Los Angeles


SF number 2
Cesta celkem zajímavá, silníce se táhne, kolem žluté pastviny a opuštěné domky, jak kdyby se tu kolíkovalo před pár lety. Do SF přijíždíme ze severu majestátně přes Golden Gate Bridge, je v mlze, takže je to takové celé tématické. Chvíli stavíme, pak dojedem do hostelu, kde konečně spočinem na posteli a připojíme se na net (ne že by se o to H. nepokoušela celou dobu pomocí dvou telefonů a deseti různých kabelů). Večer nic, jdem spát. Ráno vyrážím do California Academy of Sciences. Za 25usd je to celkem na hraně, ale nakonec jsem rád, že jsem šel. Odpoledne v SF prší, takže jedem na jih po Hwy 1, míjíme Steinbeckovo Salinas a Big Sur, deka je pořád stejná, déšť nepoleví ani na chvilku. Takže přejíždíme na Hwy 101 a že dojedem domů. No, nakonec to ještě přehodnotím a zakempíme kousek od Moro Bay. Kempík s mývaly, velký, jednoduchý. Ráno zjišťujem, že stojí 25, takže trošku vykrvácíme a alespoň dáme sprchu ve vedlejším kempu. Moro Rock je nuda a hlavně pořád prší, takže jedem do Santa Barbary, tam je prý pořád Freakyshly good weather. Což je pravda, projdem po kolonádě plné obrazů, některé opravdu pěkné. Poslední BigMac v Habit Burger Grill a pak ještě 60 mil do LA uběhne celkem rychle. Zabordelíme celý pokoj a konečně spočinem.

Yosemite NP
Hwy 41 vede z jihu a je celkem piánková. Míjíme Glacier Point, kam se rozhodneme dojet a pokochat se spolu s Japoncema a dalším tuctem turistů. Počasi osom, udělám asi tak 100 fotek Half Domu, pak sjedem do údolí a zkoušíme štěstí v Camp 4. Máme ho, poslední se upisujem na parcelku 25B u záchodků a jdem stavět stan! Midnight Lightning je pekelný, nejdřív hledám chyty, pak to vzdávám. Noc piánková, yogamatka už trošku tlačí, spacáky pořád drží. Ráno vyrážíme do Yosemite Village, dáme kafíčko a koupíme mapu a nějaké ty pohledy. Pak vyrazíme na josemitské vodopády, 3.5 míle do kopce, ale jde se fajně. Za chvilku jsme nahoře, výhledy super, pár foteček, kůkyny a pak se půlíme a já běžím (už ne ve fivefingerech) na El Capitan, dalších 5 mil. Potkávám jen boskou holčinu a starého flaneláka, les nádherný. El Capitán je placka, dám pár rychlých fotek a běžím zpět, Hanču dobíhám skoro u úpatí, vyprahlý a hladový. Sprška je v Cury Village, zadarmo, předbíháme bandu amerických adolescentů a pak jdem ještě mrknout do gift shopu vedle. Večer dáme stuffed tortilas, pivko a jdem spát. 
Ráno rychlý čajík (no, spíš dost pomalý, myslíme, že mají od devíti, i když mají už od sedmi), takže na Vernal a Nevada Falls vyrážíme spolu s bandou ostatních. Cesta vyasfaltovaná, berou mě mrákoty. Je to všechno ale ještě blíž než Yosemite Falls, nahoře dáme Oreos, pokocháme a já zas mizím směrem k Half Domu, užívám přírody, small Yosemite Valley za Nevada Falls je nádherné, je tam i hezký campground. A nikde ani živáček. Později míjím pár lidí, někteří vypadají, že dochází Johna Muira, ostatní na procházce k HDčku. Small Dome je celkem do kopce, od něj pak cca 100 výškových metrů po Cables na HD. Cables jsou down, to znamená, že jsou položené na skále a jsou sundané stupínky. Chvilku váhám, ale nikdo v dohledu, tak ručkuju jako po feratě nahoru. Dosti zadýchaný usedám nahoře, pak pár fotek, mrknutí do severní stěny a rychle dolů, z čehož mě dost bolí záda. Mám zas hlad a žízeň, tak běžím zpět skoro celou cestu, nohy ze včera bolí, ale jinak to jde. Potkáváme se u spršky, šup šup a pak zas do Kempíku na pivko. Večer usedáme u stolu se dvěma sousedy, guide a mladík z Tirol, dost našláplý, připravují se do North Face HD. Povídáme o Dolomitech a Alpách a pak oni o Patagonii, Fitz Roy a Cerro Torre, pak zas o SF Marmoladě, české cestě na Tofanu a tak. Mladík se mi trošku směje, guide mé nadšení chápe a je trpěliv. 
Ráno vstáváme na poslední trip, sousedi nakonec nevyrazili, gájda odvezli v noci do nemocnice. My se balíme a jdem k Mirror Lake, taková třešnička na závěr. Fotit to moc nejde, jednak je brzo ráno a druhnak je lake vyschlé. Po silnici dojdem k autu, sbalíme stan a frčíme do SF. Krátká zastávka v Merced v Dennys, jídlo dost nedobré. Pak už frčíme po Hwy do SF.

Sequoia and Kings Canyon NP
Ráno jsme v rychlosti dali zuby a dorazili do SNP kolem půl deváté, museli koupit vstup za dvacku a počkat hoďku na zelenou, zrovna opravovali kus silnice či co. Pak celkem pěkný průjezd lesem, bohužel tomu auto-způsobu prohlížení moc neholduju, nejdou dělat pěkné fotky a to věčné zastavování je dosti otravné. Moro Rock pěkný, konečně se trošku vyčasilo, jsou vidět i vzdálenější hřebeny s vrcholky přes 10k stop. Profrčíme kolem dalších stromů ke General Grant Tree a Grant Grove, tam dáme spršku a dojedeme krz Kings Canyon na Roads End. Projdem krátký trail, já si zamiluju John Muir Trail a vracíme se do skoro opuštěného kempu Sheeps Creek, stavíme stan u prvních bear boxů a obrovského boulderu, do kterého ani nenastoupím. Pivenko a spát. Ráno zjistím, že nemám brýle, stavíme se u sprch, tam zjištuji, že jsem tam zapomněl i peněženku. No, vida :) Nakoupíme dost dárků, pak vyjedem a po Hwy 41 do Yosemitu, baby!

Joshua Tree NP
Vyjeli jsme celkem snadno s zapůjčenou Hyundai Santa Fe (Pres billigermietwagen.de - ALAMO) směrem na východ, za dvě hoďky jsme byli v Palm Springs, kde byl zrovna nějaký Harley Davidson fest, takže strašně lidí, jen jsme rychle projeli a nasměrovali se na jih, že do J.T. přijedem odspodu. Po dálnici to bylo ještě cca 20 mil, tak jsme už byli trošku nervózní, nakonec jsme všechno našli. Bez auta by to šlo asi velice těžko...
Projíždímě pouští, fotíme každou blbinu, pak přes pláň dojedem ke Cactus garden, moc krásnému místu, sluníčko je na sklonku, takže světlo ideální, fotím o 106. pak popojíždíme dále, dojedem do Wonderland of Rocks, tam oblezem pár boulderů a zjistíme, že jsme u nějakého kempu, sluníčko zapadá, tak se rozkládáme za kamenem, platíme 10usd a Hanče zkazí náladu nějaký týpek, který nás haní, že je camp full a že tam spát nemůžem, ale že to jako Rangerovi neřekne. Noc chladná, ale spacáky z Wallmartu (10 a 15 usd) drží, stejně tak i stan za 30usd. Ráno jasno, hnedle vyrážíme, po cestě nasnídáme za žlutého světla, pak dojedem na Key Viewpoint, kde není prakticky nic k vidění, sjedem do údolí a projedem JT lesem k Lost Horse Mine, tam dáme trek započatý nádhernou Tarantulí a protínající shořelý jucca les. Důl nic moc, dojedem na hlavní a ještě projdem dva kratší trail kolem indiánských hieroglyfů a vyschlého jezera, pak se mrknem do Hidden Valley. Tam se všude leze, je to tam fakt krásné, cesty prý celkem obtížné, co se hodnocení týče, ale něco by se dalo. Obídek jistí párky v tortile a salám se sýrem s puf-toust-chlebem. K odpoledni se vydáváme do Joshua Tree city, stavíme v Nomad Adventures, kupuju šáteček, zdarma dostanu tape, mrknu na Bikly a frčíme směrem na Bakersfield a Sequoia. Ve Visalii ještě rychle nakoupíme a pak najdem parkovišťátko na zastrčené silničce, Háně nespí kvůli medvědům (i když si mršiny pod autem nevšimla), jinak se v autě spí celkem fajně. A ráno Sequoia baby!

Deadline finish
No, posledních 14 dnů bylo prakticky 24/7 nepo spíš tak 15/14, ve škole prakticky pořád a doma na Skypu nebo spát. Nakonec mohutný finiš ve tři ráno, s Tambem pak rozhovor do půl páté. Celkem fajné. Pak už ale relax, příjezd Hančí a packing na hory!

XTERRA Trail Run
Na 5:20 budíček, v šest čekám před hotelem, v půl sedmé přijíždí zpožděný Manish. Dnes se totiž v LA koná mimo jiné triatlon. Well, mně bude stačit těch 18k. Point Mugu je asi 30mil od LA, takže nám to zabírá cca hoďku. Na místě jsme brzo, vyzvednu tričko a koukám, že nikdo nemá Fivefingers. Takže běžím v ošlehaných La Sportivkách. Vypiju asi dva litry vody, s sebou si žádnou neberu, dvakrát překročím zákon o public urination a jdu na start. Vystrašeně se řadím do druhé poloviny vedle růžovotílké padesátnice s nápisem Marathon Mum. Seprané tričko. Na odpočet vybíháme, za padesát jardů stojíme, cesta se mění v single track. Řadíme se do štrůdlu a pořádně se nerozeběhnem další dva km. Pak mi začíná docházet trpělivost a předbíhám s pokříkem Left Left! a zjišťuji, že ostatní dýchají o dost více než já. Při předbíhání růžovou mámu hecuju, ať popoběhne, že to je running race (stejně jako ostatní, které brzdila celou cestu do kopce). Naprostou většinu cesty běžím sám, předbíhám ostatní, kteří do kopce jdou. Na občerstvovačkách beru pouze vodu, pak se připojuje 11k race a lidí je trošku více, na sedmé míli narazím na dva týpky, jednoho dobíhám já a další mě, se kterýma vytvoříme trojicí, kterou ostatní daleko raději pouští. Závěrečný seběh z 1200 stop k oceánu běžíme fakt rychle. Nakonec nechám kluky v prachu a dobíhám další skupinku, která běží fakt rychle. Asi jsem se konečně míli před koncem dostal do té správné kategorie. 
Dobíháme jako nic, medaile, voda, muffin, scrambled eggs (nesolené, nechápu) a pak čekám na Manishe. Mezitím je až příliš neformální vyhlášení vítězů asi tak padesáti kategorií. Jasný, prostě jsou nejlepší, tak musí vyhrát co nejvíc lidí. No děs běs. Příště poběžím 11k, tam bych asi vyhrál. Pořadatelům pochválím závod a pak se s Manishem po krátké dohodě vydáme domů. Trošku mu zašpiním auto a jsem mu dost vděčný, v životě bych se tam sám nedostal.

