Pravda o náboženstve

sem budem dávať dokumenty o tom čo sa deje v "jedinej pravej cirkvi" .. Týmto nechcem nikoho urážať , len nastavujem zrkadlo Božieho slova  ..
 
Existuje tisíce náboženstiev, ale len jedno evanjelium. Náboženstvá vymysleli ľudia, evanjelium je však zjavenie Božích myšlienok. Náboženstvo vytvorili ľudia, evanjelium je však darom Božím. Náboženstvo je mienka ľudí, evanjelium je Božia správa. Náboženstvo je vo všeobecnosti príbehom hriešnych ľudí, ktorí chcú niečo urobiť pre svätého Boha. Evanjelium nám naopak hovorí o tom, čo urobil pre nás svätý Boh. Náboženstvo je hľadanie Boha. Evanjelium je však radostná správa, že Ježiš hľadá ľudí. Syn človeka prišiel hľadať a zachrániť to, čo je stratené...“   


Tibor Grüll
Modly nie sú bohovia

Ranná cirkev proti uctievaniu obrazov
Tí, ktorí si odvodzujú rapídne rozširovanie kresťanstva prvého storočia len zo sociálnych, ekonomických, politických faktorov si nevedia rady – použijúc slovo dnešnej doby – s „protikultúrnymi“ prejavmi rannej cirkvi.


Keď sa apoštol Pavol prechádzal po Aténach „rozhorľoval sa v ňom jeho duch, vidiac, že je mesto oddané modloslužbe“ (Sk 17:16) a potom, čo ho zaviedli pred zbor Areopágy pozostávajúci zo starších a vplyvných mudrcov, modlil sa pred nimi následovne: „Boh, ktorý stvoril vesmír a všetko, čo je v ňom, pretože je Pánom neba a zeme, nebýva v chrámoch rukami vybudovaných a nedá si slúžiť ľudským rukám, ako by dačo potreboval, veď On sám dáva všetkým život, dýchanie a všetko (...) Keďže sme teda rod Boží, nesmieme si myslieť, že Božstvo je podobné zlatu alebo striebru alebo kameňu, dielu ľudského umenia a dôvtipu.“ (Sk 17:24-25, 29).
Pavol a Barnabáš dokázali v Lystre len horko-ťažko odhovoriť kňaza a zástupy od toho, aby im obetovali, keď ich kulty nazvali márnosťami: „Čo robíte mužovia? Aj my sme ľudia vám podobní a zvestujeme Vám evanjelium, aby ste sa od tých márností obrátili k živému Bohu, Stvoriteľovi neba a zeme, mora i všetkého, čo je v nich.“ (Sk 14:15)

Podľa Skutkov apoštolov k prvému (dobrovoľnému) páleniu kníh došlo v Efeze, čo by dnes bolo pravdepodobne považované za „kultúrny škandál“: „Mnohí, ktorí uverili, prichádzali, a vyznávali a vyrozprávali svoje skutky. Mnohí zase, ktorí sa boli zaoberali čarodejníctvom, poznášali svoje knihy a spálili ich všetkým pred očami, a keď spočítali ich cenu, dostali päťdesiattisíc strieborných.“ (Sk 19:18-19)

Aj cech zlatníkov, ktorý mal v celom meste veľký vplyv, sa oprávnene obával zničenia mesta Efez a bohyne Diany, ktoré bolo považované za najdôležitejšie centrum rímsko-gréckeho náboženstva. Čas ich strach potvrdil: v 4. storočí stál na hlavnom námestí namiesto obrovskej sochy Diany prinajmenšom rovnako veľký kríž hlásajúci výhru nového štátneho náboženstva (viď orámovaný text). Z nápisov vyškriabali meno pohanskej bohyne a na hlavy sôch vytesali kríž.


Nadpis efezského ničiteľa modiel

"Zákerná modla démonickej Diany je zničená:
Toto znamenie sme postavili víťaznej pravde,
ktorá si takto ctí boha Demasa, ktorý odoženie modlu
a kríž, ktorý hlása jej víťazstvo!"

(Nadpis zo 4. storočia nachádzajúci sa na jednom mramorovom podstavci)


Kult modiel a modlárstvo

Grécke a rímske chrámy - na rozdiel od židovských synagóg a zborových budov ranného kresťanstva - sa nestavali preto, aby sa stali miestom modlitieb a chvál veriacich. Pohanské chrámy slúžili ako Pohanské chrámy slúžili len ako „obydlia“ božských modiel
„obydlia“ božských modiel, preto nebolo potrebné brať ohľad na kapacitu miestností, veď namiesto ľudí vytvárali miesto len pre rôzne kultové predmety. Pohanské chrámy slúžili len ako „obydlia“ božských modielV strede
chrámu, v cele, stála božia socha obklopená stenami, spravidla slávnostne oblečená a z darov veriacich bohato ošperkovaná. V miestnosti za sochou (celou), v sakristii, boli strážené a uchovávané ostatné hodnoty svätyne a darované poklady, ktoré mali často obrovské hodnoty.

Podľa vlastnej autobiografie daroval Augustus piatim najväčším rímskym svätyniam dary v celkovej hodnote 100 miliónov sestertií. (Sestertia bola úradne používaným bronzovým peniazom v Ríme. Na porovnanie jej hodnoty: 1 modius (8,7 litra) pšenice malo hodnotu 3 sestertií; a slobodne narodený nádenník už vedel slušne vyžiť z ročnej výplaty 1200 sestertií).

Kultové obetovanie sa neodohrávalo vo svätyni, ale na oltári pred ňou, pod holým nebom; do cely (k soche) mali vstup len kňazi, ale ženy, otroci a cudzinci boli odtiaľ vykázaní. V stanovenom čase, cez sviatky bohov, bola cela a pokladnica pred verejnosťou otvorená: aby mohla aj verejnosť obdivovať umelecké diela alebo slávne starožitnosti. Rímsko-grécky chrám teda slúžil ako múzeum, aj ako umelecká pokladnica.

Chrám a trhovisko sa v staroveku stavali vedľa seba nielen symbolicky: náboženské a hospodárske záujmy boli poprepletané aj z praktického hľadiska. Okolia svätýň starovekých pohanských náboženstiev (kam patrili okrem budov chrámu aj sochy, parky, háje a rôzne vedľajšie budovy) reprezentovali rôzne hospodárske sily. Štátnu pokladnicu zaťažovali v prvom rade náboženské kulty, obrovské výdavky na ceremónie, hlavne vtedy, ak ich nebolo možné hradiť zo svätyne, z príjmov kňažských zborov, či z príjmov súkromných osôb; ako aj verejné výstavby, veľké finančné prostriedky boli potrebné aj na výstavbu a rekonštrukciu chrámov, sôch a oltárov. Značný (a hlavne istý) príjem pohanských štátnych náboženstiev pochádzal predovšetkým od štátu, okrem toho ich financovali aj z darov rôznych náboženskych inštitúcií (kňažských zborov) a súkromných osôb. Okolie svätýň popritom získavalo značné príjmy zo sviatočných obetí, z tvorby rôznych relikvií, ako aj z náboženského turizmu. Ak prirátame aj to, že tieto príjmy boli vylúčené z daňovej povinnosti, hneď si vieme predstaviť, aký bol dopyt po určitých kňažských funkciách rímskeho štátneho náboženstva v kruhu popredných osobností.

Tieto „závody svätýň“ hrali dôležitú úlohu v hospodárskom živote toho-ktorého mesta, ako aj v živote ríše. Chrámy boli obklopené zmenárňami, ktoré zamieňali rôzne meny cudzincov podľa ich potreby. Chrámy v skutočnosti slúžili aj ako banky, kde bol chránený najcennejší majetok štátu a súkromných osôb. Rímska štátna pokladnica bola vo svätyni Saturnus, preto ju nazývali: aerarium Saturni „Saturnusova pokladnica“. Neraz sa stalo aj to, že chrámy zapožičali svoje poklady za úroky mestu, alebo štátu a takto im pomáhali v ťažkej hospodárskej situácii.
Blízkosť svätyne bola výhodná aj pre obchod: okolo chrámu vykonávalo činnosť mnoho maloobchodníkov, ktorí vo svojich stánkoch predávali nádoby a predmety potrebné k obetovaniu, alebo obchodovali s časťami obetných zvierat, čo bolo možné predať. Boli tu garbiarske dielne, ktoré vedeli na mieste spracovať kožu, ktorá zostala z obetovania. Z tohto malo aj kňažstvo veľký osoh, nakoľko kňazi a pomocný personál dostali hlavy, jazyky a okrem vnútorností aj kožu obetných zvierat, ktoré predali majiteľom dielní. Ani „hostina odohrávajúca sa pri chráme modiel“ (1K 8:10) neznamenala nič iné ako to, že niekto kúpil mäso z mäsiarstva nachádzajúceho sa v okolí chrámu, o čom každý vedel, že pochádza z obetí pohanov.


