ÚDOLÍ HVĚZD Sázava  Dnes (SÁZAVSKÁ) MONTÁNA.

Divoké, romantické údolí, podobající se terasovité strži, třikrát rozpoltěné, to je - ÚDOLÍ HVĚZD.
Jak tento název vznikl, není známo. Naprosto bezpečně se však ví, že to byly pohnutky vyvěrající z obdivu pro krásno.
Onomu vznešenému pocitu propadne každý z nás, kdo prožije v této kyklopské úžlabině večer.
ÚDOLÍ HVĚZD leží na levém břehu ZLATÉ ŘEKY, těsně u lštěnského jezu. Údolí je již z dálky viditelné.

Mám-li být důsledný v historii, musím údolí označit za jedno ze starých tábořišť v hořejší části ZLATÉ ŘEKY. První vnikli do údolí skauti. Bylo to krátce po světové válce, kdy se poprvé v oněch místech zabělaly stany. Bě­hem doby se ústí kaňonu stalo pevným a vyhledávaným tábořištěm.

V roce 1924, kdy jsem v oněch místech přechodně tábořil s 33. oddílem Svazu skautů, nebylo ještě vidět údolí „Divokých". A ani ještě roku 1925, ale může se to vysvětlit tím, že tehdejší průkopníci ÚDOLÍ HVĚZD neměli stany, a proto spali u starého Topola v hostinci Na přívoze a přes den se toulávali po lesích nebo podél řeky.

Mezi skauty se jinak tomuto tábořišti neříkalo, než tábor v MEDVĚDÍM ÚDOLÍ. A jistě není bez zajímavosti, že i skauty vedly hvězdy k pojmenování tohoto údolí. Slovem medvědí se vyrozumívalo souhvězdí Velkého vozu.

Pokud jsem mohl zjistit první tlupu „divokých skautů" začínající jezdit do tohoto údolí, přestavovali ji Čermák, Čerpl, Kubera, Hrnčíř, Zima a podle ústního podání Bořík, Pepa Suchý a Jarda Vlček. Psal se rok 1925. Současně s touto partou přijeli do údolí bratři Sejdíři-Vavřinové, kteří už trampovali na VELKÉ ŘECE, kde zavedli jazz na holi, zvaný „Bum-dzin". Jeden z bratrů si později postavil kantýnu pod hradem Zlonice. Bratři byli známí coby veselí kumpáni, zvláště když spustili tu svou divokou muziku (housle, mandolína, harmonika a jazz na holi).

Rok 1926, kdy nastal největší nápor trampů na horní povodí ZLATÉ ŘEKY, je zapsán nesmazatelným písmem ve vzpomínkách domorodců ze Lštění, kteří s pražskými cowboyi přišli do styku. V první řadě to byl krčmář Josef Topol, který tyto nájezdníky ubytovával na sýpce, ve stodole a vůbec všude, kde se dalo.

Dnes po letech zní neuvěřitelně, že některou sobotu se sjelo k „tátovi Topolů" až tři sta cowboyů, slovy tři sta lidí! V takové chvíli nebylo nikde ani k hnutí. Někteří přespávali na holé zemi, v okolních zahradách nebo u řeky.

Již tenkrát byla móda košil a tak se tito pionýři ÚDOLÍ HVĚZD dělili na „černé" a „červené košile". Černí spávali ve stodole v pravé „plivni", čer­vení v levé. A že byly tyto dvě strany horkokrevné (hrající si na Divoký zá­pad při každé příležitosti), vznikaly mezi nimi boje i pro nepatrné maličkosti.

Časem vlna „divočiny" opadla a pionýři zmizeli. Zbyly jen vzpomínky nejrůznějších stanařů, kteří v údolí střídavě tábořili.

1928 První osídlovací pokus uskutečnil ing. Tenigl se svou chatou HUMORES­KOU a ing. Polívka s chatou POEM. Ovšem nebylo to v údolí, ale v jeho těsné blízkosti. Oba byli jen přátelé trampingu.

