Antická žeň

ANTICKÁ ŽEŇ

(citáty a zajímavosti z antiky)


Předmluva


Řecký a římský starověk zasil kdysi skrze svá písemnictví zrnka moudrosti a učenosti, jejichž výhonky se stále zelenají (pokud nebyly zlovolně zašlapány) a jejíž bohatou úrodu podnes sklízíme a živíme jí našeho ducha.

Uvádím zde mnou porůznu sebrané zlomky z děl rozličných antických autorů, ale i jiné zajímavosti z tehdejší doby, které mi stály za zaznamenání a které se nevešly jinam.

MISANTROP


Hérákleitos

Lidské názory jsou dětské hračky.

Je smrt pro zem, změní-li se ve vodu, smrt pro vodu, změní-li se ve vzduch, smrt pro vzduch, změní-li se v oheň, a naopak.

Lidé bývají v rozporu s tím, s čím jsou v nepřetržitém styku.

Moudrý vymění všechny věci za Jednu; ale většina lidí je jako nenažraný dobytek.

Tak jako děti připadají pošetilé dospělým, tak lidé připadají pošetilí bohům.

Proti všemu stojí jedno, oheň stojí proti všem a dokonalý jedinec (aristos) stojí nad většinou.

Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými.


Xenofanés

Žádný člověk nikdy nepozná Pravdu, neboť i kdyby ji náhodou vyslovil, nevěděl by o tom.


Statius

Co je platná většina, když nemá rozum.

První, kdo na světě stvořil bohy, byl strach.


Platón

Knihy jsou nesmrtelnými potomky otců, jimiž pohrdají.


(Ústava)

Ušlechtilí lidé jevívají se v mládí prostoduchými a snadno přístupnými klamům lidí nespravedlivých, poněvadž nemají sami v sobě příkladů podobných stavů jako špatní.

Jistě ty četné a všeliké žádosti, rozkoše a strasti nalezli bychom nejspíše u dětí, žen, lidí služebných a mezi takzvanými svobodnými lidmi u davu mravně chatrného. Kdežto jednoduché a uměřené žádosti a city, které se dávají vésti uvažováním za účasti rozumu a správného mínění, ty zastihneš jen u malého počtu lidí, nejlépe založených a nejlépe vychovaných.

Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?

Druh ctnosti jest jen jeden, nesčíslné však jsou druhy špatnosti.

Dobrému je zlé větší protivou než nedobrému.

Zdalipak myslíš, že takovému duchu, který se vyznačuje ušlechtilostí a poznáním úhrnu času i všeho bytí, se lidský život jeví něčím významným?


(Zákony)

Lidská povaha, spravuje-li lidské záležitosti s neomezenou mocí, není schopna vyvarovat se zpupnosti a nespravedlivosti.


Démokritos

Potřebuje-li něco zvíře, ví samo, kolik potřebuje. Potřebuje-li něco člověk, nepozná to.

Lidé se mohou vzdát svého bláznovství jen tehdy, vzdají-li se svého lidství.

(Démokritos se oženil s malou ženou, ač sám byl veliký.)

„Vybral jsem si ze všeho zlého nejmenší.“

Nekonej mnoho věcí, chceš-li žít radostně!

Všechno je jen věc názoru. Jen základní prvky jsou pravdivé.

Mnozí vysoce vzdělaní nemají rozum.

Stálý styk se špatnými zvětšuje sklon ke špatnosti.

Sapfó

A smrt je zlo,

Tak bozi uznali,

Vždyť kdyby byla krásná,

Též by zmírali.


Oblíbená rčení císaře Augusta

Tak snadno, jako když si dřepne pes.

Bližší chitón než plášť.

Ředkev možná řecky neumí, ale já ano.

Odměny je hodno i mlčení.

Plútarchos vypravuje, že Augustus kázal ukřižovat jednoho otroka, že opovážil se upéci a snísti křepelku, kterou naživu zanechati a chovati poručil.


zásady Julia Caesara

Velké úkoly raději příliš nerozmýšlet.

Lidé rádi uvěří tomu, čemu uvěřit chtějí.

Plútarchos vypráví o Gaiu Juliu Caesarovi, že zároveň četl a psal a diktoval.


