Kazatel

Kazatel.



Je zcela jisté, že tuto knihu napsal Šalamoun,. V knize Přísloví jsme poznali Šalamounovu moudrost - v Kazateli jeho pošetilost. Ano, tato kniha obsahuje filosofii, lidskou moudrost - ale bez Boha! Musíš si, tento fakt o Kazateli uvědomit - jinak budeš poukazovat na určité kontradikce, které Kazatel presentuje, v porovnání se všemi ostatními knihami Bible!



Klíč k pochopení této skutečnosti je ve frázi, která se opakuje 29 x. Je to fráze "Pod sluncem." Pohled pod sluncem, je pohled člověka. Je to lidská filosofie, bez Boha - a jako taková musí nevyhnutelně vždy dojít ke stejným konkluzím, závěrům! Je překvapující, kolik skeptiků, atheistů a posměváčků si tuto knihu oblíbilo a velmi často z ní citovalo! Voltaire byl jeden z takových. Lidská hloupost je nakažlivá!!..



Bůh ukázal Jóbovi, který se velmi "považoval" - že je hříšným člověkem. Zde ukazuje Šalamounovi, nejmoudřejšímu muži své doby, že je hlupákem, pošetilcem! V Kazateli se dozvíš, že i kdyby jsi měl všechny poklady - nejenom světa - ale i vesmíru, bez Krista jsi nula! Další typická fráze: "Řekl jsem si ve svém srdci." Ano, on sám si řekl, ale Bůh u toho nebyl! Člověk se vždy snažil - a dnes miliardy lidí se snaží i nadále - žít bez Boha! Tato kniha poukazuje na absurditu tohoto snažení! Podívej se na Šalamouna! Měl moudrost od Boha - bohatství jako nikdo jiný - pokoušel se objevit veškerou rozkoš, kterou tento svět nabízí - ale co mu nakonec zbylo?

Tato kniha obsahuje konkluze, spředené z pavučin Šalamounových myšlenek a spekulací.... Jsou chybné, protože to jsou spekulace bez Boha - právě tak, jako veškeré filosofické "úvahy", které neberou v potaz tu "špičku" té pyramidy - Boha. Bez Něj, všechno kolem nás - veškerá Existence - nedává smysl! Dovol, příteli, abych zde ukázal, jak já vidím nesmyslnost atheismu: Kdysi, jako malý kluk, jsem čítával - "zuřivě", všechny tehdejší science fictions té doby. Před válkou jich tolik ještě nebylo. Troska, Verne - je asi tak vše, na co jsem se dostal. Hltal jsem - a snil. To stejné dostávají malé děti v "pilulkách" dobrých kouzelných babiček v lese a nebo zlatých rybkách, které splní tři přání. Také fantasie - i když ne - právě "vědecké".

A tak mi láska k těm sci-fi zůstala - jako někomu důlky po neštovicích. Když jsem se v "šedesátém" vrátil na tu velkou amnestii domů, občas jsem "zakopnul" o nějakou tu mou oblíbenou sci-fi. Jednou se mi dostala do ruky "Marťanská Kronika", kterou napsal Ray Bradbury. Ten chlapík mně "chytil" (tenkrát!). Přečetl jsem snad všechny jeho povídky, mám většinu na videu.

V té době jsem už trochu "hledal", ale ne usilovně. Ještě ne! Až později, po létech, když jsem se stal v USA Křesťanem, naučil jsem se nabídnout ke každému tvrzení příklad - a to ostatně vidíš jak zde, tak i jinde. Nedávno večer jsem si opět toho toho Bradburyho pustil, abych si odpočinul. U toho co dělám (a co Ty čteš, se nedá sedět celý den - občas ten počítač zhasnu a odpočívám). Ale nech mně zkráceně vysvětlit, co mám na mysli. Pakliže ovšem budeš naladěný(á) na jinou vlnu než já - unikne Ti i ten příklad. Povídka se jmenuje:

"Duben 2026, Dlouhá Léta"

Vítr se proháněl v kanálech a pan Hathaway spokojeně sedával v kamenné chýši a rozmlouval se svou ženou a svým dvěma dcerám a synovi vyprávěl o starých časech na Zemi. Bylo to dvacet let po Veliké Válce. Mars byl mrtvá planeta a debaty se točily kolem otázky, zda je tomu také tak na Zemi. Jednoho dne se dočkal. V teleskopu zahlédl, jak se k Marsu blíží raketa ze Země. Pan Hathaway vzrušeně oznámil tuto zprávu rodině. Potom sešel dolů do mrtvého, opuštěného města pod vrchem, a s bohorovným klidem toto ze všech stran zapálil. Nový-Nový York hořel jako sláma a nebylo pochyb, že zář bude vidět daleko do prostoru..... Když raketa přistála, pan Hathway měl už připravené slavnostní jídlo. Dvacet let bylo v mrazáku schované kuře - právě pro takovou příležitost! Otevřel se poklop rakety a objevila se jedna postava. Hathaway se podívá a zvolá: "Kapitán Wilder?"

Ten se zarazí a potom vykřikne:" Bože, to je Hathaway! Už jsem nedoufal, že ještě žijete! A co vaše žena? A co děti? Už je to dvacet pět let, co jste si ji přivezl ze Země!" "Všichni jsou v pořádku. Čekají na nás doma s obědem." Vystoupil i druhý člen posádky, doktor Williamson, a ti tři se pomalu dali na cestu k domu.... Pojednou se Hathaway chytí za srdce a na chvíli si musí odpočinout. Doktor mu nabízí nějaký lék. "Ale to je jen z té radosti, že opět někoho vidím."