1929
Vlastní osadnická historie začíná až od tohoto roku. Pionýři trampů osad­níků bratři Čochta a Véna Dolejšové, Jenda Jestřábek a Vilda Průsek opus­tili starý camp na Medníku, kde několik let stanařili v místech zvaných „U Mařeny", a při hledání nového tábořiště přišli náhodou do údolí. Oka­mžitě se jim pusté údolí zalíbilo, takže už na druhou neděli začali stavět první chatu v údolí.

Že byla chata vůbec dostavěna, děkují osadníci starému „spiťarovi" Dolejšovi, držícímu nad nimi ochrannou ruku. Ochrana byla vynucena okolnostmi. Bylo málo peněz a stavba budila zvláště v bratrech Dolejšových strašný apetit, takže nebylo vůbec divu, že stará krčmářka se přímo hrozila příchodu této hladovějící tlupy.

Jak jim chutnalo po práci, je poznat z toho, že jen Čochta snědl na pose­zení velkou porci vepřového a k tomu dvanáct plátků knedlíků. Takových patnáct buřtů s cibulí, anebo dvacet olomouckých syrečků s máslem a hořči­cí zmizelo v jeho útrobách dříve, než si vyděšená krčmářka „utřela" orosené čelo!

Tato fakta sám pamatuji, správněji - následky syrečkových dýchánků. Za takových okolností se jistě nikdo nepodiví, že se starý dobrák Dolejš, jemuž jsme museli říkat pro jeho lásku k pramenité vodě „spiťar", podrbal za uchem a vzal si raději pokladnu na starost, protože by peníze nestačily na stravu, natož k zakoupení stavebního materiálu.

Na staveništi vládla od toho dne hrůzovláda. Starý „spiťar" a dobrý „táta údolí" - nepovolil. Mlátil sekerou do trámů, jen třísky lítaly a tak stavba pokračovala, až se přiblížil den, kdy Čochta přibíjel do štítu vlajku osady GOOD-HOPE.

Do GOOD-HOPE jezdil jako host Jarda Král, postrach sálů, Venca Brdek zvaný Cinta, později mistr naší vlasti v zápase, Rudla Lešner, Olda Havelka, bratři Helmichové, Jarda Šmejkal a Franta Vrňák zvaný Chaloupka.

Po GOOD-HOPE postavil Franta Votruba se svými partnery Frantou Vopatků, Tondou Lorencem a dnes již zemřelým Jardou Šmejkalem nefo­remnou boudu, které byl dán název TRAFIKA, později VELKEJ TABÁK. Do něho jezdil v letech 1929-30 malý Charlie, bratr Tondy, veselý trampík! Charlie byl první figurkou v údolí. Chatu pak převzali Jarda Bret-schneider, Fr. Kubíček a Jarda Koranda. Téhož roku postavili bratři Mlád­kové útulnou chatičku GARIZZO. Po roce 1930 ji koupil Láďa Zárybnický, Franta Hesoun známý v Posázaví jako Pištěc nebo Klárinet a Raťaťa. Zakladatelé GARIZZA odnesli s sebou název osady a tak noví ma­jitelé překřtili chatu na OUR-HOME. Dnes má chatka třetí jméno MALEJ TABÁK. Kasík odeše! a přišel Jasík, akrobat a hadí muž v jedné osobě.

Nesmrtelný indiánský epos amerického básníka Longfellowa nadchl tlupu drsných Kanaďanů Klineckého, Hrnčíře, Čerpla, kteří zanechali potulného života stanařů a s kamarády Svobodou, Šturmou a Králem postavili chatu HIAWATU.

Roku 1931 byla chata prodána Lojzovi Stejskalovi, k němuž jezdili Jindra Hoke, český Zámora, Jindra Maudr - bývalý olympionik, Honza Sedláček, hoch od benzínu. Roku 1936 byla prodána MLADÝM KAMARÁ­DŮM, kteří přesyceni senohrabským vzduchem se tu „zakoupili". Tuto smečku tvořili Ota Soldát a jeho bratr Lojza se svou Jiřinkou, Jindra Klínecký zvaný House a Honza Kyselka. Ke konci léta připutovali ještě další osadničtí přistěhovalci, a to Jarda Micka a Pepík Pospíšil. Postavili si v di­vokém mlází chatu EL-CAJON. Roku 1934 ji prodali bratrům Hladkým, k nimž jezdili Karel Skákal, Vávra, Krosnař, a ti ji v roce 1936 opět prodali revírníku Šilingrovi, proslulému střelci psů a koček, a ten roku 1939 J. Kubáskovi.