Malibu Creek climb
Předpokladaný plán na pracovní sobotu vzal v půl jedenácté zasvé, když mi Kenny napsal, že za půl hoďky vyráží lézt do Malibu. Takové nabídky se prostě neodmítají. V jedenáct mě vyzvednul, v půl dvanácté jsme seděli s chicken nuggets u Mulholland Hwy, čekali na zbytek party a koukali na projíždějící Lambordžíny a poršátka. Mladí milionáři jedou před obětem předvést
naprůměrné řidičské umění svým chickas, my sedíme v prachu cesty pod stromem a jsme rádi, že jsme koupili pár litrů vody, je kolem 100°F. Klucí přijíždí, vezmem matroš a jdem tak míli ke skalám, traverzujem nad vodou a vybíráme cesty ve stínu. Hodnocení je americké, vím, že vylezu max. 5.10a. Na úvod dáváme 5.9, je to až moc piánko, pak jdem na 5.10c, tak to lezu na druhého, dost v pohodě. Akorát je nás 5, tak to jde dost pomalu, ale zas stačíme dost povídat, vyměňovat zážitky z lezení na písku, ze sjíždění kuloárků na splitboardu atp. Pak jdu zkusit nějakou cestu v převisu, dolezu ke třetímu nejtu a jsem vyšťaven jako blázen, pak se dozvídám, že to je 5.11c, což je něco jako 8 UIAA, tak se pousměju a slezu. Hodnocení tu mají fakt přemrštěné. Do 8 bych na vápně na Srbsku ani nenastoupil. Kluci ještě plánujou pondělní přelez Half Dome, tiše závidím a jsem trošku rád, že to nakonec zruší, protože bych se hodně užíral. No, večer se snažím něco dělat, ale z toho vedra jsem mrtev, utřídím fotky a jdu spát.

Research week
Tento týden se mi tak nějak zdál až příliš seminární. V pondělí Jun a jeho POMDP modely, čemuž jsem moc nerozuměl, v úterý rozbor paperu s klukama, ve středu přednášela nějaká bláznivka z Caltech z Pasadeny, tak jsme čekali profi prezentaci ve stylu Big Bang. No, nestálo to za nic, zřejmě existují zkratky i v tom nejprestiznějším akademickém světě. Ve čtvrtek telekonference s prof. Conitzerem a jeho doktorandy. A v pátek seminář s nějakým týpkem z USC práv, který modeluje právnícké problémy pomocí Stackelbergovy hry, byl z nás nadšen, že tu matiku všechnu chápem. Tak jsme s Manishem v nadšení z mezioborové komunikace zašli na high-level přednášku k dvacátému výročí CAMS, aneb Center of Applied Mathematics and Science. Přednášel H.T.Banks, zakladatel CAMS a přednáška měla být o two-player pursuit-evasion games, což je přesně to, co s Indiánem děláme. Vysoce relevantní. Hm, také vysoce teoretické a matematické, aplikované na elektromagnetický souboj mezi designérem těžce detekovatelných letadel a designérem radarů. Aplikace maxwellových rovnic a funkcionálů pro vyjádření permitivity prostředí pro určení optimální frekvence vysílače byla na slidech popsána bold italic červeno-modrou pastelkou, výklad prokládán vtípky o důkazech ze sedmdesátých let. No prostě masakr. Vše zakončeno příkladem v dynamickém prostředí v nejistotou. Hučí mi v hlavě ještě teď. No, k reálné vědě máme asi ještě dosti daleko. 
Večer marná snaha o programování, konečně nový díl TBBT, složit prádlo ze včerejšího praní, jedna protein-týča, un díl Friends a spát.


Tambe's dinner party
No, teď s odstupem to vlastně ani nebylo ničím zajímavé. Večer jsme se sešli u Tambeho domečku v Pao Alto, asi 40 minut jízdy od USC. Přijeli jsme jako poslední, Milind nás všechny přivítal, zdálo se mi, že mě si hledí obzvlášť. Představil mě manželce, tak jsem jim pochválil výhled na moře a západ slunce a nechal se provést jejím příbytkem. Milind má hrazdu mezi dveřma, říkal, že jí používají jen synové... Ale myslím, že tam v osmi nemohli dosáhnout. V kuchyni jsem si je s dovolením vyfotil a pak si dal Blue Moon pivko a nějaké ty šrimps a peperjack cheese s Nachos jako apetizer. Za chvilku byla véča, Zhengyu se mi svěřil, že nemůže jíst, že už vypil celé pivo (350ml) a že je na káry. Tak jsem si dal za něj, byla kupa těstovin se šrimps, pak nějaké se sušenými rajčaty (ale dobrými), pak gnocchi, zapékané kuře, nudle vegetariánské a dva saláty, od každého jsem si vzal trošku a docela se nacpal. Všechno spotřební, na jedno použití. U večeře se vtipkovalo, za co utratit 4k dolarů, nakonec se vymyslel boat trip. Pak jsme ještě popíjeli, posedávali a pak byl cake, velký čokoládový s nápis Welcome Teamcore 2010, nové přírůstky a návštěvy (jako že já) si musely stoupnout dopředu. Takže jsme pak přecpaní poslouchali asi hoďku Pitovo tlachání a rozebírali různé seriály, kde jsem se konečně chytal. HYMIM, Dexter a TBBT byly na špici, jak jinak. Po jedenácté jsme se rozešli, po dvanácté doma, pořád ještě nacpaný. Výslužka byla zbytek kejku, dal jsem ho k snídani a objedval až ve tři. 


Tijuana, Mexico baby!
Ráno jsem vstal jako až v osm, v kuchyni na snídani jsem byl první, pak přišla asi ještě jedna padesátiletá babička a týpek, který měl noční službu na recepci a tím pádem solidní spánkový deficit, nás u svého desátého kafe bavil historkama předešlé noci. Kafe jsem si taky jedno k šugr-ous dal, bylo opravdu nedobré. Krásné blondýnce jsem opravil její růžovoučký Apple a vydal se na trolej na jih. V jedenáct jsem na hranicích a sleduju skupinku brblajících Mexičanů tunelem na "druhou stranu". Z celého zástupu si ozbrojenci vyberou mě, když otevřu batoh a nahoře mam posmrkaný kapesník, chtějí ho otevřít dole, tam na ně vyskočí ponožky prolezlé bakteriemi z guána z La Jolly, tak se začnem všichni smát, ještě se zeptají, jestli nemám nůž, tak řeknu že ne a uvědomím si, že jim snad není ani osmnáct. Kdo ví, jestli ty samopaly nemají plastové. 
Nedělní ráno je v Tijuaně VELICE pomalé. Babičky žebrající podél chodníku spíš ještě spí, krabičky na žvýkačky mají plné, nikdo tu asi nežvýká... Trošku se motám ulicemi, pak tedy dojdu na tu hlavní La Revolución, tam už na mě začnou vyskakovat chlapi obchodníci, cítím se dost podobně jako v Istambulu nebo na jihu v té Šanli-Urfě, tady to umí daleko lépe, je to velké divadlo. Tak jdu na zkoušku koupit první dárek, cenu usmlouvám na třetinu, přesto cítím, že prodavač souhlasil moc rychle a začínám se radovat, poněvadž mě smlouvání děsně baví. 

Vedle v obchůdku strávím asi hodinu a půl, nakonec toho koupím celkem dost. Prodavač-podavač, který mě chytnul na ulici je v té nejnižší vrstvě v obchodě, majitelka ho probodává pohledem za marži, kterou si na mě nasmlouvává a na mě se snaží usmívat, ale je dost kyselá. Jsem ve svém živlu, turisti tu v neděli kolem oběda nejsou žádní. Nemám dost peněz, tak jdu vybrat do Casina naproti přes ulici, nelegálně přecházím a ... nic :) Za výběr v dolarech se platí poplatek 33USD, na což mě upozorní velice seriózní guard. Tak jdu usmlouvat cenu v pesosách, mezitím mi týpek sundavá nálepku Montechristo z doutníku, protože je na Kubu uvaleno embargo. No, tak se tu ještě zúčastním alespoň nějakého pašování... Doutník dávám zkušeně do spodní kapsy batohu, kde mám pláštěnku, a jdu ulicí dál. Opět si uvědomuju, že jsem ještě nejedl, tak se nenechám lákat nahaněči a dojdu až na konec ulice, ceny už jsou jen v pesosách a jdu přes křižovatku ke starému autobusu, kde nějaký týpek dělá Chicken-Tacos. Je dost překvapený, zřejmě ve své restauraci žádné zákazníky dneska nečekal. Neumí ani slovo anglicky, já zvládnu Taco grande a aqua lemond, dostanu polívku, ředkvičky a osmažené jalapeňos, po kterých mi slzí oči. Aqua lemond nepomáhá, týpek se mi směje. Taco je ale výborné, chvilku posedím, mrzí mě, že si s nima neumím povídat, je asi ne. Nechají mě zaplatit v dolarech, trošku mě natáhnou a řeknou si o necelých 5, tak jim nechám šest, bus si vyfotím a jdu zpět, protože je vedro jako blázen a taky se mi chce čůrat a v tom rozpadlém autobusu záchodky nejspíše nemají. 

Nechám se teda chytit dalším dědulou, protože jsem se chtěl mrknout na ponča, tak se nechám přemluvit a za odměnu jsem puštěn na záchod, který najdu v zaprášené místnosti v zákulísí. Pak se ptám, kde se jako splachuje. No Aqua amigo. Ještě omkrnu jeho zboží, zanadáváme na neděli, že nejsou zákazníci a že se Američani poslední dobou bojí do Mexika jezdit a že tam jenom chlastají a už nic nekupují. Ulicí jdu dál a ještě utratím poslední šušně u nějaké bábinky, která sotva chodí. Pak jsem si uvědomil, že naprostou většinu věcí jsem koupil ze soucitu k těm prodavačům, nicméně se se dvěma černýma igelitkama vydávám zpět, že omrknu druhou část města. 

Docházím k hranicím a tam narazím na frontu jako blázen. A to jsou teprv dvě. Bus mi jede v šest, chvilku váhám, pak se pro jistotu zařadím. Naštěstí. Ve frontě stojím za typickým after-middle crisis párem, který řeší svou životní nudu sportovním sázením v Tijuaně a víkend co víkend nadávají na frontu. Mají to zmáklé, odhadují to na hoďku a půl, nakonec stojíme hodinu čtyřicet. Jsem spálený a vyprahlý, klasika. Na hranicích zapomenu na doutník, mám větší strach z toho, že černoušek nerozumí mému předešlému vízu z Clevelandu a tvrdí mi, že je prošlé. Taky mu tvrdím, že je prošlé, že máme teď elektronické. Kouká do "systému", pak se zřejmě bojí přiznat svojí neznalost a navíc jim ve čtyři končí šichta, tak mě pouští. Tramka do centra, vystupuji co nejblíže autobusáku a v půl šesté nastupuju do busu, který jede dřív, přímo z Tijuany (pro příště).  Spím, pak nespím, protože spí paní vedle a je asi zvyklá na king size bed, noční LA je trošku scary, ale mezi tuláky s těma dvěma igelitkama zapadám víc, než si myslím. Chytám celkem šťastně bus a vysedám zas o jednu zastávku dřív, než mám, pořád se to hlášení zastavení nemůžu naučit...


