Pláč

Pláč.

             V celé světové literatuře není nic, co by se podobalo knize  "Pláč". Snad - vzdáleně - by se mohla zařadit jako číslo dvě  Danteova  Božská Komedie, a ještě dále Kiplingova báseň Recessional"  Z toho  Kiplinga Ti dám krátkou ukázku prvního verše. Dalo by se to snadno  přeložit - ale ztratí se tím naléhavost  prosby posledních dvou  řádků:

                                                    God of our fathers, known of old -

                                                     Lord of our far-flung battle line -

                                                     Beneath Whose awfull hand we hold

                                                     Dominion over palm and pine

                                                     Lord God of Hosts, be with us yet

                                                     Lest we forget-lest we forget!

                                                                      ----- * -------

                Zpět k Jeremiáši. Žal a bolest byly v každém věku - ale  kazatel se srdcem jako otevřená rána?   Se srdcem zrozeným pro bolest  a smutek? Takový jiný se ještě nenarodil a pochybuji, že se kdy  narodí... Jak už jsem se zmínil dříve: Jeremiáš začal za krále  Josiáše. Oba dva byli v té době mladí lidé, a jak se dá usuzovat  byli také přátelé.... Josiáš skončil svůj život předčasně v bitvě  u Meggida proti faraónovi -  v bitvě, kde vlastně neměl být - nic mu  do toho nebylo! Jeremiáš potom prožíval svou "Kalvárii" za králů  Joachaze, Jojakima, Jójákina a Sidkiáše, posledního krále před  babylonským zajetím. Jeden byl větší mrcha, než ten druhý...

                 Tato kniha je složena z pěti kapitol - každá je vlastně  taková přesmutná elegie "La Marcha Funebre", pohřební zpěv. To celé  je bolest,  pláč, smrt. Je to takový obraz Jeremiáše, jak pláče nad  troskami jeho milovaného Jerusaléma, pláč nad hrobem jeho národa.  Jerusalém má svou "Zeď Nářků". jistě  ji každý z vás někdy viděl na  obrázku. Toto je zeď nářků Bible.

               Jak to říká jedna velmi pravdivá báseň - dá li se to nazvat  básní - od E.W.Wilcoxové. Můj "rychlopřeklad":

                                           Směj se, a svět se bude  smát s Tebou..

                                              plač - a budeš plakat sám.

                                         Protože tato stará, smutná Země

                                              si ráda vypůjčí tvůj smích

                                         Vlastních bolestí - má sama dost...

                                                       ---------* -------------

                 Slzy jsou - většinou - považovány za znak slabosti nebo  zženštilosti. Něco co patří k dětem. Tento muž - Jeremiáš - měl  srdce ženy. Byl sensitivní jako matka. Byl upřímný. A přes  to všechno, dal jednu z nejtvrdších  řečí, které tento národ kdy slyšel!  Oznámil zničení města které každý miloval - oznámil ztrátu svobody  pro celou Judeu - mluvil k lidem, aby se vzdali Babylónu. Na něco  takového by jistě byl vhodnější někdo silný, brutální. A přes to si  Bůh vybral Jeremiáše. Ano, "Vaše cesty, nejsou moje cesty!"  říká  Bůh.                     

A má - jako vždy - pravdu...

                                                                                                                            

                                                         Pláč - Konec

Comments