Diaspóra sa stavia proti

Prvý významný úder na polyteické kulty vykonalo spoločenstvo židovskej diaspóry v celej ríši. Podľa niektorých odhadov žili v čase Novej Zmluvy v každom väčšom meste - od Hispánie po Mezopotámiu, od Afriky až po severné pobrežie Čierneho mora – skupiny Židov, ktorých počet sa odhaduje na 4-5 miliónov. (Podľa historika S. W. Barona bol každým piatym občanom Rímskej ríše Žid, aj keď to môže byť trochu prehnané.) Vzťah Židov k pohanskému uctievaniu obrazov, k ich chrámom a sviatkom sa stal verejne známym, znamenal alternatívu pre nežidovských ľudí, ktorí boli smrteľne unavení z tisícky bezmocných božských kultov. Aj týmto je možné vysvetľovať úspech Židov, ktorí sa obracali v 1.-3. storočí.
Aj rabinický judaizmus prísne zakazoval tvorbu obrazov a sôch, tvorbu podôb akéhokoľvek človeka, alebo božstva na základe prikázania Starej Zmluvy: „Neurobíš si vyrezanú modlu!“ (2M 20:4). Ich fyzické zničenie však bolo prikázané len na území Izraela. Talmud už rozlišoval modly vytvárané s cieľom ich uctievania od budov a sôch, ktoré sa stavali pre ozdobu námestí, toto posledné povoľoval. Židovská ortodoxia brala zákaz uctievania modly natoľko vážne, že aj „osoh“ prichádzajúci z ich spálenia prísne upravovala: „je zakázané použitie ich pahreby, popola a žeravého uhlia, ale je dovolené použitie ich plameňa“. Aj tieň chrámu modiel spadal pod zákaz: počas horúceho leta nebolo možné cez neho prejsť, alebo sa zdržiavať dva metre pred jeho bránami, iba za chrámom si bolo možné odpočinúť (kde ho nikto nevidel). Bol zakázaný aj predaj takého tovaru pre nežidovských ľudí, o čom bolo zrejmé, že ich použijú k pohanským kultom (tymian, kadidlá, sviečky a pod.). Nesmeli sa požičať peniaze na stavbu chrámu modiel, ani na ich ozdobu.

Bolo prirodzene zakázané klaňanie sa pred takýmito budovami, vecami, nadvihnutie klobúka, či iná forma uctievania. „Ak sa dostane (veriacemu Židovi) tŕň do nohy pred obrazmi modiel, alebo ak mu pred ním spadnú peniaze, nesme sa zohnúť, aby vybral tŕň, alebo aby zdvihol peniaze, aby to nepripadalo tak, akoby sa klaňal modlám. Nech si sadne, alebo nech sa postaví chrbtom k modlám a až potom to môže spraviť.“ Židia si museli priať zničenie pohanských bohoslužobných miest, bolo dovolené vysmievanie sa modlám, ako aj ich označovanie hanebnými menami.



Útok proti efezskej Diane

Prvý záznam o zrážke kresťanov a pohanov obchodujúcich s modlárstvom pochádza z obdobia tretej misijnej cesty apoštola Pavla (52 – 56. n. l.). Apoštol pohanov strávil viac ako dva roky v Efeze, v tomto 250-tisícovom veľkomeste, kde najväčšiu pamätihodnosť predstavoval Dianin chrám, čo v staroveku považovali za jeden zo „siedmych divov sveta“. V chráme strážili viac ako tridsaťjeden rôznych sôch Diany, medzi nimi aj jednu drevenú, ktorá takpovediac padla z neba, a dľa nej bolo mesto nazvané neókoros (chrám strážiaci).
Efežania boli veľmi pyšní na ich svetoznámy chrám, tomu poukazuje aj mestské nariadenie z roku 160 n. l. V tomto nariadení vyhlasujú Efez za „prvú a najväčšiu ázijskú metropolu“, ktorej jediný poklad „hlavnú bohyňu, Dianu, ktorú uctievajú nielen vo svojej vlasti, ktorá stvorila svojím božstvom Efez za najuctievanejšie mesto, ale ju uctievajú aj heléni a barbari, takže jej na viacerých miestach obetovali sväté miesta, chrámy, oltáre a sochy, vďaka jej verejnému zjaveniu [epiphaneia] ...“ Dianin chrám predstavoval rôznorodé činnosti, ktoré s ňou boli spojené, ako ťažné odvetvie efezského hospodárstva.

V skutkoch apoštolov sa dočítame, že vedúci cechu zlatníkov, menom Demeter, navodil v meste a v celej provincii atmosféru lynčovania kvôli úspešnej evanjelizácii apoštola Pavla: „V ten čas strhla sa nemalá vzbura pre to učenie. Jeden zlatník totiž, menom Demeter, vyrábal strieborné chrámy Dianine a tým dával remeselníkom nemalý zárobok. Ten si ich zvolal, aj robotníkov, ktorí pracovali pri tom, a hovoril im: Mužovia, vy viete, že z tohto remesla je náš blahobyt; a teraz vidíte a počujete, že tento Pavel nielen v Efeze, ale temer po celej Ázii presvedčil a odvrátil veľmi mnohých, lebo hovorí, že bohovia rukami urobení nie sú bohovia. A nielen toto nebezpečenstvo nám hrozí, ale aj to, že ani chrám velikej Diany nebudú mať za nič a olúpia o božskú velebnosť i ju, ktorú si ctí celá Ázia a celý svet.“ (Sk 19:23-27)

Formulácia sa prekvapujúco zhoduje s vyššie citovaným textom, čo ani nie je prekvapujúce, nakoľko príbeh opísaný Lukášom sa v každej časti zhoduje s efezskou skutočnosťou tých čias – pokiaľ to je možné zrekonštruovať z pozostalých prameňov. Cech zlatníkov (argyrokopoi) mohol byť v Efeze jednou z najsilnejších kapitálových spoločností, čo odzrkadľuje aj to, že štvrtina objavených rímskych nápisov sa o tomto zmieňuje určitým spôsobom. Doposiaľ sa síce neobjavila ani jedna relikvia vytvorená Demeterom (miniatúrna maketa chrámu vyhotovená zo striebra), ale poznáme stovky malých Dianiných sôch z olova, kovu, hliny; ako aj jednu malú maketu chrámu vyhotovenú z mramoru (Viedeň, Kunsthistorisches Museum), čo Rimania ponúkli chrámom ako relikviu, resp. ich strážili ako suvenír vo svojich domácich svätyniach. Prihliadnuc na to, že v čase Rímskej ríše prebiehal v Efeze významný turizmus, tento náboženský obchod s umeleckými predmetmi predstavoval značné príjmy nielen pre cech, ale aj pre celé mesto.