La Jolla
Takže jsem koupil lístenky do San Diega, zamluvil hostel Šťastného Déčka a v sobotu ráno vyrazil na Greyhound. Až příliš jistě jsem došel na autobusák, a busák mi o tři lidi nevyšel, zase přecpáno, tak jsem v polospánku jedním očkem na batůžku ve frontě pospával vedle ostatních Espaňolos. Další bus jel přes Newark, Anaheim, Santu Annu a Oceanside, takže jsem byl v SDčku lehce před dvanáctou. Vyrazil jsem na Blue Line tram, akorát jí chytnul a pak přeskočil na třicítku bus, abych se po hodině vynořil v srdci La Jolly. Daily ticket 5USD, což je velmi fajné. Hned jsem došel na pláž a vynořil se u Children's pool, umělé plážičky, kterou si oblíbili tuleni a tím pádem spoustu aktivistů. Kupodivu tam bylo více aktivistů za práva lidí, že jako máme právo tu pláž používat, i když tam jsou tuleni. Tak jsem tam teda udělal pár otisků kecek, abych jako demonstroval 
t
u lidskou nadřazenost a p
rošel se po umělém molu s tím, 
že nafotím pár tuleňo-hlav, které vyčuhovaly sem a tam z vody. Moc se to nevedlo, tak jsem zamířil dál. 
Tuleně vyměnili ptáci a mraky trusu na útesech, pod kterými se kajakáři snaží přiblížit lachtanům a potápěči v neoprénu si hrají s tuleni. 
Přišlo mi to dost... špinavé. Útesy pěkné, ale opět, nic úplně extra, navíc všechno posr... od těch ptáků, tak se tam člověku nechce ani moc prolejzat, jak to všude smrdí. Jdu dál, uvědomuju si, že jsem od půl šesté nic nejedl, tak si koupím Joey's quarter-pounder with cheese se Spritem, 
jako Samuel L. Jackson Big Kahuna Burger. Za odlivu se projdu po pláži až za molo, kde je spousta tůňek a kde si děcka hrajou se sea slugs, na které jsem se bál šáhnout. No, moře mam už plný kecky, naštěstí je zataženo, tak se rozhoupu k nejbližšímu kopci, najdu neexistující cestu a proderu se upocený doprostřed svatby, nafotím kříž a utíkám dolů, protože mě ta načančaná Choja už neba. 

Na autobus čekám s bezdomáčem, který prý jede na kokainovou párty, po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl nepřidat se a místo toho jsem se svezl do srdce City Fest. 
Čekal jsem nějaký festival, kapely a tak. Což jako jo, akorát to byl křesťanský city fest, takže místo stánků se studenou dvanáctkou stánky s "free prayer" a "charity for all". Po pokecu s ochrankou v podobě dvou patnáctiletých spratků dojdu k pódiu a tam povídá nějaký dědula a důležitosti sharing a having a receiving. Pak vyburcoval dav k potlesku tvrzením, že jako aby člověk dosáhnul eternal life, tak stačí uvěřit v Boha, stejně jako ten vrah po levici (?) Ježíše při ukřižování. Mohl vraždit celý život a pak stačilo říct "I believe" a všechny hříchy byly smyty... Hm. Měl jsem z nich trošku strach, jak tam skandovali každý blbosti, trošku jako pejsek, na kterého člověk zasyčí "kočička" nebo "myšička" a on začne běhat kolem dokola a štěkat. 

Tak jsem to otočil a vyrazil do šumu nočního San Diega, shodou okolností 9/11. Na hostel jsem si hodil věci a dal si spršku. Na páté Ejv jsem se objevil v Gaslamp quarter, bývalé bordel-čtvrti pro vojáky, všude mraky lidí, atmosféra jedné velké párty. Byl jsem fakt vyprahlý, tak jsem si sednul v jednom Irish baru na soudek a dal si pivenko, zapisoval do deníčku a dal se do hovoru se dvěma Aussies. Třicátníci třetí měsíc na cestě po státech a Kanadě, živí se jako Giggolové. V tom šumu jsem jim nerozuměl asi 90 procent jejich heavy přízvuku, spolehlivě jsem rozlousknul jen fak, šit, bič a dalších třicet pojmenování kolemjdoucích tajt skrts. No, pak jsem šel ještě ulicí tam a pak taky zpět, našel galerii Chucka Jonese a v deset se ocitnul v common room hostelu, koupil pár pivek a pokecal s těma národnostníma směsicema, které se obyčejně v těch nejlevnějších hostelích vyskytují. Poté, co se opilá německo-irská skupina odebrala do šumu, já zálezl do postele, naprosto mrtvý.

Výplň minulého týdne
Byla všeho všudy šedá. O víkendu jsem byl 24/2 doma, jeden nákup tortil a smetany na mé párkové kvesadily, jinak přes týden ve škole, večer poklusem domů a lehká prokrastinace ve stylu filmíku apod. Možná se i něco událo, ale nic, co by bylo hodno zaznamenání. 



Čtvrteční Korean B.B.Q.
Protože William, který minulý týden dokončil PhD, na konci týdne odjíždí na postdoc do Bostonu, rozhodl se Jun svolat celou grupu a pozvat nás na Korean Barbeque. Večer jsme se sešli v korejské čtvrti v restauračce, uprostřed stolu gril, podobné jako jsme byli s Marianou. 
Jun začal objednávat jednno maso za druhým, bylo nás celkem sedm, takže jídlo rychle mizelo, k tomu jsme dali tři druhy Soju 
a spoustu postranních jídel. Výborné, kromě okurkových a zelných Kimchi, které jsem už znal, byly brambory v medu, které jsou celkem ízy na přípravu a chutnají opravdu jinak. Jo, pak také seaweed s majolkou, křupavé, jemné, nasládlé. To se ale hůře shání. Masa moře, začalo se plátky hovězího, pak se přešlo na silnější vepřové, nakonec mix kuřecího, vepřového a hovězího... 
Dostal jsem pochvalu za mistrné ovládání hůlek (kovových, s hranami) a pak jsme se přesunuli do nedalekého (v měřítku LA) korejského baru, kde jsme pokračovali Makkali a Soju a dalšími. K tomu vařené vejce, polívku, nějakou Kimchi placku, korejský čaj a kdo ví, co ještě. Útratu v baru zaplatil Will (trošku jsem si oddechnul). V restauraci jsme nechali v sedmi 187 dolarů, vzhledem k předchozímu odstavci jsem jaksi rozpolcen. Nicméně to beru jako social exp., klucí jsou super a hodní, takové asijské dětičky :) 


Středeční lyrika
... začínající epikou: dneska po cestě na oběd se mě Will ptal zdvořile na San Francisco. První otázka, co jsem kde ochutnal. Dojdeme do student center a veliké dilema, co si dát, mě to je celkem jedno, nakonec jdu podle toho, s kým chci stát ve frontě, takže k Mongolskému stánku a dam si výbornou vlastnoručně namixovanou mísu hovězího-kuřecího-vepřového-kukuřičko-bambuso-tofu-žampiónovo-rýžové směsi připravené na obrovské rozžhavené kovové placce. Jedno z nejlepších jídel, co jsem tu jedl... Jen pořád nemůžu přijít tak nějak na chuť tomu postavení gurmánství tak vysoko v žebříčku priorit. Ok, je fajn ochutnat dobré jídlo, ale zabývat se tím každý den, být otrokem vlastní chuti, i když to vlastně není třeba? Hodnotit města podle restaurací, které vlastně nejsou závislé na tom, na jakém místě se nachází? Sociální aspekt tam také není, otázka nezní, s kým jsi byl v SF na polívce... Je to zhýčkanost? 

Nene, lahůdkářství a food-talk je ta nejpříjemněji získaná expertíza v nějaké oblasti. Prakticky pouze relaxací a přijímáním příjemného získávám nové zkušenosti, které pak mohu úročit ve společnosti. Nemusím trávit čas nad knihami, nemusím si odříkat, dřít své tělo, nic takového. Pouze si užívám a tím získávám znalost. To bude zřejmě tak přitažlivé. Poněvadž nevěřím, že je každý američan schopen poznat čerstvost opražených surovin a jakost sojové omáčky. Jen jsou prostě líní...


Wíkend end eS-eF
V devět
 pí-em vyrážím na bus do East downtown. Mám sevřené pěstičky i půlky a snažím se tvářit mezi chudinou ještě chuději a naprosto nezúčastněně. Na nádraží mraky lidí. Stoupnu do fronty a po hodině čekání akorát deset lidí přede mnou zavřou dveře, a čeká se na next bus. Jsem dost unaven, tak se snažím trošku číst, ale spíš víc čučím na Simpsny a usmívám se na Mexikánce vedle, který tomu rozumí v tom nádražním šumu tak stejně jako já. No, další bus měl jet v půl dvanácté, po půl jedné nasedáme. Sedím vedle malinké Rusky, která pořád blekotá, jak jsou Universal Studios awesome a mě se chce děsně spát. Po slíbení, že tam teda za těch 74 doláčů zajdu, mě nechá na pokoji. Nejde mi sklopit sedačka, fouká na mě klíma a až v půl čtvrté zjistím, že sluchátka na mp3mana bez hudby fungujou skoro stejně dobře jako špunty do uší...

No, po osmé vysedám, zalepený si dám pod Bay Bridge Stárbak lárdž a kůkynu a jdu omrknout trošku zmateně město. Je dost brzo, všude teprv otevírají, tak projdu Chinatownem až ke Kerouacovi a City Lights. Ti otevírají až v deset, ale to mám sraz s Marie někde u Trieste coffee, tak to jdu najít. 

Když se potkáme, tak je v kafárně přeplněno, tak jdem někam vedle na Brunch (heh), dáme něco jako english muffin s houbama špenátem, rajskýma atp., já k tomu druhé kafčo. Jsem pořád dost mimo. Autem dojedem ke Golden Gate bridge, všude dost lidí, ale parkujem bez problémů. Projdem po mostě, hrozný fičák, HDR nejde (a jak se ukazuje, stejnak je to těžké potom spojit) a lidí jak much, tak to pod druhým pilířem obracíme a projedem Presidio of SF a dojedem na Fishermen's Wharf a Pier 39, kde je lidí ještě víc, tak to teda z povinnosti projdem, vyfotíme nudné sílajony z dálky a utíkáme pryč. Skončíme v poklidném zapadlém mexickém fastfůdku v duhovém Castru, dáme Cactus Quesadilla a nějaké divné Tacos a po lehčí projížďce městem míříme do GG Parku, kde už všechno bohužel zavírají, ale alespoň je méně lidí, projdem se kolem Stow Lake a první půlkou parku a zamíříme na Twin Peaks. Akorát se stmívá (z povrchu pryč?), tak se snažím fotit rozsvětcující se město, akorát je takový fičák, že jsou fotky roztřesené i z položeného foťáku. Ještě že jsem si pořídil ten windstopřík, je fajný. 

