Čapek: Válka s Mloky


Předmluva

Byla mi položena otázka, jak jsem k tomu přišel, že jsem napsal Válku s Mloky; a proč prý jsem si vybral zrovna mloky, abych z nich udělal nositele své takzvané románové utopie o zániku lidské civilizace. Tedy mám-li upřímně vylíčit, jak jsem k tomu přišel, musím poctivě říci, že jsem zprvu vlastně žádnou utopii psát nemínil. Nemám zvláštní záliby v utopiích; než jsem začal psát své Mloky, měl jsem na mysli docela jiný román; vymýšlel jsem figuru hodného člověka tak trochu k podobenství svého nebožtíka tatínka, postavu venkovského lékaře mezi jeho pacienty; měla to být lékařská idyla a zároveň kus společenské patologie. Dost jsem se na tu látku těšil, když jsem si ji po týdny a měsíce srovnával v hlavě, ale pořád jsem se do ní nemohl naplno zabrat. Měl jsem nejistý pocit, má-li ten dobrák doktor co dělat ve světě tak rozmíchaném, jako tehdy byl a je dosud. Ano, mohl hojit lidi a jejich bolesti; ale byl příliš beze vztahu k nemocem a bolestem, kterými trpí náš svět. Myslel jsem na dobrého doktora, zatímco celý svět mluvil o hospodářské krizi, národních expanzích a budoucí válce. Nemohl jsem se plně ztotožnit se svým doktorem, protože i já – ačkoliv se to patrně na spisovatelích nežádá – jsem byl a jsem stále pln starostí o to, co hrozí lidskému světu. Tož pravda, nemohu celkem nijak odvracet, co ohrožuje lidskou civilizaci; ale aspoň nemohu se na to nedívat a nemyslet na to skoro ustavičně.

V té době – bylo to loni zjara, kdy to na světě vypadalo hospodářsky prašpatně a politicky ještě o něco hůř – jsem napsal při jakési příležitosti větu: „Nesmíte si myslet, že vývoj, který dal vzniknout našemu životu, byl jedinou vývojovou možností na této planetě.“ – A už to tu bylo. Ta věta je vinna tím, že jsem napsal Válku s Mloky.

Vždyť je to pravda: nemůžeme vyloučit, že by se za příznivých okolností nemohl jiný typ života, řekněme jiný živočišný druh než člověk, stát vehiklem kulturního vývoje. Člověk svou civilizací a kulturou, se svými celými dějinami se vyvinul z třídy savců, z čeledi primátů; je přece myslitelno, že by podobná evoluční energie mohla okřídlit vývoj jiného živočišného rodu. Není vyloučeno, že by se za jistých životních podmínek mohly včely nebo mravenci vyvinout ve vysoce inteligentní tvory, jejichž civilizační schopnosti by nebyly nižší než naše. Není to vyloučeno ani u jiných tvorů. Za příznivých biologických podmínek by mohla vzniknout nějaká civilizace, ne nižší než ta naše, i v hlubinách vodních.

To byla první myšlenka; a ta druhá byla: Kdyby jiný živočišný druh než člověk dosáhl toho stupně, kterému říkáme civilizace, co myslíte: dělal by stejné nesmysly jako lidstvo? Vedl by stejné války? Prodělával by stejné dějinné katastrofy? A jak bychom se dívali na imperialismus ještěrů, na nacionalismus termitů, na hospodářskou expanzi racků nebo sleďů? Co bychom tomu říkali, kdyby jiný živočišný rod nežli člověk hlásal, že vzhledem k svému vzdělání a počtu má jen on právo na to, aby obsadil celý svět a panoval všemu životu?

Tedy tahle konfrontace s lidskými dějinami, a s dějinami nejaktuálnějšími to byla, co mne mocí posadilo k psacímu stolu, abych psal Válku s Mloky. Kritika ji označila jako román utopistický. Bráním se proti tomu slovu. Není to utopie, nýbrž dnešek. Není to spekulace o čemsi budoucím, nýbrž zrcadlení toho, co jest a prostřed čeho žijeme. Nešlo o fantazii; té jsem kdykoliv ochoten přidat zadarmo a přídavkem, kolik kdo bude chtít; ale šlo mi o tu skutečnost. Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak jen je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ.

