jenom jeřábi táhnou pryč od společného neštěstí. I oni však, jako by se báli urazit zkormoucenou přírodu svým štěstím, zaplňují nebeskou výšku smutnou, tesklivou písní.

Meliton se loudal k řece a poslouchal, jak za ním pomalu skomírají zvuky píšťaly. Pořád ještě toužil si někomu postěžovat. Rozhlížel se smutně kolem a náhle mu přišlo nesnesitelně líto nebe, země, slunce i lesa. A když vzduch táhle prořízl nejvyšší tón píšťaly a zachvěl se jako hlas plačícího člověka, pocítil zvlášť velkou trpkost a lítost nad tím nepořádkem všude v přírodě.

Vysoký tón se zachvěl, zlomil, a píšťala umlkla.

* * *

Step

Když Šalamoun pokládal podnos na stůl, díval se pohrdavě někam stranou a podivně se usmíval. Ve svitu lampičky bylo možno vyznat se trochu v tom úsměvu; byl velice složitý a vyjadřoval mnoho pocitů, ale jedno v něm převládalo – zřejmé pohrdání. Jako by myslel stále na něco směšného a hloupého, jako by kohosi nemohl snést, jako by kýmsi pohrdal a z čehosi měl radost a sliboval si od příští chvíle, že svým výsměchem někoho zraní a z plna hrdla se mu vysměje. Jeho oči i úsměv říkaly, že to s pohrdáním a nenávistí myslí vážně.

Co dělám?“ Šalamoun pokrčil rameny. „To, co všichni ostatní... Sám vidíte – sluhu... Dělám sluhu bratrovi, bratr dělá sluhu cestujícím, cestující dělají sluhy Varlamovovi, a kdybych měl deset miliónů, dělal by Varlamov sluhu mně. Proč? Protože neexistuje takový pán ani milionář, který by za pár grošů nelíbal ruku i prašivému Židovi. Já sám jsem ten prašivý a chudý Žid. Všichni se na mne dívají jako na psa, ale kdybych měl peníze, dělal by přede mnou Varlamov takového šaška jako Mojsej před vámi. Varlamov je sice Rus, ale v podstatě je to prašivý Žid, nezná v životě nic než peníze a zisk, kdežto já spálil své peníze v peci. Já nepotřebuji peníze, půdu ani ovce, nepotřebuji, aby se lidi přede mnou třásli a smekali, když jdu. Vidíte, že jsem rozumnější a lidštější než celý váš Varlamov!“

Ty jsi mi divný pavouk...“

Je to ale kus divocha! Měl byste ho někde zaměstnat nebo oženit, nebo tak... To už není ani člověk!“

On je, víte...“

Mojsej Mojsejič si poklepal prstem na čelo a pokračoval:

Nemá to tady docela v pořádku... Je to ztracený člověk. Nevím, co si s ním počít! Nikoho nemá rád, nikoho si neváží, z nikoho nemá strach. Víte, všem se vysmívá, všem říká hlouposti, každého dráždí. Celé noci nespí a v jednom kuse přemýšlí, přemýšlí, ale o čem přemýšlí, ví sám bůh. Přijdeš k němu, a on se zlobí a vysmívá. Nemá mě rád... A vůbec nic nechce! Spálil svoje peníze v peci.“


Jeden z vozků náhle odběhl stranou a začal bušit bičem do země. Přiběhl k němu jiný vozka a vybuchl hlubokým dýchavičným smíchem a vykřikl:

Lidi! Dymov zabil zmiji!“

U některých lidí na první pohled odhadnete jejich rozum podle jejich hlasu a smíchu. Tenhle patřil právě k těmto šťastlivcům. Z jeho hlasu a smíchu čišela nevýslovná hloupost.

To není zmije, to je užovka!“ vykřikl někdo.

Ty lotře! vykřikl nezvučným, plačtivým hlasem. „Pročpak jsi zabíjel užovku? Co ti udělala, bídáku? No ne, zabít užovku! Co kdyby to proved někdo tobě?“

Je to tak, užovka se nemá zabíjet. Nemá... To není žádná zmije. Vypadá sice jako zmije, ale je to tvor tichý a nevinný...“

Dědo, pročpak zabil tu užovku? Dědo, pročpak ji zabil?“

Je to hlupák! Svrbějí ho ruce, proto ji zabil,“ odpověděl děda. „Ale užovka se zabíjet nemá, to máš pravdu... To víš, Dymov je rabiák, zabije všechno, co mu pod ruku přijde. Nač se zlobit, zabili, no. Dymov je rabiák a Kirjucha to udělal z hlouposti... Co se dá dělat... Jsou to hlupáci a zabedněnci, co si na nich vezmeš. To tuhle Jemeljan se nedotkne nikdy ničeho, čeho nemá!... Nikdy, je to tak... Protože je to člověk vzdělaný, a oni jsou hlupáci... Jo, Jemeljan... Ten se ničeho nedotkne.“

* * *

Sázka

Ve vězňově komůrce blikotala svíčka. Na stole, na dvou židlích a na koberci kolem stolu leželo plno rozevřených knih. Za stolem seděl bez hnutí člověk málo podobný normálním lidem. Byla to kostra potažená kůží, s dlouhými ženskými kadeřemi a huňatým plnovousem. Pleť měl žlutou až nazelenalou, tváře hluboce vpadlé, záda dlouhá a úzká, a ruka, kterou si podpíral vlasatou hlavu, byla tak tenká a vyzáblá, že z toho mrazilo v zádech. Ve vlasech se mu už třpytily šediny a nikdo by při pohledu na ten stařecky sešlý obličej nevěřil, že tomuhle muži je teprve čtyřicet let. Spal... Před jeho svěšenou hlavou ležel na stole list papíru popsaný drobným písmem:

Dávám na vědomí, že opovrhuji jak svobodou, tak životem i zdravím, prostě vším, čemu se ve vašich knihách říká dary života.

Patnáct let jsem bedlivě studoval vezdejší život. Neviděl jsem sice svět ani lidi, avšak ve vašich knihách jsem sahal na křídla krásných ďáblů... Ve vašich knihách jsem dělal zázraky, zabíjel, vypaloval města, dobýval celá království...

Díky vašim knihám jsem moudrý. Všecko, co po staletí vytvářela neúnavná lidská mysl, je zhuštěno v malou hrudku v mé lebce. Vím, že jsem moudřejší než vy všichni.

Proto opovrhuji vašimi knihami, opovrhuji všemi krásami života i moudrostí. Všecko je nicotné, pomíjející, neskutečné a ošidné jako přelud. Jakkoliv jste hrdí, moudří a krásní, smrt vás setře z povrchu zemského stejně jako polní myši a vaši potomci, vaše dějiny i nesmrtelnost vašich géniů zmrznou nebo shoří i s celou zeměkoulí.

Pomátli jste se a jdete po nepravé cestě. Lež pokládáte za pravdu a hnus za krásu. Divili byste se, kdyby z nějakého důvodu na jabloních a pomerančovnících místo jablek a pomerančů vyrostly žáby a ještěrky nebo kdyby růže začaly vydávat pach zpocených koní; zrovna tak se divím já vám, kteří jste vyměnili nebe za zemi. Nechci vám rozumět!“

* * *

Nudná historie – Ze zápisků starého muže

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.


Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.


Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné...“

To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“


Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.


Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost...“

Některé typy jsou k popukání. Taková... dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin... A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“


Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.



Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.


Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu... Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí...

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:


Orlové níž než slepice se někdy snesou,

však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.


Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.

Tak tedy zkouším sebe: co chci?

* * *

Člověk ve futrálu

Mavra, zdravá, rozhodně ne hloupá žena, za celý svůj život nevyšla z rodné vesnice a nikdy nespatřila město ani železnici. Posledních deset let seděla za pecí a vycházela z domu jen v noci.

Na tom není nic kdovíjak divného!“ mínil Burkin. „Na světě je dost lidí samotářské povahy, kteří se podobně jako rak poustevník nebo hlemýžď stahují do své ulity. Možná je to projev atavismu, krok nazpět k těm časům, kdy předci člověka nebyli ještě společenští tvorové a žili osaměle ve svých brlozích,5 možná však, že je to jedna z odrůd lidské povahy – kdo ví?“


Afanasij vzdychal a brebtal neustále jedno a totéž:

To se jich teď rozplemenilo!“


Jak zlí a nedobří jsou lidé!


Přiznám se, že při pohřbívání takových lidí, jako byl Bělikov, člověk pookřeje. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře zdrženlivý, postní výraz, nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení – pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli, už je to tak dávno, ještě v dětství, když dospělí odjeli z domu a my běhali hodinu dvě po zahradě a kochali se naprostou svobodou. Ach, svoboda! Svoboda! Pouhá její připomínka, pouhá naděje na ni dává duši křídla, nemám pravdu?

Ze hřbitova jsme se vrátili dobře naladěni. Ale neuplynul ani týden a život šel postaru, stejně nevlídný, únavný a šedivý, takový, jaký oběžníky nezakazovaly, ale také nijak zvlášť svobodný. Lépe nebylo. Opravdu, Bělikova pochovali, ale kolik takových lidí ve futrálu ještě zůstalo, co jich ještě bude! Tak, tak, v tom to právě vězí – „co jich ještě bude!“

Byla už půlnoc. Všechno bylo pohrouženo do tichého, hlubokého spánku. Nikde se nic nepohnulo, nikde nebylo slyšet ani nejslabší hlásek; je to až neuvěřitelné, že v přírodě může být tak ticho. Když se člověk dívá za měsíčné noci do široké vesnické návsi s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, rozhostí se mu v duši klid. Nikým nerušena, skryta stínem noci před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá, překrásná, a zdá se, že i hvězdy do ní shlížejí dojatě a že už není na zemi zlo, že je vše šťastné. Ani na celém tom nedozírném poli zalitém měsíčním světlem se nic nepohnulo, nic neozvalo.

Tak, tak, v tom to právě vězí. A není snad to, jak se dusíme a tísníme ve městě, jak zbytečně škrábeme po papíře, jak hrajeme vint, není to snad také takové pouzdro? A to, jak celý svůj život prožijeme mezi hádaly, hloupými a prázdnými ženami, to, jak mluvíme a posloucháme různé nesmysly, není to snad pouzdro? Vidět a slyšet, jak lžou, a ještě tě pokládají za blázna, že jim to lhaní trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět otevřeně prohlásit, že jsi na straně čestných, svobodných lidí, lhát sobě samému, usmívat se, a to všecko za kus chleba, za teplý kout, za nějaký titulek, který nemá za groš cenu – ne, takhle se dál nedá žít!



Dušinka

Co je to za život! Člověk by plakal. Pracuje, dře, bičuje se, nespí, myslí jen na to, kde co vylepšit – a jak to dopadá! Obecenstvo, ti zabednění barbaři! Předhodím jim tu nejlepší operetku, féerii, báječné zpěváky, ale copak o to stojí? Copak o tom vůbec mají nějaké ponětí? Kdepak, obecenstvo chce jenom komedianty. Musíte mu nabídnout něco banálního! Dávali jsme hru Faust naruby, ale skoro všecky lóže zely prázdnotou. To kdybychom uvedli nějakou pitominku, měli bychom divadlo nabité.


To je úděsná věc, nemít vůbec žádný názor!

