Vernon McGee‎ > ‎

Matouš

Úvod

Milí posluchači, jsem rád, že mohu společně s vámi znovu usednout nad stránkami Knihy knih - Bible. Dnes, a po řadu našich dalších rozhlasových setkání, si budeme povídat o evangeliu podle sepsáni Matouše.

Slovo "evangelium" v překladu znamená "dobrá zpráva". A tato dobrá zpráva je zapsána právě na začátku NZ. Evangelium, jak je zapsal Matouš, je pro naši snazší orientaci rozdělelno do 28 kapitol. A nutno říci, že je to velmi důležitá kniha. Vlastně společně s s první knihou Bible, knihou o stvoření, tvoří klíčové knihy Bible. Bible, jak známo, je není jen nějaká jedna kniha, ale současně je to taková malá knihovna, protože obsahuje celkem 66 knih, z nichž je složena.

Když si dnes budeme povídat o 1.knize NZna, rád bych se podíval na dobu přechodu od SZna do NZna. Rád bych přemostil tu časovou mezeru nebo přímo propast mezi dobou SZna a NZna. Myslím, že je dobré něco vědět o tomto 400 let trvajícím období, které uplynulo mezi dokončením textů SZna a zahájením NZní epochy. Může nám to pomoci, abychom mohli správně chápat význam událostí NZ.

Čas mezi dny SZních proroků Zachariáše a Malachiáše na jedné straně a narozením Jana Křtitele a PJe na druhé straně představuje periodu dlouhou 400 let, v níž jakoby nebe nevydalo hlas. To mlčení trvalo až do dne kdy anděl Hospodinův vstoupil do děje v okamžiku, kdy kněz Zachariáš právě konal svou úlohu v chrámě. Anděl tomuto starci zvěstoval, že se mu narodí syn, že se má jmenovat Jan a že on bude připravovat cestu Mesiášovi. Byl to tzv Jan křtitel. Později uvidíme, jak důležitý úkol měl Jan křtitel v evangeliu podle Matouše.

Z historie víme, že v tomto 400 let dlouhém období se stalo mnoho událostí, i když Písmo o tomto období mlčí. Pro tehdejší lidi to bylo zdrcující období, pro izraelský lid někdy až tragické. Pro Judsko nastalo období nové kultury, nového státního zřízení, přišla nová nezvyklá organizace a mnohé z těchto věcí se pak objevují v NZně už jako jasně skutečnosti.

Ve světové historii se udály překotné změny. Zatímco SZ končí v období, kdy na vrcholu světové politické a vojenské moci je říše Médsko-Pérská a Egypt je státem, s jehož mocí bylo třeba stále ještě počítat, na začátku NZna obě tyto vojensko politické mocnosti jsou již úplně mimo scénu světového dění. Moc se přesunula z východu na západ, tedy z Asie do Evropy. Z říše médsko-perské do Řecka a hlavním světovým centrem se pak stává Řím. Podívejme se na několik hlavních událostí tohoto období, které nám umožní určitý takový pohled jakoby z ptačí perspektivy.


R.480 př.n.l. Xerxes perský porazil Řeky u Thermophyl. Ale v zápětí jej bouře smetla u Salamis a to byl vlastně poslední boj této východní mocnosti.

R.333 př.n.l. přišel "kozel ze západu", jak jej popsal a jak o něm prorokoval Daniel v 8.kap. svého proroctví. Byl to Alexandr veliký. V tom popisu je charakterizován jako kozel s velikým rohem. Vedl řecké vojsko ve vítězném boji proti Peršanům. Zajímavé bylo, že krátce poté mu při jeho návštěvě v Jeruzalémě byl přečten svitek proroctví Daniele a Alexandr veliký toto město, jako jedno z mála měst, nevyplenil.

Deset let po té, r.323 př.n.l. Alexandr veliký zemřel a jeho území bylo rozděleno mezi jeho 4 generály. O tři léta později bylo Judsko připojeno k Egyptu. Ale za nějakých 10 let byla pak založena dnešní Sýrie, která usilovala zabrat i Judské území. Tehdy se stalo Judsko územím bojů mezi Egyptem a Sýrií.

R.203 př.n.l. se Judsko dostalo pod vliv Sýrie a o 30 let později Antiochos zabral Jeruzalém a znesvětil chrám.

R.166 př.n.l. Kněz Matachiáš a Juda Makabejský zahájili vzpouru proti Sýrii a tehdy začlo tak zvané Makabejské období. Do dnešní doby pravděpodobně nejtěžší období Judee. Ale tento národ v něm prokázal velikou statečnost.

R.63 př.n.l. území Judska zabral Řím a tak se dostalo pod nadvládu další světové mocnosti. Pod touto nadvládou byli i v období narození PJe a po celou dobu, kdy se odehrávají děje zaznamenané v NZně.

R.40 př.n.l. byl ustanoven Herodes jako král Judska. Nevím o tom, že by kdy žil více zlý člověk než Herodes, povídá náš historik, který nás tu provází, DrMG...

A pak už úplně blízko počátku našeho letopočtu a narození PJe bylo nastolení císaře Augusta v r.31 př.n.l. a stavba chrámu Herodiady, v níž se pokračovalo i v čase NZna.

Přibližně r.4 př.n.l. se narodil náš PJ v Betlémě. Tolik tedy jen kratičce k historickým událostem tohoto období mezi SZnem a NZnem.


Jak jsme viděli vnitřní život v judské zemi a v judském lidu prodělal veliké změny. Po babylónském zajetí se národ odvrátil od modlářství, tedy od služby cizím bohům, přistoupili k obnovené snaze o oficiální svatost celého národa. V těch těžkých dobách politických zvratů jim jejich vztah k Božímu Zákonu pomohl, aby si zachovali svou identitu, i když po dlouhá staletí byli stále jen poraženým národem, byli stále v nějaké službě větším a moc nějším... Dá se říci, že Zákon se jim stal vysloveně jejich idolem. V tomto období také vznikla řada synagog, které se kromě míst vzdělávání o Božím zákoně staly centrem společenského dění. Takhle v synagógách se scházeli židé v Judsku i na ostatních místech po světě, kam byli postupně rozprášeni. V období mezi SZnem a NZnem vznikly také skupiny lidí, skupiny náboženských a národních funkcionářů, dá se říci, které se ve SZně nevyskytovaly.

Je tady na příklad zmínka o skupině lidí, kteří si říkali Farizeové. Patřili mezi nejsilnější a jejich úkol spočíval v tom, že měli chránit národ od vlivů okolních národů. Velice přísně se snažili dodržovat zákon a svou víru stavěli na SZně, k němuž ovšem na vylepšenou přidali řadu dalších nařízení.

Další skupinou byli Saduceové, kteří byli často velice majetní a zastávali poněkud uvolněnější názory než farizeové. Písmům věřili jen tolik kolik sami uznávali za rozumné. Ku příkladu moc nevěřili v nadpřirozené jevy a vůbec ne ve vzkříšení. Ve svých názorech byli tedy v mnohém v opozici k farizejům. Saduceové také toužili žít "dobrý život", ale chtěli toho dosáhnout, a přitom svému tělu dávat vše oč žádalo, aby prý takto uspokojeni již nepodlehli jeho žádostem. Mimochodem, nezdá se Vám, že i dnes mnoho lidí takto uvažuje? Je jasné, že takto veškeré pokusy o posvěcený život nefungovaly ani tehdy, ani dnes.

Zákoníci nebo písmáci byli další skupinou. Profesionálně se zabývali zkoumáním zákona. Jejich potíž však byla v tom, že se více zabývali literou svatých Písem, než duchem toho psaného BSa. A tak, když se jich král Herodes dotazoval na to, kde se má narodit mesiáš, oni správně odpověděli, že v Betlémě, ale na tom jejich uvažování skončilo. Jeden by si myslel, že když dostali takovouhle otázku, pak budou stát u dálnice a stopovat velbloudy na cestě z Jeruzaléma do Betléma, aby se vyptali na konkrétní místo a aby se narozenému Mesiášovi taky poklonili. Ale oni nic.

Milí posluchači, tady je veliké nebezpečí i pro nás, že budeme chtít Bibli pouze znát. A přitom ji nenecháme, aby se svým obsahem stala přiroeznou součástí našeho běžného života. Je totiž možné znát informaci Písem, pravdy, které obsahuje, a přitom nedovolit, aby Boží slovo ve skutečnosti obsadilo či ovládlo celé naše srdce. Zákoníci většinou mezi takové lidi patřili. Znám řadu dnešních lidí, kteří by se s vámi znalecky přeli o sebemenší maličkost v Bibli. Ano, bezpochyby je důležité znát Písmo, ale to samo nestačí. Důležitější je také je uvést do praxe, předat je druhým především k jejich spáse a taky k mnohému dalšímu užitku...


Období mezi SZnem a NZnem bylo období, kdy Bůh ve srovnání s předchozím způsobem komunikace s lidmi vlastně mlčel. Přesto však je zřejmé, že Bůh připravoval svět pro příchod Krista. Celý svět, Židé, řecká civilizace, římské impérium a vařící národy v Orietě, ti všichni byli připraveni na příchod Spasitele a vlastně vytvořili takovou scénu, kterou AP popsal jako "plnost časů". Čtyři evangelia byla určena čtyřem hlavním skupinám lidstva té doby. Evangelium Matouše, které leží před námi, bylo údajně napsáno nejprve v hebrejštině a bylo určeno zejména nábožensky založenému člověku té doby.

Evangelium tak jak je zapsal Marek bylo určeno Římanům. Římané byli lidé v akci. Věřili, že vláda, zákon a pořádek mohou ovládnout svět. I dnes si mnoho lidí myslí, že by se to tak podobně mocensky a výhradně racionálně mělo dělat. Je jisté, že tady musí být pořádek a zákon, ale sami Římané si brzy museli uvědomit, že jenom takto světem vládnout nemohou. Svět potřebuje ještě jinou dimenzi, aby mohl plně a stablině žít... Potřebuje slyšet o jediném, který stojí na neproměnitelném Božím zákoně a pořádku, ale součastně také pro svou vlastní zástupnou oběť nabízí odpuštění hříchů, milost a milosrdenství od Boha. To je role PJe jako služebníka, o kterém hovoří evangelium podle Marka.

Dobrá zpráva, tak jak ji zapsal Lukáš, byla psána Řekům, tedy lidem, kteří byli známi tím, že mnoho uvažovali, že rádi shromažďovali moudrost a různé sféry poznání...

A nakonec evangelium Jana, které bylo psáno přímo věřícím a nepřímo pro Orient, kde byly milióny nábožensky založených lidí, kteří až do dnes volají po vysvobození. Ze světa různých náboženství se až po dnešní den ozývá volání po Vysvoboditeli. Náboženský člověk, který upřímně hledá a přemýšlí, pozná, že jeho náboženství není to pravé, co může uspokojit hlad jeho duše. Pozná, že ve skutečnosti nepotřebuje náboženství jako nějaký systém nauk a obřadů, ale potřebuje Krista.


Nemáme teď dost prostoru, abychom si povídali, jak Bůh i těmi historickými a politickými událostmi v období mezi oběma smlouvami, či mezi SZnem a NZnem, které se významně dotýkaly Judee, připravoval izraelský národ pro Kristův příchod na svět. Víme, že PJ, pokud jde o jeho tělesný původ, z tohoto národa vyšel. Sám řekl, že spasení je z židů.

Okolnosti, jimiž NZ a tedy právě Matoušovo ev. začíná, jsou už výsledkem těch všelijakých změn, které v celé tehdejší Judské společnosti nastaly...

Matouš (původním povoláním publikán či celník) byl člověk, na nějž, abych tak řekl, PJ položil svou ruku velice konkrétním způsobem. Matouš se stal následovníkem a učedníkem PJ prostřednictvím velmi jednoznačného rozhodnutí. Něco opustil a někoho pak následoval. A výsledky svých zkušeností po nějakém čase pod vedením DSého srnuje v písemné formě.

Tato úžasná kniha, čili Matoušovo evangelium, je svým způsobem klíčovou knihou Bible, protože se často vrací zpět do SZna a obsahuje více naplněných starozákonních proroctví než kterákoliv jiná kniha. Dalo by se očekávat, že tu budou hojné návraty k Písmům staré smlouvy, szna, protože, jak jsme si řekli, tato kniha byla psána prvotně pro židy.

Ale Matoušovo evangelium navíc (kromě toho, že se mnohokrát vrací k Písmům SZna) jde také dále než všechna ostatní sepsání evangelia do doby NZ. Jedině Matouš píše o církvi i s tím, že ji uvádí jménem.

Je to zvláštní, když pomyslíme, že Matouš byl publikán, celník, čili vlastně kolaborant, který pro římské okupanty vybíral daně! A přitom si ho DSý použil k tomu, aby napsal toto evangelium předně pro židy. Matouš byl totiž oddaným následovníkem PJe...

Matoušovo evangelium nám představuje určitou část Božího programu. Slovní vazba "Boží království" je vlastní právě tomuto evangeliu, a vyskytuje se tu celkem dva a třicetkrát. A myslím si, že správné pochopení tohoto výrazu je nutné pro jakýkoli výklad celého evangelia, nebo dokonce Bible jako takové.

Tu si potřebujeme uvědomit důležitou skutečnost, že Boží království a církev nejsou totéž. Nejsou to synonyma, nejsou to tedy jen odlišné výrazy se stejným obsahem. Tyto pojmy jsou v širších souvislostech sice zřetelně spojeny, ale v žádném případě nepojednávají o témž. Dovolte příklad. Praha je v české republice, ale Česká republika není v Praze. Podobně církev je svým způsobem součástí Božího království, ale Boží království není jen církev. Velmi zjednodušeně řečeno, Boží království je vláda nebes nad zemí.


Vím, že mnozí teologové z tématu Božího království udělali velkou problematiku. Prostší kazatelé jako jsem já, povídá DrMG raději používají jednodušší příklady nebo jednodušší formulace, jako je třeba ta, kterou jsem uvedl: "Království nebeské je vláda nebes nad zemí".

Pro židy, kterým bylo toto evangelium psáno zejména, to znamenalo souhrn všech proroctví SZna, která se týkala příchodu krále z nebe. Krále, který by nastolil nebeskou vládu nad zemí. Tohle pro židy nebylo nic tak moc nového, protože tuto myšlenku znali (nebo mohli znát) například z Danielova proroctví.

Tedy království nebeské je jedním z dominantích témat Matoušova evangelia. Král, který se chystá zřídit toto království na zemi je PJ.

Matoušovo evangelium obsahuje 3 hlavní pojednání tři významné pasáže týkající se království. To 1. je tzv. "kázání na hoře", což je vlastně vyjádření zákonů pro toto budoucí království. Další pojednání jsou na první pohled poněkud tajemná podobenství, která jsou zapsána ve 13.kap. a týkají se právě království. A na konec je zde Slovo PJe na Olivetské hoře, které rovněž pojednává o budoucím ustanovení království zde na zemi.

Brzy uvidíme, že výraz Boží království má v tomto evangeliu důležité místo a často je toto království zapojeno jakoby do děje. Je velice důležité, abychom si toho povšimli. V Matoušově evangeliu je pohyb. Pokud toto nepostřehneme, pak nám něco podstatného z tohoto ev. unikne. Podobně jako bychom promeškali zelenou na křižovatce.

Matoušův spis se v některých směrech velice podobá 1. knize Bible, knize Genesis (nebo snad knize stvoření). Rád svým studentům říkám: "Když nemůžete spát, nepočítejte ovečky, ale místo toho si v mysli procházejte děj Knihy stvoření. A když ještě nebudete spát, vezměte také děj Matoušova evangelia". Berte si to kapitolu za kapitolou. První kapitola, o čem je? Potom druhá, o čem pojednává?...

Když vás nebaví počítání oveček, ani kapitol, pak hovořte přímo k pastýři. Myslím, že vám to pomůže lépe se s Ním seznámit a umožní vám to jej poznat. A jen tak mimochodem, lepší je, aby hovořil on k nám než jen pořád my k němu. On má mnoho, co nám chce povědět.

Když budeme pročítat text Matoušova evangelia, vždy v úvodu nové kapitoly vám budu uvádět takové ty svoje pracovní názvy, ale nezapomeňme sledovat navazující děj tohoto ev.

Než se pustíme do samotného textu, ještě uvedu nejhrubší rozdělení této knihy podle hlavního děje. To nám může pomoci získat takový náhled z ptačí perspektivy.

Prvé 2 kap. nám zobrazují narození krále. Další 2 kap. hovoří o přípravě tohoto krále, a dále je řeč o počátku jeho veřejné služby. Pán Ježíš jako král měl i svůj program, který je vidět v kap.9 až 16. Dále si čteme o jeho utrpení a v poslení 28.kap. vidíme velké poslání tohoto krále, který má veškerou moc na zemi i na nebi a který je s námi až do skonání tohoto věku. Je s námi, kteří jsme mu ve prostinké důvěře řekli své ano. Ano, Pane Ježíši já přijímám to, že jsi za mne vydal svůj život a prosím, abys ses stal králem mého života. Každý člověk, který uvěří a přijme Jej jako svého Krále, může prožívat úžasnou Boží vládu ve svém životě.


Milí posluchači, v tuto chvíli se po krátkém úvodu dostáváme k samotnému textu, tedy k první kapitole M, kde je nejprve zapsán královský rodokmen PJe a potom jeho nadpřirozené narození z panny.

Ač tato úvodní část možná není příliš čtivá, je z mnoha důvodů velice důležitá. Pokud jde o ten královský rodokmen, vidíme zde rozdělení na tři části. Výčet potomků počínaje Abrahamem až k Davidovi (v.1-6). Dále výčet od Šalamouna k Babylonskému zajetí (7-11) a nakonec soupis rodů od Babylonského zajetí k Josefovi, který byl tesařem (12-17).

Při studiu knihy Genesis, jsme zjistili, že je to také vlastně kniha o jednotlivých rodinách. Každá generace tam měla veliký význam a jak můžeme vidět rodiny nebo spíš jednotlivé generace vystupují v postupném výčtu také zde na začátku NZ.

Musím přiznat, říká BMG, že to na první pohled vypadá dost nudně. Když někomu, kdo nic neví o Bibli, dáte NZ a on jej podle zvyklostí, jak se zpravidla zachází s knihami, otevře a začne číst, pak většinou překvapeně kouká hned na první rodokmen PJe.

Jeden můj přítel mi vyprávěl, vzpomíná náš stařec, že za 2. světové války rozdal tisíce NZů vojákům. Všiml si, že obdarovaní si pak při nejbližší volné příležitosti sedli, začali číst a po chvilce čtení - za minutu či dvě, na začátku výčtu rodů PJe - knížečku zavřeli, se závěrem, že to není pro ně... Nemějme jim to za zlé !

Myslím si, pokračuje v poučení z tohoto příkladu náš učitel, že když rozdáváme lidem literaturu, měli bychom trochu víc přemýšlet a aspoň maličko k rozdávaným textům říci. Průměrný člověk by možná mohl raději začít Markovým evangeliem než Matoušovým. Je stručnější a je psáno s daleko větším spádem událostí, je od samého začátku plné děje...


Když ovšem takto hovoříme o zpřístupnění biblického textu lidem, kteří jej vidí poprvé, nelze tím nějak snížovat význam rodového výčtu, na který narážíme u Matouše. Dá se říci, že NZ tak trochu stojí na přesnosti tohoto rodokmenu, protože potvrzuje skutečnost, že PJ je z rodu Abrahamova a dále taky z rodu Davidova. Obojí je velice důležité. To, že PJ je potomek Abrahamův jej činí příslušníkem národa Izraele a Davidova linie jej staví na trůn, protože to je královská linie.

Rody měly pro Izrael všeobecně velký význam. Podle různých rodových záznamů mohlo být prokázáno, jestli daná osoba patří k určitému rodu v Izraeli či nikoli. A podle této příslušnosti pak někteří byli oprávněni k určitým činnostem...

Na příklad, když se Izrael vracel z Babylonského zajetí a chtěl mimo jiné obnovit také chrámovou bohoslužbu, čteme si v Ezdrášově knize zajímavou zprávu o určité skupině lidí: "Ti hledali svůj rodokmen v seznamu rodů, ale marně. Proto byli vyloučeni z kněžství jako nezpůsobilí." (Ez 2,62)

Za dnů Ezdráše tedy bylo možno zkontrolovat jestli dotyčná osoba patří do kněžského rodu Lévi. Případně bylo možno odhalit ty, kteří se za takové falešně vydávali. Tyto rodokmeny byly na jedné straně pod přísnou kontrolou kněžské správy nebo později, za doby PJe snad po kontrolou jakési židovské vlády a současně byly přístupné veřejnosti. Domnívám se, že tyto záznamy byly umístěny někde v chrámě, protože vláda a tehdejší systém náboženství byly zajedno. Tyto rody byly zveřejňovány a mohly být kopírovány až do roku 70, kdy byl chrám násilně znesvěcen, vypálen a nakonec srovnán se zemí.

Ježíšovi nepřátelé si tedy mohli zkontrolovat rodový původ PJe a pravděpodobně si jej kontrolovali. Je zajímavé a důležité, že ohledávali každý Ježíšův krok, ale nikdy nikdo nepochyboval o jeho královském rodovém původu. Pravděpodobně zjistili, že je přesný. A to je velice důležité, protože to staví PJe do jedinečného postavení.

Jistě si vzpomínáte, že PJ řekl "Amen, amen pravím vám, kdo nevchází dveřmi, ale přelézá ohradu je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí." J10,1-2 Stádo, o kterém je zde řeč je Izrael. A PJ je ten, který nepřeskočil ohradu do ovčince, ani nepřišel nějakou zadní stezkou. On přišel ke svému národu přes bránu, právoplatným způsobem. Narodil se v rodové linii Abrahama a také Davida.

To je to, co nám zde chce Matouš hned v úvodu svého poselství povědět. PJ je naplněním všeho, co bylo zaslíbeno ve SZně. jeho nepřátelé Jej tedy nikdy nemohli diskvalifikovat na základě Jeho rodokmenu. Museli se o to pokusit jiným způsobem a pochopitelně se o to snaživě pokoušeli, co jim síly a nápady stačily.


Když mi ještě nebylo 20, vzpomíná náš čiperný důchodce, poprvé jsem se trochu víc zajímal o Bibli, a tak jsem jel jsem na jednu letní konferenci a tam Pán poprvé trochu víc mluvil k mému srdci (aspoň jsem ho tam poprvé trochu vícvnímal). Přednášející tehdy zatřásl mým srdcem tím, jak uvažoval o Božím slově. Jednoho rána se při svém příspěvku zeptal: "Kdo z vás, moji mladí přátelé, si přečetl celou Bibli během jednoho roku?" Bylo tam celkem okolo 300 mladých lidí. Ale nikdo nezvedl ruku.

Když přednášející položil svou otázku znovu, jeden mladík spíše symbolicky zvedl s ruku a řekl: "No, já jsem to zkoušel. Přečetl jsem ale jen části, které byly zajímavé, nečetl jsem si rodokmeny." Všichni se začali smát a náš učitel se smál taky. Potom sám dodal, že je také moc často nečte.

Po nějaké době mi však vyvstala na mysl zvláštní úvaha, že když DSý použil tolik úsilí a pisatelova inkoustu k tomu, aby tohle všechno jméno po jménu zapsal, tak v tom textu musí být pro nás nějaký význam.... Znovu a znovu jsem si pak pročítal nejen tento seznam jmen z našeho Matouše, ale také ostatní biblické rodokmeny.

Rod zapsaný v Matoušově ev. je rod PJe ze strany Josefa. V Lukáši bychom našli jeho rodovou větev ze strany Marie.


Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. M1,1

"Listina rodu" nebo "Kniha rodu" je fráze, kterou použil pouze Matouš. Je to unikátní výraz, který nenajdete nikde jinde v NZně. Kdybyste se vydali zpět do SZna a pozpátku byste pročítali proroctví Malachiáše, Zachariáše až k pěti knihám Mojžíšovým a prohledávali pozpátku knihu za knihou, dlouho by se vám zřejmě zdálo, že toto vyjádření není nikde jinde než u Matouše. Až úplně na konci toho hledání, čili až na samém začátku Bible v 1M5,1 čteme: "Toto je výčet rodokmenu Adamova", nebo kral. "tato jest kniha rodů Adamových".

Tedy v 1M a současně v M nacházíme totéž vyjádření. Z toho vyplývá zajímavé zjištění, že v Bibli jsou zmíněny dvě významné knihy rodů: kniha rodů Adama a kniha rodů Ježíše.

Náš učitel se nás v této souvislosti se dvěma knihami rodů v Bibli ptá: "Jak jste se dostali do rodiny Adama? Tak, že jste se narodili. Nijak jste to sami nezařídili. Ve skutečnosti je to něco, co jsme nemohli ovlivnit. Takto jsme se tedy všichni dostali do rodiny Adama. Dostali jsme se tam, skrze tělesné narození. Ale jak praví Písmo, v Adamovi všichni umíráme. Ř5,12. Dá se říci, že kniha Adamova rodu je vlastně knihou smrti. Kdo je v ní zapsán, toho se týká nárok smrti...!

Je tu však ještě další kniha, kniha rodu JKa. Dostali jste se už do této rodiny, do tohoto rodokmenu? Pokud ano, ptám se, jak se to stalo? Dostali jste se tam zase jen a jedině skrze narození, ovšem skrze nové narození, skrze duchovní narození. PJK řekl: "Musíte se znovuzrodit, abyste uviděli království Boží." Toto nové duchovní narození, pokud jsme je v důsledku přijetí PJe prožili, vkládá naše jména do Beránkovi knihy života. Do knihy života se dostáváme tím, že se s důvěrou oddáváme Kristu. V té první knize jsme určitě všichni, to je kniha rodů Adama. A já věřím, že ty můj příteli, jsi zapsán také v Beránkově knize života. Pokud tomu tak není, neváhej a sděl svou touhu PJi. On jediný ti může dát bezpečí a klid... On jediný může proměnit tvůj život, aby nebyl jen pokračováním tělesného života Adama, ale aby také navazoval na duchovní život s PJem...


Matouš říká, že Ježíš je syn Abrahamův a také syn Davidův. Představuje nám tedy PJe jako Mesiáše, jako toho, který je Král, jako toho, který ustanoví království nebes na zemi. Proto podle Božích předpovědí a zaslíbení musel být PJ svým původem v linii Davida. Aby se naplnila proroctví daná Davidovi.

PJ je tedy syn Davida, ale je také syn Abrahamův. A to je rovněž velice důležité, aby byl syn Abrahamův, protože Bůh řekl Abrahamovi: a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země. 1M22,18

V ep. G3,16 AP vysvětluje, kdo je to to "potomstvo Abrahamovo":

Slib byl dán Abrahamovi a jeho potomku; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. G3,13

Než se v našem rodokmenu, který nám předkládá evangelista Matouš, dostaneme od Abrahama ke Kristu, k PJi, musíme se nejdříve dostat k Davidovi:

Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fáres měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalamouna z ženy Uriášovy. M1,2-6

Když se podrobně podíváme na tento seznam po sobě jdoucích otců a synů a jejich synů, zjistíme, že to není jen zajímavé, ale pro toho, kdo trochu zná Písmo, je to přímo úchvatné. Čtyři jména totiž z textu vystupují, jako by byla vytvořena z neónových světel. Je překvapující, že se tato jména objevují v rodokmenu Mesiáše PJKa. Je to překvapivé hned ze dvou důvodů, za prvé jsou tu jména žen a za druhé jsou tu jména pohanů, tedy lidí, kteří nepocházeli z Abrahamovy rodové větve.

V hebrejských rodokmenech bylo zvykem, že se neuváděla jména žen. Nehledejme, prosím, v tom nic špatného. Bylo to velice podobné jako dnes, když lidé uzavírají manželství. Snoubenci si coby společné příjmení v naprosté většině vybírají právě příjmení muže. Příjmení ženy se tak vlastně jakoby vytrácí, její rodová linie jakoby vplynula do mužovy rodové linie. Zatímco mužova linie, pokud jde o to příjmení zřetelně pokračuje. Tak se to děje dnes a dělo se to i tehdy.

Často i když příjmení muže nemá právě nejlibější zvuk, nebo nejpříjemnější doslovný význam, žena (byť by dosud měla sebekrásnější příjmení) vezme na sebe příjmení svého muže... Tak se třeba z Jiřiny Veselé stane Jiřina Hrůzová, nebo z Aničky Pokorné Anička Válková... Někdy tato záměna příjmení může být pochopitelně i v tom příjemnějším směru. Znal jsem na příklad sestru Rut Černou, z níž se po svatbě stala Rut Šťastná...


Za dnů PJe to bylo skutečně nezvyklé, najít v rodokmenech ženské jméno, a zde v rodokmenu PJ nacházíme hned 4. A nejenom, že to jsou zde ženy, ale ještě k tomu pohanky.

Jak jistě víte Bůh v zákoně řekl, aby se jeho vyvolený lid Izrael nemísil s okolními pohanskými národy. Dokonce Abraham dostal takový příkaz od Boha, a proto poslal pro nevěstu svému synu Izákovi zpět do země, ze které vyšel. Bylo to Boží opatření, které mělo chránit vyvolený lid od pohanství, aby zůstala zachována víra v jediného Boha.

A přestože toto ustanovení bylo v zákoně jasně vysloveno, jsou zde v královském rodokmenu Mesiáše 4 pohanské ženy, 2 jsou z kananejských národů, další byla Moabitka a poslední z Chetejská. Jak se sem dostaly?

"Támar" je jmenována jako první. Je o ní zmínka ve 3.v. Její neslavný příběh je zapsán v 38.kap. knihy Genesis a dá se říci, že je to jedna z nejhorších kapitol Bible. Přestože v tomto příběhu je Támar otevřeně popsána i se svým hříchem, dostala se do rodokmenu PJe... Znovu tu vidíme, jak je Bůh pravdivý, o lidech, které povolal k nějakému závažnému úkoli, netají ani ty nejhorší skutečnosti, které bychom my určitě zatajili.

"Raab" či "Rachab" je další ženou, o které je zde v rodokmenu PJe zmínka (ve v.5). Ani ona neměla mezi svými soukmenovci nejlepší pověst. V události zapsané v Jz2 je nazvána nevěstkou, čili vlastně lehkou ženou. Ale v jejím dalším příběhu je výzmné to, že prokázala svou víru v jediného Boha. Poznala, že Bůh, kterého uctívají Izraelci, je živý a mocný, narozdíl ode všech ostatních bohů, se kterými se špiní ostatní národy...

Nevěstka Rachab věřila v Hospodina, a proto přátelsky přijala vyzvědače, kteří se jí odvěčili tím, že nezahynula ostatním s nevěřícími obyvateli města Jericha. (Žd11,31) Nevěstka Raab či Rachab se dostala do rodokmenu PJ pro prostinký důvod. Protože věřila. To ovšem ještě není celý příběh této ženy. Z dalších dějů je nepochybné, že její život se po této události podstatně změnil.

Tím, že byla opravdu zachráněna, se jí znovu potvrdilo to, v co už věřila, že totiž Hospodin je živý Bůh. A v důsledku tohoto poznání Hospodinovy velikosti a také jeho milosrdenství se rozhodla zcela změnit způsob svého života. Neslýchaná věc: známá nevěstka z města Jericha se vdala za pravého Žida. Změněný život a její postoje měly pak vliv také na širší okolí, zejména na její vlastní děti.


Synem ženy jménem Raab či Rachab, byl muž jménem Bóz či Bóaz. A když se řekne jméno Bóz, písmáci si ihned vybaví jméno Rút! To je jméno další ženy v rodokmenu, který je teď středem našeho zájmu (v.5.). Rút byla velmi milá mladá žena. Pokud jde o její život, nenajdete na ní nic, co by se ní dalo vytknout. Ale přesto tu byl problém, který ji diskvalifikoval.

Toho času totiž platil zákon, který říkal, že Moábští a Amorejští nemohou vejít do shromáždění Izraele. Nebudeme nyní podrobně rozvíjet tento krásný příběh, který je zapsán v knize Rút. Doporučuji vám jej k přečtení. Muž, který se jmenoval Boáz (mimochodem tedy syn bývalé nevěstky Raab!) jednoho dne přišel na své pole a spatřil krásnou mladou ženu. Byla to zřejmě láska na první pohled.

Bóz miloval Rút, která svým původem byla pohankou. Ona však prokázala své mnohostranné kvality a svoji věrnost. Rút, stejně jako dříve jmenovaná Raab, poznala, že jediný živý Bůh je Hospodin, a proto když už jako mladá ovdověla, se rozhodla jít se svou tchýní do izraelské země... A když se setkala s Bózem, ptá se: "Jak to, že jsem u tebe došla přízně, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?" (Rt2,10) Tuto otázku si můžeme položit vlastně také my... Vždyť jsme povětšině z národů, které byly plné pohanství, které neznaly živého Boha... Proč o nás zajímá? Přijímá nás na základě milosti!

Osobně se domnívám, přátelé, že na Bóazovo rozhodování ve věci manželství s moabskou Rút, mohla mít dost velký vliv Bóazova matka. Bóaz viděl věrnost Raab a ona jej zřejmě vychovávala nejen k dodržování litery zákona, nýbrž také k milosrdenství. A pravé upřímné milosrdenství se Hospodinu líbí víc, než formální oběť...!

Další žena, která se vyskytuje v rodu PJ, není uvedena svým jménem, ale je zde označena pouze jako žena Uriáše. Uriáš byl Chetejec a náš učitel předpokládá, že jeho žena byla stejného původu. Zase se tu od nás předpokládá, že z vlastního čtení Bible aspoň zhruba víme, o čem je řeč. Bat-šeba se dostala do rodokmenu PJe, protože Bůh nehází přes palubu jednoho ze svých dětí ani tehdy, když hřeší. Ovečka může vyjít ze svého stáda a stát se ztracenou ovcí, ale pastýř je vždy přivádí zpět do stáda.

V dalším textu, čili v dalším pokračování rodokmenu PJe se pak setkáváme s celou šňůrou Judských králů:

Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa,

Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše.

Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše,

Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose, Amos Joziáše,

Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylonského zajetí. M1,7-11

V těchto verších tedy nacházíme množství královských jmen. Ale naši zvláštní pozornost si zaslouží Jechoniáš, jemuž Hospodin řekl, že nikdo z jeho potomstva už nebude na trůnu.

"Jakože jsem živ, je výrok Hospodinův, i kdyby byl Konjáš syn Jojakímův, král Judský pečetním prstenem, strhnu tě odtamtud. Toto praví Hospodin: "Zapište tohoto muže jako bezdětného, muže, který nebude mít ve svých dnech zdar. Nikomu z jeho potomků se nepodaří dosednout na Davidův trůn a být opět vladařem v Judsku." Jr22,24.30

Celé jméno tohoto krále bylo Jekonjáš, ale Bůh odňal z jeho jména tu předponu "je-", protože ta je i počátkem jména Jehovah, čili Hospodin, vysvětluje náš učitel.

Kvůli hříchu tohoto krále a celé řady jeho předchůzců i celého národa nikdo z jeho potomstva nemohl už potom dosednout na trůn krále Davida. A z dalšího pokračování tohoto rodokmenu vidíme, že Josef, manžel Marie, je v této linii.

Ale Josef, jak v Matoušově záznamu dále uvidíme, není přirozený otec PJe. Josef byl pověřen tím, aby předal PJi pouze jméno. Předal mu je oficiálním způsobem. PJ byl pokládán za Josefova syna. Josef byl manžel Marie, která porodila Ježíše. Josef mu tedy předal titul ke království Davida.

Ježíš tedy nebyl potomkem Josefovým, natož pak potomkem Jechoniášovým. Ale jak Josef, tak i Marie byli z pokolení Davidova. Byli ovšem ze dvou různých větví, ze dvou Davidových synů. Josef pocházel z královské linie Šalamouna. A Marie pochází z linie Davidova syna Nátana (o tom si čteme na počátku L).


Když přeskočíme řádku jmen z doby po babylónském zajetí, náš text pak uzavírá celý rodokmen:

Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. M1,16

Všimli jste si, že tady nastala trochu změna. Od 2.v se opakovala formulace, že Abraham měl syna Izáka nebo podle jiných překladu, že Izák zplodil Jákoba... Teď bychom podle této zvyklosti asi zase čekali, že se tu objeví vyjádření, že Josef měl Ježíše. Ale ono to tam tak není napsáno!

Místo toho si v tom 16.v. dle ekum. čteme: "Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus". Je zřejmé, že tady zchází rodičovský vztah mezi Josefem a Ježíšem. Pisatel ukazuje na to, Josef není Ježíšův otec. Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Ačkoli Josef je manželem Marie, není Ježíšovým otcem.Jak to vysvětlit? Matouš nám to vysvětlí a ve zbytku své první kapitoly. Jak ještě podrobněji uvidíme, tato skutečnost naplňuje SZní proroctví, že panna počne a porodí syna. Porodí syna, aniž by na tom měl jakoukoli účast jakýkoli muž...

Lukáš, který napsal jedno z dalších evangelií, byl Řecký lékař. V jeho ev. se šířeji pojednává o tomhle zvláštním "porodnictví". Shoda s Matoušovou zprávou je však v tom, že se Ježíš narodil z panny. Tedy Josef nebyl otcem Ježíše, a přitom Marie nebyla manželsky nevěrná svému snoubenci či nastávajícímu manželovi Josefovi. Ježíš nebyl žádné nezákonné dítě...

Přátelé nikdy jsem nic nenamítal, když mi někdo řekl, že nevěří v porod panny - panny Marie. Člověk má koneckonců právo na to, aby nevěřil. Vždycky si může vybrat... Ale v této souvislosti mám dvě rozhodné námitky, povídá náš starý biblista.

Myslím si, že kazatel BSa by panenský původ PJKa popírat neměl. Pokud sám pochybuje, nebo pokud dokonce tuto biblicky jasnou skutečnost vědomě popírá, měl by si raději najít jiné zaměstnání. Případně by se mohl o porody zajímat z jiného hlediska...

Jistěže není složité sednout si v nějakém teologickém semináři a napsat myšlenkovou konstrukci o nepravděpodobnosti tohoto panenského početí. Ale to jediné, o co se takovýhle spekulant bude moci opřít, je jeho tzv. logické uvažování postavené pouze na běžné lidské zkušenosti. Na závěr svých úvah prohlásí, že něco takového se zkrátka nemohlo stát.

A já se ptám, bouří dále nás fundamentalista: Kdo jsi, když tak přesvědčeně prohlašuješ, že se toto nemohlo stát? Před nějakým časem bylo pro člověka nemožné, aby se dostal na měsíc. Ale dnes už tam lidé byli. Podobně dříve lidé, a to i tzv velké kapacity, vyhlašovali různé jiné výroky o tom, co je nemožné, a přitom jejich výroky skončily v propadlišti dějin... Naše lidská zkušenost přece nemůže být jediným měřítkem pravdy!

Zpráva v Bibli prostě říká, že se Ježíš narodil panny.


V 17.v. 1.kap. nacházíme prohlášení, které nám v tomto rodokmenu ještě něco ozřejmí.

Všech pokolení od Abrahama po Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct. M1,17

Matouš rozděluje celý rodokmen PJe do jednotlivých dílčích skupin, aby nám umožnil takový letecký nadhled vlastně nad celou SZní historií.

Jedno období běží od Abrahama až k Davidovi, další pokračuje od Davida k babylonskému zajetí a třetí navazuje od tohoto zajetí k narození JKa.

Matouš zřejmě musel některá jména z tohoto rodokmenu vypustit, aby mu vyšlo 14 v každém období. A otázka zní, proč to udělal? Číslo 14 (to je aritmeticky vztato dvakrát sedm) zřejmě uvádí nějaký důkaz týkající se přesnosti tohoto rodokmenu... Bez dalšího podrobného vysvětlování konstatuje náš učitel...

Nyní, když nám Matouš prostřednictvím rodokmenu ukázal, že Josef není pravým otcem PJe (i když to tak lidé posuzovali), chce nám dát podrobnější vysvětlení, jak to tedy bylo. (Mimochodem už ve SZně bylo předpovězeno nadpřirozené početí Mesiáše, či řecky Krista, a to samotným Bohem.)

Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnobena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. M1,18

Narození PJe se stalo takto, konstatuje prostě Matouš. Je zde tedy zapsán způsob, jak se to stalo. Stalo se to, když Marie byla zasnoubena Josefovi. Dříve než se sešli, jak je tu napsáno. To znamená, dříve něž byli spolu jako muž a žena, se zjistilo, že Marie bude mít dítě. A hned je zde konstatováno, že tohle početí je z Ducha svatého.

Když se v dnešní době zjistí, že některá svobodná nebo zasnoubená dívka je těhotná, je to sice v mnoha rodinách určitá nepříjemnost, ale v podstatě se nic tak moc neděje. Morálka současného světa je tak deformovaná, že taková událost dnes celkem nikoho až tak moc nevzruší. Jiné to však bylo na začátku našeho letopočtu. A především jiné to bylo podle Božího zákona, který židé měli v rukou a který znali, či měli znát...

Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. M1,19


Na první pohled to Josefovo jednání může z našeho současného pohledu vypadat dost podivně, rozporuplně. Ale vezměme v úvahu okolnosti, které se zde setkaly. Josef byl spravedlivý muž. Tím se rozumí, že to byl muž, který se celou bytostí snažil žít podle Božího zákona, snažil se líbit Hospodinu, svému Bohu...

Jestliže Josef dosud neměl se svou snoubenkou Marií intimní poměr a přesto je tu zjištění, že čeká dítě, pak to podle zákona nemůže chápat jinak, než jako nevěru.

A Josef bezpochyby věděl, že Mojžíšův zákon byl v takových případech jako byl teď tenhle Mariin velice nekompromisní. Pravil, že žena která bude shledána vinnou ve věci této tzv nevěry či raději bych řekl nevěrnosti, má být ukamenována, čili veřejně lidem popravena. To byla ta nejtěžší odplata.

V dalším čtení budeme věnovat velkou pozornost Marii. Ale dokud máme k tomu příležitost, povšimněme si, že Josef byl pozoruhodný člověk. Někdy se mi zdá, jakoby protestanti nesouhlasili, když se věnuje příliš velká pozornost Marii. Ona byla bezpochyby zvláštní, mimořádná...

Bůh vybral Marii, aby byla matkou Mesiáše, našeho PJe, a Bůh se nemýlí. A když vybral tu správnou dívku, dozajista vybral také správného muže. Ani v jeho případě se Bůh nezmýlil. Jak v této choulostivé situaci reaguje Josef?

Horkokrevný muž by zřejmě okamžitě začal žárlit a nechal by Marii okamžitě ukamenovat k smrti, nebo by ji aspoň vystavil nějaké pořádné hanbě na veřejnosti. Josef byl však mírný a dobrotivý člověk. Miloval Marii a nechtěl jí žádným způsobem ublížit, i když si nedovedl vysvětlit, co se to stalo...

Tak si představuji, co se asi odehrávalo v jeho nitru... Ten 19.v. názorně vyjadřuje zápas, který probíhal v Josefově nitru:

Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. M1,19

Na jedné straně byl spravedlivý a na druhé straně ji nechtěl vystavit takové hanbě, která by jí podle zákona patřila... Přitom se chovat, jakoby se nic nestalo a dále s ní žít, to se mu rovněž příčilo... proto se rozhodl propustit ji potají.

Matoušův záznam tohoto příběhu však pokračuje a ukazuje nám Boží zásah do této nepřehledné situace...


...proto se rozhodl propustit ji potají.

Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. M1,20

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." M1,21

Tu je tedy pro Josefa vysvětlení, co se to vlastně stalo, jak je možné, že Marie čeká dítě, i když spolu ještě nežili... A toto je zase moment, který nám ukazuje kvalitu Josefova charakteru. Josef se pokořil v tom, co by pro jiného muže bylo zřejmě příčinou k projevení oprávněné žárlivosti...

Josef však přijal andělský pokyn a nejen že Marii nevystavil hanbě, která by dala průchod jeho ješitnosti, ale navíc přijímá narozené dítě jako vlastní a právem otce mu dává jméno! Dává mu však jméno, které si sám nevymyslel, které není vzpomínkou na samotného Josefa, ale ukazuje na staletý Boží záměr...

Jméno Ježíš totiž znamená "Spasitel". Bude se jmenovat Ježíš, protože zachrání svůj lid z jeho hříchů.

Na to Matouš navazuje prostinkým shrnutím a zdůvodněním :

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: M1,22

Matouš, který psal své evangelium prvotně pro izraelský národ, nám zde říká, že toto vše se událo proto, aby se naplnilo, co bylo řečeno Hospodinem. Matouš touto zprávou volá na izraelský národ, a naléhá aby pochopili, že tento, který tak zvláštním způsobem přišel, je prostě naplněním SZních proroctví.

Už jsme si tuším několikrát řekli, že existuje kolem tří set proroctví, která se týkají prvního příchodu Krista. Jsou to proroctví, která se naplnila. Nevím teď kolik z nich je jich zapsáno v Matoušovi, ale vím, že Matouš cituje více SZní míst, než všechna ostatní tři evangelia dohromady.

Zdá se, jakoby Matouš při tom, jak zapisoval jednotlivé události, hned kontroloval, která z nich byla předpovězena už ve SZně. Jeho hlavním cílem bylo nejen zobrazit Kristův život, ale současně dokázat, že Ježíš je Boží Syn, že to je naplnění SZních proroctví, která se ho týkala, která jsou o něm.


To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: M1,22

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh je s námi'. M1,23

Podívejme se na chvíli na toto místo, protože je velice důležité. Jde tu o citát z Iz7,14.

Nevím nakolik spolehlivé jsou v tomto místě různé překlady, které máme k dispozici, říká BMG. V našem českém ekumenickém překladu čteme: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh je s námi'. To je citát z Matoušova ev.

Ovšem v proroctví Izaiáše, z něhož tenhle Matoušův citát vychází, ve stejném překladu (čili v českém ekumenickém) čteme: "Hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je s námi Bůh.)"

Všimněte si, že v překladu Izaiášova proroctví bylo slovo "panna" nahrazeno slovem "dívka" - přestože v našem NZním Matoušově podání je slovo "panna", což je naplněním Izaiášova proroctví.

Při podrobnějším čtení Izajášova textu bychom zjistili, že toto proroctví bylo dáno jako znamení. Je tam napsáno: Proto vám dá znamení sám Panovník.

Mimochodem, co by to bylo za znamení, že dívka má počít a porodit syna. To přece není žádné znamení. Pokud by to bylo znamení, pak se u nás v Severní Kalifornii takové znamení odehrává několikrát denně, povídá ostentativně náš biblista. Překlad ve tvaru "dívka" totiž zamlžuje nebo snižuje význam slova "panna" na tomto místě.

Abychom pochopili správný význam, podívejme se do originálního hebrejského jazyka. V Iz7,14 je použito slovo "Almah". Když nahlédneme do Geseniova lexikonu, praví se tam, že slovo "Almah" by se mělo překládat jako "panna", ale je možné je přeložit i jako "dívka". A v nějakém komentáři pak jako důvod pro použití tohoto domnělého ekvivalentu, čili slova "dívka" pod heslem "Almah", autor lexikonu uvádí, že nevěří na zázraky. Tím ovšem přiznává, že vlastně nejde o překlad. Už do tvorby samotného lexikonu, čili do tvorby slovníku je vložen prvek vlastního chápání věci, vlastní víry či zde jednoznačně vlastní nevěry tvůrce takového slovníku...


Ale vraťme se do Izaiáše a prostudujme si událost, která je tu zachycena. Příběh se odehrál za vlády krále Achaze. To byl jeden z těch, kteří byli od Boha daleko. Bůh poslal proroka Izaiáše, aby tomuto králi vyřídil poselství, ale král nechtěl poslouchat.

Hospodin promluvil znovu k Achazovi: "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin, nebo nahoře z výšin." Achaz odpověděl: "Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina." Iz7,10-12

Dovolte, abych řekl, že to bylo z královy strany jen zbožné pokrytectví, kterým se snažil zamaskovat svoje odpadnutí, nebo dokonce strach z toho, že jej Hospodin bude nutit, aby ve svém životě něco měnil. Hospodin pokračoval a řekl Izaiášovi, aby se znovu setkal s králem Achazem a předal mu zprávu o tom, že zvítězí v nadcházejícím boji.

Achaz by Bohu nevěřil a tak aby Izaiáš povzbudil jeho víru, řekl, že mu Bůh dá znamení. Ale Achaz svým super-zbožným způsobem řekl: "Já nebudu žádat znamení od Hospodina." A Izaiáš mu odpověděl, že mu Bůh dá znamení ať ho chce, či nechce. To znamení nebude pouze pro tebe, ale pro celý dům Davidův.

Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je: S námi Bůh). Je jasné, že pokud by se jednalo o běžnou mladou dívku, pak by to pro Achaze nebylo žádné znamení, ani pro dům Judův, ani pro nikoho jiného. Ale pokud panna počne a porodí syna, pak to je bezpochyby znamení. Pokud je zmíněné slovo "Almah" použito ještě někde jinde ve SZně, pak má význam "Panna". Na příklad Rebeka, než se provdala za Izáka, byla nazvána "Almah". A tak bychom mohli jmenovat další výskyty tohoto slova.

Ptal jsem se jednoho velice dobrého hebrejského křesťana, co si myslí o této věci. Řekl mi: "No podívej se na to třeba takhle. Představ si, že jdeš na návštěvu ke svému příteli, který má tři dcery. Dvě jsou už vdané a jedna je ještě svobodná. Kdyby ti je představoval, zřejmě by řekl něco v tomto smyslu: "Toto jsou mé provdané dcery a tato dívka je má třetí dcera."

Myslíš, že když říká "dívka", že tím myslí nějakou poběhlici? Pokud bys dal najevo, že ji pokládáš za kohokoliv jiného než za pannu, tedy mladou dívku, asi by tvou návštěvu rychle ukončil. Nechtěl bych být v kůži těch, kteří popírají Kristovo narození z panny, když se budou muset ukázat před Jeho tváří. Bojím se, že si budou přát, aby mohli nějakým způsobem vzít zpět věci, které řekli, protože tím pošpinili jeho jméno." Tolik vyprávění jednoho hebrejského čili židovského křesťana, který znal nejen slovíčka, ale také zázemí, jak byly chápány tyhle pojmy hlouběji...


Fakt, že "Almah" znamená "panna" je potvrzen i septuagintou, řeckým překladem SZna. To byl spis sepsaný učenci v období mezi starým a novým zákonem. Napsalo jej celkem 72 židovských učenců, po šesti z každého pokolení. Když přišli k místu Iz7,14, tak slovíčko "Almah" prostě přeložili jako "parthenos", čili "panna". A to je výraz, který použil i Matouš.

"Parthenos" neznamená "dívka", ale "panna". Věřím, že Boží slovo říká přesně to, co ve skutečnosti míní.

Povšimněme si ještě něčeho dalšího zvláštního. Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo 'Bůh s námi'.

Můžete mi říci, kde byl PJ nazván jménem Immanuel? Byl nazýván jako Ježíš, protože to bylo jeho jméno. Bylo mu dáno, neboť o něm bylo řečeno, že vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Mimochodem označení "Kristus", jak je s Ježíšem často spojováno, to byl jeho titul, zatímco "Ježíš" bylo skutečné jméno.