Tož to je to celé; psal jsem své Mloky, protože jsem myslel na lidi, vybral jsem si za podobenství zrovna mloky, ne že bych je měl raději nebo míň rád nežli jiné boží tvory, ale proto, že jednou byl opravdu otisk třetihorního velemloka omylem považován za zkamenělinu našeho předka; mají tedy mloci mezi všemi zvířátky zvláštní historické právo, aby vystoupili na scénu jako náš obraz. Ale i když byli jen záminkou, aby bylo možno vylíčit věci lidské, bylo autoru nutno vžít se i do mloků; byla to poněkud sychravá zkušenost, ale konec konců stejně kouzelná a stejně hrozná jako vžívat se do bytostí lidských.

Karel Čapek

1936



(výpisky)


Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.


Moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím.


To je tak pitomé, že by se to mohlo natočit.


Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

Přes tento střízlivý úsudek odborníků se Mluvící Mlok stal senzací londýnské zoo. Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací. Při tom dostával od svých návštěvníků tolik čokolády a bonbónů, že těžce ochuravěl žaludečním a střevním katarem. Oddělení mloků muselo být konečně zavřeno, ale bylo už pozdě; Andrias Scheuchzeri, řečený Andy, zašel na následky své popularity. Jak vidět, demoralizuje sláva i mloky.


V začátcích měli ti Mloci jakýsi, řekl bych, půvab novosti. Tři sta miliónů Mloků už ten půvab mít nebudou.


Bez jistého umění nevymyslíte nikdy nic nového. Musíme být básníky, chceme-li udržet svět v chodu.


„Račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mi, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami Mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.“ (Tak je nechte vychcípat!) „Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý Mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny Mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků, pánové, to už nám naprosto přerostou přes hlavu. Mloci sežerou Společnost. Tak je to.“


S. WEISSBERGER žádá jako člen Spolku pro ochranu zvířat, aby se budoucí prodej Mloků dál humánně a způsobem, který by neurážel lidské city.


„Teď se s nimi bude aspoň slušně zacházet, když budou mít nějakou cenu. A k jinému se ty potvory nehodí, pane Weissberger, než aby se s nimi podnikala nějaká utopie.“

„Já tomu nerozumím,“ mínil pan Weissberger. „A viděl jste už někdy nějakého Mloka, pane Bondy? Já vlastně nevím, co to je. Prosím vás, jak to vypadá?“

„To vám ani nepovím, pane Weissberger. Vím já, co je to Mlok? Nač bych to měl vědět? Mám já čas se starat, jak to vypadá? Já musím být rád, že jsme ten Mločí syndikát dostali pod střechu.“


Přes veškerou kohoutí pýchu příroda udělila u většiny živočišných rodů životní převahu spíše samicím. Samci tu jsou pro svou rozkoš a proto, aby zabíjeli; jsou nadutými a načepýřenými jedinci, kdežto samice představují sám rod v jeho síle a ustálených ctnostech. U Andriase (a částečně u člověka) je poměr podstatně jiný: vytvořením samčí pospolitosti a solidarity nabývá samec zřejmé biologické převahy a určuje vývoj druhu v míře daleko větší než samice. Snad právě pro ten význačně samčí směr vývoje se tak silně uplatňuje u Andriase technické, tedy typicky mužské nadání. Andrias je rozený technik se sklonem k hromadnému podnikání; tyto sekundární mužské pohlavní znaky, totiž technický talent a smysl pro organizaci, se v něm přímo před našima očima rozvíjejí tak rychle a úspěšně, že bychom museli mluvit o přírodním divu, kdybychom nevěděli, jak mohutným životním činitelem jsou právě sexuální determinanty. Andrias Scheuchzeri jest animal faber a v době možná už dohledné překoná technicky i sama člověka, a to vše jenom silou přírodního faktu, že vytvořil čistou samčí pospolitost.


Veliké věci obyčejně přicházejí znenadání.


V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii, nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky. V té době je totiž výroba dějin, smíme-li tak říci, podnikána ve velkém; proto se tempo dějin neobyčejně (podle odhadu pateronásobně) zrychluje. Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého. Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta; jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů a tak dále. To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům. V tomto směru obrovský úspěch Mločího Syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.