1930

Roku 1930 nastal velký nápor osadníků, který byl překonán až roku 1935 stěhovací horečkou. První, kdo zahájili stavbu, byli stanaři Jarda Vlček a Pepa Suchý. Svůj mrakodrap nazvali MARION. Po dvou letech prodali chatu ing. Meredovi, jenž tráví samotářský život se svým psem Jackem v chatce překřtěné na EXPRES. Jeho láska k přírodě není ostatními osad­níky dosud doceněna. Několik krmítek i hromady slupek ze slunečnic (nejzamilovanější pochoutka pro brhlíky, parukářky, úhelníčky, koňadry) mluví víc než obyčejné ježdění do chajdy jenom proto, že je to - móda!

V tomto roce bylo také postaveno DESPERÁDO. Posádka byla různo­rodá, na pohled nejnevinnější pod sluncem, ale jen na pohled. Se zapadají­cím sluncem zmizela hra falešné společenské morálky a předsudků a „despe-rádi" se proměnili v pravé desperády, neznající slitování. Ovšem, jednalo-li se o nějaký kanadský žertík, vypíjendu spojenou s hodováním anebo o ka­marádské úsluhy. Tlupu tvořili ing. Vlček zvaný Bába, Franta Redlich, Jiránek a dr. Neústupný. Chatu prodali po čase Bradáčovi zvanému Míša Medvěd a ing. Hokešovi. Jako host k nimi jezdil Honza Kiesweter, o něco později trenér nejslavnějšího trampského sboru Song-Clubu a od roku 1933 osadník Hurikán, kde si vysloužil přezdívku Bird. Kam banda z DESPERÁDA zapadla, tam se ozýval hlahol, smích, zpěv až do kuropění, kdy bylo vidět osaníky, jak si ochlazují svá atletická těla ve vlnách ZLATÉ ŘEKY. Tlupu proslavilo i osadní jídlo zvané „uzené jikry ", později „lumpárna". Trampové naučili připravovat tuto desperádskou pochoutku i krčmářku Topolovou. Zde je recept: „Vezmi natvrdo uvařená vejce, dej na mísu, oblož sekanými kapary, olejovkami, cibulí nadrobno rozkrájenou, prolej olejem (probůh jen ne Mogulem, to by se ti v tom pří­padě mohlo zavařit zažívací ložisko), lot octa, rozetří hořčicí, osol, opepři a opaprikuj. Nebude-li ti to chutnat, tak jsi to zkazil, a proto k tomu rychle přidělej topůrko a hoď to po psu .. ."

Po čase prodali chatu baletnímu sboru Velké Operety.

Nyní obývají mechem obrostlou desperádskou chatu Farář zvaný také Starý zimník, Sláva Šimáček a přechodně Fráňa Kraus, stařičký „sekáč", jemuž, jak jsem poznal pří posledních osadních lyžařských závodech, nikdo

- „neujede".

Jakoby přes noc vyrostla osada ALABANA, založená Frantou Krausem zvaným Bonzo, Zemanem, Matějíčkem a Buchaném. Hostem byl Karel Roler. Za několik neděl po nich stavěli chatu Karel Lízner s Fredem Barekem. Chlapci se nedovedli odloučit od svého zaměstnání ani na trampů, a proto nazvali chatu TYPOGRAFOVÉ. Lízner byl v údolí první, kdo za­vedl „kufříčkovou" módu, pro kterou zpočátku mnoho zkusil

- a dnes? V údolí je pomalu neznámou věcí plátěný chlebník.

Téhož roku stavěli Buchan, Jarda Veselý, Tonda Klíma, Franta Pecka, Snuky. Mogul, Slovák a Frič MONTANU. Toto jméno proslavilo ÚDOLÍ HVĚZD ve sportu. Celá posádka MONTANY neváží tolik, co jejich trofeje z volejbalových utkání, ve kterých se postupem času probojovali mezi „esa" tohoto krásného sportu; tím také oddálili hrozící rozklad nic neděla­jících osadníků. Jak mi bylo sděleno, jejich úspěch vězel v tom, že na hřiště chodili s písničkou: „Vždycky jsme to prohrávali" a z boje „dneska jsme to vyhráli" . . .