Prorocký text říká, že bude nazýván Immanuel, což je vykládáno jako 'Bůh s námi'. Nemohl by být Immanuel ('Bůh je s námi'), pokud by nebyl narozen z panny, zdůrazňuje náš biblista. Kdyby měl jen lidský původ, tedy lidského otce, bylo by to málo. Byl by pouze člověkem. Byl by to třeba významný učitel nebo strhující vůdce nebo jedinečný prorok... Ale nebyl by to 'Bůh s námi'. Toto je jediný způsob, jak s námi Bůh mohl být. Kdyby Ježíš nebyl Immanuel, narozený z panný, nemohl být Spasitelem světa.

Náš učitel k tomu cituje jeden verš ze Žd:

Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Žd2,9

Jedině on se mohl stát obětí, která by byla pro Boha přijatelná. Já nemohu zemřít za hříchy světa, povídá náš starý zvěstovatel evangelia. Já nemohu zemřít výkupnou smrtí dokonce ani za své vlastní hříchy.

Jak může být Ježíš Spasitelem? Tím, že byl Immanuel - 'Bůh je s námi'.A jak se to stalo, že byl s námi? Narodil se z panny. Lidé na něj volali jménem Ježíš a nikdy mu neříkali Immanuel, ale nemohl by naplnit smysl svého jména Ježíš - Spasitel, kdyby nebyl Immanuel - 'Bůh s námi'.

Toužím po Spasiteli, který je schopen dosáhnout až sem dolů na zem a spasit mne. Pokud je však obyčejným člověkem jako jsem já, potom mi není schopen mnoho pomoci. Je-li však Immanuel - 'Bůh je s námi' - čili narozený z panny, pak může být mým Spasitelem.

Chci se tě zeptat, milý posluchači, je PJ už tvým Spasitelem? On, jsa Bůh, vzal na sebe naši lidskou podobu, aby tímto způsobem mohl na sebe vzít smrt za všechny. Aby mohl zemřít výkupnou smrtí na kříži pro nás. Zemřel tam i pro tebe! Chceš-li, můžeš mu říci své "Ano" a přijmout tak spásu, kterou pro tebe na kříži vydobyl... Máš k tomu příležitost třeba právě teď...


Po tomto výletu do SZna se vraťme zase k příběhu, který nám zaznamenal evagelista Matouš. Je to návrat vlastně k postavě Josefa a k jeho dalšímu jednání.

Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnobena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. M1,18

Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. M1,19

Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. M1,20

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." M1,21

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: M1,22

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh je s námi'. M1,23

A další záznam, který jsme si dosud nečetli, představuje už jen poslední dva verše 1.kap.M.

Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. M1,24

Ale nežili spolu, (ř.nepoznal ji), dokud neporodila syna; dal mu jméno Ježíš. M1,25

To je tedy další slovo, které nám ukazuje charakter Josefa, jeho postoj k Hospodinu a k celé události, jež do jeho života přišla naprosto neplánovaně a neočekávaně.

Není tu nic podrobněji napsáno, co se v Josefově srdci odehrávalo, ale když mladý muž vstupuje do manželství, má určité představy, určitá očekávání, která mnohdy mají až příliš konkrétní podobu... A Josef se setkává s takovým šokem, řekli bychom, s tak velkou změnou všech svých plánů...

Nicméně, když v tom všem poznal Hospodinovu ruku, Josef prostě přijímá svoji úlohu, i když se tu zdá, že hraje jen druhé housle. Vidíme, že Josef moc nepřemýšlí nad tím, jestli hraje první housle nebo druhé, nebo prostě kterou roli v pořadí, ale jednoduše oddaně a poslušně koná to, co přijímá jako zřetelné pokyny od Boha, ať už jeho vlastní představy byly jakékoli...

V tom je Josef úžasným příkladem. Poznal a uvěřil, že dítě, které jeho novomanželka nosí pod srdcem, jak se říká, je Boží Syn. Uvěřil Hospodinovu slovu, které obdržel, že to je Mesiáš, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

A v důsledku tohoto velikého poznání Josef nepřemýšlí o své pozici, ale přemýšlí o své úloze. Přijal skutečnost, že není otcem dítěte, které se jeho manželce zakrátko narodí a současně přijal úlohu o dítě i o jeho matku se starat a chránit je, dokud to bude potřebné...

Se jménem Josefa se v dalších záznamech ještě několikrát setkáme, dokud narozené dítě - sám Boží Syn PJK nebude samostatně působit na veřejnosti. Pak se nám Josefova stopa prostě vytratí... To podstatné však je, že splnil úlohu, kterou mu Bůh v této epochální záležitosti svěřil...


Všechny tyto události tu před námi leží na první pohled jako historický záznam. Jako povídání o tom, co se někdy stalo... Už před časem jsme si však naznačili, že každé podání těchto příběhů, tedy každé ze čtyř evangelií, bylo původně přednostně adresováno jiné skupině lidí. Matouš měl před očima lidi z židovského pozadí. Text, který tu čteme byl původně adresován lidem, kteří znali SZ, kteří žili určitý náboženský život. Proto je zde tolik SZních citátů, které mají dokázat, že původ, život a potom i celé dílo PJe je pravé...

Myslím, že v dobách PJe nebo v čase bezprostředně následujícím, byli v židovském národě upřímní a poctiví studenti svatých Písem, kteří přemýšleli, jak se asi všechna ta prorocká prohlášení někdy naplní... Vždyť jich je tolik a jsou tak rozmanitá... Mohlo se jim to zdát obtížné, ne-li rovnou nemožné.

Dovolte, abychom nyní spolu s naším DrMG některé z těch SZních prorockých vyjádření připomněli a ukázali tak jak se naplnila a v době Kristova narození...

1) Měl se narodit v Betlémě (Mi5,2).

2) Měl být povolán z Egypta (Oz11,1).

3) A přitom měl být v Ráma slyšen pláč (Jr31,15).

4) Vzhledem k tomu, že pocházel z kořene Jesse či Izai nebo Jišai měl být povolán z Nazareta (Iz11,1).

Tady se nabízí celá série otázek začínajících naším typickým "proč". Když se měl narodit v Betlémě, proč měl být pláč v Ráma, v místě, které je vzdáleno severně od Jeruzaléma, jako je Betlém vzdálen od Jeruzaléma jižně? Měl být nazván nazaretský, ačkoli se měl narodit v Betlémě a být povolán z Egypta... Princip otázky tu zní, jak se tohle všechno může naplnit na jednom jediném dítěti?


Matouš nám svým záznamem toho pozoruhodného příběhu narození PJe ukazuje, jak snadno, jak přirozeně se všechny ty věci naplnily, aniž by stály proti prorockému slovu nebo proti historii nebo koneckonců proti lidské logice. Stalo se to prostě tak, jak Bůh už dávno ústy proroků prohlásil...

I v našich dnech, aplikuje náš MG tuto zkušenost s Matoušovým záznamem do naší doby, vidíme některá proroctví týkající se druhého příchodu Páně, která nám připadají nepřehledná nebo nelogická, nebo že nezapadají do našich představ o celém konceptu, jak se to má stát.

Zastávám názor, povídá náš biblista, že vstupujeme do období, kdy se tato proroctví od druhém příchodu PJe naplňují. A všechno přichází takovou jakousi normální přirozenou cestou, i když jsme si předtím neuměli představit, jak se to či ono může stát, jak se to či ono slovo může naplnit... Přichází to takovou normální cestou, podobně jako se docela normální a přirozenou cestou naplnila proroctví související s narozením a dětstvím PJe.

Vypadá to jako taková veliká krásná obrázková skládačka (puzzle). Až budeme jednou u Pána a budeme se dívat už na tuhle skládačku už jako na hotovou, čili uvidíme ty uskutečněné události, o nichž hovořili proroci, nebo o nichž je prostě psáno v Písmu. Možná se budeme divit, jak to, že jsme to neviděli dřív, že to či ono zapadá do tamhletoho... Každý malý kousek té skládačky najde své místo a věřím, že my jednou při pohledu z té Pánovy přítomnosti pochopíme, proč to všechno bylo tak a tak a jakým způsobem to odpovídalo Písmu, jímž to vše Bůh předznamenal...

Nyní tedy vstupujeme do 2.kap.M a pokračujeme ve sledování záznamu toho, co se událo... Zase se tu mnohokrát setkáme se SZními citáty, kterými nám Matouš chce potvrdit, že Boží Slovo prostě platí a že Ježíš je Mesiáš...

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: M2,1

"Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." M2,2

Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; M2,3

svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. M2,4

Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: M2,5

'A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu Izraele.'" M2,6

Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: M2,7

"Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." M2,8

Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. M2,9

Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. M2,10

Vešli do domu a uviděli dítě s Marií jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. M2,11

Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. M2,12


Z různých vánoční pohlednic dozajista znáte obrázek tří postarších exoticky vyhlížejících mužů, kteří přicházejí k Betlému a u jesliček se sklánějí se svými dary... Přitom nad jesličkami je malé okénko, ve kterém je vidět kometu s velikým ocasem... A tak bychom v barvitém popisu některých detailů mohli dlouze pokračovat...

Náš učitel v těchto pořadech však nemůže jinak, než zase po přečtení samotného biblického textu vznést své námitky. Obávám se, uvádí své štiplavé poznámky náš biblista, že mnozí křesťané znají vánoční příběh (a možná i jiné příběhy) více z pohlednic, než z Bible... Díky tomu pak žijí v různých dojmech, k nimž Písmo nedává jasná stanoviska, pokud vůbec dává nějaká...

Za prvé tedy byli ti mudrci opravdu tři? Bible nám o tom nic neříká. Nevím, kolik těch mudrců bylo, přátelé, ale domnívám se, že takových všelijakých návštěv byla v Jeruzalémě spousta. Že by tři postarší mužové tmavé pleti tak vyplašili Krále Heroda a s ním celý Jeruzalém? Krále Heroda snad, ale proč celý Jeruzalém? Myslíte, že Herodes se svěřoval se svou úzkostí celému městu?

Stejně tak, jak někteří říkají, že ti mudrci byli tři, já si dovolím odhadnout, že jich bylo spíše tři sta! Důrazně přehání náš teolog... Toho si pak povšiml nejen Herodes, ale opravdu celý Jeruzalém... Přišli z Východu, patrně z různých míst. A spojila je jediná myšlenka, jediné poznání, totiž hvězda náležející židovskému Králi mimořádného významu...

Viděli jsme na východě jeho hvězdu.

Z tohoto prohlášení mudrců někteří usuzují, že šlo o tzv. "východní hvězdu". Dokonce prý existuje nějaká organizace, která nese název: "Východní hvězda". Náš učitel však opět vznáší námitku. Kdyby mudrci na Východě viděli východní hvězdu a šli by za ní, došli by zcela logicky někam do Indie nebo do Číny. Nemohla to být východní hvězda, nýbrž musela být pro ně západní. To vyjádření, viděli jsme na východě jeho hvězdu, lze přirozeně chápat tak, že hvězdu viděli, když ještě byli na Východě. Viděli jsme na východě jeho hvězdu.


Více však našeho biblistu zajímá, jak mohli tito mudrci poznat, že tahle zvláštní hvězda má něco společného se židovským králem, který se právě narodil... Mnohým tenhle text, tahle myšlenka, nahrává, aby tak jaksi - domněle biblicky - legalizovali své sympatie ke všelijakým astrologickým kouskům. Tedy k různému čtení z hvězd, předpovídání budoucnosti a podobným vysloveně okultním technikám... Není pochyb, že tyto techniky mohou fungovat, pokud to nejsou úplně prosté podvody. Ale Bůh před nimi velmi rázně varuje...

Pokud jde o biblický pohled, kde by tihle mudrci mohli vzít informaci o zvláštní hvězdě, týkající se židovského krále, náš učitel ná zkouší ze znalosti SZna. Mudrci z Východu mohli prý docela dobře znát proroctví Baláma (či dle ekum Bileáma)

Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Protkne spánky Moába, témě všech Šétovců. 4M24,17

Povšimněte si, že to proroctví hovoří o hvězdě, které vyjde z Jákoba a žezlu, které povstane z Izraele. Hvězda a žezlo jsou tu jmenovány spolu. Tohle je jediné místo, kde jsou tyhle dva pojmy pohromadě, povídá náš znalec Písma: Hvězda a žezlo. Mudrci z východu měli tahle proroctví. Když tedy spatřili prazvláštní hvězdu, vydali se hledat krále...

Svou touhou poznat krále, který byl před staletími předpovězen, způsobili však stávajícímu králi na judskou zemí, Herodovi, nemalé potíže... Král Herodes ukazuje svou pravou tvář ve chvíli, kdy se k němu dostává pro jiné radostná informace plná naděje a napětí: "Někde se tu měl narodit židovský král! Co o tom víš králi?"

Herodes je touto zprávou zarmoucen, nebo spíš znepokojen či přímo vyděšen. Svou reakcí prozrazuje soupeřivou povahu, která nesnese odpor. Prozrazuje, jak moc lpí na své pozici aniž by byl ochoten snést jakoukoli konkurenci...

MG nás odkazuje na nějaký dobrý biblický slovník, který by nám více pověděl o celé té Herodovské rodině. Byla to totiž bezmála mafie prvního století. Herodes Veliký, který tu stojí v našem příběhu před námi, byl jedním z nejkrutějších darebů tohoto rodu. Byl to Idumejec, čili svým původem nepatřil k Izraeli. Ale svou pozici si koupil od Římanů, od římské vlády. Nyní jej vidíme, jak podléhá úzkosti o svůj trůn, protože slyší o potenciálním soupeřovi.


Když se vyplašený Herodes ptá povolaných velekněží a zákoníků, je tu s podivem, že znali odpověď, aniž se museli jít dlouze radit. Aniž museli složitě studovat celou problematiku... Vlastně odpovídají citátem ze SZních svatých spisů. A náš Matouš rád ten citát opisuje:

svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. M2,4

Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: M2,5

'A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu Izraele.'" M2,6

Skutečnost, že tito zákoníci a velekněží odpovídají prostě citátem dá se předpokládat, že citátem zpaměti, ukazuje na jejich dobrou znalost SZních Písem. Jak ovšem dále při čtení evangelií uvidíme, jejich problém byl v tom, že znalost, kterou měli (či "známost", jak se to někdy pokralicku v různých sborech říkává), se nedotýkala jejich životů. Byla to vysloveně jen akademická znalost Písem. Byla to znalost, která jim osobně neříkala vůbec nic...

I když jsou tu zvláštní lidé, kteří se ptají po Mesiášovi (jsou tu lidé, kteří přicestovali z veliké dálky), s těmihle znalci Písma to ani nehne, aby se třeba zajímali, jestli na tom narození krále přecejen něco není... Sice možná v chrámě a v synagógách mluvili o Mesiášovi, o jeho příchodu, o tom, jaká bude jeho role... Ale jejich srdce bylo ve skutečnosti ponořeno do jejich vlastních věcí. Nějaký Mesiáš nebyl jejich opravdovým zájmem...

Divím se v naší době, povídá zkušený kazatel, kolik lidí se dnes opravdu těší na druhý příchod Páně... Docela často se o tom hovoří, docela často někteří lidé rádi zkoumají různá biblická (ale i mimobiblická) proroctví, a přece nelze říci, že by opravdu očekávali příchod Páně, že by se na něj těšili... I když o něm docela mnoho vědí a jsou třeba různé události současnosti zařadit do biblického kontextu proroctví...

Když se vrátíme k našemu příběhu, jak nám jej tu popisuje Matouš, je tu hrozné, opravdu děsivé, že největší zájem o narození Mesiáše nejeví velekněží a zákoníci, ale právě bezbožný Herodes... Tak podobně mi připadá děsivé i v naší době, že o druhý příchod PJKa nejeví největší zájem jeho následovníci, ale často mnohem více všelijaké sekty, které dílo PJe překrucují a jeho osobu snižují...


Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: M2,7

"Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." M2,8

Chci vám teď říci jednu věc, kterou potvrdím a rozvinu až později, žádá nás o pozornost a strpení náš DrMG. Ta zvláštní hvězda se ukázala mudrcům někdy mnohem dříve než dorazili do Jeruzaléma. Mějme na paměti, že cestovali na velbloudech, nikoli tryskovými letadly! A cestování na velbloudech je velmi pomalé a namáhavé...

Pochybuji, pokračuje v konkrétních představách náš starý učitel, že od okamžiku, kdy mudrci poprvé uviděli hvězdu do okamžiku, kdy se dostavili do Jeruzaléma uplynulo méně než jeden rok... Jejich návštěva v Betlémě nebyla žádná malá oslava vánoc... Cestovali dlouho a urazili mnoho náročných kilometrů, než sem dorazili, aby mohli maličkému králi vzdát poctu způsobem, který jim byl blízký...

Nezapomeňme tedy, že Herodes se mudrců podrobně vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Neřekli mu, že včera nebo před týdnem... A skutečnost, že Herodes pak nechal vyvraždit děti až do věku dvou let tomu také nasvědčuje...

"Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." M2,8

Herodes se zde ukazuje v roli nestoudného podvodníka. Vystupuje přímo jako prolhaný had, povídá MG. Mluvit o úctě, o pokloně a v srdci mít vraždu, to je podlost...

Mudrci krále vyslechli a dali se na cestu. A hle hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. M2,9

Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. M2,10

Nyní se tedy zvláštní hvězda ukazuje mudrcům znovu. Myslím si, že když celou tu dlouhou dobu cestovali, tak tu hvězdu neviděli, povídá náš přednášející. Proto měli nyní tak velikou radost. Že totiž jejich cesta není marná, že nebudou tápat... Kdyby byli viděli hvězdu po celou cestu, nebyli by museli jít do Jeruzaléma klást nějaké otázky žárlivému Herodovi nebo apatickým velekněžím či zákoníkům...


Vešli do domu a uviděli dítě s Marií jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. M2,11

Když mudrci konečně přišli, vidíme, že Josef a Marie s dítětem už nebyli kdesi ve stáji za přeplněným hostincem, ale bydleli v domě. Mudrci vešli do domu. Velký pohyb lidí, který tu byl v době sčítání lidu, už dávno ustal... Lidé vykonali panovníkem určenou povinnost a zase odešli domů. Ale tahle rodinka nemohla odejít na tak dlouhou cestu, protože měli maličké děťátko. Určitý čas tedy zůstali v Betlémě.

Mudrci je našli v domě. Tu je zase jedna narážka našeho učitele na nebiblické, často docela pohádkově sentimentální ale hlavně zkreslené představy, které lidé mají z jakýchsi tradic. Na pohlednicových obrázcích totiž mudrci obyčejně klečí před dítětem, které je v jesličkách, ve stáji, a hned vedle stojí oslík, který prý dítě zahřívá svým dechem... Je to sice dojemné podání, ale jen málo z toho odpovídá biblickému záznamu.

A ještě jedna důležitá věc. Když ti mudrci vstoupili do domu, všimněte si prosím, že se klaněli dítěti! Klaněli se jemu, nikoli Marii. Uviděli dítě s Marií jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu. Tedy dítěti. Rovněž své poklady obětovali PJi a nikoli Marii...

Tu je velmi zajímavé dívat se na tuto scénu také v souvislosti s druhým příchodem PJe, který je už v dávných proroctvích zaslíben... Je tu zvláštní podobnost, upozorňuje nás originální původce těchto biblických pořadů, DrMG:

K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Iz60,3

Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě, zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Iz60,4

Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Iz60,5

Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy, přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. Iz60,6

Nyní není naším předmětem druhý příchod Krista, nýbrž jeho první příchod, čili jeho narození, proto nepůjdeme do podrobností. Ale pozoruhodné tu je že slovo pojednávající o druhém příchodu při zmínce o darech od národů postrádá myrhu. MG docela prostě povídá, že myrha symbolicky znázorňuje smrt, či oběť PJe. Když přijde podruhé, nebude tu nic hovořit o jeho smrti, protože on je na věky vzkříšeným vítězem nad smrtí...

Zlato hovoří o jeho narození z královské rodové linie a také pro královskou dráhu. Kadidlo zase symbolicky hovoří o vůni jeho života, o libé vůni, kterou se bezhříšný život PJe stal jak pro Boha Otce, tak také pro přemnohé lidi.


Po té, co mudrci dosáhli svého cíle, po té co nalezli a podle svých zvyklostí oslavili právě narozeného židovského Krále, Mesiáše, záznam o nich končí, řekli bychom doztracena.

Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. M2,12

Mudrcům tedy bylo zjeveno, že Herodovo povídání, o tom jak by se také chtěl poklonit dítěti, bylo lživé, podvodné, lstivé... A tak mudrci odcházejí jinou cestou... Co však na to řekne netrpělivě čekající Herodes? A co bude s dítětem?

Když mudrci odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." M2,13

Tato zkušenost s Božím upozorněním ve snu nebyla pro Josefa ničím mimořádně novým. Jasně rozeznal Boží varování a uposlechl. Pokud byli v Betlémě už delší dobu, jak jsme si ukázali, dětátko mezitím povyrostlo natolik, že už mohli cestovat, i když místo určení bylo velmi vzdálené... Josef chápe vážnost situace a také svoji osobní odpovědnost za život dítěte, a proto neotálí. Ihned, bez čekání, ještě v noci odchází do bezpečí:

On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta M2,14

a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' M2,15

Evangelista Matouš zase podle zaměření svého psaného poselství cituje SZn, aby prokázal, že SZní svatá Písma jsou s životem PJe velmi úzce spojena a tak potvrzují jeho božství a jeho mesiášské poslání. Aby prokázal, že PJ je živým naplněním těchto SZních svatých Písem.

Tohle, co jsme právě četli, je citát z Oz11,1. Jde o zvláštní prorocké slovo, které se v dějinách naplnilo jakoby s ozvěnou. První názvuk splnění tohoto proroctví nastal dávno před tím, než je prorok Ozeáš napsal, bylo to povolání Izraele z Egypta, povolání vyvoleného národa. Jasný zvuk splnění tohoto proroctví slyšíme ovšem až zde, kdy Boží Syn jako konkrétní osoba je povolán z Egypta. I když je stále jen jako dítě...

Josef tedy podle Hospodinova pokynu s celou rodinou zůstává v Egyptě, dokud mu sám Bůh nedá zase pokyn k návratu do judské země...

A co se mezitím v Judei děje? Co dělá vyplašený starý král Herodes, který se bojí o svůj trůn?


Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. M2,16

Část z toho, co vám nyní chci říci, je jen můj předpoklad, moje domněnka, předesílá náš učitel. Ovšem část je postavena na zřetelných faktech. Jak jsme se zmínili dříve, když mudrci přijeli, narozené dítě jménem Ježíš už nebylo v jesličkách ve stáji, protože mudrci zastihli dítě a jeho matku v domě. Patrně tedy nepřijeli současně s pastýři, jak o nich hovoří Lukáš.

Když Herodes měl soukromou schůzku s mudrci, kdy se jich pilně vyptával na všechny okolnosti, kdy viděli tu zvláštní hvězdu, ptal se také na čas, kdy se jim ukázala. Mohlo to být o několik měsíců dříve, možná o celý rok. Pokud jsme dost přesní v tom, jak chápat výraz, že přišli od východu, pak to mohlo znamenat řadu týdnů či spíše měsíců, než se dostali do Jeruzaléma.

Když nyní Herodes dochází k poznání, že mudrci nesplnili jeho přání, že se tedy nevrátili, aby mu popovídali o výsledcích svého hledání, dostává se do stavu šíleného strachu, který se snoubí se zlostí... Má strach o svou královskou pozici, nemůže dovolit, aby mu kdykoli kdokoli konkuroval, byť by to maličké dítě bylo. A pojem "židovský král", jak se mudrci vyjádřili, byl pro něho zvlášť popuzující...

Herodes tedy vzpomíná, co mu řekli mudrci. Pokud se v Jeruzalémě objevili několik měsíců nebo snad i rok po té, co spatřili hvězdu signalizující narození toho "židovského Krále", pak je třeba k této jimi udané době přidat něco do rezervy a ihned podniknout kroky k jeho odstranění!

...rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. M2,16


Náš evangelista Matouš po této tragické události, po tomto Herodově drastickém činu pokračuje možná trochu zvláštním komentářem. Ale co jiného od Matouše můžeme čekat, pokud prvními a hlavními adresáty jeho záznamu byli Židé?

Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: M2,17

'Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.' M2,18

MG k tomu dodává, že to je taky možná trochu zvláštní proroctví. Jeremiáš totiž neříká, že pláč nastane v Betlémě, ale v městě jménem Ráma. Jsem přesvědčen, že v Betlémě byl pláč také, vysvětluje nyní své porozumění těmto údajům náš průvodce. Ráma bylo asi tak daleko severně od Jeruzaléma jako byl Betlém jižně od Jeruzaléma. A Ráma patřilo k území, na kterém prorok Jr žil, mimochodem.

Představuji si to asi tak, že když vojáci odcházeli vykonat Herodův vražedný rozkaz, dostali pokyn k tomu, aby vyvraždili děti v celém okruhu těch pár kilometrů kolem Jeruzaléma. Byl to okruh o poloměru asi deset nebo dvanáct kilometrů. Herodes dal tedy nemilosrdně povražit obrovskou spoustu dětí na tomto území. Asi si nedokážeme představit pláč, jaký šel celým územím od Betléma až po Ráma.

Musela to být hrozná doba v životech těch mnoha rodin, když jen pro nenávistný strach a hněv krále Heroda ztratili své maličké.


Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě M2,19

a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." M2,20

Bůh Otec tedy ukryl svého Syna před smrtícími úmysly ustrašeného Heroda. Ale nebylo jeho záměrem, aby PJ byl v Egyptě vychováván, aby zde vyrůstal nebo aby získal zdejší vzdělání, jak tomu bylo třeba kdysi dávno v případě Mojžíše. PJ měl žít pod zákonem, pod mojžíšovským zákonem. Vždyť on jediný jej byl schopen skutečně naplnit a nedopustit se jediného hříchu...

Proto musel být včas odstaven z vlivu Egypta a přenesen zpátky do své rodné země, aby tu vyrůstal a aby byl už od dětství spojen se svým lidem, k vůli němuž přišel na prvním místě...

Zajímavé jsou další události. Josef totiž opět potvrzuje svoji věrnost Hospodinu a také svoji oddanou poslušnost v roli, která mu byla svěřena.

On tedy vstal, vtal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. M2,21

Tahle okamžitá poslušnost se Hospodinu bezpochyby líbila, ale pro mě je tu zvláště milé, že Bůh reaguje vlídně a s hlubokým pochopením, i když se Josef v dalším příběhu chová naprosto přirozeně podle okolností, se kterými se setkává. Bůh vychází Josefovi vstříc, i když se Josef úplně normálně lidsky bojí.

Když však (Josef) uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských M2,22

a usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. M2,23

DrMG nám vysvětluje, že hebrejské slovo pro Nazaret bylo "Netzer", což znamená větvička, výhonek, nebo jak to kraličtí přeložili "výstřelek". Městečko Nazaret neslo tento název kvůli své bezvýznamnosti. To původní slovo pro Nazaret (čili slůvko "Netzer") obsahují některá proroctví, která se vztahují na Mesiáše: Iz11,1; Iz53,2-3; a Ž22,6.

Ale PJ nebyl nazýván Nazaretský jen kvůli tomu, že byl výhonkem z rodu Izai či Jesse, nýbrž proto, že vyrůstal a byl vychováván v městečku s názvem Nazaret, vysvětluje náš bohoslovec.

Nyní tedy vidíme čtyři proroctví, která se týkala zeměpisných míst spojených s původem PJe. Narozen v Betlémě, povolán z Egypta, plakali kvůli němu v Ráma a byl nazýván nazaretský. To, co se třeba samotným prorokům nebo také pilným studentům SZních proroctví mohlo zdát absurdní, to se tedy beze zbytku splnilo... Jak úžasné je BSo... Jak úžasný je sám PJ...




Matouš 3.kap.

Nyní, milí posluchači, na naši scénu, kterou soustředěně pozorujeme, vstupuje další zvláštní ale velmi významná postava.

Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti. M3,1

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2

Kdybychom měli k dispozici pouze Matoušovo ev. asi bychom se ptali, co je to za člověka, odkud přišel a možná bychom měli ještě řadu jiných závažných otázek. Matouš nám na ně nedává odpověď, protože je zaměřen především na Krále. A Jan Křtitel je pouze tím, kdo měl připravit cestu tohoto židovského Krále.

Proroctví o úloze Jana Křtitele najdeme na několika místech SZna. Jedno z nich je třeba zachyceno v knize, která v našich Biblích předchází Matoušovu evangeliu, je v proroctví Malachiáše:

Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. ML3,1

Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jak oheň taviče, jako louh těch, kdo mělí (plátno). ML3,2

Pokud jde tedy o původ JKře, od Matouše se mnoho nedozvíme, protože zde JKř vystupuje v roli posla, v roli služebníka. A když vám třeba váš poštovní doručovatel donese nějakou důležitou zásilku, taky se ho asi neptáte, kdo byli jeho předkové, či jaký má rodový původ... Záleží vám především na tom, co vám přinesl, na tom poselství. Přeberete zásilku, poděkujete a dál vás už nezajímá.

JKř sám vyznal, že je pouze posel, že je jen zvěstovatel, jen předchůdce božského Krále, kterého měl Izrael očekávat... Matouš tento pokorný postoj JKře zřetelně vyjadřuje a ukazuje nám jej jako význačný příklad oddaného a pokorného služebníka.

U JKře je zajímavé, že si o něm nečteme, že by vykonal jen jediný zázrak, nebo něco mimořádného, nadpřirozeného... A přece se k němu shromažďovaly zástupy a naslouchaly jeho slovu.

Myslím, že by to mohlo být významným povzbuzením také pro nás a pro naši dobu. Někteří věřící mají totiž přestavu, že pouhé zvěstování BSa pro lidi dneska nic neznamená... Když se lidem neslíbí nadpřirozené uzdravení nebo materiální prosperita, tak jim evangelium prostě nemá, co říci.

Ale z BSa i ze zkušenosti mnoha dnešních upřímných Božích dětí je naprosto zjevné, že není to pravda (i když nepopírám, že Bůh může kdykoli udělat cokoli chce, včetně nadpřirozených věcí). BSo, pokud se zvěstuje v upřímnosti a pod vedením DSého, je samo o sobě mocné, vždyť je ostré jako dvousečný meč, i když se kolem nedějí vůbec žádné zázraky...


JKř tedy bez jakýchkoli zázraků a mimořádností pouze vyšel na judskou poušť a zvěstoval poselství, k němuž byl pověřen. Oslovoval lidi a především jim připomínal BSo, které v té době už bylo známo. Říkal jim něco, co v různých formách říkávali proroci po celá staletí už dávno před ním: "Čiňte pokání...

Ale JKř připojuje ještě zvláštní úsloví, které v lidech očekávajících Boha vyvovalou roztoužené očekávání: "Čiňte pokání neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2

Tento výrok v sobě zahrnuje velmi mnoho. Především žádá podstatnou změnu. Stanovuje veliký požadavek na ty, kdo slyší. Čiňte pokání. Pokání je výraz, který byl v různých podobách Božímu lidu adresován vždycky, když se toulali. Je to výzva k obrácení, ke změně postojů.

Řecký výraz pro tohle slovo zní "Meta-noia" a doslovně přeloženo znamená "proměna mysli". Často se to znázorňuje obrazem, že člověk jde jedním směrem za nějakými cíli a když učiní pokání, tak se na místě obrátí a kráčí jiným směrem, za jinými cíli. Tohle je obrázek, který znázorňuje podstatu pokání...

Pokání tedy není jen poznání svého ubohého stavu před Bohem. Není to jen lítost a pláč nad sebou, jak jsem špatný. Není to jen vyznávání hříchů. Ale pokání ve své hluboké podstatě znamená především proměnu! Znamená to vykročení na novou cestu života!

V našich zeměpisných šířkách jsme si pod vlivem náboženských vlivů, které tu na nás působí zvykli chápat slovo pokání jako něco, co je adresováno velkým hříšníkům, bezbožným lidem... Ale kdybychom zkoumali výskyt tohoto slova v celém NZně, možná s překvapením bychom zjistili, že toto slovo je adresováno stejně tak židům, kteří znali PBa a věděli co měli dělat. A později je tohle slovo jako mocná výzva nasměrováno také k věřícím lidem, kteří patřili k církvi PJe! Tedy nikoli jen ateistům či nějakým tzv. neznabohům.

Velmi výrazně toto slovo vyniká z dopisů, které sám PJ adresuje jednotlivým sborům na konci prvního století prostřednictvím ap.Jana, jak je jejich znění zachyceno v knize ZJ2-3. Tam jde o sbory existující jen několik desítek let od jejich vzniku. A přesto se do nich dostala spousta všelijakých nesprávných přimíšenin, spousta pokrytectví a vlažnosti, i zjevné hříchy... Těmto sborům je tedy adresována zřetelná výzva k pokání!!

A to je výzva, kterou tu před námi nyní v našem textu Matoušova ev. vyslovuje JKř.


"Čiňte pokání neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2

Výraz "království nebeské" označuje vládu nebeských práv či nebeských poměrů nad zemí, či jak to stručně říci. Králem je nepochybně PJK. Nelze si představit království bez krále. Stejně jako je nesmyslné, aby někdo byl králem a neměl království.

Dokud tu nebyl nebeský Král, nebylo možné mluvit o nebeském království. Nyní tedy JKř předesílá, že přichází nebeský Král a proto je třeba uvažovat o jeho království a připravit se na ně. Nebeské království se přiblížilo!

Můžeme se ptát, jestli tu tedy už je to nebeské království. Náš učitel DrMG na tuhle otázku odpovídá, že ano. Ti, kdo přišli k PJKu jako ke svému Spasiteli, ti kdo jej učinili také Králem svého života, ti jsou součástí jeho nebeského království. Patří svému Králi a znají jej. PJ je však docela jiný král, než jak to známe z historie nebo z pohádek.

PJ je Králem, s nímž jeho lidé mohou mít osobní vztah úzkého důvěrného přátelství. Jsou vyzváni, aby zachovávali jeho přikázání, ale to nejsou

jejichž naplňování odráží vztah lásky ke Králi... "Kdo mě miluje, zachovává má přikázání," říká PJ (J14,15)

Nebeské království zatím ještě neovládlo tuto zemi jako celek. PJ ještě není zjevným králem na této zemi. Proto také řadu biblických míst, která se vztahují k nebeskému království nelze doslovně či příliš těsně aplikovat na naši dobu! Až zde na zemi jednou skutečně zavládne nebeské království jako jediná a jedinečná správní moc, to tu bude docela jiný pořádek!

Současný stav společnosti a celého světa nepokrytě prozrazuje, že zatím je tu, v prostoru spojeném s touto zemí, králem někdo docela jiný, někdo, kdo stojí přímo proti PJi. Proto si nemůžeme dovolit tvrdit, že království nebeské zde už nastalo. Ale buďme si jisti, že se přiblížilo, protože Král je připraven. Až přijde jeho svrchovaný čas, pak potlačí každou vzpouru a vypudí každý hřích i jakoukoli lidskou zlobu...

Království nebeské bylo velmi blízko v době, kdy JKř vyhlašoval ty výroky, o nichž jsme si četli, protože Král tu osobně byl přítomen. V té době však lidé odmítli vstoupit do jeho království a podřídit se mu jako svrchovanému Panovníkovi nade vším... Jeho konec z lidského pohledu byl velmi neslavný. Neboť byl popraven jako největší zločinec své doby a nad jeho hlavou jako označení viny visel nápis "Král židů"...


Když nám Matouš vypráví tento příběh, nemůže podle svého zaměření jinak, než se stále znovu ohlížet do Písem svatých a ukazovat, jak to vše, co se děje, je naplněním prorockých výpovědí...

Když tedy náš Matouš hovoří o JKři a o jeho úloze, hned má před očima texty, které tohle všechno předpovídaly.

Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti. M3,1

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2

To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izajáše: 'Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' M3,3

Tímto je tedy blíže charakterizována úloha JKře. V tomto Matoušově záznamu jde o citát z proroctví Iz. Je to citát, který zapadá od zvláštního výrazného kontextu. 40.kap.Iz totiž otevírá jakoby úplně nový úsek oproti tomu, co bylo napsáno v předchozích třiceti devíti kapitolách. Po všech pohrůžkách či hrozbách zaznívá slovo povzbuzení.

"Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh. Iz40,1

Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Iz40,2

Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Iz40,3

Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. Iz40,4

I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa." Iz40,5

Tohle byla tedy Boží touha, aby se Izrael a s ním především Jeruzalém vzpamatoval... Na místo toho však zanedlouho uvidíme slzy Božího Syna, který pláče nad svým lidem a nad odmítnutím, s jakým se postavil k Boží milosti... Jak zareagujeme na Boží milost my dnes? Přijmeme ji? Využijeme ji? Nebo ji necháme tak a budeme se pídit po svých věcech? Jde tu dozajista především o milost ke spáse, ale i pro nás spasení je tu čas milosti, kdy můžeme s radostí svému Králi poslušně sloužit a prokázat mu tak svou vděčnost a lásku... Jak nakládáme s časem milosti?


Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. M3,4

Pokud jde o tento "stručňoučký" popis, vidíme JKře jako velmi zvláštního člověka. Jednak je zvláštní už na první pohled, protože je nezvykle oblečen, a navíc se dozvídáme něco málo také o jeho zvláštní stravě. Rozmanité zvláštní postavy a taky různé zvláštní formy chování proroků můžeme potkat na stránkách SZna. DrMG nám tu říká, že JKř je svým charakterem typickou SZní postavou. JKř jakoby vystupoval ze stránek SZna a přecházel do NZna... Musíme říci, že JKř je posledním SZním prorokem!

Podívejme se, jak na něj reagují jeho současníci. Přestože vzhled a život JKř je velmi zvláštní, a přestože jinak nemá žádné mimořádně přitažlivé projevy kromě slova, které zvěstuje, lidé reagují velmi živě, velmi aktivně:

Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, M3,5

Upřímně řečeno, to je silné slovo: vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu. Co je na tomhle podivínovi tak atraktivního, že se za ním hrne celé město a zástupy i z větší dálky? A není to tak, že by se Jan sám postavil někam na náměstí a tam přesvědčoval lidi. Naopak lidé z města vycházejí kamsi ven za město za ním! Co jim ten Jan slibuje? Co jim nabízí? Čím je zajímavý kromě svého exotického vzhledu a způsobu života?

Četli jsme si už, že JKř bez jakýchkoli zázraků prostě volal lidi k pokání. Volal je, aby proměnili své smýšlení a způsob svého života, protože se přiblížilo nebeské království. A upřímní lidé tehdy porozuměli, odpověděli na toto volání. Mnozí byli dotčeni v srdcích. Boží Duch mocně působil, i když tu není nejmenší zmínka o zázracích. Boží moc je totiž nejslavnější především v tom, co koná v srdcích lidí, nikoli jen s jejich těly...

Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, M3,5

vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. M3,6

Tohle je vlastně velmi jednoduchá charakteristika smyslu Janova křtu. Lidé, kteří byli Slovem tohoto proroka dotčeni ve svých srdcích, přicházeli a dávali se křít na znamení, že své hříchy vyznávají a že je chtějí opustit. Že chtějí začít žít jiný život.

V některých rysech může tento tzv. Janův křest připomínat křest, který používali pak učedníci PJe jak to zachycují Sk. Nicméně dále si ukážeme rozdíly, které jsou zřetelné...


Když přicházeli různé lidé (když přicházel celý Jeruzalém), JKř prostě všechny vedl k pokání. A když vyznávali své hříchy, prostě je křtil. Nyní však přicházejí zvláštní skupiny lidí, na něž Jan reaguje až překvapivě tvrdě:

Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? M3,7

Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. M3,8 (ekum.!)

Představte si, že by kazatel v neděli ráno v kostele nebo ve shromáždění vstal a přítomné by oslovil: "Pokolení zmijí!" Předpokládám (pokračuje v načaté imaginaci náš starý učitel BSa), že staršovstvo a diakoni by se ihned ohlíželi po jiném kazateli...

Nutno uznat, že na náš vkus je to vyjádření JKř opravdu příliš silné. A mějme přitom na paměti, že tohle oslovení je adresováno nikoli prostému lidu někde v kostelních lavicích, ale důstojným farizeům a saduceům, kteří se obvykle pokládali za znalce Písma a kromě toho především za zvláštní třídu zbožných lidí v Izraeli...

Když ovšem tihle lidé přišli a hlásili se k tomu, že chtějí být pokřtěni, pak musejí počítat, že s tím "křtem pokání" (jak se někdy Janovu křtu také říká), souvisí nejen nějaký viditelný akt před lidmi, nebo třeba před vlastním svědomím, ale současně také změněný život. Tedy že i vnější život těchto lidí má nést ovoce, které tomu hlubokému vnitřnímu pokání odpovídá.

Tito jmenovaní se navíc obvykle opírali o svůj původ.

Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!' 'Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. M3,9

JKř se tu tvrdým slovem dotýká lidí, kteří se odvolávali na svůj původ, na to, že jejich původ by jim měl pomoci ke spáse, že by jejich původ měl přispět k tomu, aby se líbili Bohu...

Mimochodem, neslyšeli jste i v naší době některé lidi, jak se v souvislosti se svou pozicí před Bohem odvolávají na to, v čem se narodili? Dokonce musím říci, že nejednou se tento prvek určité deformující pýchy objevuje i u dětí věřících rodičů, které mají dlouhý křesťanský rodokmen, abych tak řekl. Nebo jejichž rodiče či prarodiče byli nějak význační ve svém sborovém prostředí... Takoví lidé si totiž často připadají, že když v určitém způsobu života vyrůstali od mala, když byli v kdečem vyučeni a když docela zblízka sledovali leccos, tak že tím snědli všechnu moudrost světa (nebo aspoň křesťanského světa). Přitom se však záhy ukáže, pro jejich pýchu a všemohoucí chytrost s nimi prostě nelze spolupracovat...


Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!' 'Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. M3,9

JKř zde tedy oslovuje židy, kteří znali cestu, kteří věděli, jak žít před Bohem, a také věděli o Mesiášovi, který má přijít... Oni sice byli pokrevními potomky Abraham, ale jejich život příliš nevyznačoval podstatu Abrahamova života, i když se hrdě prohlašovali za jeho potomky a tak si v podstatě oprávněně přivlastňovali všechna velká zaslíbení, která Abraham obdržel...

JKř však ukazuje, že být Abrahamovým synem, či Abrahamovým potomkem, to není jen pokrevní záležitost, ale především záležitost srdce, záležitost víry. Mohou-li být z kamení stvořeny děti Abrahamovi, jistě to lze brát i doslovně, protože Bůh může i tohle udělat... Ale rozumím tomu především v oblasti víry, jež byla význačným principem Abrahamova života. Což pro židy nebyli kamením pohané, kteří pak uvěřili v Krista a stali se tak Božími dětmi? Byli pro ně kamením na cestě, stali se pro ně překážkou v jejich rozletu a v jejich pýše... A přitom to byli Abrahamovi praví synové, pokud šlo o jejich víru... Tak se také my stáváme v tomtéž smyslu Abrahamovými dětmi...

Tedy těmto lidem z vyvoleného národa JKř adresuje tvrdé slovo, k němuž přidává ještě tvrdší:

Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. M3,10

BMG upozorňuje, že NZ se častěji zabývá otázkou nesení ovoce ve smyslu přímého důsledku stavu stromu, který to ovoce má nést. Pouze ovocný strom může nést ovoce. Kořen a ovoce spolu úzce souvisejí a není možné je oddělit. A právě o tom tu JKř hovoří, když oslovuje tyhle nábožné lidi. Ukazuje, že jejich ovoce ukazuje, co jsou zač. A podle toho s nimi bude naloženo...


V našem čtení Ev.M. se pomalu dostáváme k okamžiku, kdy na scénu vystoupí někdo, kým celá ta scéna bude naplněna. Vystoupí někdo, kdo větší, než koho jsme dosud viděli, byť by byl veliký... Není pochyb o tom, že JKř byl ve své době doslova veliký. Ale nyní se blíží někdo větší, mocnější, významnější. A pokorný Jkř jej předznamenává mimo jiné těmito slovy:

Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. M3,11

Náš učitel a průvodce v těchto pořadech, DrMG teto výrok JKř komentuje slovy, že to "A" trvá už bezmála dvě tisíciletí. Tedy to "A" ve slovní vazbě on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Nyní je doba DSého. Každý, kdo přijímá PJKa, je současně ponořen do DSého. Není možné stát se Božím dítětem a přitom nemít DSého...

Pokud jde o křest ohněm, náš kazatel vysvětluje, že tento křest bude probíhat při druhém příchodu PJe. Křest ohněm hovoří o soudu, jenž ve svůj čas přijde...

Někdo možná spojuje křest DSým a křest ohněm s letnicemi, tedy s chvílí, kdy byl DSý vylit a kdy učedníci mluvili jinými jazyky a současně se ukázaly jakoby ohnivé jazyky... Byl to však opravdu křest ohněm, o němž zde hovoří JKř? Přátelé, přečtěte si ten text ve Sk2,2-3 ještě jednou, nabádá nás MG...

Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde byli. Sk2,2

A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; Sk2,3

Ještě přidám kral.:

I stal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli. Sk3,1

I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. Sk3,2kral.

Všimněme si tedy, že to ve skutečnosti nebyl vítr! A nebyl to ani oheň! Nýbrž pouze zvuk, "jako když se žene vítr", a jazyky "jako oheň". Odtud je tedy jasné, že zde nejde o naplnění toho Janova proroctví, čili skutečný křest ohněm.

Dovolte tedy, abych zopakoval, že křest ohněm nastane při druhém příchodu Krista. JKř tuto myšlenku soudu totiž rozvíjí ještě dále v následujícím verši, který také hovoří o ohni:

Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm." M3,12


V tomto okamžiku se, milí posluchači, dostáváme v Matoušově záznamu k momentu, kdy na scénu vystupuje ten, o němž se zasněným pohledem plným naděje hovořil celý SZn. Zní to docela prostince:

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. M3,13

Po té, co jsme si trochu více všímali významu Janova křtu, si zřejmě přirozeně položíme otázku: Proč přichází PJ, aby se dal pokřít? Copak taky chce vyznávat nějaké hříchy, jako všichni ostatní, kteří sem za JKřem přišli? Či on může vyznávat nějaké hříchy? Vždyť žádné nemá! Reakce samotného JKř tyto naše otázky a pochybnosti jasně formuluje:

Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" M3,14

Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá (ř: všechnu spravedlnost)." Tu mu Jan již nebránil. M3,15

Proč byl tedy PJ Janem pokřtěn? Různí lidé mohou k této otázce vyjádřit různé odpovědi, ale pokud budeme čerpat z textu, který máme přímo před sebou, je zde prvotní důvod formulován dosti zřetelně (kral.): neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.

PJ se tu zcela ztotožňuje s hříšným lidstvem, vysvětluje náš DrMG. Už Izajáš prorokoval, že ON (Mesiáš) bude počten s přestupníky (Iz53,12). A my tu vidíme Krále, který je Králem nebeského království, jak se ztotožňuje se svými poddanými, abych tak řekl, se svým lidem. Vstupuje do vody, jako jeden z nich.

Ano, křest znamená ztotožnění a já věřím, že to byl také primární smysl toho, že se PJ nechal od Jana pokřtít, vysvětluje náš kazatel. Přestože PJ byl svatý a bez hříchu, přestože nemusel z ničeho činit pokání, a proměňovat své smýšlení, on se dal pokřtít, aby se naprosto ztotožnil se svým lidem.


Druhý důvod, proč se PJ dal Janem pokřtít, můžeme vidět v tom, že ponoření ve vodě je symbolem smrti, vysvětluje dále náš učitel. Možná si vzpomenete na žádost Jakuba a Jana spojenou s tím, že by měli sedět po pravici a po levici PJi v jeho království. PJ jim tehdy odpověděl zvláštním výrokem:

Ježíš však odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít? (var: Nebo být pokřtěni křtem, kterým já budu křtěn.)" Řekli mu: "Můžeme." M20,22

Praví jim: "Můj kalich budete pít (var: a křtem, kterým já budu křtěn, budete pokřtěni), ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec. M20,23

PJ tu hovoří ještě o jakémsi kalichu, který bude pít, a podle některých rukopisů také o jakémsi křtu, jímž teprve bude pokřtěn. Potupná smrt PJe je křest, jímž byl pokřtěn, vysvětluje náš kazatel...

A ještě je tu třetí důvod, proč se PJ nechal od Jana Křtitele pokřtít, jak nám to vysvětluje MG. PJ v tomto okamžiku mimo jiné vstupuje do kněžské úlohy. Tady bychom museli podrobněji nahlédnout do náležitostí, které souvisely s kněžskou úlohou. Ale mimo jiné s ní souviselo obřadné omývání, které se v jistém průmětu někdy spojuje s myšlenkami o křtu.

Pokud jde o podstatu té kněžské úlohy PJe, AP ji vyjádřil takto:

Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. 2k5.21

Raději ještě kral.:

Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm. 2K5,21

Kněžská úloha souvisela se spojením člověka a Boha. A v tomto verši je zase ukázka ztotožnění PJe s námi hříšnými lidmi. Nejen v tom smyslu, že se stal člověkem, ale také v tom, že se za nás (na našem místě) stal hříchem!

Stejně tak se my mám ztotožnit s ním. O tom pak bude pojednávat křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, k němuž se při čtení M ještě dostaneme.

Pokud jde o to naše vědomé ztotožnění s PJem náš kazatel nám připomíná 1P3,21, kde je na pozadí příběhu Noeho řečeno tohle:

To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělené špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme - na základě vzkříšení Ježíše Krista, 1P3.21

Být spasen, znamená být "v" Kristu, být s ním ztotožněn. A jak se dostaneme "do" Krista, abych tak řekl? Jak s ním můžeme být ztotožněni? Inu skrze Ducha Svatého.

Vraťme se ale k našemu textu. PJ přichází a dává se od Jana křtít se zvláštním, ale výslovným odůvodněním: Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.


Závěr 3.kap.M vyznívá velmi zvláštně. Děje se tu něco historického, něco epochálního...:

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. M3,16

A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." M3,17

Zde vidíme manifestaci, či společné zjevení celé božské trojice. Když PJ jako Bůh-Syn po Janově křtu vystupuje z vody, vidí Boha-DSého sestupovat jako holubici, jak na něho přichází. A kromě tohoto znamení tu současně z nebe zní zřetelný hlas Boha-Otce.

Toto slyšitelné svědectví, které sám Otec vydává o svém Synu, je úžasné: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo. M3,17kral.

A Jan vzpomíná na všechno, co jako učedníci PJe viděli a slyšeli. Není nikde řečeno, že učedníci viděli tuto scénu (i když to není vyloučeno), ale vnímali různé jiné události, při nichž neoddělitelné spojení Otce a Syna v Duchu svatém bylo nepochybné...

Ta Janova vzpomínka má na začátku jeho 1.ep. tuhle podobu:

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. 1J1,1

Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. 1J1,2

Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 1J1,3

To píšeme, aby naše radost byla úplná. 1J1,4

PJ je tedy v našem výchozím příběhu podle Matoušova záznamu zcela ztotožněn s lidmi a po křtu zde nyní stojí jako Král, kterého sám Bůh ke kralování určil... Jaký je to Král?! Je to ten, který je hoden vší pocty a chvály... I když tu stojí prostý, nepoznaný...

**

Pojďme dále, milí posluchači, za hlasem Matoušova evangelia. Pán Ježíš se narodil na této zemi a ve všem se ztotožnil s námi lidmi, přestože jeho pravý původ byl vskutku božský. Vyrůstal a rozvíjel se snad jako každé jiné dítě. Jediné v čem se lišil, byla hříšná přirozenost. PJ se nikdy v ničem nedopustil hříchu. Když se dal pokřtít, zařadil se tak mezi hříšníky, i když sám svůj vlastní hřích neměl. Udělal to, aby se s nimi ztotožnil, aby dal najevo, že je tu kvůli nim. Postavil se tedy do jedné řady s nimi, i když sám byl dokonale svatý...

