Starý Braník



  • Branické Ábíčko Při pravidelných nostalgických toulkách Braníkem mého raného mládí jsem samozřejmě nemohl vynechat Ábíčko ve Studeném. V šedesátých letech tam byl můj druhý domov. Zažil jsem tam, jako žák ABC Braník ...
    Přidáno v 6. 1. 2016 0:11, autor: Petra Handlová
  • Léto na Mlejnku Když dnes jedu po cyklostezce od Modřan ke Žlutým lázním, tak si snažím v hlavě vybavit, jak to v těch místech kolem Vltavy vypadalo v šedesátých letech mého dětství. Braník ...
    Přidáno v 10. 12. 2015 11:34, autor: Náš Braník
  • Braník spartakiádní vesnice - 1965 Šedesátá léta jsem jako kluk prožil v Braníku. Bylo to období, které se nesmazatelně vrylo do mé paměti. I když jsem žil mezi hospodou Na Jezerce, Dobeškou, Mlejnkem a Ábíčkem ...
    Přidáno v 10. 12. 2015 11:33, autor: Náš Braník
Zobrazení příspěvků 1 - 3 z 3 Zobrazit více »

Branické Ábíčko

přidáno: 6. 1. 2016 0:11, autor: Petra Handlová

Při pravidelných nostalgických toulkách Braníkem mého raného mládí jsem samozřejmě nemohl vynechat Ábíčko ve Studeném. V šedesátých letech tam byl můj druhý domov. Zažil jsem tam, jako žák ABC Braník, krásné chvíle. Zrovna se hrál zápas malých žáků a ta atmosféra se moc nelišila od mých vzpomínek z dětství. Trenéři hlasitě štěkali své povely a gestikulovali s takovou vehemencí, že by vylekali i Pavla Vrbu. Do toho se se svými radami ozývali stále stejně “chytří” rodiče. Protože když už to sami financují, tak do toho mají přece také co mluvit. Bylo až dojemné vidět malé fotbalisty, jak se po zahrání míče ihned podívají na tátu, jestli to udělali podle jeho představ a jak se na to tváří máma. 

Hodně se toho změnilo, tu trávu jsem klukům záviděl. V těch šedesátých letech bylo na Ábíčku jedno škvárové hřiště. Na stejném místě, kde je dnes umělá tráva. Za branou u kabin nad hospodou ještě plác na “rozehřátí” před zápasem, kde pravidelně vlály vyprané dresy na šnůrách.Tu škváru jsme měli neustále zadřenou pod kůží. Bylo to období, kdy se již přešlo od šněrovacích míčů k dnešní podobě. Šněrovací míč ať vám vysvětlí děda, to se snad nedá ani popsat. Když vás ta meruna trefila do čela, tak vám tam to vázání zůstalo jako cejch ještě týden. Kvalita kůže byla taková, že po pár týdnech se i díky kalužím vytáhl na velikost menšího medicimbalu. Když někdo zakopl míč do potoka, musel ihned popadnout u plotu připravené bidlo s podběrákem a jít ho chytat. Ztratit míč byl průser, zejména když to byl nový černobílý “kostkáč”. Sen každého kluka. Na trénink jsme dostali tři míče, dnes má každý svůj. Ale protože nás na to nebylo dvacet, tak byl trénink intenzivní a hodně v pohybu. V kabinách byly jen lavice s věšáky podél zdi a vůně kafru. Před zápasem jsme měli připravené nažehlené dresy a každý hledal své číslo. Někdy dresy nestačily uschnout a dost to studilo. Sprchování, zejména v zimě, byl očistec. Teplá voda se dostala tak na brankáře s obránci a v té páře jsme na sebe ani neviděli. Druhý den při tělocviku ve školní tělocvičně bylo poznat, na koho voda nezbyla. Nezapomeňte, že tenkrát se celá rodina koupala ve vaně s teplou vodou jen v pátek, kdy se zatopilo v koupelně pod kotlem. 

