Čech: Výlety pana Broučka


OBSAH:

Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století


Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoře! Usmíváš se tak tiše a spokojeně, jako bys neměl ani zdání o starostech a trampotách, jejichž domovem jest naše Země! Ó jistě, že jsou tvoji obyvatelé šťastnější nežli my ubozí pozemšťané. Ty neznáš jistě advokátův a berních úřadů, tvoji bydlitelé neztrpčují si navzájem živobytí úskoky a pomluvami, šejdířstvím a darebáctvím všeho druhu. Na tobě nevycházejí noviny, které by čtenáři každodenně kazily snídaní a bouřily žluč politickými jeremiadami a polemikami, zprávami o uprchlých zlodějích a nevypátraných vraždách, o podvodných bankrotech a zasedáních říšské rady. Ostatně ať na tobě jakkoli, hůře nežli u nás nemůže býti najisto. Na Zemi je už k zoufání: všude lakotná rvačka o sousto chleba, boj stavu proti stavu, zášť národu proti národu, válka všech proti všem. Každý den nějaké neštěstí na dráze nebo nějaký nový zákon – člověk by už věru nejlépe učinil, kdyby dal té blátivé kouli s Pánembohem!


Ó, zaslepenosti pozemská! Věz, že v nekonečném žebříku tvorů, obývajících vesmír, jsme my měsíčané stupněm vysoko povznešeným nad hrubé obyvatelstvo Země, nesmírně bližším velebnému praduchu světa. Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům. Naše tělo není surový balvan hmoty, tížící a zdržující ducha jako těžká železná koule za patou spoutaného vězně, nýbrž jen lehký vzdušný obal, popřávající vyššímu duchu našemu téměř úplné volnosti. Jen porovnej, ubohý pozemšťane, ten sprostý masitý žok, v němž se pachtíš, s mým jemným tělesným pouzdrem!

Tento tělesný nádech vyžaduje na nás tak málo služeb, že můžeme věnovati téměř celý život své vznešenější vnitřní bytosti, užívajíce jen čistých rozkoší duševních, sloužíce jen svým jasným ideálům. Jak nízký a hrubý je naproti tomu život váš! Známe jej dosti dobře. Vyšší náš důvtip dovede si sestaviti dosti úplný obraz vašeho žití, věnovaného větším dílem jen všední lopotě neb ukájení smyslných chtíčů a zřídka jen prozářeného pablesky ideálního světa.


„Ó, božská přírodo!“ volal nadšeně měsíčan. „V prachu kořím se před tebou, ty prazdroji nekonečné krásy. Ó, velebná matko všehožití, v slzách neskonalé vděčnosti líbám obrubu tvého královského roucha...“

Klesnuv na kolena líbal trávu s křečovitým vzlykáním u vytržení tak divokém, že ho pan Brouček chvilku za šílence pokládal a z hluboka si oddechl, když povážlivé to nadšení šťastně minulo.


Se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života.


Jenom na bídné kostky a jehlance vzmohla se vaše architektura! A dovedete žíti v celých městech z takových čtvercův a tříhranův, aniž byste zahynuli nudou! Ó, jak neskonale chudé a nízké jest vaše stavitelství proti našemu, kteréž mrtvé kamení jako hudbou bohův oživuje k vírnému tanci a volným vzletem fantasie kouzlí z něho nádherný přepych forem jako liany a květy báječného pralesa! My tvoříme ze svých domácností malé svatyně krásy, kde všechny uměny ve družném závodění přispívají k povznášení a zušlechťování naší mysli.


„Ujištuji tě, že je u nás všechno jen české.“

„Jen české! Máte to zde asi čistý pořádek. A což slavné úřady?“

„Nemáme žádných úřadů.“

„Žá – žádných úřadů? Prosím vás, jakpak můžete žíti bez úřadů?“

„Máme jen kritické tribunály, které podle paragrafů rozličných esthetik natahují na skřipec a popravují literární výtvory.“

„Ale berní úřady přece máte?“

„Nevím, co to je.“

„Ó, přešťastný člověče! Nemohu tomu ani uvěřit!“ zvolal pan Brouček a dodal k sobě: „Tohle je na Měsíci jediná moudrá věc a měla by se věru také zavésti na Zemi.“