Dějiny Mloků se tedy od začátku vyznačují tím, že byly dobře a racionálně organizovány; první, ale nikoliv jediná zásluha o to náleží Mločímu Syndikátu; budiž uznáno, že také věda, filantropie, osvěta, tisk a její činitelé mají nemalý podíl na úžasném rozšíření a pokroku Mloků. Prostě, na rozdíl od lidského osídlování světa se šíření Mloků dálo plánovitě a velkoryse; kdyby bylo ponecháno přírodě, táhlo by se jistě po staletí a tisíciletí; co platno, příroda není a nikdy nebyla tak podnikavá a účelná jako lidská výroba a obchod.


Humánně a hygienicky se děje transport Mloků v tankových lodích. Na žádost spolků na ochranu zvířat je na každé tankové lodi přítomen lodní kaplan, který bdí nad lidským zacházením se Salamandry a noc co noc má k nim kázání, v němž jim klade na srdce zejména úctu k lidem a vděčnou poslušnost i lásku k jejich budoucím zaměstnavatelům, kteří nechtějí nic než otecky pečovat o jejich blahobyt.

Jsou lidé, kteří zkratku S-Trade (Salamander-Trade) překládají jako Slave-Trade čili obchod s otroky. Nuže, jako nestranní pozorovatelé můžeme říci, že kdyby někdejší obchod s otroky byl tak dobře organizován a hygienicky tak nezávadně prováděn jako dnešní obchod s Mloky, mohli bychom otrokům jenom gratulovat. Pisatel tohoto článku byl svědkem, jak byli i ti nejotužilejší námořníci hluboce dojati, když dvě stě čtyřicet prima Mloků v jedné kádi onemocnělo těžkými průjmy. Chodili se na ně dívat s očima téměř plnýma slz a dávali svým lidským citům průchod drsnými slovy: „Tyhle mrchy nám byl čert dlužen!“


Vedle racionálního chovu Salamandrů ustavil se ve značných rozměrech i lov na divoké Mloky, připomínající v mnohém ohledu někdejší výpravy na tuleně.

Když naházeli omráčené Mloky do člunů, kázal důstojník suše: „Připravte další!“ A znovu dopadaly rány obuškem do týla Mloků. Ten důstojník, Bellamy se jmenoval, byl vzdělaný a tichý člověk, výborný šachista; ale tohle byl lov nebo ještě spíše obchod, tož jaképak okolky.

Dva měsíce nato jsem hrál v šachy s panem Bellamy v hale hotelu France v Saigonu.

„Koukejte se, Bellamy,“ řekl jsem mu, „vy jste slušný člověk, a jak se říká, gentleman. Není vám někdy proti srsti, že sloužíte něčemu, co je v podstatě nejmizernější otrokářství?“

Bellamy krčil rameny. „Mloci jsou Mloci,“ bručel vyhýbavě.

„Před dvěma sty lety se říkalo, že negři jsou negři.“

„A nebyla to pravda?“ řekl Bellamy. „Šach!“

Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi. Možná že právě takový slušný a tichý Bellamy lovil kdysi negry na Slonovém pobřeží a vozil je na Haiti nebo do Louisiany, nechávaje je chcípat v podpalubí. Nemyslel tím tehdy nic zlého, ten Bellamy. Bellamy nemyslí nikdy nic zlého. Proto je nenapravitelný.


Andrias je smyslově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou instinktu; čistě biologicky vzato, je to právě tak úpadkové zvíře jako člověk, a podobně jako on hledí svou biologickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt.


Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekl: „Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí!“


Lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje.


Značnou choulostivost jeví Mloci vůči vlivům chemickým; při zkouškách s velmi zředěným louhem, továrními splašky, koželužskými činidly atd. jim odpadávala kůže v cárech a pokusná zvířata hynula jakousi snětí žaber. Pro naše řeky jsou tedy Mloci prakticky nepoužitelní.


Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.


Může se vařit nebo dusit a chutná jako špatné hovězí. Snědli jsme takto Mloka, kterému jsme říkali Hans; bylo to vzdělané a chytré zvíře se zvláštním nadáním pro vědeckou práci; pracovalo v oddělení dr. Hinkela jako jeho laborant a mohly se mu svěřit i jemnější chemické analýzy. Besedovali jsme s ním po dlouhé večery, bavíce se jeho neúkojnou vědychtivostí. Jeho maso bylo tmavé a houbovité, ale nezanechalo žádných nepříjemných následků.