Dokladem jejich činnosti je 32 prvních cen, 22 druhých a mnoho a mnoho plaket a diplomů.

Ke konci horkého léta stavěli Franta Holík a Láďa Ecker chatu TAY--WAN. Jako hosté k nim jezdili Pepík Písařík, Bohouš Horyna, bratři Čížkové, Olda Stýblo a populární baryton Ota Škába. Tato parta se roz-prchla a zůstal Láďa Ecker.

Přišli také staří trappeři z Proudů B. Maudr, Pánek, Stivín a jiní, kteří poznovu vzkřísili vzpomínku na DEWON. Postavili dvě chaty STARÝ DEWON. Jelikož osadníků bylo mnoho a chaty dosti malé, Štefek, J. Tichý zvaný Turek, Karel Weber a Filek postavili opodál další chatu, NOVÝ DEWON.

Osadnický život se soustřeďoval okolo claimu GOOD HOPE, kde byl také nejčastěji slyšet drnkot kytar a zpěv. Zpívalo se u ohně i uvnitř chaty, kde bylo vždy útulno a milo. Těmto osadníkům, žijícím v přátelství, nevadi­la počáteční rezervovanost „nabobů" z Proudů, cítících se povznesenými nad své okolí (nezaměňujme a nevymlouvejme to samotařením). Časem i oni pochopili, že v trampingu nelze hrát prim a stali se dobrými kamarády--trampy. Roku 1933 prodali NOVÝ DEWON Šmídovi Samotáři.

Jednoho dne přišel do údolí Zdeněk Srb a začal se stavbou chaty. Krokvici neměl a tak pomalu, ale jistě se stavba podobala nahnuté věži v Pise.

 Pomáhali mu Zďára, strašný klatovský dragoun a dobrý kytarista, dále Rud­la, ale ať dělali co dělali, všemu to bylo podobné, jen ne chatě. Zdeněk za­chraňoval reputaci tvrzením, že je to schválně „orižinááál", ale nikdo mu nevěřil a chata byla pojmenována krátce a výstižně ŠEJDREM.

Roku 1931 prodal Zdeněk chatu Gabrielovi, ten Valentovi, Malému Skautíkovi, až se dostala do rukou Madame Krakoškové, která vládla v ŠEJ­DREM rukou silnou, rukou bojovných Amazonek.

Jako poslední toho roku stavěli Pepík Hofr a Jarda Vítek chatu JUKON.

1931
Rok 1931 zastihl ŠEDÉ VLKY při práci na jejich vlčím doupěti. Josef Širc je zapsán v obecní knize jako hlavní zjizvený vlk a za ním následují Franta Širc, Pepík Donát, Franta Křikava, Karel Růžička, Bucky Wollak a Franta Jizba. V této partě se projevuje pravý skautský duch při každé prá­ci. I dveře pobité větvovím březové krasavice nesou stopy starých „ s v a -z á k ů " . Stará skautská jména doplňují detaily. Špekáček, Bulínek, Škot, Bucky a Sam nejsou jen obyčejnými vlky, kteří vytím zdraví svit bledé lu­ny, nýbrž i snaživými zpěváky trampských písniček.

Goodfried postavil se svou milou KAZATELNU, malé hnízdečko, ale jak říká - naše. Pro své organizační a vytrvalecké schopnosti bývá občas hostem ŠEDÝCH VLKŮ. Osadníci GARIZZA odnesli jméno své osady na opačnou stranu zeleného hvozdu a postavili za pomoci Jardy Hoffmana, Venci Dolejše č. 2, Ládi Hoffmana chatu, na níž opět přitloukli starý název GARIZZO. Pro nedostatek místa se parta rozdělila a postavila další chatu LONGWAY, kde zvolili šerifem Láďu Hoffmana zvaného Šéra.

Stavitel šikmé ŠEJDREM Zdeněk Srb se odstěhoval na konec lesa pod vrchem Vepří, kde postavil NOVÝ ŠEJDR.

1932-1933
Hospodářská krize zasáhla i do trampingu - nic se nestavělo. Nebyla práce, nebyly peníze na „výlety", natož na stavbu pořádné chaty.