Náš príbeh ešte pokračuje. Demeter, obhajca zlatníkov, resp. „robotníci, ktorí pracovali pri tom“ (Sk 19:25) – ktorých živobytie zabezpečoval priamo chrám – zavliekli Pavlových kolegov, Gaja a Aristarcha, do divadla s 25-tisícovou kapacitou. V divadle prevládal počas dvoch hodín veľký chaos, z hluku zhromaždeného davu bolo rozumieť len rytmické výkriky: „Veliká je Diana efezská!“. Nakoniec dav utíšil mestský pisár: „Mužovia efezskí, kto z ľudí by nevedel, že mesto Efezos je strážcom chrámu velikej Diany a jej obrazu, ktorý padol z neba? Keď to teda nemožno poprieť, treba sa vám uspokojiť a v ničom sa neprenáhliť. Lebo priviedli ste [sem] týchto mužov, a ani svätokrádeže sa nedopustili, ani sa nerúhali našej bohyni. Ale ak Demeter a remeselníci, ktorí sú s nimi, majú niečo proti niekomu, na to sú obecné súdy a tam sú vladári, nech žalujú. A ak okrem toho máte nejaké žiadosti, to sa vyrieši v zákonnom zhromaždení. Lebo hrozí vám nebezpečenstvo, že nás pre dnešnú udalosť obžalujú zo vzbury, keďže nieto dôvodu, ktorým by sme mohli ospravedlniť toto zhluknutie. S týmito slovami rozpustil zhromaždenie.“ (Sk 19:35-40)
Pre schôdzu ľudí (ekléziu) divadlo naozaj nebolo obvyklým miestom, preto ju mestský pisár plným právom, uznajúc za protizákonnú, rozpustil. Tak teda prečo zavliekli efezskí mužovia Pavlových kolegov práve do divadla? Odpoveď nájdeme v mnohých tu nachádzajúcich sa nápisoch, z ktorých je zrejmé, že efezské divadlo zohrávalo v čase týchto udalostí funkciu „sekundárneho chrámu“. Dianini veriaci práve sem postavili najviac sôch, z ktorých nie jedna bola zhotovená zo zlata alebo striebra – na veľkú radosť efezských majstrov. Divadlo sa teda nachádzalo vo „svätom okolí“ Dianinho chrámu, kde mohli pohanskí obyvatelia mesta právom očakávať epifániu ich bohyne ... namiesto toho narazili na odpor zákona.



Chrámy sa vyprázdnia

Plinius mladší, pochádzajúci zo zámožnej rodiny zo severnej časti Talianska, dostal miesto so svojou desaťdielnou zbierkou listov medzi najznámejšími autormi rímskej literatúry. Kamarátil sa s najznámejšími osobami tých čias, jeho kariéru ovplyvňovali aj cisári. Vďaka lojálnemu správaniu a tomu, že si ctil zákon, ho v roku 111/112 n. l. Tianan vymenoval najprv za konzula, neskôr za panovníka provincie Bitynia, ktorá leží na južnej časti Čierneho mora. Plinius vo svojich listoch podrobne opisuje jeho pôsobenie v týchto funkciách. Medzi inými spomína aj vzťah cisára ku kresťanom, ktorých síce nevedel usvedčiť zo žiadneho hriechu, no napriek tomu rozpustil ich zbor.
Rozhodnutie panovníka bolo ovplyvnené aj z hospodárskeho hľadiska: „Táto poverčivá nákaza sa rozšírila nielen v meste, ale aj na dedinách a v usadlostiach; podľa môjho názoru ju však môžeme zastaviť a odstrániť. Isté je, že ľudia začínajú opäť navštevovať už takmer prázdne chrámy, po dlhej prestávke sa sviatky znova oslavujú a je opäť vidieť dopyt po zvieratách potrebných k obetovaniu, na ktoré sa už len zriedkavo našiel kupec. Z toho môžeme usúdiť, že je ešte mnoho takých ľudí, ktorých je možné obrátiť na správnu cestu, ak uznajú svoju vinu.“ Teda zvyšovanie počtu kresťanov bolo – v dôsledku skutočného obrátenia sa – sprevádzané tým, že sa pohanské chrámy takmer vyprázdnili, neboli navštevované ani počas sviatkov, teda biznis s modlami bol ohrozený.

Kresťanstvo sa rozširovalo po celej ríši – na základe analógie Plinia – čo mohlo znamenať vážnu pohromu nielen pre chrámy a ich kňazov, ale aj pre celý štát.
Tertullianus, kartagský biskup pôsobiaci na začiatku 3. storočia – v rozpore s cirkevnými súčasníkmi (viď text v rámčeku) – bral biblické prikázania ohľadne uctievania modiel veľmi vážne. Čo to znamenalo v praxi? Podľa biskupa, kresťan nemohol mať žiadne také povolanie, ktoré akokoľvek súviselo s modlárstvom: napríklad stavbár nemohol stavať chrám, oltár; sochár nesmel tesať kultové sochy, ba ani výklenok pre sochu; nemohol lisovať zlaté platne a nemohol vyrábať ani odznaky. Kresťan nemohol byť učiteľom literatúry, lebo umelecké diela sú plné uctievania a vyvyšovania pohanských bohov; nemohol byť obchodníkom s tymianom, nakoľko túto vôňu používali do kadidiel pohanských oltárov; ba nemohol byť ani vojakom, nakoľko bolo povinné skladanie sľubu a obetovanie cisárom. V prípade, že sa obrátil človek s takýmto povolaním, musel toto povolanie zanechať.

Tertullianus bol prísny aj v otázke obliekania sa, stravy, či zábavy. Rimania totiž nosili také šaty, ktoré priamo súviseli s kultmi modiel, napríklad tunica, ktorú nosili pohanskí kňazi, čo je do dnešného dňa úradne používaným označením šiat katolíckych kňazov. Kartagský biskup však veriacim zakázal nosenie týchto šiat: no každodenné oblečenie mužov, tzv. togu nezakazoval, ako ani základné ceremónie (napr. svadbu, pomenovanie, nosenie prsteňov). Názor Tertulliana je v určitých veciach naozaj extrémistický, ale bezpochyby sa veľmi podobá vzoru novozmluvnej apoštolskej cirkvi. V prvej časti 3. storočia ešte veľa kresťanov a cirkevných hodnostárov rozmýšľalo podobne o modlárstve (viď texty v rámčeku), čoho výsledkom bolo viditeľné upadanie rímskeho „náboženského obchodu“. Na chrámy sa dostali zámky a kňazi si hľadali nové povolania.


Od zákazu k prijatiu

Kresťanstvo od samého začiatku chránilo svojich veriacich od modlárstva. Kelsos, filozofický kritik žijúci v polovici 2. storočia sa o tom vo svojom diele nazvanom Pravda zmieňuje nasledovne: „Kresťania sochy úplne odsudzujú... Veria, že tieto sochy sa zhotovili pre uctievanie určitých bytostí, bez ohľadu na to, či sa im podobajú, či nie; ale tvrdia, že nie sú bohovia, ale démoni a tí, čo si ctia Boha, nemôžu slúžiť démonom.“

Kresťanstvo od samého začiatku chránilo svojich veriacich od modlárstva
Základ skutočného kresťanstva, prečo odsudzujú oltáre, obrazy, sochy a stavbu chrámov tkvie v tom, že uctievanie modiel súvisí s uctievaním démonov, ktorého chod a energizovanie zabezpečujú démoni (neviditeľné, beztelé, no majúce skutočnú osobnosť, zlomyseľné, a/alebo nečisté duchovné bytosti). Apoštol Pavol týmito slovami vystríha korintský zbor pred „duševnou nákazou“ uctievania modiel: Základ skutočného kresťanstva, prečo odsudzujú oltáre, obrazy, sochy a stavbu chrámov tkvie v tom, že uctievanie modiel súvisí s uctievaním démonov, ktorého chod a energizovanie zabezpečujú démoni (neviditeľné, beztelé, no majúce skutočnú osobnosť, zlomyseľné, a/alebo nečisté duchovné bytosti). Apoštol Pavol týmito slovami vystríha korintský zbor pred „duševnou nákazou“ uctievania modiel: „Ale že čo [pohania] obetujú, to obetujú démonom a nie Bohu. A ja nechcem, aby ste boli spoločníkmi démonov.“ (1K 10:20)

Aj v dnešnej dobe „kresťanským umením“ označované kultové predmety boli na počiatku zakázané. Spomínaný cirkevný otec 3. storočia, Tertullianus, v jednom – možno nie náhodne – do maďarčiny nepreloženom texte kritizuje rímskeho pápeža, čo si jedným nariadením zachoval právo odpustiť smilstvo medzi kresťanmi v cirkvi. Podľa Tertulliana, hriechy môže odpustiť jedine Pán, ale smilstvo v rámci cirkvi má za následok vylúčenie.
Raz poznamenal nasledovné prirovnanie: „Možno, že budeš vychádzať z prísloví, keď Pán pohľadal stratenú ovečku a na ramene ju priniesol späť. Nech tu stoja vaše čaše rojení, ak je aj tu jednoznačne vidieť výklad zvieraťa: či zobrazuje napravenie jedného kresťana, či hriešneho pohana?“ (O morálnej čistote 7.1-2) V citovanej vete nachádzajúce sa slovíčko „vaše“ hovorí o tom, že začiatky cirkevného umenia (napr. podobenstvo „dobrého pastiera“, čo nosí ovečku na ramene) prišlo do módy u katolíkov, ktorých cirkevný otec nazval za Ducha Svätého odsudzujúcich (duševných) psychických.