Sjedeme do města a jdem zkusit těstoviny do Stinking Rose, dáme vínečko (já Savingon Blanc z Napa Valley a Maruš nějaký Riesling z Německa, který je kupodivu ještě chutnější), Asparagus těstoviny a Clams těstoviny s inkoustem ze sépie. Nějakým nedopatřením se tu ze mě stává labužník (dneska jsem to naštěstí přiškrtil Pandou Express k obědu a sušenkou k večeři). Pak se přehoupnem do Vesuvio hospůdky naproti City Lights, pozorujem malíře  malujícího pod lampou a já si dám místní tmavé pivko, kupodivu celkem dobré. V půl druhé nás vyhání jako krávy z pastvy obrovským zvoncem (stejně jako všechny ostatní z okolních klubů), tak jsou ulice narvané opilýma minisukněma a zlatýma řetězama a my máme výborný nápad se jít mezi těma lidma projít. Po pár blocích nás odvaha rychle přešla a nahradila jí zima plus lehká nejistota z kolempostávajících. 

Tak se nechám zavézt k hostelu, kde postává další řada podnapilých a stejně hovoruchtivých Němco-Rusů. Mizím v šestém patře v pokoji číslo čtrnáct lomeno dva, což zjistím, že je postel, akorát zabraná. Lehám si po slepu a po sprše a zubech do nějaké jiné a spím jako zabitý. Nikdo nechrápe... možná já... 

Ráno samozřejmě nespím, vstávám ale až v půl deváté a dávám fajnou sprchu a bejgl se spredčíz k snídani. A kafe. Děs... Projdu se městem, proskáču mezi bezdomáčema do čínataun a koupím pár dárečků, poněvadž jsem jediný suvenýr z US vymyslel maximálně tak plechovku Coly. Všechno je tu spotřební nebo turist-oriented (trička, magnety, plakáty, zapalovače, prostě klasika). Hippe náušníce žádné, sorry sister :(
Dojdu do City Lights a dlouho vybírám dostačně levnou a dostatečně hlubokou knihu. Haiku it is... Náladu mi zkazí prodavač, který, protože je prodavač v City Lights, nemluví se smrtelníky a nezvedaje hlavu od novin mi tvrdí, že kolem žádné antikvariáty s knihami nejsou, ale ať zkusím Zlaté stránky. Vyrazím ke Coit tower, lehce zaražen jejím názvem procházím vestibulem, fotím výhledy a pak se rozhodnu pro postranní uličku, která se stává jedním z nejkrásnějších míst SF, krásné zahrady vprostřed domů, nebo domy v prostřed zahrad, nevím, ale kytek spoustu, lidé žádní. Scházím po schodech dolů, ocitám se na Levi's Plaza a že to je HQ džínů mi dochází až když jdu po Embarcadero pro něco na zub. Je tam strašně lidí, tak se vydávám po Market St. a v zastrčeném FF si dám k obídku Boston Clam Chowder, takovou tu jejich typickou hustou polívku s mušlema, chutná to jak květáková s bramborem. Takže ok. O kousek dál nakouknu do Yerba gardens a ... jsem unešen! Nádherné místo, piánko hudba, polehávající lidé bez shonu, vodopády feng-shui a anti-karcinogenní kafe. Nechám se unést úplně a na mžik spočinu, přečtu pár Haiku a pár jich napíšu a ... vidím, že je to dobré. Takže ještě sedmou chvíli odpočívám, pak se procházím a i do toho objektivu koukám jinak, fotí se mi nějak lépe. 
Pak se vydám paralelně s Market st. k City Hall, po cestě minu pár zajímavých míst, které mi vypadly z paměti a zastavuji se až u fontány, trhů a fajné sochy před City Hall. Pak unondaný chytám trojebus a hlemýždím tempem dojíždím do Parku, který projdu z jiné strany a pak dost dlouho čekám na Maruš, která nemůže zaparkovat. Dáme Tshai Late (což je Dáta čaj Másala, jen tam dávají málo koření a hrozně mléka), Choco cheesecake, posedíme a rozeberem zase moře ptákovin. Jedu dost brzo na bus, protože mám strach, že ho nechytnu a přijdu pozdě do školy a nebudu moct dopsat proposal a oni ho nevezmou a já kvůli tomu skončím s doktorandským a budu muset do toho srubu na Aljažce, tak jsem tam o dvě hodiny dříve. Skoro nikdo tam není, tak ještě napíšu tři krát tři řádky do deníčku, zkusím marně něco sehnat k jídlu a neúspěšně hladový skoro usínám ve frontě. 
Cestu zpět mám už vymáklou, sednu mimo fukar klimošky, k okýnku, nasadím zamračený výraz, sklopím sobě a okolosedícím sedačku a se sluchátkama usínám. Probouzí mě řidič v NoHo, kterému se zjevně chce spát, tak se drží naživu tím, že nám do mikrofonu povídá, co zrovna míjíme a který bus kam jede a co se dá v LA dělat a když prý budem dlouho chodit po ulicích, tak uvidíme little angels ... 

...some made from stone, 
some 
made from foam,
 some you don't see,
some rise from sea. 

Nálada při pátku
No, ve středu měl William obhajobu dizertační práce. Byli jsme se na ní všichni kouknout, opravdu komorní atmosféra, NIKDO neměl oblek. A já ho s sebou táhnu v kufru... No, událost zajímavá, pět profesorů se usneslo už před prezentací, že mu to dají, takže to byla spíše taková šou. Ale fajn, jako občerstvení byl flan (birthday flan :) a jahody. Pak jsme se sebrali a šli jsme do baru. Nejdřív nás tam nepustili s dortem, ten jsme snědli venku a pak šli přes tu typickou ochranku, dvě černé gorily, jedna kontrolovala občanky (můj pas velice vzevrubně) a druhá dávala náramky, že můžem pít. Bar obrovský, něco jako... Hvězda nebo Karlos, akorát tak pětkrát větší a třikrát víc classy. Jak říkal James, too classy for a pitcher of beer. Takže se koupilo Šampáňo, které jsem teda nepil, s klukama jsme dali to jejich pivko bez pěny. Nic moc. Jinak asi polovina lidí tu nepije, jakože vůbec a většinou kvůli tomu, že to považují za opravdu škodlivé, něco jako kouření. 
Potom jsme se přesunuli do blízké
 USC Lab - což je restauračka naproti a dali si véču, Will to zaplatil za všechny, celkem jsem koukal. Nějak nedopatřením jsem chytnul místo naproti profesorovi (ten přišel až sem), takže jsem se účastnil všech rozhovorů, které se neustále točily kolem výzkumu. Nechápu, že se nebaví o něčem jiném. V jedenáct mě Jun hodil domů a po cestě doporučil tunu věcí, co dělat v SF. Tak uvidíme. Jinak nějaké fotky mám, hlavně teda lidí a hlavně z dálky, žádné detaily obličejů a tak...
Ve čtvrtek mi Michal přehodil proposal, že ho mám konvertovat do nové podoby. Chtěl jsem si připravovat prezentaci na pátek, což se mi úplně nevydařilo, proposal jako blázen, informaci minimum, napsat co nejvíce co nejodborněji, klasika. Tak jsem se v tom ňahňal, docela ve stresíku, protože jsem měl zaplacený i hostel i lístky, samozřejmě nonrefundable a viděl jsem se v sobotu večer ztracený nad proposalem. Ještě k tomu večer nešla na hotelu síť, tak jsem musel jít do Lobby a tam psát u takového stolečku, na který se nevešla lampička, natož ntb. Vystreslý jsem šel spát a uklidnil se až v pátek po prezentaci, která měla lunch included - byla tam celá skupina, Bc, MSc. PhD, prof. všichni. Ale prezentace celkem šla, samozřejmě jsem sekal jednu chybu za druhou, nefungovala myš a tak, ale z videí byli všichni paf, takže ok. 
Odpoledne jsem vynechal fotbálek a soustředil se na proposal, teď už uklidněný mám nějakou jakouž takouž verzi. Budu psát do večera a pak SF, snad to nějak dopadne.

Úterek
Druhý den podzimního semestru na USC, kampus narvaný k prasknutí. Dneska jsem si obídek obstaral v místní kafetérii, poněvadž se do hlavního stravovaciho centra prakticky nedalo projít. A dovolím si pár krátkých postřehů: třetina freshgirls je oblečena do růžových sorority tílek s obřími nápisy Alpha-Cappa-Delta, Gamma-Pi nebo ještě lépe třeba Pi-Beta-Phi, spolek sester oslovující se jako sister PíPí (
I am proud to call each and every one of my fellow Pi Phi’s my sisters
). Při procházce po kampusu mi tu občas cukají koutky...
Zajímavé také je, že 99% holek a 50% kluků tu nosí ty japonské nezdravé žabky (já mezi nimi), zbytek kecky, ale takové ty city kecky, minimum je jich sportovních.

Pondělek
Dneska přinesl Jun do školy rýžovou pálenku z Thajwanu, asi 56% a děsné dobrodružství, že ochutnáme alkohol ve škole. Pak obídek, Slovinec Bostjan je dosti zaražený kluk, ale na nabídku nějakého výletu se tvářil vesměs pozitivně. Večer jsme s Manishem jeli omrknout Michalovo dům na Beverly Glen blvd., fakt pěkný, prof. psychologie jménem Malamut moc příjemný. Pak jsme jeli na quick dinner do Balawatchi indické restaurace, dal jsem si Kamal gatta, nebo-li lotusový kořen, pak Jackfruit neboli Fanas a potom ještě další kari mix. K tomu rýži s rozinkama (geniální kombinace), nějaké chutney dva podivné druhy chleba. Přecpaný si jdu lehnout, no running, no yoging...

Vikend
Tak vikend mi uplne nevysel... Rano jsem jel do te autopujcovny (kde jsem mel rezervaci za 26USD na den), kde mi rekli, ze musim na ty dva dny (resp. 3 dny, protoze to budu vracet az v po rano) zaplatit pojisteni pro non-us citizen 180USD. Tak jsem se otocil na podpadku a sel pryc. Nechapal jsem, jestli me chteli obrat, nebo to je normalni, vubec tady nemam pojem o cenach takovych veci. Sel jsem do dalsi pujcovny, kde meli economy rozpujcovane a nabidli mi neco velkeho asi za 160USD, jako special offer na vikend.
Naprosto znicen jsem prijel domu, ze to neni mozne. Nekolik hodin jsem hledal na neuveritelne pomalem internetu, jak to v tech pujcovnach chodi a jestli jde to pojisteni ziskat jinde. Nic. Tak jsem se ve dve odpo rozhodl, ze tam zkusim dojet busem, jenze Greyhound do Palm Springs stoji asi 50USD, i kdyz to je stejne daleko jako San Diego. Pujceni horskeho kola 40USD, takze by to vyslo taky hrozne draho, navic jet na kole s batohem s dvema galony vody, to jsem uplne rozhodnuty nebyl, navic takovy batoh ani nemam.
Zbytek dne jsem stravil v trudomyslnosti.