1934
Roku 1934 přijel do údolí Jarda Kořínek a postavil tak rychle chatu, že ji chlapci pokřtili na RYCHLÍK. Nákladní auto přivezlo stěny, dělníci z ves­nice je sesadili dohromady a objevila se chatrč. Jelikož byl Jarda spíše „trampem kavárenským", tak ho trampská móda brzy pustila a chatku pro­dal Vojtovi Polákovi. Ten ji prodal za patřičné dolárky zavítavší Jeho Exce­lenci Hraběti Lubomíru. Tento šlechtic (ovšem jen dle jména) přijal do erbu přídomek Hrabě Lubomír z Rychlíku.

Kubík postavil CARIBO, ale dlouho ji neobýval. Prodal ji za několik váčků zlatých zrnek Frantovi Novákovi. A ten Jardovi Košinovi.

1935
Richtrovi učarovala Brianova písnička z ÚDOLÍ DĚSU, a tak když v čínských vodách nastávala noc a celý obzor byl jednou rudou záplavou, dal své chatě jméno PAGODA.

Franta Kubát (nemá nic společného s radou Kubátem, který kdysi svým výnosem téměř znemožnil mladým lidem tramping), postavil malou útul­nou chatu HNÍZDO.

Bratři Rozkošní měli jistě nejkrásnější úmysl, co nejdříve propagovat tramping mezi svými známými, a proto postavili společně s miláčkem hez­kých „bab" Babickým, jedním ze stařičkých skautů Setonovců, chatu PARCELKA. Přišli noví „osadové" Sedlák Špála, Franta Kraus a mnoho a mnoho jiných trapných hostů, takže z útulné PARCELKY se stal SPACÍ VAGÓN.

Na skalnatém balvanu, u samého ústí ÚDOLÍ HVĚZD, stojí jako stráž­ný srub VARTA, postavená Šolínem, Ghandim, kterým statně pomáhal (hlavně u půllitru) populární Kasík zvaný Pištěc neb Klárinet. Kasík vyměnil chatu za rodinný krb a prodal ji v květnu 1939 bouřliváku ing. Jose­fu Hájkovi, dále Jardovi Schnedölflerovi a manželům Nesvatbovým.

Jeden z prvních osadnických průkopníků Jenda Jeřábek zatoužil po malé chatě, kde by mohl být se svou ženou Jaruškou sám, a proto kamarádský stisk šerifa stařičké GOOD HOPE i zamávání na rozloučenou bylo zároveň pobídkou k postavení vysněné chaty. Postavil si chatu BENGÁL. Malou, útulnou, s vyhlídkou na ZLATOU ŘEKU.

Trampíř Moravec postavil PAPRSEK a roku 1937 ho prodal Otovi Neděloví.

Nejusedlejším cowboyem z dob, kdy ještě ÚDOLÍ HVĚZD žilo roman­tickým životem, byl jistě Bertík Navrátil. Do údolí přišel roku 1931, ale až v roce 1935 si postavil letovisko, které pojmenoval jménem své dce­rušky DÁŠENKA. Se svou milou ženou jsou vítáni v každé chatě, neboť Bertík je z těch lidiček „von je moc malej, ale dobrej", kteří dovedou rozdá­vat dobrou náladu bez nucení. Umí mnoho věcí, mezi jinými i nádherně hrát na housle.

Rybář Gabriel postavil „mrakodrápek" zvaný VĚRA. Po kom chatu po­jmenoval, nepodařilo se mi zjistit.

Také Frantík Holíků s Pepíkem Písaříkem si za pomoci pána boha a mno­ha čumilů postavili chatu NOVÁ MONTANA.

1936
VYPICH patří uhlobaronu Ranacherovi, „starému" motocyklovému „soutěžáku" a sportovci, který zabrousil se svým „brusem" na ZLATOU ŘEKU a stal se usedlíkem v ÚDOLÍ HVĚZD. K němu.jezdí na návštěvy (na košt) zpěvák, malíř a herec v jedné osobě Rudla Harniš, oblíbený Ro­meo u každé Julie.