Ó, sluchu, odstrčený pastorku mezi smysly! Pomyslil jsem si to tisíckrát a snad jsem to někde již i napsal. Ale napsal bych stokrát znova, aby si toho konečně povšimla macecha společnost. Hle, strážci obecného blaha chrání úzkostlivě zrak náš před necudnými obrázky a krvavým masem řeznických kár, čich náš jest bezpečen ve slušné společnosti před nelibými zápachy; ale kdo chrání můj sluch třeba v nejskvělejším saloně před hudebními neslušnostmi, za které musím ještě vzdávati nadšenou chválu?! Ba věru, sluch nemá žádné záštity, jest ve psí vydán každé holčici, která si zamane státi se slavenou primadonou, každému zamilovanému flétnistovi, každému kloučkovi, který si vzpomene jezditi svým nemotorným smyčcem po mém uchu od rána do večera. Jak mohu ku příkladu teď soustřediti mysl na měsíční město a vylíčit náležitě jeho divy, když krásná neznámá pod mýma nohama v prvním poschodí vzala si do hlavy opakovati nějaký Straussův valčík tak dlouho, až ho konečně přehraje bez chyby, což se patrně nestane nikdy!

Vřele odporučuji svým spolutrpitelům založení spolku proti týrání sluchu, který by pracoval všemi zákonitými prostředky k tomu, aby zřízena byla na míli cesty ode všech obydlených míst zvláštní hudební kolonie, kam by se navždy odkázala všechna třínohá i dvounohá uchu lidskému nebezpečná havěť.


„Je k pláči ten tvůj smích z našich ušlechtilých vášní,“ pravil měsíčan a začal skutečně vzlykati. „Obráží se v něm zřetelně hrubý materialismus vás bídných pozemšťanů, kteří tíhnete jen k mrzkým požitkům tělesným.“


Měsíční básnictvo tvoří jakousi hierarchii několika přesně oddělených stupňů, z nichž každý má svůj zvláštní titul a své určité privileje. Básníci prvního řádu titulují se „geniální“, druhého „vysoce nadaní“, třetího „nadaní“, čtvrtého „oblíbení“, pátého „záslužní“. Prvnímu řádu vzdává se pocta pokleknutím, druhému poklonou, třetímu shovívavým úsměvem, „oblíbených“ si už nikdo nevšimne a „záslužné“ smí každý kopnout.


„A což vy pozemšťané neživíte se bylinami?“

„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumní lidé jíme maso...“

„Maso?“ zděsil se Blankytný.

Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat...“

„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obývají Zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvím tak ohavným! – A tohle je tedy zabité zvíře?“ doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.

„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemšťan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které...“

Nedomluvil. Blankytný klesl ve mdlobách na podlahu.


Naše písemnictví je nejbídnější na světě. Jen dětinské blábolení a směšná naivnost. Po vrcholu našeho Parnassu belhají invalidi a nedochůdčata.

Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám! Číst je proto nemusím, neboť u nás stačí kritikovi úplně, pohlédne-li na titulní list.




Touha po slávě stává se znenáhla hlavním, všeobecným rysem naší společnosti. Kdož dbá nyní o to, aby tiše působil na své roli, ve své dílně, na katedře nebo za studovním stolkem, spokojen zdárným, byť neokázalým ovocem své skromné práce? Ten starosvětský druh lidí pomalu vymírá. Jediná snaha nynějšího pokolení směřuje k zevnějšímu lesku a fanfárám slávy. Arci slávy nejrůznějšího druhu. Studující pohrdá studiemi a shání se po vavřínech básnických; učitel pokládá učitelství za své vedlejší povolání a baží státi se spisovatelem, ne-li redaktorem; advokát přenechává své klienty Pánubohu a stará se o vyšší politiku; rolník zanedbává své hospodářství a dere se o různá výborství; řemeslník zaměňuje verpánek předsednickým křeslem v různých spolcích atd. atd. Národní statky, hmotné i duševní, při tom směru valně neprospívají, ale zato máme v Čechách již takovou spoustu proslulých lidí, že trávíme skoro všechen svůj čas srdečnými ovacemi, slavením pětiletých jubileí, pořádáním slavnostních banketů i večírků a podobnými užitečnými věcmi.