V nedeli jsem se vyspal, sel jsem si zabehat a zbytek dne pracoval na clanku a prokladal to Avatarem, ke kteremu jsem prikusoval tycinky nakoupene do parku. 90% dne nesel net. Na recepci mi rekli, ze o tom vi... Mel jsem si vzit mic, Orwell neni uplne to prave :)

Pa 20.08 Prep day
Odpolední fotbálek byl celkem fajný, akorát bylo dost vedro. Jsem zvědav, jak to bude zítra vypadat v poušti...  Večer jsem děsně rychle vypral, dvě sušičky paralelně, lehká rozepře s hispáncema o košík na prádlo a pak do Food4Less nakoupit pár tyčinek na výlet. K tomu jeden skorochleba a pivko na večer k balení. Spacák neměli, beru deku a doufám, že po cestě někde seženu karimatku...  

CT 19.08 Not Laudry day
Míting s Milindem oka, pak společný obídek s celou skupinou, japonské kuřátko se zeleninovým špízem a kupou salátu bylo dosti drahé, tak jsem si říkal, že si budu pár dnů odříkat. Akorát jsem zůstal asi do osmi ve škole, takže mě pak hodil Jun domů a že se stavíme někde rychle na malém snacku. Hm, restaurace ne moc fancy, ale jidla zajímavá, všechno Korejsky, já jediný Evropan. Hůlky jsem naštěstí měl dřevěné. Dostali jsme cca osm mističek, dvě různé polívky, pečené hovězí plátky na cibuli, mraky rýže a pak nějakou zapékanou hliněnou mísu se zeleninou a rýží (jménem Bíbimboab). Naučil jsem se Umavaio (děkuji) a Aňaoong (ahoj) a zapoměl spousty dalších slovíček. Výborné byly kousky okurky s chili omáčkou, pak mix jablek a bramor v majonéze a pak pár dalších neidentifikovatelných nasládlých plátků. Při zaplacení (15% dyško) asi 35USD se mi trošku rozšířili zorničky, ale asi je to tady normální. Nu co, kdo ví, kdy se sem podívám... a kdy si vyperu, mam poslední ponožky, zítra jdu do školy v žabkách...

ST 18.08.2010 James Dean day
Přes den jsme konečně začali s Manishem kódovat, takže to vypadá, že jsem i trošku produktivní. Večer jsem odešel zase už kolem páté a v půl sedmé jsme s Marie vyrazili na šou do Griffith Observatory. Jednak byl otevřený teleskop, takže se člověk mohl kouknout na měsíc, druhnak byla projekce na kopuli hvězdárny, která byla tedy opravdu velkolepá, Efekty úžasné, obsahově Americké. Po tmě jsme pak scházeli dolů, samozřejmě jako jediní, zbytek jel autem. Večer mi metro nepřipadalo už ani tak nebezpečné, půjčil jsem telefon jednomu hispánci, druhému černochovi jsem poradil, kde vystoupit, prostě piánko. Jinak mi došly první knížky, takže jsem před spaním dal pár stránek z Blind Descent,
zajímavé
zajímavé. V Orwellovi jsem už v půlce, je to génius!

UT 17.08.2010 
Tak
dneska ráno jsem si říkal, že jediná věc, kvůli které je špatné v San Diegu bydlet, je ta, že nejsou přímé lety do Evropy... Ale pak jsem koukal, že letenky do Aucklandu a Wellingtonu stojí pár babek... Joshua TP cca 3 hodiny, Yosemitte tak 8, San Francisco 10, Sequoia 6, Los Angeles 2, University of California San Diego, park na běhání, moře, surf, Mexiko za rohem, nájmy celkem jdou, angličtina španělština, přátelští lidé, půlmaraton... co víc si přát?

PO +ž.éá.ěé+é Korea day
Dneska se vrátil z Korey Jun, dovezl nám vějíře a veselí do našeho kanclu. Takže jsem toho moc neudělal. Večer jsem se potkal s Marianou a šli jsme se projít Koreatownem a pak vešli do takového přívětivého podniku s usmívajícím se prasátkem. No, byla to taková zvláštní restaurace asi nejvíce podobná rakletování. Spoustu zeleniny, plátky hovězího, tofu, sladkých brambor, bambusových výhonků na vypouklé pánvi přes celý stůl a pět Korejčíků pobíhajících kolem. Asi tak deset omáček, sezamový olej (fakt dobrý), rýžové plátky a ocelové tyčky, velice obtížné/mastné, po chvíli jsme to vzdali a požádali o dřevěné. Jedli jsme asi tři hodiny a probrali všechno od psychologie a teorii her přes všechny ty Evropsko-komunisticko-US-Argentické issues až po healthcare systémy ve všech možných zemích, běhání, jógu a stargazing. Naprosto vyčerpaný jsem nechal děvče s ostatními děvčaty směřovat do víru velkoměsta a minuv Kennedyho pomník (byl v Koreatown zavražděn) a chytnuv bus do města jsem si říkal, že se asi nikdy pořádně v té angličtině nevymáčknu. Pořád se mi zdá, že mluvím ve frázích a nejsem schopen dát dohromady normální větu. Ale už jsem asi na padesáté stránce Orwella, tak to snad bude doubleplusgood. Unbad noday.

NE 15.08.2010 Day of Awesomness
I když jsem se ke psaní dostal až v pondělí v půl jedenácté, cucaje po lžičce z kelímku Jello, doufám, že mám vše ještě v živé paměti. Ranní Greyhound jsem našel bez problémů ve zkrachovalé industriální čtvrti na východ od Downtownu s jediným funkčním podnikem - MickeyD. Autobus poloprázdný, až do San Diega piánko, po necelé dvouapůl hodině jsem vysedal na Broadwayi. Už v busu mi bylo z průvodce jasné, že všechny atrakce nemám šanci stihnout, tak jsem si dal kafíčko a rozpečený bejglíček s máslem a naplánoval seights. Downtown velmi uklizený, pár běžců a venčičů, všichni mě zdraví. Připisuji to fešné košili a jdu do Balboa parku, nadšeně fotím veverky a okolí. Zatím jsem unešen! Jediným zklamáním za celý den je, že jsem nestihnul půlmaratón, ze kterého se tu vrací ověnčeno medailí spoustu běžců. Všichni opět zdraví. Je pod mrakem, kolonáda parkem nádherná, jen fotky moc nejdou. Lidí přibývá, docházím na kraj parku a přes mostek se ocitnu v Cactus a Rose garden. No, k růžím jsem se nedostal. Kaktusy prostě úchvatné, šel jsem tam regulérně s otevřenou pusou a sekal jednu fotku za druhou. ÚŽASNÉ! A to jen tak u silnice, ve svahu, nikde nikdo, kdo by ocenil tu nádheru.
Ještě trošku s přiblblým úsměvem jsem si sundal tričko pod košilí (jakože ráno byla zima, pak vedro) a vydal se do art districtu. Před ním mě zarazil Grínpísák, kterému jsem vysvětlil, že už jsou za zenitem, ať si přečte něco od Patricka Moora a nechal se zastvit až malinkatým book sale. Že si koupim za 50centů něco do busu. Samozřejmě samý neznámý paperback. Jen jeden Flemming, tak jsem trošku rozladěn vytáhnul jedinou knihu bez hřbetu. A on to Orwell, 1984! Chlapíkovi jsem nechal doláč a získal jsem vydání z roku 1984 :-) Nadšen jsem zamířil k umělcům. Stánky pěkné, malby, sochy, šperky, fotky, skoro s každým jsem se zastavil a popovídal, moc lidí tam nebylo. Íránská babi mi tam předváděla náušnice z českého skla, tak mi to přišlo všechno takové milé, že jsem musel pryč. Skleník ze dřeva moc pěkný, asi trošku přeplácaný, ale fešné, tyrkisová svatba zajímavá, trio hudebníků taktéž, art coffee, pár muzeí a pak na radu babči na bus do La Jolla. Hm, v neděli nejezdí. Stejně jsem plánoval, že sem pojedu znovu, takže jsem nezoufal, zakroužkoval si na přespříští víkend Tijuana/La Jolla a vydal se na nábřeží, že si dám něco k jídlu. Narazil jsem na USS Midway a žádný fastfůd, tak jsem si dal tři plátky Jerky a šel se podívat, za jak dlouho akceleruje křižník z 0 na 15 uzlů a kolik má poloměr otočení, abychom to mohli v tom Adenském zálivu věrně nasimulovat. Zničený jsem po dvou hodinách  vylezl, asi to bylo působivé, ale krom paluby mě to nijak extra nenadchlo, jsem asi mírumilovný. Podél pobřeží kotvilo dalších pár zajímavých věcí, tak jsem to obešel a zašel do jednoho z nejšpinavějších místních lokálů (well, lokál je asi vždycky místní...) na Fish Taco, specialitku San Diega. No, nic moc, teda ... lehká dvouhodinová nausea z přejezení, jinak nic. Poněvadž se připozdilo, tak jsem se vrátil na Horton Plaza a omrknul shopy. Nakonec jsem skončil v běžeckém obchodě a koupil si pěkné kecky s VLOŽKOU! Ale jsou měkounké, příjemné. Samozřejmě jsem si neodpustil poučit dva prodavače o Fivefingerech (jako že vůbec neví, co prodávají, poněvadž se teď každá firma snaží propagovat svůj model free/zero/.. running, což je vlastně kecka, ve které se má člověk cítit jako by běžel bos) a spokojený šel na bus. 
Na nádraží mraky lidí, bus ve 4:15 a 5:15 nejel, já měl místenku na 6:15. Nenechal jsem se tím vůbec rozhodit a tak nějak se dostal mezi tři skupinky: tři vystrašená děvčata v minišatičkách, asi pět veselých holek slavících rozlučku se svobodou a dvě novo-kamarádky hlídající si věci, když jde druhá čůrat. Tak jsem úplně nevěděl, jak se v tom všem zorientovat... No, myslel jsem, že se v busu vyspím, což úplně nešlo, byl naprosto narvaný. V LA mi týpek prodávající extázi, viagru a ještě něco pod jazyk poradil autobus a mrtvý jsem padl do postele, ráno v sedm mítink...



