LA Reloaded














Hypoglykemický hadí Mt. Wilson
Protože jsem v sobotu pracoval a nakonec nejel do toho San Bernardina, vyjel jsem zas v neděli na výběh. Minule jsem se dozvěděl od nějakých Japončíků, že je super začít výběh na Mt. Wilson z Chantry flats a udělat okruh kolem potoka. Což by se mi moc líbilo, navíc by cesta měla být celou dobu v lese. Bohužel je Chantry flats 1700 stop vysoko, takže budu muset na kole zas do kopce.. No, těch tři sta výškových metrů  od metra není úplně zadarmo (je to asi jako ze Sokolova na Podstrání), takže dojedu trošku načatý, navíc mě pořád bolí ten úpon. Je zajímavé, že při běhání vůbec. Jinak nabírat výšku je stokrát snažší pěšky než na kole.
Ani neodpočívám, nastavm džípinu a frčím do kaňonu. Všude už je dost lidí, stihnul jsem to až na devátou (tj. 2.5 hodiny od výjezdu z domu). Rozbíhám se čile, cítím trošku slabé nožky z kola, ale jinak paráda, podél potoka je to ve stínu, a v chládku. Doběhnu se kouknout i na SturtewantFalls (nebo tak nějak) a od nich se odpojuji a běžím prakticky sám. Potkávám skupinku vymakaných běžců směrem dolů, ani si mě nijak nevšímají. Najednou mám 5 km odběhnuto a mam celkem radost. No a pak už to jde jen z kopce, resp. do kopce. Od potoka se cesta zvedá do lesa, z okolí jsem stále nadšen, ale už nemůžu. Dýchám jak čtyrý, mám za sebou hodinu běhu a 4 hodiny od snídaně. Zřejmě mi dochází cukry, tak mam radost, že trošku potrénuji nedostatek cukru a spalování tuků. Akorát mi pořád nejde se rozejít-rozběhnout, dýchám čím dál víc, takže na vrchol tak nějak vyfuním za dvě hodiny, dost vyřízen. Koukám na protein-tyčku (jediné, co mám), má 30g cukru, nic moc... Tak jí dám, akorát mi nějak nejde do sebe natlačit, je mi trošku špatně. 
Tak alespoň vypiju jednu vodu, druhou doleju do vaku a frčím dolů. To se běží parádně, první 2.5 míle znám a na rozcestí, kde se mám odpojit od minulé trasy, dobíhám rozevlátý a rozesmátý. Zde mě Číňanka vyděsí tím, že je na cestě rattlesnake a ať si dam pozor, že na ní byl připraven zaútočit. Nejdřív beru do ruky foťák, pak si to přeci jen rozmyslím a vezmu větší klacek. Opatrně sbíhám, samozřejmě mezi stíny není nic vidět, takže spíš čekám, kdy mě co bodne do lýtka. Asi po dvaceti minutách běhu s malou kládou a po tom, co  málem sejmu cyklistu (který jel kopec teda velmi statečně), obranu zahazuji. Po cestě je celkem dost brodů, občas zklouznu do vody a dostanu křeč do lýtka, cukry dávno došly, o soli nemluvě.
Nakonec se trošku motám v lese a vybíhám u dolního rozcestí, asi půl míle od kola. Dvacet metrů před velkou cestou najednou koukám a pod nohama mám hada. Má tak půl metru, vlní se přes celou cestu do nejbližšího křoví. Další sekundu samozřejmě vůbec nestíhám zpomalit, asi by to stejně nebylo dobré, udělám tak tři skočky po špičkách a poslední krůček došlápnu na jeho poslední záhyb. Snažím se nepřenést váhu, ale mám pocit, že si mě had vůbec nevšímá, další krok se snažím udělat co nejdelší a zvednout zadní nohu, kde cítím asi sto různých typů ušknutí. Doběhnu na velkou cestu a dostanu malý infarkt. Zřejmě to ale nebyl rattlesnake, byl podobný hodně velké černé zmiji nebo užovce, celý tmavý, bez jasného vzoru se širokou hlavou. Google mi ukazuje, že v Angeles NF je (krom black bear, mountain lion a bobcat) gopher snake, garter snake, king snake, ringneck snake a že jediní jedovatí jsou Pacific a Mohave green rattlesnake. Širokou hlavu má jen ten chřestýš, ale zas je často vzorkovaný a hnědý. Tenhle byl tmavý a nechřestil :) Nejpodobnější je asi tomuhle, což je teda zrovna chřestýš...
Rozrušen zkouším bežet posledních půl míle do kopce, ale už to nedám, jsem naprosto vyčerpán, bez zbytečku energie. Takže se doploužím ke kolu, nejde mi sníst tyčinka a je mi trošku na zvracení, takže na kole dojedu těch 10 km k metru, ve kterém málem usnu. Dowtown nějak projedu a doma na mě čeká... KOFOLA! Kterou jsem nevzal do školy, teď je naprosto výtečná - cukry, voda, sůl, opravdu postaví člověka na nohy. Nechce se mi vůbec nic dělat, tak si k relaxu pustím Desperado, abych se jako připravoval na to Mexiko.. Večer dám asi Machette.



Korean BBQ 2.0
Protože tu byl Boštjan pouze týden, chtěl se tu řádně vyřádnit, takže dnes jsme se s Junem domluvili a šli na Korean Barbeque do Oo-Koan. Dorazil jsem po šesté na kole z hotelu, ve špičce rychlejší než všechny busy a většina aut. Přišlo nás nakonec sedm, takže na BBQ celkem fajn počet. Rozhodli jsme se pro All-you-can-eat, abychom nemuseli vymýšlet kombinace a číšníci se mohli přetrhnout. Začali jsme standartními chody, tj. plátky hovězího a žebírka, většina odkostěných. Pak jsme dali několik KOBE Beef táců, pak jsme zkusili Baby Octopus, Beef Belly (ten byl moc dobrý) a Beef Tongue (trošku žvýkavý, ale dal se. Neuzený mi chutná víc). Nakonec ještě trošku marinovaných Beef plátků  a KOBE Outher skirts beef nakonec. Ani jsem moc přecpaný nebyl, kdyby to bylo v Čechách s Mamočkem, Mirečkem a podobnýma, tak ti by si tohle dali nejspíš jen jako předkrm, plus deset pívek k tomu. Celkem zvláštní je, že většina toho masa je úplně přírodní, neochucená, neosolená. Po ogrilování se namočí do sojovky s papričkama a zdatní zabalí kousek do rýžového plátku a to se celé sežvýká. No, dobré to mají...