Kam to všetko spelo? V období katakômb Rímskej ríše vyrástlo „umenie“ kultovného charakteru, bohato prepletené pohanskými prvkami, ktoré dostalo miesto aj v liturgii. Vo 4. storočí začali v rôznych psychických zboroch šíriť legendy o zázračných relikviách („z neba padnutá“, „nie ľudskou rukou vytvorená“). Apokryfné evanjeliá sa pokúsili dať týmto príbehom teologický podklad: podľa nich bol evanjelista Lukáš prvým maliarom ikon; alebo edský kráľ Abgar, ktorý prešiel dosť skoro na vieru kresťanov, ako jediný vlastnil autentický obraz Ježiša, čo sa stal prototypom ostatných Kristových ikon.

Súbežne s týmito udalosťami, svätou vodou pokrstení cisári vydali v roku 346 príkaz zakazujúci uctievanie bohov, o desať rokov na to dali zavrieť ich chrámy. V 395-tom prikázali celému obyvateľstvu Rímskej ríše prechod na kresťanstvo; v 408-om bolo treba zničiť všetky kultové sochy pohanov, chrámy bolo treba prepustiť k štátnemu používaniu. Justinianov zákon ešte v 451-om obnovilo prikázanie: „Nesmie sa otvoriť pre uctievanie ani jeden z tých chrámov, ktoré boli dávnejšie zavreté. Nech je pre nás cudzie, aby sme sa vrátili k starému uctievaniu hanebných a hnusných modiel, aby sme vencami zaplavili brány nesvätých chrámov; aby sme zapálili oheň na ich nesvätých oltároch; aby sme na nich pálili tymian; aby sme zabíjali zvieratá na obetovanie; aby sme vyliali víno z nádoby používanej pri obetovaní a verili, že si takto ctíme boha, čo je len uctievanie modiel.“

Hoci aj cisári, považujúci sa za kresťanov, zapreli uctievanie modiel, napriek tomu ich naďalej uctievali ako „umelecké diela“. Na začiatku IV. storočia mohli cudzinci prichádzajúci do Ríma ešte stále obdivovať diela gréckych sochárov. Cassiodor, radca cisára Teodora, napísal: „Keď niekto zájde na Capitolium, uvidí také dielo, ktoré prevýši aj ľudský um.“ Klerická inteligencia prijala rímsku kultúru, ba čo viac, niektorí sa ňou nadchýňali: Jerom len s výčitkami svedomia, ale Ambrus a Agoston otvorene. Pre despiritualizovaný, dogmaticky strnulý katolicizmus sa sochy pohanských bohov stali “len” ozdobami.

Na základe rozhodnutia Honoria a Arcadia vydaného v 399-tom: „Tak, ako sme zakázali [pohanom] obetovanie, tak isto je našou vôľou aj to, aby sa ozdoby verejných budov ponechali.“ V 608-om cisár Pokas odovzdá pápežovi Bonifácovi IV. rímsky Panteon, ktorý v nasledujúcom roku posvätia za chrám Isis. Patriarcha Kyrila z Alexandrie, dal do chrámu uložiť svoje dve sväté egyptské relikvie a týmto bola premena hotová. V Aténach nachádzajúci sa Panteon bol zachovaný iba preto, že sa z neho stal svätý chrám Panny Márie. Pohanská grécka kultúra zvíťazila nad degradovaným „rímskym“ kresťanstvom. Výrok Horatia sa stal opäť aktuálnym: „Porazené Grécko zvíťazilo nad svojim surovým nepriateľom...“.
Čo sa má považovať za modlu?


„Dávno neboli modly. Predtým, ako sa rozmnožili tvorcovia týchto príšer, chrámy boli prázdne miesta tak, ako to niekde ešte aj dnes zostalo zachované. Uctievanie modiel sa odohrávalo, ale nie pod týmto názvom, len ako skutok. Je možné spraviť to aj dnes aj mimo chrámu, aj bez modly. Ale nakoľko Satan priniesol na svet tvorcov sôch, obrazov a iných podôb, skutky tejto ľudskej biedy dostali meno od modiel, na druhej strane sa spolu s nimi rozširovali. Od tohto okamihu sa modly stali prameňom každého umenia, kde zhotovovali modly akýmkoľvek spôsobom. Je úplne jedno, či ho zhotovuje remeselník, rytec, alebo či ho niekto vyšíva, nakoľko látka sa neberie do úvahy: je jedno, či sa modla zhotovuje zo sadry, z farieb, z kameňa, z bronzu, zo striebra, alebo z nite. Lebo keď môžeme hovoriť o modlárstve aj bez modiel, v prípade existencie modly je naozaj jedno, aká je, z čoho bola vytvorená, aký má tvar – aby si niekto nemyslel, že len to sa považuje za modlu, čo bolo vytvorené na ľudskú podobu.“

(Tertullianus: O uctievaní modiel 3.1-3.)



Démoni nachádzajúci sa v modlách

„[Démoni] sa ukrývajú v [bohom] posvätených sochách a podobizniach, títo inšpirujú duše veštcov, títo hýbu vnútornosťami zabitých zvierat, usmerňujú let vtákov, vládnu nad osudmi, špekulujú nad veštbami, pravdu pletú s klamstvom, mýlia a pletú iných. Rušia život, spánok robia nepokojným, ba čo viac, do tiel vkrádajúci sa duchovia môžu zastrašiť aj rozum, môžu týrať končatiny, môžu nalomiť zdravie, obťažovať chorých, vynucujú si rešpekt, aby to pripadalo ako uzdravovanie, keď pustia niekoho od bolesti skľúčeného potom, ako sa nasýtili z vône oltárov a vatier zvierat.“

(Pseudo-Cyprianus: Modly nie sú bohovia 5.1)



Modly sú stvorené ľuďmi

„Vieme pomenovať každého tvorcu boha. Učeník Diadala, Endoios, vytvoril sochu efezskej Diany, starú Aténu, z olivového stromu vytesanú sochu a sediacu Aténu. Pytholská socha Apolla je dielom Teodóra a Teleklésa. Dielom Tektaia a Angeliona je délsky Apollon a Artemis. Dielom rúk Smillisa je samská a argská Héra. Jedným slovom: ani jeden sa nevyhne tomu, aby sa nespájal s prácou ľudských rúk. Ak ide o bohov, prečo nie sú od samého začiatku? Prečo je ich existencia neskoršia, ako samotných ich tvorcov? Prečo je potrebné k ich stvoreniu ľudské umenie? Ide o zem, kameň, látku a precízne umenie.“

(Athenagoras: Žiadosť vo veci kresťanov 17.4-5)



Výslovnosť mien pohanských bohov

„Zákon zakazuje vyslovenie mien pohanských bohov, čo pravdaže neznamená, že nemôžeme vysloviť ich meno v prípade, že si to náš rozhovor vyžaduje. Veď často musíme povedať niečo ako: »uvidíš ho v chráme Aesculapiua«, alebo »bývam na ulici Isis«, alebo »stal sa kňazom Jupitera« - a mnoho podobných, nakoľko tieto mená sú pred ľuďmi prijateľné. Tak, ako si nectím Saturna, ak ho nazvem jeho menom, taktiež si nectím Marcusa, ak ho pomenujem Marcusom. Ale Písmo hovorí: „Mená iných bohov nespomínajte, nech ich nepočuť z vašich úst!“ Týmto prikazuje, aby sme ich nevolali bohmi. Lebo v prvej časti zákon hovorí aj to: „Nebudeš brať meno Hospodina, svojho Boha, nadarmo!“ – teda tak, ako meno modly. Modlu si ctí teda ten, kto si ctí modlu v mene boha. Ak ich musíme volať bohmi, je potrebné vyzdvihnúť, resp. pridať niečo, z čoho bude zrejmé, že nie ja som ten, kto ich volá bohmi. Lebo aj Písmo ich označuje bohmi, ale pridáva »ich bohovia« alebo »bohovia pohanov«; ako aj Dávid, keď rozpráva o ich bohoch hovorí takto: »bohovia pohanov sú démoni«.“

(Tertullianus: O uctievaní modiel 18:2-4)


Copyright © 2011 Kresťanské spoločenstvo MILOSŤ Brezno | All rights reserved | Created by run




Rick Joyner: Zápas s náboženským duchom


Čemu lidé věří a co uctívají?
Lidé jsou velice náboženská stvoření. Navzdory materialistické kultuře západního světa, většina lidstva věří v duchovní svět a uctívá nějaké božstvo. V současnosti v Boha nevěří jen méně než 15% světové populace. Je to možná překvapující, ale v 21. století, století hi-tech civilizace, se stále naprostá většina lidí modlí a svou energii, čas i finance věnuje provozování náboženských aktivit.