Došli k domu. "Alice, podívej se, koho k nám vedu!" Objevila se jeho žena, dvě půvabné dcery a mladý muž. "Alice, pamatuješ kapitána Wildera?" Alice se podívá na okamžik na manžela jakoby čekala nějaký pokyn a pak odvětí: "Samozřejmě, kapitáne. A zde jsou mé dvě dcery a syn. Jistě se na vás pamatují." "Kolik je ti, Johne?" ptá se Wilder. "Dvacet třim" odvětí John. Wilder si rozpačitě hraje s příborem. Vedle něho sedící Williamson zbledne: "Kapitáne, to není možné! Před dvaceti lety jsem s ním chodil do školy! Říká, že je mu dvacet tři. On pouze vypadá na dvacet tři! Mělo by mu být nejméně čtyřicet dva! A ty dcery se nezměnily také ani trochu!"

"Udělejte mi laskavost, Williamsone. Pošlu vás něco zkontrolovat. Vytraťte se nenápadně a brzy se vraťte." Williamson se po chvíli vrátil. Bílý jako křída. Jeho pohled zalétl k těm mladým, jak si vyprávěli nějaký vtip. "Šel jsem na hřbitov". "Ty čtyři kříže tam jsou?" "Ano, kapitáne. I jména jsem si opsal. Alice, Margareta, Susana a John Hathawayovi. Zemřeli na neznámý virus v roce 2007". "Děkuji vám, Williamsi". "Ale kdo jsou tito?" "Nevím. Dělejte jako by nic."

Po večeři si nalili víno, které přinesli z z rakety. Pan Hathaway se napil a padnul na zem. Doktor se k němu skloní a potom pomalu zavrtí hlavou. Wilder vezme Hathawaye za ruku. "To jste vy, kapitáne?" "Rozlučte se za mně s Alicí a s dětmi. Ne - nevolejte je! Nerozuměli by tomu. Nechtěl jsem, aby rozuměli!“ Hathaway byl mrtev. Wilder počkal malou chvilku a potom přistoupil k Alici. "Víte, co se právě stalo?" "Něco s manželem? "Právě zemřel" "To je mi líto." "Jak vám je?" "On si nepřál, abychom byli smutní - nenaučil nás to." Wilder se podíval na ty její pěkné měkké ruce, upravené nehty, útlá zápěstí. Nakonec ze sebe vykoktal: "Hathaway si s vámi dal velkou práci!" "To by ho potěšilo. Byl na nás velmi pyšný. Časem úplně zapomněl že nás udělal a jednal s námi, jako se skutečnou ženou a dětmi. Nakonec, to my jsme." "Pohřbíme ho na hřbitově vedle nich, ano? "Lehce se dotknula jeho ruky. "On by si to tak jistě přál..."

Vrátili se k raketě pozdě odpoledne. Williamson pokývl hlavou směrem k domu. "A co uděláme s nimi?" "Nevím", odpověděl Wilder. "Chcete je vypnout?" "Vypnout? To mně nenapadlo!" "Chcete mi říci, že je necháte tak, jak jsou?" Kapitán podal Williamsovi revolver. "Když to dokážete - prosím." Za chvíli se Williamson vrátil a podal kapitánovi zbraň. "Přišel jsem do domu s pistolí v ruce. Jedna dcera se na mně usmála, a Alice mně pozvala na čaj! To by byla vražda! Už nikdy nebude nic tak dokonalého! Udělal je na dvěstě let! Mají takové právo jako vy, nebo já!" Už byli na palubě. Smrákalo se. Kapitán stál váhavě u vchodu. "Vy jim, vážně chcete dát sbohem?" Wilder chladně odvětil: "Do toho vám nic není!"

Williamson viděl, jak se kapitánův stín sklání do dveří domu. Zahlédl stín ženy. Za chvíli se kapitán vrátil do rakety, která odstartovala zpět k Zemi............ Za nocí, když vítr fičí přes dna mrtvých moří - na malém hřbitově stojí čtyři staré, a jeden nový kříž. V kamenném domě svítí světlo, když vítr zdvihá sloupy písečného prachu a hvězdy se studeně lesknou. U stolu sedí čtyři postavy - žena, dvě dcery a syn. Pro nic za nic udržují mírný oheň - baví se a smějí. A noc co noc - rok po roce - aniž by věděla proč - vychází žena ven, pohlédne na oblohu, vztáhne na okamžik ruce k zeleně svítící Zemi - nemá tušení proč... Potom se vrátí domů, přihodí do ohně, vítr zafičí - a mrtvé moře je pořád stejně mrtvé....

Porozuměl někdo z vás čtenářů - co jsem chtěl říci?

Existence těch čtyřech dokonalých robotů je právě tak nesmyslná - jako vesmír bez Boha!!

Někdo by Ti někdy mohl namítnout: Pakliže je Bible inspirovaná Bohem (theopneustos), není možné, aby zde byly konkluze ke kterým dochází Šalamoun... Odpověď je, že Satanova lež, v té první zahradě - nebyla také inspirována Bohem, stejně jako Jidášova zrada, či Petrovo zapření Krista! Bůh to sem dává, aby nám ukázal co se stalo - ne že s tím souhlasí! Poslední tři verše:

Víš, když tak chodím po Praze, na každém rohu vidím nejméně jeden stánek s knihami. A nejenom to. Kolem je vždy plno lidí, dokonce se - někdy i tlačí! Hle - jaký to vzdělání chtivý lid .... by si jeden pomyslel.. Jaký omyl!

I kdyby jsi znal všechny knihy světa - a získal veškerou lidskou moudrost - stejně to bude marnost nad marnost!

Tu bázeň jsem již komentoval. To poslední je to nejvážnější. Každý z nás lidí - bude jednou stát před Bohem. Buď před Bohem jako Otcem skrze Krista, a nebo Bohem jako Soudcem! Volba je naše!

Kazatel - konec.
Comments