Sushi a Japanese Beer Garden aneb gurman dilemma reloaded
Vcera po praci jsme jeli s Zhengyuikem do Torrance, kam se ted prestehoval, ze zajdem na sushi a nakoupime par veci v cinskem a japonskem grocery-store. Na sushi jsme zasli do takove male autenticke susharnicky, kde vubec nikdo nebyl. Stary Cinan - ne nepodobny takovym tem opustenym rybarum s roztrhanou siti s malou rybkou v clunu a odevzdanym pohledem - se nam snazil vysvetlit, co je dobre, nakonec jsme zvolili kombinaci vseho mozneho a za deset minut pred nami bylo asi 15 kousku, prevazne Nigiri a par Maki. Dali jsme Abalone (tuhe), octopus (taky tuha), squid (vyborna), halibut, tuna, salmon, macarel (vsechny fajne), sea eel, fresh water eel (unagi :) ), vajckove a jeste dalsi. Stejnak mi asi ale nejvic chutnaji lososove Maki, ktere si davam obcas na USC k obedu. 

Sushi
Dojedli jsme neco po osme, tak jsme rychle vystartovali na nakup. Japonsky kramek jsme nasli celkem rychle, akorat zavirali v pul devate, takze jsme ho jen rychle prolitli. Ale maji tam uzasne veci, koupil bych naprosto vsechno! Asi budu muset na vylet do Japonska... Cinsky kramek mel bohuzel zavreno, tak jsme jeli k Zhengyuovi. Prave se prestehoval, protoze mu prijede z Ciny girlfriend. Je s ni cca dva roky, zhruba stejne dlouho, jako je na USC. Rikal, ze si hodne Skypujou, ze vztah je v pohode. A ze se spolecneho bydleni neboji, ze jsou na sebe pres ten Skype celkem zvykli :) No, byt celkem pekny, takove to typicke pobrezni Melrose Place, nekolik bytovych jednotek z kartonovych zdi (pry stavi lehke domy kvuli zemetreseni... mozna na tom neco bude), vprostred bazen a jakuzi. Jinak Zhengyuovo veci bych myslim nandal do tri bananovych beden a sel pri stehovani nadvakrat, ma toho opravdu malo. Ale na druhou stranu ma sirokouhly projektor, na kterem Need 4 Speed vypada opravdu exkluzivne. Tak jsme trosku zaparili a sli spat, ja na IKEA gauc do kuchyno/obyvaku. Jo, voda z kohoutku se tady pije jen po prevareni, coz jsem zjistil az ted... Ale nic mi neni, tak nevim... A po prevareni navic chutna jeste vic chemicky nez pred.

Vcera taky dorazil na par dnu Bostjan ze Slovinska, jede do San Franciska na AAAI konferenci, tak to vzal pres LA. Prijemne jsme pokecali dneska na obidku a ze vecer zajdem nekam na vecu. Pita zamluvil celkem fancy Japaneese Beer Garden v Downtownu. Vecer ze se tam sejdem v sest. Protoze je znam, tak jsem po seste vyrazel z hotelu. Bohuzel jsem si nepamatoval presnou adresu, tak jsem obesel na Flower street dalsi dve sushi places a po pul dorazil na spravne misto. Jeste tam nikdo nebyl. Vsichni prisli az deset minut po me. No, nechali jsme se prekvapit a nechali si donest vecerni mix sushi (proti vcerejsimu dost slabe), skewers (kousky masa/hub a datli ve slanine ogrilovanych na spejli), krouzky chobotnice, kukurici se syrovo-tvarohovou polevou a hranolky s kecupem. K tomu jsem si dal japonske Kirin pivko, celkem dobre. Louis si jeste objednal Ravioly za 21$, prinesli mu 4 kousky v nejake zelene omacce, tak akorat 4 sousta. No... Prijemne jsme pokecali a pred osmou se rozesli domu. Utrata nakonec byla pres 200 dolaru za 7 lidi, coz na jednoho neni za vecer tak strasne (asi uz si zvykam, protoze je to hodne), ale kdyz vezmu, co nam prinesli, tak za 3500 to rozhodne nebylo... Nejak se mi do tohoto 15%tip-5$beer-20+$entree restauracniho schematu nejde prizpusobit... 

Malý český Tarahumara na Mt Wilsonu
Ráno vstávám nakone v šest, v pět se mi moc nechtělo. Beru zase Gold Line na Union Station a po půl osmé jsem v Pasadeně. Už se zase dělá vedro, tak na kole jedu rychle 5-6 km k Mt. Wilson Trail. Bohužel mě pořád bolí ten úpon, takže do kopce to jde ztuha. Vyběhnu pomalinku, sluníčko už vyšlo. Ale cesta je fakt krásná, zatím do kopce tak středně, takže pomalu běžím, i když bych asi možná rychleji šel. Snažím se pít, ale potím se jako blázen. Lidí je kolem celkem dost, jdou nahoru i dolů, všichni hrozně milí, uhýbají, zdraví se. Typičtí amíci: jak o nic nejde, pohostinností by se přetrhli :) Začínám přecházet v prudkých úsecích do chůze, ale stejně to pořád jde. Orchard Camp je celkem blízko, na Mt. Wilson 3.5 míle. Odtud to ale začíná být peklíčko. Prudké, keře, tráva, písek a VEDRO! Nechci nic jíst, tak se nějak škrábu nahoru. Nakonec mi to trvá asi 2 hoďky. Samozřejmě mi Sportstracker ztratí signál, takže poslední úsek nemám nahraný. Nahoře dám vodu a hot dog s hnusnou hořčicí a zas frčím do té výhně. Dolů to jde fajně, ale nohy už dost cítím. Dolů seběhnu dost dehydrován, i když vodu mám. Akorát se při běhu dolů nedá pít, dost to žbluňká :) Dam Powermax, dojedu za půl hoďky k metru a pak už další standartní hoďku domů.  Nakonec to dělá pěkných 1300 metrů převýšení tam a zpět, celkem 3 hodinky. Ale ultra-runner ze mě asi nikdy nebude :)
Pod vrcholem jsem potkal jednu afro-američanku středního věku, celkem v kondičce, říkala, že zhubla za půl roku 60 pounds. Dost tu člověk vidí tlustých lidí, jak se snaží zhubnout chůzí s hůlkama po chodníku, pokročilejší jsem potkal i na dolním úseku trasy. Ale tahle černoška je první, které se to viditelně podařilo. Po cestě dolů se ještě zastavím se skupinou mladíků/černochů, udělali si u vyschlého potoka piknik (ne, nějaký čůrek na ovlažení nohou tam tekl). Úplně udivení, na co trénuju, když říkám, že for fun, tak nechápou. Na předloktí mám telefon s GPS, tomu se taky hrozně diví, i když mají iPhony. Čechy neznají.