Bible, Písmo svaté křesťanů a židů, tento fenomén vysvětluje. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a ke vztahu se svým Stvořitelem. Kvůli svému pádu do hříchu tento vztah ztratil a v jeho nitru zůstalo prázdné místo. Místo, které nedokáže naplnit nikdo jiný - jedině Bůh. Člověk má potřebu někoho uctívat a někomu absolutně důvěřovat, je intuitivně přesvědčen o existenci vyšší spravedlnosti, což dokazuje i existence lidského svědomí.

Nezastáváme přesvědčení, že všechna náboženství jsou rovnocenná a že v každém z nich je ukryt zlomek pravdy. Jediným pravým Bohem je Stvořitel nebes a země a Otec Spasitele Ježíše Krista.
Cílem tohoto článku je předložit čtenářům přehled hlavních světových vyznání a náboženských systémů, které ovlivňují kulturu a chování lidí v dnešním globalizovaném světě. Tento přehled by měl být pomůckou v orientaci na celosvětové náboženské scéně. Uvádíme rovněž dostupné statistické údaje o příslušnících jednotlivých náboženských směrů. Budeme se věnovat orientálním náboženstvím od primitivního animizmu až po propracovaný systém buddhizmu. Hlavní důraz samozřejmě klademe na abrahámovská náboženství: judaismus, islám a zejména na různé směry v křesťanství.
Přírodní a kmenová náboženství

Těchto náboženství je obrovské množství. Prakticky každý kmen má svůj kult, svůj totem, svého šamana a rituály. Podstatou těchto náboženství je magie, víra v duchy a démony spojené s různými přírodními jevy. Lidé se snaží naklonit si tyto duchy a získat jejich požehnání, pomoc a ochranu. Rozdíl mezi těmito duchovními praktikami a ostatními velkými náboženstvími je v tom, že nehledají doktrinální odpovědi na základní otázky lidského života. Tato náboženství však nejsou omezena jenom na odlehlé končiny Afriky či hluboké amazonské pralesy. Pronikají stále více do moderní civilizace prostřednictvím různých léčitelů a mágů, kteří praktikují pradávné magické rituály uprostřed evropských velkoměst. Kmenová náboženství dohromady tvoří velice početnou skupinu, do které patří až 300 milionů lidí.
Hinduizmus

Hinduizmus je velmi starý náboženský systém pocházející z Indie. Jeho původ můžeme vystopovat už v pradávné civilizaci, která žila v údolí řeky Indus v letech 4000 - 2500 před Kr.. Vychází ze starých spisů, psaných v jazyku sanskrt (Védy, Bhagavatgíta). V praxi se hinduizmus chová jako polyteistické náboženství (jsou uctívány desetitisíce různých bohů), ale jeho základem je víra v jednotu všech věcí. Tato totální skutečnost se nazývá Bráhman. Smyslem života je potřeba uvědomit si, že člověk je součástí boha. Když si to člověk uvědomí, může opustit svou plytkou existenci a znovu se s bohem spojit. Tohoto osvícení může dosáhnout jedině prostřednictvím cyklu reinkarnací, smrti a opětovného narození se, který se nazývá samsara. Postup člověka směrem k osvícení se určuje skrze jeho karmu. Ta je jakýmsi součtem jeho dobrých a zlých skutků, a určuje podobu jeho další reinkarnace. Dobré skutky a myšlenky spolu s oddaností bohu pomáhají člověku narodit se v budoucím životě na vyšší úrovni. Zlé skutky a myšlenky způsobí, že se člověk narodí na nižší úrovni buď jako člověk, nebo dokonce jako zvíře. V hinduizmu existuje striktní dělení lidí do tzv. kast. Jenom členové nejvyšší kasty tzv. brahmani mohou provádět hinduistické rituály a zastávat posty v chrámech. “


“ ”Jediným pravým Bohem je Stvořitel nebes“ ” a země, Otec Spasitele Ježíše Krista”

V naší kultuře se s hinduizmem můžeme setkat hlavně prostřednictvím jógy, která je jeho součástí, dále skrze různé meditace organizované hinduistickými guru, duchovními vůdci přicházejícími ze zahraničí. Z hinduizmu vychází i u nás známé hnutí Hare Kršna. Hinduizmus je nejvíce rozšířen v Indii, kde je národním náboženstvím. V západní kultuře se šíří hlavně prostřednictvím hnutí New Age a různých meditačních center. Celosvětově má hinduizmus ve všech svých odnožích asi 900 milionů přívrženců.
Buddhizmus

Dalším velmi starým a velkým náboženstvím je buddhizmus. V jeho případě je na místě hovořit spíše o filozofickém systému než o náboženství. Tento systém má určité společné body s hinduizmem a vyvinul se z učení prince jménem Siddharta Gautama, který v roku 553 před Kr. dosáhl osvícení a získal titul Buddha. Jako způsob dosažení osvícení volil tzv. střední cestu, kterou upřednostňoval před umrtvováním těla nebo před hédonizmem. Buddhova učení byla zaznamenána až dlouho po jeho smrti a nacházejí se ve sbírce zvané Tripitaka. Také buddhisté věří v cyklus reinkarnace. Po mnohých takových cyklech dosáhne člověk osvobození od touhy a sobectví a může dosáhnout Nirvány - stavu blaženosti. Buddhizmus ve všeobecnosti nevěří v žádného boha, nemá potřebu spasitele, modlitby nebo věčného života po smrti. Od Buddhovy smrti však uplynula dlouhá doba, buddhizmus se rozšířil téměř po celé Asii a integroval do sebe mnohé regionální náboženské rituály, pověry a zvyky. Kvůli filozofické povaze budhizmu to však nikdy nevyvolalo žádný vážnější konflikt. Buddhizmus je tradičním náboženstvím v asijských zemích jako jsou Tibet, Čína, Korea, Mongolsko, Vietnam, Kambodža a další. Buddhizmus se dělí na několik hlavních proudů: Mahayana, Theravada, Lamaizmus a Zen. Celkový počet buddhistů se odhaduje na 376 milionů.
Abrahámovská nábožensví

Nyní se v našem přehledu dostáváme k tzv. abrahámovským náboženstvím. Všechna tři (Judaizmus, Islám i Křesťanství) mají společnou víru v jediného Boha, Stvořitele nebe, země i člověka. Jak je zjevné z názvu, všechna tato náboženství se hlásí k Abrahamovi, který byl prvním hlasatelem monoteizmu ve starověkém světě. Abraham poslechl hlas neviditelného Boha, uvěřil Jeho Slovu a vstoupil s ním do smlouvy. Jeho potomky jsou Židé a Arabové, jejichž současné konflikty a nevraživost pocházejí z napětí mezi Abrahamovými syny Izákem a Izmaelem.
Judaizmus

Judaizmus je náboženstvím Starého zákona, které je neoddělitelně spojeno s židovským národem. Je založen na zachovávaní všech přikázání Mojžíšova zákona, ke kterým v průběhu století různé rabínské směry přidaly ještě další rozsáhlý systém přikázání, která měla zamezit byť i jen náhodnému porušení Božích přikázání. Dnešní judaizmus se od židovského náboženství biblických časů odlišuje v následujících věcech: neexistuje chrámová služba a oběti, judaistické bohoslužby se konají v synagogách a hlavní důraz spočívá na znalosti a zachovávání Zákona (Tóry). I když židovství zjevuje stejného Boha, v jakého věří i křesťané, místo Mesiáše v něm nahradila tradice. V judaizmu existuje množství proudů od silně ortodoxních až po velmi liberální. Pravdou je, že v současném Izraeli je většina obyvatel ateisty, nebo jen velmi liberálními judaisty zachovávajícími Tóru pouze okrajově.