Anketa listu „Daily Star“ na téma: MAJÍ MLOKOVÉ DUŠI? Citujeme z této ankety (ovšem bez záruky pravosti) několik výroků vynikajících osobností:


Dear sir,

můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozorovali Salamandry po delší dobu při stavbě hráze v Adenu; také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mluvili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch. A co jiného, táži se, můžeme právem označovati jako duši?

Truly yours

Colonel John W. Britton


Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.

Toscanini


Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.

André d’Artois


Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.

Váš

G. B. Shaw



Vaše otázka mne uvádí do rozpaků. Vím například, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkošnou duši; rovněž má perská kočka Sidi Hanum má duši, a jakou nádhernou a krutou! Ale Mloci? Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáčkové; dovedou mluvit, počítat a být hrozně užiteční; ale když jsou tak oškliví!

Vaše

Madeleine Roche


Ať jsou to Mloci, jen když to nejsou marxisti.

Kurt Huber


Nemají duši. Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rovnost s člověkem, což by bylo absurdní.

Henry Bond


Nemají žádný sex-appeal. Proto také nemají duši.

Mae West


Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije. Veliké je tajemství všeho života.

Sandrabhârata Nath


Jako římská kultura zanikla vpádem barbarů, zanikla by i naše vzdělanost, kdyby byla ostrovem v moři tvorů duševně ujařmených, jimž je upírán podíl na nejvyšších ideálech dnešního lidstva. Nemůžeme v klidu požívat darů naší civilizace ani plodů naší kultury, dokud kolem nás existují milióny a milióny nešťastných a nízkých bytostí, uměle udržovaných ve stavu animálním.


Jak praví básník, „nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam“. Postarejme se sami o nápravu. Cokoliv jsme na světě pořídili, vykonali jsme vlastní silou!


Mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma. Ale to už tak bývá, a nejenom u psů.


Když na vědecké kongresy nebo na adresu různých akademií a učených společností docházely od badatelů-Mloků zprávy a studie z oboru oceánografie, zeměpisu, hydrobiologie, vyšší matematiky a jiných exaktních věd, vyvolávalo to značné rozpaky, ano i nevoli, kterou vyjádřil veliký dr. Martel slovy: „Ta havěť nás chce něčemu učit?“


Vidíme tedy Salamandry v silném a neustálém vzestupu. Jejich počet je už odhadován na sedm miliard, ačkoliv s rostoucí civilizací jejich porodnost srázně klesá (na dvacet až třicet pulců z každé samice ročně). Ruku v ruce s jejich materiálním rozmachem pokračuje i jejich pokrok civilizační. Rozumí se, že se tento kulturní vzestup nedál ve všem všudy hladce a bez vnitřního odporu; ale zdá se, že po delší dobu panoval pod hladinou mořskou vleklý a vášnivý ideový spor mezi staromloky a mladomloky. Mladomloci byli patrně pro pokrok bez výhrad a omezení a hlásali, že se má i pod vodou dohonit všechna pevninová vzdělanost se vším všudy, nevyjímajíc ani kopanou, flirt, fašismus a sexuální inverze; naproti tomu staromloci, jak se zdá, lpěli konzervativně na přírodním mloctví a nechtěli se vzdát starých dobrých zvířecích zvyklostí a instinktů; nepochybně odsuzovali horečné bažení po novotách a viděli v něm úpadkový zjev a zradu na zděděných mločích ideálech; zajisté žehrali také proti cizím vlivům, jimž slepě podléhá dnešní svedená mládež, a tázali se, je-li toto opičení po lidech důstojno hrdých a sebevědomých Mloků. Dovedeme si představit, že byla ražena hesla jako Zpět k miocénu! Pryč se vším, co nás chce polidštit! Do boje za neporušené mloctví! A tak dále.



Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?

Věru že nic; neboť nyní bude Obchod s Mloky korunován i státnickou prozíravostí předem dbající toho, aby to jednou nezaskřípělo v soukolí Nového Věku.


My zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým.


WOLF MEYNERT PÍŠE SVÉ DÍLO

Snad to byly právě velkolepé a tragické západy slunce, které inspirovaly samotářského královeckého filosofa Wolfa Meynerta k sepsání jeho monumentálního díla Untergang der Menschheit. Můžeme si ho živě představit, jak putuje po mořském pobřeží, prostovlasý a ve vlajícím plášti, a zírá uchvácenýma očima do té záplavy ohně a krve, zažíhající víc než polovinu oblohy. „Ano,“ šeptá u vytržení, „ano, je už načase psát doslov k dějinám člověka!“ A napsal jej.