Best Tacos in TijuanaTijuana by day and night = Liquor-Viagra-Tacos
S Greyhoundy to prostě vzdávám. Objednám si místenku na osmou, že ráno nikdo nepojede. Samozřejmě lidí jede spoustu a autobus přijede po deváté a pak staví v každé díře, nabírá hrozné zpoždění a do San Ysidra se dostáváme asi kolem půl druhé. Naštěstí jdou hranice přejít jako nic a za chvilku jsem na hlavní třídě. Hotýlek je u hlavní třídy, něco mezi hodinovým a jednonočním, ale tváří se celkem přívětivě. Pokoj dostanu uprostřed. Jako že mám dvě okna, ale do chodby, klimatizace žádná. Rychle utíkám, než se začnu ještě víc potit. Rozhodnu se jít menšími uličkami k hlavní třídě la Heroes, která je z poloviny zabarikádovaná kvůli večernímu koncertu. Potkávám Ozého, který má svačinovou pauzu a korzujem místním shopping mallem, který se od těch Amerických snad ničím neliší. Pak se rozejdem a já jdu dál k sochám podél hlavní třídy, ale zjistím, že mě vlastně vůbec nezajímají, navíc jsem zas od rána nejedl a už jsou asi čtyři. S jídlem to prostě neumím. Tak to střihnu tak nějak diagonálně k La Revolucion, po cestě však narazím na Open Market, tak se zastavím a zkusím koupit Chia semínka :) Úspěšně najdu, beru jich půl kilka a hned se vedle posadím k takovému bufíku, objednám si 2 tacos, ale paní mi samozřejmě přinese jejich specialitu, Huarache. Není to špatné, taky mam hlad jako blázen. Dobře posilněn a obdařen spousty díky atd. se vydám prozkoumávat market dál, mají spousty zajímavých věcí. Nakonec se zadrhnu u sladkostí a koření, a koupím pár dárečků pro babi ;) 
Rozradostněn dorazím na La Revo a nakupuji dál, trošku Tequilky a nějakou cetku, zas ale nechci kupovat moc věcí, na jihu bude výběr vetší a cena daleko nižší. Ve smlouvání mi moc nepomáhá tlustý amík po operaci, kterýmu uřízli celý žaludek a teď si tu kupuje košile o tři čísla menší, že děsně zhubne. Manželka je otrávená, tak jí prodavač nalívá nějakou domácí mandlovou Tequilu, která není vůbec špatná.
 Obtěžkán dorazím a hotýlek, odložím vše krom foťáku, peněženky a pasu a v sedm vyrážím do toho ruchu. No babi, ty dál raději nečti. Jak sluníčko zachází, tak prostitutky a nahaněči vychází. Na hlavní ani tak ne, pak se ale nějak ztratím a za kostelem narazím na nejživější třídu, jeden taco stánek a 5 slečínek na pár metrů chodníku, do toho spoustu Mexikánců, kteří slídí a vybírají, popřípadě se posilňují na večer. Většina holek je dost tlustá, občas i nějaké pěkná, ale je mi blbý je očumovat, navíc s tím foťákem v ruce jsem tak trošku na očích. Ve fivefingerech se chodí dobře, ale jsem dost utahaný, tak se rozhodnu někde spočinout a dát pivko, což je dost obtížné, protože všichni nahaněči mi s hesly "I know what you want amigo, I know what you need. I introduce you to my sister" mi neřeknou, kde je možný si dát pivko bez holky na klíně. Nakonec se ptám takových starších typů, odkážou mě na El Torito, což je taková diskárna s výhledem, takže sednu na balkónek a dám si Coronu, pro žízeň jí vypiju jako nic, tak dám ještě jednu. Seděl bych, ale samotnému je mi to blbé, navíc už je tma, tak jdu udělat pár fotek ještě v rozumnou dobu. 
 Hezký holky z ulic zmizely, zbyl jen pneumatický zbytek syčící něco mezi pšt a či-čí. Projdu ještě kolem těch nejvyhlášenějších night-clubů na světě (jak mi místňáci tvrdí), s jedním si dám super Taco, kterým si pokecám kraťasy, a protože kontakt s místními začíná být čím dál taktilnější (když se na holky nedívám, tak mě tahají za ruku do nejbližších dveří, spolu s nimi i chlapi), vracím se raději na hlavní. Tam jdu ještě na jednu Coronu s takovou partou potulných Amíků. Popravdě jim ale rozumím míň než okolním španělsky, nakonec jdou do nejbližšího klubu, kde je každému přidělena jedna holka. Když tu mojí zklamu větou no sexo, yo tengo girlfriend, říká, že trabajo moc nejde a že živí dvě ňina. To mě zamrzí, objednam jí drink a necham jí, ať se teda věnuje o dost opilejším a přítulnějším Amíkům, se kterýma si užije-vydělá zjevně víc, a jdu spát, víc asi ani zažít nechci. 
 
 Comic Con baby
 V neděli si dám budíčka na sedmou, noc docela jde, tak ráno vstávám svěží a po osmé jsem i s frontou na hranicích na americké půdě. Kupuji celodenní pas na tramku a frčím v narvaném vagónu do San Diega. Vystupuji s davem u Convention center. Lidí fakt brutálně hodně, trošku okouním, snažím se dostat dovnitř ale bez Badge (150USD na 4 dny) to prostě nejde. Probrouzdám venek sem a tam a trošku zklamán to vzdávám. Kouknu na přilehlé atrakce a zapředu řeč s černým Alexandrem, pokecáme o Americe a Evropě a pak fičím k Balboa Parku. Míjím ještě Horton Palace, kde si uvědomím, že jsem zas od rána nic nejedl, tak si dám bagelík rozpečený se spreadem a hlavou mi začne vrtat ten Comic Con a strategie, jak se dostat dovnitř. Nakonec se vydám zpět a chytám lidí, kteří jdou od centra. Je poslední den a mnozí odjíždí domů. Hned první, Amanda Miy-něco-něco mi dá svou badge. Je na ní napsáno její jméno a velké W. Tak si říkám, že zkusím ještě chlapy. Po dvaceti marných pokusech si všimnu, že W mají na badži i muži a že to zřejmě znamené Week :) Takže si vyberu dav a v jeho prostředku pluji dovnitř, jména si nikdo nevšímá. Vevnitř nátřesk, bohužel do hlavní budovy je několikahodinová fronta a já stihnu jen tu vedlejší. Ale myslím, že i tak nářez. Lepší se kouknout na fotky. Ve dvě se upotácený doplazím ke Greyhoundu. Ve zkratce: Tequila se do busu brát nesmí, nakonec ukecám ochranku (neuvěřitelné!) a v sedm(!!!) konečně jedu dom, bohužel nespím, černá babi vedle mě je více než zajímavá na small-talk. Takže tříhodinovou cestu prokecám, v LA chytnu poslední bus a hodná řidička mě vyhodí jen pár bloků od hotelu. Domů skoro běžím, jsem z tý Tijuany nějaký rozrušený a všechno vidím děsně nebezpečně. Doma nejde net, tak padnu a spím. Uff.