Kdybychom měli uvést hlavní specifika judaismu, byla by to obřízka, znamení smlouvy s Bohem, kterou podstupuje každý žid mužského pohlaví 8. den po svém narození, dalším znakem je studium Písma, které je od útlého dětství povinností každého zbožného žida. K judaizmu se hlásí 14 miliónů lidí po celém světě.
Islám

Je nejmladším monoteistickým náboženstvím, které vyznává víru v Boha - Stvořitele nebes a země. Stejně jako judaizmus a křesťanství staví na smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem kolem roku 2000 před Kr. Islám však vznikl až v 7. století po Kr. Byl založen prorokem Mohamedem, který o sobě prohlašoval, že se setkal s archandělem Gabrielem, který mu nadiktoval Korán - pokračující zjevení doplňující Starý a Nový zákon. Málokdo dnes ví, že například evangelia jsou muslimy považována za svaté texty. Korán je jim však, samozřejmě, nadřazen. Dalším svatým textem je Hadith - sbírka Mohamedových výroků. Mohamed volal po očištění víry od modlářství a křesťany obviňoval z polyteizmu, když podle něho věří v Boha Otce, Boha Matku a Boha Syna. Na základě toho si můžeme uvědomit, jak silně byl už tehdy v církvi rozšířen mariánský kult. Ježíše považoval za největšího z proroků, který jednou bude soudit živé a mrtvé. Odmítal však, že by byl Božím Synem - vykupitelem lidstva. Sebe označoval za parakléta, o kterém Ježíš říkal, že přijde. Mohamed musel spolu se skupinou svých věrných tvrdě bojovat za přežití nové víry uprostřed pohanské arabské společnosti. Z toho období pocházejí velice radikální texty o svaté válce proti nevěřícím, které jsou dnes inspirací pro islámské fundamentalisty a teroristy. Za mučednickou smrt ve svaté válce mají muslimští bojovníci slíbené nebe a to bez ohledu na to, jak vypadal jejich pozemský život. Jinak získávají muslimové spasení na základě toho, jestli při posledním soudu jejich dobré skutky převáží ty zlé.

V islámu existují dvě hlavní skupiny: sunnité a šíité. Odlišují se v postoji k legitimitě Mohamedových nástupců (kalifů). Sunnité uznávají první tři, šíité až čtvrtého Alího. Rozdílů je ještě více, ale přesahují rámec tohoto článku. Mezi sunnity a šíity panují velmi napjaté vztahy, které se nezřídka zvrhávají do otevřeného násilí. Tuto skutečnost dokumentuje vývoj v Iráku a napětí mezi šíitským Íránem a sunnitskými arabskými státy.

V současnosti si islám získává stále větší počet sympatizantů v krajinách západní Evropy, kde jsou muslimové nejrychleji rostoucí složkou populace. Například Londýn se pro množství muslimských obyvatel přezdívá Londonistán - údajně je v něm větší počet mešit než kostelů. Islám je rozšířen zejména v arabských krajinách, dále v severní Africe, Turecku a ve středoasijských republikách bývalého SSSR. Největší islámskou zemí (podle počtu obyvatel) je Indonésie. Celkový počet muslimů je asi 1,3 miliardy.
Křesťanství

Křesťanské náboženství je založené na víře v jediného Boha, Stvořitele nebes a země a Soudce všech lidí. V tom se bez výhrad shoduje s židovstvím. Hlavní odlišnost od židovství spočívá ve skutečnosti, že křesťané přijali historickou osobu Ježíše Nazaretského jako Mesiáše (řecky Christos - Kristus), Zachránce, o kterém prorokovali proroci Starého Zákona včetně Mojžíše. Podstatou křesťanské zvěsti je skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, narodil se jako Ježíš Nazaretský, vzal na sebe hříchy lidí a zástupně za celé lidstvo se nechal potrestat smrtí na kříži. Byl jedinou lidskou bytostí, která dokonale naplnila Mojžíšův zákon a nezasloužila si zemřít. Proto smrt Ježíše Krista může zprostředkovat odpuštění hříchů těm, kteří v Něho uvěří.

Když se dnes řekne křesťanství, člověku se vybaví množství různých směrů, které se navzájem dosti odlišují. Existuje asi pět hlavních proudů: římský katolicizmus, pravoslaví, protestantizmus, evangelikální církve a letničně-charismatické hnutí.

Na začátku bylo křesťanství, samozřejmě, jednotné. V Jeruzalémě mezi lety 30 a 40 po Kr. existovala skupina Kristových učedníků, kteří byli očitými svědky jeho služby, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení tak, jako o tom čteme ve spisech Nové smlouvy. Padesátý den po Kristově ukřižování byli první křesťané naplněni mocí Svatého Ducha, který na ně sestoupil přesně tak, jak o tom hovořil Ježíš krátce před svým vystoupením k Otci do nebe. Boží moc, která tehdy začala v církvi působit, byla jednoznačným potvrzením toho, co Ježíš hlásal a způsobila to, že se mnoho lidí začalo obracet ke Kristu a církev prvního století začala rychle růst. Netrvalo dlouho a nová víra, která byla na začátku jakousi skupinou v židovství, se rozšířila po celé tehdejší Římské říši. Ve všech důležitých mocenských centrech říše byly velké křesťanské sbory. Křesťanství získávalo vliv, ale svým odporem ke státnímu kultu uctívání císaře si získalo nepřítele v podobě státní moci a bylo pronásledováno. Během prvních dvou století mnoho Kristových učedníků zemřelo mučednickou smrtí.

Pro rané křesťanství byly charakteristickým rysem osobní vyznavačská zbožnost a posvěcené životy věřících. Bohoslužby probíhaly jednoduchým způsobem. Lidé se sešli, uctívali Boha, modlili se a bylo jim kázáno poselství z Božího slova. Nejprve se používali texty Starého zákona a postupem času se sesbíraly také spisy Ježíšových učedníků (evangelia, listy apoštolů a další spisy), které byly později přijaty jako Bohem inspirovaný kánon Nového zákona. Kristovi učedníci se nevěnovali žádným rituálům ani ceremoniím, neznali pojem svátost. Dělali jenom dva symbolické úkony, které jim nařídil Ježíš: křtili nově obrácené ponořením do vody a v církvi společně slavili večeři Páně, během níž lámali chléb a přijímali ho společně s vínem jako symboly Kristovy vykupující oběti. První církev byla církví vyznavačskou a misijní. Nebyla církví, do které se člověk narodí. Člověk se stal křesťanem tehdy, když se sám rozhodl a obrátil se.
Římský katolicizmus

V křesťanských dějinách došlo ve 4. století k velmi významnému zvratu. Římský císař Konstantin I. Veliký (312-337) vyhlásil křesťanství v roce 313 tzv. Milánským ediktem za rovnoprávné náboženství s tradičním náboženstvím Říma a pozdější císař ho nechal dokonce prohlásit za státní náboženství. K tomuto rozhodnutí vedlo římského monarchu zjištění, že se církev nedá vyhubit pronásledováním a pro říši bude lépe, když se křesťané jakožto morální a bezúhonní lidé stanou součástí a oporou impéria. Existují legendy o Konstantinově obrácení, ale skutky, které činil během své vlády, o tom nesvědčí.

