Calderón: Život je sen

(výpisky)


Jeden mudrc praví,

že v naříkání taký ples je pravý,

že třeba hledat strasti,

bychom se mohli naříkáním pásti.

Ba, filosof ten milý

byl jistě starý chlastoun pošetilý,

pár na hubu mu dáti,

by moh s lkaním příjem kvitovati.


Ó nešťastný já, nešťastný, ó běda!

Zjev mi nebe v okamžení,

jež mne týráš v mukách zlých,

jaký jsem jen spáchal hřích

proti tobě v narození?

Ano, znám své provinění.

Nechť mi padne za podíl

tvoje přísnost ze všech sil,

uznávám to v hořkém pláči,

za hřích člověku to stačí,

že se vůbec narodil.

Jedno chtěl bych vědět jen,

celý trud svůj zjevný míti,

(nech již, Bože, stranou býti

zločin, že jsem narozen)

ještě víc, čím uražen,

tvůj trest proč mne více viní?

Nenarodili se jiní?

Je-li tomu, Bože, tak,

z výhod týchž mi pověz pak,

proč mně výjimka se činí?

Sotva pták se zrodí již

v zdobném hávu svém a letu

podoben je z peří květu,

květu s křídly, vzdušnou říš

prolétaje níž a výš.

S rychlostí se divou kmit,

ku hnízdu víc nemá cit

poklid jeho zanechaje;

čím, když větší duše má je,

menší volnost mám já mít?

Dravec rodí se a v mžik

skvrny jak mu srstí hrají,

hvězdám jež se podobají,

(štětci přírody buď dík!)

hledá lup svůj, ukrutník!

Přirozený pud v něm kmit,

ten jej učí krutým být

netvorem té svojí skrýše;

pud-li lepší ve mně dýše,

menší volnost já mám mít?

Tak i ryba, hmota měkká,

potěr s vlnou vznik jí daly,

jak člun s ploutvemi hned malý

ve vodách se shlíží, těká,

na všech stranách do daleka

prostorem, jenž chladný byt

nezměrností svou jí skyt,

zastavit se nemá péči;

proč já, jehož vůle větší,

menší volnost měl bych mít?

Zdroj se rodí jako had,

mezi květy jen se kryje,

stříbrná se blýská zmije,

slaví květy luzných vnad

melodickou hudbou rád!

Zaplá k němu květin cit,

dráhu, jíž by volně lít

veleba mu boží dala;

jiskra větší ve mně vzplála,

menší volnost mám já mít?

Sopka chci a Aetna slouti

v divokém té vášně vzruchu,

srdce z ňader u výbuchu

po kusech chci vytrhnouti!

Kde lze důvod postihnouti

zákon proto, právo znáti,

člověku jež může bráti

vzácnou výsadu, dar sladký,

již Bůh ráčil vdechnout v látky

ptáku, zvěři, rybě dáti?


Kdo mým hlasům naslouchal?

Smrti padni v objetí!

Nikdy nesmím strpěti,

že víš, co mne mučí v mdlobě.

Žes mé lkání uslyšel,

bez milosti mohutnými

rameny tě zdrtím svými.


S kolébkou i hrobem svým;

co jsem zrozen, pravdu dím,

lze-li životem to zváti,

co v té poušti musím lkáti,

živý, kde co mrtvý hniji,

mrtvý, kde co kostra žiji.


Čímž však před tebou se zničím,

netvorem se lidským líčím.

Mezi děsem, stínů šeří,

že jsem člověk mezi zvěří,

mezi lidmi zvěř jsem, křičím!

Však i v neštěstí tom všem

poznal jsem, co politika,

v lese zvěře republika,

učili mne ptáci, zem

ano i hvězd sladkých sněm,

jichž jsem vyměřoval dráhy.


Živý těla hrob jej vydal světlu

(neb podobní jsou smrt a porod).


Člověk jsem a proto dobro

zlem začínám odpláceti.


Jsou v neklidné republice

také ptáci, kteří volně

v cizí jho se poddávají?

Jsou-li, toto pozoruje,

útěchu mám v bídě svojí,

nebo nejhůř, jestli sloužím,

sluhou dělá mne jen nutnost,

jinému bych dobrovolně

nikdy s vůlí svou se nevzdal.


Čeho vědět třeba dál,

ježto slyším, vím, kdo jsem?

Smýšlení své navzájem

moc svou ukáži ti, král!


Couvnout neb mne zdržeti

nikomu se nepodaří,

každý, kdo mou vůli maří,

ví Bůh, oknem poletí.


Pouze v tom, co správné jest,

poslušnost jest cílem pravým.

Avšak drzounu já pravím,

poslouchat má a vše snést,

jinak letí oknem ven.

