Čech: Lešetínský kovář


Svatopluk Čech:

LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ

(výpisky)


II.


Dobyvatel v naše strany

přikvačil ve voze zlatém –

vše se vzdalo bez obrany.

Jeho tvrz s věží chvatem,

roste, sotva dol jí stačí,

do vísky se zpupně tlačí.

Některé tu z chatek záhy

pod mohutné její valy

skromný vděk svůj pochovaly.

Ostatním za tiché prahy

jeho žoldáctvo se vtírá,

mění jejich prosté tahy,

v úsměšku jim s lící stírá

skromný půvab starosvětský,

vyhání z nich skřítky bdělé,

pohádky a písně všecky.

Staří jejich bydlitelé

s rodnými se loučí krovy;

zlata hrst si nesou za to.

Jedni jinde domov nový

hledají si; jiným zlato

kulaté se rozkutálí,

novému pak vísky pánu

bídně slouží aneb v dáli

za peřeje oceánu

v nový svět je svádějí

hvězdy klamných nadějí.


A jak vábný dol se mění!

Jedle statné, sekyr třeskem

z dávného procitše snění,

shůry sklánějí se bleskem

za smrtelných těžkých vzdechů

na zedraný samet mechu.

Ve skal hrudi obnažené

prach se znímá s řevem hromu,

v jejich pleci rozražené

zejí děsné rány lomu.

Kde se luka smála svěží

květů šperkem líbezným,

po vysokém náspu běží

kolej pásmem železným,

páry oř tu letí mrakem

a plá v temnu rudým zrakem.

Proměnil se v kalné tůně

říčky křišťálový proud,

místo dechů čerstvé vůně

šíří morný puch a čmoud,

bažinou se vleče rmutně,

temnou pěnou šeptá smutně

sežloutlému rákosí

o vrbách, jichž klesly řady,

o děvách, jimž boků vnady

za šera již nerosí,

o povadlých květech milých,

o zhynulých rybkách čilých.


Zpěv se ztajil v údolí

rozrušeném, rozervaném:

nejásá již se skřivanem

nad lukami, nad rolí,

nezní v luhu k dětským plesům,

nesvěřuje tichým lesům

milujících srdcí chvění –

novým pánům rozmar kalí

naší řeči zvuk a pění –

jenom tuhé naše svaly

hodí se jim k tuhé práci.


Zpěvy, báje oněměly;

zdá se, že tu sami ptáci

sladkou notu zapomněli.


III.


Kovář.

Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká,

takto zpupně na chuďasa břinká!

„Já jsem všemohoucím světa pánem!“

pyšně volá. „Já jsem bohem doby!

Skloňte se, vy lesků mojich robi!“

Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní –

však má šíj se před ní neukloní.

Já tu pevně setrvám jak z žuly!

On má zlato své – já mám svou vůli –

zde chci být, chci podržet, co mám,

a tím jeho zlatem pohrdám!

Zde mí předci žili, zde mi svit

oka nebeského první třpyt,

zde jsem prožil roky šťastné, bědné,

zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě,

a kde stojím, na té zemru půdě!


VI.


Lešetínský kovář nepovolí!

Duše moje nerozlomným poutem

spjata je s tím rodným země koutem.


Mně nejlíp na tom místě.

Časy lepší navrátí se jistě.


VIII.


Odevšad se na nás tlačí,

šklebí potupně a mračí

cizota; jim ku posměchu

chatrč tato starosvětská,

sivá střecha v rouně mechu,

kroj a správa žití všecka,

i to kouzlo tvého zpěvu –

vše jim k potupě a hněvu.


S hněvem rodné naše zvuky

slyší z davů, jejichž ruky

potřebují k robotě.

Za to dítkám jejich ruší

odkaz dědů v útlé duši,

ubohé té drobotě

se rtů loupí mluvu ryzí,

v ústka nutí hlahol cizí.


Celou ves již obetkal

svojí sítí pavouk cizí –

marně prosil jsem i lál –

všechny lapil v zlaté přízi,

již kraj celý zove svým.

Jenom já té dědiny

troska chudičká zde tkvím

a chci zůstat do posledu

památník co jediný

zhynulého ducha dědů.


Aspoň hrstku rodné země

chci z těch jícnů vytrhnout!

Neopustím drahý kout,

jenž tak mnoho mluví ke mně,

luka zprahlá, zřídlé bory,

plné milých vzpomínek,

řeku, role, stráně, hory,

kde jsem prožil celý věk.


Třeba s trochou kůrky suché

budeme tu po svém žíti,

bude zvuk náš rodný zníti

v nepřátelské vlny hluché.


XI.


Líbíš se mi, kováři! Tys pravý

věru muž! Jen takých mějme více,

a hněv lidu vyvstane jak lvice,

jedním skokem tyrany své zdáví –

moře bodáků ho nezastaví!

Než my baby! Každý jen se třese

o ten život bídný, horší skonu,

a dál těžké, potupné jho nese.