Na Ábíčku obětavě správcovali pan Janouš s manželkou a měli se co ohánět. Tehdy měl ABC tři žákovská mužstva, dva dorosty, A a B mužstva dospělých. Jako žáci jsme trénovali třikrát v týdnu, kdy byl i přátelák, mistrák se hrál o víkendu. Tým byl složený vesměs jen z branických kluků. Hrát předzápas před Áčkem byla pro nás velká motivace, přišly totiž i holky ze školy. Když jsme jeli ven, tak jsme měli sraz pod kaštany, kde je dnes zahrádka restaurace U starého pivovaru. Čekání jsme si krátili hraním kuliček, později čárou o desetníky. Dnes někdy doprovázím svého osmiletého vnuka na tréninky Viktorky Plzeň a vím, co malý fotbalista rodiče stojí. Ale je pravda, že kluci zase vypadají jako ze škatulky. My jsme si museli čtyřikrát vyhrnovat rukávy a štulpny jsme měly až do rozkroku. Jednou se už na to rodiče nemohli dívat a vybrali na kompletní sadu dresů, které jsme si už prali doma. Máma šila čísla, a tak jsem měl samozřejmě číslo 10. Každý chtěl být přeci Pelé! Jinak jsme si sami kupovali jen pogumované kopačky. Lístky na tramvaj, vlak, sodovku v poločase a ostatní hradil klub. Je ale pravda, že jsme nejdál jeli do Úval. Dnes vám řeknou v sobotu 9:00 v Teplicích a příští týden v Hradci Králové a je to samozřejmě na vás. Zejména pro obětavé mámy samoživitelky to asi není nic jednoduchého. 

Starší dorost hrál v té době hodně vysoko, chodilo na ně víc lidí než na Áčko. Franta a Olda Bartákové, brousek Kosík, bratři Maškové (bratranci Václava ze Sparty), z Jezerky Venca a Franta Vraný, Míša Mertl. Později i Pepík Jůza, s kterým jsem hrával za žáky. To bylo to nejlepší, co snad na ABC ve své historii vyběhlo, a všechno odchovanci. Někteří později tvořili základ dodnes nedostižného divizního mužstva na začátku 70. let. Můj vzor byl kamarád Venca Vraný, fotbalista od pána boha. Tenkrát byl v žákovské reprezentaci. Vyprávěl, jak hrál předzápas proti NDR v Lipsku před 60 tisíci diváky. Pan Emil Seifert, internacionál Slávie a trenér ligového dorostu, který bydlel u nás v domě, si oba kluky Vraných zlanařil do Slávie. Jezerka vůbec byla líheň dobrých fotbalistů, a to i díky hřišti hned přes ulici k Vltavě, kde se v zimě i bruslilo.Tam jsme to pravidelně mazali až do tmy. Byla to doba slavných MS ve fotbale v Chile 62´ a MS v Anglii 66´, která jsme již poprvé mohli vidět i v televizi. Každý jsme samozřejmě měli jméno svého fotbalového idolu. A věřte, že bylo i tenkrát z čeho vybírat. Pelé byl bohužel jen jeden a zůstal pro mě až do dnes nepřekonatelný. Franta Kotva, později branický rocker, samozřejmě chytal jako Brazilec Gilmar, jinak nehrál. Ostatní jsme byli Garrincha, Eusebio, Bobby Charlton nebo Mašek, Masopust, Franta Veselý.