* * *

Nevěsta

Ve vzduchu byl máj, ten milý máj! Plíce dýchaly zhluboka a do hlavy se kradly myšlenky, že ne tady, ale někde až pod nebem, nad stromy, daleko za městem, v polích a lesích se teď rozpučel jarní život, tajemný a krásný, bohatý a posvátný, který slabý hříšný člověk ani nemůže pochopit. Až z toho bylo do pláče.

* * *

Na svatého Petra a Pavla

Vy jste skeptik, doktore.“

Já? Hm... A co to vlastně znamená skeptik?“

Manžé se zamyslel.

Skeptik znamená… proti… protilidský,“ řekl pak.

* * *

Dcera Albionu

Také ona ráda rybaří. Jen se podívej: loví, ale u ní je to obřad! Na všechno kolem se dívá s pohrdáním ... Stojí tu, protiva, a uvědomuje si, že je člověk a že je tedy vládcem přírody.

* * *

Na podzim

Viděl jsi přece za ta léta v putyce spoustu opilců. Je to možné, žes do dneška nepochopil, co je to za lidi? Ti lidé jsou nemocní! Můžeš je dát na řetěz, můžeš je bít, můžeš je mordovat, jenom jim dej vodku!

* * *

Zpěváci

Jak můžeš rozumět zpěvu, když máš v hlavě vodku a ne boha, pitomče.


Křičet dovede každý. Hlas není na člověku tak důležitý jako mozek.

* * *

Chirurgie

Panebože, jsou ti lidi zaostalí! Žij mezi nimi… a docela zpitomíš!

* * *

Na hřbitově

Titulární rada a nositel řádu Jegor Špindirukov,“ přečetl nápis. „Toho pána jsem znal… Miloval svou ženu, nosil řád sv. Stanislava6 a jakživ nic nečetl… Žaludek mu fungoval bezvadně. Měl špatný život? Neměl. Vypadalo to, že má do smrti daleko, ale běda – číhala na něho náhoda… Padl jako oběť svého pozorovacího talentu. Jednou poslouchal za dveřmi, dveře se otevřely a daly mu takovou ránu, že z toho dostal otřes mozku (mozek měl), a umřel. A tadyhle pod tím náhrobkem zas leží člověk, který už od plenek nenáviděl verše a epigramy… A jako naschvál je celý jeho pomník samý verš… Někdo jde!“

Vy jste úředník, viďte?“ zeptali jsme se ho.

Ne, prosím. Herec… Dneska se ovšem herec těžko rozezná od úředníka. To jste postřehli správně… Je to typické, i když pro úředníka nijak lichotivé, pánové.“

Dalo nám hodně práce, než jsme našli hrob herce Muškina.

zapomenutelnému příteli Muškinovi,“ četli jsme.

Čas setřel předponu ne a opravil lidskou lež.

Dnes po něm nikdo nevzdechne! Kdo ho měl rád, ten na něj zapomněl, zato si ho pamatují ti, kterým ublížil.“

* * *

Manželství pro peníze

Na její tváři se zračí všechny ctnosti kromě jedné – kromě schopnosti myslet.

* * *

V páře

Vzdělání spojené s chudobou svědčí o vysokých duševních hodnotách, zabedněnče!

* * *

Diplomat

Je mi nádherně, rozumíš! Jsem člověk nezávislý, ovdovělý! Mohu si jít, kam se mi zlíbí… Když chci, zajdu si do pivnice, nebo se mi zachce a projíždím se koňkou tam a zase nazpátek a nikdo si netroufne mě zastavit, nikdo na mě doma nekřičí. Kdepak, kamaráde, nikomu není na světě tak dobře jako neženáči. Volnost! Svoboda! Dýcháš a cítíš, že dýcháš! Teď se vrátím domů, a tím to končí… Nikdo se mě nebude ptát, kde jsem byl… Jsem svým pánem! Leckdo si rodinný život pochvaluje, kamaráde milý, ale podle mne je horší než galeje. To je samá móda, kraječky, klepy, křik… s hosty se dveře netrhnou… jedno děcko za druhým leze na ten boží svět… a ty výdaje… Fuj!

* * *

Simulanti

Jsme lidi malí, slabí, nepotřební… chamraď…


Člověk je tvor prohnaný!

* * *

Hlava rodiny

Já těm ženským namouduši nerozumím! Ne-ro-zu-mím! Jak to dokážou sedět celý den a nehnout prstem? Muž pracuje, dře jako kůň, jako ten dobytek, a žena, družka života, si sedí jako milostpanička, nic nedělá a čeká jenom na příležitost, jak se z nudy pohádat s mužem. Jen se neotáčej zády! Nevoní ti, poslouchat nepříjemné pravdy, co?

* * *

Ženské mají štěstí

Mají to štěstí, babice naondulované! Mužské pohlaví se nikdy nedočká takových privilegií, jaké má to jejich ženské! Copak je na nich něco zvláštního? Jsou to, musím říct, prachobyčejné ženské, plné předsudků.“

Dáma je však jemné stvoření!“

Nepovídejte, prosím vás!“ rozčilil se Probkin. „Dáma v davu je vždycky první, kdo se začne strkat. Muž stojí a hledí si svého, ale žena se ohání rukama a strká kolem sebe, aby jí nepomačkali její parádu. To je přece jasné! Ženské pohlaví má vždycky a ve všem štěstí. Ženské nemusí na vojnu, ženské mají volný vstup do tanečních zábav, ženské jsou osvobozeny od tělesných trestů… A za co si to všechno zaslouží, to mi řekněte! Slečinka upustí šátek – abys ho zvedal, vejde někam – hned abys vstal a nabídl jí svou židli, odchází – abys ji doprovázel! A co teprve, když vezmete hodnosti! Než to dotáhneme dejme tomu na státního radu, budeme se pachtit celý život, ale holce to trvá sotva půlhodinku, co stojí se státním radou před oltářem, a už je někdo! Kdybych se já chtěl stát knížetem nebo hrabětem, musel bych si pokořit celý svět, dobýt Šipku,7 stát se ministrem, ale kdejaká, s odpuštěním, Váreňka nebo Kátěnka, ještě tomu teče mlíko po bradě, zašustí před hrabětem vlečkou, zamrká očima a už je to Její Jasnost… Ale svěř jí svou práci a zapíše ti došlé do odesílaného.“

Zato musí v bolestech rodit,“ poznamenal Svistkov.

To je toho! Kdyby stála před rozlíceným přednostou kanceláře, zdály by se jí celé ty bolesti rozkoší. Prostě ve všem samé privilegie!“

* * *

V cizím kraji

Ale to je přece otrok! Za kopejku je svolný ke každé nízkosti!

* * *

Štába Prišibejev

Je to snad v zákoně, aby lidi chodili jako stádo?

* * *

Děti

Šváb, šváb!“

Nech ho. Možná že má děti...“

* * *

Nezdar

Učitel krasopisu a drápe jak slepice! Jak můžete někoho učit psát, když to sám nedovedete?“

Hm… To přece vůbec nevadí! Při krasopisu není písmo to hlavní, hlavní je, aby se žáci drželi zkrátka. Toho sekneš pravítkem po hlavě, toho přes koleno… Tak jaképak písmo! Hlouposti! Někrasov8 byl spisovatel, ale stud nás jímá, když vidíte jeho rukopis. V sebraných spisech je ukázka.“

* * *

Tesknota

Zatracení lidi, co? Každý by se s tebou nejradši srazil. Asi se smluvili.


Umřel mi syn a já zůstal živ...“

A zas je sám, zas je jeho údělem ticho… Tesknota se vrací tak silně, že mu hrozí roztrhnout hruď. Jeho oči zmateně a mučednicky těkají po zástupech: copak mezi těmi tisíci lidmi není ani jeden, který by ho vyslechl? A zástupy se sunou dál a nevědí nic o něm ani o jeho tesknotě… A je to hrozná, nesmírná tesknota. Kdyby to Jonova hruď nevydržela, kdyby pukla, kdyby se z ní všechna ta tesknota vylila, zaplavila by možná celý svět. A přece ji není vidět. Uměla zalézt do tak nicotné skořápky, že ji nenajdeš ani se světlem za bílého dne…9


Brzy to bude týden, co syn umřel, a on o tom ještě s nikým pořádně nepohovořil… A přece by si tak potřeboval pohovořit, pohovořit důkladně, rozšafně. Ano, je toho tolik, o čem by teď mohl vyprávět. A rád by vyprávěl někomu, kdo by vykřikoval údivem, vzdychal, bědoval… Kdyby mohl pohovořit s ženskou, bylo by to ještě lepší. Ženské jsou sice hloupé, ale stačí dvě slova a tečou jim slzy.

Pudu se podívat na koně, říká si Jona.

Už je to tak, milá kobylko… Kuzma Jonyč není mezi živýma… Jen si pomysli, že máš hříbátko a že jsi jeho máma. A najednou, pomysli si, bude to hříbátko v pánu… Nepřišlo by ti to líto?“

Kobylka poslouchá, žvýká a dýchá na pánovy ruce.

Jona se neudrží a všechno jí vypráví…

* * *

Ivan Matvejič

Pro mne mají dvě nebo tři hodiny větší cenu než pro jiného dva nebo tři roky!

* * *

Z jara

Sníh ještě neslezl se země a na duši už ťuká jaro. Jestli se někdo z vás vykřesal z těžké nemoci, zná ten blažený stav, kdy z člověka vyvanou všechny skličující předtuchy a kdy se usmívá a neví proč. Takový stav prožívá nyní zřejmě i příroda. Půda je studená, bláto a sníh čvachtají pod nohama, ale jak veselé, laskavé a plné pohody je všechno kolem! Vzduch je tak jasný a průzračný, že kdyby sis vylezl na holubník nebo na zvonici, přehlédneš snad celý vesmír od začátku do konce. Slunce pálí a jeho paprsky se úsměvně a skotačivě koupají s vrabci v kalužinách. Stromy jsou holé, ale už žijí, dýchají.

Ano, všechno je krásné v tu šťastnou roční dobu, zvláště jste-li mladí, máte-li rádi přírodu, netrpíte-li vrtochy ani hysterií a nenutí-li vás zaměstnání sedět od rána do večera mezi čtyřmi stěnami. Zato není krásné, když tvrdnete v kanceláři nebo jste spřáteleni s múzami.

Ano, na jaře není radno být spřátelen s múzami.

Podívejte jen, jak krásně, jak blaženě se cítí obyčejní lidé. Například zahradník, který se nemůže rozloučit s malým nedopalkem cigarety, který zvedl ráno v aleji. Jen pohleďte: stojí s rukama v bok a vypráví, jaké si včera koupil boty. Celá jeho postava vyjadřuje spokojenost a důstojnost. Na přírodu shlíží s vědomím své převahy nad ní, a v jeho pohledu je cosi pánovitého, velitelského, ba dokonce opovržlivého, jako kdyby při práci ve skleníku nebo na zahradě se dověděl o říši rostlin něco, co neví nikdo jiný.

Bylo by zbytečné chtít ho přesvědčit o tom, že příroda je velkolepá, hrozná a plná obdivuhodných kouzel, před nimiž se musí pyšný člověk sklonit. Jemu se zdá, že zná všechno, všechna tajemství, kouzla i zázraky, a krásná vesna je pro něho stejná otrokyně, jako ta úzkoprsá žena v přístavku u skleníku, co krmí jeho děti postní zelňačkou.