Z pronásledované skupiny obyvatel se znenadání stala skupina vážená a vlivná. Najednou bylo velice výhodné být křesťanem. Lidé přicházeli do církve bez skutečného obrácení a církev se tak otevřela pohanským vlivům. Tento proces probíhal postupně v průběhu několika století a jeho důsledky vidíme i v současné praxi římskokatolické církve. Jedná se zejména o silný ritualizmus, který nahradil spontánní bohoslužbu, o uctívání svatých, které není ničím jiným než římským polyteizmem oblečeným do křesťanského hávu, a taktéž o dělení církve na kněze a laiky, které spolu se systémem svátostí prakticky vylučuje osobní vztah věřícího s Bohem. V tomto systému se spasení dosahuje prostřednictvím různých úkonů, skutků, což se později stalo podnětem pro církevní reformátory, kteří začali volat po návratu k Písmu a původním křesťanským hodnotám.


Člověk má potřebu někoho uctívat“  a někomu absolutně důvěřovat”


Výraz římskokatolická církev doslova znamená „římská všeobecná církev“. Tento název je výsledkem procesu, během něhož si římský biskup začal činit nárok na primát mezi ostatními biskupy velkých center říše. V prvních stoletích se přirozeně zformovalo několik takových center: Alexandria, Jeruzalém, Antiochie, Byzanc (Konstantinopol) a Řím. Římští biskupové, později nazývaní papeži, si začali uplatňovat tento nárok i prostřednictvím dokumentu zvaného Konstantinova donace, který byl o několik století později odhalen jako podvrh.

Na přelomu 1. a 2. tisíciletí došlo k prvnímu tzv. velkému schizmatu církve. Kvůli snaze Říma o dominanci a kvůli teologickým sporům ohledně vztahů uvnitř Boží Trojice, se římský papež a konstantinopolský patriarcha navzájem prokleli a exkomunikovali, čím došlo k oddělení dvou hlavních proudů v křesťanství: latinské římskokatolické církve a řecky hovořící pravoslavné (ortodoxní) církve.

K římskokatolické církvi se dnes hlásí kolem 1,1 miliardy lidí. Hlavní centra římského katolicizmu jsou v jižní a západní Evropě, dále v Latinské Americe, Africe a na Filipínách.
Pravoslaví

Pravoslaví není ani zdaleka tak centralizované jako římskokatolická církev. Existuje několik národních pravoslavných církví (řecká, ruská, srbská, bulharská, arménská a koptská). Tyto jsou navzájem nezávislé a respektují se.

Pravoslavní křesťané jsou mistry liturgie. Jejich bohoslužby jsou pestrobarevným divadlem, plným tajemných obřadů a mystérií. I když v pravoslavných chrámech nenajdeme sochy, s velikým zaujetím se tam uctívají ikony (speciálně vyrobené posvátné obrazy Krista a svatých). I když v pravoslaví rovněž existuje dělení na duchovní a laiky, na rozdíl od římského katolicizmu nemají kněží nařízen povinný celibát tzn., že i ženatý muž se smí stát knězem. Téměř ve všech státech, kde je pravoslaví ve většině, má postavení státní církve a chová se dosti nesnášenlivě k ostatním církvím a náboženstvím.

K pravoslaví se hlásí okolo 240 miliónů lidí. Jeho hlavním centrem je východní a jihovýchodní část Evropy a dále země Blízkého východu.

Na tomto místě je nutné ještě zmínit církev řeckokatolickou, která je malou církví působící například na východě Slovenska. Tato církev respektuje papeže, je zapojena do struktury římskokatolické církve, její bohoslužby se však konají podle východní, řecké, pravoslavné liturgie.
Protestantizmus - církve, které vzešly z reformace

Katolicizmus dominoval v Evropě během celého středověku, na jeho konci a na začátku novověku začali sílit hlasy volající po reformě křesťanství a po jeho návratu k Písmu a zbožnosti první církve. Reformátoři přišli s hesly „sola scriptura“ - „jedině Písmo“ je zdrojem pravdy a měřítkem toho, je-li něco dobré či zlé; „sola gratia“ - „jedině milost“ Boží může člověka zachránit a odpustit mu hříchy; a „sola fidae“ - „jedině vírou“ může člověk přijmout tuto Boží milost a být spasen. Obřady a ceremonie člověka nezachrání, jenom prostřednictvím pokání a víry může člověk dosáhnout odpuštění svých hříchů.

V 16. století se na scéně objevila dvojice reformátorů, kteří určili dva hlavní proudy světové reformace: Martin Luther a Jan Kalvín. Později se na evropské scéně objevila anglikánská církev, která má taktéž své místo mezi reformačními církvemi.
Lutheranizmus - evangelické církve

Rok 1517 je církevními historiky považovaný za začátek reformace. Tehdy ještě augustiniánský mnich, Martin Luther, přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, kterými protestoval proti praktikám spojeným s prodejem odpustků a dostal se tak do konfliktu s papežem. Konflikt se prohloubil a skončil Lutherovou exkomunikací. Luther začal svou teologickou práci a formuloval doktríny související s ospravedlněním věřícího skrze víru. Přeložil také Bibli do němčiny, což bylo strategicky důležitým krokem při uskutečnění reformy, která vrátila Boží slovo do centra života a bohoslužby.

V důsledku své exkomunikace byl Luther nucen založit vlastní evangelickou církev, ke které se rychle přidávaly zástupy lidí, oslovené biblickou vírou, která začala postupně vytlačovat středověké „křesťanské“ pověry. Mniši a jeptišky opouštěli kláštery a zakládali zbožné rodiny. Sám Luther jim v tom byl příkladem, když si vzal za manželku bývalou jeptišku Kateřinu z Bory. Přízeň německé šlechty, kterou si nová víra získala, umožnila reformaci přežít a trvale zůstat součástí evropských dějin.

Dnes má evangelická církev nejvíce členů v Německu, potom ve Skandinávii a v anglo-saských zemích. K lutheranizmu se hlásí 64 milionů lidí.
Kalvinizmus - reformované církve

Druhý proud reformace je spojen se jménem francouzsky hovořícího a píšícího ženevského reformátora Jana Kalvína. Hlavní rozdíl mezi ním a Lutherem nespočíval v tom, čemu věřili, ale spíše ve způsobu jejich práce a praktické aplikaci jejich víry. Luther překládal, učil, psal teologické spisy, kázal a neměl přitom snahu měnit politické poměry nebo společenské zřízení. Kalvín byl perfekcionista v teologii i v praxi. Jeho rozsáhlé spisy jsou dokonalým teologickým systémem, který je dodnes velmi vysoce hodnocen. Pokud šlo o aplikaci křesťanské víry, rozhodl se Kalvín vytvořit dokonalou křesťanskou společnost: stát, ve kterém se bude žít podle Božího slova. Pro svůj plán získal městskou radu Ženevy a na několik desetiletí se mu z ní podařilo vytvořit centrum evropské reformace, s univerzitou, na které studovali mnozí učenci, kteří později šířili reformační myšlenky i v jiných státech.

Kalvinizmus se postupem času stal známým pro své učení o predestinaci, které rozvinuli Kalvínovi následovníci. Toto učení hovoří o předurčení člověka ke spáse nebo k zatracení, čímž v podstatě popírá jeho svobodnou vůli. Reformované církve jsou rozšířeny ve Švýcarsku, v Maďarsku, v Itálii, Francii, Holandsku, Anglii a v USA. V České republice vznikla spojením lutherského a kalvínského proudu reformace Českobratrská církev evangelická. Ve světě se ke kalvinizmu hlásí 75 milionů lidí.
Evangelikální církve

Jsou to protestantské církve a hnutí, které vznikaly v poreformačním období jako reakce na vychladnutí a ztradičnění klasických protestantských denominací. Snad první evangelikální skupinou v dějinách bylo pietistické hnutí. Vzniklo v 17. století mezi německými lutherány, kteří nebyli spokojeni se stavem církve a usilovali o lepší a hlubší vztah s Bohem. V té době se začaly běžně používat pojmy jako obrácení a znovuzrození. Další evangelikální skupiny, které vznikaly, měly různé důrazy: posvěcení, evangelizaci, sociální práci, zahraniční misie. Bohoslužebná shromáždění těchto skupin byla často velice entuziastická a emocionální. Hříšníci byli během nich usvědčováni z hříchů a mnohokrát s pláčem padali na kolena a činili pokání. Téměř všechny evangelikální církve vzešly z probuzení, která vznikala po celém světe v během 17., 18. a 19. století. Mezi evangelikální církve patří, kromě mnohých jiných, Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská, Evangelická církev metodistická, Ochranovská Jednota bratrská a Křesťanské sbory. Jmenované církve mají své zastoupení v České i ve Slovenské republice. Celosvětově tvoří evangelikálové skupinu o velikosti cca 200 milionů.
Letničně-charismatické hnutí

Toto hnutí je v současnosti nejrychleji rostoucí křesťanskou skupinou, zažívající boom po celém světe zejména však v Latinské Americe, v Africe a v některých asijských státech. Největší křesťanské sbory na všech kontinentech se hlásí k letničně-charismatickému proudu křesťanství.