Ale vraťme se na Ábíčko. Největšími rivaly byly Modřany, Podolí, Lhotka a Hlubočepy. Vedlejší Krč měla jediná trávu, kterou “sekaly” ovce a podle toho vypadaly naše kopačky. Upadnout tam “do toho” byla sebevražda. Bráničtí fandové doprovázeli pravidelně ve velkém počtu Áčko na cizí hřiště, kde jsme kolikrát vytvořili domácí prostředí. Jelo se v autobusu s hráči a při velkém zájmu se přidával i další autobus. Nedělně jsme se oblékli, což tenkrát znamenalo čistou košili, a jeli jsme se vyřvat. Byla to taková velká fotbalová rodina, kde jsme se všichni znali. Kolik chodilo doma diváků těžko odhaduji, ale druhá půle byla vždy plnější, byla totiž zdarma. Pokladník si za doprovodu jednoho člena výboru odnášel z kasy pokladničku a lidi na něj řvali, kolik dá rozhodčímu. Atmosféra byla někdy velmi bojovná, nejhlasitěji povzbuzovaly ženy v čele s velkou fanynkou, paní Červenou z pekárny. Po prohraném domácím zápase byl rozhodčí někdy rád, že neskončil v blízkém potoce. Po vítězném zápase se z hospody ozýval hurónský zpěv až do noci. Pokuta za porušení životosprávy nepřicházela v úvahu. Fandové ABC také chodili na Slavoj Vyšehrad, kde se hrálo v neděli dopoledne. Jejich dorostenci a Áčko pravidelně hrávali o jednu-dvě soutěže výše a bylo se na co koukat. Zejména na Frantu Kneborta. Za ním jsme později chodili na Bohemku i na Duklu, která v té době měla tým, který v Evropě něco znamenal. My jsme se chlubili odchovancem ABC Vencou Maškem ve Spartě a v reprezentaci. I proto měla Sparta v Braníku více fanoušků než Slávie. Rivalita byla všude obrovská. Čtrnáct dní před derby to ve škole a v branických hospodách žilo. Máma a brácha sparťani, já s tátou slávisti. Nikdy nezapomenu na derby v roce 1965. Padesát tisíc na Strahově, lesy vlajek, řehtačky, konfety. Seděl jsem vedle pana Seiferta přímo u lajny a měl jsem z té úžasné atmosféry husí kůži. Naštěstí to skončilo remízou, a tak se v pondělí nikdo nemusel stydět vkročit do třídy. Fotbalem Braník opravdu žil, zejména když se dařilo. Jiná zábava tenkrát moc nebyla. Snad jen v Edenu, myslím v tom branickém kině Edenu. 

Ale o tom někdy příště.