SO 14.08.2010 Rejuvenation day
Velmi líné ráno jsem se alespoň trošku protáhnul a objednal jízdenky do San Diega, poněvadž se Kenny potřeboval vyspat a dorazil až v jedenáct. Vyrazili jsme do Santa Moniky, přičemž Kenny neměl moc tušení, co jako budem dělat. Tak jsem ho donavigoval do Topanga parku a po krátké procházce mezi 10mil domy jsme vyrazili na hřeben. Kenny to nemohl udejchat, takže jsme to tak po půlhoďce chůze a hodině celkem otočili a sešli dolů. Chvilku jsme chaoticky jezdili po pobřeží, pak zaparkovali a šli na pláž, dali jsme si v takovém bufík-stánku Tacos a prošli se po Santa Monika pier (to je to s těma kolotočema) a pak vyrazili k autu. Byly asi čtyři, Kenny říkal, že už je unavený, že musí spát. Nevím jestli to byl joke, já se tomu zasmál, Kenny ne... Tak mě vyhodil u hotelu, děsně vděčný za naplněnou sobotu a já se vydal na další průzkum okolí. Vyrazil jsem na hispánskou 6th street, kde měl být hypermarket Food4Less. Takové Tesco, opravdu veliké, neudržel jsem se a rozhodl se zaplnit mrazák a prázdnou ledičku. Koupil jsem si pár proteinových tyčinek (které tu mají opravdu výborné a opravdu proteinové) a takové ty Jell-O kelímky, kilo mražených čikn-nuggets, burritos, Jalapeno sýr a pár dalších různých jídel na test. Po cestě domů jsem se stavil na Donut, na který jsem se už od příjezdu těšil. Dal jsem si nejmenší a děsně jsem se přecpal. Tak jsem si dal trošinku cvičení, abych to vyhnal z těla, dokoukal Futuramu a IT Crowd (4 a 5 je genialni, že sister), pokouknul po Seights v San Diegu a šel brzo spát, ráno mám budík na půl šestou, asi protahování výjimečně vynechám...

Dneska jsem přišel na zajímavou věc. Samozřejmě se opalovacím krémem mažu až večer, když zjistím, že mam krk jako rak. Nicméně, když jsem byl běhat nebo na kole, jako že jsem byl na sluníčku hodiny v kuse, tak jsem se až zas tak nespálil. Dneska jsem po hodince na kopcích, kde bylo ještě navíc polojasno, přišel spálený fakt hodně. Tak to bylo nejspíše tím, že když běhám, tak se potím, což je takový opalovací krém... Nevím, ještě tu teorii ověřím. Ovšem na faktu, že se prostě zapomínám mazat, to asi nic nezmění... Nos se mi oloupal za ty dva týdny už dvakrát, čelo jednou...

PA 13.08.2010 Summary day
Úterek si už ani nepamatuju, takže to nemohlo být nic extra. Ve středu jsem se byl proběhnout v Griffith parku, ze školy jsem zmizel už v pět, doma se jenom převlíknul a metrem dojel co nejblíže. To celé zabralo hodinu dvacet, takže nic moc. Nicméně park při západu slunce awesome, kopec opravdu příkrý, hřeben dlouhý, takže jsem se velmi nabažil. Příště beru prsťáčky, i když nejspíš umřu, měl jsem toho plné kecky ... i v keckách.
Ve čtvrtek jsem se byl kouknout na poslední pokoj, fakt malinký a navíc pronájem pouze na rok. Takže definitivně zůstávám v hotelu. Cena dobrá, dostupnost ok (stanice metra je výhodnější než jsem myslel, navíc to z Downtownu jezdí na všechny strany). Večer mě vyzvednul Manish a jeli jsme někam k němu do Indické restaurace Anapurna. Bydlí s dalším Indem v takovém přízemním domku, platí každý 600USD, byt skoro prázdný. Kolo má závodní, auto úplně nové, pěkné. Musím se pak zeptat, kolik tak průměrně takový USC doktorand má... 
Nu, večeřeli jsme v pěti, samí Hindi a já, dokonce i jedna holčina, jmenovala se příjmením Gupta (stejně jako TBBT Lolita Gupta :), jméno jsem samozřejmě (jako uzbytku stolu) nezvládnul. Dali jsme si nějaký kari předkrm, pak kari smaženou rýžočočku ve tvaru toroidu a pak jsem měl nějakou Anapurna special zeleninovou placku s kokosovým chutney a tak. Narvaný jsem si pak ještě vzal na cestu Mango Lassi, takový hodně ředěný jogurt, sladčí víc než Žužu.
Po véče jsme přecpaní jeli na pláž pozorovat Perseidy. Resp. jsme si lehli na Malibu Beach a koukali teleskopem na měsíce Jupitera a fotili super foťákem souhvězdí Štíra. Do toho občas prolétla Perseida, tak jsme udělali wooo a něco si přáli. Zní to celkem dreamy, nicméně samozřejmě musím zkazit iluze, Malibu beach je deset metrů písku mezi mořem a čtyřproudou silnicí. Ale zní to dobře :) A nevím, jestli jsem tak zkažený, ale dát si tam takhle v tom písku pivko nebo kalifornské Chardonnay, to by bylo něco. Krom toho jednoho vínka týden zpátky jsem tu nic nepil, tak nevím, jestli mam absťák nebo co...
A dneska jsme byli hrát fotbal. Normálně celá grupa, osum lidí i s panem profesorem. Docela sranda. Jako že jsem na fotbal totál levouch, tak tady jsem mezi skinny Indočínou a dýchavičnou Amerikou jakž takž vynikal. No hrůza :) Spocenému se mi v kanclu už nechtělo pak být, tak jsem běžel domů, není to tak daleko. Chtěl jsem jít ještě nakoupit nějakou tu instant stravu, nakonec jsem se ale zaseknul se sušenkama u Nebezpečných známostí...

Jináč ty instanty tu mají docela vymáklý. Prodávají to v dvojmističce s perforovaným igelitem. Dá se to na 4 minky do vlnky, pak se sundá vrchní mistička, která je takový cedníček, na které se dělají těstoviny s libovým kuřecím masem a špenátem a vmíchají se do dolní mističky se sýrovou omáčkou. Z ní se to pak může hnedle jíst. Super je, že to je malá porce a že to je takhle ízy-pízy. Je to mražené, tak tam možná ani není moc éček, i když se zdá, že to tady low-cost konzumenti instantů asi neřeší. 

Jo, také otevřeli nový salad a sendvič bar. Drahé, pomalé, ale salát chutný. S profesorem chodíme na oběd skoro každý den, ptá se pořád, jak to jde, jestli je všechno ok, jestli se nenudim a všechno reportuju Michalovi. Tak říkam, že super, že už mám bydlení pořešené, chodim běhat a že LA je pěkné. A on jako že myslel spíš ten výzkum... No, tento týden jsem úplně nejproduktivnější nebyl :)

GN, babies!

PO 09.08.2010 Laundry day
Tak mi tady asi regulérně neuklízejí. Asi se budu muset zastavit na recepci. Nu nic. Dneska krom group-lunche s Tambem nic nového. Večer jsem tedy sbalil tři košile a pět ponožek a trenek do batůžku, že to jdu vyprat. Hned přes ulici je obrovská Laundryrama, tak padesát praček, dvacec sušiček, bez výjimky tmavého vzhledu, občas s manželem nebo dětma. Pračky nejsou kupodivu na coins, které jsem si střádal celý týden, ale na kartu, která se musí za pár šušní koupit a pak se na ní musí pár šušní nabít. Když jsem si šel vedle rozměnit, hned jsem si koupil nějaký asijský Tix prášek. Bohužel jsem se plně nezorientoval a přehlédl nejmenší pračky a tak to dal do prostřední velikosti, která byla za 3USD místo za 2. Big deal. Za půl hoďky soustředěného čtení na vibrující lavičce vedle praček jsem si sebral takový ten vozík, jak si do něj sedla Rachel, když byla poprvé prát, a prádlo jsem si převezl k obří sušičce, která mi ho za deset minut teplé a navlhlé vyplivla do náruče. Něco jsem poskládal po vzoru okolo-zkušenějších hned na pultíku vedle, zbytek hodil do batůžku a rozhodil doschnout po prostěradle na hotelu. Blog refill, žaludek refill a sleep refill...


NE 08.08.2010 Bíč dej
Piánkové ráno bylo vynahrazeno přesnou synchronizací a chytnuv zrychlenou verzi busu 33 (733) přeskupující méně movité po Venice bulváru, plně vybaven vyrazil jsem na Beach. Hned u vchodu jsem si půjčil fajnšmekrovské beach-bike, kolo stylu Liberta a tvaru Harley-Davidson, a vyrazil jsem na sever. Po dvou mílích jsem dorazil na Santa Monica beach, kde je obří molo s atrakcemi pro děti a pod ním obrovské cvičiště s mrakem hrazd, bradel, kruhů a dalších ocelových pomůcek pro ocelové muže. Po ránu jich tam ještě nebylo tolik, přesto se mi mezi ty stroje nechtělo, i když houpání na sekvenci kruhů vypadalo opravdu lákavě. Ale hlavně, už celkem blízko se začal rýsovat hřebínek Topanga state parku, celkem velkého parku severozápadně od LA, na který navazují další a další. Tak jsem si říkal, že si připlatím a vyměním beach ride za mountain ride a projedu ten park. Tak jsem se vrátil, mladý pár vlastnící obchůdek tak 14 dnů byl trošku překvapen, ale s radostí mi celoodpružené horské kolo půjčil. 
Po deseti metrech jsem z něj sesednul a došel ho vrátit zpět. Jako že ukrajina je dřina, ale tomuhle nebrzdily brzdy, nepřehazovala přehazovačka a rezivěla vidlice. Tak to za 30USD jako ne. Týpek se zděsil, co je na něm špatného, tak jsem mu vysvětlil, jak takové horské vypadá, že má mít ve předu více táců než jeden, má mít rovný střed a přední kolo bez osmy. Koukal na mě jako blázen, že ho koupil úplně nové. Po radě, ať alespoň dotáhne brzdy na mě nechápavě koukal, tak jsem ho poprosil o nářadí a brzdy mu jakž takž dotáhnul, i když to moc nešlo, navíc ta osma dost vadila. Řeči o centrování kola bohužel nezvládl (taky jestli se to řekne wheel centering, to nevim :) ). Zaplatil jsem předchozí hodinu (což by mi odpustili, ale bylo mi jich líto) a šel k dalším půjčovnám. Asi o km dál jsem si půjčil říz beach a mountain, za 20USD na celý den, ale kolo opravdu výborné, jako že městské, pár jakž-takž převodů, ale mělo super stabilitu a řiditelnost. Tím jsem dorazil k Malibu beach a pak vzhůru do kopce.
Topanga park je trošku z ruky, tak tam nebylo tolik lidí jako v Griffith, navíc jsou stezky o dost užší. Po sobotní zkušenosti jsem měl prsťáčky s sebou, převlíkl jsem se do kraťásků a vyrazil vzůhru. Běželo se krásně, cesta nahoru skoro cela ve stínu, lidí pár a všichni hrozně slušní, uhýbali a ještě se omlouvali. Nahoře jsem se poradil se skupinkou cub scouts a seběhnul po hřebínku dolů. Kolo nikdo neukradnul, takže super, na pláž jsem dojel rozradostněný, ale děsně hladový a žíznivý. 
Tak jsem se jal hledat fastfůdek, ale směrem k REI, obrovskému americkému Hudáči. Kupodivu jsem na REI narazil dřív než na Panda Express (má oblíbená čína) a šel spocený v ťapkách dovnitř (jsou opravdu výborným startérem konverzace, nejvíc zaujaly devadesátiletou babi původem z Německa, která rozpoznala můj švýcarský přizvuk). Spacáky mají teda dost drahé, ale v prvním patře jsem si udělal radost lehce předraženou w-stop-mikčou a zlevněnou košilí. Krom North Face je všechno dražší a navíc se mi většina věcí až zas tak nelíbí (jako třeba Osprey či Arcterix batohy, na které jsem se dost těšil). Potěšen nákupem a odlehčenou kreditkou jsem zamířil na 2nd street, kde bylo moře lidí, pár zpěvaček a pár stánků. U nějakého Řeka jsem si dal maso-mix s rýží a velký Sprite (njn) a prošel zpět na přeplněnou pláž.
Na kole jsem pak jel na jih, až někam k Maríně, kde jsem se ztratil, resp. mě přestalo bavit jezdit mezi těma jachtama a vilkama sem a tam, tak jsem to otočil, vrátil kolo a chytnul přeplněnou a pomalou 33 do centra. Tam jsem si druhou polovinu cesty povídal s obrovskou, ale fakt velikou černoškou Tý-Pao, ex-feťačkou, která dřív běhávala závodně 5k. Teď jezdí přebalovat pratetu, nebo něco v tom smyslu. Večer už jsem se na praní nezmohl, namazal jsem spálená ramena, čelo a uši a po šunko-chedaro tortilách šel na kutě, ráno v sedm Skype s ATG!