Teď se však podívejte na Makara Děnisyče. Celý újezd ho pokládá za literáta, za básníka, každý v něm vidí něco zvláštního, nikdo ho nemá rád, kdekdo míní, že nějak divně mluví, a on sám se tuhle prořekl, že se zabývá literaturou, a začervenal se tak, jako kdyby ukradl slepici.

A v Makarovi začíná hlodat červ. Autorská samolibost je bolest, je to duševní katar. Kdo jím stůně, neslyší zpěv ptactva, nevidí svit slunce, nevidí jaro… Stačí se jen zlehýnka dotknout bolavého místa a celý organismus se sevře bolestí.

Jsou s ním hned hotovi:

Ten blbec napsal zase pěknou blbost!“

Aby se mohl Makar opájet jarem, v tom mu brání vědomí, že ho nechápou, že ho nechtějí a nemohou pochopit. Z neznámého důvodu je přesvědčen, že kdyby byl pochopen, bylo by všechno rázem nádherné. Ale jak se mohou vyznat v tom, jestli má talent nebo ne, když v celém okrese nikdo nic nečte nebo čte tak, že by udělal líp, kdyby vůbec nečetl. Jak má přesvědčit generála Stremouchova, že ta francouzská hříčka je nicotná, banální a zpackaná, jak mu to má vyložit, když nečte nikdy nic jiného než právě takové prázdné hříčky?

Ovšem, to všecko nestojí vlastně za řeč a filosof by si toho ani nevšiml, přešel by to němým opovržením, ale Makar má pocit, že chodí po jehlách. Jeho duše se dusí pocitem samoty, siroby, tesknoty, té tesknoty, kterou znají jen velmi osamělí lidé. Nikdy, ani jednou co je živ, nestál tak široce rozkročený jako zahradník. Jenom málokdy, tak jednou za pět let, když někde potká stejně podivínského smolaře, jako je sám, najednou na chvíli okřeje, stejně jako okřeje i ten druhý. To pak dlouho diskutují, hádají se, hledají inspiraci, vykřikují nadšením, smějí se, takže nezasvěcenec si je oba může splést s blázny.

Obyčejně se však ani tyto vzácné chvíle neobejdou bez hořkosti. Je to až směšné, ale Makar i smolař, s nímž se potkal, upírají jeden druhému talent, jeden druhého zneuznávají, závidí si, nenávidí se, jsou si protivní a rozcházejí se jako nepřátelé. A tak se opotřebovává, tak taje jejich mladost bez radosti, bez poklidné chvíle v duši.

A s mládím uplyne i jaro.

* * *

Román s basou

Poté co ztratil víru v lidstvo, usídlil se mu v srdci pocit prázdnoty a změnil se v misantropa.

Co je to život? ptal se nejednou sám sebe. Proč žijeme? Život, to je báj, sen, orákulum…

Ó běda!“ zvolal. „Ty zlomyslné člověčí plemeno!“

* * *

Zbyteční lidé

Péťa vejde za otcem a podá mu podlouhlou zelenou krabičku. Zajkin ji ani nemusí dávat k uchu, a už slyší zoufalý bzukot a škrábání nožiček o stěny krabičky. Nadzdvihne víčko a vidí celé množství motýlů, brouků, lučních kobylek a much, připíchnutých špendlíky ke dnu krabičky. Všechno je to, až na dva nebo tři motýly, ještě živé a třepe sebou.

Koukej, koník je pořád ještě živý!“ diví se Péťa. „Včera ráno jsem ho chytil, a pořád ještě neumřel!“

Kdopak tě je naučil napichovat?“ ptá se Zajkin.

Olga Kirillovna.“

Olga Kirillovna by sama zasloužila takhle napíchnout!“ říká zhnuseně Zajkin. „Odnes to! Že ti není hanba mučit zvířata!“

Bože, jak špatně ho vychovávají, přemítá, když Péťa odejde.

* * *

Neklidný host

Já se nebojím ani vlků, ani medvědů, ani všelijaké zvěře, ale člověka se bojím. Před zvěří tě ochrání puška nebo nějaká jiná zbraň, ale před zlým člověkem tě neochrání nic. To se ví! Na zvíře můžeš střelit, ale střel na zločince a budeš pykat, sám poputuješ na Sibiř. Vždyť jsou to čerti suroví…


S puškou se povyrážíš… Když jsem byl mladší, měl jsem taky rád tuhle zábavu. Jó. Jsme to duše hříšné! Je to bída. Dobrých lidí je málo, ale ničemů a vrahů až bůh brání!


Trestej si jak chceš, třebas karabáčem řež, rozsudky vynášej, nebude to stejně k ničemu. Ze zlého člověka zlo ničím nevytlučeš.

* * *

Cestující první třídy

Co se má vlastně rozumět pod slovem sláva nebo proslulost? Co o tom, prosím, soudíte vy? Puškin říkal, že sláva je pestrá záplata na ošuntělých šatech.

Řeknete: talent, genialita, výjimečnost? Ale kdepak, vážený pane… Lidé prázdní, nepatrní, ba dokonce ničemní, kteří toho nadělali tisíckrát míň než já, nepřetrhli se při práci, neoslňovali žádným talentem, ale podívejte se na ně! S jejich jmény se setkáte každou chvíli v novinách i v rozhovorech!

Čert aby je vzal! Začal jsem nenávidět tu naši veleváženou veřejnost.

Celé množství lidí s vynikajícím nadáním a pílí přesto umřelo docela neznámých. Takový starý literární tahoun, pracovitý a talentovaný, zametá třiatřicet let prahy redakcí, popíše bůhvíkolik papíru, dvacetkrát se soudí pro urážku na cti, a přece nevybředne ze svého mraveniště! Jmenujte mi alespoň jednoho našeho velikého spisovatele, který by si získal věhlas dřív, než se proslavil tím, že byl zabit v souboji,10 že se zbláznil, byl poslán do vyhnanství nebo hraje falešně karty!

A proti těmto lidem vám vyjmenuji stovky operetních zpěvaček, akrobatů a šašků, známých snad i kojencům. Ano prosím! Hnus!

* * *

Talent

Je vlasatý až příliš, až zvířecky. Vlasy má po lopatky, vousy mu rostou i z krku.

Já se ženit nemůžu, protože malíř jako každý, kdo zasvětil svůj život umění, se nemůže ženit. Malíř má být svobodný! Významní spisovatelé a malíři se nikdy nežení.

Jak krásné je být malířem! Jdu si, kam se mi zachce! Dělám si, co se mi líbí. Do úřadu nechodím, půdu orat nemusím. Nikdo mi neporoučí, před nikým nemusím ohýbat hřbet. Jsem svým pánem.“

* * *

Darmojedi

Ze všeho toho, co se událo na dvoře rasa Ignata, si vzpomíná jen na máloco. Vzpomíná si na odporný těžký pach kůže. Vzpomíná si, že postavili koně do kotce a pak že uslyšel dvě hluché rány: jednu do lebky a druhou po pádu velkého těla. Když se Lyska, vidouc smrt kamaráda, s kňučením vrhla na Ignata, ozvala se ještě třetí rána, která to kňučení rázem zarazila. Pak si Zotov ještě vzpomíná, že jak byl zpitomělý a podnapilý, když viděl ty dvě mrtvoly, stoupl si do kotce a nastavil i své čelo.

* * *

Bezvýznamná příhoda

Lidem se nelíbil, ale mně osobně byl kníže neobyčejně sympatický už pro tu nepřetržitou šňůru neštěstí a malérů, z kterých nevycházel celý život.

Čert ví co to je, ve mně vám sedí jakási malomyslnost, nemám kapku odvahy. Půjdu pracovat do úřadu, a pořád se mi bude zdát, že jsem naskočil do jiného vlaku, než jsem měl. Nejsem idealista ani utopista, ani nejsem nijak zvlášť zásadový – nejspíš budu jednoduše hlupák praštěný pytlem. Psychopat a zbabělec. Vůbec se nepodobám normálním lidem. Všichni lidi jsou lidi, jenom já jsem něco jako… prostě něco...“


Blbec!“ procedil kníže mezi zuby. „Zvláštní věc, jak je někdy protivné dívat se na spokojené tlamy.“


Co je to za kratochvíli zabíjet ptáky? Jak k tomu přijdou? Vadí vám snad?“

Osamělý život vede k sentimentalitě. Myšlenka, kterou Kandurinová utrousila, byla úctyhodná, nedalo mi však, abych neřekl:

Kdybychom takhle uvažovali, museli bychom chodit bosky. Boty se šijí z kůže zabitých zvířat.“

Musí se rozlišovat, co je nezbytnost a co je rozmar,“ odpověděla přidušeně Kandurinová.

Podíval jsem se na ni, na knížete, který nedokázal jedinkrát v životě zalhat, a popadla mě zlost a hořkost na pravdu a lež, které hrají tak osudovou roli v osobním štěstí lidí.

* * *

Bahno

Nechápu, kde lidé berou tu chuť do ženění. Život je tak krátký, a oni se ještě spoutávají. Já nikdy nepochopím, jak může slušný člověk žít s nějakou ženou. V životě jsem ještě nepoznala snesitelnou ženskou. Všechny jsou pozérky, prostopášnice, lhářky. Naštěstí mě samy nenávidí a nelezou za mnou. Ostatně, žádnou krásou nemůže žena muži vynahradit svou prázdnotu.“

To je originální!“ zasmál se poručík. „Jste sama žena, a taková misogynka!“

Žena!“ ušklíbla se Zuzana. „Mohu snad za to, že mě pánbůh obdařil takovým zevnějškem? Housle si nemohou vybírat pouzdro.“

* * *

Událost

Domácí zvířata hrají v životě lidí velmi nenápadnou, avšak nepochybně blahodárnou roli. Mnohdy mám dokonce dojem, že trpělivost, věrnost, smířlivost a upřímnost, vlastní našim domácím zvířatům, působí na rozum dítěte mnohem pronikavěji a kladněji než dlouhá kázání anebo mlhavé výklady vychovatelky.

* * *

Šampaňské

I kdybych připustil, že znamení se někdy vyplňují, co zlého se nám může přihodit? Ta neštěstí, která jsme už zakusili a která právě zakoušíme, jsou tak veliká, že je těžké vymyslet něco ještě horšího. Co zlého může ještě potkat rybu už chycenou, upečenou a podanou s omáčkou na stůl?

* * *

Žebrák

Věřte mi, proboha, že to bez lhaní nejde! Když mluvím pravdu, nikdo mi nic nedá. S pravdou člověk umře hladem a zmrzne bez noclehu!

* * *

Nepřátelé

Láska k člověku je hůl o dvou koncích.

* * *

Opilci

Pročpak si, kamaráde, lidi nevymyslí taky nějaké jiné potěšení než pití a hýření? Vždyť je to protivné!


Lidi jsou přízemní a podlí. Můžeš jim nadávat a sekýrovat je, jak se ti líbí. Inženýr ti za rubl slupne kelímek hořčice a zakokrhá.


Nikomu nevěřím. Jsem morous, kamaráde, hrozný morous!


Rozplemenili jste se, vy neškodní lupiči a zloději, tak, že je vás jako much.