Ó k duhu půjde ti skok ten!


Jak, to že by bylo snem,

co tu vidím v stavu bdění?

Ne, to není žádné snění,

vím a cítím přec, co jsem.


Nevezmeš mi, dobře vím,

dědic že jsem této vlasti:

a když viděls mne se třásti

v žaláři tom podzemním,

bylo tím, že v nedůvěře

neznaje se, nepoučen,

kdo jsem nevěděl jsem, mučen:

složka člověka a zvěře.


Tam, kde rozum náš se tupým stává,

ten mluví nejlépe, kdo umlkává.


Ó jak zřídka kdy lže osud,

když nám samý nezdar hlásá!

Nikdy v horším nezklame se,

pochybný jest však vždy v lepším.

Jak by moudrý astrolog byl,

kdyby vždy jen zhoubu věštil,

nebylo by pochybnosti,

že se vždycky potká s pravdou.


Je-li někoho zde v světě,

kdož by cítil krutost nebe,

kdo by stižen utrpením

více válčil se zlým losem?

Co jen počít v tomto zmatku,

kde jest skoro nemožností

najít lék, jenž ulehčil by,

úkoj, který pomohl by?

Jak tě stihne první nezdar,

co tě pozděj stihne za ním,

vždycky jest zas nezdar nový,

neboť po prvním jsa dědic

druhý za ním následuje.

Jak se o Fénixu bájí,

jeden v druhém svůj má původ

saje život z jeho smrti,

takže vlastním popelem

zůstává hrob jejich zahřán.

Zbabělec jest každý nezdar,

mudrc pravil, neboť nikdy

nejde sám a bez průvodu.


Nechť sen teď se v pravdu mění,

hleď brát z toho naučení

přes trud všechen, jímž tvé žití,

vůli, dobro působiti,

ztrácet nemáš ani v snění!


Král sní, že jest jistě král,

vnořen v toto snění vnadné

řídí vše, poroučí, vládne,

slávu však, již v úděl vzal,

dluženou do větru psal.

Brzy v popel se mu zvrátí,

(kruté zlo!) až smrt jej schvátí,

kdo může touhou vlády vzplát,

ze snu smrti, ví-li snad,

probuzen že musí vstáti?

Sní tu boháč při svém jmění,

pokladů jenž hojně střádá,

sní tu chuďas, který strádá

svojí bídou v opuštění,

sní, kdo vzletně sebe cení,

sní, kdo snaží se a shání,

sní, kdo uráží a raní,

krátce dím, že snem se zpíjí

všichni, kdo v tom světě žijí,

nemají však o tom zdání.


Co je život? Šílení!

Co je život? Přelud jen,

bajka, stín a hříčka pěn,

málo váží vrchol štěstí,

neb snem celý život jesti

a sny samy též jsou sen!


Vylhané mne neoslepí,

pro mne bludů není více,

dobře vím, že život sen!


Kdo se moudře připravuje na zklamání, míň je cítí.


Dům každý jistou hrobku v sobě skrývá

a každý voják mrtvola jest živá.


Král a svoboda ať žijí!

Pro mne třeba na stokrát,

mně to jedno, budu rád,

koutek mít jen, kde se skryji.

Z bouře dnešní, zmatků všech

moudře chci se vymotati,

na Nerona sobě hráti

pro nic nemít stesk a vzdech.

Mám-li s něčím soucit míti,

chci ho míti k sobě jen,

v zátiší své utajen

chci ten celý svátek zříti.

Dobře ztajena má skrýš

v skalách, sem boj nepřitáhne,

ba smrt mne tu nedosáhne,

chci se smrti vysmát již.


Smrt je všady,

nelze před ní sebe skrýti.

Z čehož jasně vyplývá,

že jde smrti právě vstříc,

kdo se straní na nejvíc

a se před ní ukrývá.


Není zrádce zapotřebí, když je zrada dokonána.


Kterak tonete tu v žasu,

když byl sen mým učitelem?

Úzkostí nechť třeba chvím se,

vzbuditi se a zas snem

v žaláři, svoru úzkém,

viděti se? A byť i ne,

dostačí, sen taký sníti;

neb jsem toho vědom stal se,

veškeré že lidské štěstí

mizí rychle jako sen.



(výpisky)


Koho voláme, vždy kněz jest,

a kdo přijde, jest vždy četník,

na sebe čert nedá čekat.


Tož lehký soud zde bude nakonec,

když láska plamenem jest obraznosti:

tož láska s peklem totožná jest věc.


Ale dost,

mlčet zde se lépe zdaří,

nepovídá rádo stáří

mnohou mládí ničemnost.