CalTech a Chicken soup
Dnešní den byl o něco pestřejší než obvykle. Po obídku (mých oblíbených salmon sushi rolls) jsme vyjeli s Manishem do Pasadeny na Caltech,  kde jsme měli potkat Tracey Ho, Čínanku, která se věnuje information-theoretic coding v počítačových sítích. Holčina hrozně vstřícná a nadšená, ve svých cca 30-35 letech má tak polovinu citací jako Milind, takže celkem šikovná. Probrali jsme s ní, co jsme potřebovali a pak šli na prohlídku legendárního campusu, jestli nepotkáme Sheldona nebo Raje. Dali jsme kafčo v Red Door Cafe a povídali o různých možnostech, jak vydělat mimo akademickou půdu nějaký peníz, protože s profesorskými platy je to všude stejné :) Po cestě zpátky se řeč stočila na rodinu a ženění, které Manishovi budou domlouvat rodiče, až se vrátí do Indie. Docela vtipné, ale myslím, že jsme si celkem rozuměli, něco na tom jejich systému je. O sexu Manish povídá taky celkem otevřeně, stejně tak o kastách, hovězím a yoze. Nakonec mu ukazuju ten indický tanec na tyči, on mi to přebíjí yogou na provaze. No vtipné odpoledne, poněkud prokrastinační...

Večer jsme byli domluvení s Junem a Mattem na véču v Korea Town, po sedmé jsme se sešli v Jook Hyang, abychom okusili jejich proslavenou chicken soup. Přinesli nám klasicky spoustu Kimchi a dalších serepetiček, které jsem si oblíbil už loni, ještě před jídlem, opět vítězí medové brambory a k tomu nakládané hovězí s česnekem. Polívku přinesou za chvíli a je v ní celé kuřátko, nadívané rýží stroužky česneku a na konci jednou datlí. Vše se jí kovovýma hůlkama, na které už jsem celkem zvyklý, polévka normoš lžící. Vařený česnek je vynikající. Nějak to kuře zvládnem a necháme si k tomu ještě přinést Bakseju, výborné jako-víno, které určitě musím dovézt. Večer super, pokecáme o paření Stracraftu a Worldcraftu na střední, všude je to stejné. Jun si libuje v Becherovce, našel tady Liquor Store, kde jí prodávají, spolu s další stovkou různých likérů z celého světa. Tak že tam určitě musíme někdy zajít. Po tmě pak jedu na kole domů, nejdříve přes zapadlé korejské uličky, protože na hlavní je ještě pořád provoz, i když už je tma. Pak Korea z níčeho nic přejde do Hispánie, všichni vyprsení na ulicích, halekající na mě i na jiné, všude hraje hudba a tancuje se. Škoda že ve skupině není žádný Mexikánec nebo něco takového, to by ještě byla větší sranda. Uvidíme o víkendu, jak to dopadne...


A look back (I've started behind the mountains). Elevation cca 1200m.
100 miles trip
Tak samozřejmě mi hlavou vířilo spousty věcí, které sem musím napsat, teď nevím žádnou. Každopadně asi takhle: (1) vyjet s desetikilovým batohem a těžkým kolem do dvou tisíc od moře není žádná legrace, (2) vedro strašné, (3) nemám na kole natrénováno, (5) v Angel NF rozhodně žádný 50k závod neběžím a (4) zpětně se to utrpení zdá takové otupělé, ale popravdě nevím, jestli to stálo za to. 

No, ráno v šest vstávám, v sedm vyjíždím a v osm jsem v Pasadeně, připraven na výlet, plný nadšení a očekávání. Bohužel mě čeká ještě hodinka příměstkými čtvrťmi do Azusy, odkud konečně a nedočkavě po deváté začnu stoupat San Gabriel Canyonem. Zatím kopce halí roztrhané mraky, to je dobré. Pro jistotu se namažu a nechávám jet profi cyklisty před sebou. První dva rezervoáry jsou pěkné, sil se zdá býti dost a kopec celkem ok. Za druhou nádrží se kouknu na GPS, zdá se mi, že jsem nastoupal už celkem dost. Zjistím, že jsem asi po dvou hodinách vyjel cca 300 metrů a jsem v pěti stech. No, to bude ještě výlet. Sluníčko už krutě pálí, tak si dávám mazání a sním jednu tyčinku. Dost mě bolí zadek z batohu, je prostě těžký. No, za nádržema teprve začíná stoupání a já dostávám krizi. Nedokážu vydržet v sedle ani míli a pořád sesedám a snažím se nějak rozumně si upravit batoh a vymyslet posez na kole. Co je dobré, mají mílovníky hrozně často, prakticky po 200 metrech, ale zároveň nepravidelně, takže je to pokaždé překvapení, kolik člověk ujel, resp. neujel. Myslel jsem, že nejmenší tác nedám, naprostou většinu kopce ale jedu na 1-1, svaly mě nebolí, ani nějak extrémě nedýchám (teda, na moje poměry), ale je to celé takové protivné, že se mi vůbec nechce. Mumlám si, že cestování je o čekání a tak čekám, kdy už budu nahoře. Občas mě něco předjede, zdravím a snažím se jakž takž tvářit. Pak zjišťuji, že mám hlad, akorát se mi vůbec v tom vedru a zadýchání nechce jíst. 
Probably waiting for someoneNatlačím do sebe dvě tortily se sýrem a jedu pomalu dál. Opakovaně se utvrzuji v tom, že to byl nesmysl. Dojíždím ke konci cesty, který mám poznačen v mapě, od něhož jsou dvě míle ke Crystal Lake Cafe. Do kopce. Vůbec se mi tam nechce, bohužel mi nejde moc odpočívat, protože mě postávat nebaví a sedět moc nemůžu.
Vydrápu se do Cafe (což je zároveň campground) a vůbec nevím, co si dát. Nakonec koupím studenou Gatorade a nanuka. Jenže dostávám zimnici, takže je mi z nanuka dost zima. Nějak to tam skoušu a jedu k jezeru. Jezero je zničené od požárů, do vody se dostalo hrozně popela a celé se zaneslo řasami. Dobrovolníci se to tam snaží hráběma vybírat, ale připomíná mi to babku Kováčovou s třešněma - hlavně aby se něco dělalo, ale moc smyslu to nemá. Chvilku zkouším sedět, až tam málem usnu. Jsou asi 3, tak tam držím do 4, protože mám pro dnešek cíl splněn, není kam jít a navíc je VEDRO! Po chvíli se zvedám a rozhoduji se jet dále za uzavřenou závoru, kam až dojedu. Týpci mi radí, že po cestě je spoustu camping groundů a že je po pár mílích vodopád, kde můžu nabrat čerstvou vodu. Super! Po pár mílích ve svahu sutí šustí takový čůreček vody, ze kterého čepuji několik minut půl flašky. Popojedu dál, kde je kousek od cesty takový plechový přístřešek (i.e. plech na čtyřech tyčkách), kde zřejmě občas někdo přespí. Moc se mi tam nechce, že to je dost viditelné. Pak si říkám, že asi neviditelný camping ground nezahlédnu, ale stejně ještě zkouším lesík na takovém výběžku (jinak všude kolem srázy, na nic rovného to nevypadá). Nakonec nacházím krásný plácek a tím dnešek končím. Akorát, že je půl šestý, já jsem za chvilku vykempený a nemám co dělat. Tak se najím, a lehce napiju, na večer mám 0.6 litru vody. Ještě epesně hodím jídlo na větev, z medvědů mam přeci jen trošku respekt. 
Nakonec trávím večer focením, brouzdáním fotek, čtením starých SMSek atp. V osm zalehám a zkouším zavřít oči. Zřejmě jsem si ustlal na nejrušnějším kousku parku. Pořád, ale pořád tady někde něco chodí. Tu sesuv, to praskání větví, tu na mě spadne něco z boroice. Taky je úplněk, všude samý stín. Takže do půl jedenácté konstruuji scénáře použití nedalekého klacku a hrstky kamenů, do toho bojuju se spacákem, abych nebyl přikrytý a zároveň mě neštípali komáři. Takový overconstrained constraint satisfaction problem. Nakonec asi usínám nervovým vyčerpáním, s budíčkem na pět třicet. V noci samozřejmě nikdo blíž nepřišel, všichni se v těch křovích báli. V jednom mám ale jasno, John Muir Trail sám nejdu, ukousal bych se tam strachy :)