* * *

Doma

Živý organismus má schopnost rychle se přizpůsobovat, zvykat si a učit se dýchat v jakékoliv atmosféře – jinak by člověk musel co chvíli cítit, jak nerozumný základ zhusta mívá jeho rozumná činnost a jak málo vědomé pravdy a jistoty je stále ještě i v tak odpovědných a pokud jde o důsledky tak strašlivých činnostech jako je pedagogika, právo, literatura…


Proč se morálka a pravda nemohou předkládat syrové, jak jsou, ale rozhodně vždycky s přísadami, pocukrované a zabalené v pozlátku jako pilulky? Není to normální… Falšování, klam… úskoky…

Lék musí být sladký a pravda hezká. A tenhle nesmysl na sebe člověk poštval od časů Adama a Evy… Ostatně… možná že je to všechno přirozené a má to tak být… Jako by v přírodě nebylo dost záměrných klamů a iluzí…

* * *

Pavilón čís. 611

Ve slovech i v hlase zaznívá cosi mimořádně opravdového. Když mluví, poznáváte v něm jak šílence, tak člověka. Jeho pomatená řeč se dá na papíře těžko reprodukovat. Mluví o lidské podlosti, o násilí odpírajícímu pravdě, o mřížích v oknech, jež mu v každém okamžiku připomínají tupost a krutost násilníků.


O lidech se vždycky vyjadřoval pohrdavě, říkal, že jejich hrubá neomalenost se mu protiví a hnusí. Mluvil zaníceně, jako by se věčně nad něčím rozhořčoval a pohoršoval, a vždycky upřímně. Ať s ním kdo začal řeč o čemkoli, on se vždycky stočil na to, že život je k zalknutí, že společnost nemá žádné vyšší zájmy, že si svůj malátný a nesmyslný život zpestřuje leda násilnictvím, hrubou prostopášností a pokrytectvím. Darebáci že se nacpávají a vystrojují, kdežto poctivci se živí drobty.


Je třeba, aby se společnost poznala a zhrozila se sama sebe. Svým úsudkům o lidech dával syté barvy, vlastně jen černou a bílou, žádné odstíny neuznával; lidstvo se u něho dělilo na poctivce a padouchy, mezi nimi nebylo nic.


Justiční omyl je při nynější soudní praxi snadno možný a může k němu dojít jedna dvě. Lidé, kteří mají k cizímu utrpení úřední, erární vztah, jako soudcové, policajti a lékaři, se postupem času a silou zvyku zatvrzují do té míry, že i kdyby chtěli, nedokážou mít ke svým klientům jiný vztah než formální. Po této stránce se nijak neliší od mužika, který za chalupou podřezává berany a telata a vůbec ani nevnímá krev. A při formálním mechanickém vztahu k lidským bytostem potřebuje soudce k tomu, aby nevinného člověka zbavil všech práv majetkových a odsoudil ho do vězení, jen jediné – čas. Pouze čas, aby dostál různým formalitám, za něž pobírá soudcovský plat, a pak už je všechno hotovo. Hledej potom spravedlnost a záštitu! A není vůbec k smíchu pomýšlet na spravedlnost, když společnost pokládá násilí za rozumnou a účelnou nezbytnost a jakýkoli projev smilování, jako třeba osvobozující rozsudek, v ní vyvolává hotový výbuch neukojené pomstychtivosti?


Začal samotařit a vyhýbat se lidem. Měl pocit, že veškeré násilí světa se shluklo za jeho zády a žene se za ním.


Předsudky a všechny lidské hanebnosti a mrzkosti jsou nutné, protože běh času je přetváří v něco prospěšného jako hnůj a černozem. Na světě není nic dobrého, co by ve svém prvopočátku nebylo obsahovalo špatnost.


Denně ordinoval od rána do oběda. Poskytnout od rána do oběda skutečnou pomoc čtyřiceti nemocným je fyzicky nemožné, a tak se to všechno bezděky mění v podvod.

A nač vlastně lidem bránit v umírání, když smrt je normální a zákonitý konec každého člověka? Co z toho, když nějaký kramář nebo úřada pobude na světě pět nebo deset let navíc? Máme-li vidět smysl medicíny v tom, že léky ulevují v utrpení, pak se bezděčně klade otázka: proč komu v utrpení ulevovat? Za prvé se říká, že utrpení vede člověka k dokonalosti, a za druhé, jestliže se lidstvo opravdu naučí ulehčovat si utrpení pilulkami a kapkami, pak naprosto odhodí náboženství a filosofii, v nichž dosud nacházelo nejen ochranu před všelikým trápením, nýbrž i štěstí. Puškin vytrpěl před smrtí strašlivá muka, ubožák Heine proležel léta v paralýze – proč by si neměl postonat nějaký Andrej Jefimyč nebo Matrjona Savišna, jejichž život je bez obsahu a byl by naprosto pustý a podobný životu améby, nebýt utrpení?


Dokonce ani inteligence nestojí výš než obyčejní lidé, úrovní svého vzdělání, to mi věřte, naprosto nepřečnívá nejnižší vrstvy.


Všechno na světě je bezvýznamné a nezajímavé krom vyšších duchovních projevů rozumu. Rozum v jistém ohledu dokonce nahrazuje nesmrtelnost, která neexistuje. Z tohoto hlediska je rozum jediným možným zdrojem rozkoše. My ovšem kolem sebe žádné projevy inteligence nevidíme a neslyšíme, a jsme tedy rozkoše zbaveni.

Ach, kdepak chtít na lidech rozum!


Proti své vůli byl jakýmsi sběhem náhod vyvolán z nebytí k životu… Proč? Chce poznat smysl a cíl svého bytí, ale odnikud se nedovídá nic kromě nejapností. Tluče – a není mu otvíráno, i přichází pro něho smrt, opět proti jeho vůli.


Andrej Jefimyč se posadí ke stolu a opět se dá do čtení. Ticho večera a pak i noci neruší ani jediný zvuk a čas se jakoby zastavuje a zůstává spolu s doktorem bez pohnutí nad knihou, a tu se pak zdá, že neexistuje nic kromě této knihy a lampy se zeleným stínidlem. Doktorova tvář se znenáhla rozzařuje úsměvem dojetí a nadšení nad lidskou inteligencí. Ó proč jenom není člověk nesmrtelný? – uvažuje. K čemu jsou mozková centra a závity, k čemu je zrak a řeč, vědomí a nadání, je-li tomu všemu souzeno přejít do hlíny a jednou vychladnout společně se zemskou kůrou a pak milióny let beze smyslu a bez cíle kroužit se zemí kolem slunce? K tomu, aby vychladl a kroužil vesmírem, vůbec není třeba vyvolávat z nebytí člověka s jeho vznešenou, téměř božskou inteligencí, a pak ho jako na posměch proměňovat v hlínu.

Přeměna látek! Ale jaká zbabělost, utěšovat se touto náhražkou nesmrtelnosti! Nevědomé procesy, probíhající v přírodě, stojí hluboko dokonce i pod lidskou hloupostí, protože i v hlouposti je přece jenom vědomí a vůle, kdežto v oněch procesech není vůbec nic. Jen zbabělec, ve kterém je víc strachu ze smrti než důstojnosti, se může utěšovat tím, že jeho tělo bude dál žít v trávě, v kameni, v ropuše… Spatřovat svou nesmrtelnost v přeměně látek je stejné podivínství jako prorokovat skvělou budoucnost pouzdru na housle, když drahé housle se rozbily a pozbyly veškeré ceny.

Andrej Jefimyč se opírá o lenoch židle a zavírá oči, aby chvíli přemýšlel. A pod vlivem pěkných myšlenek vyčtených z knihy se zničehonic zadívá na svou minulost a přítomnost. Minulost se mu protiví, radši na ni nevzpomínat. Jenže v přítomnosti je totéž co v minulosti.

Celá nemocnice je stejně jako před dvaceti lety ustavena na zlodějně, machinacích, klepech, strýčkování, na sprostém šarlatánství, a jako kdysi i teď je celý ústav instituce nemorální a zdraví lidí v nejvyšší míře škodlivá.


Existuje antiseptika a Koch a Pasteur, ale podstata věcí se vůbec nezměnila. Nemocnost a smrtelnost zůstávají jako dřív. Pro blázny se pořádají plesy a představení, ale na svobodu je stejně nikdo nepustí. To znamená, že všechno je jen marné namáhání.


Sloužím škodlivé věci a pobírám plat od lidí, které podvádím, nejsem poctivý. Jenomže vždyť sám o sobě nic neznamenám, jsem jen částečka nutného společenského zla: všichni okresní hodnostáři jsou škůdci a pobírají plat za nic…


Proč mě tady držíte?“

Protože jste nemocný.“

Tak nemocný. A zatím desítky a stovky šílenců běhají na svobodě, protože vaše pitomost je nedokáže rozeznat od zdravých. A proč já a tihle nešťastníci tady máme sedět za všechny jako obětní beránkové? Vy, ošetřovatel, správce a všechna ta vaše nemocniční pakáž jste v mravním ohledu nezměrně hluboko pod každým z nás, tak proč tu sedíme my, a ne vy? Jaká je v tom logika?“

Mravní ohled a logika s tím nemají nic společného. To je všechno věc náhody. Kdo se sem dostal, ten tu sedí, a kdo ne, ten je na svobodě, a tím to končí. Že já jsem doktor a vy duševně nemocný, to nemá ani s morálkou, ani s logikou co dělat, to je věc čiré náhody. Ve vaší situaci by bylo nejlepší odtud utéct. Jenomže, bohužel, to nemá smysl. Chytnou vás. Pokud se společnost chrání před zločinci, před psychicky nemocnými a vůbec před nepohodlnými lidmi, je nepřemožitelná.“


Jste přemýšlivý a hloubavý člověk. Za jakýchkoli okolností můžete nacházet uspokojení v sobě samém. Svobodné a hluboké myšlení, které usiluje o pochopení smyslu života, a naprosté pohrdání malicherným shonem světa – to jsou dvě slasti, nad něž člověk nepoznal nic vyššího. A vy je máte ve své moci, i kdybyste žil třeba za trojitými mřížemi. Diogenés žil v sudě, a přece byl šťastnější než všichni králové světa. Mudrc, anebo prostě myslící, uvažující člověk, se vyznačuje tím, že utrpení přezírá; se vším je spokojen a ničemu se nediví.“

Tak to já jsem tedy idiot, protože trpím, jsem nespokojen a žasnu nad lidskou ničemností. Bůh mě stvořil z teplé krve a z nervů, prosím! A organická tkáň, je-li životaschopná, musí reagovat na každé podráždění. A já reaguji! Na bolest odpovídám nářkem a slzami, na ničemnost – rozhořčením, na hnus – odporem. Podle mne se právě tomuhle říká život. Čím je organismus nižší, tím je necitelnější a tím slaběji reaguje na podráždění, a čím je vyšší, tím je jeho citlivost vnímavější a jeho reakce na skutečnost energičtější. Kdo by tohle nevěděl? Doktor – a nezná takovéhle triviálnosti! Aby člověk přezíral utrpení, aby byl pořád spokojený a ničemu se nedivil, musí se dostat do takovéhohle stavu,“ a Ivan Dmitrič ukázal na otylého, tukem zalitého mužika, „anebo se před utrpením obrnit v takové míře, že vůči němu ztratí veškerou citlivost, čili jinými slovy – přestane žít.“


Jedině duch je zajímavý a hodný pozoru, všechno ostatní je mělké a přízemní.


Když zůstal sám, oddal se Andrej Jefimyč pocitu odpočinku. Jaká slast ležet bez hnutí na divanu a vědět, že jsi v pokoji sám! Skutečné štěstí není možné bez samoty. Padlý anděl zradil Boha zřejmě proto, že zatoužil po samotě, která je andělům neznámá.