Po této situaci PJ vstupuje do zkoušky, která má prokázat, zda jako ten Král nebeského království je způsobilý obstát.

Původní řecké slovo, které se překládá mimo jiné českým "pokušení" má podle našeho učitele DraMG ve skutečnosti dvojí hlavní význam. Jednak tedy skutečně pokušení, jehož cílem je vlastně "svod", svedení ke hříchu. To je něco, co nás tlačí k tomu, abychom v různých situacích ustupovali ze svých pozic, ze svých rozhodnutí a přibližovali se, nebo přímo vstupovali do hříchu.

Nyní je v dalším textu před námi situace, kdy se PJ do takové situace dostává. Přichází kníže tohoto světa (J14,30), ale nic na něm nenachází. Protože on je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, Žd7,26

Druhý význam toho původního slova je "zkouška". Bůh totiž nikoho nepokouší ke zlému (Jk1,13). A pokud je někde řečeno, že Bůh např. zkoušel Abrahama, pak to nebylo pokušení, ale v podstatě text. Bůh prověřoval Abrahamovu víru, jak daleko až zajde... (A Abraham se skvěle osvědčil!)

Nyní se tedy dostáváme k textu, kdy má také PJ být podroben zkoušce. Bude to zkouška, kterou lze těžko srovnat s našimi lidskými zkouškami, jimiž tu a tam procházíme. DrMG tu uvádí příklad, že čím kvalitnější předmět, nebo materiál se má zkoušet, tím náročnější je zkouška, která se na něm vykonává, aby se prokázala jeho kvalita. Podobným způsobem, když má být nyní prověřen Boží Syn, bude to zkouška těžkého kalibru...

Ještě je zajímavé toto pokušení vidět ve vzdáleném srovnání s vůbec prvním pokušením, které nastalo v ráji, upozorňuje nás náš kantor. Eva s Adamem byli vystaveni pokušení za ideálních lidských podmínek, v nepředstavitelně přebohaté zahradě Eden. Zatímco PJK je pokoušen na poušti a ještě po čtyřiceti dnech půstu, čili hladovění... Jaký to kontrast proti situaci Evy a Adama...


Po té co Bůh - Otec prohlásil PJe za svého milovaného Syna, v němž našel zalíbení, si čteme tento záznam:

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. M4,1

Z ďáblovy strany tu byl jasný záměr. Pokoušet, svádět, přivést ke hříchu, zničit Božího Syna... K tomu volí mimořádně rafinované prostředky.

PJ se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. M4,2

Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." M4,3

Tohle je v podstatě stejný princip pokušení, jakému byla vystavena kdysi Eva v ráji. Je to fyzické pokušení. Viděla krásné ovoce, které se také zdálo být dobré. (1M3,6) PJ je tu pobízen, aby ve své tísni, kdy je nepředstavitelně zesláblý, použil svou moc pro sebe a z kamenů zázrakem udělal chleby. Ďábel věděl, že v případě PJe nejde jen o nějakou žádost po barevném chutně vyhlížejícím ovoci, které bylo zakázané, ale že tu jde o skutečnou a velmi vážnou životní potřebu!!! V tom je nápadný rozdíl pokušení v těchto dvou případech.

Reakce PJe na toto pokušení je však jednoznačná.

On však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'" M4,4

To je citát z 5M

...Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. 5M8,3

PJ tedy bezpochyby znal 5M a také věřil, že to je Bohem inspirované slovo, které má autoritu i před Božím protivníkem...

Pak ovšem přichází druhé pokušení...


Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu M4,5

a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen'!" M4,6

PJ velmi dobře znal BSo, jak jsme viděli. Ale také ďábel znal BSo. Už kdysi dávno v ráji citoval Hospodinovy výroky a k nim přidával své dodatky, kterými pak vlastně Evu zmátl... Tento citát v ústech ďábla vychází z Ž91:

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, ž91,9

nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. ž91,10

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. ž91,11

Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; Ž 91,12

Všimli jste si, do jakého kontextu ďábel zařadil toto slovo? Jak je vlastně pokřivil, zneužil? Ten kontext nelze vynechat. Není možné vytrhnout jednu větičku a na ní postavit své úvahy či své konání...

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, ž91,9

nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. ž91,10

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. ž91,11

Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; ž91,12

Je tu řeč o praktickém životě oddané a věrné služby Hospodinu. Nikoli o nějakém předvádění moci, na povel. Je tu zaslíbení Boží ochrany, ale nikoli zaslíbení o účinnosti pyšného předvádění moci, když se někdo vrhne dolů z vrcholku chrámu...

Vždycky je to něco děsného, když ďábel bere do úst BSo... Náš učitel DrMG tento moment hodnotí jako pokušení duchovního rozměru. A jaká je reakce PJe?

Ježíš mu pravil: "Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'" M4,7

PJ se odmítá poddat takovému předvádění své moci, nebo takovémuhle nesmyslnému dokazování, že je Boží Syn... Vždyť by šlo o zneužití BSa a Boží moci. BSo, které v této sebeobraně cituje, pochází opět z 5M.

Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse. 5M6,16


Dvojí pokušení nasměrované na Božího Syna, na Meisáše, satanovi nestačí. Připojuje ještě třetí:

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu M4,8

a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." M4,9

Satan tedy PJi ukázal všechna království světa a jejich slávu. DrMG tomuto pokušení dává přídomek, že je psychologické, neboť má vést k propuknutí žádosti po moci a slávě. Vždyť se nejednalo o nic menšího než právě o všechna království světa! Je vidět, že satan nešetřil. Žádné troškaření, jak se říká. Prostě vsadil všechno, na to, aby PJe zbavil spasitelného poslání, k němuž na tuto zemi přišel...

BJV tuto formu pokušení srovnává s tím, co satan v ráji nabízel Evě:

Had ženu ujišťoval: "Nikoli nepropadnete smrti. 1M3,4

Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budet jako Bůh znát dobré i zlé." 1M3,5

Všimněme si, jak reagoval PJ.

Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'" M4,10

Náš učitel v této souvislosti připomíná SZní texty, které usměrňovaly vztah pravých Izraelců nebo obecněji pravého Božího lidu k Hospodinu.

Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu budeš přísahat. 5M6,13

A potom ještě:

Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, k němu se přimkneš a v jeho jménu budeš přísahat. 5M10,20

On je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou čunil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. 5M10,21


Na tomto místě, vlastně před poslední větou tohoto našeho dílčího příběhu z Matoušova evangelia, bratr kazatel MG poznamenává, že mnoho věřících lidí dnes trpí různými slabostmi a stěžují si, že nežijí vítězný život v různých situacích a pokušeních života... Mnozí jsou z toho smutní a bezradní, mnozí už rezignovali a nechávají se unášet životem, jak to prostě samo jde... Když se občas v něčem podaří nepodlehnout pokušení, je to dobré, když ne, tak už celkem o nic nejde... Však co, všichni jsme slabí lidé...

DrMG podle svých zkušeností s věřícími lidmi docela jednoduše a otevřeně říká, že příčinou takového stavu přečasto bývá ignorance, neznalost BSa. Všimněte si, že náš Pán v každém pokušení vždycky odpovídal BSem. Není pochyb o tom, že BSo, které čteme za působení DSého, má odpovědi na naše otázky ve všech sférách života.

To neznamená, že já vám odpovím a dobře poradím ve všech vašich problémech, brání se případnému útoku náš pastor. Už vůbec to neznamená, že váš psycholog, nebo váš psychiatr vám dá odpověď na vaše trápení. Ale vždy mějme na paměti, že sám Bůh má svou odpověď a není to jen něco nekonkrétního, něco neurčitého, obecného, ale pokud s ním žijeme a jsme mu blízko, pokud známe jeho hlas, abych tak řekl, můžeme jeho odpovědi vnímat velmi osobně a naprosto konkrétně, i když nikdy nebudeme zbaveni odpovědnosti za všechna rozhodnutí, která v životě učiníme...

Ta Boží odpověď vždycky bude vycházet z BSa. Nikdy nebude stát proti němu. A pokud stojíme o Boží odpovědi, pokud stojíme o to, abychom slyšeli ten tichý Boží hlas, jak tomu zde nyní říkám, pak potřebujeme každý z nás osobně a pilně studovat BSo, Bibli.

Opakuji, domáhá se naší pozornosti MG, že PJ satanovi v pokušení odpovídal BSem. Jestliže s touto nejmocnější zbraní proti pokušení vycházel sám Boží Syn PJK, nemůžeme si dělat iluze, že před Božím i lidským nepřítelem obstojíme s něčím menším, než je BSo...

Po té co PJ třikrát použil tuto mocnou zbraň při svém pokušení, vidíme v poslední větě tohoto příběhu výsledek:

V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. M4,11

Lukášův záznam tohoto příběhu však končí ještě malým dodatkem:

Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle. L4,13

Náš učitel usuzuje, že tímto tedy neskončilo veškeré pokušení, které ďábel na PJe políčil. Ale že přišel možná hned na druhý den... O tom si ovšem nic nečteme. Toto bylo na začátku služby PJ to nejsilnější, nejtěžší... Zdaleka to ovšem nebylo nejtěžší v jeho životě vůbec... Není pochyb, že zkouška, která přišla na PJe v době před jeho zatčením, v průběhu těch soudů a všeho, co s tím bylo spojeno, a zejména snad v průběhu ukřižování, byla mnohem, mnohem těžší...


Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. M4,12

Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, M4,13

PJ tedy odchází z oblasti Jeruzaléma, protože JKř je Herodem zatčen a uvržen do vězení. Vidíme jej že přemisťuje těžiště svého pobytu a své práce z jihu na sever, z Nazaretu, svého domovského města, do Kafarnaum.

Matouš nám o tomto přesunu PJe nepodává podrobnější zprávu. To je zajímavou ukázkou principiální skutečnosti, že čtyři evangelia neměla za úkol se navzájem překrývat, prostě říkat totéž, ale měla se navzájem doplňovat, ukazovat pohled z několika stran. Každé z nich mělo určité konkrétní poslání. A přitom žádné z nich, zdůrazňuje drMG, nemělo být prostou biografií, čili životopisem PJe.

Z Matoušova záznamu to není zřejmé, ale jiná podání evangelia nám ukazují, že odchod PJe do Kafarnaum sovisí s odmítnutím, kterého se PJi dostalo v jeho domovském městě Nazaretě. Ústředním místem, kde PJ pak dále působí, se tedy stává město Kafarnaum. A zůstává jím prakticky až do doby, kdy PJ šel do Jeruzaléma a byl tam ukřižován.

Pozoruhodné je to Matoušovo zaměření na stále nové prověřování jednotlivých událostí spojených se životem PJe prostřednictvím SZních textů. Tomuto zaměření odpovídá také následující verš, který vyznívá skoro jako vysvětlení důvodu toho přenesení těžiště života PJe na jiné místo, a právě na toto místo, čili do Kafarnaum...

aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: M4,14

'Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů - M4,15

lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.' M4,16

Tohle proroctví nacházíme v Iz9,1-2 a Iz42,6-7, připomíná náš biblista. A k tomu dodává, že by bylo velmi zajímavé se aspoň krátce podívat na podmíky, jaké tu panovaly, jací lidé tu žili a jaké bylo celkově i historické pozadí tohoto území. Už to označení Galilea pohanů má velkou vypovídací schopnost. Tohle území bylo nazýváno "pohanský venkov", protože z římského impéria sem emigrovalo mnoho lidí. Byli to lidé, kteří nectili jediného Boha Hospodina.

Řada lidí tu reagovala pozitivně na činnost PJe, ale řada lidí, ba celá města také jeho službu odmítla. Proto PJ později říká: Běda tobě Besaido, běda tobě Chorozain...

Do takového prostředí tedy PJ přichází a začíná zde svou veřejnou činnost. V čem bude tato jeho veřejná činnost spočívat? O tom hovoří následující verše...


Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M4,17

Ano, přátelé, nebeské království se přiblížilo především v osobě a díle samotného Krále, který přišel mezi své. Přišel do svého vlastního... Jak na něj ti jeho vlastní zareagují? Zatím nám tu reakce lidu není blíže popsána. Ale uvidíme ji zanedlouho.

PJ se však kromě kázání o pokání a o nebeském království velmi brzy zaměřuje ještě na jednu zvláštní činnost. A to na shromáždění svých učedníků. Po té, co se svým způsobem představil formou kázání slova, vyzývá různé lidi, aby šli za ním, aby jej následovali...:

Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. M4,18

Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." M4,19

V evangeliích vidíme, že PJ nejméně třikrát různým způsobem, za různých okolností a k různým cílům povolává tyto muže. Nebo snad lépe řečeno, adresuje jim svou osobní výzvu.

První setkání se uskutečnilo zřejmě nedaleko Jeruzaléma, v místech, kde svou službu konal Jan Křtitel. Tak to zachytil J1,35-42.

Druhého dne tam byl opět Jan (Křtitel) s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu: "Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?" Odpověděl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. J1,35-39

Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: "Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus)." Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)." J1,40-42

Druhé setkání proběhlo u Galilejského moře a je zachyceno v Matoušově textu, který si právě čteme. Tito muži tedy PJe viděli už předtím, už předtím s ním mluvili a do jisté míry poznali i jeho soukromí. Ale tehdy je ještě nevyzval k následování, pouze je pozval, aby jej více poznali, aby se podívali, kde bydlí...

Když se nyní u Galilejského moře setkávají znovu, PJ je volá, už nejen aby se podívali, ale aby jej následovali, jak jsme si četli:

Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. M4,18

Řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." M4,19

To už je něco docela jiného než jen pozvání domů na návštěvu, než jen pozvání k nezávaznému seznamovacímu rozhovoru.Tohle je už totiž výzva k následování: Pojďte za mnou. Jak tito muži odpovědí? Co s nimi tato jasný výzva udělá? Jak se rozhodnou?


Oni hned zanechali sítě a šli za ním. M4,20

Tohle je reakce na druhou výzvu, kterou těmto mužům PJ osobně adresoval. Když jsem si kdysi dávněji četl tyhle příběhy, zdálo se mi to od těch učedníků trochu ukvapené. Bylo mi divné, že se vlasně rozhodli pro následování neznámého člověka... Ale v širším kontextu Písma poznávám, že tomu tak není.

Přinejmenším u těchto dvou, které nyní pozorujeme, je zřejmé, že nešli jako nějaké hloupé ovce za neznámým člověkem, ale že měli dost času a také dost podkladů k tomu, aby se vědomě rozhodli pro následování tohoto Mistra. Jednak slyšeli svědectví JKř, kterému samu naprosto důvěřovali, protože byli jeho učedníky, pak také sami PJe slyšeli kázat a posléze dokonce byli u PJe doma... PJ se jim tedy dostatečně dal poznat. Proto jeho výzva přichází v pravou chvíli, aby mohli učinit zralé rozhodnutí, nejen nějaké povrchní, jen tak nějak na zkoušku...

A pokud za chvíli uvidíme rozhodování dalších učedníků, počítejme s tím, že třeba i když neměli tuhle předehru bližšího osobního poznání PJe, pak aspoň měli výrazné svědectví svých nejbližších, případně při tom samotném setkání měli požnost poznat to, co SZní Boží lid rozlišoval jako součást prorocké úlohy PJe... Řekl jim totiž něco, co by obyčejný člověk bez tohoto Božího pověření či daru prostě nemohl vědět...

Zatím jsme mluvili o dvou povoláních, nebo o dvou výzvách, které PJ adresoval těmto svým učedníkům. Třetí jasné povolání, jak se o něm zmínil náš učitel, přichází na řadu v samotném závěru evangelií, po té, kdy se někteří učedníci v beznaději zase vrátili ke svému rybaření. (Blíže to popisuje Marek a Lukáš). Tehdy je PJ povolává už nikoli k následování v tom smyslu, že by je dále osobně vedl, ale povolává je vlastně už k vrcholně zodpovědné službě. Volá je k apoštolství, do něhož měli vstoupit a vstoupili prakticky bezprostředně po seslání DSého...


Divím se, kroutí hlavou náš učitel, jaké lidi si to náš Pán vybral pro tak veliké poslání... A pokračuje: právě díky tomu, že jsem viděl, jak nedokonalí byli tito lidé, tito jeho učedníci, byl jsem ochoten připustit, že si PJ může k něčemu snad použít taky mě, že i mě si může vychovat a připravit pro nějakou službu...

Je to svým způsobem povzbuzení uvědomit si, že nemusíme být nějakými super-lidmi nebo snad super-křesťany, či světci aby Bůh mohl skrze nás konat své dílo. Možná z tebe PJ neudělá právě rybáře lidí, povídá DrMG, protože nejsi od téhle profese, ale třeba použije některou jinou službu, pro niž jsi připraven, nebo pro niž tě sám vystrojí...

A jako příklad uvádí náš zkušený pracovník církve jednu sestru, která skoro nebyla schopna vydat ze sebe hlásku, když měla někomu neznámému svědčit o PJi. Sama z toho byla celá smutná, že prostě k ničemu není na Božím díle... Nicméně uměla péct báječné zákusky, pokračuje ve vyprávění starý BJ. Jednou jsem jí řekl: Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že by tě Pán mohl potřebovat právě k tomu, abys pro tuhle rodinu církve pekla tyhle báječné zákusky?

Zní to možná zvláštně a taky by se mohlo stát, že by někdo jenom kvůli své lenivé neochotě překonat vlastní nechuť mluvit s lidmi něbo jinak sloužit víceméně v duchovní oblasti raději pekl buchty nebo třeba rovnal židle... Ale jsou i lidé, které Pán právě pro tyto různé praktické služby vskutku povolává a obdarovává.

Důležité vždycky je, abychom sami sebe se vším všudy (s tím, co umíme i s tím, co si třeba myslíme, že neumíme) odevzdali Pánu. Pod jeho vedením můžeme mít každý své zvláštní místo v církvi, protože každý jsme jiný a každý má od Pána trochu jiné dary pro službu, jíž je pověřen.

Obávám se, že v praxi buď pohrdáme malými službami, nebo se naopak pro svoji pýchu bojíme větších a zodpovědnějších služeb... Tento rozpor, tento zápas však obvykle vyřeší pokorné a vytrvalé hledání Pánovy tváře s upřímnou odevzdaností dělat cokoli, co bude chtít On...


Vraťme se zase k našemu příběhu, jak jej před námi pod vedením DSého odvíjí evangelista Matouš...

Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. M4,18

Oni hned zanechali sítě a šli za ním. M4,20

O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. M4,21

Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. M4,22

S těmito dalšími dvěma muži se blíže seznámíme v průběhu našeho dalšího čtení všech evangelijních záznamů. Každý z nich má totiž svoji historii, svůj temperament, své nadšení i své problémy... A to všem nám jen rozšíří pohled na skutečnost, že PJ si vybíral lidi ane ne podle toho, jaké měli kvality, ale podle toho, zda byli ochotni jej následovat, zda byli ochotni mu podřídit či přímo odevzdat celý svůj život... V tom odevzdání byl totiž jejich největší potenciál. Nikoli v tom, čím sami předtím byli...

Mezitím, jak PJ příležitostně povolával tyto jednotlivé obyčejné lidi k následování, dále vykonával také veřejnou službu pro lid, který jeho službu potřeboval. Tato jeho služba byla nejen službou jednotlivým lidem, ale současně byla zázemím, na němž se znovu a znovu prokazovalo, že PJ je mimořádně zmocněn k úloze proroka, jak to na něm mnozí poznali... Spolu s dalšími věcmí se tím však prokazovalo ještě víc. Totiž že je PJ Boží Syn...

Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. M4,23

Všimněte si, že PJ vyučuje v galilejských synagógách a káže evangelium Božího království, upozorňuje nás náš teolog. Co je to? Dobrá zpráva o království (čili evangelium království) je to, co je spojeno s osobou, s osobní přítomností tohoto jedinečného Krále. Lidé jej mohli buď přijmout nebo odmítnout.

Kromě tohoto zvěstování slova se PJ prokazoval také mocnými a především početnými činy uzdravování. Průkazem jeho svrchované moci je výrok, že uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. M4,23 Těch, kdo skutečně prožili dotek jeho lásky a moci bylo nesmírně mnoho... A nebyla překážka, která by mu stála v cestě, nebyla nemoc, na kterou by jeho moc nestačila...

Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté a uzdravoval je. M4,24

A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly. M4,25




5.kap.

Postupným čtením Matoušova Ev. jsme se, milí posluchači, dostali až k jeho 5.kap. A to je okamžik, kdy spolu otevíráme tzv. Kázání na hoře.

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. M5,1

Tu otevřel ústa a učil je: M5,2

Než se budeme zase po jednotlivých verších podrobněji dívat na předmět toho vyučování, které PJ pronesl, náš komentátor, DrJVMG nám chce v úvodu předložit nejprve celkový pohled na okolnosti a zaměření tohoto kázání PJe.

PJ vyslovil totiž nejméně čtyři taková obsáhlejší pojednání. A Matouš ve svém evangeliu zaznamenává tři z nich. Tzv. Kázání na hoře (M5-7), Tajemství v podobenstvích (M13) a vprávění na hoře Olivetské (M24-25).

Kázání na hoře, které je v textu před námi je vlastně jakýmsi průkazem Krále. Tajemství v podobenstvích ukazuje orientaci, kterou nebeské království zaujme po odmítnutí Krista. A vyprávění na Olivetské hoře jej proroctví, které poodkrývá budoucnost.

V Janově ev. je ještě čtvrté soustředěné vyprávění PJe. To pojednává o pravdách a vztazích mezi Kristovou smrtí, vzkříšením, nanebevstoupením a jeho úlohou Přímluvce před Boží tváří nyní. Mimochodem právě tyto myšlenky se nás Božích dětí v době milosti dotýkají nejvíce...

Vzhledem k tomu, že Kázání na hoře je uceleně podáno v Matoušovi, v ostatních evangeliích se nacházejí jen výtažky. A vůbec, dodává MG, je nepravděpodobné, že by PJ řadu z těchto zásadních výroků řekl jen jednou. Pokud vím, mnohé z těch pravd, které chtěl naučit své učedníky, PJ při různých příležitostech a v různých podobách opakoval. Myslím, že tohle, co máme od Matouše pěkně pohromadě sepsáno za sebou, zaznělo vícekrát příležitostně v různých situacích...

A navíc se domnívám, že to je jen stručný výtah toho, co PJ skutečně říkal a vyučoval, protože svět by nepojal knihy, které by bylo možno napsat o slovech a činech PJe...


Ještě pár věcí bych chtěl říci v rámci úvodu k následující pasáži Matoušova evangelia, uvádí další myšlenky náš učitel.

Skutečnost ultralevicového a ultrapravicového pohledu na různé otázky se netýká jen politiky, ale můžeme ji vidět také v přístupu různých vykladačů a teologů k tomuto úseku Písma. Liberálního teologa vidím hodně vlevo, povídá DrMG. Zachází s Kázáním na hoře jako s evangeliem. Počíná si, jakoby tohle byla nejdůležitější nebo snad vůbec jediná důležitá část Písma.

Před mnoha lety jsem hrál házenou s velmi liberálním kazatelem, který se později stal docela slavným ve svém působišti. Jednou mi řekl, že všechno, co z Bible potřebujeme znát a uskutečňovat je Kázání na hoře. Dokonce zašel tak daleko, že celé kázání redukoval na jedno zlaté pravidlo: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. M7,12

Když někdo řekne, že celé Písmo je shrnuto v kázání na hoře, zní to možná hezky, ale ve skutečnosti je to náboženský žvástík. Otázka totiž nezní, zda se někomu Kázání na hoře jeví jako dobré náboženství, ale spíše je tu otázka, zda to opravdu žijeme! To je důležité, pokračuje ve svém úvodu důrazně náš učitel.

Ti, kdo redukují celou zprávu křesťanství pouze na Kázání na hoře reprezentují velikou část současného liberalismu. Ale povšimněte si, prosím, že Kázání na hoře ve skutečnosti vůbec neobsahuje křesťanské evangelium! Na příklad tu nenajdete ani jediné slovo o smrti a zmrtvýchvstání JKa. A AP jednoznačně ukazuje, že tyto skutečnosti od evangelia prostě nelze oddělit!

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, 1k15.1

a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. 1k15.2

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 1k15.3

a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 1k15.4

A o kus dál pokračuje:

Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. 1k15.16

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, 1k15.17

a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. 1k15.18

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! 1k15.19

Kázání na hoře zdaleka neobsahuje evangelium o Boží milosti v PJKu, přátelé. I když nutno řící, že v tomto kázání PJe jsou před námi slova, která na jedné straně svým způsobem strhují lidská srdce, ale současně velmi příkře měří naše životy... Mimochodem je to obyčejné pokrytectví, když někdo prohlašuje, že žije podle Kázání na hoře. Bez Boží spasitelné milosti v PJKu nejsme schopni obstát ani před desaterem, a tím méně před ustanoveními v Kázání na hoře! Díky Bohu, že Kázání na hoře NENÍ naším evangeliem...


Řekli jsme si, že ultralevicový a ultrapravicový pohled na různé otázky se netýká jen politiky, ale obojí můžeme pozorovat také v podání různých vykladačů a teologů. Liberálního teologa vidím hodně vlevo, řekl nám DrMG. Zachází s Kázáním na hoře jako s evangeliem. Počíná si, jako by tohle byla nejdůležitější nebo snad vůbec jediná důležitá část Písma.

Opačný extrém, který stavím tedy zcela vpravo, pohlíží na Kázání na hoře jako by to byla snad nějaká nákaza, které je třeba se vyhnout. Zastánci tohoto názoru jednají, jakoby nám tato část Písma vůbec neměla co říci. Jeden z takových teologů ku příkladu prohlásil, vzpomíná náš kazatel, že tzv. "modlitba Páně" či tzv. "Otčenáš", pro nás nemá žádný smysl, žádný význam.

Jistě, skoro všechno lze nějak zdůvodnit a nutno říci, že Kázání na hoře nestojí v Písmu jako měřítko křesťanova života. Když člověk nenaplnil Zákon ve smyslu desatera, jak může naplnit zákon v podobě Kázání na hoře, které vlastně představuje desatero povýšené na n-tou. Ale stejně jak je extrémní stavět Kázání na hoře na místo evangelia, tak je také extrémní tuto pasáž odmítat pro jakýkoli průmět do naší doby.

Kázání na hoře samo o sobě sice stanoví krásnou a velmi vysokou morálku, ale nedává sílu dodržet ji, nedává sílu žít podle ní. AP si sám na sebe stěžuje, abych tak řekl, nebo tedy spíš vyznává svou slabost dodržet jakékoli Boží požadavky na kvalitu života člověka, na morálku... Vyberu některé verše z Ř7:

Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Ř7,14

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Ř7,15.......

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti (v mém těle), nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Ř7,18

Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Ř7,19.....

Ve své nejvnitřnější bytosti (podle vnitřního člověka) s radostí souhlasím se zákonem Božím; Ř7,22

Když však mám jednat (ve svých údech), pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Ř7,23

Jak ubohý jsem to člověk? Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Ř7,24

Tolik tedy smutné vyznání APa. Ale díky Pánu, že to není všechno. Díky mu za to, že tímto voláním poraženého nemusí skončit všechna touha po čistém životě. AP totiž pokračuje v posledním verši této 7.kapitoly Ř a pak přechází do světla následující 8.kap.

Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním (tělem) zákonu hříchu. Ř7,25

Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slavost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, Ř8,3

a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ř8,4


Život proměněný působením DSého tedy není výsledkem Kázání na hoře. O moci DSého v životě každého věřícícho tato pasáž nemluví. Nicméně Kázání na hoře obsahuje vysoký standart a praxi, která vyjadřuje Kristovu mysl, jež by měla být rovněž myslí křesťana. Principy, které tu PJ ustanovuje, jsou velmi užitečné a praktické, aby se jim jeho následovníci také v naší současné době učili. I když z tohoto poznání samotného ještě neplyne síla ke správnému jednání...

Kázání na hoře náš učitel přirovnává k nějakému výkonnému a krásnému svítidlu. pokud ovšem nemáte dostatečný zdroj elektrické energie, pak je takové svítidlo jen ozdobou bez dalšího užitku. A dejme pozor, svítidlo, které nesvítí, vytváří stín... To podstatné je totiž světlo. Čili proměněný život lidí.

Primární účel Kázání na hoře, jak je vidíme v jeho bezprostředním kontextu evangelijních záznamů a zvláště v kontextu záznamu Matoušova, je formulace zákona království. Matouš nám totiž zřetelně popisuje krále, který přišel, aby sám sebe zjevil světu. Jan Křtitel byl v dějinách jakoby královský předběžec a apoštolé byli naopak zadní voj ve smyslu králových následovníků...

Máme tedy před sebou zákony, které budou platné a rozhodující v době, kdy se Král chopí moci na této zemi, což bude doba Milénia, tisíciletého Kristova království. Obsah kázání na hoře se naplní, když přijde ten, který má právo vládnout jako Král.

Křesťan, který nazývá Ježíše svým Pánem, může uvažovat o splnění těchto požadavků pouze skrze zásluhy PJe a pouze v moci DSého. Jinak v tomto světě, který stojí výslovně zády k Bohu nebo spíš proti Bohu je jakákoli lidská snaha více než marná... Taková lidská snaha zalíbit se Bohu ve vlastní síle je totiž v podstatě vyjádřením odmítnutí Boží milosti!

Pouze evangelium Boží milosti může člověka vést k tomu, aby byl poslušný Kristu, protože toto evangelium Boží milosti proměňuje nitro každého člověka, který je přijímá, proměňuje nitro každého člověka, který se otevře PJi a vpustí jej...


Domnívám se, že Matoušův záznam Kázání PJe na hoře je pouze hrubou kostra všeho toho, co ve skutečnosti řekl, vyjadřuje své mínění náš DrMG, když před námi otevírá konečně samotný text:

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. M5,1

Tu otevřel ústa a učil je: M5,2

Všimněme si, že PJ ve skutečnosti neadresuje svá slova zástupům, nýbrž že hovoří ke svým učedníkům, protože vidí potřeby těch zástupů. Ve skutečnosti tedy připravuje své učedníky na to, že oni půjdou s tím slovem dále, že je ponesou dalším a dalším lidem, což se zanedlouho taky uskutečnilo...

V našich dnech lidé potřebují slyšet nejprve o PJKu, potřebují k němu osobně přijít. To království je dnes vlastně jaksi odloženo. Současný stav je charakterizován dobou, kdy se rozsévá semeno BSa, vysvětluje náš kazatel. Naším úkolem na světě je prostě rozsévání BSa a jednou přijde den, kdy sám Král, tedy Kristus ustanoví své království.

Pojďme tedy už k samotnému textu, který nám to království představuje:

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. M5,3

Mg vysvětluje, že tento verš nic neříká o tom, jak se stát chudým v duchu. Pouze konstatuje, že těm, kdo jsou chudí v duchu je blaze, nebo že jsou blahoslavení.

V následujících verších PJ použil to zvláštní slůvko "blahoslavený" celkem devětkrát. (Mimochodem také 14.v. 1.Žalmu obsahuje tohle slovo: Blahoslavený muž, který...) A tohle blahoslavenství svým způsobem ukazuje novou cestu. Stojí totiž jako protipól všech dosavadních hrozeb a kleteb Mojžíšova zákona.

V naší době pouze ten, kdo je spaseným hříšníkem skrze oběť PJe, pouze ten, kdo obdržel Božího svatého Ducha se může stát blahoslaveným...

Jednou jsem hrál golf s jistým zámožným mužem, vzpomíná zase náš MG. Tak mezi hrou mi řekl: Chodil jsem do kostela a byl jsem stejný pokrytec, jako všichni ostatní. Byl jsem jedním z těch, kdo ledacos znali a chlubili se Kázáním na hoře. Ale Pán mi dal milost, že jsem mohl poznat svůj skutečný stav, stav ztraceného hříšníka, který i se svými dobrými skutky prostě kráčí do pekla... Obrátil jsem se k PJi a on mě zachránil...

Ach ano, přátelé, nedejte se svést. Pouze sám Boží Duch nám může odhalit naše skutečné bohatství, které máme v PJi a v jeho Duchu. Kéž bychom se mu ve vědomí vlastní chudoby ducha skutečně celým srdcem oddali, abychom mohli více přijmout a lépe porozumět tomu, co pro nás má...


Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. M5,4

Stojí za povšimnutí, že na více místech v Písmu se setkáme s podobnou nebo stejnou myšlenkou o blaženství. Bůh prostě vnímá každé hnutí naší mysli a také na ně reaguje...

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.M5,5

Zatím tomu tak skutečně není, že by tiší vlastnili zemi. Proto zjevně slovo vyřčené v Kázání na hoře nemůžeme bezprostředně aplikovat na naši dobu. Ale v okamžiku, kdy se Kristus chopí své královské role, pak se i toto slovo naplní.

Kdo je to tichý člověk, nebo jak se můžeme stát tichými, táže se řečnicky náš DrMG. PJ byl tichý a pokorný srdcem, On zdědí všechno. My jsme dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Náš učitel zde připomíná ovoce Ducha, jak je uvedeno v G5

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, G5,22Ekum!

Tedy pouze svatý Boží Duch může proměnit naše srdce a naše životy, aby přinášely toto zvláštní nádherné ovoce. Čili i tu tichost. Tu skutečnou tichost srdce nemůže člověk vyprodukovat sám svými silami. Ta by zajisté dlouho nevydržela. Pouze Boží Duch to dokáže, když mu v našich životech ponecháme dostatek prostoru...

Křesťan, který prožívá stálé působení Božího Ducha a tu jeho proměnu, pak může v pokoře přijít a číst: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.M5,5 Odměna, která souvisí s touto kvalitou, je jednoznačně umístěna až do budoucnosti, že to není něco, co by platilo nyní...

Tato blahoslavenství, jak si je zde pomaloučku pročítáme, představují vlastně cíle, kterých Boží dítě touží dosáhnout v svém vlastním životě. I když ví, že jich nedosáhne svými vlastními silami... Mohou se stát pouze produktem, ovocem DSého...


Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. M5,6

Co takhle přirozený člověk, povídá náš starý znalec lidských srdcí. Touží někdo z lidí sám od sebe po spravedlnosti? Má někdo hlad a žízeň po spravedlnosti jako takové? Lidé s nimiž žiji, uvádí příklad náš učitel, takový hlad nemají. A pokud někdy, tak jen po spravedlnosti, která by chránila je samotné.

AP pro pyšného soběstředného člověka dost nepříjemně píše:

Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. 1k2.14

Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. 1k2.15

Vždyťkdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?? My však mysl Kristovu máme. 1k2.16

Přirozený nebo jinak přeloženo tělesný člověk je protipólem duchovního člověka, který cele spočívá v Kristu. AP o takovém píše:

Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 1k1.30

Následující blahoslavenství, které máme před sebou v 7.v., bývá často nepochopeno, protože tu dochází k záměně pojmů, předesílá náš vykladač a komentátor.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství M5,7

Často se podmínečně spojuje obdržení milosrdenství v závislosti na tom, zda sami jsme milosrdní. To však v naší době, v době milosti není pravda. Skutečnost, že jsme od Boha v PJKu obdrželi milosrdenství, vůbec není podmíněna tím, že jsme sami někomu nějaké milosrdenství činili.

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha, On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování (či milosrdenství). Zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Tt3.4-5

My máme prokazovat milosrdenství, protože bylo milosrdenství prokázáno nám. A nikoli naopak, že bychom mohli očekávat Boží milosrdenství snad za to, že jsme k někomu byli milosrdní...

MG pohled na tuto otázku v naší době uzavírá ještě citátem z 1P:

Kdysi jste 'vůbec nebyli lid', nyní však jste lid Boží; pro vás 'nebylo slitování (milosrdenství)', ale nyní jste došli slitování (milosrdenství). 1p2.10


Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. M5,8

Žádný poctivý člověk nemůže sám o sobě říci, že jeho srdce je čisté. Jak se tedy může lidské srdce, které je skrz na skrz prosáknuté hříchem, stát čistým, aby mohl člověk spatřit Boha? Jediný prostředek, který může člověka zbavit hříchu, je krve Božího Syna, PJKa.

AJan to vyjádřil zcela jasně bez jakýchkoli disputací: krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. 1J1,7

Tedy očištění od hříchu je možné jedině tímto prazvláštním nebeským prostředkem, který pro každého upřímného zájemce připravil sám Bůh v oběti svého Syna...

A PJ na téma čistoty svým učedníkům docela prakticky ukazuje návod, jak tu čistotu udržovat, jak v ní žít...:

Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. J15,3

To je to, co nás obnovuje, co nás udržuje čistými. Je to BSo. BSo skrze něž jsme se mohli také znovu narodit...

Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. M5,9

Můžete říci jméno někoho, kdo dnešnímu světu přináší pokoj? Ptá se náš přemýšlivý praktik křesťanství. Kdo dnes může přinést světu pokoj jen od válek? Tedy mír? Tím méně se ptáme: Kdo dá lidem klid do jejich duše, do jejich srdce?

Jediný, kdo přináší pokoj je velký Kníže pokoje, Kníže míru, který svou krví sjednal smíření s Bohem pro každého člověka na zemi! Kdo do toho smíření vstoupí? Kdo je přijme?

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, Ř5,1

neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. Ř5,2


Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. M5,10

Aplikace tohoto blahoslavenství do našich dnů, do těch různých protibožských režimů a také aplikace na ostatek Izraele v době velkého soužení je vcelku názorná. Ale jak tento text zařadit do kontextu království, které má přijít? Copak nebude všechno zlo vymýceno, když bude ustanoveno to králosvtví JKa?

Na tyto otázky náš učitel odpovídá, že mnohá místa Písma ukazují, že v tisíciletém království Kristově sice dojde k nápravě všech věcí, ale přecejen určitá forma zla na světě zůstane, protože to bude doba zkoušky. Mocné propuknutí zla na konci milénia, čili tisíciletého království ukazuje, že zlo bude v jisté formě ještě existovat... (Viz Zj20,7-9)

K tomu slovu PJe o pronásledování pro spravedlnost patří také ještě následující verše:

Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. M5,11

Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. M5,12

Aplikace tohoto textu je rovněž nasnadě, ale uskutečňování už není tak snadné. Matouš však ve svém záznamu na tato slova navazuje příkladem, který PJ uvedl:

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. M5,13

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Mt5,14

Boží lidé (pravé Boží děti) byli a jsou v jakékoli době solí země a světlem světa. Co se však stane, když sůl ztratí svou slanost?

Problém mnoha současných církví a zejména tedy mnoha jejich členů, upřesňuje MG, spočívá v tom, že ztratili chuť soli. Na místo toho jsou možná peprní, hořcí, kyselí nebo naopak nemístně sladcí... Nemnoho je slaných křesťanů, jak mají být. Jejich nedostatečná slanost nestačí bránit kvašení a různým jiným procesům...

Úvahy o působení soli byly už mnoha věřícím docela užitečné. Zkuste přemýšlet, k čemu je sůl nezbytná, k čemu všemu ji potřebujeme. A zkuste si tyto vlastnosti soli promítnout do úloh, na nichž by se měl podílet křesťan.

Pak budeme možná o něco lépe rozumět vyjádření PJe, že JSme (či zeslabeně řečeno měli bychom být) solí země, nebo tedy snad slanými křesťany na této zemi.


Druhé přirovnání, které na tomto místě PJ formuluje na adresu svých učedníků zní pro nás možná zřetelněji:

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Mt5,14

A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svécen; a svítí všem v domě. Mt5,15

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Mt5,16

Zajisté (dodává starý vykladač BSa), v království budou věřící světlem světa. Ale je v tom úžasné poučení i pro nás. Máme být světlem v našem okolí, ať jsme kdekoli. Z Písma samotného se dozvídáme, že tím světlem je ve skutečnosti BSo, Písmo svaté. Být světlem, znamená jsitě především odrážet pravdy BSa ve vlastním životě, ale znamená to také nést to samotné světlo BSa dalším lidem... A vyjádření PJe v tom smyslu, že se šířením světla máme být aktivní, je zřetelné, jasné:

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Mt5,16

Jsou takoví, kteří pokládají Kázání na hoře za antropocentrické, čili za soustředěné na člověka, více než soustředěné na Boha, čili více než teocentrické... Tento verš ukazuje, že i když je tu hodně řeč o lidských vlasnostech, a úloze lidí, čili následovníků PJe, přece cílem je, aby byla vzdána sláva našemu Otci v nebesích. Mt5,16

Cílem proměn, k nimž PJ své následovníky vyzývá není to, aby pak lidé byli poplácáváni po ramenou se slovy: Jsi dobrý křesťan... Cílem je oslava Boha Otce!

Kázání na hoře je tedy ve svém cíli - ve svém důsledku - teocentrické, má v centru svého zaměření Boha. V době tisíciletého království zde na zemi skutečně bude všechno takhle teocentrické, tedy všechno bude ke slávě Boha.

I v naší době, v tomto ztraceném světě bychom měli tuto věc učinit hlavním motivem rozmanitých aktivit. Tohle je kontrolní bod, podle kterého by si každý křesťan měl kontrolovat svůj život...


"Vztah království k zákonu." To je, milí posluchači, malý nadpis, který náš BJ dává následujícímu úseku od 17.v.5.kap.M.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. M5,17

Pamatujme, že částí tzv. Mojžíšova zákona čili zákona, který byl dán skrze Mojžíše, je ceremoniální zákon, tedy zákon o obřadech, apeluje na naši znalost SZna DrMG. Kristus se stal obětí za hříchy světa, Beránkem Božím zabitým před ustanovením světa. Kristus tedy nepřišel, aby rozbil, zničil, zrušil zákon, ale aby jej naplnil. Naplnil jej tím, jak žil v průběhu svého pozemské dráhy. Standart, který byl postaven před člověka, naplnil pouze PJ. A on se pro svou zástupnou oběť stal naplněním požadavků Boží spravedlnosti také pro každého, kdo v něj věří...

Boží normy se nezměnily. Nicméně jako lidé je sami svou silou prostě nejsme schopni dodržet, natož pak napravit ty, které jsme už kdy před tím nedodrželi... V této své situaci nezbytně potřebujeme záchranu, pomoc zvenku. Jedinou účinnou pomocí je náš Spasitel a Pán.

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. M5,18

Když se tedy různým způsobem, v různých souvislostech vyjadřujeme k Mojžíšovu zákonu a k jeho úloze pro život křesťana, chceme nyní na podkladě tohoto verše připomenout, že Mojžíšův zákon nepřestal platit, že nebyl zrušen. A jestliže je jinde v Písmu řečeno, že křesťan není pod zákonem, pak to neznamená, že jej může svévolně porušovat.

Zákon nám až dosud ukazuje, jaké představy má Bůh o člověku, jak by jej chtěl vidět... Zákon tedy platí, ale to podstatné, co se změnilo obětí PJe, je skutečnost, že naše lidské naplnění zákona není pro nás cestou spásy. Vždyť to není cesta spásy pro nikoho, protože nikdo Boží zákon daný skrze Mojžíše není schopen naplnit. Zákon nám pouze ukazuje, jak jsme slabí, každému poctivému člověku ukazuje, že prostě nemá na to, aby sám svými skutky PBu zalíbil.

A tak (jak to říká AP), Zákon nás právě skrze toto poznání našeho hříchu a naší vlastní bezmocnosti vede ke kříži PJe. Jediná cesta, jak naplnit Boží zákon, je skrýt se v oběti PJe, skrýt se v něm samotném. Prostě být v něm a žít v něm...


K té platnosti zákona PJ dodává tvrdé slovo upozornění:

Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. M5,19

Nikdo nemá právo rušit zákon, rušit přikázání. Ale na druhé straně také nikdo není schopen ve své vlastní síle dodržet tento zákon, vyhovět těmto přikázáním. Jediná možnost je Ježíš Kristus. V něm je očištění minulosti a současně v oddaném životě pro něho je také síla pro dnešek i zítřek. V Kristu získáváme sílu k novému životu, k novým pohnutkám... Skrze PJe a moc DSého se pak může měnit také myšlení i jednání člověka...

Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. M5,20

Toto slovo nám ukazuje na podstatu věci, jak si tu o ní povídáme. V naší kultuře je zvykem slovo "farizej" používat jako synonymum pro pokrytce. Ale ve skutečnosti mezi farizei byli upřímní lidé, kteří toužili se líbit Bohu. Propadli však myšlence, že se Bohu zalíbí svým vlastním úsilím. A v tom byl jejich problém, pro který se mnohdy do pokrytectví dostali, protože si polidsku neuměli poradit s mnoha situacemi a přitom stále chtěli vypadat dobře...

Farizeové měli vysoký standart svého života a jednání podle zákona, a přesto pro Boha nebyli přijatelní, protože sami o sobě nebyli schopni dosáhnout spravedlnosti.

V následujícím úseku svého kázání na hoře, jak nám je zaznamenává Matouš, PJ ukazuje, že chápat Boží zákon jen jako normu pro vnější chování, je krátkozraké, že to je minutí se cílem. Neboť Bůh posuzuje nejen naše vykonané činy, ale také naše úmysly, naše srdce, naše myšlenky...


Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: 'Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.' Mt5,21

Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra (bez příčiny), bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Mt5,22

Pro úplnost, bude asi vhodné kromě ekum. překl. přidat ještě jiný. Např. překlad Zelina - Jartym, vydaný Křesťanskou misijní společností 1994:

Já vám však pravím, že každý, kdo se hněvá na svého bratra (bez příčiny), propadne soudu. Kdo by řekl svému bratru: 'Hlupáku', propadne veleradě. Kdo by řekl: 'Blázne', propadne ohnivé Gehenně. Mt5,22Zelina

To je silné prohlášení, přátelé. Chce snad někdo z těch, kdo se rádi hlásí k zákonu jako k nějaké cestě k Bohu říci, že zákon zachovává v tomto smyslu? Přece není možné se odvolávat na Boží zákon a přitom jej stále porušovat. Není možné se odvolávat na kázání na hoře a přitom znovu a znovu dělat to, co se v něm zapovídá... Pokud někdo prohlašuje Kázání na hoře za své náboženství, pak bych si přál vidět, jak podle něho žije...

Pro čistý život, který se má líbit Bohu, prostě bezvýchodně potřebujeme Spasitele a Pána. Potřebujeme někoho mocného, kdo vezme do ruky naše životy, přátelé.Kdo z nás má šanci před Bohem obstát se svou vlastní silou? Bible jasně říká, že nikdo nebude před Bohem ospravedlněn pro své skutky, pro dodržování zákona...

A tak toto odhalení stavu srdce člověka před Bohem PJ dále rozvíjí a ukazuje ještě další konkrétní příklady...

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, Mt5,23

nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Mt5,24

Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Mt5,25

Amen pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledného haléře. Mt5,26

Náš komentátor pouze dodává, že PJ svým výrokem Amen pravím ti staví své učení vlastně nad Mojžíšův zákon. Nikoli v tom, že by ten Mojžíšův zákon rušil, ale v tom smyslu, že jej rozšiřuje, nebo vysvětluje, ukazuje jeho pravý smysl nejen ve vnějších viditelných činech, ale v tom, jak má vypadat srdce člověka před Bohem.

Jinými slovy PJ se zde představuje jako zákonodárce a současně jako jediný, kdo má právo zákon také vykládat, vysvětlovat do konkrétních situací.


Následující dva verše jen dále potvrzují myšlenku, kterou PJ už vyjádřil. Totiž že Bohu se jedná nejen o naše skutky, ale také - ba především - o naše myšlenky, o naše postoje, o naše motivy, které navenek vůbec nemusejí být viditelné...

Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Mt5,27

Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Mt5,28

Před mnoha lety jsem několikrát za sebou veřejně v kázání prohlásil, že nikdo jiný než PJ nikdy nebyl ani nebude schopen dodržet zákon, připomíná svou kazatelskou službu DrMG. Jednou v neděli ráno jsem tuhle větu při nějaké příležitosti znovu vyslovil a po shromáždění přišel za mnou jeden rudolící muž větší postavy a pevně pravil: "Pořád nás tu obviňujete, že nedodržujeme zákon. Chci vám říct, že já zákon dodržuji!"

Mimochodem o tomto muži mi bylo známo, že ačkoli navštěvoval naše bohoslužby, patřil k jakémusi kultu... Když mě takhle jasně vyzval k rozhovoru, řekl jsem prostě: "Dobrá, dobrá, podívejme se na to blíž." Nalistoval jsem M5,22

Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra (bez příčiny), bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Mt5,22

Rudolící muž odvětil, že tohle nikdy neporušil. Pokrčil jsem rameny, protože jsem mu nevěřil. Pak jsem v textu sjel prstem kousek dál a přečetl jsem 28.v.:

Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Mt5,28

Pak jsem mu řekl: "Milý pane, podívejte se mi zpříma do očí a řekněte mi, že jste nikdy nezhřešil ani v tomhle." Byl rudolící, když přišel, tím víc se zbarvil v tomto okamžiku. Vydal jakýsi nejasný zvuk, otočil se a odešel. Opravdu se otočil a odešel.

A tak jen opakuji svou větu, kterou stavím na zvěsti Bible, že nikdo není způsobilý k tomu, aby se Bohu zalíbil svým dodržováním Božího zákona, končí náš vypravěč svou vzpomínku.

Přátelé, Kázání na hoře nás snad v každém verši jen znovu a znovu upozorňuje, že jsme zřešili a že potřebujeme Boží milosrdenství.

V následujících verších se PJ možná trochu zvláštním způsobem ještě dále zabývá zákonem a vztahem člověka k tomu zákonu.


Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Mt5,29

A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Mt5,30

To je kruté, přátelé, velmi kruté, připouští náš vykladač. A ukazuje nám to, že prostě nejsme schopni dosáhnout toho Božího standartu, že potřebujeme Spasitele... Jeden bratr prohlásil, jak se znám, tak kdybych se hned celý osekal, stejně bych hřešil pořád dál... Vím, že to zní hrozně, ale ve skutečnosti je to pravda.

Neobelhávejme sami sebe pyšným předpokladem, že jsme schopni zachovat zákon, že jsme schopni ve své vlastní síle se zalíbit PBu. Pravda, v křesťanských kruzích si možná rádi hrajeme na svatoušky a rádi se navzájem s nejrůznějšími komplimenty poplácáváme po zádech. Ale nikdy nezapomeňme, že ve skutečnosti jsme jen obyčejní špinaví hříšníci, kteří každý den a v každou chvíli jsou odkázáni jen a jen na Boží milost.

Proto potřebujeme Krista nejen jako Spasitele, aby odčinil naši minulost, ale potřebujeme jej také jako přímluvce před Boží tváří v každém okamžiku... Díky mu za to, že se této role chopil a že ji věrně plní...

Příkré výroky PJe pokračují dál:

Také bylo řečeno: 'Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!' M5,31

Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. M5,32

Tu je vysloven jen základní princip, který PJ zřetelně ustanovuje: Jestliže se někdo rozvádí pro jiný důvod než je zde uvedeno, tak má podíl na cizoložství. To je něco, co v křesťanských kruzích zhusta zcela ztratilo svou váhu a co je v praxi pomíjeno. Nicméně v době království tento zákon bude opět platit se vším všudy. Patrně i v té době budou lidé, kteří budou chtít opustit své životní partnery a vyhledat si jiné...

DrMG nám v tuto chvíli slibuje, že problematikou biblického pohledu na rozvod se budeme podrobněji zabývat až v rámci našeho čtení M dojdeme k 19.kap. Takže hned pokročíme k dalšímu textu:


Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' M5,33

Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; M5,34

ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; M5,35

ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. M5,36

PJ říká, že máme být lidmi, kteří nepotřebují přísahat, komentu tento text náš učitel. A připojuje příběh z rodiny.