Ráno se probouzím tak nějak pokorně, že to holt nějak dojedu a bude. Kupodivu, teplota prakticky stejná jako večer, asi země ani nestihne přes noc pořádně vychadnout. Dvě tortily/šunka/sýr k snídani a před šestou jsem ready to go. Začínám pomalinku, na včerejších 1-1 a 1-2 převodech. Po chvíli se rozjíždím a odvážím se dát i 1-3! Vtipně za zatáčkou najdu onen vodopádek (na mytí by nebyl, ale alespoň bych se mohl večer dopíjet), takže načepuji studenou a snažím se co nejvíc dopít. Pak odevzdaně jedu dál až k závoře u Agel Crest Hwy, kde mě chytnou první paprsky slunce. Poprvé od nádrží se pousměju, že ten bolavý zadek možná i stojí za to. Po hladkém asfaltu se jede dost jinak, zřejmě je i sklon vozovky menší. Vložka: Zřejmě mají pro danou třídu silnic předepsaný maximální sklon, který dodržují. Ignorují většinu sedel a přírodních oblin/strží/hřebenů, silnice prostě buď stoupá, jede rovně nebo klesá v přesně předepsaných sklonech. Používal jsem 3 rychlosti (oblíbenou 1-3, 3-5 a 3-7), zřídkakdy něco jiného. Resp. nezřídkakdy 1-2 či 1-1, ale to nebylo změnou sklonu :) Takže je silnice řekl bych dosti prediktabilní, mezi kopci do nejvyššího sedla, pak dolů svahem do dalšího sedla a pak zas nahoru atp. Mnoho bolestivého času v sedle mi dalo možnost dospět k úvaze, že je to tím, že silnice nenásleduje žádné historické cesty, byla buldozerem prostě probourána svahem (a taky tak vypadá). V Alpách existovaly cesty většinou cikcak do sedla, kde se rozbíhaly někam dál, sledovaly potoky atp. Později byly některé nahrazeny silnicemi. Tady se nic takového zřejmě nedělo. Protože kdo by taky kolem Los Angeles chodil po horách. 
Jinak les kolem je opravdu v drsném stavu. Hořeniště už hlma nehalí, ale muselo to teda být něco, jsou to míle a míle zpustošeného lesa, který nevím, jestli se v tomhle vedru ještě někdy zmátoží. Navíc by mě zajímalo, jak k vysychání půdy ještě přispívají zčernalé kmeny stromů, které budou okolí zahřívat o dost více, než živé stromy. Míjím pár mini středisek na lyžování (sjezdovky vypadají dost prudce) a pak už konečně pár sjezdů dolů. I když je kolem osmé, deváté, tak mi při jízdě dolů mrznou ruce, oblékám Klimatex a jsem jak v peřince. Po delším sjezdu míjím ceduli Elevation - 6000 feet a pak už jen samá pozitiva. V opačném směru přibývá dost motorkářů, které plně chápu, silnice je dokonalá. Občas nějaké to Lamborgini, Poršátko, zatím pouze samotní chlapi bez chickas, na ně je asi příliš brzy. Dojíždím k prvnímu civilizačnímu kousku v podobě motorestu, který je obklopen motorkami. S kloboučkem a ušmudlaným tričkem pokapaným od šlahounu hydrovaku ani nestavím a rychle jedu dál. Po chvíli se začne nořit Mt. Wilson, kam jsem se včera večer zapřisáhnul nejet. No, tak jasně že tam musim vyjet. Akorát mě začíná píchat nad levým kolenem, zřejmě si už trošku přetahuju šlachu/sval. Vložka: Když si člověk vezme, že i kdyby měl na kole nulovou zátěž, tak minimálně zvedá váhu svých vlastních nohou. Tím pádem: čím větší frekvence, tím se víc nadře. 
Getting even more hot!Bohužel nedokážu šlapat pomalu s větší zátěží, protože šlaška trošku zlobí. K rozcestí na Mt. Wilson dost do kopce, navíc přihořívá. Takže se namáznu, vyhrnu rukáv a 4 míle k antenám dojedu tak nějak s odevzdáním, plynně přechazející mezi 1-3, 1-1 a zpět. Vložka: na Mt. Wilsonu jsou antény všech televizí. Takže kdyby se něco stalo, celé LA je bez televize. Možná by o tom mohli natočit film podobný Doomsday či tak něco. Na konci silnice je observatoř a krásná vyhlídka, která přehlíží San Gabriel Wilderness. Pokochám se a zapředu řeč s navlečeným černochem, který mi radí, ať dolů jedu po service road, že to je taková silnice přímo dolů. Haha. Silnice se mění po pár set metrech v prašný trail, přerušený jednou závalem. Mám strach o své kolo z rukou Mexikánce, řetěz mu cinká o rám až nebezpečně hlasitě. Navíc kopec pouze zadní brzda neubrzdí, takže brzdím neustále oběma, což se v zatáčkách občas vyznačuje smykem předního kola, na kterém se binká spacák a tudíž jeho manévrování není nejjemnější. Nakonec je cesta završena souborem rigolů a skupinou japonských turistů, kteří nechápou, že je potřebuju předjet. Potkávám nicméně dva cyklisty jedoucí nahoru. Klobouk dolů. Vynořím se zaprášený na silnici nad Pasadenou, akorát vysávám vak a dojíždím posledních pár km na metro. 
V downtown rušno, snažím se použít GPS k nalezení Panda Express, poněvadž mam nutkavou chuť na Bejjing Beef, bohužel mě opakovaně dovádí na zcestí. Takže prchám do hotelu, kde si smotám nějakou tu tortilu. Myslím, že mám na pár dnů kola dost a s vícedenními výlety bez brašen také končím. Ale možná to nebylo zas tak špatný :)