Dohrává se tragédie lidského rodu, začal Wolf Meynert. Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt; to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí. Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes; ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten; ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí. Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí. A Wolf Meynert neúprosně analyzoval duševní stav dnešního světa, tuto směsici strachu a nenávisti, nedůvěry a megalomanie, cynismu a malomyslnosti: jedním slovem desperace, uzavřel Wolf Meynert krátce. Typické příznaky konce. Morální agónie.

Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou buď žít navěky mimo sebe – což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký –, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat. Dnes už je na to pozdě. Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme „ty druhé“, místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i „ty druhé“ v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický. Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost muže být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní. Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.

Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce; dospělo-li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal. Koneckonců si to už začínáme uvědomovat; odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru. Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace? Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím. Není žádného východiska. Pohybujeme se v bludném kruhu; ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka. O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.

To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků. A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filosofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté. Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí. Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí; z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit; že jsouce homogenní se budou muset spojit; a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem. Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka? Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? Že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout? Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy! Budou dědici celé lidské civilizace; spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět; ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás. Musejí se zbavit lidí, chtějí-li uchovat svou stejnorodost. Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je. Ale toho se neobávejme; dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.

Není pochyby, že mločí svět bude šťastnější, než býval svět lidí; bude jednotný, homogenní a ovládaný stejným duchem. Mlok se nebude od Mloka lišit řečí, názory, vírou ani životními nároky. Nebude mezi nimi kulturních ani třídních rozdílů, nýbrž jen dělba práce. Nikdo nebude pánem ani otrokem, neboť všichni budou sloužit jenom Velikému Mločímu Celku, jenž bude bohem, vládcem, zaměstnavatelem i duchovním vůdcem. Bude jen jeden národ a jen jedna úroveň. Bude to lepší a dokonalejší svět, než býval náš. Bude to jediný možný Šťastný Nový Svět. Nuže, udělejme mu místo; nic jiného už zhasínající lidstvo vykonat nemůže než urychlit svůj konec – v tragické kráse, pokud i na to nebude pozdě. –

Podáváme zde názory Wolfa Meynerta ve formě pokud možno přístupné; jsme si vědomi, že tím ztrácejí mnoho na své působivosti a hloubce, jimiž svého času fascinovaly celou Evropu a zejména mládež, která s nadšením přijímala víru v úpadek a nastávající konec lidstva. Říšská vláda sice zakázala učení Velikého Pesimisty pro některé politické důsledky a Wolf Meynert se musil uchýlit do Švýcar; nicméně celý vzdělaný svět si přisvojil s uspokojením Meynertovu teorii o zániku lidstva; kniha (o 632 stranách) vyšla ve všech jazycích světa a byla v mnoha miliónech rozšířena i mezi Mloky.


Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu: Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost náleží Mlokům. Mloci, toť kulturní revoluce. Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filosofie a vůbec kultura, – senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek. Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežilého lidského umění: my jim uděláme nové.


Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Zdá se, že Bůh z hrozného milosrdenství nechává zchátrat národy a třídy, které se řítí v záhubu. Chcete číst ohnivé mene tekel napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst!


X VARUJE

Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidský Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a suffisantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti. Buď se lidstvo s Mloky utká v dějinném konfliktu na život a na smrt, nebo se neodvratně posalamandří. Co mne se týče, uzavíral X melancholicky, viděl bych raději to prvé.

Nuže, X vás varuje, pokračoval neznámý pisatel. Ještě je možno setřást ten studený a slizký kruh, který nás všechny svírá. Musíme se zbavit Salamandrů. Je jich už příliš mnoho; ale strašnější nebezpečí než v jejich počtu a síle je pro nás lidi v jejich úspěšné, ba triumfální méněcennosti. Nevím, čeho se máme bát víc: zda jejich lidské civilizace, nebo jejich potměšilé, chladné a zvířecí krutosti; ale to dvoje dohromady dává něco nepředstavitelně děsivého a téměř ďábelského. Ve jménu kultury a lidstva se musíme osvobodit od Mloků.


Pan Povondra si pořídil akvárium, kde vedle zlatých kapříků pěstoval maličké čolky a salamandry; po celé hodiny se na ně díval. Ale člověk nevydrží jenom se dívat; proto se pan Povondra dal na rybaření. Je to lepší, než kdyby chodil do hospody a dělal politiku.


Pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou.


AUTOR MLUVÍ SÁM SE SEBOU

„Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?“

Autor se zamračil. Neptej se mne, co chci. Myslíš, že z vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že jsem chtěl tyhle konce? To je prostě logika událostí; copak já mohu do ní zasahovat? Dělal jsem, co jsem mohl; varoval jsem lidi včas; ten X, to jsem byl částečně já. Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, – víš, jak to dopadlo. Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde. Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat. Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody – Proti tomu se nedá nic dělat.

„A není ti lidstva líto?“

Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mne nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny – Jen si vzpomeň, jak to dokazoval Wolf Meynert: že lidé musejí udělat místo Mlokům; a teprve Salamandři že stvoří šťastný, jednotný a stejnorodý svět –

„Prosím tě, Wolf Meynert! Wolf Meynert je intelektuál. Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět? Tak vidíš. A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa?“

Ale tak přestaň! Copak mohu dělat zázraky? Ať se stane, co se musí stát! Ať mají věci svůj neodvratný průběh! I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.

„Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?“

Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo.

„Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace...“

Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?

„Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.“

Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.

„– – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.“

– – Ba ne, to nejde. Mloci nemohou bojovat proti Mlokům. To by bylo proti přírodě. Mloci jsou přece jeden rod.

„Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě!“

Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?

„Jen je nech, ono se už něco najde. Vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty. Tak vidíš. To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny!“


Karel Čapek

a jeho Válka s Mloky

Čapek drží ve Válce s Mloky linii všeho, čím se člověk pokouší vyjít nad svou přírodnost; je to pro něho jen gigantomanie, která vede ke zkáze; charakteristicky všechno velké, co si lidstvo naplánovalo, se obrací ve svůj pravý opak, v katastrofu. Skutečnost dala a dává Čapkovi za pravdu. Válka s Mloky podržuje si platnost a velikost svého útoku proti -- proti čemu vlastně? Lehčí by bylo vypočítat, proti čemu Čapek neútočí, než proti čemu útočí. Žertovně a rozmarně v podání, ale tím vážněji ve smyslu a v zacílení dostává tu svůj díl všechno to, co se změnilo ze symptomů v strašidelnou skutečnost: hloupé a ohlupující umění, prodejná věda, senzační a posluhující tisk, výchova, školství, neplodné kongresy a zasedání, zvláště Společnosti národů (dnes OSN), kde se jen farizejsky řeční, uzavírají se smlouvy a dohody jen proto, aby se přesně vědělo, co je třeba porušovat, koncerny a monopoly, zisky a dividendy, politika vlád, svět, v němž se všechno dá prodat a koupit, svět, který zešílel. Naléhavost a úděsnost útoků se alegoricky fantastickým podáním neztratila, naopak získala, neboť se monumentalizovala.

Válka s Mloky se nemíjí účinkem ani dnes, je to kniha, která trvá.

Alexander Matuška (1963) & Misantrop (2016)


Válka s Mloky je vtipnou a ironickou revuí Čapkova světa, spojená řadou výjevů mločí historie. Tento utopický román (ačkoliv Čapek v předmluvě jasně a správně říká, že to není utopie, nýbrž dnešek – pozn. Mis.) vře nejen rozmarem a vynalézavostí vypravěče, ale i prudkou trýzní skeptika, který zkrachovalému lidstvu řečí svého příběhu nakonec říká, že už je vtipu dost, že už je čas přestat vtipkovat se svým osudem. Salamandří námět rozvíjí Čapek jako ovládnutí světa i člověka zvířetem: Člověk je objeví, člověk si je oblíbí, člověk je vezme do učení; zvíře se u člověka vyučí, rozmnoží a zastane lidskou práci; člověk se spolehne, zlenoší, zahálkou zeslábne, a protože ani v nebezpečí není schopen potlačit své lidské neřesti, hamižnosti a nenávisti, rozdělen a zhanoben podléhá. Strůjce mločích dějin je však třeba hledat v žurnalismu, který žije z humbuku, v pedantické pseudovědě, v egoistické mezinárodní politice a v imperialistickém kapitalismu. Tato čtverá lež je tak výborně zachycena ve svých projevech, že ani nerozeznáme, kde přestává pozorování a začíná karikatura.

Nakladatelství Čs. spisovatel, edice KLÍČ (Knihovna Lidové Četby), 1963