Hollywood and Griffith Park

SO 07.08.2010 Hollywood baby!
Ráno poněkud línější, ale co, je víkend a na bulváru se určitě v sedm neotvírá. Po desáté vystupuji z červeného metra na Hollywood Blvd, hned šlápnu do nějaké hvězdy a vytahuju foťák. Popravdě ulice nic extra, Koda Theater jakž takž, jinak sexshopy mají lepší v Amsterdamu nebo v Paříži, Tattoo shopy v Milwaukee a Guitar shopy v Clevelandu. Čekal jsem něco ve stylu Times Square, ale to se nekonalo. Sešel jsem dolů na Sunset Blvd a podél něj se vydal na východ, až jsem dorazil na Sunset Strip, kterého bych si ani nevšimnul, kdybych nekřižoval Sunset plaza. Pár nóbl restaurací, více reklam, hezčí palmy. Podél hranice Beverly Hills jsem se přesunul k Panasonic center, které se opravovalo, tak jsem šel kousek po gay- Santa Monica Blvd (obchody jdou v kombinaci: nutrition-fitness-hair-style-fitness-solarium-nails-parking-nutrition-sexshop, občas proloženo café). Když jsem si šel koupit obídek do mallu, vysmál se mi pán přede mnou, že budu jíst bagetu a vodu, jestli si nehraju na vězení. Tak jsem mu říkal, že jsem ze všech těch věcí měl chuť jen na francouzskou bagetu, tak se urazil. 
Kousek jsem popojel autobusem, ale nějak mě to nebavilo, tak jsem vyběhnul u California Army surplus. Výborný obchůdek s miliónem čutor a popruhů, přileb a pláštěnek. Guatemalan Czeko tam se mnou rozebral politické aspekty válek, které vede USA a doporučil mi Smoothies vedle, tak jsem si musel dát. Celkem ok. Před Griffith parkem jsem si dal ještě jedno u MickeyD, ale to už nebylo ono. Vyběhnul jsem ke Griffith Observatory a pak jsem po hřebínku pokračoval úzkým trailem k Hollywood sign, pak dolů, kde jsem na zastávce potkal tři Slováky, se kterýma jsem ještě znovu prošel kus H.B., nakoupil jsem si obří balení Cheerios a dal si rychlé Mandarin chicken za tři pade a jel uondaný domů. 

Je zajímavé, že tu neexistují takové ty typické postranní uličky. Většinou je ta hlavní atrakce nebo ulice a když člověk odbočí, tak se dostane do těch lokálních, ale daleko vábnějších míst, kde už není tolik turistů, ale je tam spousta krámků a kavárniček, které musí platit vysoký nájem a přežít mimo hlavní proud právě proto, že jsou kvalitní. Tady člověk odbočí z bulváru a je tam špína nebo parkoviště. Nebo obojí.
Samozřejmě jsem se v Griffith parku neudržel, sundal košili a tak polovinu běžel. Není to tak daleko od zastávky metra, navíc jsem za ty dvě hoďky přešel tak čtvrtinu, je to velký park. Už se těším, až tam poběžím v ťapkách.
Slovák, který žije v LA už dva roky, si nejvíc cenil toho, že od něj dva metry prošel Keanu Reeves a že byl ve Staples Center na Lady GaGa. S nim jsem prostě nemohl vydržet dýl než deset minut.
Jinak je ta Amerika - a asi zejména Kalifornie - neuvěřitelným mixem Latiny, Afriky, Korey, Číny a kdo ví, čeho ještě. V metru to národnostma jen hraje, všecho se to tady tříští a člověk si dá ke Kung Pau Colu, v Mekáči dělají Smoothies a čínské znaky mu na bulváru tetuje černoch, na kterém ty kérky skoro nejdou vidět. Tak jsem si říkal, že u nás je jednoduché nebýt rasistou, protože tam prostě žádné rasy nejsou. Tady se to ňahňá tak blízko u sebe, že občas tu černošskou odtažitost chápu. Navíc jich sem dovezli fakt hodně, je jich všude jako much :)

PA 06.08.2010 Big-bang day
Dnešek byl v práci celkem produktivní, napsal jsem pár řádků dobrého kódu a s Manishem jsme pokročili v Urban Security modelu. Zdálo se mi, že i celkem bere některé z mých zcestných úvah. Holt jak jsem měl napsáno na fortune cookie dneska na obědě: Yes, do it with confidence (btw. Čína je snad ještě horší než v Čechách, maso kvalitnější, ale ty omáčky okolo tak sladké, že jsem po dojezení na tu kůkynu ani neměl chuť). Na obědě jsme potkali prof. s Zhengyuem, který měl rock-paper-scissors-lizard-Spock tričko. Když jsme přišli zpět do officu, Zhengyu se přiznal, že neumí udělat Spocka. Samozřejmě se hned spustila diskuze, jestli ho to nějak neznevýhodňuje ve hře, tak jsme si to museli namodelovat a spočítat. Doktorandi jsou blázni asi všude na světě. 
Přes den mam zapnutý Craigslist a koukám na bydlení, občas odepíšu na nějaký inzerát. Zatím nic extra, k Jaredovi se stěhovat nebudu, je to tam opravdu, ale opravdu malé.
Večer jsem si konečně pořídil US číslo, nejlevnější možnost za 60$. Asi na ně ta krize opravdu dolehla. Jako bonus jsem dostal telefon, lehounký véčkoSamsung, asi ho daruju nejbližšímu bezdomovci... Ale i ti tu mají iPhone... Nu, alespoň mohu volat na inzeráty a do autopůjčoven. Busem jsem projížděl kolem Staples center, kam se hrnuly davy lidí, tak jsem to šel omrknout, krom pár set kilo obtloustlých hispánek na jehlách nic zvláštního. Chvilku jsem bloumal centrem, jestli nezajdu někam na jedno páteční zdravotní, ale nějak jsem nenarazil na tu správnou hospůdku, všechno je takové... skleněné, umělé... každopádně to na pokoji jistí druhá polovina Merlot-houby v jugu za dolar pade. 
A proč se píše lizard s jedním Z a blizzard se dvěma? 

CT 05.08.2010 Meeting day
Včera jsem rozeslal pár mailů ohledně ubytování, jestli se nenajde něco poblíž USC. Odpověděl mi Jared, movie maker, který studuje produkci na USC. Pokojík za 650USD, velice mini, ve student housu v poklidné čtvrti cca 10 min od USC, což by bylo super. Nevím, jestli se mám stěhovat, ještě to není úplně ideální bydlení, navíc se mi neozval někdo jiný. Na druhou stranu 23. začíná semestr, takže pak začne být veliká poptávka, proto bych se měl rozhodnout co nejdřív. Největší nevýhodou toho bydlení je společná sprcha/WC, která za mým pokojem. Takže Jared by pokaždé musel přes můj pokoj. Zas bych mohl chodit běhat do kampusu, měl bych to blíž do školy a byl bych mezi studenty. Nechám si to do rána rozležet a uvidím, zatím jsem tak 60% pro moving. Kdo ví, kolik by mi ale strhnuli za bydleni v Mayfair... ach jo.
Ráno jsem si přivstal a byl v officu i se cvičením lehce po osmé. Cesta mi trvá zhruba 40 minut, což je dost. Dopoledne jsme měli telekonferenci s Vincem Konitzerem, prof. ekonomie, rozebírali jsme s ním ten náš problém a zdálo se mi, že nám postup řešení prakticky nadiktoval. Pak jsme šli s prof. Tambem na obídek, ptal se hodně na Prahu a Michala, tak jsem se snažil nonšalantně konverzovat a dělat při tom co nejméně chyb. Uff, pořád ještě nejsem stopro rozmluven. Když taky s nikým nemluvím, tak je to těžké no. Zítra už by se mi mohlo podařit získat pas do sportovního Lyon center, kde je bazén, posilka, stěna, atp. Tam bych i na někoho normálního narazit mohl.
Odpoledne jsem se ještě stavil za Ruong, Číňankou, která se snaží aplikovat psychologii do teorie her. Pořád nedokážu odhadnout, jestli jsou ti lidé opravdu tak šikovní, nebo ten problém není tak těžký, jak se zdá. S modelováním pirátů mi moc nepomohla, uznala, že naše doména je celkem složitá. Pak jsem se byl poradit se Zhengyu-em, který mi důkazy, které jsem nepochopil v jednom článku, načtrnul jen tak od ruky na tabuli. Tak jsem se v depresích sbalil a šel.
Večer jsem šel na obhlídku toho Jared-hausu a pak vyrazil pěšky domů. V Liquer storu jsem se rozhodl pro lahvinku kalifornského Merlotu. Opravdu zklamán jsem si ho o hodinu později naředil Diet Coke a ještě prošel inzeráty bydlení. Víno horší než naše Poezie, inzerátů mraky, ale žádný zajímavý. Buďto drahé, nebo daleko nebo přes agenturu, která chce mraky poplatků. No uvidíme...