Když jsem byl chlapec, vzpomínám si, že můj otec mohl z nákupu odskočit do banky a půjčit si peníze bez jakýcholi dokladů. A teprve za několik dnů přišel, aby podepsal směnku, případně aby peníze vrátil, pokud je mezitím někde jinde získal. Dokonce mohl do banky telefonem jenom zavolat a nadiktovat číslo konta, na které mají proplatit nějakou částku... Dnes to vypadá neuvěřitelně, ale lidé v malém městě mého otce v té době znali a věděli, že cokoli slíbí, k čemu se zaváže, to prostě splní, nebo nějak zařídí... Tolik vzpomínka našeho učitele...

Dnes je to docela jinak nejen v Americe, ale i u nás. Už je to zde tak daleko, že když jsem si šel do banky zřídit nějaký účet, musel jsem kromě občanského průkazu přinést ještě originál rodného listu. Prostě jeden doklad dnes úředníkům nestačí, protože už byli mnohokrát podvedeni.

PJ zde vlastně říká, že ti, kdo mají podíl na nebeském království, si mají za všech okolností počínat tak, aby byli hodni důvěry...

MG k tomuto textu o přísaze nevysvětluje nic dalšího podrobněji, jak by si možná někdo přál. Kontext, v němž tu Matouš zachycuje slova PJe, sám o sobě dost zřetelně ukazuje, že tu vlastně nejde o nějaký zákonický zákaz přísahat, že by se snad poskvrnil ten, kdo by nyní někde přísahal, ale jedná se zde návrat k pravdě a věrnosti, jedná se o princip, který má platit v nebeském království. Že totiž všichni budou mluvit pravdu. Všichni budou věrní. Všichni budou spolehliví. Všichni budou plnit svá slova a své sliby... Pak totiž jakékoli přísahání při čemkoli jednoduše pozbude smyslu.

Tuto pasáž PJ shrhuje slovy, která jsou názorným vysvětlením záměru, aby lidé byli ve svých rozhodnutích prostě přímí, pravdiví, jednoznační...

Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého. M5,37


Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub zazub. M5,38

Toto je SZní výrok, který PJ následujícím výrokem uvádí do nového světla. Pj ukazuje nový způsob jednání mezi lidmi, nové vztahy a nové projevy těch různých vztahů mezi lidmi...

Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; M5,39

Žijete podle tohoto slova PJe? Nebo kladete odpor všemu, co se staví proti vám, ptá se nás náš vykladač. Stojí zde formulace zvláštního principu. Nicméně žijeme v době, kdy Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. L11,21 jak nám tento verš připomíná BJ.

AP prohlásil, či vlastně napsal:

Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho činů 2Tm4.14

Také ty si dej před ním pozor. Velmi se totiž stavěl proti našim slovům. 2Tm4.15

A takto bychom mohli sledovat i další počínání APa. Že totiž mnohokrát nešel vědomě do něčeho, o čem věděl, že to bude proti němu, že to bude zlé. A pokud se zlo nebo zlí lidé postavili proti němu, ne vždy je nechal jen tak působit. Nýbrž taky ozval se. Do jisté míry se domáhal svých práv... Takže zase vidíme, že vytržení jednoho verše z konextu může někoho zavést na scestí určitého extrémního výkladu.

Na druhé straně možná sami máte zkušenost, kdy vám někdo ublížil a vy jste se mu nemstili a nebránili se jeho případnému dalšímu vlivu, právě tímto chováním byl pak ten dotyčný člověk dotčen nebo dokonce zlomen v tom smyslu, že se musel zajímat o vaše motivy, o to, kdo vlastně jste, že takto jednáte... Sám AP takový příklad uvádí v Ř12:

Ale také: 'Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.' ř12,20

Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. ř12,20


Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; M5,39

a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. M5,40

Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. M5,41

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. M5,42

Znáte-li nějakého bankéře, který se odvolává na to, že Kázání na hoře je jeho náboženstvím, pak mu citujte tento verš a zeptejte se, jak daleko je ochoten v této věci zajít, navrhuje náš učitel. Pojďme zanechat nábožného pokrytectví a všimněme si, že tohle všechno jsou zákony, jejichž plné uskutečnění bude možné až v době království PJe. Když Pán bude na této zemi na svém trůnu, pak to všechno bude fungovat a lidé budou moci podle těchto zákonů žít...

V naší době bychom si prostě neuměli představit, že by ekonomika, obchod a vůbec život společnosti probíhal výlučně podle těchto podmínek. Jsou tu zachycena velká pravidla, která rozhodně mají působit na náš život. Ovšem mají působit jako celý komplex, čili ve svém úplném souboru, nikoli jen jako vytržené věty, kterými budeme posuzovat a spoutávat druhé případně taky sami sebe...

Mimochodem, je to zachování zákona, když dodržíme všechna přikázání kromě jednoho? Rozhodně ne. Musíme poctivě říci, že v této době jsou tato ustanovení vlastně uskutečnitelná. Kdo se na ně soustředěně zadívá a bude o nich a o svém vlastním životě trochu přemýšlet, zjistí jen, že prostě nemá na to, aby vyhověl těmto požadavkům...

Díky Bohu za to, že zachovávání těchto pravidel není pro nás podmínkou spásy, není pro nás cestou k Bohu... Protože cestou k Bohu je jen a jedině sám Král, Boží Syn, PJK. Nechť je nám však celý tento soubor povzbuzující ukázkou, co je správné, co tu jednou bude platit a fungovat, když se ten pravý Král dostane na zemi ke svým právům...

Současně s tímhle eschatologickým výhledem je zde však také docela praktické poučení a povzbuzení i pro nás. A neměli bychom je přehlédnout. Díky Pánu za ty, kdo mají srdce otevřené k potřebám jiných a kdo jsou také ochotni různým způsobem dávat a pomáhat... Už v historii, ale i v současné době je zjevné, že mnozí věřící, ať jsou bohatí nebo jen chudí, z upřímných darů pomáhali a dodnes pomáhají potřebným v různých sférách. Sirotčince, nemocnice, různé ústavy a také všelijaká jiná sociální práce třeba jen v osobních kontaktech po celá staletí přirozeně doprovází hlásání evangelia o spasení z milosti...


Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Mt5,43

Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, Mt5,44

abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Mt5,45

Trvám na tom, že tato pravidla jsou určena pro dobu království, opakuje své porozumění tomuto textu v širším rozhledu náš DrMG. Kázání na hoře je ukázkou, jak PJ povýšil Mojžíšův zákon na n-tou, prostě jej vyzvedl a ukázal také jeho hlubokou podstatu a původní záměr.

Kdo z nás obstál v plnění tohoto přikázání? Kdo z nás miluje lidi, kteří se chovají nepřátelsky, kteří stále znovu různými formami hledají cestu, jak se postavit proti nám... atd atd...? Takováto doporučení nebo dokonce zákony nejsme schopni naplnit sami ze sebe.

Na druhé straně jistě mnozí křesťané mají zkušenost, že Boží láska je větší než křivda, která se nám stala, nebo než zloba, která nás při nějakém bezpráví chce opanovat... A tak nejen v historii, ale i v současné době nenápadně slouží a pouta zloby lámou důvěřiví lidé, kteří se zcela oddali PJi a žijí s ním v úzkém osobním kontaktu... Tím pak z jeho přítomnosti, čili z moci DSého čerpají sílu pro takovéto lidsky nepochopitelné jednání lásky...

PJ ve své řeči pokračuje:

Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? Mt5,46

A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Mt5,47

PJ zde ukazuje, že ti, kdo vzhlížejí k nebeskému království, se nemají řídit jen podle pravidel ve své soudobé společnosti, ale mají se ve svém rozhodování orientovat podstatně výš. Jde vlastně o shrnutí těch předchozích veršů, které různě vyzývají k neobvyklému jednání, či především k neobvyklým postojům...

Vrcholem všech těchto pokynů je však zřejmě poslední verš 5.kap., který, doufám, vyráží zbraň z rukou všem, kdo by ještě dále chtěli argumentovat hezky vyhlížejícími nábožnými výroky o tom, že Kázání na hoře je jejich životním stylem, či aspoň jejich náboženstvím...

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Mt5,48

Jak je možné, abychom byli dokonalí? Sami o sobě nijak. Pokud se můžeme pro Boha stát přijatelnými, pak pouze a jedině v Kristu.

Kristus nám dává svoji spravedlnost jako nový oděv, ve kterém můžeme přistupovat ke svému Bohu, jenž se nám v PJKu stal Otcem... Ale okamžikem přijetí PJe to nekončí. Nýbrž začíná proces posvěcování, v němž máme odkládat či svlékat toho starého člověka a oblékat toho nového, jak to AP popisuje v Ko3.

Nezapomeňme však, že samo nějaké lidské snaživé svlékání starých hříšných návyků a skutků nás neučiní svatými před Bohem. Bez nového narození skrze přijetí PJe se nikdo svatým před Bohem nestane!

Pokud tedy máš nějaké pochybnosti, milý posluchači, není nic jednoduššího, než právě v tuto chvíli pokleknout před Bohem a všechno mu vyznat, otevřít se mu, přiznat mu svůj hřích a prostinkou dětskou důvěrou se chopit jeho zástupné oběti, která všechny naše hříchy zaplatila, smyla... Teprve pak v poddanosti Kristu a v moci jeho Ducha může začít ten proces posvěcování, kdy starý člověk v nás je mrtven, umírá a nový člověk zrozený z Boha se ke slávě Páně rozvíjí...

KAPITOLA 6.

6.kap.Matouše se zabývá jakoby vnějšími záležitostmi zbožnosti. V 5.kap. jsme viděli, že Král hovoří o spravedlnosti, kterou musejí mít jeho poddaní. Musí to být spravedlnost mnohem větší, než jakou předstírali farizeové a zákoníci té doby. Taková spravedlnost přichází pouze skrze důvěru v Krista.

Nyní půjde také o vnější projevy ve vztahu s jejich vnitřními motivy. Je tu řeč o velmi praktických záležitostech lidí, kteří žijí s Bohem, jako je dávání, modlitba, půst, peníze a starost o budoucnost.

Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. M6,1

I když se tu stále jedná o pravidla života pro příslušníky království PJe, jsou tu velmi užitečná doporučení i pro nás, kdo upřímně chceme kráčet za PJem i v této době milosti...

Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. M6,2

Doslovnější překlady přímo vyjadřují dost ironickou větu, kterou PJ vyslovil: Když dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou... Patrně tedy když někdo z farizeů chtěl dát někomu almužnu, vyšel na nějakou frekventovanou ulici, nejlépe na nějakou křižovatku nebo na náměstí a tam udělal svůj dobrý skutek.

Snad to dokonce probíhalo tak, povídá náš vykladač, že pokud to bylo v Jeruzalémě, tak tenhle milodárce nechal před sebou zatroubit na trubku, aby se ti chudí a všelijak potřební k němu shromáždili. Kromě toho účelu svolání potřebných to však sloužilo také k tomu, že ostatní lidé mohli pozorovat dárce a mohli pokyvovat hlavami, kolik že toho dává, jak je dobrý atd.

PJ říká, že takovíhle viditelní dárci už mají svoji odměnu. Co to bylo za odměnu? Inu jsou to ty pochvaly od lidí. Jsou to jejich uctivé pohledy, snad různé komplimenty a nevím, co ještě. Cílem je však něco jiného. My máme ve vší pokoře toužit po účasti na Boží slávě, máme se dívat na Boží odměnu.

Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, M6,3

aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. M6,4

Tohle je dost podstatný kontrast. Vytrubování a naproti tomu levice, která neví, co činí pravice... Příklady, které PJ použil, jsou vskutku velmi výstižné.


V dalším svém vyučování PJ používá dosti silný jazyk, i když se jedná o pokyny pro modlitbu.

A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. M6,5

Možná znáte lidi, milí posluchači, kteří se rádi dlouze modlí před ostatními a používají k tomu velikých květnatých slov. PJ nám zde dává námět k přemýšlení, který můžeme rozvinout v několika směrech. Především by však bylo dobré, abychom se kromě hodnocení modliteb jiných podívali také na své vlastní modlitby. V této souvislosti zejména tedy na své modlitby na veřejnosti, na hlasité modlitby při různých příležitostech...

Nejsou někdy takové, že se trochu předvádíme? Že si jimi vlastně říkáme o pochvalu těch, kdo jsou právě kolem nás? Může se to stát, a žel, stává se... Když si dovolím učinit přímou aplikaci i pro nás, tak k tomu PJ říká: amen pravím vám, už mají svou odměnu. M6,5

A pak dodává pozitivní pokyny:

Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. M6,6

Tento princip, který nám zde PJ předkládá, je možná poněkud revoluční. Především si potřebujeme uvědomit, že PJ používá pojem "Otec" pro označení či oslovení Boha. Nutno říci, že pro tehdejší židy něco takového znělo naprosto nezvykle. Přitom nezapomeňme, že ti, o nichž tu PJ mluví především, jsou občané nebeského království.

Jakým způsobem se v naší době člověk stane Božím dítětem? AJan nám dává jednoduchou odpověď:

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. J1,12

Teologovi vysokých kvalit, Nikodémovi, PJ řekl překvapitou větu, kterou tento vzdělanec na první slyšení nepochopil:

Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." J3,3

Tedy dokud se člověk nestane právoplatným Božím dítětem, pak prostě nemůže právoplatně nazývat Boha svým Otcem a přivlastňovat si všechna zaslíbení a požehnání, která Bůh ve svém Slově dává...

Ve SZně tedy oslovení Boha pojmem "Otec" nebylo používáno, prakticky nebylo známo.

A pokud jde o samotnou modlitbu, na niž se tu PJ zaměřuje, je nám řečeno, že má probíhat v soukromí a že má být upřímná, nikoli pokrytecká, nikoli kvůli druhým lidem... Mnozí věrní a upřímní modlitebníci budou jednou v přítomnosti PJ oslaveni, přestože nikdo z lidí o nich a o jejich vytrvalých modlitbách nevěděl...

Tyto pokyny k modlitebnímu životu však PJ ještě dále rozvíjí...


Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. M6,7

Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. M6,8

Jednou jsem slyšel jistého člověka, jak se modlil, vzpomíná náš zkušený pastor, a některé své žádosti opakoval snad desetkrát stejným způsobem za sebou. Přitom měl asi dojem, že tak bude jeho modlitba lepší, že ji Bůh nepřehlédne, že ji snad lépe vyslyší... PJ nám potvrzuje, že když prosíme svého Otce v nebesích o různé věci, on nás slyší. Nemusíme tedy používat mnoho slov a zejména ne prázdná slova...

Když se pokusíme o shrnutí, pak by se modliba měla z naší strany vyznačovat dvěma základními znaky: upřímností a jednoduchostí.

O upřímnosti hovoří M6,6

Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. M6,6

Pokud budeme počítat s tím, že naše modlitba je skutečně jen a jen mezi námi a naším Bohem, pak je tu snad cesta k upřímnosti alespoň v tom smyslu, že nebudeme v modlitbě předvádět nějaká řečnická cvičení...

Princip jednoduchosti, nebo řekl bych věcné konkrétnosti vysvítá z M6,7

Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. M6,7

Bůh sice zná naše skutečné potřeby, ale má přání, abychom s ním komunikovali. Nejen o našich potřebách, ale vůbec o všem, co prožíváme. V následujících verších uvádí PJ takový příklad modlitby. Než si tento příklad modlitby budeme postupně pročítat, náš učitel DrMG nám sděluje, že není přítelem veřejného vyslovování této tzv modlitby Páně. Na vysvětlenou uvádí, že asi není právě potřebné, aby zástup věřících v neděli ráno ve shromáždění houfně povstal a sborově recitoval: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes..." Když totiž tito lidé mají doma v troubě připraveno nějaké pečené maso a tak dále...

Když se takto modlí lidé, kteří mají dostatek, nebo ve skutečnosti spíš nadbytek chleba či obecně jídla nebo prostě všeho, hraničí to s tou marnomluvností, o které jsme se už zmínili, hraničí to s tím nesmyslným opakováním, které zatemňuje mysl člověka do obyčejné prázdné formy...

Nicméně modlitba, kterou si budeme dále pročítat, je něčím úžasným, co nám má sloužit jako příklad. Je to modlitba, která v každém případě má mnoho co říci také do našich dnů. Nemyslím si, že v nějakém doslovné podání, ale jako ukázka toho, co by v našich modlitbách nemělo scházet...


Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. M6,9

Otče náš,

Hned v úvodu nás náš učitel upozorňuje, že PJ Bohu říkal "Otče" poněkud z jiné pozice, než jak my lidé říkáme Bohu "Otče". Rozdíl spočívá v tom, že PJ byl se svým Otcem spojen od věčnosti a bude s ním spojen bez přestání. Zatímco my jsme byli od Boha odloučeni a byli jsme pro něho mrtví. Božími dětmi jsme se stali pouze vírou a přijetím PJe. To je to jediné, co nás opravňuje, abychom Boha takto důvěrně oslovovali...

Otče náš, jenž jsi v nebesích,

Bůh není vězněm našeho světa nebo snad našeho vesmíru. On je za tím vším nebo nad tím vším... Těžko se to dá vyjádřit, protože je zcela nadřazen prostoru. Prostor pro něho není žádnou překážkou. Pro nás je nepředstavitelné, že Bůh je současně všude, na všech místech... Bůh je na trůnu své slávy, On má vládu nade vším...

buď posvěceno tvé jméno. M6,9

MG vysvětluje: nechť je tvé jméno více svaté... Bůh je tím čím je a jeho jméno jej jen reprezentuje. Jeho jméno je stejně svaté, jako je svatý On sám. Jak tedy může být ještě více posvěceno? Jsem přesvědčen, že to posvěcení Božího jména, jména našeho Otce v nebesích je záležitost, která je úzce spojena s naším životem. Naše životy mohou Boží jméno před lidmi posvětit nebo naopak znesvětit, uvést je v pohrdání.

K potvrzení tohoto svého pojetí náš biblista připomíná SZního Abrahama, když šel do země Kanán. Na svých cestách Boží muž Abraham stavěl oltáře. Ty oltáře lidé z místních národů viděli a byly pro ně určitým svědectvím o Abrahamově orientaci... A když pak ti lidé měli s Abrahamem něco společného, zjistili, nejen že jeho život má vysokou morální kvalitu, ale poznali ještě něco víc.

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: "Bůh je s tebou ve všem, co činíš. 1M21,22

A jiní to formulovali jen trochu jinak:

Chetejci Abrahamovi odpověděli: 1M23,5

"Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží;

Celkový život Abrahama odrážel úctu a vůbec vztah, který měl se svým Bohem. Život Abrahama byl (až na některá kritická období) poctou pro Boha, pro Boží jméno. Kéž by takovou poctou pro Boha, pro Boží jméno byly i naše životy. Kéž by skrze nás bylo Otcovo jméno skutečně posvěceno...


Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. M6,10

To je to království, o kterém se Matouš ve svém záznamu tolikrát zmiňuje, když zachycuje výroky PJe. To je království, které PJ jednou ustanoví na této zemi...

O následující prosbě v této tzv modlitbě Páně jsme se už maličko zmínili:

Náš denní chléb dej nám dnes. M6,11

Modlitba, kterou si tu pomalu pročítáme, je určitou předlohou, čeho všeho se můžeme či máme v našich modlitbách dotýkat. MG zde zdůrazňuje tu myšlenku, že jde o "denní" chléb. A k tomu připomíná Izraelce, jak na poušti sbírali mannu pro každý svůj den. Nebylo možné ji nasbírat nějak moc do rezervy... Tato modlitba, nebo tahle prosba v té modlitbě, je pro nás připomenutím, že Bůh má na paměti i naše každodenní fyzické, tělesné potřeby... Ano, i takové věci mu můžeme svěřovat...

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. M6,12

PJ sám se takto nemohl modlit, upozorňuje nás náš průvodce. On totiž žádou vinu neměl, žádného hříchu se nedopustil. Mimo jiné kvůli tomuhle se nehodí, aby tato modlitba byla nazývána "modlitbou Páně". Ale vězměme to slovo sami pro sebe:

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. M6,12

Koho se toto slovo týká? Platí ve svém primárním smyslu pro nás jako cesta odpuštění naších hříchů před Bohem? Tohle je zákon, to není milost.

Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. M6,12

A já si říkám: jenom to ne, prosím Pane. Kolikrát i věřící lidé nejsou schopni nebo spíš ochotni odpustit... A MG k tomu dodává: Děkuji Bohu za to že o Božím odpuštění našich hříchů máme v Bibli i jiné verše. Např.:

buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. E4,32

A dále náš teolog komentuje: Pokud jde o věčné spasení, Bůh nám dnes odpouští na základě toho, co pro nás udělal Kristus. Nikoli na základě toho, co jsme udělali my. Tedy ani na základě toho, zda jsme odpustili druhým...

Pokud jde o aplikaci tohoto verše z M6 pro Boží děti spasené výhradně na základě přijetí Boží milosti v PJKu, pak musíme zdůraznit, že v této aplikaci nejde o spasení, nejde o záchranu pro věčnost. Ale bezpochyby jde o požehnání, o bezprostřední duchovní spojení s Pánem. Duchovní důsledky takového "neodpuštění", či jak to mám říci, mohou být dalekosáhlé, pokud jde např. o službu určitého člověka nebo celého společenství, které nechce odpustit něčí provinění...

Tady bychom asi potřebovali ještě rozvinout další biblické myšlenky o odpuštění. Zejména tedy o Božím odpuštění. Čím se vyznačuje? Jaké má charakteristiky? Co to znamená, když nám Bůh v Kristu odpustil? A co to má znamenat, když my odpouštíme našim viníkům? Čili těm, kdo se provinili vůči nám?


Dovolím si v tom vymezeném krátkém čase velmi stručně reprodukovat některé charakteristiky mezilidského odpuštění, které v jedné své knize uvádí Josh McDowel. Vzhledem k velmi častým deformovaným představám je podává pod nadpisem: "Odpuštění není..."

1) Odpuštění není pocit. Je to čin vůle.

2) Odpuštění neznamená předstírat, že se nic nestalo. Popíráním problémů se totiž nic nevyřeší.

3) Odpuštění není shovívavost ke zlému. Zřetelně to vyjádřil PJ na adresu hříšné ženy: Jdi a nehřeš více.

4) Odpuštění neznamená, že se nedostaví následky hříšného jednání.

5) Odpustění neznamená očekávat, že člověk, kterému jste odpustili, se změní.

6) Nakonec: Odpuštění vás nemůže ochránit od budoucích zranění.

Tolik tedy kratičký výtah z knížečky Joshe MCDowela pod názvem: Sex, Vina, Odpuštění.

Nyní se vám přiznám, milí posluchači, že občas mi náš přítel JVMG dělá trochu rozpaky či přímo problémy. Mimo jiné také tím, že někdy při průběžném čtení určité verše prostě vynechá. Alespoň v písemných materiálech, které mám od něho k dispozici v angličtině, se k některým veršům jednoduše vůbec nevyjadřuje a ani je necituje.

pokud jsou to verše, s nimiž vcelku není žádná potíž, tak je vám tu někdy třeba bez zvláštního komentáře aspoň přečtu. Ovšem jsou i takové verše, nebo takové úseky BSa, které spolu procházíme, u nichž by mi připadalo nepoctivé je prostě vynechat, nebo jen bez dalšího komentáře přečíst. Přestože náš učitel k nim ve svých poznámkách nic neříká.

K takovým patří nyní v naší 6.kap. Matouše verše 14 a 15, které se ještě vztahují k načaté problematice vztahu mezi naším odpuštěním bližním a Božím odpuštěním nám. (Ke 13.verši, který leží uprostřed se ještě vrátíme):

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; M6,14

jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. M6,15

MG tedy ve svém komentáři k tomuto úseku mlčí a přechází přímo k 16.-ému verši. Pokud nechceme utéci od problematického textu, pak nám nezbývá, než s modlitbou v kontextu celého Písma přemýšlet trochu samostatně, nebo nahlédnout také do jiných komentářů. Je nabíledni, že o kdečem se dá donekonečna diskutovat z různých stran...


Nejprve vezměme v úvahu, že celá souvislost (celé Kázání na hoře), je na prvním místě zaměřeno na království, které zde Kristus jako svrchovaný Král jednou ustanoví. Witness Lee vysvětluje, že 14. a 15.v. je vlastně pokračováním 12.v.

Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. M6,12 ekum.

A to všechno (čili, jak jsme si řekli, celá ta tzv. "modlitba Páně" a pasáže kolem) bude srozumitelné a logické pouze v kontextu království, jehož zákonné principy jsou zde formulovány.

Jeden z takových principů je zachyce např. také v M18:

"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. M18,23

Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. M18,24... viz pak další pokračování až do 35.v.

Ovšem pokud jde o aplikaci, čili o volné použití toho textu pro nás, pro naši dobu a pro naši situaci před Bohem (nebo jak tomu říkám, pokud jde o průmět toho textu do naší situace), pak při čtení a přemýšlení o něčem takovém na pozadí dalších NZních textů se nám jen potvrzuje, že kdyby Boží odpuštění záviselo na nás, na našich rozhodnutích (ať už na skutcích, na slovech, nebo i na našem odpuštění druhým), byli bychom na tom před Bohem velmi špatně...

MG v kontextu předchozího biblického verše M6,12 zdůraznil, že pokud jde o ty, kdo pro přijetí oběti PJe už mají Boží přirozenost, Bůh nečeká se svým odpuštěním až do chvíle, kdy se my uráčíme odpustit někomu z našich bližních. Nýbrž Bůh dal svého Syna na smrt dávno před tím, než jsme vůbec zhřešili, dávno před tím, než jsme jej žádali o odpuštění... Bůh jej už dávno před tím milostivě dal jako základnu svého vlastního odpuštění našich hříchů... To je to podstatné, co se týká našeho spasení, naší záchrany pro věčnost.

Ale pokud jde o náš niterný život s Pánem, nebo také o různou duchovní i praktickou službu, pak naše vlastní odpuštění či neodpuštění druhým lidem otevírá či uzavírá průchod Božího požehnání. Neboť, jak jsme si ukázali, BSem jsme vyzýváni, abychom druhým odpouštěli tak, jako Bůh v Kristu odpustil nám... Což neznáte ve svých sborech různé případy všelijakých křivd a hříchů a tak podobně, které se nevyřešené táhly desítky let? Což ve svých společenstvích neznáte lidi, kteří si svou hořkost neodpuštění nesou v srdci jako ochromující břímě až do hrobu? Jaká to tragédie...

Budiž nám tedy tento text, pokud jde o jeho aplikaci, novou výzvou, abychom se před Pánem vzdali svých nároků na pomstu, svých starých pocitů křivdy. A tak dále a tak dále... Budiž nám tento text přímou zřetelnou výzvou, abychom ve svém srdci před Pánem zápasili o skutečné niterné odpuštění všem, kdo se proti nám dopustili čehokoli zlého... Abychom s břemenem svého neodpuštění nemuseli kráčet životem nebo dokonce odcházet až na věčnost, jak se to nejednou stalo...


A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. M6,13

Možná znáte spíše kralické vyjádření:

I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého... M6,13kral.

Obojí vyjádření (kralické neuvoď i ekumenické nevydej) umožňuje chápání, jako by nás Bůh do pokušení někdy uváděl. MG k tomu na principu výkladu Písma Písmem připomíná, že Jk jednoznačně píše (podle ekum.):

Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. jk1.13

Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. jk1.14

Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. jk1.15

Neklamte sami sebe, milovaní bratří! jk1.16

Co se týče toho vyjádření vysvoboď nás od zlého, MG doplňuje, že v původním textu je člen, je tam napsáno: vysvoboď nás od TOHO zlého, což lze chápat vysvoboď nás ďábla... Není pochyb, že satan je dnes skutečností stejně jako byl kdykoli dříve v historii. Kdo opravdu bojuje boj víry, kdo opravdu zápasí o šíření BSa a díla Páně, či v kontextu našeho čtení řečeno: kdo usiluje o šíření Božího království, ten se obyčejně s tímto Zlým či s nějakým jeho působením v určité podobě setká.

Podle Matoušova záznamu, který si právě pročítáme je tu konec té tzv modlitby Páně. A náš učitel v závěru s odvoláním na verše předcházející této modlitbě připojuje svůj pohled, že naše modlitby by se měly odehrávat především v našem soukromí, především v tam, kde nás nikdo z lidí nevidí a neslyší.

Nejsem příliš nadšený veřejnými hlasitými modlitbami, překvapivě komentuje zkušený pastýř Božího lidu. Zvláště když vidím, že v naprosté většině sborů jsou veřejná modlitební shromáždění obyčejně nejméně navštěvována, ba otevřeně řečeno, jsou nejvíc mrtvá.

Jako pastor jsem se snažil oživit modlitební shromáždění, vypráví osobní zkušenost náš učitel, ale po nějakém čase jsem zjistil, že když dosud přicházelo padesát spících křesťanů, tak modlitební shromáždění nebude o nic živější a účinnější, když přijde sto spících křesťanů.

To, co ve skutečnosti potřebujeme, je především oživení našeho osobního soukromého modlitebního života, který se odehrává jen mezi Božím dítětem a jeho Otcem v PJKu... Teprve pak snad mohou mít své přirozené místo i modlitby společné ve smyslu veřejných...

K tomu připojím ještě svoji poznámku: Ze zkušeností nejen svých vlastních se domnívám, že podstatné oživení modlitebního života sboru mohou přinést modlitby v malých skupinách...

Na pasáž pojednávající o modlitbě nyní navazuje pasáž o půstu. Jakoby tím bylo beze slov naznačeno, že tyto dvě oblasti spolu úzce souvisejí...

A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. M6,16

Jsem přesvědčen, že půst má své místo také v životě a ve službě současných Božích dětí, zdůrazňuje BJ ve svém mimořádně kratičkém komentáři k tomuto textu a vůbec k tomuto předmětu. Ale smysl má pouze tehdy, když jde o soukromou záležitost jen mezi člověkem a Bohem.

Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, M6,17

abys neukazoval lidem, že se postíš,ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. M6,18


V dalším textu je před námi, milí posluchači, pohled na materiální věci různého druhu. Jaký k nim máme mít vztah?

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. M6,19

Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. M6,20

Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. M6,21

Řada lidí si myslí, že když se hovoří o penězích, tak jde jen o materiální věc, kterou je snad nesvaté spojovat s nějakými duchovními záležitostmi. Zase by to celé mohlo představovat docela široké a aktuální téma, ale náš úkol nyní spočívá v tom, že se jako dominantou zabýváme především 6.kap. Matouše...

Pokud jde o postoj k penězům, PJ především říká, že svůj poklad máme mít v nebi a nikoli na zemi. Totiž poklady, které máme v nebi, jsou nezničitelné a nepomíjí ani jejich tzv. morální hodnota...

A pokud jde o nějaké ty pozemské poklady, nás učitel povídá, že bychom neměli váhat vložit je vhodným způsobem do různých oblastí díla Páně, raději než třeba do prosluchých švýcarských bank.

A pokud přispíváme na Boží dílo, měli bychom se zajímat, zda to slouží k tomu cíli, aby se nám tím opravdu shromažďoval poklad v nebi. To by především mělo znamenat podíl na různých způsobech zvěstování evangelia ke spáse dalších a dalších ztracených lidí, které PB miluje...

Jestliže shromažďujeme své poklady v nebi, pak také naše srdce je v nebi. Shromažďujeme-li však své poklady na zemi, třeba v těch různých bankách, nebo v materiálních věcech, pak se také naše srdce pohybuje ponejvíce v pozemských sférách. BJ dokonce říká, že kdo má svůj poklad v bance, tak i jeho srdce je pak v bance...

Přiznejme si, že od nikoho z nás není příliš daleko pokušení, abychom uctívali majetek, mamon, nebo prostě nejrůznější viditelné věci... Budiž nám toto slovo PJe docela praktickou výzvou k novému zamyšlení, k prověření, kde je ve skutečnosti náš poklad!

Prozradím vám, milí posluchači, že následujících pár veršů v 6.kap. Matouše náš komentátor DrMG zase trochu přeskočil. Nicméně se domnívám, že jsou dobrým dokreslením toho, o čem nyní přemýšlíme a co také dále ještě následuje. Kdybychom neměli k dispozici kontext, čili verše, které předcházejí i verše, které následují, možná bychom si pustili fantazii a pořídili nějaké docela svérázné varianty výkladu. Když však zůstane v naší mysli to, co jsme právě četli, můžeme porozumět, že jde vlastně o výstižnou ilustraci:

Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. M6,22

Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné,jak velká bude potom tma? M6,23

Volněji řečeno:Na co se dívá naše oko? Na co je upjata naše pozornost? K čemu vzhlížíme?

Podle toho pak naše tělo taky koná. Podle toho pak vypadá celý náš život. V nejbližším dalším verši PJ konstatuje:

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. M6,24


V úvahách o té míře pozornosti věnované pozemským věcem PJ dále ještě pokračuje a připojuje další a další ilustrace, další zobrazení důležitých skutečností, které chce vyjádřit a podtrhnout:

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? M6,25

Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. což vy nejste o mnoho cennější? M6,26

Pravda, ptáci jaksi nemohou rozsévat ani žnout, ani dopravovat obilí do nějakých stodol, nicméně my tyto činnosti vykonávat můžeme a máme. Spolu s naším lektorem jsem přesvědčen, že tato slova nás nemají vést k zahálčivosti, neboť před zahálčivostí nás velmi vážně varují jiné texty Písma... Je zde však vyzvednuta potřeba důvěry. Je tu naznačen jakýsi poměr intenzity naší lidské snahy nebo přímo intenzity naší úzkosti o zabezpečení života k tomu, co pro nás znamená či má znamenat důvěra Bohu...

Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? M6,27

Do tohoto kontextu, kdy různí lidé a s nimi i křesťané někdy podléhají starostem o vezdejší bytí, náš kazatel zařazuje vzpomínku na jeden rozhovor. "Myslíte, bratře kazateli, že křesťan by se měl pojišťovat?" Odpověď zněla: "Myslím, že ano." A dále MG vysvětluje svůj pohled, že pojištění je jedním z prostředků, které dnes máme na to, abychom svou mysl nemuseli s úzkostí obracet do budoucna, pokud jde o zabezpečení našich rodin či zabezbečení v nemoci, ve stáří nebo v různých jiných souvislostech. Důležité je, aby nás materiální věci v našich životech nepohlcovaly, aby nám zcela nezastínily Boží věci...


PJ ve svých příměrech v této souvislosti pozemského pečování pokračuje:

A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - M6,28

a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. M6,29

Co pro nás znamená naše odívání, přátelé? Kolik času a prostoru mu ve svém životě věnujeme? Zkušený pastor připomíná opakované pronášenou větu nětkerých lidí (žen i mužů): "Nemohu přijít, protože nemám co na sebe." Zajisté, křesťan by se měl oblékat a vůbec vypadat, co nejlépe, protože vlastně to prvé, co lidem kolem sebe podáváme, je náš vzhled. Je ovšem jasné, že můžeme dlouho diskutovat, co to znamená oblékat a vypadat, co nejlépe. Ti dávněji narození vědí mnohem lépe, kolik všelijakých módních trendů se za těch pár desítek let od jejich mládí vystřídalo. Snad právě proto by mohli být vstřícní s pochopením, že současná generace má zase něco svého...

Není pochyb o tom, že PJ nás chce mít vkusně oděné, ale z našeho textu je vidět, že zde naráží nikoli na módu jako takovou, ale spíše na naše investice času, energie a vůbec pozornosti, které této sféře života věnujeme...

Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? M6,30

Materiální věci jsou sice nezbytné pro naši pozemskou existenci, ale neměly by být cílem našeho života...

V závěru 6.kap. Matouše PJ dochází k vlastnímu shrnutí toho, co dosud vyučoval:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? M6,31

Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. M6,32

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. M6,33

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení. M6,34

Pokud je tu řeč o starostech, pak jde především o takové ty úzkostné starosti, které nás často svazují a oslabují v mnoha směrech, z mnoha stran, když se jim poddáme. Jde o úzkostné starosti, které nás duchovně oslabují. Zastěňují nám důvěřivý výhled na našeho Boha, který má všechny věci ve svých rukou.

Tady pokládám za důležité upozornit, že nic z toho, co nám zde PJ předkládá, neodporuje daším biblickým myšlenkám na příklad o rozpočtu, o plánování, o perspektivních výhledech a tak podobně, jak to sám PJ na jiných místech uvádí a jak se k tomu ještě dostaneme, ale stále tu jde o ten poměr důležitosti našich starostí, stále tu jde o náš vnitřní postoj, stále se jedná o naši důvěru a oddanost Pánu i v praktickém životě...

Na závěr komentáře k této 6.kap. Matouše náš DrMG cituje jakýsi výrok: "Dnes je ten zítřek, o který jsme měli starost včera." Jak je to pravdivé pro mnohé z nás...




7.kap

Milí posluchači, v rámci postupného čtení Matoušova evang. se dostáváme do jeho 7.kap. Touto kapitolou je uzavřeno ucelené tzv. Kázání na hoře, které PJ pronesl na adresu svých učedníků za přítomnosti dalších lidí...

Nyní přicházíme k několika veršům, které otevírají téma souzení či posuzování.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. M7,1

Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. M7,2

Tyto verše byly mnohokrát skutečně špatně pochopeny, vysvětluje náš učitel. Zde použité slovo "soudit" se často chápe také jako "posuzovat", "rozlišovat", ale i "mstít" nebo dokonce "zatracovat".

Když se na tyto verše podíváme v kontextu celé kapitoly a také dalších doporučení Písma, pak zjistíme, že neznamenají nějaký zákaz dívat se na lidi a přemýšlet o nich. Ale jde tu o souzení ve smyslu přisuzování vnitřních motivů, které může lehce přerůst ve vyslovené zatracování.

Zpravidla nevím, nebo přesně nerozumím, proč bratr v Kristu dělá to či ono, povídá starý zkušený kazatel. Vidím jen vnější věci, které koná. Jak uvidíme, Bůh nám nebrání, abychom věci nazývali pravými jmény. Bůh nám tu nezakazuje odsuzovat hříšné skutky!

Prostě řečeno, když někdo stále příkře odsuzuje druhé, stane se známým v tom, že je těžko s ním vyjít a lidé budou soudit zase jej... Na takovém člověku se docela obyčejně a přirozeně naplňuje slovo, jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni...

V následujícím úseku nás pak PJ vede k pokornému srovnávání...

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? M7,3

Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ,Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka a hle, trám ve tvém vlastním oku! M7,4

Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. M7,5

PJ tu porovnává třísku, nebo stéblo s trámem. MG vysvětluje, že to poleno, ten trám v oku, bývá postoj některých lidí, kteří mají dojem, že sami všechno dělají dokonale a druzí jim jen křivdí a překážejí jim v cestě. Zakřiveni do sebe, zablokování k objektivnímu vnímání řady skutečností prostě prosazují sebe. Mnohdy aniž vlastně vědí co prosazují, protože u lidí, kteří jsou takhle zaslepeni bývá často příznakem jejich soběstřednosti právě to, že jsou ve svých vývodech a hodnoceních různých věcí velmi nestálí podle toho jakou mají právě náladu nebo podle toho, co zrovna o kom slyšeli...

Svůj stručný komentář k těmto náš učitel uzavírá poznámkou, že naším úkolem není posuzovat ve smyslu zatracování, ale mnohé věci můžeme poznat podle jejich ovoce. A tak jeden bratr prohlásil. "Nejsem soudcem, ale nemohu přehlížet kvalitu ovoce..."


Teď v rámci výkladu stojíme před obtížným dilematem, přemýšlejte sami:

Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás. M7,6

V rámci výkladu bychom měli určit, kdo jsou ti psi a kdo jsouty svině. Případně co jsou ty perly... Zajisté tu PJ nehovoří o skutečných čtyřnohých zvířatech, která se v našich zeměpisných šířkách běžně chovají. Copak máme svaté věci, které bychom dnes dávali psům nebo někdy někdo házel perly před svině?

Jsou různé situace, snad různé příležitosti nebo různá místa, kde není vhodné cokoli říkat... Kde je lepší mlčet nebo prostě odmítnout odpověď.

MG vzpomíná na jednoho člena jistého zákonodárného sboru, který býval těžkým alkoholikem. Pán jej z toho vysvobodil, když se k němu obrátil a ten člověk, teď už bratr postupně začal žít nový život. Jeho vysoko postavení kolegové o něm říkali, že se dal na jakési náboženství a že od té doby je jiný. V jistém smyslu si získal jejich respekt, ale pro jeho víru jím poněkud pohrdali.

Jednou předseda nějaké té zákonodárné komise na závěr jednání prohlásil: "Navrhuji, abychom si nyní vyslechli kázání diakona toho a toho..." Všichni se začali smát. Bratr zachoval duchapřítomnost, postavil se a pokojně, možná s laskavým úsměvem pravil: "Je mi velmi líto, ale nemám co bych dodal. Můj Pán mi řekl, že nemám dávat svaté psům ani házet perly před svině." Pak se posadil. Přítomných se to dotklo, ale pak se mu už nikdo nevysmíval. Tolik možná trochu zvláštní ilustrační příběh od našeho učitele.

Dovolte, abych upozornil, že v naší společnosti skutečně žijí psi a svině, shrnuje přímý biblický text DrMG. Co máme dělat? PJ nám nejdřív řekl, že nemáme soudit. Ale tohle zní jako soud... Východiskem jsou bezpochyby následující verše, podle nichž se máme řídit...


Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. M7,7

Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. M7,8

Jedním z největších problémů v životě řady Božích dětí bývá otázka, jak vycházet s lidmi (míněno především s nevěřícími nebo přesněji s neobrácenými lidmi) ve světě. Každý den se obrazně nebo taky úplně doslovně otíráme rameny či lokty o velké i obyčejné lidi, o pyšné i zakomplexované, o lidsky docela hodné i o různé darebáky... Jak si počínat? Jak se zachovat?

Věřím, že pokyn PJe k prosbám, hledání i tlučení na dveře se vztahuje právě na tento problém. Ty verše se zajisté mohou vztahovat také na jiné situace, ale zde mají své primární uplatnění...

MG vzpomíná na léta služby v Los Angeles. Sbor, kde sloužil, byl třicet minut od jeho bydliště. A když tak cestoval, vždycky se rozhlížel po lidech a modlil se za ně. Co jsou zač? Někteří by potřebovali pomoc, ale někteří pod záminkou prosby o pomoc drží v ruce nůž... Jak poznat lidi? Jak poznat jejich skutečné úmysly? Jak poznat jejich skutečné potřeby?

Ani nevíte, kolikrát jsem byl různými lidmi podveden, přiznává náš učitel. Nemám to duchovní rozeznání, abych předem poznal, kdo je upřímný a kdo mi lže, kdo přede mnou hraje divadýlko. Když se seznamuji s novými přáteli, vždycky se modlím, aby mě Pán vedl a učinil mi jasným, jak s nimi jednat. A vyzkoušel jsem si, že to je dobrá cesta, dobrý způsob.

Následující verše pokračují dál v této myšlence a jen nám potvrzují, že Bůh nám chce v těchto otázkách pomoci... Chce nám dát odpovědi na naše otázky a vést nás...

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. M7,7

Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. M7,8

Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? M7,9

Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? M7,10

Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! M7,11

A jakoby návrat k tomu o čem jsme si četli před tím v souvislosti s jednáním různých lidí, nyní PJ formuluje tzv. zlaté pravidlo mezilidských vztahů:

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednete s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. M7,12

Nezapomeňme, že toto tzv. zlaté pravidlo zapadá do celého předchozího kontextu. Setkáváme-li se s někým novým, potřebujeme být opatrní a očekávat na Pána, aby nás ochránil od těch psů a sviní, o kterých jsme si četli, a aby nás na druhé straně naučil otevřít srdce těm, kteří to potřebují... Nechť jsou naše kontakty s různými lidmi často a pravidelně náměty našich modliteb.

Totiž tohle zlaté pravidlo vychází z Pánovy výzvy k tomu, abychom se modlili a očekávali, že náš Otec nám chce dát jen dobré věci... V kralickém textu a dalších ten známý 12.v. začíná spojkou: "A protož".

Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš, kterýž jest v nebesích, dá dobré věci těm, kteříž ho prosí? M7,11kral.

A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činil, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci. M7,12kral.


Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. M7,13

Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. M7,14

Obraz, který před svými posluchači a nyní také před nám rozvíjí PJ, ukazuje zvláštní výběr mezi dvěma možnostmi. Na jedné straně tu je široká zdánlivě dobře osvětlená cesta, která láká a nabízí leccos krásného a na druhé straně cesta úzká, zdánlivě ponurá, která ještě vede do kopce...

Rozdíl těch cest je velmi nápadný. Ovšem také rozdíl cílů kam vedou je nápadný...

MG tyto dvě cesty ve své vlastní ilustraci přirovnává ke dvěma trychtýřům. Jeden je postaven tak, že je širokou stranou nahoře. Když do něho něco vstoupí, brzy se ukáže zúžení. Ukáže se, že to není tak růžové, světlé a krásné jak se na začátku zdálo... Ukáže se, že koncem je věčná stísněnost a záhuba. Úzkou cestu MG přirovnává k obrácenému trychtýři. Jako byste do něho něco soukali úzkou stranou. Zpočátku je to obtížné, stísněné... ale záhy se ukáže, že je to cesta ke světlu a k netušené svobodě.

Možná je to trochu zvláštní ilustrace určená k objasnění už tak názorného příkladu PJe. Ale důležitou skutečností, kterou bychom si měli uvědomit a zapamatovat, tu zůstává, že nemáme věci posuzovat jen podle jejich začátku, jen podle toho, jak vypadají na povrchu, ale máme se ze všech sil pídit také po cíli našich různých cest v životě...

na slovo o dvou cestách a napovzbuzení ke zkoumání cílů totiž bezprostředně navazuje tohle varování PJe:

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. M7,15

Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? M7,16

Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. M7,17

Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. M7,18

Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. M7,19

A tak je poznáte po jejich ovoci. M7,20

Už Izrael byl kdysi varován před falešnými proroky. Stejně tak nacházíme opakované varování před falešnými proroky v NZně, které je adresováno církvi. V obou případech ti falešní proroci přicházejí jako draví vlci, kteří jsou ovšem na povrchu vybaveni ovčím rouchem... APetr před takovými také varuje:

V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. 2p2.1

Jak se tedy pozná pravý prorok od falešného? Podle ovoce. A kdybychom přemýšleli o ovoci, či o poznávání různých lidí a různých učení podle jejich ovoce, dospěli bychom k řadě zajímavých dílčích poznatků, které nám v tom rozlišování mohou být užitečné... Jedním z nich je na příklad konstatování vlivu času. Ovoce totiž nepřichází ihned, ale až za nějaký čas. Takže se ve svých soudech, ať už jsou nadšeně kladné nebo odmítavě záporné, nemůžeme příliš ukvapovat...


Pokračováním předchozích úvah o důležitosti konce věcí, nebo o důležitosti cílů různých cest je také následující pasáž.

Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. M7,21

Můžete mít plná ústa Kázání na hoře, můžete si libovat v tom, jak dodržujete to tzv. Zlaté pravidlo, a přece to nemusí být cesta za PJem, cesta do nebe... Otázka, kterou nám zde PJ nepřímo klade zní: Činíš vůli nebeského Otce? Jestliž činíš jeho vůli, pak jsi už jistě přišel ke Kristu se svými hříchy a oddal ses mu jako svému Spasiteli...

Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. M7,21

Mnozí mi řeknou v onen den : ,Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? M7,22

A tehdy jim prohlásím: ,Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. M7,23

Z řady dalších míst Písma je jasné, že tyto verše se nevztahují na Boží děti spasené skrze přijetí milosti prokázané v PJKu, ujišťuje nás hned v úvodu dalšího komentáře náš učitel. ždý skutečný následovník PJe bude jednou vtržen vstříc Pánu do oblak. Nikomu z takovýchto svých následovníků a Božích dětí PJ neřekne: ,Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne.'

Tato pasáž se částečně vztahuje na dobu velkého soužení a vstup do tisíciletého království. Tím si připomínáme poznámku někdy v úvodu ke Kázání na hoře, že má zvláštní význam pro zůstatek izraelského lidu v době velkého soužení, vrací se náš učitel.

Na druhé straně (stejně jako u mnoha dalších věcí v tomto evangelijním textu) jistá užitečná aplikace je tu možná i pro věřící v naší současné době milosti. Nicméně jde pouze o jistou aplikaci, nikoli o výklad, nikoli o cílové určení toho slova, které čteme!

Někteří lidé totiž velmi nadšeně hovoří o různých tzv. zázračných činech. Tyto verše nám ovšem ukazují docela obecný aplikační princip, že jméno PJe mohou lidé vyslovovat a jejich slova mohou být doprovázena nepopiratelnými mocnými činy, a přesto to všechno ještě není důkazem pravosti. Vždyť v budoucí době přijde takových uzdravovatelů a činitelů mocných skutků ještě mnohem víc, než jich je teď. A je psáno, že za nimi bude prostě stát satan... Kolik je už dnes různých kultů a ismů, které kromě citování jména PJe slibují nebo dokonce opravdu konají zázračné věci...

Nepopírám Boží moc a věřím, že i v této době je stejná jako byla kdykoli v historii. To k samo o sobě však ještě neznamená, že všechno, co se vymyká našemu chápání nebo lidským možnostem je Boží dílo.

Nejde o vnější věci, uzavírá náš učitel, ale o skutečný vnitřní vztah každého člověka k ukřižovanému a vzkříšenému Spasiteli.


Závěrem k těmto závažným úvahám o důsledcích našich rozhodnutí, o důsledcích našeho života, je zřejmě velmi známé vyprávění PJe o dvou mužích, kteří si stavěli domy...

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. M7,24

Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. M7,25

PJ zde z celé charakteristiky práce tohoto člověka nezvýrazňuje nic jiného, než jen pohled na základy jeho domu: měl základy na skále! Nic tu není řečeno o jeho dalších parametrech, o jeho umělecké působivosti nebo snad o délce času, po který ten dům stavěl. Měl základy na skále! To je jediná charakteristika tohoto domu.

Pokud jde o průmět tohoto příměru do praktického křesťanství naší doby, pak můžeme citovat slova APa:

Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. 1k3.10

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. 1k3.11

Pevný základ na skále je tedy plné spočinutí na samotném PJKu. Všechno ostatní je prostě bláznovství, které neobstojí, jak to dalším pokračováním svého příměru ukazuje PJ:

Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. M7,26

A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký." M7,27

Tím pískem je podle našeho učitele lidská dobrota, úsilí o lepší život, dobré skutky a tak bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu věcí, které prostě odsouvají na vedlejší místo samotného Spasitele PJKa. Tohle všechno, všechno to lidské však před Boží tváří neobstojí...

Svůj záznam Kázání na hoře Matouš uzavírá poznámkou, která nám dokresluje pozadí, naznačuje nám atmosféru, za které tohle všechno PJ povídal...

Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; M7,28

neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. M7,29

PJ tedy nejen opakoval to, co se někde vlastním studiem Písma nebo ve školách naučil, ale kázal, či učil jako ten, kdo má moc.

DrMG tuto myšlenku aplikuje na požadavek, aby každý, kdo otevírá Bibli s cílem učit jiné, měl nejprve vlastní zkušenost s tím, že Bible je opravdu BSo, aby měl zkušenost s tím, že spasitelná moc oběti PJe proměňuje život. Pak teprve může vyučovat druhé...