Démosthenés

Ανήρ ό Φεύγων καί πάλιν μαχήσεται

(Aneró feugón kai palin machesetai)

Bojovat může, i kdo z boje běží,

nemůže ten však, kdo již mrtev leží.


To, o čem muž přemýšlel rok, zvrátí žena za den.


Aischylos

Lidé nenávidí smrt neprávem - je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.


Sókratés

Špatní lidé žijí, aby jedli a pili. Dobří lidé jedí a pijí proto, aby žili.

Nežiji, abych jedl, ale jím, abych mohl žít.

Vím, že nic nevím.

Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.

Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, ale praktické umění žít.

Kdo chce hýbat světem, ať nejprve hýbe sám sebou.

Poslyšte, co o něm povídá Plútarchos: „Obžalovaní v Athénách hájívali se obyčejně před soudem uměle sestrojenými frázemi a namáhali se obměkčiti soudce slzami a prosbami. Sókratovi se prostě zdálo nedůstojným užívati takových prostředků. Dle athénského obyčeje musel obžalovaný sám označiti trest, o kterém se domníval, že ho zasloužil. Když tuto otázku položili Sókratovi, prohlásil, že myslí, že by zasloužil stejně jako vítěz her olympijských, aby žil v budoucnu na státní útraty... Touto odpovědí ještě více rozzuřil své soudce. Několik mezi těmi, kteří se vyslovili z počátku proti trestu smrti, hlasovali potom pro. Byl tedy odsouzen.“


Publilius Syrus

Smrt není zlá, zlá je pouze cesta k ní.


Cornelius Nepos

Přílišná důvěrnost zpravidla přivádí do neštěstí.


Gaius Marius Victorinus Afer

Kdyby ti bylo někdy líto, že jsi nepromluvil, pak budeš tisíckrát litovat, že jsi nemlčel.


Gaius Sallustius Crispus

(dopis Caesarovi o řízení státu)

Zdolat nepřítele tváří v tvář není pro schopného člověka těžké, ale strojit tajně úklady nebo jim čelit, v tom se čestní lidé nevyznají.

Tam, kam vtrhne touha po penězích, málo platí disciplína, dobré vlastnosti nebo nějaké nadání: lidský duch nakonec, dříve nebo později, přece jen podlehne.

Nikdo se nemůže povznést, žádný člověk nemůže dosáhnout božské velikosti jinak, než že se vzdá požitků plynoucích z peněz a tělesných rozkoší a oddá se duševnímu životu.


Plinius Mladší

(Dopis Miniciovi Fundanovi1)

Ve svém Laurentinu2 něco čtu nebo píšu, nebo také cvičím, což posiluje ducha. Nic neslyším, co bych slyšel nerad, neříkám nic, co by mě později mrzelo, nikdo u mne nešpiní druhého utrhačnými řečmi a já sám nikoho nekárám, leda snad sebe, když špatně píšu. Žádná naděje, žádný strach mě nevzrušuje, žádné zvěsti nezneklidňují: jen sám se sebou a s knížkami hovořím. Ó, jak dobrý, čistý je to život, jak sladký, ušlechtilý klid, krásnější téměř než každé jiné zaměstnání. Ó, moře, břehy, vy pravé, tajné svatyně Múz, kolik mi toho zjevujete, kolik diktujete mému peru! – Proto i ty, jakmile se ti naskytne první příležitost, opusť ten hluk, prázdné těkání a často nesmyslné starosti a oddej se studiu nebo rozjímání v ústraní. Lepší je totiž, jak velmi učeně a vtipně zároveň řekl náš Atilius,3 mít volno nežli nedělat nic.4


(Dopis Maesiovi Maximovi)

Špatnost je silnější než prostředky proti ní.


Gellius

Příroda to zakotvila již v samotných základech, z nichž jsme zrozeni, a ustrojila nás tak, že máme lásku a úctu k sobě samým, že pro nás není nic dražší, nic váženější než my sami.

Mnoho řečí – málo rozumu.


Quintus Ennius

Dobrodiní prokázané špatnému pokládám za zločin.

Chci třikrát ve zbrani za život zápasit, než jednou jenom poslechnout.