Ivan Dmitrič byl pokaždé podrážděný a zlý; žádal doktora, aby ho nechal na pokoji, že už má toho planého žvanění dávno až až, a říkal, že za všechno utrpení nechce po všech zatracených ničemech nic jiného než jedinou laskavost – aby ho zavřeli do samotky. Nebo mu nedopřejí ani to?


Současná spravedlnost záleží právě v tom, že hodnostmi, řády a penzemi jsou odměňovány nikoli mravní kvality a schopnosti, nýbrž služba jako taková, ať už byla jakákoli.


Zlobilo ho, že ho lidé nenechávají na pokoji. Na duši se mu vrstva za vrstvou ukládala jakási sedlina. Aby přehlušil malicherné pocity, snažil se myslet na to, že jak on sám, tak i Chobotov a Michail Averjanyč dříve nebo později nezbytně umřou a nezůstane po nich v přírodě ani stopa. Představíme-li si, že za milión let přeletí prostorem kolem zeměkoule nějaký duch, pak neuvidí nic než hlínu a holé útesy. I kultura i mravní řád – všechno zajde a ani lopuchem nezaroste.


Michail Averjanyč šibalsky zamrkal. „Oženíme vás, kamarádíčku milá… oženíme...“

Andrej Jefimyč najednou pocítil, že mu sedlina stoupá do hrdla; srdce se mu strašně rozbušilo.

To je nechutnost!“ vyrazil ze sebe. „Copak nechápete, že mluvíte nechutnosti?“

Chtěl pokračovat mírně a zdvořile, ale proti své vůli najednou zaťal pěsti a zvedl je nad hlavu.

Nechte mě být!“ vykřikl cizím hlasem, zrudl a celý se rozklepal. „Ven! Ven! Ven!“ dál křičel Andrej Jefimyč. „Tupci! Hlupáci! Nestojím o žádné přátelství, tupče! Nechutnost! Hnus! Táhněte k čertu!“ vykřikl plačtivě. „K čertu!“

Když byli hosté pryč, Andrej Jefimyč, celý roztřesený jako v zimnici, si lehl na divan a ještě dlouho opakoval:

Tupci jedni! Hlupáci!“


Vážený příteli, nevěřte tomu,“ zašeptal s rukou na srdci. „Nevěřte jim! To je podvod! Moje nemoc tkví jedině v tom, že jsem za dvacet let našel v celém městě pouze jediného inteligentního člověka – a to je blázen. Já nemocný nejsem, ale prostě jsem se dostal do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Mně je všechno jedno, já jsem připraven na všechno. Teď už všechno, i upřímná účast mých přátel, vede jen k jednomu – k mé záhubě. Hynu a mám odvahu to vidět. Až vám řeknou, že jste blázen nebo zločinec, čili krátce až na vás lidé obrátí svou pozornost, tak si uvědomte, že jste se dostal do začarovaného kruhu, ze kterého už nevyváznete. Budete se snažit vyváznout, ale zamotáte se ještě víc. Vzdejte se, protože žádná lidská snaha vás už nezachrání. Tak já to vidím.“


Zatracený život. A nejhorší patálie je, že život nekončí odměnou za utrpení, žádnou apoteózou jako v opeře, nýbrž smrtí; přijdou zřízenci a odtáhnou mrtvolu za nohy a za ruce do sklepa. Brr! Ale což… Zato na onom světě nám bude hej… A já sem z onoho světa budu sestupovat jako duch a budu ty bestie strašit. Až z toho budou šediví.


Nic nezmůžeme nic. Jsme slabí, příteli… Dosáhl jsem duševního klidu, soudil jsem věci zdravým rozumem, ale stačilo, aby se mě život hrubě dotkl, a jsem v depresi… ve stavu zhnusení… Jsme slabí, jsme chudáci...


Kriste Pane, copak na onom světě opravdu není peklo a těmhle bídákům bude odpuštěno?

* * *

Černý mnich

Učenci teď tvrdí, že genialita je příbuzná šílenství. Můj drahý, zdraví a normální jsou jen všední, stádní lidé. Úchvat, vzrušení, extáze – všechno to, co odlišuje proroky, básníky, mučedníky ideje od obyčejných lidí, protiví se živočišné stránce člověka, totiž jeho fyzickému zdraví. Opakuji: chceš-li být zdráv a normální, jdi do stáda.


Sevřel hlavu do dlaní a teskně řekl: „Proč, proč jste mě léčili? Bromové přípravky, dohled, malomyslný strach z každého doušku, z každého kroku – tohle mě nakonec přivede k idiotství. Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít... Jak krutě jste se mnou naložili! Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: komu to překáželo? Jak šťastni byli Buddha nebo Shakespeare, že je hodní příbuzní a doktoři neléčili z extází a inspirací! Doktoři a hodní příbuzní způsobí nakonec to, že lidstvo otupí, prostřednost bude považována za genialitu a civilizace zahyne. Kdybyste věděli,“ řekl Kovrin rozmrzele, „jak vám děkuji!“

* * *

Rotšildovy housle

Proč lidé vůbec brání jeden druhému žít? Jaké ztráty! Jaké hrozné ztráty! Kdyby nebylo nenávisti a zloby, lidé by si navzájem přinášeli ohromný užitek.


Smrt přinese jen a jen užitek; nebude muset jíst ani pít ani daně platit ani lidi urážet, a protože člověk leží v hrobě ne jeden rok, nýbrž sta, tisíce let, pak – když to spočítáme – vzejde z jeho smrti užitek obrovský. Život člověka znamená tedy ztrátu, jeho smrt užitek.

* * *

Profesor literatury

Připadalo mu, že všichni se zabývají jen a jen tím, aby důkladně skryli svou nevědomost a nespokojenost se životem, a on sám, aby nedal najevo svůj neklid, příjemně se usmíval a mluvil o hloupostech. Potom šel na nádraží a bylo mu příjemné, že je sám a nemusí s nikým mluvit.

Kde to jsem, bože můj? Obklopuje mě všednost a všednost. Nudní, prázdní lidé, hloupé ženské... Není nic strašnějšího, urážlivějšího, tesknějšího než všednost. Pryč odtud, pryč odtud ještě dnes, nebo zešílím!“

* * *

Ariadna

Tyhle neustálé hovory o ženách by nějaký průměrný filosof, jako třeba Max Nordau, vysvětloval erotickou psychózou nebo tím, že jsme nevolníci a tak dále, ale já se na tuhle věc dívám jinak. Jsme neuspokojeni, protože jsme idealisti. Chceme, aby bytosti, které rodí nás a naše děti, byly nad námi, aby byly výše než všechno na světě. Jenže neštěstí je v tom: sotva se oženíme nebo začneme žít se ženou, uplynou nějaké dva tři roky – a už se cítíme rozčarováni a oklamáni; najdeme si jinou ženu, a zase rozčarování, zas hrůza, a nakonec nabýváme přesvědčení, že ženy jsou falešné, malicherné, nespravedlivé, neinteligentní, kruté – zkrátka nejen že nejsou nad námi, nýbrž že jsou hluboko pod námi muži. A tak nám, neuspokojeným a oklamaným, nezbývá nic jiného než láteřit a v jednom kuse mluvit o tom, v čem jsme se tak krutě zklamali.


Jakmile ve mně žena jednou vidí nikoli člověka, nikoli tvora sobě rovného, a celý život se stará jen o to, aby se zalíbila, totiž ovládla mě, jakápak tu může být řeč o rovnoprávnosti? Och, nevěřte jim, jsou příliš chytré! My muži se staráme o jejich svobodu, ale ony o tuto svobodu vůbec nestojí, jenom se tak tváří. Strašně chytré, děsně chytré!

* * *

Dům s mansardou

Stovky verst jízdy pustou, jednotvárnou a vyhořelou stepí nedokážou ubít tak jako jediný člověk, když sedí, mluví a mluví a neví se, kdy odejde.


Neběží o pesimismus ani o optimismus, ale o to, že devadesát devět lidí ze sta nemá rozum.


Člověk zůstává beze změny tím největším a nejhnusnějším dravcem v přírodě – lidstvo ve své většině směřuje k úplné degeneraci a ztrácí navždy pravou způsobilost v životě obstát. Za takových okolností tvůrčí schopnost umělce nemá smyslu, a čím je umělec nadanější, tím podivnější a nepochopitelnější je jeho úloha, neboť pracuje zřejmě jen pro zábavu tohoto dravého a nečistého živočicha a udržuje tak stávající řád... A proto nechci a nebudu pracovat... Všechno je zbytečné a země ať se propadne třeba do pekel!


Jsme vyšší tvorové, a kdybychom opravdu poznali všechnu moc lidského génia a žili jen pro vyšší cíle, mohli bychom se připodobnit bohům. Ale to nebude nikdy – lidstvo se zvrhne a po géniu nezůstane ani stopy.

* * *

Mužici

Tito lidé žijí hůř než dobytek, žít s nimi bylo strašné; jsou hrubí, nepoctiví, špinaví, nikdy střízliví; nežijí ve shodě, ustavičně se hádají, protože nemají úcty k sobě navzájem, protože se bojí a podezřívají jeden druhého. Ano, bylo strašné s nimi žít. – A ti, kteří jsou bohatší a mocnější než oni, jsou rovněž hrubí, nepoctiví, stejně se opíjejí a nadávají si právě tak odporně.

* * *

Dáma s psíčkem

Vyjadřoval se o ženách nehezky, a když se v jeho přítomnosti mluvilo o ženách, říkával:

Nižší rasa!“


Jaké primitivní mravy, jací lidé! Jaké nesmyslné noci, jaké všední a obyčejné dny! Nezřízená hra v karty, obžerství, opilství a věčné rozhovory o témž! Zbytečná práce a pořád stejné povídačky zabírají většinu času, nejlepší síly, a ze všeho vychází nakonec jakýsi kusý, přízemní život, taková nějaká marnost, z níž není úniku, zrovna jako by byl člověk v blázinci nebo v trestanecké rotě.

* * *

Případ z praxe

Kdykoli zdálky nebo zblízka zahlédl nějakou továrnu, pokaždé ho napadlo, že zvenčí působí všecko tiše a klidně, ale uvnitř se zřejmě skrývá barbarská nevzdělanost a tupý egoismus majitelů, jednotvárná práce dělníků a různice. I teď, kdy dělníci ustupovali před bryčkou, rozeznával v jejich tvářích i v chůzi fyzickou nečistotu, opilství a podrážděnost.

Jako medik správně posuzoval chronické choroby, jejichž kořen byl neznámý a nevyléčitelný, a proto pohlížel na továrny jako na jakési nedorozumění, které vzniklo z nejasné příčiny a nedá se odčinit, a vymoženosti v životě továrních dělníků sice nepovažoval za zbytečné, ale přirovnával je k léčbě nevyléčitelných chorob.

Ovšem, tady jde o nedorozumění, uvažoval. Patnáct set až dva tisíce dělníků pracuje bez oddechu v nezdravém prostředí, vyrábějí špatný kartoun, žijí z ruky do úst a jen zřídkakdy v hospodě vystřízlivějí z toho hrůzného snu. Stovka dalších dohlíží na jejich práci a celý život se zabývá zapisováním pokut, nadávkami a nespravedlnostmi. Několik jiných, takzvaní majitelé, užívá všech výhod, přestože vůbec nepracují a pohrdají špatným kartounem. Ale jaké jsou to vlastně výhody a jak jich využívají? Všech pět továrních budov pracuje a chrlí špatný kartoun jen proto, aby Christina Dmitrijevna si mohla pochutnávat na jeseterovi a pít madeiru.