Přátelé, Kázání na hoře je slavná pasáž Písma. Nepřehlédněme ji. Budeme-li ji číst pozorně znovu a znovu, zahlédneme v ní v novém světle osobu PJKa. Ale také znovu uvidíme sami sebe a svoji neschopnost zalíbit se Bohu ve vlastní síle. Tím spíše nám vynikne potřeba domáhat se Božího milosrdenství, Božího spasení, ukáže se nám potřeba přijetí PJKa jako osobního Spasitele.

Teprve s přijetím PJe člověk přijímá DSého, který se pak chopí své práce a postupně proměňuje člověka k podobě PJe...


Než vstoupíme do další dějové části Matoušova ev. náš komentátor nás žádá ještě o chvilku pozornosti na téma Kázání na hoře, protože, jak sám připouští, některé jeho komentáře mohly pro řadu posluchačů znít dost nezvykle a vyvolat pochybnosti nebo nejasnosti. Mnoho lidí se totiž na toto Kázání PJe dívá jako na mravní kodex určený věřícím v naší současné společnosti. S tím, že jde prý o slovo adresované církvi... Když se ovšem podíváme zpátky a když vezmeme BSo jako celek, uvidíme, že Bůh dal tři zvláštní systémy, či jak to nazvat, kterými chtěl usměrnit život lidí.

První je tzv. Mojžíšův zákon. První lidé na této zemi po několika generacích natolik rozvinuli zlo ve svých skutcích a ve svých myšlenkách, že se Bůh po čase rozhodl pro totální soud, jemuž unikl pouze jeden člověk se svou nejbližší rodinou. O několik generací později Bůh skrze Mojžíše dal lidem zřetelnou formulaci svého zákona. Nešlo jen o morální zásady vztahů mezi lidmi, ale také se mimo jiné jednalo o obřadné záležitosti, které se měly stát názornou cestičkou pro přiblížení lidí k Bohu.

Na příklad obětní oltář před Stánkem úmluvy nýzorně hovořil o tom, že Bůh nemůže hříchy lidí odpustit "jen tak". (Stejně jako nemůže přestupky proti zákonu "jen tak" odpustit ani žádný pozemský soudce.) Zákon ukazoval stav člověka a ten oltář hovořil o Božím milosrdenství, hovořil o nezbytnosti zástupné oběti...

Mojžíšův zákon sám o sobě nikoho nespasil. Pouze ukazoval, co je pro Boha nepřijatelné, co se Bohu nelíbí. Zákon odhaloval stav člověka před Bohem. Všechny oběti však předznamenávaly jednu dokonalou oběť PJKa, která pak jednou provždy smyla všechny hříchy... PJ přišel a představil se svému lidu jako Král, který naplnil všechna proroctví a všechna ustanovení SZna. Ale, jak známo, jeho vlastní lid jej v této roli odmítl.

Ev.Matouše představuje PJe jako Krále. Podle mého přesvědčení, podtrhuje MG, všechno, co je v tomto evangeliu řečeno, je třeba vidět ve světle skutečnosti, že Ježíš je Králem. A jako král vyhlásil zákony, které jsou odlišné od známého Mojžíšova zákona. Kázání na hoře podle M5-7 je jednou z komplexních formulací těchto zákonů. (V ostatních evangeliích nacházíme jen úryvky jako potvrzení.)

PJ Mojžíšův zákon nepopřel, ale na příkladu dvou přikázání vidíme, že jej povýšil na takovou úroveň chápání, jak to dosud neučinil žádný prorok či vykladač před ním. Nikdo předtím nepřemýšlel o nenávisti jako o hříchu srovnatelném s vraždou. Nikdo předtím neposuzoval chvivý pohled jako vykonané smilství... A tu je na místě otázka: Kdo z nás tento zákon dodržuje? Kdo z nás se podle tohoto zákona může PBu líbit?

Někdo se možná zeptá: "Takže Kázání na hoře pro nás není závazné, abychom podle něho žili?" Kázání na hoře je formulováno jako zákon pro království PJe, které na této zemi bude jednou ustanoveno. Tehdy lidé budou mít zřejmě k dispozici nezkrácenou verzi celého tohoto královského zákona PJe, čili tohoto Kázání na hoře, dodává MG. Nicméně v tom, co máme k dispozici, jsou i pro nás významné principy, které nám mají ukázat směr, mají nám ukázat, co se Bohu líbí.

V současné době je nám však jako církvi dán jiný systém, mohu-li použít tento pojem ve spojitosti s předchozím zmíněným mojžíšovským systémem. Jako církev nyní žijeme v době milosti. Dnes přijímáme spásu na základě Boží milosti projevené v PJKu, který jako Boží Beránek obětoval sám sebe.

Ve skutečnosti, přátelé, křesťanem podle Písma není ten, kdo něco koná, ale ten kdo něčemu věří. A čemu? DrMG nám zde cituje text, kterému AP dal svým způsobem přednost:

Odevzdal jsem vám PŘEDEVŠÍM, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 1k15.3

a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 1k15.4

To je evangelium, jehož se každý člověk může chopit vírou ke své spáse. A pokud jsi už uvěřil, pokud jsi přijal PJe jako svého Spasitele, pak máš také v moci DSého žít nový život, který se líbí Bohu...


Další kapitola Matoušova ev., která je před námi, milí posluchači, začíná jakoby ještě návratem k předchozímu úseku, který jsme si četli.

Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. M8,1

Tato kapitola vypráví tom, co následovalo, když lidé vyslechli to zvláštní Kázání na hoře. Vypráví o šesti zvláštních zázracích PJe. MG se domnívá, že pořadí, v jakém jsou nám zde ty jednotlivé zázraky uvedeny, není prostě chronologické, tedy tak, jak šly ty události časově za sebou, ale že to uspořádání je především logické. Nebeský Král totiž po vyhlášení svých zákonů nyní představuje svoji moc v různých oblastech.

1. Uzdravení malomocného (PJ se ho dotýká. Jde o nejhorší nemoc té doby)

2. Uzdravení setníkova sluhy (Uzdravení na dálku bez fyzického kontaktu)

3. Uzdravení Petrovy tchýně (Uzdravení dotekem)

4. Vyhnání démónů (PJ přichází k nadpřirozenému světu duchovních bytostí)

5. Utišení větru a moře (Průkaz moci PJe nad přírodou a přírodními silami)

6. Vyhnání démónů ze dvou posedlých v Gadarenské krajině (Moc PJe nad množstvím démónů najednou.)

Tolik tedy celkový předběžný pohled na 8.kap. a nyní už přistupme k samotnému textu:


Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. M8,1

Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." M8,2

Všimněme si, že PJ sestoupil z Hory. A když vidíme první verš tohoto příběhu, nutno říci, že sestoupil opravdu do nížin, do hlubin lidské bídy. Kromě toho, že malomocenství bylo a dosud je strašlivou nevyléčitelnou chorobou, obrazně v Písmu symbolizuje hřích. Malomocenství, lepra, to byla nejodpornější a nejodpudivější nemoc, jakou lidé té doby znali. Navíc to byla nemoc, pro jejíž vyléčení lidé neměli naději...

S takovýmhle člověkem se setkává PJ a slyší od něho zvláštní větu: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." M8,2

Nevím, jestli jste nad tím přemýšleli, milí přátelé, ale tahle věta v sobě skrývá víc, než se může na první pohled zdát. Ano, nejprve je z ní vidět, že tento malomocný člověk má víru. Je vidět, že PJi přisuzuje moc k uzdravení, jakou nemá jinak nikdo z lidí. To je první veliká věc, kterou tento těžce postižený člověk bez lidských nadějí dává najevo.

A to druhé, co může být překvapivé, je podmíněnost této jeho žádosti. "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." M8,2 Jinými slovy, tenhle člověk vidí PJe jako svrchovaného Pána, který se svrchovaně rozhoduje, zda to či ono udělá nebo neudělá... Tento člověk připouští, že jeho žádost nemusí odpovídat vůli Páně, i když jde o takovouto závažnou věc v jeho životě! Kdo z nás dokáže svoji vůli opravdu podřídit vůli Páně? ptá se náš učitel.

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." A hned byl očištěn od svého malomocenství. M8,3

Víte, co by se stalo, kdyby se toho malomocného dotkl někdo jiný? Inu, mohlo by se jednoduše stát, co se stávalo velmi často. Že by se sám touto děsivou chorobou nakazil! Rozhodně by však nedošlo k uzdravení. Pán Ježíš se tohoto člověka dotkl...!


Nevím, jestli si vůbec dokážeme představit, jaký byl život malomocného člověka v té době. MG si představuje, že tento muž jednou třeba oral na poli nebo někde jinde pracoval a najednou si všiml nějakých pupínků třeba na ruce. Přišel domů, ukázal to manželce, našli nějaký olej, pomazali postižené místo a na druhý den se zase vydal za prací. Tak to šlo možná pár dnů, ale postižené místo namísto aby se zahojilo, zčervenalo, nebo dokonce zbělelo a bylo jasné, že ani ten nejlepší olej nepomáhá.

Muž se tedy vydal ke knězi, který jej na dva týdny izoloval, aby se ukázalo, oč jde. Nemoc se za tu dobu ještě více rozšířila a prokázala typické znaky malomocenství. Kněz tedy konstatoval, o jakou nemoc se jedná, a postiženému už nedovolil ani aby se vrátil domů objal svou manželku, nebo vzal na ruce své dítě... Pokud se svojí rodinou nebo vůbec s kýmkoli komunikoval, pak jen na dálku. Když mu přinášeli jídlo na určité místo, museli je položit a odejít opodál... A kdyby se k tomuto člověku někdo chtěl přiblížit, měl hlasitě volat: "Nečistý jsem nečistý..."

Takový člověk je tu nyní před námi na naší scéně spolu s PJem. Z toho způsobu, jak tento člověk oslovuje PJ, můžeme soudit, že už byl možná se svou situací jaksi smířen. Ale přesto vyznává svou důvěru PJi. A tak tu dochází k něčemu neslýchanému. PJ se dotýká malomocného a namísto aby se sám nakazil, malomocný je uzdraven...

Z toho, co jsme si právě vykreslili o údělu malomocných, je zjevné, že tento člověk nebyl jen fyzicky uzdraven, ale současně s tím byl vrácen své rodině, byl vrácen vůbec mezi lidi, byl vrácen do normálního života... A hned byl očištěn od svého malomocenství. M8,3

Tu mu Ježíš pravil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal jim na svědectví." M8,4

Z Markova záznamu tohoto příběhu se dozvídáme (Mr1,45), že tento člověk nebyl schopen udržet tuto zprávu ve svém srdci, nebo ve své rodině, ale že ji rozhlásil či přímo vykřičel, kde jen mohl. Výsledkem pak ovšem bylo, že PJ nemohl jít veřejně do města, a tak musel zůstat venku na opuštěných místech.


V dalším textu si čteme, že PJ se vrací do Kafarnaum. Marek upřesňuje, že to s ohledem na chování toho uzdraveného malomocného bylo možné až po několika dnech.

Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: M8,5

"Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí." M8,6

Jsem si téměř jist, povídá náš vykladač, že tento setník slyšel o uzdravení toho malomocného. Proto přichází k PJi se svou prosbou a se svou nadějí.

Setník byl z pohledu židovského náboženství pohan, byl to římský voják. Ovšem nebyl to jen tak obyčejný voják. Lukášův záznam nám říká, že vybudoval židovskou synagógu. A to je co říci! Z toho můžeme soudit, jaký měl asi postoj nejen k židovskému národu, ale také k Hospodinu, k Bohu Izraele. Tento člověk tedy přichází za PJem s prosbou, kterou bychom zřejmě očekávali:

"Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí." M8,6

Řekl mu: "Já přijdu a uzdravím ho." M8,7

Pokud bychom od toho setníka očekávali prosbu o uzdravení služebníka, asi těžko bychom na tu odkladnou reakci PJe čekali tohle pokračování:

Setník však odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. M8,8

Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ,jdi, pak jde; jinému ,pojď sem, pak přijde; a svému otroku ,udělej to, pak to udělá." M8,9

Setník zde hovoří o něčem, co bylo pro něho jakožto pro římského vojáka vyššího postavení úplně normální. V římské armádě, jak vidno, totiž nepřicházelo v úvahu, aby podřízený jakkoli protestoval proti rozkazům svého velitele...

A tuhle svoji každodenní zkušenost - tuhle svoji pozici vůči podřízeným vojákům - setník promítá na moc PJe ve vztahu k nemoci svého služebníka. Poznal totiž, že pro PJe je i nemoc jen jakoby to byl jeho podřízený služebník, který prostě nemůže neposlechnout.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: "Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. M8,10

Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; M8,11

ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů." M8,12

Pj tu říká, že mnozí přijdou z východu i ze západu. Tím potvrzuje slova SZních proroků o tom, že kromě Izraele jako vyvoleného národa tu budou (nebo už jsou) mnozí další účastníci Božího milosrdenství.

A přitom tento pohled na ty přišlé od východu i západu následuje za úžasnou pochvalou, kterou PJ vyslovil tomuto římskému setníkovi za jeho víru. Rozumějme tedy, že víra je cestou k Bohu a nikoli třeba rodový původ nebo členství v nějakém společenství, v nějaké církvi.

Pokud tedy tělesní synové či vzdálenější potomci těch jmenovaných, jimž bylo království určeno (potomci Abrahama, Izáka a Jákoba) nebudou BSu důvěřovat, pak se tím zbavují šance...

Závěr tohoto příběhu je velmi prostý:

Potom řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu hodinu se sluha uzdravil. M8,13

PJ tedy v tuto chvíli prokazuje, že při použití své božské moci není závislý na nějakém rituálu, není závislý na tom, co udělá, není závislý na tom, zda se někoho dotkne, zda se nad ním bude modlit, zda bude říkat to či ono... Ale je svrchovaný a může služebníka tohoto důvěřivého setníka uzdravit i na dálku...


Třetí zázrak PJe podle Matoušova záznamu je popsán velmi prostince jen dvěma verši:

Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. M8,14

Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho. M8,15

Ve srovnání s malomocenstvím nebo s ochrnutím se nám horečka (či kral. zimnice) může zdát malým problémem. V naší době horečku pokládáme pouze za příznak nějaké nemoci, nikoli za nemoc samotnou. Ale ukazuje nám to, že PJ byl připraven pomáhat i v takovýchto případech.

Čtěme však Matoušův záznam dál:

Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, M8,16

Dovolte, abych upozornil, že k PJi bylo přivedeno, nebo přineseno MNOHO posedlých a nemocných. Nejde tedy o pár nějakých ojedinělých případů. Z jiných evangelijních záznamů je nepochybné, že v okolí PJe se pohybovaly doslova tisíce lidí. MG tedy konstatuje, že tisíce lidí byly uzdraveny, tisíce posedlých byly osvobozeny, tisíce slepých se mu dívaly do tváře, tisíce hluchých pak naslouchaly jeho slovům...

Ten nespočetný zástup uzdravených lidí představuje hlavní důvod, proč protivníci PJe nikdy nestavěli jako předmět sporu otázku, zda lidi opravdu uzdravoval, zda ty jeho zázraky byly pravé... Jako jediná jim v rukou zůstala snad otázka, jak to dělal, jakou mocí, s jakou autoritou.

Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, M8,16

aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ,On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl. M8,17

Matouš podle svého zaměření znovu cituje SZ, aby potvrdil, že i tyto skutky PJe byly ve shodě s tím, co Mesiášovi Hospodinovým slovem říkali proroci. Tento 17.v. je citátem z Iz53,4.

Je dosti pravděpodobné, že jste slyšeli o tzv. uzdravování vírou, které provozují nebo spíš prosazují někteří současní věřící. Tito lidé se pro podporu svého chápání takového uzdravování snad nejvíce opírají právě o tento verš a říkají, že za naše nemoci už bylo odpykáno a proto jako Boží děti nemusíme být nemocní. Vždyť PJ nesl i naše slabosti a nemoci...

Podívejme se však blíže na tento text z Iz53 a především na oprávněnost jeho průmětu do naší doby a do naší situace v tom smyslu, jak to dělávají tito novodobí uzdravovatelé, navrhuje náš DrMG.


Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Iz53,3

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Iz53,4

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Iz53,5

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Iz53,6

Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel, jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Iz53,7

Z čeho jsme uzdraveni? Proč byl proklán? Proč byl zmučen? Pro naši nevěrnost a pro naše nepravosti. Pro naše pobloudění... Blíže to vysvětluje také APetr:

On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 1P2.24

'Jeho rány vás uzdravily.' Vždyť jste 'bloudili jako ovce', ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. 1P2.25

Izajáš se ve svém proroctví vyjadřuje především k problému odpadnutí svého lidu od Hospodina, především k problému hříchu a nepravostí tohoto lidu a ukazuje, že Mesiáš tento základní problém svrchovaně vyřeší.

Když se bez předpojatosti podíváme na smysl tohoto textu Iz53 jako celku, je zřejmé, že jde o uzdravení z našeho pobloudění od Boha, jde o uzdravení z našich hříchů.

Pokud jde však o Mesiášovu úlohu, musíme na druhé straně konstatovat, že uzdravování rozhodně patřilo k průkazné moci Mesiáše. O tom není pochyb ani z Izajášova proroctví ani z Matoušova záznamu, který si tu pročítáme.Ale opravňují nás tyto verše o Mesiášovi a o jeho působe, abychom si je přivlastňovali takovým způsobem, jak to dělají ti někteří současní uzdravovatelé?

Mimochodem také nová země zbavená kletby hřícha bude přímým důsledkem toho, co odpykal Kristus. A spousta dalších věcí, které se při jeho příchodu změní. Zatím však tuto novou zemi nevidíme. V této naší době, kdy hřích a satan mají v rukou opratě života na této zemi, není ještě naplněno vše, co spočívá v díle PJe.

A tak jsem přesvědčen, že fyzické uzdravení není imperativ, který by z tohoto spasitelného díla PJe plynul, vysvětluje DrMG. A k tomu dokládá NZní příklady významných Božích lidí, významných služebníků PJe, kteří nebyli zdraví, jak by měli být podle těch pravidel vyhlašovaných některými kruhy.

Ku příkladu sám AP měl ve svém TĚLE jakýsi osten, jak to vyznal Korintským:

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. 2k12.7ekum

Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, 2k12.8

ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. 2k12.9

Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. 2k12.10


Možná jste slyšeli také argument, že uzdravení vede k Boží slávě. Dozajista může k Boží slávě vést a v případech, které si tu pročítáme v souvislosti s životem PJe, ta uzdravení k Boží slávě bezpochyby vedla. Nicméně na příkladu APa a jeho přímého výroku vidíme, že i ta Pavlova indispozice (ten osten), ta jeho slabost vedla k Boží slávě! Myslím, že to vyjadřuje naprosto zřetelně: raději se budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. 2k12.9

Při pohledu na další místa Písma pak na příklad zjistíme, že AP naléhavě radí Timoteovi, aby kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užíval víno? Proč se AP nebo koneckonců sám Timoteus prostě neodvolal na uzdravení v jizvách PJe? Proč podobně AP nechal v Milétu nemocného Trofima, pokud by věřící člověk nutně musel být uzdraven tím, co už učinil PJ. A proč o Epafroditovi AP píše, že je vážně nemocen, ba blízko smrti? (F2,25-27)

A když se k této problematice vyjadřuje Jakub, neradí, aby starší sboru nad nemocným vyhlašovali uzdravení v ranách PJe, ale kromě vyznávání hříchů radí, aby se nad nemocným modlili a aby použili běžný léčebný prostředek...

Přátelé, shrnuje tyto poznámky náš zkušený biblista, potřebujeme se postavit čelem k faktu, že není vždy Boží vůle, aby člověk byl uzdraven. Nicméně někdy je to Boží vůle, aby člověk byl uzdraven!

Namísto toho, aby někdo šel na stadión nebo podle příslušné reklamy do nějakého velikého stanu, kde se prý má uzdravovat, pojďme se svou nemocí raději k tomu největšímu lékaři, jímž je sám PJK...

Nevěřím v tzv. velké uzdravovatele, prohlašuje MG. Ale věřím v nadpřirozené Boží uzdravení. Namísto abychom šli k nějakému člověku zde na zemi, který o sobě prohlašuje, že má duchovní moc uzdravovat, raději přinesu svůj problém i své zdraví tomu největšímu Lékaři. A to podobným způsobem, jak to udělal ten malomocný (2.v.): "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." M8,2

A potom jen očekávám, co učiní. Ať mě uzdraví, nebo neuzdraví, to vše nechť přinese slávu jeho jménu. Buďme ochotni mu vzdávat chválu a slavit jeho jméno, ať žijeme kdekoli a v čemkoli. Sám AP ve svých listech ukazuje, že nic neví o těch našich moderních hlasatelích nadpřirozeného zdraví. Nicméně počítá s tím, že Bůh může uzdravit i dnes, i v této době. Ovšem nepotřebuje k tomu velikou reklamu a nějaké zvlášť vybrané lidi...


Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. M8,18

Všimněte si toho zástupu kolem PJe. Právě před tím, než PJ nasedne na loď a chystá se odplout na druhou stranu, přichází ještě na poslední chvíli jeden člověk se zvláštním výrokem.

Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." M8,19

Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." M8,20

Pozoruhodné může být to, že s takovýmto výrokem o následování PJe přichází právě zákoník. Snad to byl mladý člověk který, stál v zástupu, celou dobu pozoroval, co se tu kolem PJe děje a pohrával si s myšlenkou, že by mohlo být zajímavé a přínosné, aby se za PJem vydal, aby ho následoval. Jistě byl nadšen vším tím, co viděl. Jistě jej strhovala myšlenka být blízko takovému Mistrovi.

Když tedy tento člověk vidí PJe, že se chystá nasednout na loď a odplout, neví rychle, co udělat. Bylo jasné, že se musí rychle rozhodnout... A tak přichází, možná poklekl, možná se uklonil a zavolal na PJe tu svoji krásnou větu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." M8,19

Tento zákoník vyjádřil vzácné rozhodnutí. Ale PJ se na něj podíval a upozornil ho na cenu takového následování "kamkoli".

"Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." M8,20

Tahle odpověď PJe zní jakoby se PJ ptal: "Zvážil jsi cenu tohoto svého rozhodnutí? Možná přijdeme na místo, kde nebudeme mít přístřeší (žádný hotel Forum). Jsi ochoten i tak jít za mnou?" Není tu napsáno, jak se tento zákoník nakonec rozhodl, ale jeho výrok vyprovokoval ještě někoho dalšího, aby zde při této příležitosti vyjádřil svůj vztah k PJi...


Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce." M8,21

Ale Ježíš mu odpověděl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." M8,22

Tady promlouvá někdo, kdo je už označen jako "učedník" či jako "jiný z učedníků". Snad je to tedy někdo bližší, kdo už s PJem nějaký čas pobyl. Reakce PJe na tuhle žádost o povolení k pochování vlastního otce byla už mockrát nepochopena. Na první pohled to vzbuzuje dojem, že ten otec právě zemřel a rodina chystá pohřební slavnost... A PJ brání tomuhle učedníkovi, aby se zúčastnil pohřbu.

Náš starý BMG tu však vzpomíná na výtečného teologa a cestovatele Dr.Adama Smithe, který jednou přijel kamsi v arabsky mluvících zemích a ptal se po dobrém průvodci do určitého místa, které chtěl zkoumat. Byl mu doporučen jeden mladý muž v jisté vesnici, a tak se Dr.Smith za ním vydal. Když ho našel a požádal o doprovod, mladý pán se chvíli zamyslel a pak povídá: "To nepůjde. Nikam nemohu jít, dokud nepochovám svého otce." Dr.Smith rozuměl, že se tedy poněkud nevhod dostavil do domu smutku, a tak si s mladíkem ještě chvíli účastně povídal...

Jaké však bylo překvapení cestovatele, když se po chvíli ze dveří vyšoural stařičký pán, kterého nyní mladý průvodce představil jako svého otce...

Co tedy mladý Arab mínil tím, že nemůže nikam jít, dokud nepochová svého otce? Inu mínil tím, že se o něj musí starat, dokud bude živ. Neboť nyní jeho otec byl nyní ve sféře jeho odpovědnosti.

Rozumějme tedy podobně i výroku PJe:

"Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." M8,22

PJ tedy ve skutečnosti tohoto učedníka spíše usměrňuje, aby zvážil své věci a svého otce třeba přenechal péči jiných, případně aby jej ponechal v jeho vlastní péči, pokud by byl ještě schopen se o sebe postarat. Když si čtete všechny výroky PJe a sledujete jeho přístup k lidem, domníváte se, že by někomu ze svých blízkých následovníků nedovolil účast na pohřbu vlastního otce?

Jsem přesvědčen, že tento výrok měl tazatele či tohoto žádajícího učedníka vést k rozhodnutí, aby zvažoval, jak může důležité věci, důležité úkoly ve svém životě správně vyřešit, aniž by přitom zanedbal svůj vztah k Bohu a k PJi. MG dodává svou představu, že po tomto rozhodnutí jej možná PJ poslal domů se slovy: "Jdi, postarej se o svého otce a zase přijď..."

Jako ilustraci k tomu náš evangelista uvádí ještě příklad, že jedna mladá žena, která měla už staršího otce, se rozhodla pro misionářskou službu a na několik let odešla z domu, ze své země a oddaně a dobře soužila Pánu.

Když se po těch letech vrátila, našla svého otce v poněkud bezmocném stavu. Nebyl nikdo, kdo by se o něj chtěl starat a on svou dceru obviňoval, že jej nechala bez pomoci a že vůbec není křesťankou... (Sám byl totiž nevěřící.) Mladá misionářka se tedy rozhodla zůstat nyní doma se svým otcem, dokud to bude potřebné a postarat se o něho... Poskytla mu příjemný domov a všechnu potřebnou péči. A to se jejího otce natolik dotklo, že se po nějakém čase také rozhodl pro Krista a svěřil mu závěr svého života.

Věřím, uzavírá toto téma náš vypravěč, že Pán tuto mladou ženu vedl k té misionářské službě a že se rozhodla správně, když tehdy svého otce vlastně opustila. Ale rovněž věřím, že li Pán vedl ve chvíli, kdy se rozhodovala, že se vzdá své služby, aby se stala praktickou misionářkou pro svého otce... A myslím si, že nějak podobně mohl vypadat případ toho učedníka, o němž jsme si tu četli...


Když skončily ty osobní promluvy lidí, o kterých jsme si četli, PJ pokračuje ve své cestě, pro kterou se rozhodl.

Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. M8,23

Nyní máme v Matoušově podání života PJe před sebou další zázrak. Nepůjde o uzdravení, ale prokázání moci PJe nad přírodou, nad přírodními živly. Náš lektor, DrMG, se domnívá, že podobnou moc, jakou nyní v následujícím příběhu uvidíme, měl i Adam v ráji, dokud se nedopustil hříchu. Dokud nepadl. Druhý, nebo poslední Adam, PJ tuto moc neztratil, ale viditelně ji prokáže:

Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. M8,23

Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. M8,24

I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" M8,25

Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. M8,26

Z podrobností, které jsou zde uvedeny, můžeme usuzovat, že tohle nebyla obyčejná bouře. Když skončila satanova otevřená pokušení na PJe tehdy na poušti, bylo tam napsáno, že satan PJe na čas opustil. Možná právě tuhle příhodu můžeme vidět, jako projev toho, že jej se svými pokušeními neopustil na dlouho. Nebyl to další satanův pokus zbavit se Božího Syna?

Všiměme si ovšem, že PJ v této děsivé krajní situaci kdesi na lodi neviděn spí. Je to jedna z nejlidštějších scén, v nichž nám Matouš PJe ukazuje. PJ je tak unaven, že ho ani hlasy lidí, ani zvuk bouře neprobudí. Ovšem jeho spánek v této situaci kromě únavy prozrazuje ještě něco jiného. On mohl usnout uprostřed kritické bouře. To já bych nemohl, přiznává náš učitel. Vždycky jsem při bouřce trochu nervózní a trochu víc byli nervózní i učedníci:

Přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" M8,25

A jak reaguje právě probuzený Syn člověka - Mesiáš?

Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. M8,26


Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. M8,26

PJ pokáral malověrnost svých učedníků a současně pokáral vítr a bouři. Lukáš v popisu této příhody používá zvláštní slovo, které by se dalo přeložit, jako že tomu větru a bouři PJ dal náhubek... Prostě ovládl a zkrotil jejich ničivou sílu... A vlny se ihned uklidnily.

Náš biblista v závěru komentáře k tomuto příběhu dodává, že i když tihle lidé snad projevili v bouři na moři malou víru, přišel čas, kdy projevili velkou víru v bouřích protivenství a pronásledování... A to i v situacích, kdy taková děsivá bouře nenávisti doslova rozdrtila bárku životů mnohých z nich... V těchto bouřích nikde nenacházíme ten výrok: Pane, nestaráš se, že hyneme? Ani výrok: pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. M8,26

Na místo toho si čteme:

Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo. Sk4,29

Ten rozdíl je nápadný. Když učedníci vyzráli pro poslání, které jim PJ svěřil a když byli naplněni DSým, vidíme je, že už se nestarají ani tak o zachování svého života jako především o to, aby splnili Pánovo poslání, jejich prosba se orientuje na to, aby mohli s odvahou a odhodlaně mluvit slovo Páně...

Ach jak moc je nám, kdo jsme následovníky PJe, potřebná tato odvaha a toto odhodlání také v naší době, abychom byli ochotni vyjít se slovem Páně i tam, kde třeba není předmětem obdivu, kde není příliš přijímáno... I tam jsou však lidé, kteří to slovo potřebují slyšet a zpravidla také aspoň někteří lidé, kteří to slovo přijmou...

Zázrak, na který jsme se tu dívali, zanechal na všech, kdo byli přítomni na lodi, hluboký dojem. I když nedlouho předtím viděli veliké zázraky v oblasti uzdravování, tento div v nich znovu vyvolal otázku...

Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" M8,27

Ten, který byl oprávněn vyhlásit zákon království pro tuto zemi, ten také nyní prokazuje svoji moc nad touto zemí... Je hoden naší úcty a oddanosti.


Šestý zázrak v pořadí, jak nám je za sebou zachytil Matouš, je zase jinak veliký.

Když přijel na protější břeh moře do gadarenské krajiny, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit. M8,28

Tohle je úvodní popis situace. MG k tomuto Matoušovu úvodu připomíná, že místo Gadara se nachází na území, které patřilo pokolení Gád. Když se po skončení všeho putování Izraele pouští rozdělovala zaslíbená země, pokolení Gád zůstalo na špatné straně řeky Jordán, konstatuje MG. Co se stalo? Mimo jiné vstoupili do obchodování s vepři, což pro Izraelce, pro Židy bylo (nebo mělo být) něco zcela nepřijatelného.

Když jednou neposlechnete Pána, další krok neposlušnosti je pak už mnohem snazší, shrnuje náš starý pastor. Dříve než někdo odejde od Boha, udělá zpravidla mnoho malých krůčků neposlušnosti, až se ocitne na zcestí...

Když PJ vstoupil do této krajiny, setkal se se dvěma posedlými. Se dvěma lidmi, kteří byli opanování démonickými mocnostmi... V důsledku této posedlosti byli velmi nebezpeční... Jak ovšem zareagují na Božího Syna, který nese veškerou božskou autoritu? Co udělají? Vždyť jsou opanováni satanovými duchovními posluhovači!

A dali se do křiku: "Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?" M8,29

Tento příběh nám poodkrývá zvláštní mocnou oblast, která je některými dnes velmi podceňována a jinými zase zcela nemístně a nebiblicky přeceňována... Ve skutečnosti málo vidíme do hloubky této sféry a BSo nám nesděluje příliš mnoho podrobností. Sděluje nám jen to, co Pán uznal za potřebné...


Jak je vidět z několika dalších míst Písma, démoni mají z určitého důvodu vždycky potřebu opanovat nějakou fyzickou živou bytost. Z těch několika biblických zmínek se zdá, jakoby démóni měli potřebu se materializovat, jakoby jejich existence mimo fyzické tělo byla velmi neuspokojivá.

Když nyní uviděli Božího Syna a bylo jim jasné, co bude následovat, tedy že budou vyhnáni, nastává zvláštní situace. Démóni nyní přiznávají svou snahu ovládat živá těla jakéhokoli druhu bez výběru...

Opodál se páslo veliké stádo vepřů. M8,30

A zlí duchové ho prosili: "Když už nás vyháníš, pošli nás do toho stáda vepřů!" M8,31

On jim řekl: "Jděte." Tu vyšli a vešli do vepřů; a hle, celé stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a zahynulo ve vodách. M8,32

To je tedy splnění touhy těchto démónů, to je jejich konečný cíl. Ničit, likvidovat...

Řada lidí i dnes trpí posedlostí. Viditelné projevení nadpřirozených démonických sil můžeme v Bibli vidět už za dob Mojžíše, za dob Elijáše a pochopitelně i nyní, když sledujeme život PJe. A v našich dnech při pozorném sledování různých lidí, různých sekt a všelijakých projevů rovněž můžeme rozeznat rostoucí démonické působení.

Mnohé z takových případů je těžko přesně charakterizovat. A vždycky je nebezpečí o někom rozhlásit, nebo jen šeptem pustit fámu: Ten a ten je posedlý. Musíme v této oblasti být velmi ostražití, přátelé, protože rozpoutat nějaký hon na čarodějnice není až takový problém, upozorňuje MG a k mé lítosti ve svém komentáři nic dalšího nepřipojuje... Jen přechází k závěrečným veršům 8.kap.:

Pasáci utekli, přišli do města a vyprávěli všechno, i o těch posedlých. M8,33

A celé město vyšlo naproti Ježíšovi, a když ho spatřili, prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin. M8,34

To je teda pěkná ironie. Tihle lidé měli radši svoje stáda vepřů, než PJe nebo než své dva krajany, kteří byli možná celá léta posedlí a ohrožovali celé okolí.

Jak je to tragické, že tento postoj neměli jen Gadarenští, ale že je možné jej pozorovat u řady lidí také dnes... Mají raději svá prasata, než PJe...




*- 9.kap.

V předchozí 8.kap. jsme viděli, milí posluchači, šest zázraků PJe, které demonstrovaly, že jako král má svou svrchovanou moc. Bylo to projevení jeho moci, které navazovalo na tzv. Kázání na hoře, kde vyhlásil své zákony, svou etiku, čili morálku, která v jeho království bude platit.

V následující 9.kap., kterou spolu právě otevíráme, jsou před námi další nadpřirozené činy PJe.

Po té, co si lidé v Gadaře nepřáli, aby PJ na jejich území setrval a něco dalšího podnikal (když na konto dvou lidí vysvobozených z démónských pout přišli o stádo vepřů), PJ respektuje jejich žádost a ihned odplouvá zase pryč.

Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. M9,1

A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy." M9,2

MG dodává, že v Markově ev. máme některé další podrobnosti tohoto příběhu. Například je tam blíže popsán způsob, jak se tento ochrnutý před PJe dostal. Čtyři muži jej nesli na nosítkách a když se pro množství lidí nemohli dostat do domu jinou cestou, tak jednoduše rozebrali střechu a spustili svého ochrnutého přítele před PJe ze stropu. A PJ jej současně uzdravil a odpustil mu hříchy... Z toho můžeme soudit, že toto vážné onemocnění tohoto člověka souviselo s jeho hříchy.

Jaká však byla reakce přítomných lidí na výrok PJe "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy"?

Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!" M9,3

Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle? M9,4

Je snadnější říci ,odpouštějí se ti hříchy, nebo říci ,vstaň a choď? M9,5

Není tu napsáno, zda ti přítomní zákoníci, nebo někdo z těchto lidí odpověděli. Pro ně totiž obojí bylo stejně nemožné. PJ tuto příležitost využívá k tomu, aby ukázal své božství nejen v tom, že uzdravuje, ale také v tom, že odpouští hříchy. Neboť nikdo jiný nemůže hříchy odpustit, než jedině Bůh.

A tak PJ k tomu (pro zákoníky mimořádně nezvyklému) výroku o odpuštění hříchů dodává ještě výrok zvěstující uzdravení, výrok přikazující ochrnutému člověku veřejné zahájení normálního života zdravého člověka:

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy, tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" M9,6

A co se nyní stalo?

On vstal a odešel domů. M9,7

Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem. M9,8

Tím, že tento ochrnutý člověk nyní vstal, se tedy potvrdilo, že PJ má moc nejen uzdravovat tělesné nebo duševní nemoci, ale že má také moc a božské právo odpouštět hříchy.


Následující úsek 9.kap. nám svým způsobem také ukazuje jeden nádherných zázrak, který PJ udělal. Pro mnohé je tato událost, žel, kdesi v kategorii příhod, které za nějakými viditelnými zázraky snad docela pokulhávají. Ale což proměna života hříšného člověka není tím největším Božím zázrakem?

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. M9,9

Matouš (jakožto pisatel tohoto evangelijního záznamu) přechází tuto událost velmi skromně jen těmito několika slovy, jen touto jednou větou, že ho PJ povolal k následování a že on prostě vstal a šel... Lukáš ovšem přímo jmenovitě prozrazuje, že příhoda, která je dále popsána, se odehrála právě v Matoušově domě...

Matouš totiž PJe opravdu následoval a také pro něho a pro řadu dalších lidí připravil velikou hostinu. Asi si to moc neumíme přestavit. Ale jak dále uvidíme, Matouš to vzal vážně a jeho následování PJe nebylo jen soukromou tajnou záležitostí uznávání nějakého učení, nýbrž byl to proměněný život svědectví všem, kdo byli kolem něho. Včetně kolegů celníků a včetně všelijakých lidí, s nimiž byl nějak obchodně nebo kdovíjak všelijak jinak spojen... Sám je charakterizuje takto:

Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. M9,10

Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" M9,11

Farizeové, jak vidno, nevěřili ve stolování s celníky a hříšníky, povídá náš starý evangelista. Ani mnozí svatí dnes nechápou, že zvěstování evangelia předpokládá úzký kontakt s těmi, jimž je to evangelium nejvíce určeno, tedy často vyloženě s hříšníky. Pozvat hříšníky na oběd a jíst s nimi, to samo o sobě nemusí být újma na duchovním životě křesťana, jak se možná někdo domnívá. Hodně záleží na tom, jakou pozici tam ten křesťan má, s jakým cílem tam jde, jaký to má na něho vliv a také jaký vliv tam má on sám na ty, mezi nimiž je...

PJ tento postoj zase vyjádřil velmi výstižně stručným obrazem:

On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. M9,12


"Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. M9,12 Jinými slovy, k čemu by to bylo, kdyby se lékař pohyboval stále jen mezi zdravými lidmi. Komu by tím pomohl? A PJ byl a stále je ten největší Lékař lidského těla i duše. Přišel vyléčit lidstvo z toho největšího problému, z té nejhorší nemoci, kterou je hřích...

Tohle by se mělo důrazně říci všem těm různým skupinám věřících, kteří se shromažďují, pořádají různé příjemné akce sami pro sebe a lebedí si v tom, jak mají krásné obecenství, povídá náš učitel. To všechno zpravidla aniž by měli opravdový zájem o nevěřící lidi, kteří hynou ve hříchu...

PJ k té výtce domněle posvátně žijících farizeů dodává:

Jděte a učte se, co to je: ,Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." M9,13

Tohohle výroku si Matouš dobře povšiml a dobře si ho zapamatoval. Nyní nám jej zde přesně cituje, protože odpovídá Matoušovu zaměření na skutečnost, že PJ svým životem a svou službou přišel naplnit SZní psané BSo.

Jde o citát z Oz6,6

Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. Oz6,5

Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly. Oz6,6

Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu, ve všem se vůči mně zachovali věrolomně. Oz6,7

A když PJ říká Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky M9,13, pak se to dozajista vztahuje nejen na ty různé celníky, kteří byli proslulí svými nepoctivostmi a krádežemi, ale vztahuje se současně na zde přítomné farizee, kteří se pokládali za dokonalé a spravedlivé... Ovšem byli spravedliví jen ve svých vlastních očích... AP jasně říká:

Není totiž rozdílu: Ř3,22

všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; Ř3,23


Kromě farizeů, kteří PJe vysloveně obviňovali a byli dotčeni jeho způsobem života a služby, si určité otázky kladli také další lidé. Dokonce i lidé, kteří o PJi slyšeli to nejlepší svědectví. Bylo čestné, že si své otázky, nebo nějaké neúplné odpovědi na ně nenechali sami pro sebe, ale že se na pravém místě ptali. Ptali se se přímo toho, koho se ty jejich otázky týkaly.

Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se: "Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?" M9,14

Už před časem jsme viděli, že JKř vydal o PJi úžasné svědectví a sám sebe zařadil jako někoho, kdo není hoden PJi ani rozvazovat řeménky opánků, či zouvat obuv, jak to dělávali otroci... Janovi učedníci tohle svědectví slyšeli a není pochyb o tom, že velmi pozorně sledovali, co tedy tento Ježíš bude dělat dál, když jej Jan tak vysoko ohodnotil.

Ukázali jsme si, že někteří učedníci JKř se záhy stali přímo učedníky PJe. Víme to jmenovitě o Ondřejovi a Filipovi. Ti vyrazili za PJem velmi brzy a když se osobně přesvědčili, že to je ten Mesiáš, zůstali s ním a od té doby ho následovali...

Ostatní učedníci JKř zůstali s Janem. Ale přesto si všímali, že tu jsou určité a dost podstatné rozdíly mezi tím, co dělal JKř a co dělal PJ.

JKř, jak jsme si ukázali dříve, byl vlastně poslední SZní prorok. Byl to prorok, který jakoby vyšel ze SZna a prošel do NZna, aby učinil to významné prohlášení, že Mesiáš je tu.

Malachiáš prorokoval, že přijde posel, který připraví cestu Mesiáše. A JanKř dal o sobě nepokrytě najevo, že on je tím, kdo připravuje cestu Páně, cestu Mesiáše. On byl také tím, kdo volal k přípravě všechny ostatní lidi kolem sebe, aby jako přípravu především činili pokání...

Odpověď PJe na otázku učedníků JKř ukazuje, že v dějinách Božího lidu jsou různá období. Že není všechno pořád stejné. Odpověď PJe také ukazuje, že život Božích lidí je také v různých obdobích různý... MG tu hodnotí následující výrok PJe jako značení změny jedné dispenzace, jednoho historického období Božího jednání s lidmi v jinou dipenzaci, v jiné období...


Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se: "Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?" M9,14

Ježíš jim řekl: "Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. M9,15

I když věřím, že půst má v životě církve, v životě Božích dětí v současné době své místo a svou hodnotu, komentuje náš učitel, přesto v Písmu nenacházíme žádný příkaz, že bychom tehdy a tehdy měli konat nějaké půsty nebo nějaké obřadné věci a podobně... Půst by se měl odehrávat jako součást našeho pokorného hledání tváře Páně. Jako součást hledání jeho milosrdenství a pomoci nebo hledání jeho cesty pro naše životy...

Nyní naslouchejme, jak Pán vysvětluje změnu dispenzací, změnu těch významných období ze SZní doby zákona, na NZní dobu milosti:

Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. M9,16

A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí." M9,17

PJ říká, že tu je něco starého, co pomíjí a co nemá smysl opravovat kombinací s novým. MG tuto myšlenku promítá na roli PJe, kterou vlastně nepřímo zmínili ti učedníci JKř, kteří přišli s otázkou po půstu... Jakoby tedy PJ říkal, že stará smlouva, ta stará dispenzace, staré období zákona se uzavírá a že se s příchodem PJe, jakožto Ženicha otevírá něco úplně nového, čím se to staré nedá nějak zalátat...

Ano, vezměme na vědomí, že PJ nepřišel zalátat staré roucho, které pro naši nevěrnost nemohlo zakrýt naši hanbu, ale přinesl nám úplně nový šat, nové roucho spravedlnosti, jež dává těm, kdo nedělají nic jiného, jen mu zcela důvěřují a oddávají mu své životy...

Příměr s vinnými měchy (či s měchy na víno) má také svoji dobrou zobrazovací schopnost... Vinné měchy se údajně vyráběly ze zvířecích kůží. A pokud se do měchu nalilo mladé víno, tak bylo vidět, že v měchu roste tlak, že objem měchu se vinným procesem mírně zvětšuje. Nové měchy takový tlak vydržely, víno nevyteklo a bylo možno je podle potřeby přenášet a z měchů nalévat.

Použité měchy, které už byly vystaveny tomu tlaku kvasícího mladého vína, se ovšem roztáhly, podle toho tlaku se naformovaly. Pokud by se do těch starých měchů mělo zase znovu dát mladé víno, pak je zcela přirozené, že měch se nemůže neomezeně roztahovat a při určitém tlaku by jednoduše praskl a víno by vyteklo.

PJ tedy těmito dvěma názornými příklady říká, že nepřišel látat starý oděv ani nalévat mladé víno do starých měchů. Obojí byl totiž vedlo ke ztrátě, ke škodě. PJ nám přinesl nový oděv své vlastní spravedlnosti a proměňuje naše životy, aby byly nádobami, které budou dobře sloužit...

To srovnání mezi starým a novým shrnul a zřetelně vyjádřil AJan:

Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. J1,16

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. J1,17


Nyní v našem textu M přicházíme k dalším fyzickým zázrakům PJe. Jsou před námi dva, které jsou jakoby propletené do sebe. Ještě než PJ uskutečnil jeden, ještě než došel na místo, uskutečnil se jiný.

Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: "Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!" M9,18

Lukáš ve svém evangeliu upřesňuje, že když ten představený přišel, jeho dcera ještě žila a žádal PJe o její uzdravení. Lukáš dokonce uvádí jméno toho představeného:

Tu k němu přišel muž, který se jmenoval Jairos; byl to představený synagógy. Padl Ježíšovi k nohám a úpěnlivě ho prosil, aby přišel do jeho domu, L8,41

protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. L8,42

A kousek dál v tom Lukášově záznamu čteme:

...kdosi přišel z domu představeného synagógy a řekl: "Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj." L8,49

Ježíš to uslyšel a řekl: "Neboj se, jen věř a bude zachráněna." L8,50

V takové atmosféře se tedy PJ ocitá a kráčí k cíli, kráčí k zemřelé, aby ji vzkřísil.

Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky. M9,19

Nevím, o čem PJ v tu chvíli cestou k Jairovu domu přemýšlel. Nevím, na co se soustředil. Možná se v duchu modlil, možná lidé nadále zaplavovali svými otázkami... Možná naopak v hluku zástupu otázky lidí ustaly... A v tom nastává docela nová nečekaná situace:

A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. M9,20

Tohle je zase zvláštní situace, která nyní poutá naši pozornost. PJ je na cestě za dívkou ve věku asi dvanáct let, jejíž život vyhasl. A přitom se k němu přiblížila žena trpící už dvanáct let svou nemocí... Nevím, jestli je tu nějaká hlubší souvislost, ale MG prostě konstatuje, že je zde před námi jasný konstrast. PJ přináší světlo do temnoty nemoci a smrti, PJ přináší světlo své pomoci do tmy lidského trápení i zmaru...

Jinak je tu pozoruhodné, že pro uzdravení této ženy nebylo nutné, aby se jí PJ dotkl. Nýbrž když ve víře v jeho božskou moc přišla a dotkla se ona jeho, či vlastně jen lemu jeho oděvu, byla uzdravena...

Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" M9,21

Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva. M9,22

Odtud budiž jasné, že ta uzdravení spojená s dílem PJe nespočívala v tom, co PJ konal, nespočívala tedy v nějaké metodě, ale přímo v jeho božské moci. V tomto případě vidíme, že uzdravení přinesla důvěra této ženy. Důvěra, která se projevila tím, že ona sama se dotkla lemu jeho roucha...


Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup, M9,23

řekl: "Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí." Oni se mu posmívali. M9,24

Toto chování lidí v Jairově domě ukazuje, že vlastně nikdo nevěřil, že PJ má moc nejen uzdravovat, ale také křísit mrtvé. Proto se posmívali té poznámce PJe, že dívka neumřela, ale spí... PJ se však nedal ničím odradit a za doprovodu rodičů vstupuje k zemřelé:

A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala. M9,25

Tohle je první případ vzkříšení mrtvého, který je zmíněn v evangeliích. Celkem jsou nám v evangeliích zachyceny tři příběhy, kdy byl někdo vzkříšen. Je celkem přirozené, že lékař Lukáš při popisu těchto událostí zachází ve svém záznamu do jemnějších podrobností než nyní náš Matouš.

Výsledkem těchto událostí byla také skutečnost, že zprávy o PJi, o jeho moci a o jeho činnosti se roznesly do širého okolí:

Pověst o tom se rozšířila po celé té krajině. M9,26


Desátý viditelný zázrak v pořadí, jak je zaznamenal Matouš, se týká dvojice slepců, kteří se podle svých možností svým způsobem snažili následovat PJe...

Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: "Smiluj se nad námi, Synu Davidův!" M9,27

Všimněte si (upozorňuje nás náš biblista), že dva slepci oslovují PJe zvláštním označením: Synu Davidův! Matouš si toho povšiml a zaznamenal nám to, protože Matouš nám předkládá příběh o PJi především jako příběh o Králi.

A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: "Věříte, že to mohu učinit?" Odpověděli mu: "Ano, Pane." M9,28

Tu se dotkl jejich očí a řekl: "Podle vaší víry se vám staň." M9,29

A otevřely se jim oči. Ježíš jim pohrozil: "Ne aby se to někdo dověděl!" M9,30

Tohle je další případ, kdy PJ někoho z uzdravených výslovně nabádá, nebo dokonce mu hrozí, aby nikomu neříkal o tom, co prožil, jak se ho dotkla moc PJe... Totéž řekl PJ tomu malomocnému, když ho uzdravil a našli bychom i další takové případy.

PJ měl k takovému nařízení několik důvodů. Jeden je zřejmý z toho, co jsme si četli v předchozím. Široké zveřejňování zázraků PJe způsobovalo, že se pak na něj tiskly zástupy a on nemohl konat svou práci, svou službu... Ovšem podobně jako jiní, i tihle dva slepci svůj zážitek nebyli schopni utajit. Nýbrž udělali něco docela opačného:

Oni však šli a rozhlásili ho po celé té krajině. M9,31


V následujících verších nedaleko závěru 9.kap.Matoušova ev. se setkáváme s dalším (zde už jedenáctým) případem uzdravení, které PJ uskutečnil. Je to případ, jemuž podobný jsme dosud neviděli. Současně se tu jedná o třetí setkání PJe s démónskými silami, které opanovaly nějakého člověka.

Když odcházeli, přivedli k němu němého člověka, posedlého zlým duchem. M9,32

A zlý duch byl vyhnán a němý mluvil. Zástupy v údivu říkaly: "Něco takového nebylo nikdy v Izraeli vídáno." M9,33

Skutečnost, že některé nemoci, jimiž se PJ zabýval, jsou výslovně spojeny s poznámkou o démónské posledlosti nám naznačuje, že ne každá nemoc musí být nutně spojena s posedlostí, nebo s něčím démónským... Ale mohou být i nemoci docela přirozené, fyzicky podmíněné. Jak jsme ovšem viděli, stejně tak ovšem mohou být i nemoci spojené s nějakým hříchem v životě člověka nebo s dalšími příčinami...