Věru, že nechápu, odkud se u nás tolik slávy bere, pohlížím-li na naši přece jen skrovnou literaturu, na naši vědu v začátcích, na nedostatky našeho průmyslu a obchodu, na náš dluhy přetížený rolnický majetek a na politické naše postavení, o němž raději pomlčím.


Ačkoliv panu Broučkovi někdy mráz po zádech pobíhal při pomyšlení na hrůzy železné panny a středověké inkvisice, o níž děsivě pojednávala jedna kniha jeho skrovné bibliotéky, budilo v něm přece ono nespravedlivé zákonní ustanovení leckdy touhu po starých zlatých časech. Litoval, že falešná humanita vzala věřiteli možnost vsaditi nesvědomitého dlužníka mezi žáby a krysy na dno nějaké romantické věže.

Začal se kloniti k náhledu, že bylo za stara v mnohé příčině lépe než nyní. Pro znovuzavedení železné panny a španělské inkvisice by sice nebyl, ale kdyby každého zloděje pověsili zkrátka jako tehdáž na nejbližší šibenici, uspořil by tím stát ohromné sumy na živení darebáků, kterým se nyní staví paláce z kapes poctivých lidí. A jakým právem nutí se nyní bezdětný člověk k tomu, aby platil krvavé přirážky na hříšný školní přepych pro cizí děti? I dříve stálo vyučování pakatel, a přece mládež člověka slušněji pozdravila než nyní. Továrny neubíraly řemeslníku výdělek a zato vytrval ti kabát půl století. A jestliže za dávných dob loupežní rytířové s pacholky svými pocestné přepadali, měli alespoň své brlohy jenom na vysokých skalách a číhali za noci v pustých lesích; nyní však mají nejlepší domy uprostřed samého města a odírají nás všechny za bílého dne.


Žižka prý žije! To by to u nás jinak hrálo! Ten by tu, holečku, měl co pořádat svým palcátem, ač jestli by dávno neseděl — neboť za našich časů jsou na bourání zámků a pálení klášterů zpropadené paragrafy.


Ó buďte milosrdní, vy pánové, kteří pokládáte českého spisovatele za ubohého lotra na pranýři, po němž každý smí metati úšklebky a blátem pro zábavu obecenstva, které si leda pomyslí: Dobře mu tak — proč píše!


Čtenářky, které snad pana Broučka s nevolí vřadily mezi zarputilé odpůrce dam, činí mu křivdu. Pravda, že si nelibuje v dámské společnosti, ale příčina toho spočívá spíše v jistých ohledech a formalitách, které s takovou společností bývají spojeny, nežli v dámách samých.

Tyto o sobě — ovšem, jsou-li krásné! — budívají dosti často, byť jen z odměřené dálky, sympatickou jeho pozornost.

Kouzlo ženské krásy! Ty věčně vítězné, proti němuž nechrání ani talár filosofický ani žíněné roucho askety, ni halena žebrácká, ni šediny stáří, nic, nic na světě tom, proč bychom zapírali, žes opředlo také pana Broučka navzdory jeho usedlosti a pokročilým letům, navzdory obavám a starostem, kterými jej obklopoval temný, divoký středověk!

Proč zůstal přesto panicem až do let velmi usedlých, nechci dopodrobna zkoumati. Najisto mohu tvrdit jen tolik, že ani nepřísahal věčnou věrnost nějaké zemřelé milence, ani nebyl odcizen nejsladším radostem života nevyléčitelným hořem zklamané lásky. Pro takové věci nemá smyslu. Skoro se mi zdá, že vedle představy mučednického křesla v parádním pokoji, před šálkem čaje s piškotem, v kole zábavných starých tet s falešnými kadeřemi a břitkými jazyky, věčného líbání ruky matince a klanění se na všechny strany, ustavičného prošení a děkování s povinným blaženým úsměvem, úslužného nošení všelijakých pokrývek a psíků, nutného rozjaření při nudných společenských hrách a líčeného vytržení při falešné hře na pianě, škrcení se v elegantní černi a nevyspání o plesích, útrat a sterého nepohodlí na krásných, nezapomenutelných výletech — že vedle představy celého toho předpeklí ženitby odstrašila jej od přístavu manželského hlavně obava před blouznivým vlnobitím citů, kterýmž nutno k cíli se proplaviti; tanulyť mu na mysli vzdechy a nyvé pohledy, kytice růží a milostné lístky, šepoty o liliích a hvězdách, klesání na kolena, horoucí přísahy a jiné podobné věci, o nichž se dočetl v románech. Konečně přiměla ho snad k celibátu i vyhlídka do rozličných příjemností manželství samého. Avšak tato věc je pro mne vůči spanilým čtenářkám příliš choulostivá, a proto nechci do ní, jak řečeno, vniknouti hlouběji.