Kdo je?“ vyštěkl u brány hrubý hlas.

Jako ve věznici... pomyslel si Koroljov a neodpověděl.

Ta neznámá síla, která vytvořila vztahy mezi silnými a slabými, dopustila se hrubé chyby, která se nedá ničím napravit. Je nutné, aby silný bránil slabému žít, takový už je zákon přírody, ale dá se pochopit a lehce zapamatovat pouze v novinovém článku nebo v učebnici. V propletenci každodenního života, ve změti podrobností, z nichž jsou utkány lidské vztahy, to už není zákon, ale logický nonsens, kdy silný stejně jako slabý se stává obětí vzájemných vztahů a mimoděk se podřizuje jakési neznámé řídící síle vzdálené člověku, která stojí mimo život, mimo jeho svět. Tak uvažoval a pozvolna ho ovládl pocit, jako by ona neznámá tajemná síla byla skutečně kdesi nablízku a sledovala ho.

* * *

Strach

Náš život je stejně nepochopitelný a strašný jako život záhrobní. Kdo se bojí přízraků, musí se bát i mne. Co dělat, přízraky jsou hrozné, ale život je také strašný. Já život nechápu a bojím se ho. Nevím, možná že jsem nemocný, vyšinutý člověk. Existuje-li nemoc – strach z prostoru, jsem tedy já nemocen strachem ze života. Když tak ležím v trávě a dívám se dlouho na nějakého broučka, který se právě včera vylíhl a nic nechápe, připadá mi, že jeho život se skládá z nepřetržité hrůzy, a poznávám v něm sama sebe.

Všechno mi připadá strašné. Hlavně je pro mne strašný každodenní všední život, před nímž se nikdo nemůže schovat. Uvědomuji si, že životní podmínky, ve kterých jsem rostl, a má výchova mě uzavřely do těsného kruhu konvence, a že celý můj život není ničím jiným než každodenním úsilím o to, abych klamal sebe a ostatní lidi a nedával to najevo, a je mi hrozně při pomyšlení, že se až do smrti z této lži nevymaním. Vidím, že toho málo víme a proto děláme denně chyby, býváme nespravedliví, klevetíme, otravujeme druhým život, plýtváme svými silami na hlouposti, jež jsou k ničemu a jen nám brání žít, a to mi připadá strašné, neboť nechápu, proč, komu je toho zapotřebí. Já lidem nerozumím a bojím se jich. Je pro mne hrozné dívat se na mužiky a nevím, pro jaké vyšší cíle trpí a proč žijí. Jestliže je život rozkoší, pak oni jsou zbyteční a nepotřební lidé; jestliže cíl a smysl života je v bídě a v nenapravitelné a beznadějné nevědomosti, nechápu, komu a k čemu je této inkvisice zapotřebí.

Děti, žena – to je pro druhé zcela přirozené, ale mně jsou jen přítěží.


Život je hrozný – nedělej s ním tedy žádné okolky.

* * *

Kuchařka se vdává

Pelageja si žila svobodně, na nikoho se nemusela ohlížet, až najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se jakýsi cizí člověk, který kdesi vzal právo na její jednání a na její majetek! Gríšovi bylo trpko. Cítil hroznou, palčivou touhu pohladit tu, jak se mu zdálo, oběť lidské zvůle.

* * *

Četba

Četba má velký význam. Velmi velký! Čtěte a hned uvidíte, jak radikálně se změní váš obzor.

* * *

Můj život

Fyzickou práci může vykonávat každý, i ten nejpitomější hlupák a zločinec, fyzická práce je charakteristickou přirozeností otroků a barbarů, nic jiného nedovedou, ale svatý oheň bývá udělován jen málokterým!


Šel jsem pěšky. Ozimy i jaře se svěže zelenaly v ranním slunci. Kraj byl rovný, veselý... Jaký tu byl krásný pocit svobody! Tolik jsem toužil být proniknut vědomím svobody, byť i jen na toto jediné jitro, abych nemusel myslit na to, co se děje ve městě, na své potřeby a na jídlo!


Hniloba žere trávu, rez železo a lež duši.


Viděl jsem náš městský život jen z rubu, každý den jsem přišel na něco, co mě přivádělo k zoufalství. Ti moji spoluobčané, o nichž jsem dříve nic nevěděl nebo kteří navenek vypadali jako pořádní lidé, ukazovali se teď lidmi nízkými, krutými a schopnými každé podlosti. Klamali, šidili, uráželi a chovali se bezpříkladně hrubě. I psi na dvorech se dívali nepřátelsky a se zvláštní zlobou. Ale co mě v mém novém životě ze všeho nejvíc překvapovalo, byl naprostý nedostatek spravedlnosti. Málokterý den se obešel bez nějakého šejdířství. Podváděli kupci, podváděli podnikatelé i kamarádi, ba i zákazníci.


Všechno zlo pochází z nudy, z duševní prázdnoty.


Talentované, bohatě nadané povahy vědí, jak mají žít, a jdou svou cestou; prostřední lidé nic nevědí a sami nic nedokážou; nezbývá jim než uhodnout hluboký společenský proud, dostat se do něho a plout, kam je donese.


Žádných hlubokých společenských proudů u nás není a nebylo. Když se podíváte, najdete nanejvýš nějakého Otevřhubu v saku, který udělá v jednom slově čtyři chyby. Kulturní život u nás dosud nezačal. Stejná nevzdělanost, nepřetržité otroctví a stejná nicotnost, jaké tu byly už před pěti sty lety. Proudy a směry jsou, ale všechno je tak mělké, ubohé, přitažené jen k nechutným peněžním zájmům – jak by bylo možno vidět v tom něco seriózního?


Bohužel, konání a myšlenky živých bytostí nejsou zdaleka tak důležité jako jejich zármutky.


Zamířili jsme k jezírku a vytáhli vrš. Házel se v ní veliký okoun a rak se vztyčenými klepety se snažil dostat ven.

Pusť je, ať jsou taky šťastni,“ řekla Máša.


Spěchali jsme a hledali uličky, kde nebylo luceren, vyhýbali jsme se chodcům a naše cesta se podobala útěku.

V některých domech už spali, v jiných hráli dosud karty; nenáviděli jsme ty domy, báli jsme se jich, mluvili jsme o morální fanatičnosti, o hrubosti srdce, o bezcennosti těchto vážených rodin, které jsme tak pobouřili. Vybavovali se mi v paměti lidé, známí lidé, které pomalu umučili k smrti jejich blízcí příbuzní, připomínal jsem si utýrané psy, kteří pozbyli smyslů, živé vrabce, které kluci oškubali do hola a pak házeli do vody – a dlouhou, nepřehlednou řadu krutých, pomalých trápení, která jsem viděl v tomto městě od samého dětství; i bylo mi nepochopitelné, čím žije těch šedesát tisíc obyvatel, proč čtou evangelium, proč se modlí a nač čtou knihy a časopisy. Jaký užitek jim přineslo všechno to, co se až dosud psalo a mluvilo, jsou-li stejně duševně zatemnělí a stejně nepřátelští k svobodě, jak byli před stem i před třemi sty lety? Jako podnikatel tesař, který po celý život roubí a zařizuje domy a po celý život říká místo galerie galdarije, tak oněch šedesát tisíc obyvatel po tolik pokolení čte a slyší o pravdě, o milosrdenství a o svobodě, ale všichni až do smrti lžou od rána do večera, trýzní jeden druhého a svobody se bojí a nenávidí ji jako nepřítele.


Jsem živa a zdráva. Rozhazuji peníze, dělám mnoho hloupostí a každou minutu děkuji Bohu, že tak hloupá žena jako já nemá děti. Král David měl prsten s nápisem 'Všechno pomíjí'. I já jsem si dala zhotovit takový prsten s židovskými písmeny, a ten talisman mě chrání před zamilováním. Všechno pomine, pomine i život, to znamená, že není třeba ničeho. Potřebné je jen vědomí svobody, protože je-li člověk svoboden, nepotřebuje nic, nic, nic...“


V celém městě není ani jednoho poctivého člověka! Ty domy jsou prokletá hnízda, kde mučí děti... Člověk se musí ohlupovat vodkou, kartami, klepařením, člověk musí být podlý nebo pokrytec, aby neviděl všechnu tu hrůzu, která se skrývá v těch domech. Je to město pokrytců, které by nikdo nepostrádal, kdyby se propadlo do země!

* * *

Zápisníky 1891–1904

Člověk nezbytně potřebuje pocit svobody, a tento pocit ve mně začal klíčit až docela nedávno. Dřív jsem ho prostě v sobě neměl... Mladý muž, nevolnický syn vychovaný k úctě absolutně ke všemu, k tomu, aby líbal popské ruce, skláněl se před cizími myšlenkami, mladík, který trápil zvířátka, bez sebemenšího důvodu poklonkoval před Bohem i lidmi, jen z vědomí vlastní nicotnosti... tak tedy tento mladý muž ze sebe postupně, kapku po kapce vyždímal otroka a... když se jednoho krásného rána probudil, náhle pocítil, že v jeho žilách už nekoluje otrocká, ale skutečná krev...12


Lepší je na blby rovnou umřít, než sklízet jejich chválu.


Ze samé přetvářky a patolízalství už jsme celí uštvaní.


Chytrý se rád učí, blbec rád učí (přísloví).


Jak nesnesitelní jsou lidé, kteří jsou šťastní, kterým se všechno daří!


Každý chodí do divadla, aby se při sledování mé hry něčemu co nejrychleji přiučil, aby z ní měl nějaký užitek – ale já vám něco řeknu: Já nemám čas se s tou pakáží párat...


Názor na všechno: Co je tady vlastně dobrého? Nic!


Dokud se člověku líbí pleskání štiky ve vodě, je básník; jakmile ví, že tohle pleskání není nic jiného než štvanice silnějšího na slabšího, stává se myslitelem; a když pak už nechápe, jaký smysl má ta štvanice a k čemu je zapotřebí oné rovnováhy, jíž se dosahuje zabíjením, začíná být znovu hloupý a tupý, jako byl v dětství.


Bože, nedovol mi odsuzovat nebo mluvit o tom, co neznám a čemu nerozumím...

* * *

Darebák Platonov

Na ženy se díváme trochu rozumněji, ale dívat se na ženy trochu rozumněji znamená nakydat na sebe špínu a na ženu taky...


Romány se píšou nad pomyšlení špatné, zdlouhavé, malicherné... a není divu! Všechno je nanejvýš neurčité, nesrozumitelné... Všechno se pomíchalo, popletlo...


Žena – to je ta nejpřísnější a nejmalichernější cenzura! A nedej pánbůh, aby byla ještě ke všemu hloupá!


Nemám toho člověka rád! Nemám ho rád za to, že umřel spokojeně. Umřel tak, jak umírají poctiví lidé. Být padouch, mizera chlap a předstírat, že si o sobě myslím opak – v tom je úděsná osobitost darebáka!


Podívejte se, jak už se ženy emancipovaly! Přivoníš k něžné paži a ona je cítit střelným prachem! Zkus jí dát epolety, a je konec světa!