Pátek
Hm, ráno jsem začal podrobně studovat mapy kolem San Gabriel Canyonu a hrubé vzdálenosti jednotlivých stanovišť. Není to kousek. A taky trošku do kopce. V některých sedlech budu přes 6500 stop (on totiž Mt. Wilson je takový předkopec, nejvyšší je San Antonio, který má přes 10k stop). Navíc se mi zdá, že tam nebude moc vody. Resp. voda nějaká ano, ale prý tak nepitná, že je v ní zakázáno plavat. No... Dále výskyt medvědů, automobilistů-závodníků, opilých řidičů a několik sesuvů půdy po nedávných bouřkách. Část C-39 je zavřená. Ke Crystal Lake ale průjezdná. Mému Schwinn Ranger kolečku za necelé dva tisíce se viklají řidítka, tak jsem je dotáhnul v nedalekém obchodě a koupil ke své malé dušičce jednu náhradní a k ní pumpičku. Lepení neprodávají. Spacák se rozhodnu přidělat před řidítka nějakou šňůrou, nejspíše to vyřeší druhý největší vynález lidstva - duct tape. Tak trochu mi to připomíná výlet stodvacítkou do Dolomit a začínam mít větší pocit nejistoty než při cestě do Tijuany. Večer koupím ve Food4Less trochu sýru, trochu salámu, pár tortil a cookies. A na večer k balení jedno pivko, které chutná jako Gambrinus 8°. No, hlavní je, že mám s sebou hydrovak na Sauvignon Blanc a Victorinox ostrý jako břitva...

USC Campus round
Včera po fotbálku (hrálo nás celkem 8, jako že i David Kampe, jehož články pravidelně sleduji) jsem se rozhodnul, že si dám ještě pár koleček kolem USC, protože jsem občas viděl někoho proběnout. Říkal jsem si, že to bude kousek, nakonec se ukázalo, že jedno kolečko ma cca 3.2km, takže to neni úplně k zahození a 4 kolečka by už byla znát. Akorát je blbé, že se běží vně komplexu, takže normálně po chodníku vedle jezdících aut (a člověk si může vybrat, jestli bude běhat proti autům, nebo po směru, ale většina běhá proti autům. Jestli chtějí, aby jim bylo vidět do obličeje, nevím). Večer Spartacus a došlá pošta (další Hofstadter a Denett, zatím asi vše... teda, ještě Born to Run :) ). Dneska míting s Rahul Jainem a Bhaskarem Krishnamacharim. Uff, samej Ind, skoro jako u nás cikán... akorát zdejší cikáni jsou o dost chytřejší než zbytek populace. 

Bizoní křídla
Včera po škole jsme se sjeli s Fuchsičem na půl cesty mezi našemi sídly, to jest bílým Culver city poblíž Beverly Hills a hispánským Downtownem, a zašli jsme na křidýlka do Buffalo Wings. Netušili jsme, že právě na půl cesty se složení mixné do černé menšiny, zde devadesátiprocentní většiny. No, jako jediní bílí jsme si sedli na zahrádku ven, dali si pivko a 18 křídel (fakt malinký). K tomu zas mraky nějakých omáček, hranolky a tak. Nu nic extra. Fuchsič tu programuje pro nějakého týpka za celkem slušné peníze v celkem slušném mrakodrapu. Prý že za profi stránky se účtuje 12k USD a za správu hotelového systému tak nějak podobně. No, asi není špatné občas dělat dělničinu a ne vědu...


Weekend v Santa Barbaře
Protože  je tam pohodička a jede tam AMTRAK cca 2 hodiny, rozhodli jsme se s Marie vyrazit tam. Vlaky mají teda dosti moderní a zaměstnávají asi třikrát víc lidí, než je třeba (baggage check-in, průvodčí u každého vchodu do vlaku a pak uvnitř, jeden kontroluje lístky, které se podepisují, druhý přiřazuje sedadlům místenky, aby věděli, koho odškrtli. Vytváření zaměstnanosti jim jde dobře - po cestě do práce minu pět chlápků na pěti křižovatkách, kde je All-way stopka. Kdyby náhodou došlo k zácpě, tak aby to tam vyřešili). V Santa Barbaře hostel naproti nádraží, dva bloky od pláže, zatím velmi dobře. Cena přes 40 dolarů za dorm... velmi špatně. Ale co se dá dělat, pak tu jsou už jen dražší chatky. Hostel ale jinak narvaný k prasknutí. 
Vprostřed pláže je obří molo s pěti restauracemi, které prodávají předražené humry a další brunch (jak Marie tvrdí, vymyšleno pro lidi, kteří šli brzy do kostela a mají po mši hlad nebo pro lidi, kteří den před tím tak pili, že vstali až na jedenáctou). Nakonec naštěstí rezignujem a jdem mimo molo na Santa Barbara Burger = maso-zelenina-avokádo-slanina-houska. Rezignuji na mou nechuť jíst rukama a holt to jím poamericku, zapatlán od ucha k uchu Heinz kečupem. K tomu samozřejmě hranolky, ty jsou ale ze sladkých brambor a celkem dobré. Tímto se ve mně budí loňské pohrdání americkým rádoby-gurmánstvím, ale co se dá dělat, tak to tu prostě chodí. K tomu lehce předražené vínečko (Syrah z Napa), které je teda špičkové.  Plážový výlet, pak podél útesů doztracena, příliv, útěk, racci, pelikáni, spáleniny a  třicet deka mexických Enchiladas k večeři. A protože mají nabídku asi deseti Tequill, tak podlehnem. Přinesou nám "1800" Reposado i s Margaritou, chuť naprosto výborná. Na hostelu se lehce převlíknem (resp. já ne, fivefingery a kraťasy to jistí) a jdem ještě na pivko do nedalekého baru, já jsem ale dost přejetý a popravdě se mi už nechce mluvit anglicky, tak navrhuju návrat, který je skepticky přijat :)