V případě tohoto němého, kterého PJ uzdravuje, kterého osvobozuje od jeho démónských pout, je tu popsána šokující reakce lidí, kteří stáli kolem. Jedna reakce je spojena s neskrývaným obdivem:

Zástupy v údivu říkaly: "Něco takového nebylo nikdy v Izraeli vídáno." M9,33

Reakce jiné skupiny lidí ovšem činí docela rozdílný závěr. Je to přímo soud. Pozoruhodné se tu ovšem jeví, že tento soud vychází od lidí, kteří znali nebo aspoň tvrdili, že znají Písma a že podle nich žijí...:

Ale farizeové říkali: "Ve jménu knížete démonů vyhání démony." M9,34

MG jen poznamenává, že výsledky těchto činů PJe byly tak přesvědčivé, že o nich nikdo nemohl pochybovat. Když byl někdo uzdraven, tak byl prostě uzdraven. Proto odpůrci PJe, kteří byli účastni těchto úžasných činů, nikdy nepopírali jejich pravost. V tuto chvíli však vidíme, že při svém bezmocném pokusu o obhájení svého vlastního výsadního postavení v duchovním životě Izraele přistupují k jedinému, co jim zbývá. Veřejně přisuzují PJi démónské zdroje moci. "Ve jménu knížete démonů vyhání démony." M9,34


Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. M9,35

Evangelium království je něco trochu jiného než evangelium Boží milosti, vysvětluje DrMG. To ovšem neznamená, že jsou nějaká dvě rozporuplná evangelia... Dá se to připodobnit k broušenému diamantu, který má různé plochy, a ty jednotlivé plochy mají různé odstíny barev.

Evangelium království znamenalo vyhlášení skutečnosti, že království nebeské je na dosah ruky. Evangelium království bylo výzvou, aby se lidé připravovali na příchod Krále. Evangelium království žádalo, aby lidé otevřeli svá srdce pro Krále a činili pokání, aby tedy změnili své smýšlení a také způsob svého života a svých vztahů k Bohu i k ostatním...

PJ kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. M9,35

Znovu a znovu vidíme, že Matouš do svého textu zařazuje informace, nebo přímo důkazy, které potvrzují, že PJ je Mesiáš, které potvrzují božství PJe. Nyní Matouš opakuje, že PJ uzdravoval KAŽDOU nemoc a KAŽDÝ neduh... Tedy nikoli jen některé vybrané druhy nemocí, nebo jen vybrané lidi, ale průkazem jeho božské autority byla mimo jiné také vláda nad KAŽDOU nemocí KAŽDÉHO člověka bez výjimky! A to všechno vesměs probíhalo za přítomnosti tisíců lidí.

Na to konto náš učitel dodává zase svou poznámku, která některým jistě není pochuti. Mnoho lidí je dnes totiž poněkud zaujato proklamací jistých (tak řečeno) uzdravovatelů. Jsou to lidé, kteří se odvolávají na dar uzdravování.

Znovu opakuji, že není pochyb o Boží moci k uzdravování i v této době, třeba právě dnes, třeba právě v tuto chvíli... Ale otázka vždy znovu zní, zda to Bůh chce učinit opravdu u každého člověka, který nemocen, nebo aspoň u každého křesťana, nebo dokonce právě u mne a právě v tuto chvíli. A pak je tu také otázka, jakým způsobem...


Zkušený kazatel evangelia DrMG se nám už někde zmínil o své opravdu hodně provokativní nabídce ve výši 100$, kterou v několika shromážděních opakovaně nabízel tomu, kdo přijde, postaví se před shromáždění a prokáže, že byl uzdraven prostřednictvím někoho z těchto uzdravovatelů. (Mimochodem v Americe si tito uzdravovatelé svého času říkali "faith healers" - "uzdravovatelé vírou".)

Myslel bych si, že z těch doslova stovek provolávaných uzdravení při takových akcích aspoň některá budou pravá, skutečná, trvalá, povídá znechuceně starý kazatel. Budu k vám častný: Čekal jsem, že snad přijde někdo, kdo prožil spíš nějaké psychologické uzdravení... Ale nepřišel vůbec nikdo. (A o těch, kteří byli ve svých nadějích na uzdravení totálně zklamáni se nikde nemluví...)

Dovolte mi tu otázku otázku ještě jednou: Znáte v této době aspoň jediného člověka, který byl skutečně uzdraven skrze nějakého muže či ženu?

Tolik zkušenost a související otázky DraMG na které navazuje jasné prohlášení téhož Božího muže: Nepochybnou realitou ovšem zůstává, že PJ je dosud tím velkým Lékařem. Věřím, ba z vlastní zkušenosti vím, že ON může uzdravit i v této době, stejně jako mohl uzdravovat a uzdravoval, když byl zde na zemi. Důvěřuji mu.

Abych se vyjádřil jasně, rozumím tomu takto, shrnuje náš komentátor: máme využívat všechny přirozené cesty a prostředky které chrání nebo upevňují naše zdraví, případně které slouží jako lék. Ale na druhé straně chápeme a víme, že profesionální lékaři jsou krátcí na mnoho věcí. PJ není omezen. Můžeme mu důvěřovat, že s námi jedná podle své svrchované vůle a nedopustí na nás více, než můžeme unést. Měli bychom mu oddat celou svoji důvěru a zcela, bez výhrad očekávat jen Něj, ať se stane cokoli... Ať nás uzdraví nebo neuzdraví... On ví, co je pro koho nás nejlepší a co má v našem životě jaké příčiny či důsledky...


Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. M9,36

Všimněme si toho soucitu, který PJ měl k lidem, které kolem sebe viděl. V těchto dvou kapitolách, které jsme si nyní postupně četli (8. a 9.), jsme to viděli velmi zřetelně. Tu se ukazuje srdce PJe...

Náš kazatel tu připomíná, že všichni Boží služebníci, kteří se stali nějakými vůdci v Božím lidu, měli pastýřské srdce nebo sami skutečně někdy byli pastýři. (Největšími nebo nejlepšími pastýři vyvoleného Božího národa byli zřejmě Mojžíš a David. Bůh si je připravoval ve skutečné úloze pastýřů skutečných ovcí...)

Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků málo. M9,37

Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" M9,38

Když se modlíme za to, aby Pán poslal (nebo podle kral. aby "vypudil") dělníky na svou žeň, modleme se také, aby jim dal pastýřské srdce, povzbuzuje nás ke konkrétní modlitbě náš biblista. A modleme se také, aby i nám všem, kdo jsme Boží děti dal do srdce ten pravý upřímný soucit se ztraceným světem. Aby nám dal do srdce lítost, která nás nenechá v klidu, která nás nenechá spokojené s tím, že se nám dobře daří v církvi... Kéž by nás vědomí skutečnosti, vědomí ztracenosti lidí kolem nás skutečně vyprovokovalo, vypudilo k tomu, abychom vyšli za lidmi se zprávou o Boží lásce... Nebo zatím aspoň k tomu, abychom se za ně i za sebe modlili a pro takovou službu se cílevědomě připravovali...

Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků málo. M9,37

Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" M9,38

Když PJ tohle všechno řekl svým učedníkům, přichází čas, aby je také poslal. Aby je vystrojil a vyslal do služby, kterou zřejmě nikdy před tím nekonali... Toto vyslání do služby uvidíme v následující 10.kap.

Tu je zajímavé, že ve chvíli, kdy PJ své učeníky vyzývá, aby se modlili, aby prosili Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň, je sám také vysílá.

Přátelé, když se za něco na Božím díle modlíme, je současně s tím docela často nutné, abychom byli ochotni do toho něco investovat, abychom byli ochotni se sami zapojit.

Jeden starý metodistický kazatel prý kdysi řekl: "Když se modlíte za úrodu, Pán očekává, že řeknete "Amen" s motykou v ruce..." Tedy Pán očekává, že věrně učiníme to, co je na nás...

Taky se vám někdy zdá, že Žeň je velká, dělníků málo? PJ vám, pokud jste jeho učedníci radí: Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. A v následující 10.kap. uvidíme, co ještě učinil, co uložil svým učedníkům...


Téma následující (v pořadí už 10.kap.) Matouše nás učitel shrnuje těmito slovy: Ježíš pověřuje dvanáct apoštolů, aby šli k izraelskému národu a kázali evangelium království.

Tato kapitola pokračuje v tom nastoupeném směru, který jsme dosud viděli v evangeliu Matouše. Pán Ježíš ve svém tzv. kázání na hoře vydal etické normy, pak sestoupil z hory a demonstroval svou moc ve dvanácti zázracích, které jsme probírali v předchozích dvou kapitolách. Nyní PJ pověřuje dvanáct apoštolů, aby šli k izraelskému národu a kázali evangelium království.

Tito muži mají jít ke svému lidu už ne jako předchůdci, aby hlásili budoucí nebo nastávající příchod, ale mají vyrazit za lidmi jako ti, kdo jdou hned poté, co prošla ta nejdůležitější hlavní osoba.

Náš Pán v této chvíli pro tento účel dal svým učedníkům moc konat zázraky. To byly jejich pověřovací listiny. (Mimochodnem, všimli jste si, že o Janu Křtiteli nemáme ani jediný záznam, že by někdy udělal nějaký zázrak?)

Při tomto vyslání si také povšimněme si, že oslovení, které pro ně PJ vybírá, je změněno z dosavadního "učedníka" v "apoštola" (vyslance).

Při vstupu do této kapitoly bude dobré, abychom měli na mysli několik falešných učení, který si z této kapitoly vybírají zvláštní autoritu, či oprávnění k podivné službě nebo chování, upozorňuje nás náš kazatel.

Jsem přesvědčen, že v této kapitole nejsou obsaženy praktické pokyny pro křesťana v naší době: Je třeba vzít v úvahu tyto pokyny v souladu s okolnostmi a podmínkami, za nichž byly vydány. A měli bychom je vykládat přesně a celistvě v souladu s celým kontextem...

V následujícím úseku totiž uvidíme, že apoštolé jsou zde jmenovitě vyčteni a touto úlohou pověřeni.

Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. M10,1

Moc, kterou PJ dal svým účedníkům, představovala jejich pověřovací listiny, když šli s mesiášským evangeliem království k izraelskému národu. Starozákonní proroci ohlašovali, že to budou pověření Mesiáše. Když jim dal tuto moc, už nejsou učedníky, ale jsou apoštoly, jak se to o nich praví v následujícím verši:

Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jaho bratr Jan, M10,2

Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, M10,3

Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. M10,4


Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: "Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; M10,5

jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. M10,6

Pokud někdo prohlašuje, že se řídí slovem PJe, kterým pověřil své učedníky ke zvěstování evangelia a pokud se přitom dovolává také moci, kterou PJ své učedníky k tomtuto zvěstování vybavil, pak se takový horlivý vyznavač a zvěstovatel bude muset omezit na izraelský národ, docela pragmaticky odpovídá podle čteného textu náš pilný student Bible. Apoštolé měli podle pokynů PJe jít v tuto chvíli pouze a jedině "k zahynulým ovcím z domu Izraelského".

Je tedy patrné, že tyto verše neobsahují velké poslání pro nás jako pro církev. Srovnejte tato slova s textem poslání PJe podle M28,18:

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. M28,18

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého M28,19

a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." M28,20

Podobně obecné vyjádření pro zvěstování všem národům je i ve Sk 1,8

...dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Sk1,8

Všimněte si, že to slovo ze závěru M nebo z úvodu Sk se týká nejen ztracených ovcí z lidu izraelského, nýbrž i Samaří, všech národů a dokonce i posledních končin země.

V tuto chvíli, o které si právě čteme v našem textu, však PJ dal svým dvanácti apoštolům právě opačný pokyn. Aby nechodili ani do Samaří ani na cestu pohanů. A co mají svému národu zvěstovat?

A jejich zvěstí mělo být toto:

Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. M10,7


Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. M10,7

Jak se mohlo přiblížit království nebeské? V jakém smyslu mohlo být "blízko"? Inu stalo se blízkým v osobě Krále. Vždyť tu byl uprostřed nich, uprostřed svého lidu...

Na přelomu 19.-20. století vládl takřka po celém tak zvaném křesťanském světě velmi optimistický pocit. Mnohé větší denominace té doby se chápaly herkulesovského úkolu "vybudovat království nebeské" zde na zemi. Kdejaká skupina si myslela, že snad má smlouvu s Bohem na vykonání tohoto záměru...

Ovšem, církev nikdy nebyla povolána k tomu, aby budovala království. Království ustaví sám Pán Ježíš Kristus, až se vrátí na tuto zem. Církev je "útvar" nebo zvláštní "jednotka" vyvolaná z tohoto světa s cílem, aby mimo jiné tomuto světu ukázala na Krista a aby po celém světě nesla dobrou zprávu o něm. Nebeské království, či Mesiášovo království jako takové na této zemi tedy ve skutečnosti není až tak naší věcí, věcí církve!

Na druhé straně ovšem nutno říci, že království nebeské svým způsobem je nebo má být v nás, pokud máme ve svém srdci PJKa jako Krále.

V dalším textu si všimněte, že Pán vysílá svých dvanáct učedníků s podobným pověřením, jaké měl on sám:

Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. M10,8

Trvám na tom, povídá náš vykladač dosti přísně, že pokud hodláte usilovat o některou z výše uvedených věcí, měli byste být schopni dělat všechny čtyři. A nezapomeňte, že sem patří i kříšení z mrtvých! Z kontextu, který jsme si už naznačili, je snad zřejmé, že tento příkaz Páně platil pro určité konkrétní lidi, v určité konkrétní době a za určitých konkrétních okolností.

Jinak s ohledem na kontext je docela zajímavé poznamenat, že lidé v dnešní době, kteří prohašují, že aplikují verš 8 jako své poslání, současně s tím obyčejně dost prokazatelně ignorují následující verš - aspoň jsem je nikdy neslyšel že by jej citovali, i když tvoří nedílnou součást celého záznamu:

Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; M10,9

Neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ,hoden je dělník své mzdy. M10,10


Před nedávnem jsem vyzval jednoho člověka, který takzvaně uzdravoval vírou, aby šel do nemocnic, kde jeho skutečně třeba. S různými duchovně vyhlížejícími výmluvami odmítl. (Zase jen mimochodem: Je zajímavé, že tito lidé často bývají tam, kde je možné pořádat sbírky, dodává náš vykladač. Sbírky samy o sobě nejsou špatné, ale pak ani to ostatní, co dělají a proklamují nelze spojovat s těmito verši...)

Je zřejmé, že verše, které si tu právě čteme, musíme ponechat v jejich původní správné souvislosti. Už jsme si ukázali, že to byly pokyny vycházející z konkrétní služby našeho Pána a směřovaly ke konkrétnímu působení jeho učedníků. Tu nutnost dívat se na zcela konkrétní těsný kontext potvrzuje zjištění, že na konci služby PJe přišel den, kdy svým apoštolům dal naprosto odlišné pokyny, než jaké jsme si četli zde:

Řekl jim: Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?" Oni mu odpověděli: "Neměli." L22,35

Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. L22,36

Pokud jde o peníze, nebo obecně o materiální věci spojené se zvěstováním evangelia, apoštol Pavel se touto problematikou docela obšírně zabývá v 1K9...:

Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? 1k9.13

Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. 1k9.14

Tedy v naší době od nás Bůh samozřejmě očekává, že budeme podporovat křesťanskou službu a že Boží lidé, kteří této službě pro Pána věnují všechen svůj čas z ní také mohou mít nezbytné živobytí...

Říkám pouze, že pokud hodláte brát pro sebe M10,8, pak vám nezbývá, než přijímout také následující verš, který s tím nedílně souvisí. Jinak překrucujete Písmo. Nechci být tvrdý, ale je důležité každý verš vykládat v jeho souvislosti.


Nyní si všimněme dalšího pokynu, který Pán dal dvanácti, než je v jejich době vyslal ke konkrétnímu úkolu:

Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. M10,11ekum.

Náš učitel zde podle svého (nutno říci dosti amerického) chápání věci a především podle svých přehojných zkušeností říká, že často nejlepším místem, kam se kazatel při svých cestách má uchýlit je nějaký hotel nebo motel. Pak nemusí obtěžovat lidi, když mají tolik svých starostí a práce a současně má sám dostatek klidu na potřebné soustředění a ztišení.

Nicméně někteří lidé i dnes mají "pokojík pro proroka". A vím, že takových je u nás mnoho. Jsou to skvělá místa. A mnozí věřící mají srdce i pro skutečné potřeby takového Božího služebníka a nechají mu i dostatek klidu o samotě, aby se třeba mohl připravit na jednotlivá setkání, kvůli kterým přijel a podobně...

Neumím si představit, že by v dnešní době Pán chtěl, abychom vešli do nějakého města a ptali se: "Kdo je v tomto městě hodný?" Nebo snad: "Kdo je tady vynikající křesťan?" S tím, abychom pak šli, zaklepali na jeho dveře a řekli: "Podívejte, já jsem tady a potřebuji u vás nocleh."

Uvědomme si znovu, že Pán Ježíš dává svým lidem aktuální pokyny pro dobové a místní podmínky v rámci jeho tříletého období služby. Vykládejme tedy tyto verše ve správné souvislosti.

Když vstoupíte do domu, řekněte: ,Pokoj vám. M10,12

A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. M10,13

Slovo dům zde jistě neznamená budovu. Tedy nejde o to, abychom přáli pokoj nějaké budově, ale lidem, kteří v ní žijí, domácím.

A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. M10,14

Je to naším dnešním posláním? Myslím, že to není návod pro postoj nitra současných misionářů, podává nám svůj pohled DrMG. Když jsem byl na různých místech a kázal ve všelijakých shromážděních, lidé reagovali různě. Někdy příznivě někdy netečně, někdy i odmítavě. Nechodil jsem pak někam před budovu nebo za město a nestřepával prach ze svých nohou. Tím nechci říct, že bych se tak nikdy necítil, ale nikdy jsem to nedělal. Mám zato, že i tento pokyn byl dán těmto lidem v dané době.

A za tímto výrokem, za tímto pokynem také spočívala autorita PJe. On bude jednou každého soudit podle toho, jak se postavil k BSu. Ke slovu, které pojednávalo o něm samotném...

Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomuto městu. M10,15

V příští Matoušově kapitole uvidíme, co se stalo s některými městy, která propadla soudu.


Než apoštolé skutečně odešli podle příkazu PJe kázat evangelium království, PJ jim nejprve zcela realisticky ukazuje, co mohou očekávat:

Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. M10,16

Když Pán Ježíš v předchozím textu svým apoštolům vysvětlil, jak se mají chovat v místních podmínkách, kam přijdou, nyní říká svým učedníkům určité principy, podle nichž mají jít jako jeho svědkové. Tyto principy jsou zase primárně určeny apoštolům, ale ve svém druhotném použití jsou dobré pro časnost i pro věčnost a určitě mají co říci i do naší doby.

Boží dítě by mělo být moudré nebo obezřetné jako had a bezúhonné nebo bezelstné jako holubice. Tady dodejme, že je nebezpečné mít jedno bez druhého. Setkal jsem se s lidmi, kteří jsou moudří nebo spíš snad chytří (nevím jestli jako hadi), ale zdaleka nejsou bezúhonní jako holubice. Řečeno česky, chytře nebo přímo lstivě vás vodí za nos, aby dosáhli svého.

Znám ovšem i jiné, kteří jsou zase lehkověrní. Jsou sice ve skutečnosti bezúhonní jako holubice, ale vůbec nejsou moudří, nejsou obezřetn jako hadové. Při promýšlení těchto výroků PJe je zajímavé si uvědomit, že had je chápán jako nebezpečný a přitom má být (nebo je) obezřetný. Holubice je naopak v nebezpečí, snadno se jí zmocní dravec. A ona má být (nebo je) bezelstná... PJ zde tedy své apoštoly učí, že je nutno obě vlastnosti spojit.

Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, M10,17

budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. M10,18

I když jsme vděčni, že předchozí doba zřetelného náboženského útlaku pominula, asi bychom trochu víc měli vzít na vědomí, že i v současné době se tak podobně děje těm, kteří jsou upřímní Boží služebníci. Možná nikoli ze strany státu, ale třeba naopak ze strany různých nábožných lidí, nebo nejednou ze strany velkých církví, nebo třeba jen ze strany nejbližších příbuzných a tak různě... PJ však svým apoštolům pro takové vyhrocené situace radí:

A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. M10,19

Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. M10,20


A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. M10,19

Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. M10,20

Těmto veršům rozumím tak, že platí pro ty, kdo nemají příležitost si připravit odpovědi pro výslechy nebo různé zákeřné útoky, kterým jsou vystaveni. Když byli zatčeni za to, k čemu je poslal Ježíš, dostali se do nepředvídaných situací a obvinění o jejichž souvislostech nic nevěděli a neměli čas o nich přemýšlet. Pán je vyslal k jinému úkolu, na který se zaměřili a o kterém přemýšleli a tak celkem přirozeně nemohli mít promyšleno, co řeknou, když budou zatčeni nebo falešně obviněni. Nebyli na ty konkrétní věci připraveni. Tak už to bývá, že ti, kdo chtějí na někom páchat násilí a vytvářet protivenství, jsou obyčejně dosti vynalézaví...

Když tyto verše zasadíme do místní situace podle kontextu, v němž jsme je nalezli, nebudou nám působit žádné potíže. Žel, je ovšem mnoho takových, kteří tyto verše pro sebe aplikují zcela nesprávně. Pak do dopadá tak, že někteří se na příklad vůbec nepřipravují na svá kázání!

Když jsem studoval v semináři, vzpomíná náš teolog, jeden můj spolužák, který byl vůbec ve všem nápadně líný, byl přesvědčen, že se má kázat bez jakékoli přípravy. Říkal tomu, že pak aspoň skutečně káže podle toho, jak ho vede Duch a nikoli podle svých lidských příprav nebo představ.

S jiným kamarádem jsme se dohodli, že si ho jednoho večera půjdeme poslechnout. Bylo jasné, že své kázání neměl připravené. Jak se říká páté přes deváté. Bylo nám z toho trapně. Cestou zpět z toho shromáždění do semináře se ho kamarád, který byl ještě víc rozrušen než já, zeptal:

"Připravoval sis to dnešní kázání?"

"Ne, proč?"

"Jak jsi mohl takhle mluvit?"

"Duch svatý mi dal slovo."

Přítel mu odpověděl: "Prosím tě, kde bereš odvahu tohle zmatené a trapné kázání připisovat Duchu svatému!"

Popravdě řečeno, někdy je až hrozné pozorovat, čemu lidi říkají vedení Ducha svatého...

Při jiné příležitosti se potkali dva kazatelé. Jeden z nich také tvrdil, že vstane a nechá skrze sebe mluvit Ducha svatého.

"No dobrá, ale dejme tomu, že ti Duch svatý hned nic nedá. Co pak děláš?"

"No, mluvím jen tak, dokud mi něco nedá."

Tímto výrokem ovšem dotázaný kazatel připustil, že někdy opravdu nemá slovo, opravdu nemá co říci. Připustil, že někdy vskutku jen tak s prominutím "plácá", co ho napadlo...

Na druhé straně je jasné, že ani důkladná příprava sama o sobě ještě není zárukou úderného slova, které by se na pravém místě dotklo lidských srdcí. Kromě pilného studia Písma je tu třeba navíc také mnoho duchovního zápasu na modlitbách. Je tu třeba také mnoho docela praktické komunikace s lidmi, kterým máme sloužit a řada dalších věcí, jejichž prostřednictvím nám pak Duch může ukázat pravé potřeby Božího lidu, nebo i potřeby nevěřících lidí...

Ale lenost, nebo pohodlnost, nebo podmanivé sebevědomí a podobné věci zakrývat povídáním o působení Duch to je opravdu na pováženou...

Škoda, že v církvích je všelikde mnoho různých mluvčích, kteří mluví jen tak a vymlouvají se na tento pokyn Pána svým apoštolům, rmoutí se náš kazatel. Vždyť to je ve skutečnosti překrucování Písma. Jestliže tyto verše vidíme v jejich souvislosti a místních podmínkách, jsou jasné jako křišťál, že se vztahují na nenadálé okolnosti různých obvinění a podobně...


Pán Ježíš pak dále pokračuje ve svém popisu různých reakcí lidí na tu zvěst o nebeském království, kterou přinesl. Některé byly jen odmítavé, nepřátelské, jiné jsou ovšem doslova vražedné...:

Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. M10,21

Kristův příchod na svět rozdělil lidi. To rozdělení spočívá v otázce, jaký postoj k němu kdo zaujme... PJ tedy nepřinesl jednotu pro celý svět, ale přinesl vlastně rozdělení.

AP dobře říká v 1K1,18:

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 1k1.18

Když někdo v rodině přijme Krista a druhý ne, je to rozdělení. Někdy to rozdělení bývá takové docela přijatelně tolerantní. Ovšem jindy se někteří lidé cítí zvěstí o spasení v PJi z pouhé milosti doslova ohroženi. Případně se cítí napadeni myšlenkami o následování PJe. A z toho pocitu ohrožení pak u některých lidí už docela logicky vyplývají důsledky v podobě nevraživosti či dokonce až v podobě nenávisti...

Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. M10,22

Pokud jde o tento verš, jistě znáte mnohé, kteří jej vytrhují z jeho souvislosti a spojují jej se spasením ve věčném smyslu pro dnešní křesťany v době milosti... Když se ovšem na tento verš podíváme v jeho kontextu, v kontextu celé kapitoly, která popisuje určitou konkrétní situaci, určité konkrétní období, pak v něm zcela přirozeně uvidíme skutečnost, že Pán zachová své věrné apoštoly pro svou tříletou službu, kdy se bude zvěstovat království.

Podobné znění biblického textu o spasení spojeném s vytrváním do konce najdeme M24,13. Tam ovšem zase kontext jasně ukazuje, že jde o spásu či spíše o záchranu, kdy Pán zachová své věrné, kteří vytrvají v období Velkého soužení. To uvidíme podobněji, až zanedlouho dojdeme do 24.kap.


Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného; amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka. M10,23

Obávám se, že návyk brát všechno slovo Písma hned aplikačně primárně pro nás a nikoli nejprve s ohledem na kontext, v nás při čtení takového verše ihned vyvolá dojem, že buď těch izraelských měst je tak moc a nebo že tento text není pravdivý...

Rozhodně je dobré, když BSo bereme pro sebe, když je v každém jeho zákoutí svým způsobem promítáme na sebe osobně, na svoji dobu. Ale počítejme s tím, že někdy jde spíše jen o volný průmět. Ne všechno totiž bylo takto původně, primárně, jak tomu tady říkám, adresováno nám. Jak jsme si už mnohokrát ukázali, některé věci se nám k aplikaci docela líbí, některé se nám hodí k tomu, abychom někoho jiného napomínali, nebo dokonce někomu hrozili, ale přiznejme si, že některé jiné bychom museli hodně úzce vytrhnout z jejich kontextu, abychom sami vůbec zůstali naživu... Takže pokud jde o výklad, musíme se držet kontextu, a teprve ze správného výkladu biblického textu můžeme vyvozovat správné použití také pro nás dnes...

Všimněte si, upozorňuje zase náš vykladač, že je tu řečeno: "Nebudete hotovi se všemi izraelskými městy". Tedy ne s celým světem, ale s Izraelem, se všemi izraelskými městy...

"Než přijde Syn člověka." Z kontextu celé kapitoly, na který se tu opakovaně odvoláváme, můžeme rozumět, jak nám to předkládá náš učitel, že to znamená, než se ukáže před celým tímto národem. Nutno poznamenat, že je nám možná trochu těžké pochopit a přijmout skutečnost, že náš Pán byl při své pozemské činnosti zaměřen prakticky výhradně na svůj národ Izrael.

A přitom v izraelském národě bylo kvůli PJi skutečné hluboké vnitřní rozdělení. Jednou (jak si o tom za pár týdnů budeme číst) se zeptal svých učedníků:

..."Za koho lidé pokládají Syna člověka?" M16,13

Na tuto otázku dostal PJ hned několik odpovědí. Každý měl na něho vlastní názor.

"Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." M16,14

Aby nezůstalo u názorů druhých lidí, PJ klade ještě velmi osobní otázku samotným učedníkům:

Řekne jim: "A za koho mě pokládáte vy?" M16,15

Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." M16,16

Do dnešní doby je PJ tou nej více kontroverzní osobou, která kdy žila na světě.


Nyní v dalším textu PJ dává svým učedníkům všeobecné pokyny. Ukazuje jim zásady, kterými se mají řídit všichni učedníci. Zase jsou to velké zásady, které bychom měli aplikovat na sebe, i když jejich prvotní, bezprostřední určení bylo zaměřeno na dvanáct apoštolů. Nezapomeňme přitom na slova, která předcházela. PJ stále hovoří ke svým učedníkům v rámci přípravy pro službu ke které je vyslal. A předchozí verše předznamenávaly protivenství...

Žák není nad učitele ani sluha nad svého Pána. M10,24

Přátelé, je třeba mít na paměti, že jako učedníci všude reprezentujeme svého Mistra - Pána Ježíše Krista. On musí být v našem životě na prvním místě. Pokud mu toto místo nedáme, s největší pravděpodobností se zakrátko dostaneme se svým učednictvím nebo vůbec se svým křesťanstvím do problémů.

Když jej však budeme věrně následovat, také se pravděpodobně dostaneme do určitých problémů. Ovšem budou docela jiného charakteru, než ty předchozí zmíněné, které vyplývaly z toho, že PJe nemáme na prvním místě...

Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! M10,25

PJ už jednou řekl: Nestarejte se, co o vás říkají lidé... Pokud jsme PJi věrni můžeme očekávat, že nám lidé přisoudí všelijaké jiné úmysly a všelijaké jiné "moci", podobně, jak to učinili i Pánu. Jestliže se samotným Pánem Ježíšem nejednali dobře, pravdivě a otevřeně, jeho učedníci sotva mohou očekávat něco lepšího. I když jsme vděčni, že v této době můžeme žít v míru a můžeme evangelium zvěstovat celkem svobodně. Ale takového toho protivenství od nejbližších nás jako následovníky PJe ani náboženská svoboda neosvobodí... PJ pokračuje:

Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. M10,26

Milý posluchači, Bůh se ve svém konečném úsudku jednou postaví na stranu věřících a vypořádá se se všemi pronásledovateli. Proto bychom se měli především starat, aby naše nitro bylo čisté a Bohu příjemné. Jednou bude všechno odhaleno v plném světle. Všechna příkoří, všechna nedorozumění, ale i všechny chybné kroky a křivé úmysly budou zjeveny tak, že nikdo už nebude diskutovat, nikdo nebude nic namítat, ale každý pozná plnou pravdu o druhých i o sobě.

...není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. M10,26

Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. M10,27

Když čtu o hlásání na střechách, vždycky mi to připomene rozhlasové vysílání, nechává fungovat svou fantazii náš rohlasový kazatel.. Dnes tedy hlásáme evangelium na střechách tímto způsobem a myslím, že je to docela účinné (pokud si občas aspoň někdo zapne přijímač).


Následující výrok PJe předpokládá to nejhorší zacházení. My se v naší době a v naší zemi s něčím takovým, díky Bohu, nesetkáváme, ale dosud jsou nedaleko země, kde veřejné hlásání biblické zvěsti o PJi je spojeno s kritickým nebezpečím. PJ k tomu říká:

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. M10,28

Jinými slovy, vysvětluje náš kazatel: Bojte se Boha. Kdosi se ptal Cromwella, jakto, že je tak statečný. Cromwell prý odpověděl: Poznal jsem, že když se bojím Boha, pak se nemusím bát nikoho z lidí.

Od těchto kardinálních situací, z nichž možná jde přímo hrůza, pak PJ přechází k dalším oblastem, v nichž často podléháme různým strachům a nejistotám, které ovšem nebeský Otec má také pevně ve svých rukou:

Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. M10,29

Skvělý verš! Pán se stará o malé vrabečky. Sledovali jste je někdy? Vídáme je kolem sebe v parcích a na náměstích, jak tam bezprizorně poskakují. A přitom Bůh o každém z nich ví. Je dobré to mít na paměti. Pak ovšem PJ zachází ještě dál:

U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. M10,30

Bůh tě miluje a proto se o tebe zajímá. Ano, Pán Ježíš Kristus tě miluje víc než tvoje maminka. Ona ti vlásky na hlavě nepočítala - ale Bůh má o tebe takový zájem, že i tvé vlasy má spočítané!

Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. M10,31

Zamysli se nad tím - jestliže Bůh ví o každém vrabci, pak určitě ví i o tobě, kde jsi a co děláš. Ví i o tom, co druzí dělají tobě. Ví i o každém okamžiku, kdy bys chtěl třeba před ním utéci... Před ním se ovšem nedá schovat, aby nevěděl, kde právě jsi. A na to případné naše schovávání navazuje další verš:

Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; M10,32

kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. M10,33

Jestliže někdo přijal Pána Ježíše Krista jako toho, kdo jej osobně vysvobodil z hříchu, pak je přirozeným důsledkem, že by ho měl vhodným způsobem veřejně vyznávat. Kdekoli je k tomu vhodná příležitost, by měl o něm vydávat svědectví.

A z toho pak samozřejmě vyplývá také verš 33. Tento verš mě vždy znovu povzbuzuje, abych jej srozumitelně vyznal a nezapřel. Ovšem jsou i chvíle, jak jsme si přednedávnem četli, kdy nemáme házet perly před svině. To znamená, že někdy není k Jeho cti, když v určitých kruzích zaznívá Jeho jméno. Ale jistě ho nikdy nechceme zapírat. Tedy říkat, nebo jen svým životem ukazovat, že s ním nemáme nic společného, že je nám cizí...


Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. M10,34

S tímto veršem mají problémy někteří tzv. pacifisté. Dokud nebude svržena a odstraněna veškerá nespravedlnost, povídá MG, potud Kristus bude připouštět Satanovu nevraživost a tedy i boj s ním a s těmi, kdo se mu poddávají.

Rád bych, kdyby tento verš trochu více pronikl do OSN a do myšlení některých liberálních kazatelů. Kristus při svém prvním příchodu nepřišel uvést pokoj a mír, to je totiž zcela nereálné snění. Na světě je stále hřích v nejobecnějším smyslu slova. A pokud zde zůstává hřích, Bůh říká, že bezbožní prostě nenajdou pokoje. PJ se tu pak dále trochu vrací k myšlenkám, které už částečně naznačil:

Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; M10,35

a ,nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. M10,36

AP zdůraznil účinnost tohoto slova PJe, když napsal: "Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží." (1K1,18 Zelina) Ano, slovo Páně i zkušenost v naší době jasně ukazuje, že rodiny se kvůli osobě PJe a kvůli šíření evangelia štěpí. I bratři a dřívější dobří přátelé se rozcházejí. Naopak věřící lidé, následovníci PJe mají tvořit vnitřní duchovní jednotu... Na protilehlé straně ovšem zůstává nespasený svět.

Pokud jde o to rozdělení v rodinách, které nastává kvůli postoji k PJi, PJ v následujících verších Matoušova záznamu vyslovuje velmi zvláštní požadavek, který na první pohled a zejména pokud je vytržen ze svého kontextu, může působit dosti divně...:

Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. M10,37

Na první pohled skutečně tvrdý požadavek, který vypadá, jakoby PJ vědomě rozbíjel celé rodiny... Ale kdo přemýšlí a kdo má v životě s PJem nějakou tu zkušenost, ten jistě brzy pochopí, že život s PJem na prvním místě je to nejlepší, co může být. Budeme-li mít PJe na prvním místě, pak se s největší pravděpodobností dosti podstatně změní náš charakter, změní se naše reakce na různé věci a vůbec jednání s lidmi, změní se přemnoho dalších věcí... Mít PJe skutečně na prvním místě v životě, to je to nejlepší budování mezilidských vztahů, jaké na tomto světě mohou existovat!!!

Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. M10,37

Milovat ze všeho nejvíc PJe, to je největší přínos pro vztah křesťana k ostatním lidem jak v jeho vlastní rodině, tak také pro vztahy s ostatními lidmi kdekoli jinde... A tu bychom se měli ze všech sil snažit o to, aby i ti nevěřící nebo neobrácení lidé kolem nás poznali, že ten život změněný PJem, je lepší nejen pro nás samotné, ale že je lepší i pro ně... Kéž by nás ta Jeho láska prolnula tak mocně, aby z nás vytrvale tryskala i k dalším lidem okolo, aby po této Jeho lásce ve svém srdci také zatoužili...


Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. M10,37

A PJ v podobých kardinálních výrocích dále pokračuje:

Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. M10,38

Mnozí z nás nejsou hodni PJe, komentuje MG, a to znamená, že nás PJ nemá jak používat. Znamená to, že mu nejsme dostatečně k dispozici. Pokud se mu opravdu se vším neoddáme, pokud se nevzdáme sami sebe a svých představ o tom, co je dobré, pokud skutečně nevezmeme svůj kříž, který je symbolem naší smrti, pak prostě nemůžeme být účinnými nástroji v jeho rukou. Je to velmi vysoký požadavek, ale díky Pánu, že nás nikdy nehodí přes palubu!

Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. M10,39

Zde PJ dává do protikladu život, který máme tady na zemi v těle, a dar věčného života, který získáváme vírou v Pána Ježíše Krista, vysvětluje náš ThDr.

Je možné, že člověka, který přijde ke Kristu, čeká pro jeho víru i smrt. Dnes se to v České ani Slovenské republice snad nestává, ale platí to o jiných zemích světa - v dnešní době. Kdo ztratí svůj fyzický život pro Krista, získá věčný život, dostane se do Kristovy bezprostřední přítomnosti.

"Jsme plni důvěry a raději chceme odejít z tohoto těla a přijít domů k Pánu." 2K5,8

Kromě tohoto doslovného pojetí, kdy někdo ztratí nebo naopak zachová svůj fyzický život, není pochyb, že tento verš platí v různých podobách i přeneseně.

Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. M10,39

Jsou lidé, mám na mysli věřící lidi, kteří se ze všech sil snaží dobýt si určitý životní standart a sami sobě i všem kolem sebe předstírají, že to je přece důležité... Někdo jiný zase mluví o tom, že se nemůže více zapojit do Božího dila kvůli rodině a tak bychom mohli pokračovat v nejrůznějších výmluvách, které křesťané mívají, když jde o službu Pánu tak trochu víc naplno...

Mnozí takoví ovšem třeba po letech zjistili, že jejich snahou o životní standart dospěli k těžkému pocitu prázdnoty... Jiní zjistili, že ten, kdo do díla Páně nějakým způsobem zahrnul i svou rodinu, získal mnohem pevnější a krásnější vztahy, než někdo jiný, kdo proklamoval svou péči o rodinu a kvůli tomu odmítal sloužit Pánu a tak bychom mohli v různých oblastech života a služby pokračovat...

Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. M10,39


Závěr 10.kap.Mat. ukazuje jakoby druhou stranu mince, druhou stranu toho následování a poslušné oddanosti PJi:

Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. M10,40

Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. M10,41

Jinými slovy PJ sám se staví za ty, kdo zvěstují evangelium a ztotožňuje se s nimi. A to je co říci. To je veliká a mocná záruka, kterou zde PJ svým následovníkům slibuje... A současně je v tom obsažena i pohrůžka pro ty, kdo nepřijmou posly PJe. PJ sám se postaví čelem k těm, kdo odmítnou jeho následovníky... Stejně tak, když někdo těm následovníkům vyjde vstříc pro jméno PJe, on sám se postará o odměnu:

A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." M10,42

PJ říká, že svět ho nenáviděl a že bude nenávidět i ty, kdo jsou jeho, kdo jej následují. Ve skutečnosti tedy nemáme proč být oblíbenější a populárnější než byl Pán Ježíš Kristus.

Míra naší oddanosti a věrnosti vůči Pánu je podle tohoto textu dána odplatou proroka a spravedlivého člověka. To se dá chápat takto: Jestliže hájíš Pána Ježíše jako proroka, dostaneš odměnu proroka. Jestliže ho bereš jen jako spravedlivého člověka, dostaneš odměnu spravedlivého člověka. Ale pokud jej uznáš jako svého Pána a Zachránce, dostaneš plnou odměnu.

Moc bych si přál, milí posluchači, aby ten poslední verš naší 10.kap. byl pro nás velkým povzbuzením k věrnosti i v malých věcech a aby pro nás byl povzbuzením i pro službu docela obyčejným a nenápadným lidem. Zejména jde o ty maličké a nenápadné v Kristu, kteří svou službu konají často zcela neviděni a neslyšeni, nicméně věrně...

A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." M10,42






Matouš 11

Scéna z několika předchozích kapitol pokračuje i v této následující 11.kap., milí posluchači. Pán Ježíš vyslovil etická pravidla nového království, učinil celou řadu zázraků, které posloužily jednak konkrétním lidem v jejich životě, a současně s tím také jako průkazy Mesiášské moci PJe. A pak vyslal své učedníky, aby rozhlašovali stejnou zvěst o nebeském království, které se přiblížilo. Jak to bývalo v Izraeli časté už ve SZně, PJ své učedníky pro zvěstování této převratné zprávy vybavil také nadpřirozenou mocí... Apoštolé se tedy rozešli po hlavních i vedlejších cestách, dokud nenavštívili všechna města v Izraeli. Jak byli přijati? Jaká je reakce lidu Izraele na mesiášské poselství? Dovolte, abych to vyjádřil jediným slovem: "Odmítnutí!"

V 11.kapitole Mat., která je před námi, je zachycen určitý zvrat v působení Pána Ježíše Krista. Ve verších 28-30 však uvidíme, že PJ vyjadřuje nový druh svého osobního pozvání. Bude to něco jiného než dosavadní vybízení k pokání, když má přijít Král. K tomu však dojdeme teprve později. Vydejme se v našem sledování Matoušova záznamu pěkně popořádku od prvního verše....

Když Ježíš dokončil tyto příkazy svým dvanácti učedníkům, šel odtud učit a kázat v tamějších městech. M11,1

Když Pán Ježíš rozeslal své učedníky, vychází i on sám, aby ve zvěstovatelské části svého díla dále pokračoval... Je to mimořádně důležité dostat Boží slovo mezi lidi! A to platí i pro naši dobu.

V této situaci však před námi vystupuje jedna zvláštní postava, která před časem docela nenápadně ustoupila z našeho zorného pole až docela zmizela. Je to Jan Křtitel.

Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: M11,2

"Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" M11,3

Kdybychom se vrátili do M4,12, viděli bychom, že Jan Křtitel byl uvězněn nedlouho po té, co PJ nastoupil svou plnou veřejnou službu. Nyní byl tedy už nějakou dobu ve vězení, ale dostaly se k němu zprávy, co Pán Ježíš koná. Už dávněji jsme viděli, že učedníci JanaKř PJe pozorně sledovali, někteří se za ním dokonce vydali a nakonec se stali jeho učedníky. Ovšem ti, kteří zůstali s JanemKř, jej i ve vězení zpravovali, co se děje v přítomnosti PJe.

JanKř zřejmě každý den čeká, kdy už se otevřou dveře vězení, protože věří, že Ježíš se chopí království, věří, že Ježíš brzy zaujme místo na trůně a uvede všechyn nespravedlivé věci do pořádku... To by znamenalo, že osvobodí také nespravedlivě, jen tak z rozmaru vládce, uvzněného JKř.

Když se však po dlouhé měsíce nic neděje, JKř začíná váhat... Ale nechce zůstat jen ve svých pochybnostech a tak posílá své učedníky s přímou otázkou:

"Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" M11,3


"Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" M11,3

Janovi učedníci tedy jdou a vyptávají se PJe, podle Janova vzkazu. Ta Janova otázka je v jeho situaci velice logická. Dosud měl všechny důvody věřit, že nebeský Král, Mesiáš by za tu dobu už měl v rukou veškerou moc. A tak JKř je zmaten, že Pán Ježíš dělá tak málo pro to, aby se dostal na trůn... Teď si všimněte Pánovy odpovědi, kterou posílá Janovi:

Ježíš jim odpověděl: "Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: M11,4

Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. M11,5

A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží." M11,6

Odpověď PJe je vskutku pozoruhodná a je nepochybné, že jí lze porozumět pouze ve světle pověření, které měl Mesiáš podle Starého zákona mít. Je to přímý odkaz na Iz 35,4-6:

Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Iz35,3

Řekněte nerozhodným srdcím: "Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit." Iz35,4

Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Iz35,5

Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Iz35,6

Z biblických záznamu není vidět, že by na poušti vytryskly nějaké vody nebo potoky, když přišel PJ. Proč? Protože jeho první příchod nesměřoval k tomu, aby ustavil své království na této zemi. Stejně tak se při jeho prvním příchodu nesplnila řada dalších proroctví. Ta čekají na naplnění až při jeho druhém příchodu. Nicméně byl králem, a měl mesiášské poslání. A znaky tohoto svého mesiášského poslání PJ vzkazuje Janovi.


V následujících verších Pán Ježíš jakoby bránil JKř, kdyby jej snad chtěl někdo kritizovat. Vyjadřuje Janu Křtiteli mimořádnou úctu:

Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? M11,7

Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. M11,8

Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. M11,9

To je ten, o němž je psáno: ,Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. M11,10

Tolik tedy zvláštní slova PJe plná úcty a ocenění Janovy úlohy a služby. Mimochodem, JKř nebyl třtinou klátící se ve větru, dodává náš DrMG. Byl spíš větrem, který klátil třtinou!

A tohle náš učitel ihned aplikuje na svou profesionální kazatelskou specializaci: Dnes jsou kazatelé (i se svými kazatelnami) mnohdy docela bezmocní, protože jsou podřízeni těm, kdo sedí v lavicích a kdo nemají kazatele jasného evangelia moc rádi. Jindy je kázání šito na míru jen pro určité skupiny v církvi. A tak bychom mohli pokračovat. Příliš často je kazatel třtinou, která se klátí ve větru.

Díky Bohu za Jana Křtitele. Byl to naopak mocný vítr, který klátil třtinou všech strnulých a prázdných zvyklostí a lidi kolem sebe mocně a účinně vyzýval k pokání...

Co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. M11,8

Jan Křtitel byl člověk, který byl zcela oddán pověření, které dostal od Boha. Dovedl žít i ve velmi drsných podmínkách.

Vyšli jste vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. M11,9

JKř zajisté byl prorokem. Ale, jak PJ naznačuje, byl i něco víc, než prorokem. Jak jsme si dříve četli, jeho poslání znělo: Hlas volajícího na poušti, připravujte cestu Páně... A nyní ke svému chvalořečení na JKře PJ připojuje citát ještě z jiného prorockého slova:

To je ten, o němž je psáno: ,Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. M11,10

Pán jasně prohlašuje, že Jan je naplněním proroctví Mal3,1, kde je řečeno:

Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. ML3,1

Tím poslem byl Jan. Byl zvlášť vyslán, aby Izraeli představil Mesiáše.


K té úloze JKř, o které tu PJ hovoří, stojí za to si přečíst jeden trošku delší úsek z J1,19-28.

Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levíty, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Kristus." Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?" Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok Izaiáš." Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?" Jan jim odpověděl? " Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte. - Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. J1,19-28

Tolik tedy záznam apoštola Jana. A náš Matouš k tomu, co jsme četli dosud ještě přidává další ještě silnější výrok:

Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. M11,11

Někdy možná diskutujeme o tom, kdo byl větší: Abraham, Mojžíš nebo David. PJ prohlašuje, že Jan byl větší než kdokoli v minulosti. Myslím, že celkem nikdo by na první místo nedal Jana Křtitele.

Tím spíše zní velice zvláštně ta druhá věta v tomhle výroku PJe: "Avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on." Když přišel Pán Ježíš, vysvětluje nám náš biblista, začal svolávat skupinu lidí, kteří jsou ještě větší než Jan Křtitel. Jak je to možné? Protože jsou v Kristu, jsou v něm právoplatnými Božími dětmi a jsou oblečeni do Kristovy spravedlnosti. Člověk se nemůže stát ničím větším... Není nic vyššího, než být Božím dítětem...


Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. M11,12

Podrobněji vysvětlit tento verš je docela těžké, protože násilí může být různého druhu. Nejméně bychom je mohli rozdělit snad na vnitřní a vnější. Násilí od toho zlého se snaží to nebeské království ničit zvenčí. Ale často i různí opravdově snaživí lidé se vší silou do něho tlačí. To znamená jakoby násilím, čili po svém, lidskými cestami chtějí vniknout dovnitř.

Jako příklad bychom mohli vidět mladého muže, o kterém jsme už nedávno mluvili, že padl PJi k nohám a řekl: Pane, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš. (viz M8,19)

Jsou zde tedy dvě základní hlediska, jak chápat to násilí, jemuž je vystaveno nebeské království, vysvětluje náš vykladač...

Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. M11,12

Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až po Jana. M11,13

A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. M11,14

Kdo má uši, slyš. M11,15

Jan Křtitel naplnil předpověď o poslu, který měl přijít, jak o tom píše Mal3,1. Vyvstává však otázka: Kdyby byl Izrael přijal Krista při jeho prvním příchodu, byl by Kristus okamžitě ustavil své království? A byl by Jan Křtitel oním Eliášem? Musíme odpovědět: Zřejmě ANO. Možná řeknete: "Jak je to možné?" Odpovídám takto: Nevím. Vím jen že to PJ řekl. A On může dělat cokoli a nemusí nám to vysvětlovat. Ve skutečnosti dělá mnohé, co nedokážu pochopit, natož vysvětlit. Prostě to přijímám.

Jsou tací, kteří tvrdí: "No, kdyby Kristus měl v úmyslu jít na kříž a umřít, pak jeho nabídka, že se může stát králem, nebyla upřímná." Ale ona byla upřímná, neboť čas, kdy se stane králem i na této zemi je před námi a brzy přijde.

"Ale co kdyby jej Izrael přijal jako krále?" Pointa spočívá v tom, že jej nepřijali, jak to proroci předpovídali. Někdy možná máme dojem, že proroci něco o někom (o nějakém člověku nebo o nějaké skupině lidí) vyhlásili a pak už tedy těm chudákům nezbylo nic jiného, než že se na nich to prorocké slovo muselo uskutečnit... Ovšem opak je pravdou. Hospodin skrze svého Ducha ukázal svým prorokům, jak se ti lidé ve svém svobodném rozhodování zachovají. On to předem věděl o jejich svobodném rozhodování. Nikoli tedy že by on jejich rozhodování naprogramoval... A na druhé straně, když Bůh znal to lidské srdce a viděl jeho vývoj, když věděl, jak se lidé budou v budoucnu rozhodovat, tak podle toho připravil podmínky, aby umožnil svobodné východisko pro ty, kdo budou chtít...

Možná někdy klademe své otázky znějící: "kdyby". Ale takové problémy ve skutečnosti vůbec neexistují. Je dost problémů, které jsou skutečné, nemusíme si vytvářet další problémy svými otázkami "kdyby", shrnuje toto zamyšlení náš MG.


Následující dva verše vyjadřují jedno z podobenství Pána Ježíše, které je plné hořkého sarkasmu, vystupňované ironie. Pán je ovšem neřekl proto, aby zranil, aby ublížil, ale aby ukázal velkou pravdu!

Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: M11,16

,Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama. M11,17

Tento obraz dětí, které si hrají na ulici, je dosti zvláštní, ale když o něm budeme přemýšlet, zjistíme, že je velmi výstižný a že se dotýká nejen generace v době pozemského života PJe, nýbrž i naší generace...

Děti si hrávají různým způsobem a jejich hry prodělávají nejrůznější proměny podle nálady, jakou právě mají... Jednou si hrají na svatbu (,Hráli jsme vám, a vy jste netancovali') a příště si hrají nějakou hru třeba na pohřeb, pokouší se o vysvětlení v našich podmínkách DrMG ('naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.)

Předchod z jedné extrémní nálady do druhé, není u dětských her žádný problém. Chvíli je klid, pohoda a souhra a za nějaký čas je na řadě zas křik a veliká nespokojenost. Chvíli veliké kamarádství na život a na smrt a potom zakrátko rozkmotření, které vypadá na celý život... To jsou děti, to je příznak nestálosti, bezcílnosti a nezralosti, která se řídí momentální náladou...