Iuvenalis

Příroda neříká nikdy nic jiného, než co říká moudrost.

Máte snad šťastnější práci, kdo píšete dějiny lidstva? Víc se jen promarní času a přijde víc oleje nazmar! (O bídě literátů)


Marcus Terentius Varro Reatinus

Jak mnoho nespravedlností a nepravostí se stává zvyklostmi!

Protože se nemůže stát, co chceš, chtěj, co můžeš.

Je zajisté lidské se přetvařovat.

Nejbližší sobě jsem já sám.

Jaký je člověk, tak se chovej.

Kdyby Múzy chtěly mluvit latinsky, mluvily by jazykem Plautovým.

(Όνος λύρας – Osel lýry5)

Kdo ve zpěvu a hudbě oslem lýry jest, ve chlévech trhových a soudních zůstaň si, kde neumělost svoji můžeš vyrážet a nadějemi kojit svoji lakotu. Ano, když v horách kance aneb oštěpem honíš jeleny, již tobě nic zlého neučinili: ó toť přeslavné je umění.

Co komu kdy se zdálo ve snu horečném, to jistě některý též řekl filosof.


CRAS CREDO, HODIE NIHIL

Tomu uvěřím zítra, ne dnes


Anaxagorás

když mu kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:

„Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného.“


Antifón

Někteří nežijí přítomný život, nýbrž se připravují s velikou horlivostí, jako by měli žít nějaký jiný život, ne přítomný, a zatím uniká zbývající čas.


Pomponianus

Někteří lidé tak zalezli do tmavých úkrytů, že pokládají za zmatené vše, co je na světle.


Epiktétos

Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou.

Jen o tom člověku lze říci, že je svoboden, který žije tak, jak chce.

Podle myšlenek, jež člověk pronáší, nelze usoudit, jak by s námi ve skutečnosti jednal. Stejně těžké je naopak soudit podle jeho skutků, proč tak jedná, jaké má při tom v hlavě myšlenky a jaké pohnutky má v duši.

Cizí duše je záhadou.

Zemřelo dítě? Bylo vráceno. Zemřela žena? Byla vrácena.


Epicharmos

Zemřít nechci, být však mrtev je mi zcela lhostejné.

Velmi často ten, komu se zdá, že umí mluvit, prostě neumí mlčet.


Gallus

Lépe je zemřít než trávit život podobný smrti.


Persius

Ó vy starosti lidské! Hle kolik je marnosti ve světě!


Pacuvius

Pro všechny případy se nejlépe hodí učení těch, kteří vše, co v životě sledují, měří blažeností. Proto všude tam, kde je jí dost, mohou žít blaženě.


Kratés z Théb

(asi 365–285 př. n. l.)

(nepravý podvrh fiktivního dopisu Boháčům)

Jděte ke všem čertům, že se plavíte v pracovním šatě s boby, sušenými fíky a vodou po mořích a že se pachtíte na polích! Jděte ke všem čertům i se svými zrádnými kousky a násilnostmi v obcích a vraždami a ostatními podobnými věcmi, které pášete, ačkoliv byste měli žít raději v nerušeném klidu! My trávíme život v dokonalém míru, zbaveni všeho zla Diogenem ze Sinópé, a ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach a honbu za prázdnou slávou nic.


(Mládeži)

Zvykněte si jíst ječný chléb a pít vodu; rybu a víno neokoušejte! Neboť ryby a víno proměňují starce ve zvířata jako kouzelné nápoje Kirky, mladé muže naopak proměňují v ženy.


Lysis

(fiktivní podvrh dopisu Hipparchovi)

Je mou posvátnou povinností, abych nedával ke všeobecnému užívání poklady moudrosti těm, které ani ve snu nenapadlo, aby očistili svou duši. Neboť nemáme právo podávati to, co bylo vydobyto v takových zápasech, kdekomu na potkání.


Isokratés

(makedonskému králi Filippovi)

Neměl bys mít příliš v lásce takové přednosti, kterých se dostává i nicotným lidem, nýbrž ty, na nichž by se nikdo bezvýznamný nemohl podílet.