Ráno vstávám před sedmou a natěšený jdu běhat! Na pláži je kupodivu trošku větrno a ne zas takové horko, takže sice běžím do půl těla, ale musím dost rychle. No, běžím od mola na obě strany, vyhlížím, kde bych mohl cvičit a narazím na stadion, kde jsou ostatní blázni. Schody v hledišti ideální, dál par koleček proložených sérkami cviků, k dokonalosti chybí ještě pár asán mezi palmami na trávníku, do takového kýče ale už nejdu a běžím zpět na hostel. Všichni ještě spí, takže jsem na snídani první. Toust a kafe. A pět džemů. Nějak to namažu, do kafe 4 cukry, aby člověk přebil tu Starbuck chuť a venku na terásce si zapisuju do deníčku. Občasná lehká konverzace se točí kolem zdejší univerzity (neurobiologie) a včerejšího (pro naprostou většinu rozmazaného) večera. Marie se vykutálí jako jedna z posledních, já mezitím půjčím kola a jedem podél pláže sem a tam. Nikde nic extra, krom mola  poloumělé pláže s perfektníma lavičkama tuleněm, nejspíše lehce před umřením. Ještě projedem město. Taky nic  moc, 10 šušňů za kolo pryč a musí se na obídek. Navrhuju FF (jako fast food) pizzu, poněvadž už jsem z toho veškerého vymýšlení dost unaven. Pak ještě obhlédnem promenádu s historickým kinem a jdem na pláž, kde je výstava umění, prakticky stejná jako loni. V dost pomalém tempu ještě dáme kafčo a protože jsme oba dost spálení, už se jen tak hodinku poflakujem a pak ve vlaku vytuhnem až do LA. Marie vyzvedne naštěstí brácha a mě hodí do hotelu, kde na sebe nanesu vrstvu Nivey a v dusnu usínám. No, příště asi sám, nebo minimálně ne tak na dlouho, sice jsem vyrelaxovaný, ale dalo se tam toho stihnout asi tak pětkát víc. 

St
Dneska ve 4:33, do školy na osmou, konečně se vrhnu na tu sí´tovou bezpečnost a něco udělám. Po obědě něco načnem z Manishem, vypadá dost unuděně, už je to tak X-té téma, na které aplikujem zas nějakou variaci napsaných algoritmů. Nu což. V půl čtvrté přijde Milind a jdem na mobilní meeting, tj. přes kampus do Starbaku na kafčo. Milind je ve stresíku, nelíbí se mu motivace a to, že se nevyznáme v doméně. Nahodí pár profesorů, se kterýma se máme setkat (ach to USC) a pak se shodnem, že možná začnem pracovat na jiném problému motivovaném deep packet inspection v bankách, kde mu scénář přijde přirozený a motivace jasná, navíc je problém komplikovanější a použití teorie her jasně obhajitelné. Nu uvidíme. Po škole jedu domů trošku oklikou, bohužel na nic extra zajímavého nenarazím. Některé ulice jsou pěkné a plné obchodů a ruchu, některé špinavé, smradlavé a plné mexikánců nebo znuděných černochů. Asi na žadný poklad v okolí downtownu nenarazím. No, safety rating je 0.5 z 10, nelze čekat žádné zázraky :)

Úterý, první školní den
No, ráno standartně vstávám před pátou, zevlím doma asi do devíti, protože takhle brzo ráno tam určitě nikdo nebude. Na kole je to do školy naprosto super, cca 15 minut, malýma uličkama, musím pouze přes Pico a Venice blvd, ale i to jde, takhle po ránu. Ve škole samozřejmě nikdo není, tak jdu do Ronald Tutor Center na první dávku kafe. Kolem desáte přichází Manish, Pita má dneska obhajobu minima, tak mu jde pomoct chystat věci, já se přidám a už mi to přijde jako za starých časů. Kolem jedenácté přichází ostatní, Zhengyu ostříhán, Eric stále stejné děcko a Rong se už nějak otrkala a všem klučíkům tam tak nějak velí. Zatím nemám kde sedět, tak povídáme, pak Pita teda śpěšně obhájí, tak mu pomůžem dojíst zbytky muffinů a Starburst a jdem na obídek, jde s námi i Tambe, který - jak se mi tak zdá - je ke mně nějaký zdrženlivý. No, odpo nastavuji počítač a v pět to balím, projedu se kampusem, kde je liduprázdno - až na pár skupinek letních škol - a frčím domů. 

 
Independence Day 4.7.
Hm. Ráno líné, včera jsem kvůli tomu spaní nějak nekoupil mléko, takže šugr'ous zas nasucho. Nechce se mi ven do toho vedra, koukám, že do Santa Moniky je to po Venice Blvd asi 20km. No, stejnak nemám co dělat, takže se mažu dětskou třicítkou, že jsem celý bílý, beru si vodu a vyrážím. 20km městem je FAKT daleko. Jakože fakt, protože semafory na gridu nemají zelenou vlnu a i kdyby měly, tak jí mají nastavenou pro auta a ne pro týpka, který jede k moři, sice z kopce, ale proti větru a se sluncem v zádech (na krku). Takže úplné piánko to není. Hlavně se nikde nemusí zatáčet.... To je fakt město... Dojedu na Venice Beach, projdu cetkama (zdají se mi trošku lepší nežli loni) a pak po beach ride následuji houfy k Santa Monica Pier, na kterém po loňských davových zkušenostech ani nezastavuji. 
Jedu dál a poněvadž jsem dal k snídani Californication, snažím se najít Santa Monica stairs, kde běhá Hankovo právník. Dojedu po Pacific drive k rozhledu a tam mě odhalená mužská těla a růžové nátělníčky navigují mezi palmové vilky a nenápadné schody s nápadným houfem ... ehm ... sportovců. Yelp popisuje schody dokonale. Trošku nejdřív okouním, pak hodím kolo ke značce a sejdu je dolů. Tam potkám párek za horizontem, který tu jako dělá ten workout a jsou děsně pyšní, že trénují na nejznámějších schodech na světě. Tak jim říkám, že u nás takové vedou z metra, ale že tyhle jsou určitě děsně prudké, na což mi samozřejmě horlivě kývou. Nechám je vyběhnout první, bohužel se ukáže, že jdou. Tak počkám, abych je nepotkal  vprostřed, a pak teda vybíhám. Na párek narazím v polovině, kde si dávají pauzu. No... Jako dýchám, to jo, ale halo z toho dělají přeci jen příliš velké. Nahoře chvilku okouním, nechce se mi můj dnešní největší cíl jen tak po pár minutách opustit. Ještě přiběhne nějaká New Yorčanka, že je po X měsících bez hlídání dětí, které hlídá soon-to-be Ex a mně se vrací ranní Californication. Studovala na USC psychologii, Angelenos zhodnotí jako povrchní lůzu s vymakaným tělem, studenty AI jako asociály, Evropskou historii jako soubor rasisticko-nacistických čistek a New York jako nejlepší město na světě. 
Abych jí nepozvracel, tak radši jedu zpět k Santa Monica Blvd, kde je REI! A co by jeden nechtěl, poslední den výprodeje, samozřejmě jdu dovnitř a s radostí jim nechám 70 dolarů za trenky na běhání (ty jsem potřeboval a zasloužím si je :), pár expresek (Black Diamond, americký železo aneb něco na památku) a průvodce po John Muir Trail (abych se mohl těšit na příští rok). Dobře naladěn si uvědomuji, že jsou dvě a já nějak na těch výletech neumím jíst. Tak namířím po Moničino bulváru směrem na Beverly Hills, abych to spláchnul všechno v jeden den a po cestě sním Pizza Hut 10cm minipizzu (Oh, I'm Ross, I too good for the Hutt), ze které mám dalších dvacet bloků lehkou tukovou nauseu. Už jsem celkem uondaný, tak to stříhám na Wilshire Blvd a snažím se dostat domů, po cestě mě začnou pálet ruce a dojíždím opět na troud. Ještě v Elf Marketu (if you can avoid this market, please do :) Jsou ti Američani ale cimprlíny, normální obchůdek pro Mexikánce a mě) koupím galon mléka a diet coke (I could eat some chicken) a vyčerpán dorážím na pokoj, kde po chvíly cvičby zjistím, jakou na mě běhání a nelezení zanechalo stopu, a že budu muset asi trošku klikovat, že fyzičku protein-tyčinkama jen tak nenaženu :( To zas bude léto :)