Pavel Vildomec



Léto na Mlejnku

přidáno: 10. 12. 2015 11:34, autor: Náš Braník

Když dnes jedu po cyklostezce od Modřan ke Žlutým lázním, tak si snažím v hlavě vybavit, jak to v těch místech kolem Vltavy vypadalo v šedesátých letech mého dětství. Braník pro mě začínal mostem Politických vězňů a končil přístavištěm na Jezerce. Ještě dnes jsou si snad nejvíce podobné Ledárny se svými dřevěnými boudami, z kterých parta otužilců pravidelně vybíhala do zamrzlé zátoky a kde jsme hrávali hokej. Dále po řece již z původního nábřeží prakticky nic nezbylo a mé dětství je zde zabetonováno na věčné časy. U přístaviště, bez přístaviště, to zase poznávám, rybáři zůstali na stejném fleku. Díky Vltavě měl Braník svůj rekreační ráz a zejména v létě řeka přitahovala lidi ze širokého okolí.
Braničtí měli neomezený výběr, bylo jen na nich, kde rozhodí své deky a těla nepoznamenaná dělenou stravou. Ti z horního Braníka lehávali od Ledáren dále k mostu. Kluci z Jezerky měli zase přístav jako skokanský můstek. Naše rodina chodila na Mlejnek. Pro mladší generaci bych upřesnil, že Mlejnek nebyl žádný kolotoč u řeky, ale plovárna, která měla svůj genius loci a konkurovala Žlutým lázním.
Vchod na Mlejnek byl někde v místech, kde dnes sjíždíte na kole z Barranďáku a vyjíždíte u původní restaurace U Myslivce. Při teplém počasí jsme otevírali sezonu rovnou z Prvomájového průvodu. Když voda měla 15 °C, tak to začínalo být kafe. O prázdninách bylo narváno i ve všední dny. Jen pro představu. Celé rodiny táhly ráno ulicemi Braníka k vodě, někdy jen v plavkách. Obležení nafukovacími lehátky, balony a žlutými kachničkami kolem pasu. Narvané tašky s termoskami a kastrůlky s obědem, kostkované deky a samozřejmě nezbytný Nubian /cca 2, 30 Kč/, opalovací krém, kde zapomeňte na nějaké UVA nebo UVB. Před Mlejnkem se ráno tvořila fronta u pokladny. My, co jsme měli pronajatou kabinu se čtyřmi sezonními vstupenkami k tomu, jsme volně proklouzli kolem lidu. Mít kabinu na Mlejnku bylo terno. Pustit ji bylo jako vzdát se permanentky po pradědečkovi na tribunu stadionu Old Trafford.
Nezapomeňte, že Mlejnek pro nás znamenal Kanárské ostrovy, Mali a Kapverdy v listopadu. Od pokladny bylo důležité běžet, abyste získali co nejlepší místo pro svoji deku a rozkládací křeslo. Mlejnek byl rozdělený do několika zájmových a intelektuálních skupin. Starší, prvorepublikoví rekreanti si žili ten svůj svět u kanasty a šachů ve stínu kaštanů, blízko sprch. Do Vltavy zásadně nevlezli, po výstavbě přehrad to již nebyla ta jejich čistá řeka. Jezdili sem i známí umělci „z Prahy”. Po volejbalu a stolním tenise se nejvíce hrál nohejbal. Když bráchové Olda a Franta Bartákovi hráli proti nohejbalistům z Podolí, tak všichni lezli z vody. Podolí v té době mělo nejlepší mančaft v republice. Hrál se skvělý nohejbal o hodně piv. Plovárna měla na řece takové velké a dlouhé dřevěné plato, ve kterém byly do řeky zapuštěny bazény. Zde jsem se naučil plavat a dostal první vlnku na plavky. Permanentně opilý plavčík mě navázal na dlouhé bydlo a chodil se mnou kolem bazénu, jako kdyby chtěl utahat sumce před vylovením. V bazénech se lidé moc nekoupali, dávali přednost skákání na volnou řeku. Když k večeru začalo slunce řezat vrcholky Barrandovské skály a Mlejnek se pomalu nořil do stínu, všichni se pomalu zvedali z dek v očekávání hlavní události dne. Kouř od Chuchle signalizoval, že se blíží náš kolesový paras. Jako první se ze Slap vracel Vyšehrad. Takový štíhlý krasavec, když měl náladu, i zahoukal. Ale my věděli, že největší boudy (vlny) dělá Vltava, která se sunula již na dohled. Tenhle parník s hlubokým ponorem byl jak přejedená labuť, pěna od koles, prostě Mississippi. Čekali na ně plavci na všech pražských plovárnách, a kapitáni to dobře věděli. Před Mlejnkem ještě přiložili do kotle, zazvonili, a to byl signál jít do vody. Vlny se blížily ke břehu, byl čas se do nich zabořit. A pak už se jen nechat pohupovat na zádech a prožívat pocit Jadranu bez výjezdní doložky. Slunce zapadlo za skály, byl čas balit.
Rekreanti si při odchodu vzájemně porovnávali opálená těla a někteří i stupeň popálení. Kdo nebyl v Braníku v létě opálený, jako kdyby dnes neměl mobil. Často jsme ještě zůstali a dali fotbálek na žízeň. Cesta domů směřovala přes zahradní restauraci Na Jezerce. Dostat večer židli a někdy i pivo nebylo vždy samozřejmostí. Číšník vynesl ven věnec piv a od stolu herce Víti Černého, který se tam „opaloval” od rána, dostal pokyn : „Postav to tu celý, vole!” Potom dostal napít jeho vlčák a nakonec přišla řada na nás. Také se stávalo, že ve vedrech pivo došlo a hospodský již nechtěl narážet, aby mu pivo přes noc nezkyslo. Vidět pít některé tehdy čerstvou novinku Kofolu by bylo dnes na selfie. Mlejnku jsme zůstali věrní i po otevření nového plavečáku v Podolí. Tam to rozmarné léto prostě nebylo. V září jsme se přesunuli na Ábíčko. Začínala přece nová fotbalová sezona ABC Braník!
Pavel Vildomec