Júlianos Apostata

(dopis filosofu Themistiovi)

Není totéž, můžeme-li se o někom vyjádřit pochvalně nebo můžeme-li ho prohlásit za šťastného. A poněvadž každý živý tvor už od přírody touží po štěstí, je lepším životním cílem být prohlašován za šťastného podle přírody než být vynášen pro svou ctnost.

Žádná lidská bytost není hodna, aby ji osud postavil na tak vyvýšené místo.


Chión

(Spiknutí proti tyranovi)

Dokud je živá vzpomínka na svobodu a dokud se v zotročených probouzí vůle postavit se proti tyranovi, dochází k velkému zápasu národa se zotročovatelem. Jakmile však jednou zlo zesílí a lidé už neuvažují o tom, jak by se ho zbavili, ale jak by je nejlehčeji snášeli, tenkrát je se vším konec.

Takové neštěstí tedy postihlo naši vlast, v takovém je nebezpečí. Kdyby ses však chtěl podívat, jak to je se mnou, poznal bys, že já jsem v naprostém bezpečí. O otroctví se totiž dá podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když je spolu s tělem zotročena i duše, kdežto když je ovládnuto pouze tělo a duše není ani trochu zachvácena, to se myslím za otroctví považovat nedá.

Měl jsem už od přírody sklon k filosofii a k tomu, co dobrého z ní plyne, a své přirozené sklony jsem ještě ze všech sil upevňoval, a tak když jsem dospěl do jinošského věku, netoužil jsem ani po úřadech, ani po poctách, ale hned jsem se snažil stát se pozorovatelem přírodních zákonů. Tato láska mě přivedla do Athén a spřátelila s Platónem.

Byl jsem tedy už svou povahou přitahován ke klidnému životu, takže jsem už od útlého věku opovrhoval vším, co mohlo do mého života zanést neklid.

Klid je světlo filosofického uvažování, avšak veřejná činnost a obchodování je naopak jako nějaká mlha, která filosofii zahaluje a činí nedostupnou těm, kdo po ní pátrají.

Naučil jsem se nic nepovažovat za tak zlé, aby to mohlo vyvést duši z míry a odvrátit člověka od vlastních záležitostí k cizím.


Claudius Aelianus

(Dopisy vesničanů)

Na venkovském životě je kromě jiných věcí pěkná i laskavost v chování, která vyplývá z příjemného pocitu pohody, plynoucího z klidu a neuspěchanosti, jež jsou na vesnici domovem.


Vlez mi na záda

Knémón Kallipidovi:

Na tvůj dopis jsem sice ani nemusil odpovídat, ale protože jsi všetečný a nutíš mě, abych se s tebou bavil, třebaže do toho nemám chuť, jsem rád, že mám aspoň tu výhodu, že s tebou nemusím mluvit tváří v tvář, ale prostřednictvím poslů. Tak tady máš takzvanou skythskou odpověď.6

Já jsem blázen a vrah a nenávidím celé lidské pokolení. Proto také házím hroudy a kameny po těch, kteří mi šlápnou na pole. Persea7 ze staré báje považuji za šťastného člověka, a to hned ze dvou důvodů: že měl křídla a nikoho nemusil potkat a že se pohyboval tak vysoko, takže nemusil s nikým mluvit a s nikým se zdravit. Moc mu také závidím, že mohl proměnit v kámen každého, s kým se setkal. Kdyby mi nějaký šťastný osud dal takovou moc, nebylo by na světě ničeho tolik jako kamenných soch, a ty bys byl první, z kterého bych jednu udělal.

Co ti to vlezlo do palice, že mě tady usměrňuješ a že se tak ženeš do toho, abys ze mne udělal beránka, když jsem na celý svět tak navztekaný? Vždyť jsem proto i ten kus pole u cesty nechal ležet ladem a nic na něm nesklízím. A ty tu vystupuješ jako nějaký můj příbuzný a jsi celý posedlý po tom, abych byl tvým přítelem – já, který nejsem přítelem ani sám sobě! Kde jsem jen přišel na ten nápad, zrodit se člověkem!


Musíš se svého škarohlídství zbavit

Kallipidés Knémónovi:

Ty se ani trochu nelišíš od lidí, kteří vůbec neuznávají bohy, tak divoká a samotářská je tvá povaha.