PJ konstatuje, že podobné to bylo v jeho generaci. My sami posuďme, jak to vypadá v naší generaci. Nejen mezi nevěřícími lidmi ve světě, ale přečasto také v církvi a v nejrůznějších aktivitách věřících lidí... Až se někdy divím, jakou nezralost, bezcílnost a proměnlivost vykazují i docela prominentní lidé...

PJ tuto myšlenku aplikuje na pohled těch jeho současníků na JKře:

Přišel Jan, nejedl a nepil a říkají: ,Je posedlý. M11,18

Mnozí lidé byli slovem JKř dotčeni. Přicházeli k Jordánu a nechali se od něho křtít na znamení svého pokání, na znamení nových rozhodnutí ve svém životě. Ovšem jiní, když viděli, že JKř má tolik příznivců, že jeho prostinké slovo se dotklo tolika lidí, že za ním jdou takové zástupy lidí, kteří činí nová rozhodnutí, záviděli. Pokoušeli se o nějaké vysvětlení a později se kvůli své bezmocnosti pokoušeli aspoň o slovní diskreditaci účinnosti Janovy služby... Našli na něm něco, čemu po svém mohli připsat jeho způsob života i moc jeho slova.

Přišel Jan, nejedl a nepil a říkají: ,Je posedlý. M11,18


PJ si ovšem počínal trochu jinak než JKř. A přirom titíž lidé si zase našli vysvětlení, zase našli způsob, jak službu PJe ohodnotit tak, aby její vliv oslabili před těmi, kdo jim naslouchali...

Přišel Syn člověka, jí a pije a říkají: ,Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!" Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky. M11,19

Přišel Syn člověka, jeda pije, a řkou: Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků. Ale ospravedlněna jest moudrost od synů svých. kral.M11,19

Zatímco JKř vystupoval zřejmě přísně a jako prorok s Božím pověřením otevřeně ukazoval na hříchy a nešvary lidí ve svém národě, PJ se sice nikdy nesmířil ani nespojil s hříchem, ale přesto našel cestu k hříšníkům. Všimněme si, že PJe zde nikdo obviňuje, že je hříšník. Pravdivě o něm mohou říci pouze, že je přítel hříšníků!

Ovšem to, nač PJ zde svým výrokem naráží, směřuje k takové té neuspokojitelnosti náboženských lidí, kteří byli kolem něho. Nebyli spokojeni ani s JKřem, ani s PJem.

I dnes jsou lidé, které prostě ničím neuspokojíte, povídá zkušený kazatel. Mají prostě chronickou potřebu všechny a všechno kolem sebe kritizovat, odsuzovat a tak podobně. Takovým lidem je někdy lepší se vyhnout, povídá MG a zapomenout na ně, protože být po delší čas vystaven jejich hodnocení a vlivu by znamenalo všechno vzdát a utéci od všech odpovědností.

Jsou lidé, kteří nemají rádi jednoho bratra při službě Slovem, protože je příliš monotónní. Ovšem nemají rádi ani jiného bratra, protože příliš gestikuluje a hraje divadlo. Vadí jim i bratr, který je příliš vzdělaný, protože mu prý nerozumějí. A současně odmítají jiného bratra, neboť se vyjadřuje příliš prostě... A tak bychom mohli ještě dlouze pokračovat...

To, co si tu povídáme, neznamená, že nesmíme hodnotit život a službu lidí, kteří jsou kolem nás. Ale velmi často se stává, že to hodnocení bývá nestálé, že nemá jasná kritéria, jasný cíl. Či jinak řečeno, že někteří lidé, kteří takto všechno kolem sebe hodnotí, nevědí, co chtějí a přitom, jak se říká, nedají pokoj, dokud to nedostanou...


V textu, který je před námi, uvidíme, že když PJ vykonal spoustu svých znamení, ohlíží se zpět a posuzuje, co to udělalo s postoji lidí, kteří na těch mocných činech měli podíl, jichž se týkalo... Jak je to v nás docela hluboce zakódováno, očekávali bychom, že tam, kde se stalo nejvíc zázraků, bude největší oddanost PJi jako Mesiáši, že tam mu budou projevovat největší přízeň...

Ale praxe znovu a znovu potvrzuje, že ani mocné činy, ani veliké zázraky nejsou cestou k přesvědčení lidí, že PJ je živý a mocný... Kdo nechce uvěřit, neuvěří, ani kdyby mrtví z mrtvých vstávali... A kdo je ochoten se v srdci pokořit, ten uvěří i když jen uslyší pravé BSo...

Podle těchto postojů lidí se PJ také sám rozhoduje. V následujícím textu uvidíme veliké změny. Mějme stále na paměti, že Král, čili PJ, přišel a vyhlásil své mravní zásady, kromě toho jako mesiášské pověřovací listiny ukázal lidem mocné činy, jaké celá historie lidstva nikdy předtím neviděla. Kromě toho kázal evangelium království, evangelium ohlašující, že království nebes je za dveřmi, že je blízko...

PJ se představil se vším, co lidé potřebovali, aby jej poznali, aby se pro něj mohli rozhodnout... Ovšem rozhodli se jen někteří jedinci. Národ jako celek a celá města, celé městské a příměstské oblasti jej odmítly... Proto PJ také svým způsobem odmítá je, vyslovuje nad nimi soud. On je Král a svrchovaný Král bude mít poslední slovo...

Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: M11,20

"Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. M11,21

Chorazin a Betsaida byla města blízko severně od města Kafarnaum, kde měl PJ svůj výchozí stan. V této oblasti učinil veliké množství zázraků. Ale lidé jej odmítli, nepřijali ho, napřijali jeho učení, nenechali se ovlivnit, nečinili pokání... Proto PJ nad nimi vyslovuje soud:

Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu nežli vám. M11,22

Světlo poznání zavazuje, povídá moudře MG. Když má někdo větší poznání, má také větší odpovědnost, jak s tím poznáním bude zacházet! PJ nikdy neměl své kázání v Týru nebo v Sidónu ani tam neučinil žádný zázrak, ani tam neměl svůj výchozí stan, kam by se vracel. Na místo toho strávil mnoho času v městěch Chorazin a Betsaida a v příměstských oblastech kolem, kde se k němu shromažďovaly veliké zástupy. A to, co lidé slyšeli, co viděli, co mnozí na vlastním těle prožili, to je zavazuje! Neboť z toho všeho pro ně vyplynulo jasné poznání, s kým mají tu čest. Jasné poznání, že Ježíš je Mesiáš!

Aniž bych šel do detailu, dovolte, abych řekl tohle, žádá nás o pozornost náš učitel: Nevím úplně bezpečně, co udělá Bůh s nějakým divochem někde v džungli nebo na ostrově v Tichém oceánu, který nikdy neslyšel evangelium. Ale vím, co Bůh udělá s člověkem, který neděli co neděli sedával ve shromáždění a naslouchal Božímu slovu aniž by si je vpustil do srdce...


Nyní PJ oslovuje město, v němž měl tak říkaje svůj hlavní stan, kde se pohyboval nejčastěji a kde zřejmě bydlel...

A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes. M11,23

Jakou přednost mělo toto město Kafarnaum, když se tam PJ tak často objevoval, když tam bydlel. Ale lidé, město jako celek, jej odmítli. PJ zde říká své "kdyby", jako příklad, jímž srovnává, jímž hodnotí. Kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes. M11,23 Záznam v 1M nám ukazuje rozhovor Hospodina s Abrahamem, z něhož zřetelně plyne, že Bůh byl ochoten se smilovat nad těmito hříšnými městy, kdyby se tam bylo vyskytlo jen 10 přijatelných, 10 spravedlivých, Bůh ta města ušetřil.

A přitom Sodoma zdaleka neměla takové poznání a takové možnosti jako Kafarnaum, nebo jako předtím zmíněná města Chorazin a Betsaida. Pro město Kafarnaum zde tedy zaznívá příkrý soud PJe:

Ale pravím vám: Zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě." M11,24

Tohle je snad nejdrsnější vyjádření vůbec, když si uvědomíme, že je vyslovil sám PJ. Zde však hodnotí a vynáší soud jako Král. Tento silný jazyk by měl upoutat naši pozornost a měl by nás vést k přemýšlení o našich postojích k BSu...

Když to tak vidím, přiznává MG, raději bych někdy byl raději nějaký křovák v šeru džungle, který nikdy neslyšel evangelium, než abych byl funkcionářem mrtvé či usínající církve v Americe nebo v Evropě, která sice má v rokou BSo, ale neřídí se podle něho. Než abych byl jedním z těch, kdo dovedou BSo citovat zpaměti, a přitom dosud nepřijali PJe jako svého osobního Spasitele...

Pravím vám: Zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě." M11,24


Po těchto tvrdých slovech soudu, kdy PJ stál čelem k městům, která jej odmítla, se PJ obrací jiným směrem a vyjadřuje něco docela jiného:

V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. M11,25

Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. M11,26

Tohle je zvláštní situace, která mě osobně velice oslovuje a pokládám ji za pozoruhodnou. O PJ je nám známo, že když se modlil, často k tomu účelu odcházel na pustá místa a tam trávil dlouhý čas ve spojení se svým nebeským Otcem. Někdy odcházel brzo ráno. Jindy strávil na modlitbě třeba i celou noc.

Zde je však situace, kdy PJ neodchází nikam do soukromí, kdy nevyhledává dobu a prostředí, kdy bude mít klid, ale uprostřed všeho toho, co je kolem, uprostřed toho smutku, který prožívá na základě toho, že poznal odmítnutí svého poslání, uprostřed tohohle PJ pozvedá oči vzhůru a oslovuje svého Otce mezi všemi ostatními, kdo stáli kolem...

Nejde mi o to, abychom napodobovali tento způsob modlitby nějakým vnějším způsobem. (Na to bychom mnozí z nás byli velice dobří.) Ale jde mi především o tu myšlenku spojení PJe s Otcem i v docela běžných životních situacích, v nichž se vyskytoval. Kéž bychom se tomu naučili, kéž bychom byli věrnější i té výzvě, kterou v 1Te5 formuloval AP: Bez přestání se modlete...

Jinak je tu pozoruhodné i to samotné vyjádření, které PJ adresuje svému Otci: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. M11,25

Jak často se stává, že lidé vysoce vzdělaní, a dokonce i teologicky vysoce vzdělaní mají tak mnoho pochybností, že jejich skutečný duchovní život za moc nestojí. Ve skutečnosti pro své domnělé poznání, či spíš pro svoji vlastní moudrost, mají zastíněn přímý výhled na Pána a vlastně vůbec neznají ten docela praktický život s ním... Buďme raději jako děti, abychom neminuly ty nádherné nebeské věci, které nám Pán nabízí a které jsou vskutku nedostupné pro pouhý náš rozum... Rozum je zajisté velmi dobrý nástroj a je to Boží dar, který máme používat, nicméně lidský rozum samotný může být spíše překážkou pro přijetí Božích věcí... Tu potřebujeme čisté srdce, které důvěřuje nebeskému Otci. Čisté srdce, které vděčně přijímá to, co Pán zvěstuje a dává...

V této souvistlosti PJ používá jedno zvláštní vyjádření, které svým způsobem potvrzuje, že naše srdce je rozhodující pro to, jak bude vypadat náš život s Ním.

Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. M11,27

Tohle je jen jiné vyjádření známého verše z J14,6, vysvětluje prostě MG: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne...


Úplný závěr této 11.kap.Mat., milí posluchači, vyznívá docela jinak, než jak zněly ty předchozí soudy, které jsme si pročítali. Je tu nápadná změna. Když PJe odmítla města, která jej znala a mohla poznat ještě víc, že je Mesiášem, když jej odmítl vlastně celý národ, PJ se nyní obrací k lidem, kteří jsou bezprostředně kolem něho a nabízí jim své osobní pozvání. Nabízí je každému jednotlivci...

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. M11,29

Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." M11,30

Tento způsob vyjadřování je docela odlišný od toho, co jsme viděli nedávno, kdy PJ přísně hodnotil a vyslovoval soudy... PJ se od měst a celého národa obrací k jednotlivcům, už nevolá celek k pokání, ale nabízí své odpočinutí ve spasení všem, kdo slyší a kdo přijdou.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

Tíže břemene, které lidé nesou, se týká především jejich hříchů. Stejný obraz používá Iz a také žalmista David:

Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý. i1,3

Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu. i1,4

A ještě vyjádření žalmu, které ukazuje hřích, či nepravost jako břemeno:

Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Ž38,4

Příteli, hřích je příliš těžký na to, abys jej mohl v životě unést. Jediné místo, kde se můžeme svého hříchu zbavit, kde jej můžeme složit a prožít odlehčení, je kříž PJe.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

To je slovo, které ukazuje, že si můžeme odpočinout od skutků, kterými jsme se možná snažili dostat k Bohu. Kdo přijme PJe, ten prožije odpočinutí, které spočívá v milosti a pokoji. Protože naše břímě vzal na sebe PJ...

Namísto toho ničivého břemene hříchu však máme sami dobrovolně vzít na sebe jiné břemeno, jak nás k tomu vybízí PJ.

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. M11,29

Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." M11,30

Tuto výzvu PJe můžeme promítnout do našich životů jako volání k praktickému posvěcování našich životů. PJ sám nás svou obětí učinil dokonale svatými před Boží tváří, k tomu už nic nemůžeme přidat. Tu svatost, kterou jsme v něm záskali, nemůžeme nijak vylepšit. Ale posvěcování, k němuž jsme povoláni, znamená i v praktickém životě dávat zřetelný průchod té svatosti plynoucí z přijetí díla PJe. Nechť tedy ta svatost ve smyslu oddělení od hříchu, oddělení k následování PJe je při nás každý den více pravdiáv, více skutečná, a také více účinná...

*- 12.kap.

Dovolte, abych vám připomněl způsob nebo směr, jakým se před námi zatím odvíjí obsah Matoušova evangelia, žádá nás o pozornost náš komentátor. Pokud neporozumíme celku, pak s největší pravděpodobností neporozumíme smyslu tohoto poselství.

Matouš sice zaznamenává různé příběhy, ale jeho cílem není podání životopisu PJe. Nýbrž mnoha způsoby, které používá usiluje ukázat PJe jako Krista, jako Mesiáše, jako toho božského Krále, který jednou ustanoví své království na této zemi.

V minulých dvou kapitolách jsme viděli, že PJ dává instrukce svým učedníkům, vystrouje je svou mocí a posílá je, aby hlásali to jeho evagelium království. Předchozí 11.kap. obsahovala reakci lidí na tohle zvěstování. Ukázala odmítavý postoj lidu jako celku. Proto svrchovaný Král vyslovil svůj soud a obrátil se k jednotlivcům, kteří jej přijali, kteří mu důvěřovali, kteří mu byli ochotni dát své životy.

12.kap.Matouše, která je právě před námi, nám ukáže reakce další významné skupiny lidí na učení, činy a vůbec život PJe. Bude to skupina nábožných lidí, náboženských vůdců té doby. Byli to především farizeové.

První i druhý zjevný spor se bude týkat soboty, která odedávna byla v Izraeli dnem vyhrazeným pro Hospodina. Nebo spíš měla jím být. Židé však původní smysl tohoto svatého dne (čili odděleného, vyhrazeného pro Hospodina) zcela pozměnili a udělali z něho spíše den strachu, než den chválení Boha...

V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. M12,1

Když to viděli farizeové, řekli mu: "Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!" M12,2

Vzpomínáte si na toho (snad mladého) zákoníka, který přišel za PJem?

Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." M8,19

Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." M8,20

Tímto výrokem PJ naznačil svým potenciálním následovníkům, že jejich následování nebude jen procházkou růžovým sadem, že nebude vždycky jen příjemné a bezpečné... Naznačil tím, že někdy taky třeba nebudou mít ani střechu nad hlavou. A i když to v té odpovědi PJe není výslovně řečeno, PJ naznačuje, že to následování může znamenat i jisté nároky, jisté zkoušky, třeba i jistá období nouze...

Učedníci nyní procházejí polem, kde zraje obilí a mají hlad. Tak si je představuji, že za chůze prostě trhají klasy, v dlaních je drtí (možná si u toho povídají) a přitom pojídají zralá obilná zrna. Důvodem této jejich činnosti byl úplně prostě jejich fyzický hlad.

Ale to, co dělali, tedy to že v rukou drtili klasy, se nelíbilo lidem, kteří se sami o sobě domnívali, že žijí svatě, že dodržují Boží zákon:

Když to viděli farizeové, řekli mu: "Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!" M12,2


PJ na ten útok ze strany farizeů reaguje pokojně a věcně. Jejich otázka totiž zní jakoby řekli: jak můžeš svým učedníkům něco takového dovolit? PJ tedy uvádí příklady z Písma, jimiž chce dokumentovat, co je vlastně smyslem soboty jako takové. Nebo lépe řečeno, chce dokumentovat zcela chybné postoje těchto farizeů...

On však jim řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním? M12,3

Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím? M12,4

Původní záznam tohoto příběhu nacházíme v 1S21,1-6. Bylo to v době Davidova pronásledování, v době, kdy David utíkal a skrýval se před zběsilým králem Saulem, který jej chtěl zabít...

Tak podobně PJ byl v tuto chvíli odmítnutým Králem. Jeho mesiášské poslání bylo sice mnohým zjeveno a potvrzeno, ale nebylo lidmi všeobecně přijato...

Podobně jako se David staral o své lidi, o své bojovníky, tak se i PJ různým způsobem staral o své muže, o své učedníky. Přitom z našeho pohledu můžeme usuzovat, že Davidův čin byl z hlediska Mojžíšova zákona mnohem horší, než to, že učedníci drtili v dlaních obilné klasy...

A dále PJ k obhajobě svých učedníků přidává ještě další skutečnosti z Písma:

A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? M12,5

Pravím vám, že zde je víc než chrám. M12,6

Zákon, na který se tito farizeové odvolávají, nikde neuvádí výjimku pro kněze! A přece jejich velmi pilná činnost v sobotní den není hříchem. O co tu vlastně šlo? O to, aby lidé v sobotu nic nedělali? Jak špatné pochopení věci, jak špatné pochopení smyslu Hospodinova svatého dne! Rozhodně ne! Šlo tu o den vyhrazený pro Hospodina! Právě proto služba kněží do tohoto dne v podstatě velmi dobře zapadala!

A PJ tu velmi odvážně dodává slovo, které farizeové mohli směle pokládat za rouhání. Říká: je zde víc než chrám. M12,6

A k tomu ještě jako odpověď na ten slovní útok připojuje citát z Písma, z proroka Ozeáše:

Kdybyste věděli, co znamená "milosrdenství chci, a ne oběť", neodsuzovali byste nevinné. M12,7

PJ tak staví výčitku, že tihle farizeové zcela minuli cíl, k němuž ta ustanovení zákona byla lidem dána. Měli tendenci podlehnout vlastnímu pocitu dokonalosti a bezohledně odsuzovat všechny ostatní, aniž by chápali skutečný smysl BSa, o které opírali...

Jako poslední kapka v této epizodě zaznívá prohlášení PJe, kterým sám sebe staví i nad zákon. Touto větou prozrazuje, že on sám je vlastně zákonodárcem:

Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou." M12,8

PJ se dotkl velmi citlivého místa v představách farizeů. Pravda, tito lidé nebyli ochotni něco takového přijmout a jen zatvrdili...

Když skončila tahle nepříjemná rozprava, PJ zřejmě ještě téhož dne, téhož sobotního dne, přichází se svými učedníky do synagógy. Co se tu bude dále dít, po takové rozpravě na poli s obilím?


Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. M12,9

Jak hrozně to zní, když je tu napsáno, že PJ přišel do "jejich" synagógy. Něco podobně hrozné později řekl PJ také na adresu chrámu. Kdysi to byl Hospodinův chrám, Boží chrám, nebo chrám pro Hospodinovo jméno. Ale nakonec je řečeno: Zanechává se vám dům váš pustý...

PJ se tedy nachází v té "jejich" synagóze.Co bude dál, když venku na poli měli takovou příkrou rozpravu?

A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" Chtěli ho totiž obžalovat. M12,10

On jim řekl:" Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? M12,11

A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře." M12,12

MG si klade otázku, zda tenhle postižený člověk byl v synagóze prostě náhodou, jak se říká, čili třeba jako pravidelný účastník veřejného předčítání Zákona a nebo byl v tuto chvíli do synagógy úmyslně nastrčen jako past na PJe. Pokud to byl záměr, pak zde můžeme vidět dva základní přístupy nepřátel PJe:

1) Nepřátelé PJe připouštěli jeho uzdravující moc. Jak jsme byli už vícekrát upozorněni, nepřátelé PJe nikdy nezpochybňovali pravost moci PJe k uzdravování a k různým jiným zázrakům. To by byl důvod, proč by se mohli nastrčit tohoto člověka s odumřelou rukou, aby na reakcích PJe mohli najít něco, zač by jej obvinili z porušování Mojžíšova zákona... Byla totiž sobota.

2) Nepřátelé PJe předpokládali, že když bude do cesty PJe postaven nějak postižený člověk, tak PJ bude znovu hnut lítostí a to jej povede k tomu, aby takového člověka uzdravil, byť by to mělo být v sobotní den.

Jejich otázka, zda je dovoleno v sobotu uzdravovat, byla určena k tomu, aby mohli PJe chytit za slovo, aby jej mohli obžalovat. Ale když sledujeme pokojnou a moudrou odpověď PJe, musíme konstatovat, že se chytil nikoli PJ, ale chytili se sami tito provokativní tazatelé... Bylo jasné, že ovce, která spadla do jámy, musela být vytažena ještě tentýž den, ba ihned, bez ohledu na to, zda byla sobota. Mojžíšův zákon tento čin dovoloval. A jím je jen znovu potvrzeno, že smyslem toho přikázání o zachovávání dne odpočinku není jen to, aby lidé za žádnou cenu nic nedělali, nýbrž smyslem je oddělení tohoto dne pro Hospodina...

On jim řekl:" Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? M12,11

A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře." M12,12

Toto je klíčový moment, v němž padá rozhodnutí, bez ohledu na to, jak budou tito farizeové dále reagovat.

Potom řekl tomu člověku: "Zvedni tu ruku!" Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá. M12,13

Teď bylo jasné, že PJ před zraky snad několika desítek nebo možná i stovek lidí v sobotu někoho uzdravil. Co říkáte, porušil zákon? Ptá se nás řečnicky náš slovní průvodce. Moje odpověď zní: NIKOLI!


Ten moment, kdy PJ před zraky lidí přítomných v synagóze slovně i skutkem usvědčil nervózní farizeje z jejich mylného chápání Božího zákona, dochází k tomu, že tito duchovní vůdcové začínají spojovat své síly a radit se, jak se PJe zbavit. Stal se pro ně nebezpečným. Nebezpečným pro jejich dosavadní domnělou duchovní autoritu...

Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. M12,14

Dá se říci, že do téhle kritické soboty byli ti farizeové celkem přátelští. Nebo aspoň tolerantní. Když viděli jeho přímý postoj k Hospodinu, k Bohu Otci a také k Písmu, možná s ním zpočátku právě proto sympatizovali, protože i oni vlastně chtěli žít tak, jak praví Písmo. To byl také důvod proč si k textu Písma přidali ještě řadu dalších nařízení. Chtěli totiž tu hranici posunout ještě blíž a nechat ještě určitou rezervu, aby se opravdu zaručeně neprovinili proti Písmu... Docela jim však při pohledu na literu Písma unikl jeho skutečný smysl... Dodržování nějaké litery Písma totiž nikoho moc nenutí přemýšlet o hlubším smyslu a už vůbec ne v pokoře srdce hledat Boží tvář a přímo komunikovat s Bohem... V tomto okamžiku jsme viděli, že zastánci litery Písma se dostávají do otevřeného konfliktu s tím, který zná pravý smysl, pravé poslání Zákona, dostávají se do otevřeného konfliktu s tím, kdo je sám Zákonodárcem.

Zákoníci a farizeové se tedy stávají otevřenými nepřáteli PJe, kteří se nespokojí s ničím menším, jak ještě dále uvidíme, až teprve s ukřižováním PJe. Ani to však nebude jejich vítězství...

Vraťme se ale zpátky. Je sobota, kdy PJ v synagóze před zraky všech přítomných uzdravil člověka. Farizeové se zlobí a smlouvají se proti němu... Co bude dál?

Ježíš to poznal a odešel odtamtud. Mnozí šli za ním a on všechny nemocné uzdravil; M12,15

ale přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali M12,16

Příkré reakce farizeů a zákoníků vedou PJe k tomu, aby se poněkud stáhl, protože jeho hodina ještě nepřišla. Ještě nepřišel čas, kdy by měl být obětován. Ještě má před sebou nějakou službu a také nějaké záměry v oblasti výchovy svých učedníků...

V tuto chvíli, když odešel z prostředí židovské synagógy a když mnozí šli za ním, jej zase vidíme, že slouží těm, kdo jsou kolem něho. Zajisté stojí za pozornost ta kvantifikace, která je zde uvedena. Ten počet uzdravených: on všechny nemocné uzdravil; M12,15

Z těch vět, které v Matoušově textu leží před námi se můžeme domnívat, že se to událo ještě tentýž večer. A tak tu při určitém odhlédnutí vidíme kolem PJe zásadní rozpor, který je aktuální dodnes. Každý si může vybrat, jestli bude jeho přítelem, nebo nepřítelem. Každý se může rozhodnout, chce-li mít Ježíše jako Spasitele nebo jakou Soudce. To je otázka, které se nikdo nemůže vyhnout!


K tomu smutnému příběhu jasného odmítnutí PJe pak v dalším záznamu Matouš přidává zase vzpomínku na konkrétní prorocký text, který hovoří o Mesiáši v jeho roli věrného a Bohu milého služebníka:

Aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: M12,17

,Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. M12,18

Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. M12,19

Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. M12,20

A v jeho jménu bude naděje národů." M12,21

Ten 21.v., který tu Matouš cituje, nám ukazuje, že i když hlavní a prvotní zaměření PJe bylo nasměrováno na Izrael, přece z jeho díla plyne veliký spásný užitek i pro všechny ostatní národy z pohanů, tedy z nežidů...

A v jeho jménu bude naděje národů." M12,21

Z těchto veršů vyniká něha a jemnost PJe v jeho přístupu k lidem. On se nestaví nad ně jako nějaký "BOSS", jako nějaký panovačný šéf, jako dobyvačný vládce, ale staví se k nim jako ten, kdo jim přišel pomáhat, kdo jim přišel sloužit... (Pokud si ovšem posloužit nechají...)

Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. M12,19 Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí...

On nazahluší ani tu nemenší jiskérku naděje. On zachrání každého, kdo k němu přijde, každého, kdo se mu upřímně svěří, každého kdo se mu s důvěrou odevzdá.

Na druhé straně ovšem nelze pominout ani tu druhou část jeho role. Kdo jej přijme, bude zachráněn, to je nepochybné a nádherné. Ale z toho také zcela logicky plyne, že všechno, co je mimo něho, je totálním ohrožení. Všechno, co je mimo něho, propadne soudu... Jsou tu totiž všeho všudy jen dvě cesty. Buď Kristus, nebo všechno ostatní. A vede-li cesta, kterou je Kristus, k Bohu, pak budiž jasné, že všechny ostatní cesty vedou mimo Boha, pryč od Boha, vedou do odsouzení, do záhuby...

V tom proroctví, které nám Mat. cituje, je řečeno:

A vyhlásí soud národům. M12,18 ...až dovede právo k vítězství. M12,20

PJ sám je už nyní a jednou bude mnohem zřetelněji před zraky všech lidí tím rozhraním, podle kterého se rozhodne o finálním osudu každého člověka. Přesněji řečeno, On už nyní je tím rozhraním, podle kterého se už nyní rozhoduje. Podle kterého každý člověk sám o sobě rozhoduje, jaký bude jeho věčný osud...

PJ to vyjádřil v rozhovoru s Nikodémem.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. J3,16

Tohle zná každý věřící člověk snad nazpaměť, ale co ty další dva verše?

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn. J3,17

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť nevěřil ve jmého jednorozehého Syna Božího. J3,18

Z těchto veršů plyne zcela jasně, že už nyní v tuto chvíli je rozhodnuto, co s kým bude. Pokud se děsíš, milý posluchači, toho slova, že kdo nevěří, již je odsouzen, pak mám pro tebe jednoduchou radu. Svěř svůj život PJKu, oddej se mu, uvěř v něho. Přijmi jej jako svého Spasitele a především mu to ve své modlitbě řekni, že mu chceš patřit... Vyznej mu své hříchy a spolehni se na to, co říká BSo, že totiž hřích celého světa, tedy i tvůj hřích, byl vložen na něho a že on za něj před Bohem zaplatil...


Nyní následuje další příběh, kdy PJ někoho osvobodí od démónských pout. S ohledem na to, jak ten spoutaný člověk žil předtím a co tímto zásahem PJe získal bychom asi čekali, že něco takového bude zdrojem radosti a chvály Bohu. Ano bylo, ale jen u některých...:

Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. M12,22

Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?" M12,23

Jinak řečeno, Syn Davidův to bylo označení pro Božího Mesiáše, pro Božího Syna, který má jednou usednout na Davidově královském trůnu jako svrchovaný Pán... Další a další mimořádné zázračné skutky PJe byly pro upřímné lidi jen novým a novým potvrzením, že on je vskutku Syn Boha živého, že on je vskutku Mesiáš, který měl přijít...

Vidíme zde však také rostoucí odpor těch, o nichž jsme hovořili v souvislosti s předchozími verši...

Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů." M12,24

MG k tomu dodává, že tohle je příznak neodpustitelného hříchu, který tito lidé spáchali. V pevném přesvědčení a poznání Písma jen pro svou vlastní pýchu a tvrdost srdce označit dílo Božího Syna za dílo ďábelských mocností, to je něco, co se vymyká možnosti odpuštění... Dále bude o tom řeč ještě trochu více. Dávejte dobrý pozor.

Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. M12,25

A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? M12,26

Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci. M12,27

Ten jejich výrok o PJi, o tom, že vyhání démony ve jménu Belzebula, vlastně mluví proti nim samotným a proti tomu, co se v Izraeli dálo jako nadpřirozené Boží působení v různých dobách i před PJem...

Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. M12,28

PJ znovu apeluje na rozeznání těchto lidí, že Království Boží už je tady, že je to aktuální věc, že je zastihlo... A zastihlo je nepřipravené... Nezcházela jim příprava v jejich poznání, ale především v postoji jejich srdce k Bohu a současně k nim samotným.

PJ pro vyjasnění podstaty své služby, nyní pro vysvětlení podstaty své úlohy v tom vyhánění démónů, uvádí další názorný příměr, který by pozorným posluchačům mohl trochu otevřít oči a umožnit nahlédnutí, umožnit určité porozumění... Ale co chcete vysvětlit zatvrzelému srdci, které se odmítá otevřít vlivu BSa?

Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. M12,29

Ten, kdo nyní loupí v domě silného muže, je PJ. PJ spoutal toho silného, který si dělal a dosud dělá právo na všechno na tomto světě, na všechna království a na všechny moci... Ale PJ nad ním vítězil, PJ byl a je větší než on... Satan má i dnes velikou moc, o tom není pochyb, i když to mnohdy bezprostředně nevidíme (a díky Bohu za to, že to nevidíme...), ale buďme si z BSa jisti, že PJ má větší moc, protože PJ má všelikou či VŠECHNU moc na nebi i na zemi...


Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. M12,30

PJ ukazuje, že tu není možný kompromis. Nelze stát tak nějak uprostřed. Ať to někdo ví nebo neví, ať to chce nebo nechce, každý prostě stojí na jedné z těch dvou stran...

Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. M12,30

Nyní je toto slovo adresováno těm farizeům, kteří se tak často a tak hlasitě odvolávali na Boží zákon a přitom jim docela unikla podstata toho zákona. Dá se říci, že jim unikl smysl veškerého BSa... PJ tedy jako reakci na jejich výrok o tom, že On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů M12,24, odpovídá následujícími tvrdými slovy soudu. Ta slova ovšem mnohým lidem později zamotala hlavu, zejména, pokud tento výrok vytrhli ze souvislosti. Takže nezapomeňme, co bylo předtím a naslouchejme dál:

Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. M12,31

I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. M12,32

Není jediný hřích, který byl spáchán včera, aby nemohl být odpuštěn dnes, vysvětluje BMG. Protože PJ zemřel za všechny hříchy. Za každý hřích každého člověka v každé době... Rozhodující otázkou pro spásu kohokoli je pouze a jedině jeho osobní postoj k tomuto úžasnému dílu PJe na kříži.Přijme je svou vírou? Nebo je odmítne?

DSý byl poslán na tento svět, aby působil v srdcích lidí. Aby tu svým způsobem zastupoval PJe, aby pokračoval v díle, které zde PJ započal... A podle toho, jaký postoj k jeho působení každý člověk zaujme, podle toho se pak bezprostředně odvíjí rozhodnutí o spáse či o zahynutí...


A co s tím rouháním proti DSému?

Pokud se někdo staví na odpor tomu působení DSého, který nám z BSa ukazuje náš stav před Bohem a také cestu řešení tohoto našeho stavu, pokud se někdo nenechá usvědčit DSým ze svých hříchů a zavře své srdce pro PJe, pak nemůže čekat odpuštění...

Marek 3 zachycuje stejný příběh s tím uzdravováním v sobotu i s tím výrokem PJe o rouhání proti DSému. A pak je tam v závěru přímo vyzvednuta myšlenka, která se váže k tomuto kardinálnímu výroku o neodpustitelném hříchu.

To pravil, protože řekli: "Má nečistého ducha." Mr3,30

Jinými slovy tito farizeové označili dílo PJe, které konal v DSém za dílo satana, za dílo Božího nepřítele. Velmi jednoznačně a tvrdě tedy odmítli jakékoli uznání díla PJe i jeho jako Božího posla... Tím spíše jako Božího Syna. Proto tak tvrdá slova soudu z úst PJe...

DrMG (ve shodě s mnoha dalšími vykladači) podle toho přímého textu Mr3,30 rozumí rouhání proti DSému v tom smyslu, že takový hřích dnes nikdo nemůže spáchat, protože PJ už není v těle na této zemi a tedy nekoná své zázračné činy, které by někdo mohl přisoudit satanovi...

V širším pojetí, jak sám MG naznačuje, je možné to neodpustitelné rouhání proti DSému chápat tak, že jde o odmítnutí působení DSého, které vede k pokání. A kdo odmítne toto působení DSého, jenž přináší zprávu o odpuštění v PJi, ten prostě odmítá i to odpuštění... Takovému tedy nikdy nebude odpuštěno, pokud ve svém postoji setrvá.

Je to jako když někdo umírá kvůli určité smrtelné nemoci a přitom odmítne zásah lékaře, odmítne životodárný lék. Člověk, který ve své smrtelné nemoci odmítne lék, prostě umře, pro něho není záchrana.

Lék na nemoc hříchu je zde k mání. Každý člověk k němu má přístup. A právě DSý je tím zprostředkovatelem. Právě DSý aplikuje do našeho srdce ten úžasný lék, jímž je oběť PJe... Ovšem kdo setrvá v postoji odmítnutí, pro toho už není odpuštění... To je jediný způsob, jak může dnes člověk spáchat neodpustitelný hřích. Natrvalo, až do smrti odmítnout hlas DSého, který mluví o nutnosti vyznat své hříchy Bohu a osobně přijmout oběť PJe...


Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. M12,33

Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? čím srdce přetéká, to ústa mluví. M12,34

Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. M12,35

Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. M12,36

Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen." M12,37

Plemeno zmijí. Možná si vzpomenete, přátelé, že JKř své dotčené posluchače z řad farizeů a saduceů oslovil podobým drsným vyjádřením. Myslím, že stojí za to připomenout si ten Janův proslov, který k nim měl, protože to slovo PJe, které jsme si právě přečetli, s tím Janovým slovem velmi úzce souvisí, koresponduje s ním, jak se to někdy říká:

Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saducelů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? M3,7

Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. M3,8

Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!' 'Pravím vám, že bůh může abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. M3,9

Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. M3,10

Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází ta mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. M3,11

Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm." M3,12

Jak vidíme JKř i PJ se obraceli nikoli jen k vnějším věcem, ale především ke zdroji, k nitru, k srdci. To vnější je jen projevem toho základního, co je uvnitř. A ten příkrý postoj, který zde PJ ve své řeči ukazuje těmto náboženským vůdcům, dává najevo odmítnutí, jímž PJ reaguje na jejich odmítnutí.

Budou skládat účty ze svých jalových slov. Podle svých slov jsou odsouzeni...


Nevím, co ta tvrdá slova udělala v srdcích těch zákoníků a farizeů. Nevím, jestli se jich nějak dotkla v tom smyslu, že by aspoň trochu uznali nesprávnost svého jednání a svých úsudků o PJi a o jeho činech... Zdá se, že nic takového se v jejich srdcích neodehrálo... Ale přecejen někteří byli možná zvikláni. Na jedné straně slyšeli tvrdá slova svých kolegů a na druhé straně slyšeli tvrdou obhajobu PJe...

A tak přichází na řadu další otázka. Těžko říci, zda je upřímná, zda je to otázka, která hledá pravdu...Nebo je to jen další pokus vyprovokovat PJe, aby ho mohli odsoudit? Kdo se v nich má vyznat?!

Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." M12,38

Proč chtějí znamení? Proto, aby mu uvěřili? Proto aby si potvrdili jeho božství? K tomu přece nepotřebovali žádné další znamení, protože takových znamení PJ už vykonal tisíce... Myslím, že i touto otázkou jen prozrazují stav svého srdce. Ukazují svůj postoj k PJi. A proto PJ také podle jejich postoje reaguje. Nikoli tím, že by jim předvedl nějaké nové znamení, ale tím, že je zase a znovu odkazuje na psané BSo...

On však jim odpověděl: "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. M12,39

Víte, přátelé, něco o znamení proroka Jonáše? Copak Jonáš někdy udělal 4. 1.1995nějaké znamení? Jonáš žádné znamení lidem nepřinesl, pouze když dlouho odmítal poslouchat Boží pověření, tak Bůh sám na něm jedno znamení vykonal:

Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. M12,40

Pojem tři dny a tři noci se má stát znamením pro tyhle pochybovačné farizeje.Jestlipak jednou, až ty tři dny a tři noci uplynou, někdo z nich uvěří...? Jonáš byl v podstatě vzkříšen z mrtvých, dá se říci. Byl přenesen z temnoty zmaru v břiše té velké ryby do světla života a pak také do světla služby Bohu...


Farizeové velmi dobře znali ten Jonášův příběh. Velmi dobře věděli, co se událo s Jonášem a proč se to s ním událo. PJ tedy svou odvolávku na Jonáše dále moc nerozvádí.

Ale ukazuje naopak reakci občanů města Ninive, kterému původně neposlušný Jonáš nakonec tu Hospodinovu zvěst přecejen donesl! Jejich reakce (reakce Ninivanů) bude jednou velikou výčitkou těmto farizeům...

Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání a hle, zde je více než Jonáš. M12,41

Obyvatelé města Ninive nebyli z Izraele. Nebyli to židé, kteří by znali Boží hlas a Boží slovo. Byli to pohané, kteří si prostě žili svým vlastním způsobem života... A přesto když přišel Jonáš a zvěstoval jim hrozbu Božího soudu, pro jejich hříšnost, ti lidé Jonášovi uvěřili a činili pokání... Narozdíl od současníků PJe...

Současníci PJe odmítli mesiášskou zvěst i mesiášské poslání Hospodinova pomazaného... Přišel za nimi a ukázal jim všechny znaky, které Písmo požadovalo, které předvídalo... A přesto neuvěřili.

PJ však uvádí ještě další kontrastní příklad někoho, kdo uvěřil a podle toho se ve svém životě zařídil... Byla to královna ze Sáby:

Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzašších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu a hle, zde je více než Šalomoun. M12,42

PJ byl rozhodně větší než slavný král Šalomoun. Královna ze Sáby slyšela o Šalomounovi a cestavala stovky kilometrů na velbloudech, aby slyšela Šalomounovu moudrost. PJK přišel až z nebe a mocně se prokázal být Božím Synem, ale oni se k němu ve své pýše přesto neobrátili...

Jak na slyšené nebo čtené BSo zareagujeme my? Co s námi udělá, nebo spíš, co mu dovolíme, aby s námi udělalo...?


Následujícímu úseku v závěru 12.kap.Mat. náš církevní pracovník dává nadpis možná trochu zvláštního znění. Ale má cosi do sebe, jak se říká. Ten nadpis zní: "Bezcenná reformace".

PJ zde totiž popisuje jedno z nejhlubších a nejpřekvapivějších nebo nejvíce znepokojujících podobenství, která zase do určité míry odhalují hluboké věci duchovního světa.

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. M12,43

Nějaký člověk tedy má nečistého ducha a nečistý duch z něho vyjde. Takový člověk si pak celkem přirozeně myslí, že je celý vyčištěný, že všechno je už dobré, všechno je už v pořádku a v bezpečí... Ale co se může stát potom?

Tu řekne (ten nečistý duch): ,Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel. Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. M12,44

Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením." M12,45

Jinými slovy nám zde PJ ukazuje, že vyčištění srdce člověka samo o sobě nestačí. Pouhá reforma nestačí. Milý posluchači, člověk může zanechat mnoha věcí, které jej třeba na dlouhá léta opanovaly, ale to samo o sobě ještě z nikoho neudělá křesťana. I kdyby všichni lidé na světě hned teď přestali hřešit, tím by na světě nepřibylo křesťanů, protože zanecháním hříchu se člověk ještě nestane křesťanem. Reforma je krásná věc, když někdo změní svůj život, to je úplně skvělé, ale nutno říci, že to není to jediné, co potřebujeme, abychom se stali křesťany...

MG k tomu ze své zkušenosti dosti příkře říká, že nejhoršími lidmi ve světě jsou často různí nespasení členové církví, protože oni si myslí, že je s nimi všechno v pořádku. Prošli možná určitou sebenápravou. Ale to je ve skutečnosti jen jakýsi sebeklam. Takový člověk je jako ten prázdný dům, do kterého se mohou klidně znovu nastěhovat všichni zlí duchové. Ďábel je má pod mocí. Taková reforma znamená velikou životní mýlku a ve svém důsledku znamená smrt, zkázu. Kdežto Znovuzrození skrze víru v PJKa přináší život a pravou svobodu.


Poslední úsek této kapitoly je ještě překvapivější, než ten předchozí text a souvisí s tím, co dějově předcházelo.

Ještě než si přečteme posledních pět veršů 12.kap.Mat., náš učitel a komentátor se řečnicky ptá: Existuje vztah užší než je vztah mezi matkou a dítětem, nebo mezi rodnými bratry! I když dnes dochází k nejrůznějším deforamcím, v lidských rodinách je tento vztah obyčejně přecejen docela úzký a důvěrný.

Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. M12,46

Někdo mu řekl: "Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit." M12,47

On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" M12,48

Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. M12,49

Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka." M12,50

Opravdu zvláštní výrok. Ani bych se moc nedivil, kdyby se to někoho z těch blízkých příbuzných dotklo... PJ zde tímto způsobem ukazuje, že chce mít s lidmi velmi úzký osobní vztahy, vztahy jaké jsou známy z dobrých rodin... Ano, takový úzký a důvěrný vztah se může vytvořit i mezi člověkem a Bohem skrze PJKa.

Milý posluchači, pokud jsi Boží dítě a máš nespasené blízké příbuzné, tak to jistě znáš, že jsi blíže k Pánu Ježíši, než ke svým příbuzným, třeba včetně maminky. Věřícím jsi bližší než nespaseným členům vlastní rodiny. Taková je skutečnost... Pán hovoří o nových vztazích, o novém druhu příbuzenství. Kéž by se to v našich vzájemných vztazích skutečně přirozeně a zdravě projevovalo...


*- 13.kap.

Téma 13.kap.Mat., která je před námi, DrMG shrnuje zase několika slovy, nebo tentokrát spíš rozvitou větou...: Podobenství království nebeského ukazují směr království, od jeho odmítnutí Izraelem až do okamžiku, kdy se Král vrátí, aby ustavil nebeské království na zemi.

Jak jsme už řekli, Matoušovo evangelium je pravděpodobně klíčové evangelium k Bibli orientované zejména pro čtenáře židovského původu. Jsou to otevřené dveře ke Starému i k Novému zákonu.

Pokud k tomuto evangeliu budeme přistupovat tímto způsobem, pak 13.kap., kterou právě otevíráme, je klíčem k celému evangeliu Matouše. Dá se pak říci, že tím je tato kapitola důležitější než jiné. Více než jiná místa v této knize nám pomůže porozumět, co je to království nebeské. MG tomu říká rozprava o podobenstvích tajemství, nebo rozprava o tajemných podobenstvích, či jak to nejvýstižněji převést do češtiny. Je to jedna z největších celistvých promluv v Matoušově evangeliu.

1. Kázání na hoře se ohlíží zpět do minulosti. Je to zákon země.

2. Tajemná rozprava v podobenstvích odhaluje podmínky nebeského království v dnešním světě.

3. Rozprava na hoře Olivetské vzhlíží do budoucnosti, k návratu Krále a k věcem následujícím.

Dovolte, abych připomněl, že Pán Ježíš zpočátku vlastně pokračoval v kázání Jana Křtitele: "Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské" (M4,17). A náš Pán vyjádřil zákon tohoto království v kázání na hoře. Pak ukázal, že má božskou moc a s určitým udělením této své moci učedníkům je vyslal, aby také kázali toto evangelium království.

Izrael však tuto zvěst odmítl. Přesněji řečeno, odmítl svého krále. Proto Pán vyslovil soud proti městům, kde konal nejvíce svých mocných činů. Vyslovil soud proti náboženským vůdcům tohoto národa. Když od něho žádali znamení, řekl jim, že jim znamení nebude dáno, kromě znamení Jonáše, který byl znamením smrti a vzkříšení. (Pokud dobře poslouchali, získali toto znamení zanedlouho, když byl PJ vzkříšen...)

A nakonec, jak jsme si to četli v závěru 11.kap., vyjádřil velmi osobní pozvání pro všechny jednotlivce, kteří byli ochotni jej přijmout, přestože představitelé národa nebo národ jako celek jeho mesiášství nepřijal:

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. M11,29

Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." M11,30


Nyní, po tom všem, co jsme si připomněli z předchozích kapitol, vyvstává otázka: Co se stane s nebeským královstvím? Je zřejmé, že PJ je neustavil na zemi při svém prvním příchodu. Co se tedy bude dít v mezidobí mezi Kristovým utrpením a Kristovou slávou? V té tajemné rozpravě v podobenstvích, jak to nazývá náš MG, PJ před nás staví podmínky nebeského království na zemi v tomto mezidobí a používá k tomu řadu podobenství.

Nazývám je tajemnými podobenstvími, nebo podobenstvími tajemství, protože tajemství vyjadřuje v Božím slově něco skrytého, dočasně neznámého, nebo tajného, co je později zjeveno.

Takovým tajemstvím je například také církev (podle této definice), protože církev není předmětem starozákonního zjevení. SZní proroci o církvi nic nevěděli, nic jim nebylo zjeveno. Tato nová sféra byla odhalena až po Kristově smrti a vzkříšení, až po seslání DSého. Je jasné že dokud Kristus nezemřel a nevstal z mrtvých, nemohlo být řeči o církvi.

V E5,25-27 AP charakterizuje církev takto:

Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, kral.E5,25

Aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, kral.E5,26

Aby ji posvětil slavnou církev, nemající poškvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony. kral.E5,27

Tady je důležité poznamenat, že nebeské království není totéž co církev ani církev není totéž co království nebeské!

Tato podobenství tajemství ukazují směr, jakým se království bude ubírat, až bude nabídnuto Izraeli a Izrael je odmítne. Ukazují, co se bude dít mezi Izraelovým odmítnutím Krista a okamžikem, kdy se Kristus vrátí na zem jako Král. Těmito podobenstvími se náš Pán dotýká celého období mezi svým odmítnutím ze strany Izraele a svým návratem na zem, aby zde ustavil své království. Považuje je za velmi důležité.

Když začínáme tuto kapitolu, všimněte si zvláštní situace, která zde vznikla. Všimněte si Ježíšova zajímavého počínání...

Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. M13,1

Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. M13,2


Vidíte tady tu symboliku? "Toho dne vyšel Ježíš z domu," (Zelina) což vyjadřuje dům Izraelský "a sedl si u moře", které představuje pohanské národy - tato symbolika je použita i na jiných místech v Písmu. Náš pán opouští Izrael a obrací se ke světu. Nyní hovoří o tom, co se bude dít na světě, než se On sám vrátí jako král.

Tento čin PJ svým způsobem také naznačuje ohromnou změnu, ke které došlo v jeho způsobu jednání, v jeho přístupu k lidem. Shromáždily se velké zástupy lidí a poslouchaly ho a on vstoupil na loď a začal k nim mluvit, zatímco lidé stáli na břehu.

Jako první přichází na řadu Podobenství o rozsevači.

I když Pán uvádí v této kapitole několik podobenství, blíže vykládá pouze dvě z nich: Podobenství o rozsevači a podobenství o pšenici a plevelu. Jeho výklad je ovšem určitým vodítkem k pochopení symboliky také v ostatních podobenstvích. Například v tomto podobenství o rozsevači ptáci představují Satana. Když užívá ptáky jako symbol v jiném podobenství, můžeme s jistou předpokládat, že tam nebudou představovat něco dobrého.

Podobenství o rozsevači je první z té série tajemných podobenství a lze je považovat za jakousi základnu pro všechna ostatní podobenství.

I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat. M13,3

Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. M13,4

Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. M13,5

Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. M13,6

Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. M13,7

A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. M13,8

Kdo má uši, slyš!" M13,9


Tolik samotné podobenství. Ale pojďme hned dále a podívejme se na Pánův výklad tohoto podobenství. Nejdřív ovšem předchází otázka učedníků, kteří, jak je vidět, byli z těch podobenství trochu nervózní. Sice zřejmě matně tušili, o co tu jde, protože s Pánem chodili už několik měsíců a slyšeli od něho nejrůznější věci, s nimiž pak také sami šli jakožto zvěstovatelé toho blížícího se království, ale nechtěli se spokojit se svým domněnkami. Nechtěli zůstat v nejistotě, když naslouchali tomu, co PJ vyprávěl zástupům...

PJ tu reaguje na to, jakým způsobem byl dosud přijímán, jakým způsobem jej lidé dosud brali...

Učedníci k němu přistoupili a řekli: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" M13,10

On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. M13,11

Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. M13,12

Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. M13,13

A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ,Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. M13,14

Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se a já je neuzdravím. M13,15

Tohle jsou tedy důvody, proč PJ používá nyní podobenství. Izajášovo proroctví se totiž na současnících PJe velmi dobře naplnilo, jak jsme to viděli v předchozích kapitolách... Židé jako celek, jako národ odmítli svého Mesiáše, protože jejich srdce obrostlo tukem, protože zpychli na své poznání, na svou jedinečnost...

V této souvislosti ovšem nepřehlédněme tu větu PJe Kdo má uši, slyš!" M13,9. V této větě je naděje pro každého, kdo otevírá svůj sluch, své srdce, pro každého, kdo chce naslouchat a porozumět... Je tu naděje pro každého, kdo se pokoří... Svým učedníkům PJ pak dále říká:

Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. M13,16

Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. M13,17

Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. M13,18


Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. M13,18

V Palestině bývalo často vidět rozsevače. Půda se tedy orala velmi hrubým pluhem a někdy se nedělalo ani to. Pak vyšel rozsevač a rukou doslova rozhazoval zrní na zemi. Dnes se většinou na osévání větších ploch používají stroje stroje, ale tehdy se rozsévalo ručně, stejně jako i dnes lidé někde ručně osévají malé plochy, na kterých jen tak pro vlastní potřebu pěstují trochu obilí.