Co je to cynik?“

Cynik je řecké slovo. V překladu to znamená: svině, která si přeje, aby o ní celý svět věděl, že je svině.“


Každý si na vás troufne jen zezadu a ještě na to musí být s někým spolčený... Zlomyslní špinavci, nanicdobří... Takovým lidem je možné udělat všecko a není jich škoda...


Člověk má někdy takové chvíle, kdy se mu zachce někoho nenávidět, na někoho se pověsit a na někom, ať je to kdokoliv, vybít svou zlomyslnost...


Jsme ztracení lidé! Nestojíme za groš! Není tu nikdo, na koho by se člověk zahleděl s potěšením! Všude jen duchaprázdnost, špinavost, zchátralost...


Co chceš mezi lidmi, ničemo! Vždycky jsi jim jen ubližoval a oni tobě taky! Pryč od lidí!


Na tomhle světě je všechno jen sprostota, špatnost a špína! Všechno! Samá sprostota... samá špatnost... Ano, sprostota, špína... Hluboká, nemilosrdná, drásavá pravda!


Už dost! Konečně přestanu dělat sám před sebou šašky, oblbovat se všelijakými ideály! S vírou je konec, s láskou taky! Lidé jsou pro mne vzduch!


Na tomhle světě jsou nepřátelé i přátelé jedna verbež, nikomu není radno důvěřovat!


Kde bych měl hledat někoho, kdo... Ke komu bych měl jít? Kde jsou lidi? Nikdo mi nerozumí... Nikdo! Kdo by mě mohl pochopit? Zlí, bezcitní hlupáci... Nechápete... Když je člověku smutno, nemá chodit za lidmi, ale do putyky... To je tisíckrát lepší! Neměl jsem vám nic říkat, teď mě mrzí, že jsem se ponižoval... Jste jako všichni... Natvrdlí balíci, sprosťáci, neotesanci...


Nechte mě, jděte pryč! Všichni! Nepotřebuji, abyste mi pomáhali! Jděte pryč! Nenávidím vás!

* * *

Na hlavní silnici

Babskej jazyk je čertovo pometlo, vymete z domu chytráka i mudrce.


Ech, lidi jsou teď tak ukrutný – ukrutnost sama! Špetka dobroty, nic jemného v nich není... Jsou jak zběsilí! Člověk se topí a oni na něj křičí: „Dělej, utop se rychle, dneska je všední den, nemáme čas na koukání.“

Jste lidi ukrutný! Herodesové! Čachrujete s dušemi!


Učený páni navymejšleli všelijaký mašiny a meducíny, ale ještě se nenašel takovej rozumnej člověk, kterej by vymyslel meducínu proti ženskýmu pohlaví... Zlomyslný, chamtivý, necitelný, bez kouska rozumu... Přišel čas a já prohlídnul... Kdepak láska – jen klam a mámení...

* * *

Ivanov

Doktoři jsou jako advokáti, rozdíl je pouze v tom, že advokáti člověka jenom okradou, kdežto doktoři člověka okradou a navrch ještě zabijí... Šarlatáni. Vyděrači. Možná, že někde bůhvíkde se najdou výjimky, prosím... ale já za svůj život zaplatil doktorům aspoň dvě stě tisíc a nepotkal jsem ani jednoho, aby to nebyl patentovaný podvodník. Opakuji: Možná že existují výjimky, ačkoliv stejně...


Jo, lidskej život... Život lidského jedince se podobá čtyřlístku, který slavnostně vyrašil na louce. Přijde kozel, otevře hubu – a je po čtyřlístku...

Všecko je to nesmysl, nesmysl a zase nesmysl... Nesmysl a podvod.


Lidi k ničemu, slova k ničemu, pořád odpovídat na pitomé otázky – to mě tak unavuje, jak nějaká nemoc. Člověk by chtěl někam utéct, ale tomu neuteče... Neuteče...


ŠABELSKIJ: Já v životě nevěřil doktorům ani advokátům ani ženám. Nesmysl, nesmysl je to, šarlatánství a fígle!

LEBEDĚV: Ty jsi divný patron!... Tváříš se jako bůhvíjaký misantrop a ještě se tím chlubíš. Napohled jsi docela normální, ale jak promluvíš, tak by člověk řekl, že máš úplně pokažené trávení...

ŠABELSKIJ: To se mám podle tebe s každým podvodníkem a všivákem objímat, nebo co?


Primitivní a přehledná povaha! „Čestnou prací – kupředu!“ Má takový smysl pro povinnost, že by mohl člověku každou chvíli vyvést nějakou sprosťárnu.


Když se podívám na ty lidi kolem, jde na mne hrůza!


Neposlouchej mě. A nikoho. Poslouchej sama sebe.


Ukaž mi aspoň jeden dům, o kterém se dá prohlásit, že to není cvokárna. Buď tak laskav a odvez mě tam třeba hned. Buď tak laskav! Všude jsou lidi podlí, malicherní, neschopní, nemožní...


Dejte mi pokoj! Já vás nenávidím!


Ne, já nešílím. Teď vidím věci v pravém světle a můj rozum je čistý. Ať se objevím kdekoli, všude zavleču tu svou nespokojenost. Mám děsný vztek a jinak mluvit nemůžu. Nikdy jsem nelhal a nepomlouval život, ale od té chvíle, co je ze mne mrzout, jsem ho proti své vůli začal bezděky pomlouvat, reptám na osud, věčně si stěžuji, a každý, kdo mě poslouchá, se nakazí, život se mu zprotiví a začne taky pomlouvat.


Kolik člověk musí vytrpět shovívavých pohledů, hloupých vtipů a trapných úsměvů... To nejsou lidi, to jsou vši!

* * *

Racek

Neuznávám divadlo. Podle mne je současné divadlo prostě rutina a předsudek. Když se zvedá opona a při umělém osvětlení v místnosti se třemi stěnami ty velké talenty, kněží svatého umění, zobrazují, jak lidé jedí, pijí, milují, chodí, jak nosí svá saka, a když se z těch banálních obrázků a frází snaží vydojit morálku – morálku přízemní, lehce srozumitelnou a užitečnou pro běžnou domácí potřebu, když mi předkládají v tisící variantě jedno a totéž, jedno a totéž a pořád jedno a totéž – pak utíkám a utíkám, jako Maupassant utíkal před Eiffelovou věží, z jejíž banality div nezešílel.


Umělecké dílo musí nutně vyjadřovat nějakou velkou myšlenku.


Vodka a tabák zbavují člověka osobnosti. Po doutníku nebo skleničce vodky už nejste Petr Sorin, ale Petr Sorin plus ještě někdo; vaše já se ztrácí a začínáte mít k sobě vztah jako ke třetí osobě – on.


NINA: Celý život jsem strávila u toho jezera a znám na něm každý ostrůvek.

TRIGORIN: Máte to tady pěkné! (Spatří mrtvého racka) A co je tohle?

NINA: Racek. Pan Treplev ho zabil.

TRIGORIN: Krásný pták. (Zapisuje si do zápisníku)

NINA: Co si to píšete?

TRIGORIN: Námět na krátkou povídku: na břehu jezera žije od dětství mladá dívka; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka.




Lidem, kteří nemají talent, ale zato jsou samolibí, nezbývá nic jiného než odsuzovat ty, kdo mají skutečný talent. To je tedy útěcha!


Vy jste rutinéři a obsadili jste první místa v umění, považujete za správné a skutečné jenom to, co děláte sami, a všechno ostatní potlačujete a rdousíte! Neuznávám vás!


Beznadějná láska – to je leda v románech. To jsou všechno hlouposti. Blbost. Když ti srdce napoví, že miluješ, tak máš tu lásku hnát pryč.

* * *

Strýček Váňa

Práce mě ubíjí. Pak nemá člověk stárnout! Ostatně, život je i tak nuda, hloupost, špína... Život člověka utahá. Kolem dokola jsou samí nenormální lidi, bez výjimky; žiješ mezi nimi dva tři roky, a než si stačíš všimnout, jsi taky nenormální. Tomu nikdo neuteče. Už jsem taky nenormální... Ne že bych zblbnul, zaplaťpánbůh, ještě mi to myslí, ale nějak jsem otupěl. Nikoho nemám rád...


JELENA: Dneska je hezké počasí, že...?

VOJNICKIJ: V takovém počasí je dobře se oběsit...


Lesy krášlí svět, učí člověka rozumět kráse a povznášejí ho. Lesy zmírňují drsné podnebí. A v zemích s mírným podnebím neztratí člověk tolik sil v boji s přírodou, takže tam žijí lidé mírnější a něžnější, jsou krásní, tvární, citliví, jsou jemní a elegantní v řeči i pohybu. Tam vzkvétá věda a umění, nepanuje tam truchlivá filosofie... Ale lesy úpí pod sekerou, hynou miliardy stromů, pustnou domovy zvířat a ptáků, mělčí a vysychají řeky, nenávratně mizí nádherná krajina. Nemám pravdu? Jenom nerozvážný barbar dokáže všechnu tu krásu spálit v kamnech, ničit to, co nemůže stvořit. Ale člověk je nadán rozumem a tvůrčí silou, aby rozhojňoval to, co je mu dáno, jenomže dodnes netvoří a pouze ničí. Lesů den ze dne ubývá, řeky vysychají, divoká zvěř vymírá, klima se kazí a zítra bude země zase chudší a odpornější. Ale když zasadím břízku a potom vidím, jak se zazelená a kolébá ve větru, cítím takový příliv hrdosti...


Všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka. Všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, dokonce ani sebe samých navzájem...


Dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty... Já chci žít!


Začínají z nás být bručouni. Obecně vzato mám život rád, ale náš život nenávidím a k smrti jím opovrhuji. Víte, když jde člověk v noci lesem a přitom v dálce svítí světýlko, nevadí mu ani únava ani tma ani větvičky, které ho šlehají do obličeje... Někdy už to prostě není k vydržení, jenomže pro mne v dálce nesvítí světýlko. Já už od života nic nečekám, lidi jsou mi protivní... Už dávno nikoho nemám rád. Nikoho. Unavují mě. Všichni myslí povrchně, cítí povrchně a nevidí si na špičku nosu – krátce a jasně, jsou hloupí. Skuhrají, nenávidí se navzájem, chorobně se pomlouvají, nikdy se k člověku nepostaví zpříma, dívají se na něho nedůvěřivě a vynášejí soudy: „Ach, to je psychopat!“ nebo: „To je žvanil!“ A když nevědí, jakou nálepku připlácnout na moje čelo, tak řeknou: „Ten není normální, kdepak.“ Mám rád les – to je nenormální; nejím maso – to je taky nenormální. Bezprostřední, čistý, svobodný vztah k přírodě a k lidem už neexistuje... Prostě neexistuje!

Vystřízlivěl jsem. Nikoho nemám rád a... mít nebudu. Co mě ještě tak dokáže nadchnout, to je krása. K ní nejsem lhostejný.


JELENA: Vojnickij říká, že mám v žilách rusalčí krev. „Dopřejte si aspoň jednou za život svobodu.“ ...No co, možná by to člověk měl udělat... Uletět jako pták od vás ode všech, od vašich ospalých fyziognomií, od vašich žvástů, zapomenout, že vy všichni jste vůbec na světě...