Na „příhodném" místě si Rudla Lešner, bývalý host GOOD HOPE, posta­vil chatku, kterou sice nepokřtil, ale která je známá i s Rudlou jako DUCH NAD MOČÁLEM. Rudla je dobrým administrativním pracovníkem, a pro­tože sám závodní sport nepěstuje, ale dovede zkritizovat, udělali z něho chlapci sportovního kapitána a trenéra. Je také - jak jsem poznal - snad jediným, který v údolí nosí ještě tradiční manchestrové pumpky.

1937
Lojza Duda postavil s bratry Kubíčkovými NOVEJ TABÁK.
Posledním majitelem chaty v tomto zalidněném údolí se stal Lojza Stej­skal, jeden z těch, kteří dlouho jezdili do údolí, ale stále se nemohli odhodlat ke stavbě svého vlastního ranche. Lojza, svérázná trampská figurka, kterou musí mít člověk rád od prvního spatření, není jen obyčejným šerifem; je dok­torem lidských duší. Každému poradí a ve svém kamarádském citu by roz­dal srdce. Lojza je šerifem jaký má být, jaký se nerodí, ale vymírá. Od Ber-tíka Navrátila se liší divokostí. Dovede přenést svých čtyřiačtyřicet roků do dob bezstarostného mládí a tak ho můžete v létě vidět u vody, jak si hraje s dětmi (s trampským potěrem ÚDOLÍ HVĚZD) na písku, zrovna jako při divokém potlachu pijícího z nedostatku „volených jedů" petrolej z lampy. Starý bouřlivák, který byl před léty miláčkem fotbalového publika. Lojza je totiž starým fotbalovým internacionáíem v. v., kdysi hájícím barvy naší krásné národní vlajky v cizině. A ještě něco na něho musím prozradit. Lojza byl vždycky trampský idealista, který se dovedl postavit i pěstí proti těm, kteří chtěli zanést do údolí politiku, a proto ÚDOLÍ "HVĚZD zůstalo vždycky silné a nerozbitné. Svou chatu nazval KOMEDIANTSKÝ VÚZ.

ÚDOL! HVĚZD nemá jen figurky v Karlíkovi Lorencovi a Lojzovi Stejskalovi, nýbrž i v Pištci-Klárinetu Raťaťovi Kasíkovi a pak v bezzubém cukráři Karlíkovi (Charlím) s jeho věčnou písničkou, kterou pro nedostatek zubů šišlal: „Kaktusy, kaktusy, vy nemáte ža voknem žádný správný kaktu­sy. Kaktusy, kaktusy Šeberte še š žčerstva všečky žnámí pro ty čerčšťvý kak­tušy . . ."

Dříve než ukončím historii údolí HVĚZD, zmíním se krátce o dvou epi­zodkách (z mnoha jiných a jiných), které jsem svého času prožíval.

Bylo to v časech, kdy doba kanadská si razila vítězně cestu trampingem, ale která zatím v ÚDOLÍ HVĚZD byla věcí neznámou, takže byly ještě silně zastoupeny okované opasky, cowboyské „čaparery" i legíny. Osadní život se soustředil při radovánkách v osadním baru krčmáře Topola, kde byl velký sál svědkem první obrovské trampské zábavy pořádané osadou GOOD HOPE společně s osadou HURIKÁN (1929-30).

Šerif Lojza Stejskal zavedl dva řády, které se propůjčují bodrým vesniča­nům a sice: „starosta trampů" a „hospodář" (odvozeno od hospodského). Prvním starostou se stal bodrý tatík František Kšára, jenž zavedl „mícha­nou s rumem". Sesazení nesl těžce, neboť pokládal starostenství za své. Ny­ní je starostou tatík Zoula. Při pořádaných radovánkách měly hlavní slovo kytary a zpěv. Po ukončení zábavy se vždy konala přehlídka trampské armády. Osadníci se seřadili v malé předsíňce, zatímco hospodář, y tomto případě barman Josef Topol, si musel vylézt na stůl. Přehlídka začala. Trampská armáda defilovala okolo stolu v pozoru a salutováním vzdá­vala čest svému hospodáři za jeho rychlou obsluhu. Pochodovalo se tak, že se vyšlo dveřmi a opět jinými vešlo, takže armáda dvaceti nebo třiceti trampů se protáhla na dvě stě až tři sta vojáků . Když pěchota odpochodovaia, še­rif Lojza zavelel k nástupu jízdy. Jeden druhému vylezl na ramena a „koně" hopsali před „kuckajícím" hospodářem. Nakonec jelo těžké dělostřelectvo. Vždy tří a tři chlapci jeden do druhého zavěšení, s vystrčenými zadnicemi, se valilo kolem stolu. Ze se to neobešlo bez pádů v „zatáč­kách", nemusím ani připomínat. Teprve po skončené přehlídce se šlo domů.