ST 04.08.2010 Jů-ví dej
Tak jsem se samozřejmě dneska ráno vydal do Macarthurova (takhle se to píše správně) parku běhat. Fivefingers na betonu nic extra, navíc jsou ty chodníky takové špinavé, tak se člověk trošku štítí a bojí, kdy našlápne na nějaký střep, navíc je i v půl sedmé na ulicích rušno, jak lidí, tak aut spousty. Park jsem si oběhnul, kromě pár pomalých lat-am skoro-běžců, kterým to nejspíše doporučil místní kardiolog ze všude inzerovaného low-cost or free health insurance, jsem potkal ještě pár korejců a pouze jednoho člověka se psem. Což je fakt super, psa tu skoro nikdo nemá. Doma jsem byl za dvacet minut, dost zklamaný, toto běhání mě opravdu nenadchlo. Ve škole nic extra. Manish šel před pátou někam na letiště, tak jsem se sbalil taky  a šel jsem do Jů-ví na bagetku a pak do kina na Salt. Recenzi si odpustím, Angelina jako stará us-ruská double-agentka je dost špatná, polovinu filmu má zhyzděný obličej zabíraný opravdu zblízka, jindy zas čepici přes vlasy, takže vypadá jako po chemoterapii. Nevím, proč to dělá. Kino za 7USD, asi nejlevnější, co tu v LA je, sedačky rozvrzané, pár černoškých obtloustlých dvojic a jeden výměnný student. Klasika.
Večer jsem koukal na nějaké to auto, všechna jsou nad 1500USD, občas levnější, ale bez technické. Navíc je třeba si pořídit CA řidičák, pak registrovat výrobní číslo auta a pak spztku a pak sebe na spztku nebo co. Proces jako blázen, Manish tím teď strávil dva dny. Takže to vidím poněkud slabějc. Půjčovny nějaké jsou, levné úplně ne, ale prý se dá něco nasmlouvat, tak se zkusím jít někam zeptat. Tozn. přes celé LA, moc se těším.
Hned jsem se taky teda kouknul na bydlení, protože jsem z toho hotelu trošku rozčarován, hlavně z toho, že ta cena není zas až tak nic extra a druhnak je to 40 min na USC a ta čtvrť nemá snad jedinou výhodu. Sice je to v Downtown... ale tam se taky nic dělat nedá.
Jinak to jejich low-cost jídlo je fakt humáč, zůstává po tom hrozná pachuť v puse. Taky je zajímavé, že tu prakticky vůbec nemám hlad. A to se mi zdá, že toho moc nejím. 

McArthur Park

UT 03.080.2010 McArthur Park
Probuzení v půl šesté mi moc potešení nepřineslo, tak jsem se rozhodl pro povzbuzení čajem. Uvařit vodu v mikrovlnce není úplná trivka, nicmeně jsem zvolil jako nucleation site pytlík od čaje, takže to vyprsklo jen lehce. Do školy jsem vzal osvědčenou Dash F za 35c, tentokráté jsem už zkušeně vystoupil na rohu Figuroa a Exposition, tedy nejblíže k office, co to jde. Přes den v labu nic moc, prezentoval Bo An (Thajec?) z Uni of Massachusetts, pak jsem šel na obídek (mexican Da Bowl - fazole a rýže) s Jasonem (Vietnamský Texasan), probrali jsme pár věcí s Ruong (Číňanka), pak s Manishem a v půl šesté jsme dali hodinku brainstormingu s prof. Tambem, poněvadž máme ve čtvrtek teleconferenci s prof. Konitzerem. Připadám si tu trošku jako nudle v bandě, snad to nějak uhraju. Zpátky jsem zkusil další bus, dvoustovku, která stavila cca půl míle od hotelu u McArthur park. Na tuhle stranu jsem ještě něšel, ocitnul jsem se ve 100% hispánské čtvrti, samý Dentista, Lavanderia a Computadoras. V parku se povaluje stovka apatických a ušmudlaných low-classů, jejichž mladší odnož hraje fotbal. Na pohlaví nezáleží. Opatrně obejdu park, samotný se fotit individua neopovážím. 7th street mě dovede k hotelu, orientace je zatím všude velice snadná. Ulic je pár, protože jsou dlouhé několik mil a pro většinu nemají jména, takže jsou očíslovány podle vzdálenosti od centra. Zdá se mi, že už tu znám víc ulic než v Praze.
Jinak ten commuting se mi docela líbí, asi jsem jeden z mála, který to ocení. Mají ty busy různě specializované, rychlejší a pomalejší, do práce a z práce, kolem centra, po hlavních bulvárech atp. Navíc sem tam jede i nějaká bílá uklizečka, dneska dokonce padesátnice v kostýmku a Kindlem v ruce, studentů také pár. Jinak i kola tu celkem frčí, hlavně mezi mladými, běhat se chodí hlavně kolem kampusu, po ulicích vidím ráno jen pár bláznů, v tom gridu to jde opravdu těžko. K večeři jsem si zapekl chedar v tortillách, mastné a chutné, asi se poohlédnu po nějaké microwave kuchařce :)


USC Campus

PO 02.08.2010 First day @  USC
No, hlavně že jsem vstal brzo, abych nepřišel pozdě. Po jízdě za 25c busíkem jsem ve stresu vystoupil o dvě zastávky dřív, takže jsem obešel půlku kampusu, který je velký asi jako Praha 6 a dorazil po deváté do Powell Hall of Engineering, kde nikdo nebyl. Naštěstí jim všude fungovala wifi, tak jsem našel jejich sekretářku (Číňanka s MSc z business) Mai, která mě na dvě hoďky posadila do zasedačky. V jedenáct mě vyzvednul Manish, vychrtlý Ind, se kterým teď budu dva měsíce bydlet v jeho office. Během cesty do jeho kanceláře jsme vyčerpali všechny zdvořilostní témata ohledně mé cesty a ubytka, takže jsme mohli zasednout zas k PC, abychom vymysleli další témata, až půjdem přes celý kampus na oběd. Všude mají milion kafeterií, my šli napříč celou Uni až do tak zvané Jů-Ví, neboli University Village, kde je směs Korejsko-Mexicko-Turecko-Indicko-...(doplň půlku Asie) kuchyní. Manish zamířil k indickému stánku i po mé otázce, jestli je to jídlo stejné, jako v Indii. Prý ne. A že na Big Bang kouká. Tak jsem si dal kuře na kari s rýží a Sprite, jako správný Američan. Pak jsme ještě prošli kampusem, který je tedy opravdu pěkný a dali se do práce. Občas se tu ukáže nějaký další student, většinou Ind, nebo Číňan (nebo je to možná Korejec) a když je to běloch, tak je bílý jako stěna. Manish na pláž taky nechodí.
Po šesté jsem to zapíchnul (doktorandi většinou dělají cca 10hodin denně a pak doma, když tedy zrovna není deadline... Ale možná jenom straší...), Manish ještě rozebíral nějaký algoritmus s undergradem, a šel jsem si nakoupit do studentského Grocery Shopu. Vůbec jsem netušil, co koupit, vzal jsem ale nějaké tortily a chedar a pak Buritos Family Pack za tři doláče. Bylo jich tam osm, snědl jsem tři a nemůžu se narovnat. Hrneček, nůž a příborovou sadu  - vše po 1.50USD - jsem uvítal, cena btw. ekvivalentní jedné jízdě autobusem 81, kterým jsem jel zpět. Po cestě domů jsem odolal Baskin Robins a Dunkin Donuts a teď mam chuť na sladké. Jdu to asi zahnat prací, ať se té Indočínské síle alespoň trošku přiblížím. A nebo dam Big Bang :)

Venice Beach


NE 01.08.2010 Venice Beach
Rozhodnutí vydat se kolem druhé odpo na pláž nebylo z nejšťastnějších, ale stejnak jsem neměl co dělat. Opravdu dezorientován z městské dopravy jsem nasedl do random busu směřující na Venice Blvd. Bezdomáč, který se vydával za Movie Makera, mi půjčil důchodcovskou tramvajenku a dolar za bus jsem dal jemu. Dával mi číst ušmudlaný skript úžasného filmu (jak jinak), který jede teď na pláž natáčet. Po hodině a půl jsem vysedl na pláži. Lidí jako much, většina střihlá punkem, krišnou a hippie-flower stylem, tetovaná naprostá většina. Pláž nic extra, prostě dlouhá a moře a písek a budky s lifeguardama. Tak jsem to po pláži prošel tam, podél krámků zpátky (stejné zboží jako na Karlově mostě, jen místo věžiček jsou na obrázcích palmy). Lifeguardkyně nepodobná Pamele si se mnou odmítla prohodit pár slov, že prý je busy watching the sea, i když se nikdo nekoupal. Důležitá ale byla řádně. Asi nejlepší zrnko dne byly bubnující kruhy lidí a tanečníků (někdy obojího zároveň). Podobní Stompům, zaseknul jsem se tam na dobrou půl hoďku. S vidinou nekonečna v busu jsem šel kolem půl šesté na zastávku, jelo spousta lidí. Tam na mě zas vybafla nějaká Phoenix University Humanitariánka, že prý lidi málo komunikujou, že se to snaží napravit, tak už 14 let nepřetržitě mluví s lidmi a že prý dáme rozhovor. Řekl jsem oká, načež vytáhla diktafon za 10USD a půl hodiny do něj povídala. Za odměnu jsem dostal propisku. 

Večer jsem skočil do drogérky, která inzerovala galon mléka za 3USD, koupil jsem tam hned i ty cornflakes a Beef Jerky a šel na hotel. Stále neuklizeno, tak jsem udělal tři sklapovačky na prostěradle, zjistil jsem, že se tam v Ardha Chandrasáně nevejdu, takže jsem šel spát.

LA Downtown

NE 01.08.2010 Downtown
Ráno jsem se samozřejmě vzbudil ve 4, ležel do šesti, pak jsem tedy vstal a rozchodil počítač a tak. Po půl osmé jsem vyrazil do města, resp. Downtown. Ulice ospalé, jediný krámek otevřený, tak jsem si hnedle koupil nějaké to jejich přeslazené mlíko k snídani. Došel jsem na Broadway, hrozná špína, tak jsem šel dál, ani moc nefotil, kina zašlá, všechno zavřené. Až u Church of our Lady Los Angeles jsem se trošku vzpružil, končila nedělní mše, kostel obrovský a zajímavý. Přes vedlejší freeway už leží Chinatown, s New Yorským se nedá srovnávat, ale i tak má své kouzlíčko. V obchodě plném sušených sumýšů jsem si koupil pražený hrášek a vedle mističku a čínskou lžíci na ranní corn-flakes. Po lehké dezorientaci jsem narazil na mraky číňanů vycházejících z First Chinese Baptist Church, které jsem asi trošku vyděsil tím, že jsem se chtěl mrknout dovnitř. Pak jsem chtěl přes další freeway k Dodgers stadionu, bohužel tam už nebyly chodníky, tak jsem to vzdal a přes financial district to vzal domů.

SO 31.07.2010 Přílet
Praha piánko, Moskva nudná, neklimatizovaná, Aeroflot příjemný, mají výborné dortíčky :) LAX velike, imigrační vtipné. Lehká dezorientace při hledání dopravy, pak FlyAway bus na Union station (7USD), pak metrem na 7th Street a pak pár bloků nočním LA pěšky. Mayfair je historický hotel, krásná lobby, pokoje už zašlé. Navíc mají úplně narváno, takže jsem dostal nějaký poslední pokoj, který ještě nebyl uklizený, tak mi poslali uklidit nějakou Iráčanku. Hodná babča, říkala, že bydlení je drahé a pokoj špatný, já bych tu byl celkem spokojen, akorát mě teď nahlodala :) Ještě nechám pár dnů zorientování. Okno do postranní ulice (5. patro), na mrakodrapy nevidím. Mikrovlnka, lednička, malinké sprchoWC. Stolek a lampičky, postel 140. Matrace starší, okno otevířatelné, místo na cvičení také. 

Comments