Morous zůstane morousem

Knémón Kallipidovi:

Odpovídám na tvůj dopis jen proto, abych ti vynadal a abych si trochu vylil žluč. Nic bych si nepřál víc, než abych tě tu měl před sebou a mohl tě vlastní rukou zmáčknout. Co se mě pokoušíš zkazit? Proč mě chceš zničit a zveš mě na slavnosti a na hostiny? Za prvé, vidět víc lidí pohromadě nebo se s nimi stýkat, k tomu mám strašný odpor, za druhé, společným obětem se vyhýbám jako zbabělci nepřátelům, za třetí, nevěřím vínu, protože dovede nebezpečně a záludně zaútočit na lidský rozum. Pokud jde o bohy, Pana a ty ostatní, vzdávám jim úctu, pozdravím je, když jdu okolo, a to je všechno; obětovat jim nechodím, protože je nechci otravovat.

A ty mi tady ještě nabízíš vrzání na flétnu a zpívání, ty šašku jeden směšný. Za to bych byl schopen sníst tě za syrova!

Moc pěkné jsou i ty tvoje další rady, abych se dal do tancování a začal si něco s nějakým děvčetem, a hezky horkokrevně! Tak se mi zdá, že ty bys skákal i do ohně a dělal přemety mezi meči, já tě však za přítele nechci, ani když obětuješ, ani za žádných jiných okolností.


Servius Sulpicius Rufus

(Dopis Ciceronovi po smrti dcery Tullie)

Za našich dob to nedopadlo nejhůř s těmi, jimž bylo dovoleno bez bolesti vyměnit život za smrt!


Thrasea Paetus

Kdo nenávidí chyby, nenávidí lidi.


Q. Aurelius Symmachus

Hledíme na tytéž hvězdy, máme společné nebe, obklopuje nás stejný svět: co záleží na tom, s jakou prozíravostí hledá kdo pravdu? Jedinou cestou se nemůže dojít k tak velkému tajemství.

Co bylo zpočátku dobrodiním, stalo se dlouhým užíváním závazkem.


bohyně Démétér

Jak jste vy lidé nevědomí, nedovedete napřed rozpoznat, co by pro vás bylo dobré a co zlé.


římský anonym

(Závěť vepříka)

Kuchařovi ať od Afriky k Rujáně

natáhnou mu hrdlo na laně.


neznámá antická komedie

Pro samé dobré věci, jichž je všude plno, nemá, kde by vykonal svou potřebu.


antický verš neznámého původu

Jsi pouhý otrok, neboť myslit neumíš.


Hégésiás

(okolo 300 př. n. l.)

Filosof kyrénské či hedonické školy, která učila, že cílem života je slast. Dospěl k názoru, že trvalá slast je nemožná, a proto doporučoval dobrovolný odchod ze života. Odtud jeho přídomek: Přemlouvající k smrti, tj. Peisithanatos. Ptolemaios I. prý mu zakázal přednášet v Alexandrii, poněvadž zavinil četné sebevraždy svých žáků.


Momos

(antický bůh smíchu)

Momos soudil, že člověk by měl mít okénko na hrudi, aby se dalo zjistit, jaké má úmysly.


Marcus Livius Drusus

(zemřel roku 91 před naším letopočtem)

Římský architekt mu nabídl vystavět dům, do něhož by nikdo neviděl a nemohl zjistit, co se v něm děje; Drusus mu odpověděl, aby mu vystavěl takový dům, v němž by všichni mohli všechno spatřit.


Zeus Lykajský v Arkadii

(Báj, jež se vypráví v souvislosti s kultem Dia Lykajského v Arkadii)

Kdo pojí lidského masa, jehož jeden kus jest vmíšen mezi jiné nakrájené maso jiných žertev, nezbytně se musí státi vlkem.

(Zdroj: Platón – Ústava)


Ignoratio elenchi

„Dopustil se ignoratio elenchi“,

to znamená, že dotyčný porozuměl slovům vašeho vyjádření, nikoli však jeho smyslu. Prostě byl ten člověk hlupák.