Věz, nevěřím v upřímnost našich pánův. Mnozí přijali sice kalich, ale to většině jich nebrání, aby se nechýlili ve jho krále Zikmunda, téhož, který nejen se zapřisáhl vyhladiti učení Husovo, ale i prohlašuje, že zkrotí odpor náš, byť proto celou zemi zhubiti a české kraje jiným národem osaditi měl! A již opravdu svolal do zbraně proti nám celý svět. Jižť neběží pouze o víru, než o národ sám. A co činí v tu chvíli rozhodnou naše panstvo? Ty, kteří dnes jdou s námi, na prstech spočítáš. Ostatní hledí nečinně na boj náš nerovný aneb stojí před Prahou po boku Zikmundově, v ležení našich vrahů. Zdali takto jednati mohou Čechové praví a upřímní? Ó věř, našim pánům není nade vše čest a dobro národa, ale vlastní zisk, a kde uvidí prospěch svého stavu, tam hotovi budou i s cizím nepřítelem spolčiti se proti lidu svému.


„Pravda, že panstvo v cizotě sobě libovalo, dávajíc hradům svým i sobě jména německá a po cizích obyčejích dychtivě se opičíc; pravda, že zaslepení králové naši cizozemce valem do země uváděli a hýčkali, až města větší všecka v područí Němců se dostala a sama část měšťanů českých k hovoru a mravu cizímu chýliti se začala, kterýmiž příčinami již již se podobalo, že jazyk slovanský i v zemi této bude vyhuben jako v krajinách severních. Ale věci obrátily se jinak. Lidu selského cizota se nedotkla a pravda není, že by kdy v českých vesnicích německý hovor byl se ozýval; také zemané a rytíři, lepší v tom panstva vyššího, zůstávali vždy Čechy věrnými a někteří, jako šlechetný rytíř Štítný, i knihy jazykem českým skládali, lásku k němu budíce a proti cizotě hlasů svých pozdvihujíce; i v městech vzmáhali se Čechové víc a více proti cizozemcům, kteří počtem vždy slabší, toliko svým bohatstvím, svými výsadami, zpupným násilím a přízní královskou svoji moc nepřirozenou zachovati sobě na čas dovedli, ale posléze všude pravým dítkám této země musili ustoupiti. Toho již od let nebylo, aby kdo jako starý kronikář při korunování krále Jana před sto lety říci mohl, že v ulicích pražských více německého nežli českého mluvení bylo slyšeti, a holá nepravda jest, že by čeští Pražané své dcery do německých škol a klášterů posílali —“

„Nikdy bych se neučila jazyku našich úhlavních nepřátel!“ zvolala Kunka ohnivě.

„Kdyby potřebí bylo, aby prostá dcerka měšťanská cizí řeč uměla,“ pokračoval její otec, „dal bych ji učiti latině nebo kterékoli jiné řeči, ale nikdy jazyku, který všude pohrdavě nad náš se vypíná a jej zahubiti usiluje. Což by zaplesali naši nepřátelé, kdybychom sami jejich řeč dítkám svým vnucovali, kterouž oni násilím a lstí v Čechách panující učiniti marně se snažili. Tuť bychom sami zhoubcům svým proti sobě pomáhali; neboť kdyby zase moci nad námi dosáhli, mnohem snáze by lidi nestatečné a pošetilé mezi námi, německy již umějící, cele k sobě přichýlili a v bídné odřezance převrátili. A vždy, šíří-li se valně v lidu známost jazyka cizího, kazí se tím a hyne jazyk domácí, jakož jsme i v Čechách poznali. Protož Hus velice horlil proti dvojení řeči a napsal: ‚Věrně, jako Nehemiáš slyšav, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil: též nyní hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluví odpolu česky a odpolu německy.‘1

Jazykem České země jest drahý náš jazyk svatováclavský. Skrovní počtem Němci jsou tu pozdní přistěhovalci a na nich bylo naučiti se řeči národa, který je pohostinně přijal. Leč oni myslí naopak. Nechtí se spokojiti rovným právem s námi, ale chtějí námi vládnouti. Věř, že mezi nimi a námi není žádného srovnání v míru, poněvadž oni nikdy neustanou po panství nad námi bažiti a nás k obraně nutiti.