Btw. Mrs. psychology říkala, že ten 50k race na Mt Wilson bude v brutálním vedru a že to nedam. Asi ne no... Ale na ten SF maraton ještě mrknu :)  A Hofstadter, fivefingers a Injinji už jsou na cestě, Weeee!

Neděle 3.7
Neděli jsem začal pěkně zčerstva a zostra. Vzbudil jsem se v půl šesté a nadšen z toho, že ještě nebude vedro jsem vyrazil na kolečku do Griffithu. Cesta asi 8 km, po gridu, zhruba 40 minut i z dezorientací kolem příjezdu. Kolo odhodím k plůtku a vyběhnu do kopců, natešený jako malý kluk. Namazán, hydrovak s litrem a půl, šátek, prostě nesmrtelný. Ze začátku dávám traverz kolem úbočí, celkem fičím, pak se vrhnu na hřeben a stoupám. 
Spomaluji, předbíhám, spomaluji, dám panoramický odpočinek (kochání jakožto záminka pauzy) a jedu dál. Dýchám šíleně a vrchol v nedohlednu. Utěšuju se, že to je fakt příkré, ale moc to nepomáhá, poslední metry jsou dost brutální, už bych se chůzí předehnal, ale prostě to chci vyběhnout. Nikdo kolem neběží, všichni jdou, tak se alespoň cítím dobře. Ale možná jsou chytřejší. Nahoře krásně, ale děsný vedro, nemůžu vydržet na sluníčku (na hodinkách mám půl deváté), saju hydrovak a běžím dál, že si užiju kopec dolů. Přebíhám na stranu Valley (jakože na východ, pohledem k Pasadeně), kde v kopci dostanu pár malých infarktů, sedím na bobku ve stínu a přemýšlím, že si na hlavu vycintám trošku šťávy a kdy mě kousne přítomný halucinovaný rattlesnake. Nějak seběhnu ke Griffith Observatory a tam už vím, že ke kole kousík. Krk rudý, oči pálí potem, odvazuju kolo a nacházím fontánku, právě včas, hydrovak došel. "Dobrý" rozběh, tracker ukazuje asi hoďku, temto přes 6 min/km. Sice jsem v těch kopcích tak pomalý nebyl, ale taky jsem málem umřel, že.
Domů zkouším stezku podél LA river, je fajná, ujedu cca 20km a jsem doma. Jinak řidiči jsou oukej, pouští mě a pruhy jsou hodně široké (asi pro ty všechny Humwee), takže místa dost. A asfalt sice rozpraskaný, ale taky se to dá. Dojedu dom a při dopíjení brouzdám a nacházím Mt. Wilson 50k race a San Francisco Maraton. No, po dnešku uvidíme... Kouknu na nějaký B film k dvěma tortilám a že si půjdu číst do postele. Tak nějak usnu (šlofíček je ok), problém je, že se nemůžu vzbudit... Pak si nějak uvědomím, že je venku tma, tak to asi dam do rána. Hm... Samozřejmě ve čtvrt na dvě vstávám, čilý jako kočka. Kupodivu na chodbě stále někdo chodí, takže dávám další B film a zkouším znovu spát. Jakž takž to jde, vzbudím se až v sedm...

Sobota 2.7.
V pátek byl přílet celkem bez problémů, Heathrow je super letiště, musím si nechat na cestu zpět nějaké penízky na Toblerone, maji tam spešl akce. A taky dost whiskey barů, ale ty úplně tak za hubičku nejsou. Flyaway busy (busy z LAX do centra) jely i v devět, málem jsem v nich po hodině čekání na immigration (center) usnul. Na Union station jdu skoro poslepu, do hotelu též. Jsem ubytován za 5 minut, tentokráte třetí patro. Mrtev ulehám.
Ráno vstávám v pět, trošičku jetlag. Tak zevlím, ale protože nemám nic k snídani, vyrážím kolem sedmé do Food4Less a kupuji svou oblíbenou kombinaci párek-tortilla-pepperjack-sour cream + nějaké to jello, protein týči a sugar ous :) Po cestě zpět ještě koupím talíř a mističku za doláč pade a doma si konečně vybalím. Pokoj stejný, lehce větší, postel menší, internet stejně špatný. To zas bude skypování...
Jsem unavený, tak zas zevlím, odpo si najdu na netu bike shopy a razím ve vedru do města. Po hodině mám prošlé dva, dost chudé na výběr, celkem asi 3 second-hand kola. Tak na doporučení se vydávám na 33rd a Central Ave, kde má být super bike sekáč. Je to celkem kus, procházím zas odvrácenou tvář LA, ale není to tak hrozné... asi budou ještě nějaké odvrácenější. Nu, obchod najdu, zas takový výběr nemám, ale líbí se mi jedno horské, sice má menší rám, ale jinak ujde, tak to usmlouvám na 130USD, což je na zdejší poměry velmi slušná cena (nové kolo pod 200 nejde, horské od 400-600 do mnoha tisíc). Ještě si ho nechám vyčistit a frčím na něm domů. Kolem Staples center se něco děje, vypadá to jako comic-con nebo manga-con, všude samé manga holčičky, až se na chvilku zastavuji, bohužel bez foťáku. Kolo si můžu v hotelu nechat v garáži, což je super. Z výletu jsem zničený, dám si párek a mrknu na Firefly. A po přečtení loňského blogováníčka si zakládám tento... Kdo by to byl řek...
Comments