Lucanus

Řeči jsou jen anemonae verborum, sasanky slov.8


Silius Italicus

(plným jménem Tiberius Catius Silius Italicus [25–101 n. l.], římský epický básník) ukončil svůj život hladovkou. Důvodem byla nemoc, nevyléčitelný nádor. V duchu stoické filosofie se považovalo za rozumné rozhodnutí ukončit život, který již nebyl života důstojný.

Insomnia Jovis, Jupiterovo blouznění

(to je fráze, kterou Silius Italicus používá o nabubřelých, nafoukaných myšlenkách)


Hyperion

(mytologie)

Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa syn Eurynomé a Ofióna, Titán, kterému bylo přiděleno spolu s Titánkou Theiou Slunce. Podle Olympského mýtu o stvoření světa byl Hyperion (též Hyperíon, latinsky Hyperion), jeden z titánů, syn boha Úrana a bohyně země Gaie. Hyperion uzavřel manželství se svou sestrou Theiou a měl s ní tři děti: boha slunce Hélia, bohyni měsíce Selénu a bohyni ranních červánků Éós. V Homérově Illiadě a Odysseji je bůh slunce nazýván Hélios Hyperion, „Nejvyšší Slunce“. Hyperion je též hlavní název básnické ódy Friedricha Hölderlina Eremita v Řecku.


flamen

Každé božstvo mělo ve starém Římě svého obětníka, flamina, jenž byl vázán přísnou řeholí a zřídkakdy vycházel na veřejnost. Nejvýše stál a nejpřísnější řeholi podstupoval flamen Jupiterův, který musil pocházet z patricijské rodiny, nesměl ani pohlédnout na práci, nesměl nikdy vsednout na koně, nesměl spatřit vojsko a vůbec nic, co souviselo se smrtí.


Xanthos

Xanthos, Ezopův učitel, se vsadil, že by vypil moře, nikoliv však řeky, které se do něho vlévají a jež by se tedy musely odvést jinam.


Melampús

bájný věštec a lékař, měl mimořádně jemný sluch


Kleombrotos z Ambrakie

akadémický filosof, který skočil se skály po přečtení Platónova dialogu Faidón, aby si ověřil Platónovy výklady o nesmrtelnosti duše.


„Na tom Hippokleidovi nezáleží“

Tento obrat znamenající „mně na tom nezáleží“ a užitý Lúkiánem v závěru jeho ApologieObhajoby má svůj původ v následujícím příběhu: Hippokleidés, který se měl stát zetěm Kleisthena ze Sikyónu, předváděl tance, které se jeho nastávajícímu tchánovi nelíbily, a ten mu řekl: „Protancoval sis mou dceru.“ Hippokleidés mu odpověděl: „Na tom Hippokleidovi nezáleží.“ Srov.: Misantropovi je to fuk!


Epimenidés z Gortýny

Jeden ze sedmi mudrců, očistil Athény od tzv. kylónského poskvrnění (tj. od moru?). Žil prý 154 nebo 299 let; podle Pausaniova cestopisu 1,14 prý prospal jednou v jeskyni 57 let.


 
 

asfodelos

liliovitá rostlina, vytvářel v řeckých představách v podsvětí celé louky




vrány

Vranám se přisuzoval život několikrát delší než lidský.


Zénón Elejský

Řecký filosof z 5. století před naším letopočtem patřící k elejské škole, žák Parmenidův.

Byl uvězněn pro účast na spiknutí proti samovládci. Pověst vyprávěla, že si z obavy, aby při mučení neprozradil spoluspiklence, ukousl jazyk a vyplivl ho tyranovi do tváře. Byl umučen k smrti.


Zópyros

Původem thrácký otrok, potom Alkibiadův vychovatel, zakladatel nauky o poznávání duševních sklonů podle tělesných znaků. Sókrata prohlásil podle zevnějšku za hloupého a záletného.


rheia zoontes

Řecká tradice nazývá bohy rheia zoontes, což znamená „lehce žijící“.


Kapaneus

Kapaneus (Ohněnoš), jeden ze sedmi argejských vůdců. Vychloubal se, že zničí město i proti vůli Diově; na svém štítě měl obraz muže mávajícího pochodní s nápisem „zapálím město“.