Však i pozůstalé, kromě hrstky těch, kteří přijali učení Husovo, musili jsme sami vypovědíti z města, abychom neměli ve vlastním středu tajné i zjevné spojence nepřátel. Nyní čekají tam venku v ležení králově jako vlci hltaví, aby se v patách křižáků vrhli mezi rozvaliny a mrtvoly udolané Prahy, — ale věřím pevně, že Bůh spravedlivý ochrání nás a v dým obrátí všecky naděje jejich!“


Měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti slovce německá, jako šorce,2 hynstkopy,3 pancíře,4 mazhauzy,5 mentlíky6 a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr.


„Slyším, že v cizině kacířů nám spílají.“

„Jest napsáno ve svatém čtení: Blahoslaveni, když vám bude láno,“ pravil Vojta od Pávů, „a znáš přísloví: Mnoho by bylo plátna míti, by chtěl každému ústa zastříti. Ať si tam za horami mluví, co jim libo; však tuto v zemi České dáme bohdá každému hanci odpověď, že oněmí na věky!“


Ó slunce velikého, věčně památného dne! Ty, kteréžs ozářilo skrovný voj hrdinů, jakých málo se zaskvělo v dějinách lidstva, kteréžs okázalo světu, seč jest národ malý, vede-li jej horoucí nadšení, obětující radostně statek i život za svaté přesvědčení, ty pochodni nebeská, kteráž zaplápolalas nad horou Vítkovou, abys čela bohatýrských předků ověnčila glorií slávy nesmrtelné, — ó slunce, jehož odlesky ještě po staletích rozehřívají k silnějšímu tluku mdlá srdce potomků: kolik zanícení chovati může nitro české, kolik slov úchvatných a plamenných jazyk náš, všechna by měla splynouti v ódu velebnou, vítající tvůj triumfální vzchod na zlatém a purpurovém obzoru!

Ale s časem změnili se i lidé. Nesčíslněkrát vzešlo jako tehdáž krásné letní slunce nad Vítkovem, však nikdy již neozářilo božích bohatýrů a po staletích svítí na pokolení malé, bez pravdy a síly, bez nadšení, cedícího poslední krůpěj krve za drahý ideál, na pokolení, které již sotva rozumí a věří velkému činu předků a usmívá se zvěsti o něm jako staré, divné pohádce, kterou již i nudno poslouchati. Neschopno jsouc oněch velkých obětí a zápalů, vymlouvá se na jiné časy a poměry, zapovídá si vyprávění o slavném skutku minulém a skládá přitom ruce v klín nebo robí trety — ó zapadlé slunce naší síly, zda vyjdeš opět a najdeš i básníka, jenž dovede tě uvítat plamenným nadšením, a ne prázdným zvoněním slov a malichernou karikaturou jako já!


Tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách.

Pro podobné věci hrozí nyní nejvýše papírový novinářský pranýř, který pro ustavičné vzájemné zrádcování našich politiků skoro již pozbyl veškeré účinnosti. Kdybychom teď každého, kdo takto jedná, vrazili místo do novin po husitsku hned do sudu, stalo by se brzy v Čechách bednářství nejvýnosnějším řemeslem.





POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1 Viz Bible Kralická, Neh. 13,24. – Pozn. Mis.

2 šorc = zástěra (z něm. der Schurz). – Vysv. Mis.

3 hynstkop = oblouk ve stavbě nad schody (něm. die Hinstkoppel, dosl. spojnice stavby). – Vysv. Mis.

4 pancíř = brnění (něm. der Panzer). – Vysv. Mis.

5 mazhauz = velká síň v přízemí i patře středověkého i renesančního domu (něm. das maß Haus, rozměrná místnost). – Vysv. Mis.

6 mentlík = ozdobný kožíšek (něm. der Mantel, plášť, kabát). – Vysv. Mis.