Prostě a jasně, postupná a nesporná degenerace, které očividně zbývá ještě nějakých deset patnáct let, aby se změnila v naprosté delirium. Máme tu co dělat s degenerací, která je důsledkem příliš namáhavého zápasu o holou existenci; je to degenerace zaviněná konzervatismem, nevzdělaností, absolutním zakrněním osobnosti, kdy promrzlý, vyhladovělý a nemocný člověk ve snaze zachovat aspoň život, zachránit své děti, instinktivně, hnán už jenom pudem, vztáhne ruku na cokoli, čím se dá aspoň zahnat hlad, čím se může trochu zahřát, a likviduje, co mu přijde pod ruku, aniž pomyslí na budoucnost... Je už zničeno téměř všecko, ale vytvořeno zatím není nic.


Šílená je země, která nás ještě nosí.


Já taky dřív považoval kdejakého blázna za nemocného člověka, než mi došlo, že pro člověka je vlastně docela normální, když je trochu nenormální.

* * *

Tři sestry

Když filosofuje muž, tak je z toho filosofie nebo taky sofistika. Když ovšem filosofuje žena nebo dvě ženy, tak z toho je – strč prst skrz krk.


Lidi jsou přece jenom nízké dušičky...


Dejme tomu, že mezi sto tisíci obyvateli tohoto města, pochopitelně zaostalého a drsného, jsou jenom tři takoví lidé, jako jste vy. Rozumí se samo sebou, že nad tím nevzdělaným davem nemůžete zvítězit. V průběhu života budete muset krok za krokem ustupovat, až se v tom stotisícovém houfu ztratíte, život vás ubije.

Zatracený nesnesitelný život...


Mezi obyvatelstvem vůbec je hrozně moc hrubých, nepozorných a nevychovaných lidí. Mne hrubost rozčiluje a uráží, já přímo trpím, když vidím, že někdo není dost jemný, dost laskavý a pozorný. Když se někdy dostanu mezi učitele, tak já prostě trpím.


Rusům je v nejvyšší míře vlastní vysoce ušlechtilý způsob myšlení, ale řekněte mi, proč se v obyčejném životě vznesou vždycky tak nízko? Proč?


Gogol říká: je to nuda na tom světě, panstvo! A já říkám: je to dřina se s vámi přít, panstvo. Jděte někam...


NATAŠA (Solenému): Kojenci velmi dobře chápou. Řekla jsem: „Dobrý den, Bobíku. Dobrý den, broučku!“ Podíval se na mne takovým zvláštním pohledem. Vy si myslíte, že ze mne prostě mluví matka, ale to není pravda, ujišťuji vás! Je to mimořádné dítě.

SOLENÝ: Kdyby to dítě bylo moje, upekl bych si je na pánvi a snědl. (Jde s šálkem do salónu a sedne si do kouta)

NATAŠA (schová hlavu v dlaních): Nevychovaný sprosťák!


TUZENBACH (jde k Solenému): Vy pořád sedíte sám, přemýšlíte o něčem – a člověk nepochopí, o čem. Vy vždycky vyvoláváte takový pocit, jako kdyby se mezi námi něco stalo. Máte divnou povahu, to se musí přiznat.

SOLENÝ (recituje): „Jsem divný. Což jiní ne? Nezlob se, Aleko!“13 Ve společnosti jsem stísněný, nesmělý... a mluvím samé hlouposti. Ale přesto jsem čestnější a šlechetnější než velmi mnoho jiných, velmi mnoho. A můžu to dokázat.


Člověk se nemá ženit. Nemá, protože je to nuda.


Žena je žena. Je čestná, slušná, no hodná, ale při tom všem něco v ní je, co ji degraduje na takové slepé tupé hovádko. V každém případě to není člověk.


Proč je to tak, že sotva začneme žít, jsou z nás nudní, šediví, nezajímaví, lhostejní, zbyteční a nešťastní lidé? Naše město má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval vášnivou touhu jít v jeho stopách... Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají... rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky...


Co bych vám ještě na rozloučenou řekl? Na jaké téma zafilosofovat? Život je těžký. Jeví se mnohým z nás prázdný a beznadějný. Dřív bylo lidstvo zaměstnáno válkami a celou jeho existenci naplňovaly vpády, tažení, vítězství, ale teď je to všecko přežitek a zůstalo po tom obrovské prázdné místo, které zatím nemáme čím naplnit.

* * *

Višňový sad

V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný? Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost, Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je.


Vidím, co jsou lidi zač. Člověk musí začít něco dělat, pak teprv pozná, jak málo je čestných, poctivých lidí.


Nemůže tím slepičím mozečkem pochopit, že láska je pro nás přízemnost. Obejít všechno to malé a prchavé, co člověku znemožňuje být svoboden a šťasten, to je cíl a smysl našeho života. Kupředu! Jdeme nezadržitelně za planoucí hvězdou, která nám září v dáli! Kupředu! Držte krok, přátelé!


AŇA: Co jste se mnou udělal, Péťo, proč už nemám višňový sad tak ráda jako dřív? Byla jsem do něho přímo zamilovaná, zdálo se mi, že na zemi nemůže být hezčí místo než je náš sad.

TROFIMOV: Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. Jestli máte klíče, hoďte je do studny a odejděte. Buďte volná jako pták.


Jsem příliš dalek těchhle banalit. Láska je pro mne přízemnost!


Proč si něco nalhávat, člověk se musí aspoň jednou v životě podívat pravdě do očí.


Jsem svobodný člověk. A všecko, čeho si všichni tak hluboce považujete, to mnou ani v nejmenším nehne; to je pro mne chmýří, do kterého stačí fouknout. Já se obejdu bez vás, vás já můžu klidně vynechat, mám svou sílu a hrdost.


Kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě, a nikdo neví proč.



Doslov

Čechovovy rané humoresky se staly zjevně inspirací pro našeho Jaroslava Haška (ostatně ruský spisovatel Čechov je také tak trochu „náš“: jeho příjmení napovídá, že některý jeho předek musel být původem Čech!).

V Čechovových posmutnělých povídkách a divadelních hrách se nepřehlédnutelně ozývá jednak hluboký životní pesimismus německého filosofa Arthura Schopenhauera, a zvláště pak jako rodná Rus široká slovanská duše. Snad právě proto sám L. N. Tolstoj považoval Čechova za nejruštějšího spisovatele.

Jednou se prý zneuznávaný Čechov vyjádřil, že ztratil veškerý zájem "jak o tyátry, tak o lidstvo". Skepticky také prohlásil: "V dramatické tvorbě se mi do té míry nedaří, že kdybych si vzal za ženu herečku, narodil by se nám určitě buď orangutan, nebo dikobraz..."

Já jsem se při pořizování těchto výpisků jako obvykle zaměřil na vyhledávání právě takovýchto misantropických prvků v Čechovově díle, jichž je věru požehnaně. A proto jim žehnám.

Misantrop


Za převratníka v próze považoval Čechov Guy de Maupassanta. Úryvek z jednoho Maupassantova dopisu, kde vyjadřuje svou představu o literatuře, nám naznačí, co měli s Čechovem společného: „Vidět – v tom je všecko, a vidět správně. Správným viděním rozumím vidět vlastníma očima, ne očima svých vzorů. Umělcova původnost tkví především v podrobnostech, ne v hlavním námětu. Veledíla byla napsána o bezvýznamných podrobnostech, o obyčejných věcech. Na věci je třeba nalézt tu stránku, která ještě nebyla objevena, a pokusit se vyjádřit ji osobitým způsobem.“

Čechov (nar. 1860) zemřel na tuberkulózu v roce 1904 v německých lázních Badenweiler, odkud rakev s jeho tělem putovala do Moskvy v chladírenském vagónu s nápisem „Ústřice“, jako by cynismus, který Čechov svými díly odhaloval pod příkrovem obyčejné skutečnosti, korunoval své vítězství.

Ilja Svatoňová

* * *

Napsali o Čechovovi

"A stejně ty vaše hry nemůžu ani cítit. Shakespeare psal mizerně, ale vy píšete ještě hůř..."

L. N. TOLSTOJ


Čechov a Tolstoj r. 1897 v Moskvě



Nikdo nechápal tragiku všedních drobných událostí tak jasně a citlivě jako Anton Čechov, nikdo před ním nedokázal lidem vykreslit zahanbující a smutný obraz jejich života v kalném chaosu každodenní měšťácké všednosti tak nelítostně pravdivě jako on.

MAXIM GORKIJ


Čechov návštěvou u Gorkého

v Nižním Novgorodu r. 1901



POZNÁMKY:

1 Bible: Matouš 6,11. – Poznámka Misantropova.

2 Snad Lermontov. Srovnej: „Hrdina naší doby je skutečně podobizna, ale nikoli jednoho člověka. Je to podobizna složená z vad celého našeho pokolení v jejich plném rozkvětu“ (Lermontov: Hrdina naší doby). – Pozn. Mis.

3 dobroljubovská tvář – podle N. A. Dobroljubova (1836–1861, na obrázku níže), mladého ruského literárního kritika, zřejmě dosti neoblíbeného. – Pozn. Mis.

4 A. A. Arakčejev (1769–1834), ruský generál a státník. – Pozn. Mis.

5 předci člověka … žili osaměle ve svých brlozích – mylný antický názor, podporovaný hlavně Aristotelem a jeho školou, který spatřoval ve společenskosti člověka pokrok k lepšímu oproti údajné samotářské minulosti pralidí. Již v současnosti se však zdá, podle mnohých neklamných známek, že tomuto samotářství bude ve větším měřítku patřit spíše budoucnost. – Pozn. Mis.

6 řád sv. Stanislava – za carské monarchie v Rusku sloužil k odměňování vysokých úředníků (viz obr. níže). – Pozn. Mis.

7 dobýt Šipku – tj. průsmyk Šipka v Bulharsku, v němž Rusko svedlo čtyři vítězné bitvy během války s Tureckem v letech 1877–78. Válku vedlo Rusko za osvobození slovanského pravoslavného obyvatelstva od cizí muslimské nadvlády. Válka měla všechny sympatie veřejnosti a řadu nadšených dobrovolníků (strastiplné tažení ruských vojáků nadšeně oslavoval mj. i F. M. Dostojevskij). – Pozn. Mis.

8 Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821–1877) – ruský básník, spisovatel a kritik, editor několika literárních časopisů. Zmíněnou ukázku jeho údajného „škrabopisu“ jsem nenašel, nicméně autogram měl podle mého soudu docela úhledný, zdobný … (viz níže) – Pozn. Mis.

9 tesknota … nenajdeš ji ani se světlem za bílého dne. – stejně jako Diogenés dobrého člověka. – Pozn. Mis.

10 byl zabit v souboji – to se týká třeba Puškina (který byl kromě toho i jistou dobu ve vyhnanství) nebo Lermontova. – Pozn. Mis.

11 Pavilón čís. 6 – V Československu nepříliš zdařile zfilmováno v r. 1970 pod názvem Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života. Zde vypsané filosofické sentence byly ve filmu zcela vynechány a místo nich byla zdůrazněna pouze vnější pitoreskní stránka blázince. Svobodomyslná a kritická alegorie společnosti byla nicméně i tak komunistickou cenzurou rozpoznána a film mohl být dokončen až po r. 1989, v tom krátkém, krásně naivním a ještě relativně svobodném mezidobí mezi dvěma totalitami. – Pozn. Mis.

12 Z dopisu nakladateli A. S. Suvorinovi (leden 1889).

13 Aleko – opera Sergeje Rachmaninova na motivy Puškinovy poémy Cikáni. – Pozn. Mis.