Diův dub v Dódóně

V Dódóně v Épeiru byla nejstarší řecká věštírna; z šumění Diova posvátného dubu byla věštěna budoucnost; nejdříve dávali věštby kněží, zvaní Selliové (řec. Selloi), později tři staré kněžky, z nichž nesprávným etymologickým výkladem byly učiněny holubice (peliai = stařeny, peleiades = holubice)


Cato

Pro Catona byl otrok jen mluvící nářadí.

Cato doporučoval dláždit náměstí ostrými a hrbolatými kameny, aby se na nejmenší míru omezilo bezúčelné poflakování různých floutků, nemajících nic jiného na práci, než svádět počestné ženy.


Solón

(athénský politik a zákonodárce 7. stol. př. n. l.)

Opatřením zvaným seisachtheia (= shození břemen) zrušil dluhy a napříště žádný občan nesměl být pro dluhy prodán do otroctví.


poikilé stoá

Pestré sloupořadí

Sloupová síň na athénské agoře, ozdobená díly slavných řeckých malířů, zejména Polýgnótovými9. Přítomnosti obecenstva, které se tu procházelo, využívali potulní umělci k produkcím. Zenón z Kittia tu začal hlásat svou filosofii (odtud sluje stoá, stoicismus).


Trofej

Původně vítězné znamení postavené na bojišti z nepřátelských zbraní (z řec. tropaion od trepó obracím na útěk).


Epona

římská ochranná bohyně koní a stájí.


Chryseros

To slovo znamená řecky „láska k zlatu“.


Přikládali k svým ústům pravici

Kultovní gesto Řeků a Římanů při vzývání nebo pozdravu božstva.


Cinaedus

(řec. kinaidos)

To slovo označuje neřestníka oddávajícího se homosexualitě.


Stadion

Dráha, kterou chodec ujde asi za dvě minuty.


Sokkus

nízký, lehký střevíc, jakého užívali herci v komedii.


pohození hlavou vzhůru

Řekové podnes mají ve zvyku naznačovat odmítání pohozením hlavy vzhůru.


Pyrrhichický tanec

Tanec se zbraněmi


Tóniny

iónská, ráz chabý;

dórská, vznešený a pádný;

lýdská, zženštilý a naříkavý.


lůzovláda

Όχλοκρατία

Výraz pochází od politika a historika Polýbia (203–120 př. n. l., na obrázku níže)


Peculium

Otroci si mohli nastřádat majetek (tzv. peculium), za nějž se pak vykupovali. Peculium = latinsky „jmění“ nebo „dar“.



POZNÁMKY:

1 Minicius Fundanus – konsul r. 107, prokonsul v provincii Asii v letech 122, 123.

2 ve svém Laurentinu – Pliniův statek, 17 římských mil jižně od Říma (= 25 km) mezi městy Ostií a Laviniem.

3 řekl náš Atilius – pravděpodobně Atilius Crescens, Pliniův přítel z mládí.

4 lepší je mít volno nežli nedělat nic – Vtip Atiliova výroku spočívá ve dvojznačnosti latinského otium, které znamená jednak ústraní (ve smyslu být stranou společenského a politického života, tedy čas, který římští spisovatelé využívali k literární práci), jednak volno ve smyslu nicnedělání.

5 Όνος λύρας říkalo se o člověku, jenž smyslu pro hudbu neměl.

6 takzvanou skythskou odpověď – krátkou a neurvalou.

7 Persea – Perseus byl syn Danay a Dia, který se proměnil v zlatý déšť. Zabil Gorgónu Medúsu a uťal jí hlavu, na které byli místo vlasů hadi. Kdo se na tuto hlavu podíval, zkameněl. Perseus jí použil při záchraně aithiopské princezny Andromedy – nechal zkamenět mořskou obludu, jíž měla být Andromeda obětována. Po návratu na Serifos nechal také zkamenět krále Polydekta a jeho družinu za to, že ubližovali jeho matce. Perseovi pomáhala bohyně Athéné (té pak Perseus věnoval Medúsinu hlavu) a bůh Hermés; ten mu půjčil okřídlené střevíce, které ho nesly vzduchem.

8 Sasanka nemá při veškerých zářivých barvách žádnou vůni.

9