V té době (r. 1931) začal jezdit do Lštění letní host, magistrátní rada dr. Hass. Starý pán, z jehož obličeje přímo vyzařovalo nejpřísnější spole­čenské chování - zpočátku strašně nesl tyto trampské radovánky, jež se neobešly bez hlasitých projevů radosti a bezstarostnosti rozdováděných trampířu. Sedával v kuchyni za hrubým stolem a byl jako na trní. Zvláště když salva smíchu otřásla celým „barem". V takových chvílích obracel oči k nebesům a ve svatém rozhořčení volal: „Bozi vědí, co ti lidé tropí. Ach mé nervy. Proto jsem si je nejel léčit do této vesničky."

A barman se svým věčným úsměvem pana radu konejšil, vykládaje mu ze­široka, že to jsou dobří chlapci. Ale starého pána nepřesvědčil. „Snad máte pravdu," odporoval, „ale kdyby nechodili s těmi děvčaty . . ."

Uběhla dovolená a pan rada odjel. Tenkrát barman usoudil, že ho už ne­uvidí. Přišlo však léto a pan rada se opět objevil a opět zle naříkal. K dovrše­ní všeho přijel do Lštění nějaký kouzelník, vylepil plakáty, že pořádá bo-xerské zápasy o ceny a jiné „kejkle". Celé údolí se přišlo na onoho čaroděje podívat. Po několika eskamotérských číslech se nechal kouzelník tahat za vlasy, dvacet chlapců zavěšených do sebe natahovalo skalp umělce a on vyhrál. Přetáhl všechny chlapce. Úspěch byl skutečně zasloužený. Na­stal boxing o ceny. Cenou byla stokorunová bankovka. Přihlásil se Láďa Zá-rybnícký z tehdejší osady OUR HOME. Ochotní diváci utvořili čtverec, který Lojza vyznačil křídou, a „malá Lucerna" začala. Kouzelník hopsal okolo Ládi a umisťoval rány všude, kde se dalo. Osadníci se dostali do varu. Kři­kem povzbuzovali ustupujícího kamaráda. Ten se konečně vrhl vpřed, roz­razil kryt překvapeného čaroděje a dobře mířeným hákem rozbil variet-nímu šampiónovi nos. Kluci zapomněli na své dobré vychování a řvali, jako­by nastával konec světa. Soudce se nestačil uhýbat ranám zoufale bojujících zápasníků. Kouzelník prohrával. V kuchyňce sedící pan rada popadl bar­mana, a táhl ho do sálu. Při pohledu na rozbitý kouzelníkův nos se zapotá­cel a obraceje se k hostinskému, vyrazil ze sebe: „Bozi vědí - vy tady ne­cháte vraždit lidi? Nechte to zakázat!"

Hospodský takticky zmizel v kuchyni následován zdrceným panem ra­dou, hudrujícím nad hlasitými projevy trampů.

Roku 1933 vrcholila nezaměstnanost, a proto chlapci jen málo dojížděli do milé osady. Starý pán sedávající v kuchyni, si opět nenechal ujít příleži­tost k povzdechu: „Bozi vědí, co je s těmi trampy! Není jich slyšet a je tu smutno! . . ."

Trampové mu scházeli.
Roku 1938 opět sedával pan rada v sešeřelé kuchyňce a při jedné příleži­tosti, kdy nějaký cizinec zle kritizoval tramping, pozvedl hlavu a na je­jich obranu vášnivě zvolal: „Trampové? . . . Bozi vědí, že trampové jsou moc slušní lidé! . . ."

A pak, když cizinec odešel, starý, hodný pán se hrdě přiznal, že jeho syn také trampuje!
Bob Hurikán 1940