Rozsevač v tomto podobenství představuje Pána Ježíše. Dovídáme se to až z dalšího podobenství o pšenici a pleveli (v. 37). Pán Ježíš rozsévá semeno a rozumím tomu tak, že to vyjadřuje jeho práci ve světě dodnes. PJ byl a stále je právoplatným Králem, ale své královské roucho odložil a pracuje jako zemědělec, rozsévá semeno. Ale králem být nepřestal.

Z verše 19 vidíme, že semeno je Boží slovo. Pole symbolizuje tento svět (v.38). Všimněte si, že je to svět, nikoli církev. Hovoří se tu o situaci ve světě. Myslím si, že to vypadá asi takto: Na světě je církev jako celistvá, přesně definovaná jednotka, jako skupina lidí, kteří svůj život oddali Kristu a přijali jeho spásu. A vně církve jsou zástupy lidí, kteří Krista nepřijali.

Boží slovo je ovšem po světě hojně rozséváno, je dáno tomu a onomu. Jeden je přijme, druhý nepřijme. Naším úkolem jako poslů PJe je rozsévat. Jaký bude výsledek, to už nezáleží jen na nás. Ale také na půdě, jakou kdo má ve svém srdci.

Pán Ježíš nás pověřuje tímto velkým programem rozsévání semena BSa. Každému z křesťanů svěřil nějaké malé zákoutí tohoto světa a naším posláním je rozsévat. Dovolím si být konkrétní. Jsem přesvědčen, že dnes je ještě stále příhodná doba pro rozsévání semen.

Nechci si hrát se slovíčky, předesílá svou polemiku náš vykladač, ale dnešní dobu nezobrazuje "žeň". Někdo řekne: "Copak Kristus neřekl: Proste Pána žně...?" Ano, řekl, ale podívejme se na to blíže:

Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. M9,35

Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. M9,36

Tehdy řekl svým učedníkům: "Žeň je velká, dělníků málo. M9,37

Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" M9,38

Tento úsek je umístěn právě před vyslání apoštolů ke ztraceným ovcím z domu Izraelského. Doba zákona se chýlila ke konci. Žeň přichází v každém případě až po rozsévání. Zhruba 1500 let se "pod zákonem" rozsévalo semeno BSa. Pak nastala žeň, nastoupil jiný věk, jiná doba. Na sklonku jednoho období přichází žeň a pak, na začátku jiného období se semeno zase rozsévá. Rád bych zdůraznil, že žní na konci každého období je soud. Uvidíme to v některých z následujících podobenství.

Dnes však máme rozsévat Boží slovo. Mám radost, kdykoli dostanu dopis od někoho, kdo poslouchá naše vyučování Božího slova prostřednictvím rozhlasu, přiznává své potěšení náš rozhlasový kazatel. Někteří poslouchají rok i déle a nakonec slovo vzklíčí a přinese ovoce. Mým posláním je rozsévat semeno, dokud jsem na světě a je to i tvým posláním, milý posluchači, pokud patříš PJi...


Nyní si všimněme, kam zrno, to zasévané BSo dopadá. Padá na čtyři různé druhy půdy (dá-li se to tak nazvat), padá do čtyř různých prostředí. Zní to sice smutně, ale ve třech z nich nevzejde - "umře". Na tom zasetém zrnu nebylo nic vadného, že se bez užitku zničilo, ale problémem byla půda, to prostředí, do jakého zapadlo.

V tomto podobenství, přátelé, je jasně vidět svobodnou vůli člověka. Rozhodující je otázka, jaká je půda v našem srdci, v tuto chvíli je té půdě věnována velká pozornost, v tuto chvíli je důležitější než samo semeno.

Dále se podívejme na to, jak Pán vysvětluje tyto čtyři druhy půdy, na něž zrno padá. Ve v. 4 říká, že některá semena padla na cestu, přiletěli ptáci a sezobali je. Ve v. 19 Pán svým učedníkům vysvětluje, co to znamená:

Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. M13,19

Ptáci představují toho zlého - ďábla. On bere semeno, které bylo rozseto na cestě. Každý, kdo patří do církve PJe, by se nad tím měl zamyslet. Cesta, na kterou spadlo semeno může představovat ty, kdo chodí do kostelů či modliteben, může představovat domnělé křesťany, kteří plní vnější požadavky svých církví. Slyšeli Boží slovo, ale nepřipojili k tomu víru. A pokud ano, byla to "víra" jen jaksi intelektuální, prosté přikyvování hlavou...

Členství v církvi samo o sobě ovšem může být jen něco jako členství ve politické straně nebo v nějakém klubu. Spojení zájmů, spojení názorů, spojení v oblasti lidských věcí... Ale podstata, jíž je spojení s PJKem jako s osobním Spasitelem, se tu vytratilo...

Druhou skupinu lidí, kteří slyšeli BSo, PJ přirovnává k situaci, kdy rozsévané zrno padne na skálu, či na skalnatou půdu.

U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; M13,20

ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. M13,21

Lidé znázornění skalnatou půdou jsou poněkud opakem první skupiny. Předtím to byl ďábel, kdo vybíral BSo ze srdcí těch, kdo je slyšeli, u této skupiny je viníkem tělesnost, či jak to nazvat, nestálost... Jsou to lidé více emotivní, prolévají slzy, jsou hluboce dojatí... Jsou plni vzrušení. Už během slyšení slova jsou jako raketa na startu, ale nikdy se nedostanou na oběžnou dráhu. Jejich "víra" je víceméně emocionální. Vždyť ti křesťané jsou tak hodní, je s nimi tak dobře. Taky chci být hodný - taky chci být křesťanem... Ale po shromáždění zase rychle vychladnou.

Kdysi jsem stál v posledním vagóně vlaku a díval se na koleje za námi. Někdo rozházel na koleje papíry a viděl jsem, jak lítají na všechny strany. Ale jakmile vlak projel, papíry se zase usadily a už se nehýbaly. Pomyslel jsem si: "Ty papíry jsou jako spousta tak zvaných křesťanů. Během senzačního shromáždění se nadchnou, ale ve skutečnosti nemají opravdový vztah s Kristem. Jsou jen citoví." Jsou jako zrno zaseté do skalnaté půdy.


Třetí skupina posluchačů BSa, o nichž v tomto podobenství PJ hovoří, je přirovnána k zasévání dobrého zrna mezi trní, do trnité půdy.

U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. M13,22

V tomto případě vytlačuje Boží slovo svět. V případě zrna padlého na cestu to byl satan, u semen na skalnaté půdě tělo a u této skupiny lidí Boží slovo zadusí světské věci. Přicházejí starosti tohoto světa.

Někdy je to svod bohatství, jindy třeba tíže chudoby. Je docela zajímavé, že lidé na obou krajích společenského spektra - mimořádně chudí a mimořádně úspěšní - přicházejí ke Kristu dosti obtížně, sumarizuje své zkušenosti se svědectvím náš zvěstovatel evangelia. Vidím, že u mnoha lidí je Boží slovo vytlačeno starostmi a zájmem o světské věci.

Tyto tři druhy půdy tedy znázorňují tři základní reakce lidí na BSo. Výsledek je ovšem docela stejný: Slyšeli slovo a jen říkají, že je přijali, nebo sami mají ten dojem. A přitom ovoce jejich životů zkazuje, že tomu tak ve skutečnosti nikdy nebylo...

Milý posluchači, když o tomto podobenství spolu přemýšlíme, bude moc dobré, abychom nejprve, dříve než budeme posuzovat různé další lidi, prověřili sami sebe. Jsme ve víře? Jaký je náš postoj k BSu?

Díky Bohu, že některá zrna padla také na dobrou půdu a mohla přinést užitek. Pán nám to dále vysvětluje.

U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou." M13,23

Zde je tedy řeč o posluchačích BSa, kteří rozumějí a také svým srdcem přijímají. Důsledkem pak je, že také přinášejí ovoce, nebo obecněji úrodu. U někoho je dokonce stonásobná. U jiného je z toho jednoho zasetého zrna na klasu pak šedesát jiných zrn a u jiného třeba jen třicet. Podstatné tu ovšem je, aby to Slovo bylo pochopeno, aby proniklo do srdce člověka, aby si je tam vpustil.

Jako příklad nám náš kazatel uvádí etiopského dvořana (či komorníka dle kral.). On si četl BSo, přitahovalo ho, chtěl mu porozumět, ale dokud mu nebylo vysvětleno, nic v jeho životě neudělalo. Pán viděl jeho touhu a tak mu poslal Filipa, aby mu objasnil všechno potřebné. Filip mu vysvětlil nejen to, co si ten dvořan právě z Izajášova proroctví četl, ale také řadu dalších důležitých věcí, na jejichž základě tento vznešený člověk učinil vážné životní rozhodnutí. Porozuměl, že Mesiáš, PJ bylo obětován pro hříchy lidstva, porozuměl však také, že PJ byl obětován i pro jeho vlastní hříchy. Otevřel mu své srdce a pak dokonce i křtem chtěl toto své rozhodnutí stvrdit.

Filip tedy ve srozumtelné podobě zaséval BSo do srdce tohoto dvořana a ono vzklíčilo a přineslo užitek. Ten užitek nemůžeme u toho dvořana nějak kvantifikovat, nějak stanovit číslem, ale v první řadě to byl užitek pro něho samotného, pro jeho věčnou záchranu...

Tak podobně se i dnes zasévá BSo, DSý to slovo doprovází svým působením a někteří lidé se mu otevřou... Kéž by žádné srdce nezůstalo zavřené... Bylo by to krásné... Ale PJ je realista, který vidí skutečnost a který také každému člověku ponechává možnost jeho vlastní svobodné volby...


Po té, co PJ dokončil a svým učedníkům také vysvětlil své podobenství o rozsévači, přichází s něčím dalším, co se tomu prvnímu podobenství docela podobá, vychází ze stejné sféry lidského života, ze zemědělství:

Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. M13,24

Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. M13,25

V tomto podobenství náš Pán vyzvedává něco trochu jiného velmi důležitého, co nebylo obsaženo v tom předchozím podobenství o rozsévači. Bude tu řeč o kvalitě rozsévaného zrna. Předtím se hovořilo o čtyřech typech půdy. Pouze jedna čtvrtina, nebo pouze jeden typ půdy z celkového počtu čtyři přinesl úrodu, zatímco ostatní rozseté zrno přišlo nazmar...

MG (ještě s ohlédnutím na ty předchozí myšlenky o půdách) uvažuje o své vlastní službě a říká, že v jeho případě bylo to procento zrní zasetého do úrodné půdy, které přineslo užitek, mnohem nižší, než těch očekávaných 25%, jak by to někdo chtěl možná vypočítat z toho podobenství o rozsévači. Kdyby desetina těch, kdo byli přímo vyzváni k přijetí Krista, učinila jasné a plnohodnotné rozhodnutí pro PJe, bylo by to skvělé. Lidé, kteří se evangelizací zabývají intenzivně, říkají (jak nám to cituje MG), že tak tři procenta lidí, kteří byli k přijetí Krista přímo vyzváni, opravdu dospěla k obrácení.

Zajisté tato čísla mohou být deprimující, nebo také zavádějící, ale na druhé straně mohou ukazovat realitu, abychom třeba někdy nepodlehli pocitu marnosti z veškeré evangelizace...

Rozhodně ovšem taky velice záleží na způsobu, na cestě, kterou zvolíme, když chceme lidi oslovit BSem. A tady je pro nás široké pole pro přemýšlení a hledání v této naší době na modlitbách...


V dalším podobenství, které PJ vypráví zástupům shromážděným na břehu moře, tedy můžeme vidět jinou stránku nebeského království a jeho situace v tomto světě.

Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. M13,24

Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. M13,25

Čtěte, prosím, pozorně: Kdo spal, když přišel nepřítel? Lidé spali, zdůrazňuje nám MG. Rozsévačem, jak jsme si už řekli, je PJ, který zasévá dobré zrno. On nikdy nedříme ani nespí... Nepřítelem je satan, který se snaží to dobré dílo PJe zničit, a když je nemůže přímo zničit, snaží se aspoň do té dobré setby PJe implantovat, vložit navíc svoji vlastní setbu zkázy... Tou satanskou setbou jsou nejrůznější falešná učení, která se spolu s dobrým zrnem rozsévají až dodnes...

Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. M13,26

Když pšenice začíná růst spolu s koukolem, spolu s tím plevelem, o kterém tu mluví PJ, tak je těžko mezi nimi rozlišit. Ve skutečnosti mnohé zavádějící falešné nauky ve svých úvodních pasážích znějí docela podobně jako evangelium, jako zpráva o PJKu. Mnohé falešné nauky dokonce operují se jménem PJe... Na smrtonosné rozdílnosti a jasné bludy se někdy přijde až při dosti hlubokém zkoumání takové nauky...

Jeden člověk mi řekl, vzpomíná MG: "Bratře kazateli, neměl byste kritizovat toho a toho, poslouchal jsem ho a vidím, že on zvěstuje evangelium!" Ano, sice zaséval evangelium, ale mezitím, v dalších fázích své výuky taky zaséval něco, co tomu evangeliu o milosti Boží v PJi jasně odporovalo a co mnohé zavedlo na scestí...

V dalším textu uvidíme hledání viníka. Ale Hospodář, který je za své pole zodpovědný, ví, kdo to způsobil a také má řešení, jak to udělat, aby škoda způsobená touto dodatečnou setbou nebyl ještě větší...

Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: "Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?" M13,27

On jim odpověděl: ,To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: ,Máme jít a plevel vytrhat? M13,28

On však odpoví: ,Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. M13,29

Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly." M13,30


Tohle je velmi důležitý obraz, kterému potřebujeme porozumět a správně jej také vyložit, upozorňuje nás náš vykladač. PJ říká, nesnažte se ten plevel vytrhávat, abyste neponičili také tu dobrou setbu. Ať roste zatím obojí spolu, při žni dojde k jasnému oddělení.

Někdo ke mně přijde a řekne mi: "Doktore MG, nezdá se vám, že svět je lepší a lepší?" Odpovídám: Myslím, že ano...

Přijde někdo jiný a ptá se: "Nemyslíte si, to jde se světem od desíti k pěti?" Já mu odpovím: Věřím, že ano, je to stále horší...

Třetí skupina, která mě slyšela vyslovit obě tyto odpovědi, mě pak vzezme stranou a zeptá se: "Co to má znamenat? To není pro vás tytické, že byste se chtěl každému jen tak zalíbit..."

Ano, přátelé, nicméně obojí je pravda. V současné době se rozsévá dobré semeno, které roste a už nasazuje na klasy... A to je povzbuzující, to mě těší. Ale současně s tím tu přibývá i plevele, který taky velmi úspěšně roste a nebývale se rozmáhá...

Když jsem jako kazatel nastoupil svou službu v jisté denominaci, měl jsem v úmyslu ten sbor, nebo nejraději celou tu denominaci očistit od falešných věcí... Chvíli jsem to zkoušel, ale namísto toho, abych já vyčistil je, oni vyčistili mě z té donominace. Abyste rozuměli, moje další služba se stala nežádoucí, vzpomíná náš teolog.

Upokojil jsem se až ve chvíli, kdy jsem si na základě tohoto našeho dnešního textu a také dalších souvisejících textů uvědomil, že moje úloha spočívá v rozsévání BSa. Nikoli v tom, abych chodil po poli a pokoušel se vytrhávat plevel mezi rostoucími klásky... V současné době roste obojí spolu a není v našich silách, abychom zabránili růstu nebo už jen tomu rozsévání plevele... Co však můžeme učinit, a co je naše odpovědnost, to je co nejúčinnějí aktivní rozsévání dobrého zrna BSa... Budeme-li v tomto věrni, pak tím jako učedníci PJe splníme svou úlohu a ostatní zařídí sám Pán ve svůj čas svým vlastním způsobem... Mimochodem, k výkladu tohoto podobenství přijdeme zanedlouho. PJ tento výklad totiž poskytne jen svým učedníkům v soukromí, až po skončení svého veřejného vystoupení před lidmi. Takže ještě chvíli naslouchejme dalším třem kratším podobenstvím, která PJ vypráví.


Následující podobenství rovněž vychází z oblasti zemědělství, ale vzhledem k tomu, že PJ chce ukázat zase jinou stránku nebeského království, tak také docela přirozeně jde o jinou plodinu, o jiné semeno.

Ještě jiné podobenství jim předložil: "Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; M13,31

je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." M13,32

Hořčičné semeno, nebo přímo hořčičný strom, jak je nám tu popsán, je velmi nepravděpodobně obrazem církve nebo jednotlivého křesťana, vysvětluje DrMG. V souvislosti s křesťany se v Bibli spíš hovoří o ovoci, mělo by tedy jít o ovocný strom. Ale hořčice neslouží k jídlu jako takovému, hořčice u nikoho nezažene hlad. Je to pouze koření, pouze doplněk jiného jídla..

Hořčičné semeno, o kterém tu PJ hovoří, neroste v nějaký velký jako třeba malý dubový žalud. Ale je to ve skutečnosti statný keř, který vyrůstá někde v pouštních krajinách.

Hořčičné semeno je menší než všechna semena, říká PJ. Jeden liberální kazatel, který působil nedaleko našeho DraMG, jednou učinil veliký objev, že hořčičné semeno NENÍ nejmenší ze všech semen. Myslel si možná, že našel omyl, nebo chybu v Bibli. Věřím, že PJ hovořil o nejmenším semenu užitkových rostlin, které se tehdy sely, o nejmenším semenu, které ti posluchači PJe znali. nikoli o botanice jako takové...

Ale přemýšlejme především, co tímhle podobenstvím chtěl PJ říci.

když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.

Tohle maličké seménko, když je zaseto do dobré země, se po svém vzrůstu stane poměrně velkou rostlinou, stane se dokonce domovem pro ptáky, když si tu ve větvích dělají hnízda... Toto podobenství ukazuje na vnější viditelný růst nebeského království (zatímco další podobenství o kvasu, které teprve přijde, hovoří o vnitřním růstu).

Ve volném průmětu tohoto podobenství na církev PJe, na tu živou duchovní církev, musíme říci, že se sice neobrátil celý svět, ale dodnes má na něj Boží lid značný vliv. Je tu jako sůl země, jako světlo světa... MG zdůrazňuje, že ten primární smysl podobenství o hořčičném zrnu ovšem nemůže být vztažen na církev, protože církev není hořčičná bylina, ale světlo a sůl... Církev PJe tu není něco, co by rozměrově, či nějak populačně převládalo, ale je tu velmi důležitá i pro určitou vnější stabilitu...


Podobenstí o kvasu, které je právě před námi, BMG označuje jako klíčové podobenství této kapitoly. Dovolte, abych vám pomohl rozeznat jeho důležitost, žádá nás o pozornost náš vykladač.

Pověděl jim i toto podobenství: "Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí." M13,33

Království nebeské je jako kvas. Tady se ovšem nemůžeme zastavit, neboť jinde PJ kvas staví jako přirovnání něčeho negativního.

"Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí."

Co ten kvas zde znázorňuje? Jsou takoví, kteří kvas vykládají jako evangelium. Je to však ta správná interpretace?

Pojem kvas se v Bibli vyskytuje celkem 98-krát, z toho 75-krát ve SZně a 23-krát v NZně, a to vždy v záporném smyslu. Velký biblický učenec Dr.Lightfoot prohlásil, že rabínské spisy používaly kvas jako symbol něčeho zlého. Ve SZně bylo zakázáno používat kvas při čemkoli, co bylo spojeno s obětmi pro Boha. A v NZně sám PJ varoval před kvasem farizeů a saduceů (M16,6). AP varuje před kvasem zla a špatnosti (1K5,8ekum).

A tak bychom mohli ještě chvíli pokračovat dalšími příklady, které dokládají, že Písmo si ve svém symbolismu neprotiřečí. Pokud je tedy kvas všude v Písmu použit jako obraz zla, je nepravděpodobné a nelogické, aby v tomto jediném případě byl obrazem něčeho dobrého, nebo dokonce evagelia, přesvědčuje nás náš vykladač.

Evangelium může být reprezentováno třemi měřicemi mouky.Jak jsem na to přišel? chápe naši otázku MG. Inu mouka se vyrábí z obilného zrna, o kterém jsme ve velmi pozitivním smyslu hovořili v souvislosti s předchozími verši, s předchozími podobenstvími. Tam obilné zrno jednoznačně podle slov PJe znázorňovalo BSo.

Uvědomme si, že toto podobenství je zobrazením toho, co se stane na zemi v intervalu mezi odmítnutím Mesiáše a jeho skutečným vyvýšením na této zemi, kdy se stane viditelným, zřejmým Králem a kdy ustanoví zde své království.


Sledujme, co se stane s tím BSem, které je znázorněno rozemletým obilným zrnem, čili moukou. Mouka je smíchána s kvasem do té míry, že všechno prokvasí.

Náš MG vysvětluje tento proces, o kterém PJ zde hovoří, jako současnou směs čisté biblické zvěsti a všech možných lidských nebo taky vysloveně ďábelských nauk. Neznám jediný současný kult, který by se nějak neopíral o Bibli, tvrdí náš učitel. Dokonce i vyznavači a uctívači ďábla čerpají své poznání s Písma, z Bible. A nutno říci, že často ty nejzáludnější falešné nauky nejbravůrněji dovedou citovat základní výroky z BSa.

Jaký je účinek kvasu, tedy kvasnic, nebo droždí v těstu nebo v pečivu? Jednak se celé dobře promíchané těsto provzdušňuje a nabývá na objemu. Ale kvasnice také přispívají k typické chuti určitého pečiva. A výsledné pečivo je díky kvasnicím také snáze konzumovatelné, je měkké... a tak bychom mohli pokračovat v domýšlení účinku kvasu v těstě, nebo v pečivu.

MG v aplikaci tohoto zamyšlení dodává, že to je důvod, proč ty mnohé současné kulty a všelijaká falešná učení jsou tak přitažlivé. Mají v sobě totiž cosi chutného, nebo přímo přitažlivého, jsou totiž přizpůsobeny lidským touhám a někdy taky vysloveně lidským vášním, jak to ve svém varování píše AP Timoteovi.

Jistě každý z nás někdy pozoroval třeba svou vlastní maminku nebo babičku, jak pekla nějakou kynutou buchtu nebo nějaké jiné kynuté pečivo. BJ vzpomíná, jak ho maminka odháněla od mísy se zadělaným těstem, které někde v teplém koutě za pecí nechala kynout. Odháněla ho, aby kolem nezpůsobil průvan, aby těsto dobře nakynulo. A když už nakynulo tak je vzala a vložila do trouby. Víte, co by se stalo, kdyby to nechala ještě déle, kdyby třeba na to těsto zapomněla? Kynulo by tak dlouho, až by třeba překypělo z té mísy a taky by se zhoršila jeho chuť... Prostě způsobilo by to škodu.

Toto podobenství nás tedy učí, že do pravého BSa se postupně vloudí různé jiné nauky, které to čisté učení Písma docela prokvasí a v konečném důsledku také znehodnotí. V konečném důsledku půjde o úplné odpadnutí.

"Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí." M13,33

Sám PJ se na jiném místě ptá: Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" L18,8

MG nás ubezpečuje, že podle originálu už jen způsob, jak je položena tato otázka, předznamenává zápornou odpověď. Jinými slovy řečeno, při příchodu Syna člověka, PJe, bude na zemi totální odpadnutí. Totéž, čili budoucí odpadnutí a kacířství a tak dále, potvrzuje AP ve svých listech Timoteovi (2Tm4,3). Odpadnutí je vidět rovněž na církvi v Laodicei, jak je nám to zaznamenáno ve Zj3,14-19. Tak se tedy postupně rozvine ten kvas a nutno říci, že my jsme toho svědky...

Podobenství o kvasu nám Matouš podává jako závěr této série podobenství PJe:

Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, M13,34

aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: ,Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa. M13,35

Skutečnosti, které PJ lidem kolem sebe nyní v podobenstvích oznamuje, tedy nebyly nikdy před tím ve SZně lidem zjeveny. Zjevuje je až nyní sám Boží Syn při svém vtělení. Při svém příchodu na tuto zem v podobě člověka. Jak dále uvidíme


Přestože PJ k zástupům mluvil pouze v podobenstvích, pak, jak jsme už viděli, alespoň svým učedníkům některá z těch svých podobenství podrobněji vyložil. Když skončilo tohle kázání PJe, které jsme právě sledovali, přichází chvíle odpočinku a také příležitost, aby se učedníci ptali...

Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: " Vylož nám to podobenství o plevelu na poli!" M13,36

On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka M13,37

a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; M13,38

nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. M13,39

Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. M13,40

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, M13,41

a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. M13,42

Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!" M13,43

Tolik tedy výklad toho podobenství o pšenici a koukolu, jak jej podává sám PJ.

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, M13,41

MG připomíná, že i v tisíciletém království bude ve skryté podobě existovat zlo, ale přijde den, přijde chvíle, kdy i to bude odňato, kdy veškeré zlo bude vybráno, jako se při sklizni bude vybírat a oddělovat plevel od pšenice.

a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. M13,42

Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!" M13,43

Tato drsná slova vycházejí z nejjemnějších úst našeho Spasitele, přátelé. Pro někoho to může být nepochopitelné. Někdo se i při své svévoli s oblibou odvolává na nekonečnou Boží lásku... Ach ano, Boží láska je bez mezí. Úplně klidně by se do ní vešli všichni hříšníci, kdyby činili pokání a kdyby přijali PJe. Ale pokud pokání nečiní a PJe nepřijmou, pokud se nevydají tou Boží cestou, kterou on sám za tak vysokou cenu ze své lásky připravil, jak může někdo takový čekat něco jiného, než je tu popsáno... Taková je skutečnost. Boží láska je veliká, ale kdo se od ní odvrátí, ten přirozeně okusí její opak...


Další tři podobenství, která jsou ve 13.kap.Mat. před námi, milí posluchači, nám ještě ukazují jiné aspekty nebeského království, jiné jeho stránky...

"Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. M13,44

MG k tomuto kratičkému textu nejprve dodává velmi konkrétní vysvětlení jednotlivých položek, které jsou zde uvedeny. Může nám to připadat trochu dogmatické, můžeme diskutovat, je-li tomu tak, ale za chviličku bude následovat pokus o vysvětlení:

Poklad je Izrael. Pole je tento svět. Ten "někdo", kdo najde poklad, je PJ, který sám sebe dává v oběť, aby koupil to pole, tedy celý svět a aby tím vykoupil především Izraele. Tolik tedy základní podání některých pojmů v tomto podobenství.

Podle našeho vykladače tedy nejde o hříšníka, který by si za vysokou cenu kupoval evangelium. Evagelium totiž není poklad skrytý v poli. Kdežto Izrael je dnes, nebo byl ještě nedávno doslova pohřben ve světových dějinách... Někdo řekne: ale teď je Izrael zase národem, právoplatným státem. Ano, oficiální stát tu existuje, ale na jejich území nebude klid, dokud nepřijmou Mesiáše, který zde udělá pořádek a uvede věci do správného stavu.

I když se už mnoho židů vrátilo do palestiny, národ Izrael je stále ještě z větší části v rozptýlení, konstatuje náš učitel. A co je především podstatné, v současné době Bůh není se svým vyvoleným národem jako s celkem. Ještě s nimi nejedná jako s nimi jednal v minulosti, i když podmínky se tu zřetelně připravují. Ale srdce toho lidu ve skutečnosti není cele při Hospodinu...


AP k té otázce pozice Izraele před Bohem napsal:

Chci tedy říci, že (Izraelci) klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Ř11,11

Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? Ř11,12

Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, Ř11,13

abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Ř11,14

Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! Ř11,15

AP tedy věřil, že Hospodin na čas opustil svůj vyvolený lid, že s ním není... Že místo svého vyvoleného lidu věnuje pozornost všem ostatním národům, aby jim nabídl svou spásu...

A prorok Zachariáš, jeden z posledních pisatelů SZna napsal, že přijde nový den pro Izrael. Bude to zvláštní den, zvláštní situace:

Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jak se hořce lká nad prvorozeným. Za12,10

Prorok JR na mnoha místech hovoří o novém shromáždění lidu Izraele a také o tom, že jim Bůh dá zpátky jejich zemi. Ovšem konečné naplnění těchto proroctví je teprve v budoucnosti.

A podobenství o pokladu v poli tuto velikou budoucí událost předznamenává. PJ je tím, který dal všecko, co má k tomu, aby získal to pole, ve kterém je tento poklad ukryt. PJ dal sám sebe, aby vykoupil svůj lid, ale spolu s ním vykoupil i celý svět z hříchu. Prorok Zachariáš píše o prostředku, o zdroji očišťující moci, která jednou vytryskne, která bude nabídnuta lidem k očištění jejich hříchů... Jaká moc to bude?

V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty. Za13,1

Chvalme PJe za jeho oběť, za jeho prolitou krev, která nás před Bohem dokonale očišťuje od každého hříchu...


Nyní další kratičké podobenství, které má ovšem velký význam:

Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, M13,45

objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. M13,46

Některé populární výklady tohoto podobenství říkají, že kupec je hříšník a perla velké ceny je PJK. Hříšník prodává všechno, aby si koupil PJe. Dokonce náš MG cituje píseň, v níž se praví: "Našel jsem vzácnou perlu. Mé srdce jásá radostí. Musím zpívat, protože Kristus je už můj, Kristus plní mou píseň..."

Tuhle interpretaci nemohu přijmout, prohlašuje prostě náš biblista. Pár otázek, které ukážou slabiny takovéhoto výkladu: Hledají hříšníci spasení? Je některý člověk jako ten kupec, který kupuje krásné perly? Bible nic takového neříká a ani moje zkušenost nepotvrzuje, že by někdo sám od sebe hledal spasení, i když není pochyb, že ve svém nitru každý člověk podvědomě touží po Bohu...

Ovšem hříšník nemůže být tím kupcem ještě z jiného důvodu. Co má hříšník k dispozici, aby zaplatil své spasení, aby si je koupil? Nemá naprosto nic, co by mohlo jen slabounce připomínat nějakou protihodnotu...

Pokud by už tedy některý hříšník ve svém bídném stavu hledal spasení, jak by si je ovšem mohl koupit? Čím by je mohl zaplatit? Jak může hříšník prodat všechno co má, když před Bohem vlastně nic nemá? Vždyť je mrtvý ve svých vinách a hříších (E2,1).

A navíc, Písmo jasně ukazuje, že Kristus a spasení nejsou na prodej. Krista lze přijmout jedině jako dar Boží milosti. Bůh jej prostě bez možnosti protihodnoty z naší strany dal jako DAR! (J3,16, Ř6,23)

Když tedy výklad tohoto podobenství podávající Krista jako perlu a hříšníka jako kupce neodpovídá skutečnosti, jaký je jiný výklad? Jaký je správný výklad? Spolehlivě správný výklad má zajisté jenom PJ, který sám toto podobenství vyslovil. Ale s přihlédnutím k okolnostem, za nichž to říká a s přihlédnutím k dalším faktům známých z Písem můžeme usuzovat na výklad, který bude více odpovídat skutečnosti...


Jiný výklad o kupci vzácných perel spočívá v tom, že kupec je PJ. On opustil všechnu slávu, kterou měl, všechno bohatství, opustil svou pozici v Otcově přítomnosti a přišel na tuto zem, aby se stal jedním z lidí... a aby v konečném důsledku obětoval i svůj život jako spásnou cenu vykoupení člověka...

Podívejme se na chvilku na tu perlu. V té perle náš MG vidí vykoupený Boží lid. Pravá perla totiž není kámen, jako třeba diamant, nebo jiný drahokam, ale pravá perla vzniká zvláštním způsobem v živém organismu. Zrnko písku nebo jiná cizí částečka se dostane do schránky perlorodky žijící v moři a perlorodka se tomuto cizímu tělísku brání tím, že je obaluje svým slizem. Tohle obalování slizem v příslušném mořském prostředí způsobí, že zrko písku se vlastně zvětšuje, ale je hladké a krásné.

Výsledná perla má pak docela jiný charakter než jiné drahokamy i v tom, že se nebrousí, ale používá se jako ozdoba především v neporušené původní podobě. Je zajímavé, jak to podává náš MG, že Izraelci nikdy vlastně neviděli velkou hodnotu v perlách. Na rozdíl od pohanských národů. Když PJ použil tento příměr, je dosti pravděpodobné, že se učedníci podivili.

A orientální lidé prý viděli perlu jako symbol nevinnosti a čistoty, která patřila jen králům a potentátům...

Když tedy vezmeme na vědomí tyto informace a budeme se znovu dívat na tohle podobenství možná k němu zaujmeme poněkud nový postoj:

Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, M13,45

objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. M13,46

Kristus přišel na svět jako ten Kupec. Viděl člověka v hříchu a vzal jeho hřích na sebe, na svém těle hřích odčinil. Hřích byl tím zraňujícím zrnkem písku, tím cizím tělískem v našem životě, a PJ byl za nás učiněn hříchem.

Někdo se trochu obrazně vyjádřil k tomu výroku PJe, abychom zůstávali v něm. A řekl: dostal jsem se do Krista ranou v jeho boku... Ano, on byl raněn pro nás, pro náš hřích, pro naše přestoupení...

A nyní si všimněme, jak PJ reaguje na hříšníka. Přichází se svou spravedlností a chce nás do ní zahalit jako do nádherného šatu. Kdo mu to dovolí, získává jeho spravedlnost. Pak se na nás Bůh nedívá jako na hříšníky, ale vidí nás v nádherné Kristově spravedlnosti.

tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. E5,27

Kristus prodal všechno, co měl, mohli bychom říci podle tohoto podobenství, opustil své bohatství a svou pozici proto, aby získal svou církev. Náš BMG k tomuto svému výkladu připojuje ještě další biblické verše:

Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. 1J3,2

A když přicházíme do poslední knihy Bible, knihy Zj, nacházíme tam popis nového Jeruzaléma, budoucího domova církve. Tam je pozoruhodná podobnost v tom smyslu, že brány tohoto úžasného města jsou z perel. To není náhoda, přátelé, to všechno je uspořádáno podle velikého a dokonalého plánu našeho Spasitele a Pána.

Tolik tedy, milí posluchači, výklad našeho učitele k podobenství o kupci a vzácné perle...


Následující podobenství PJe pochází zase z jiné oblasti života tehdejších lidí...

Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; M13,47

když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. M13,48

Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých M13,49

a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů." M13,50

Některé jiné překlady (jako na příklad kral.), hovoří nikoli o skonání věku, nýbrž o skonání světa. Náš řečtinář nás poučuje, že v originále je slovo aion, které vskutku znamená "věk". Bible neučí o konci tohoto světa jako takového. Nicméně je pravda, že čas už nebude, ale začne věčnost. Pro nás je to nepředstavitelné a možná v tom nevidíme žádný rozdíl... Ale čas skončí a tento věk skončí, když se Kristus vrátí, aby ustanovil své království na zemi.

Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých M13,49

a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů." M13,50

PJ zde ukazuje, že je hrozné, patřit mimo ty spravedlivé, že je hrozné, zůstat ztracený před Bohem.

Jsou lidé, kteří rádi polemizují. Někdo se odvolává na přírodní vědy a na jejich objevy a vynálezy v různých sférách, někdo jiný se bude odvolávat třeba na psychologii a různá připojená odvětví studia nitra člověka, někdo jiný se bude opírat o historii a tak dále. Někteří lidé o všem stále rádi polemizují. Tak také ochotně polemizují o tom, jaký je Bůh a co bude s lidmi. Polemizují o tom, zda existuje nebe a peklo, zda Bůh opravdu někdy odsoudí k věčnému zavržení lidí, kteří stojí proti němu, nebo kteří jej prostě odmítli...

MG na základě veršů, které jsme si četli prostě říká, že když Bible, BSo, byla pravdivá ve věcech svých předpovědí. A když také byla pravdivá v tom, co se týkalo mého života a životů mnoha, mnoha jiných lidí, proč by měla lhát v otázce nebe a pekla, proč by měla lhát, když hovoří o soudu a také o věčném odsouzení...

Kdybyste slyšeli ve zprávách, že na vaše město se řítí ničivý hurikán, který boří domy a ohrožuje lidské životy, co byste udělali? Někdo by mohl říci: "Á..., ve zprávách často přehánějí, to bude zase něco podobného... A před deseti lety taky prorokovali jakousi kalamitu a nebylo to tak hrozné..."

Možná by v naší zemi někdo takhle zareagoval. Ale dá se očekávat, že mnozí obezřetní lidé by přecejen něco podnikli. "Sice před deseti lety taky prorokovali jakousi kalamitu a nesplnilo se jim to, ale co když teď budou mít pravdu. Bylo by bláznivé jen tak tu zůstat, když jsem byl varován..."

Upozornění na konečné odsouzení, o němž tu PJ hovoří, si rozhodně zaslouží větší pozornost, nebo aspoň stejně velkou, chcete-li, jako upozornění, že se blíží ničivý smrtící vichr. Žel, že lidé jsou příliš pyšní na to, aby uznali, že Bůh má pravdu...

PJ zde vůbec neskrývá, nýbrž naopak velmi názorně ukazuje, jaký bude důsledek odmítnutí, jaký bude důsledek setrvání ve špíně hříchu tohoto světa... Kdo zareaguje? Kdo uteče do toho bezpečného úkrytu, jímž je sám PJ...?


To bylo, milí posluchači, v této sérii poslední podobenství, jak nám je zde Matouš zaznamenal. Někteří pokládají za určitou formu podobenství také další verš, který je před námi. Ať už je to podobenství nebo není, v každém případě je tu pro nás zajímavé poselství:

"Pochopili jste to všecko?" Odpověděli: "Ano." M13,51

A on jim řekl: "Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." M13,52

To je velmi osobní verš adresovaný všem učedníkům. Zvláště pak těm, kdo se nějak podílejí na zvěstování BSa. Jako dobří hospodáři máme vynášet věci staré i nové. Někdo možná řekne: "Ale to už jsem slyšel několikrát..." Možná. Ale zkušenost ze života Božích dětí, Božích lidí potvrzuje, že potřebujeme nejen stále nové věci, nýbrž že i ty zdánlivě staré věci nás často osloví a účinně usměrní a ukážou nám korekci pro směr, kterým se ubíráme.

Ty staré věci lze vidět někdy jako základy. Nejsou-li dost pevné základy, pak se celá stavba zhroutí. Základní poznání o spasení v PJKu, základní poznání o životě s Pánem, o čistém životě před jeho tváří a podobné věci, které jsme slyšeli možná stokrát, to jsou pro mnohé z věřících staré věci. Ale musím říci, že někdy s hrůzou a naprosto nechápavě zjišťuji, jak často právě tyhle staré a naprosto základní věci v životě řady lidí prostě selhávají... A pak pochopitelně selhává i mnohé další, co na těchto základech stojí...

...hospodář vynáší ze svého pokladu nové i staré.

Opačný extrém, s nímž je možné se leckde setkat, spočívá v tom, že se vynášejí pouze a jedině staré věci... A dokonce nejednou vzniká oprávněná pochybnost, za jsou to staré věci pocházející z nějakého pokladu... Nejednou se totiž může stát, že tomu, kdo nese odpovědnost za službu Slovem, se buď nechce, nebo mu nezbývá čas, nebo má jiné důvody, ale výsledkem pak je, že nehledá cestu a jasno před Pánem na modlitbách a s Písmem v rukou, ale vypadá spíš, jakoby přebíral staré konzervy a občas některou z nich otevřel...

Když tedy použijeme toto slovo PJe k aplikaci do našich životů a do různých forem našich obecenství, pak tedy musíme říci, že nelze pomíjet základy, nelze se vyhýbat těm zdánlivě starým věcem, protože i v nich je třeba se budovat a stále upevňovat, stále je Písmem prověřovat. Na druhé straně nemůžeme zůstat jen u toho starého a musíme před Pánem hledat stále znovu čerstvou mannu jeho slova. A BSo je živé, BSo je stále nové pro toho, kdo žije s Pánem v čistém a úzkém spojení...


Když Ježíš dokončil tato podobenství, odebral se odtud. M13,53

Přišel do svého domova a učil je v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? M13,54

Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? M13,55

A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?" M13,56

Když PJ dokončil své vyučování ve formě podobenství, odebral se do své domoviny, kde vyrůstal, kde ho lidé znali od dětství. Právě proto že znali jeho dětství jako dětství celkem normálního dítěte, přicházejí s takovým podivem, který zde vidíme.

...v úžasu říkali: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? M13,54

BMG znovu zdůrazňuje, že mocné činy PJe byly tak prokazatelné, že o jejich autentičnosti nikdy nikdo nepochyboval. Ale stále znovu v různých podobách zaznívá otázka "Odkud?" "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? M13,54

Pro mnohé byl PJ jen synem tesaře. To bylo vše, co o něm věděli, čemu věřili. A tak není divu, že si nemohli dát dohromady další souvislosti a vysvětlit si jeho mocné činy...

Jinak z těch veršů, které jsme si právě četli, je zřejmé, že PJ nebyl jedináček, ale byl pouze prvorozený. Měl další bratry a sestry, či vlastně přesněji bychom měli říci, že měl další poloviční bratry a sestry, protože s nimi měl společnou pouze matku, Marii, která je tu výslovně jmenována. Ani mnozí z těchto jeho nejbližších příbuzných, mnozí z těchto sourozenců však v něho nevěřili. Mnozí uvěřili až teprve po jeho zmrtvýchvstání... Pak teprve poznali a uvěřili, že je Syn živého Boha...


V tomto malém příběhu je překvapivé, že když lidé nenašli vysvětlení pro tu moudrost a moc PJe, zaujali k němu vlastně nedůvěřivé a odmítavé stanovisko. Očekávali bychom možná, že budou rádi, když původem jejich člověk je tak moudrý a mocný. Možná bychom čekali obdiv a zájem. Možná bychom čekali, že budou chtít využívat té jeho moci, třeba k uzdravení a podobně... Tak to dnes někteří lidé podávají, že kdyby se dálo to nebo ono, tak by lidé více přicházeli k Pánu...

V případě pozemského života PJe však vidíme, že opak je pravdou... A jen nám to potvrzuje, že rozhodující je stav srdce člověka, který přistupuje k PJi. A nikoli jen vnější věci... Dále si tady čteme shrnutí postojů těch lidí z Nazareta:

A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě." M13,57

A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru. M13,58

Tímto veršem je nám, milí posluchači, odhalena důležitá skutečnost!Proč tam PJ neučinil mnoho divů, mnoho mocných činů? Pro jejich nevěru. M13,58

Tedy nikoli proto, že by jeho moc byla nějak omezena, nikoli proto, že by to Bůh nechtěl, ale pro postoj jejich srdcí... Rozumějme správně. Dost často se setkávám s návodem, nebo s vysvětlením, že tam, kde se budou konat mocné činy, tam vznikne nebo poroste víra. Že ty zázraky lidi přesvědčí. Že ty mocné činy přivedou nevěřící k víře...

Matouš nám však svým záznamem nyní ukazuje, že je to docela jinak. Že totiž zázraky a mocné činy PJ velmi omezil tam, kde byla nevěra. PJ si nekladl za cíl jejich nevěru přemáhat těmi zázraky!

Zajisté ovšem nelze odtud vyvodit závěr, že by PJ své mocné činy nemohl konat, když mu lidé nevěřili. PJ není omezen ničím a může konat kdykoli, cokoli chce. Koneckonců několik mocných činů tu přecejen udělal. Ale bylo jich nemnoho ve srovnání s jinými místy, kde mu lidé otevřeli svá srdce...

BMG po naše povzbuzení ve víře nyní na závěr komentáře ke 13.kap.Mat. říká, že možná i v našich osobních životech, v našich rodinách i v našich sborech často schází ta moc PJe, po které mnozí docela upřímně toužíme. Podívejme se do svých srdcí a zvažme před tváří Páně, není-li tu příčinou kromě jiného třeba také naše vlastní nevěra...

*- 14.kap.

V následující 14.Mat., milí posluchači, pokračuje ten nepříjemný vývoj odmítnutí PJe jako Krále a jeho konflikty s tehdejšími náboženskými vůdci židovského národa. Tato kapitola nás posune zase kousek dál a ukáže nám, že události se postupně dostanou do velké krize.

Kapitola začíná vzpomínkou na Jana Křtitele. Proč jen vzpomínkou? Proč ne nějakým záznamem jeho činnosti,nebo jeho slov? Inu poslouchejte:

V ten čas se tetrarcha Herodes doslechl o Ježíšovi M14,1

a řekl svým sluhům: " To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých; proto v něm působí mocné síly." M14,2

Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, M14,3

neboť Jan mu říkal: "Není dovoleno, abys ji měl za ženu." M14,4

Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka. M14,5

Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, M14,6

a on jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. M14,7 A ona, navedena svou matkou, řekla: "Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele." M14,8

Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli, M14,9

a dal Jana v žaláři stít. M14,10

Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji donesla své matce. M14,11

Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi. M14,12


V ten čas se tetrarcha Herodes doslechl o Ježíšovi M14,1

a řekl svým sluhům: " To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých; proto v něm působí mocné síly." M14,2

Tento záznam našemu kazateli připomíná pověrčivost. Někteří lidé se dnes domnívají, že s vědou či s rozšiřováním tzv. vědeckého světového názoru pověrčivost vymizela nebo aspoň dosti ustoupila. Ale každý porozný křesťan vidí, že tomu tak není. Kolik je dnes lidí, kteří se zajímají o horoskopy a podobné záležitosti a opravdu se podle nich řídí, protože jim věří. Kolik je dnes lidí, kteří docela upřímně zaklepou na dřevo, aby se něco nezakřiklo, kolik je lidí, kteří vysloveně vyhledávají různé "nadané" lidi nebo sami pěstují všelijaké více či méně nápadné okultní techniky...

Nyní jsme ovšem u Herodesa či Heroda, který slyší zvěst o PJi a o jeho zázracích a podléhá obavě, nebo snad naději, že to je zmrtvýchvstalý Jan Křtitel. DrMG nás posílá, abychom nahlédli do nějakého obsáhlejšího biblického slovníku nebo do historických materiálů, které víc popisují tohoto Heroda a také celý ten jeho rod. Byla to totiž skupina prohnaných lumpů těžkého kalibru. Taková mafie prvního století. Herodes, který vystupuje v této kapitole, není výjimkou, jak jsme koneckonců už v přečteném textu viděli. Byl to samolibý slaboch, opilec, mravně zkažený člověk, který nikdy pořádně nevěděl, co vlastně chce...

O jedné stránce Herodovy mravní zkaženosti svědčí následující verše:

Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, M14,3

neboť Jan mu říkal: "Není dovoleno, abys ji měl za ženu." M14,4

Z těchto veršů a také z následující pasáže je vidět, že Herodes podléhal svým rozmarům a současně s tím se nechal snadno ovlivnit jinými. Když JKř našel odvahu a vyslovil něco proti jeho nemorálnosti, tak jeho veličenstvo pan král, tedy tento Herodes, si prostě nenechal mluvit do svého života... A pro své rozmary byl ochoten dokonce obětovat životy svých poddaných... Ovšem nebylo to tak jednoduché...

Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka. M14,5

Tady vidíme Heroda jako člověka plného rozporů, jako člověka, který si zakládá na své pozici a přitom se o ni bojí. Současně jej vidíme jako toho, kdo vlastně nemá žádný cíl... Co bude takový člověk podnikat dál... Kam jej zavedou jeho rozmary?


Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, M14,6

a on jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. M14,7

A ona, navedena svou matkou, řekla: "Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele." M14,8

Moc si tuhle scénu ani nechci do detailu představovat. Ale podlost a krvelačná či dokonce vražedná pomstychtivost a pýcha nebyla v tomto rodě zřejmě ničím neznámým. Co na takovou žádost odpoví král? Vždyť krásné tanečnici s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá! Dodrží svůj slib?

Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli, M14,9

a dal Jana v žaláři stít. M14,10

Vyjádření, že král se zarmoutil, by mohlo vyznít nějak v tom smyslu, že mu zabylo Jana Křitele líto... Ovšem s ohledem na to, co jsme četli v 5.v., je zřejmé, že tento jeho zármutek vůbec nebyl způsoben lítostí, nýbrž strachem tentokrát vyvolaným ze dvou stran:

Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka. To byl jeden tlak, kterému Herodes dosud podléhal, pokud šlo o Jana Křtitele... (5.v.) Ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli. To je tedy druhý tlak, kterému podléhal... M14,9 Herodovi tedy vůbec nebylo líto velikého Božího muže, ale bylo mu líto jen jeho vlastní pozice či pověsti... Jak vidíme hlas několika opilých spoluhodovníků má pro Heroda větší důležitost, než případný hlas lidu, který by na Janovu popravu mohl reagovat nějakým protestem...

Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji donesla své matce. M14,11

Tak tohle je, prosím, obraz tehdejší elitní společnosti, přátelé: nemravnost, vášeň, nenávist, vraždy... Ovšem popravdě řečeno, čím se liší naše dnešní společnost? Možná ty vraždy nejsou tak okaté jako v tomto případě... Nebo jsou naopak ještě okatější? Není ovšem pochyb, že všechno ostatní, tedy ta nemravnost, vášeň, nenávist a mnoho dalších, jsou dnes v plném rozkvětu stejně, jako tomu bylo tehdy...

Takovouto tragickou událostí tedy končí život toho, který byl hlasem volajícího na poušti. Život toho, který předešel Mesiáše a připravil mu cestu...

Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi. M14,12


Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. M14,13

PJ znal Heroda i celou jeho rodinu. Znal jejich pověst. Bezpochyby věděl o tom, co učinil předchůdce tohoto Heroda nedlouho po Ježíšově narození... A nyní věděl, že ten úzkostný strach by mohl dovést tohoto Heroda až k nekontrolovanému šílenství s hroznými důsledky... MG říká, že PJ chtěl předejít nějakému incidentu s Herodem, protože ještě nepřišla jeho hodina...

Odplul tedy lodí na pusté místo, aby byl sám. Za touto touhou PJe po samotě můžeme vidět určité důvody, proč chtěl být sám.Proto, aby se o samotě modlil? Protože byl raněn touto zprávou o smrti JanaKř? Protože chtěl opustit bezprostřední Herodovské prostředí, kde se dály takové krutosti z pouhého rozmaru? Nic z toho tu není výslovně uvedeno, nicméně osobně počítám s úplným lidstvím PJe. Jak vidíme z jiných míst Písma, PJ byl kromě radostných chvil někdy také hluboce smutný, někdy měl i lítost...

Zřejmou skutečností tu podle našeho textu je, že PJ se dopravil na pusté místo, aby byl sám, ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. M14,13

Pokud PJ galilejské moře přeplul na lodi a ti ostatní lidé je obcházeli pěšky kolem dokola, pak jistě PJ získal nějaký čas pro svou samotu... Ale jak vidíme dále, nebyl o samotě dlouho:

Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. M14,14

Zde vidíme konkrétní slovo o tom, že PJi bylo líto těchto lidí, kteří za ním přišli se svými potřebami, se svými vlastními nemocemi, nebo také se svými nemocnými, čili se svými blízkými, kteří byli nemocní. Pro některé to tedy mohlo být dosti náročné, aby sem za PJem přišli..

Jsem přesvědčen, přátelé, že tyto drobné záznamy nám mají ukázat jakési pozadí té služby PJe. Ukazují nám určité stránky jeho smýšlení, i jeho cítění, zkrátka ukazují nám určité stránky jeho srdce...



Podřízené stránky (1): Matouš 2
Comments