Braník spartakiádní vesnice - 1965

přidáno: 10. 12. 2015 11:33, autor: Náš Braník

Šedesátá léta jsem jako kluk prožil v Braníku. Bylo to období, které se nesmazatelně vrylo do mé paměti. I když jsem žil mezi hospodou Na Jezerce, Dobeškou, Mlejnkem a Ábíčkem jen do dvaceti let, zůstane pro mě Braník vždy tím pravým domovem. Na branickém hřbitově mám pochované prarodiče i rodiče. A tak se pravidelně toulám místy, kde mě to stále silně oslovuje. Naštěstí se Braník moc nemění a ta „vesnice” mého dětství je tam pořád cítit.
Bydleli jsme v ulici Ke Krči, okna na Vltavu, letní večerní hudba z Barrandovských teras, kostelní zvony nás ráno svolávaly do školy. No řekněte, kdo to dnes v Braníku má! Braník měl v té době dvě velké školy, starou a novou a ještě pavilonek, který se nacházel hned za starou školou pod kopcem na Dobešku. Nevytopitelný nízký dřevěný barák jako z Jáchymovských dolů, kde se muselo svítit celý den. Tak v tomhle jsem začínal. Později tam udělali zvláštní školu pro romské děti. Slovo Rom jsme ještě neznali. Na vesnický Braník docela slušný studenský kampus s kostelem v centru dění. Ideologicky jim to asi trochu neladilo, ale nám to bylo fuk. Později jsem začal chodit do té nové. Ta už se sice vytopit dala, ale naštěstí pro nás děti nebylo čím. Říkalo se tomu „Uhelné prázdniny”. Termín neurčoval Školský úřad, ale příroda. Všichni jsme se modlili, aby ty uhelné vagony svážející uhlí ze všech povrchových i nepovrchových dolů zase někdy přimrzly. Celkem pravidelně se to dařilo a nám to hodilo tak deset dní zimních prázdnin navíc.
Na konci června roku 1965 vtrhla do Braníka Spartakiáda. Do našich škol se nastěhovaly cvičitelky spartakiádních skladeb žen a dorostenek z Moravy i Slovenska, které zaplnily naše třídy až pod střechu. A děly se věci! Z drogerie zmizel Pitralon, braničtí muži a dorostenci vykoupili poslední, a v té době jediné, žiletky Astra. Někteří se dokonce začali mýt teplou vodou i ve všední dny. Branické ženy a dívky lehce znervózněly. Braník až k Vltavě na čtrnáct dní zešílel a proměnil se v něco jako olympijskou vesnici. Branická ulice se přeměnila v lázeňskou kolonádu, kde korzovaly nově vytvořené páry. Tady jsem poprvé viděl galantnost našich mužů, kteří svým partnerkám nosili jejich kabelky přes rameno.
Guth­Jarkovský o tom sice nikde nepíše, ale já to fakt viděl. A pak že vesničani! Byl jsem tenkrát v těch blbejch chlapeckej letech. A tak jsem se šel párkrát taky před školu kouknout. A proč ne, vždyť jsem měl Spartakiádní prázdniny! Jestliže první dny byly takové otrkávací, tak po prvním týdnu si pánové přebírali ženy a dívky hned u školy a zahnuli rovnou na Dobešku. Nevím jak dnes. Ale dříve, když jste se dívky zeptal, zda půjdeme na Dobešku, tak to rozhodně do divadla nebylo.
Změnilo se i klima v branických hospodách. Ti, co celý rok tvrdili, že se na nějakou spartakiádu můžou vykašlat, a už vůbec se nehodlají dívat na Antonína Novotného na tribuně Strahovského stadionu, najednou znali spartakiádní cvičení žen a dorostenek nazpamět a navštěvovali jako „doprovod” všechny generálky. Starší kamarádi z Jezerky, kteří jako já poslouchali každý večer pod peřinou Laxík a zoufale ladili Johna Peela na BBC 1, si na cestě z hospody domů broukali skladbu dorostenek a později i skladbu žen. Známí karbaníci z Kovárny se proflákli tím, že si začali objednávat panáky slovensky a někteří zarytí pivaři se dokonce ptali výčepního, zda má Moravské víno. A to v době „vole”, kdy víno bylo pouze bílé nebo červené.
Že Spartakiáda skončila, jsme my kluci poznali při našem pravidelném šmírování dámských sprch na koupališti na Mlejnku. Opět se na to nedalo dívat. Zejména kvalita poprsí spadla zase hodně dolů. Prázdniny naštěstí neskončily. A když prázdniny, tak jedině na Mlejnku!
Ale o tom někdy příště.
Pavel Vildomec

1-3 of 3