Tento směr se objevil na scéně křesťanských dějin na přelomu 19. a 20. století, kdy se v církvi začalo v masivní míře opět objevovat naplnění Duchem Svatým s průvodním znamením mluvení v jazycích tak, jak se to stalo v první církvi o svátku Letnic. V roku 1906 došlo k probuzení na Azusa Street v Los Angeles, prostřednictvím kterého se oheň Letnic rozšířil po celém světě. Všude začaly vznikat a růst letniční sbory. Tradiční církve od počátku pohlížely na mluvení v jazycích s nedůvěrou a ve svém středu něco takového nestrpěly. Proto rychle vzniklo několik nových letničních denominací. Největší z nich je Assemblies of God (u nás známá jako Apoštolská církev), ke které se dnes hlásí více než 50 milionů lidí. Duchovní dary, které Duch Svatý uděluje (mluvení v jazycích, uzdravování, proroctví atd.) se nazývají charismata - dary milosti. Projevy, ke kterým dochází když se člověk naplní Duchem Svatým, se nazývají charismatické projevy. Tyto zkušenosti začaly být ve druhé polovině 20. století běžným jevem i v mnohých tradičních církvích. Většinou to však narazilo na nepochopení církevního vedení, a tak se začaly rodit nové charismatické denominace, které nevznikaly přímo z letničního probuzení, ale odchodem charismatiků z tradičních církví. Tyto sbory se nazývají charismatické. Netvoří je však jenom bývalí tradiční křesťané, ti byli pouhými zakladateli. Dnes jsou tvořeny hlavně lidmi, kteří se do nich obrátili z nekřesťanského prostředí. Charismatické bohoslužby mají dva hlavní pilíře: spontánní chvály a uctívání Boha za použití moderních hudebních stylů a výrazových prostředků a kázání Božího slova jednoduchým, srozumitelným, neliturgickým způsobem tak, aby ho posluchači mohli jednoduše a účinně uplatnit ve svých životech. Na Slovensku patří k charismatickému hnutí následující církve: Křesťanská společenství, Slovo života, Jednota bratrská a další menší společenství.

Hlavní rozdíl mezi letničními a charismatickými církvemi je ve způsobu organizace. Jde hlavně o dobu vzniku a příslušnost k nějaké struktuře. Společně však tvoří uvnitř křesťanství jeden proud. Celosvětově se k letničně-charismatickému hnutí hlásí podle různých odhadů 300-500 miliónů lidí.
Skupiny vycházející z křesťanství

Na světové duchovní scéně existují ještě další skupiny odvozené od křesťanství, které však kvůli doktrínám a praxi, které jsou v rozporu se základními pravdami křesťanské zvěsti, těžko můžeme nazývat křesťanskými církvemi. Mezi takové skupiny patří Mormoni (oficiální název je Církev Ježíše Krista svatých posledních dní). Řídí se knihou Mormon, která je v rozporu s texty Bible. Jejich víra je hlavním náboženstvím v americkém státu Utah. Mormonů je asi 12,5 miliónu.

Další skupinou jsou Svědkové Jehovovi, kteří jsou lidem známi jako horliví zvěstovatelé své víry. Ta je problematická proto, že popírá božství Ježíše Krista a považuje Ho pouze za vtělenou andělskou bytost. Počet Svědků Jehovových dosahuje přibližně 15 miliónů.

Adventisté sedmého dne jsou známi pro své míchání křesťanské zvěsti s požadavky Mojžíšova zákona, které se projevuje zachováváním soboty a dodržováním určitých stravovacích omezení. Ze své teologie vynechávají peklo a hovoří o neexistenci lidské bytosti po smrti. Jejich počet je 12 milionů.

Branhamisté vznikli jako proud v letničním hnutí, který popírá Boží Trojici a hovoří o tom, že Otec, Syn i Duch Svatý jsou jednou a tou samou osobou. Křtí jenom ve jméno Ježíš.

Moonisty (Církev sjednocení) založil korejský reverend Moon, který se prohlásil za pokračovatele Ježíše Krista. Jeho cílem je založit dokonalou rodinu. Toto hnutí je známé zejména kvůli hromadným svatbám svých členů. Manželské partnery vybírá sám reverend Moon.


Devätnásťmetrová socha Ježiša Krista s názvom Kráľ kráľov pred kostolom v USA.
Bola postavená z polystyrénu a pokrytá vrstvou sklolaminátu. Včera do nej udrel blesk. Začala horieť a napokon z nej ostalo toto:
Neurobíš si modlu ani nijakú podobu toho, čo je hore na nebi, dolu na zemi alebo vo vode pod zemou! Nebudeš sa im kľaňať a ani ich uctievať!“ (Ex 20,2-5)


Desatoro
Desatoro je známe takmer každému človeku. Mnoho ľudí ho považuje iba za akýsi morálny kódex, ktorý by mal človek dodržiavať a doslovné znenie platilo iba v čase Starého Zákona. Boh v Písme je však nadčasový, preto pre veriacich i neveriacich platí „desatoro“ i dnes.
Nasleduje prehľad veršov, týkajúcich sa „Desiatich Božích prikázaní“ pre človeka, ktoré nájdeme v Písmach. Uvedené biblické citáty sú z Pentateuchu (5 kníh Môjžišových), ktorý je prvou časťou Starého Zákona. Z kníh Exodus (2. Mojžišova) a Deuteronomium (5. Mojžišova).
Verše sú takmer identické gramaticky, a úplne identické významovo, čo sa už nedá povedať o ich uvedení v KKC s ktorými ich budem porovnávať. Prečo je rozdiel už v tak základnom učení, ako je Desať Božích prikázaní sa dá vysvetliť jedine úmyselným činom, ktorý iba potvrdzuje nadradenosť učenia človeka nad učením a príkazmi Boha v Jeho Slove, ktoré Písmo obsahuje.
Pre porovnanie uvádzam pohľad a prezentáciu „desatora“ najrozšírenejšej cirkvi v Európe. Táto cirkev si výklad a citáciu prispôsobila svojim potrebám, je len na Vás, koho verziu ste ochotní akceptovať. Či Božiu, alebo ľudskú.

Božie Slovo písané kurzívou je z prekladu Písiem, ktoré preložil z pôvodných jazykov prof. Jozef Roháček r. 1951.
Citácie z Katechizmu Katolíckej Cirkvi /KKC/; pochádzajú z prekladu latinského originálu Catechismus Catholicae Ecclesiae, Vatikán 1997.
Červeným písmom som zvýraznil rozdiely medzi Písmom a KKC
.

Prvé prikázanie

Exodus 20:2 Ja som Hospodin, tvoj Bôh, ktorý som ťa vyviedol z Egyptskej zeme, z domu sluhov. 3 Nebudeš mať iných bohov predo mnou.

Deuteronomium 5:6 Ja som Hospodin, tvoj Bôh, ktorý som ťa vyviedol z Egyptskej zeme, z domu sluhov. 7 Nebudeš mať iných bohov predo mnou.


KKC str.513-525 Prvé prikázanie je rozdelené na viacero príkazov./
1. "Pánovi, svojmu Bohu, sa budeš klaňať a jemu slúžiť".
2. "Jedine jemu sa budeš klaňať".
3. "Nebudeš mať iných Bohov okrem mňa".
4. "Neurobíš si kresanú modlu".
„Ja som Pán, Tvoj Boh ktorý Ťa doviedol z egyptskej krajiny, z domu otroctva, nebudeš mať iných bohov okrem mňa!
Neurobíš si modlu ani nijakú podobu toho, čo je hore na nebi, dolu na zemi alebo vo vode pod zemou! Nebudeš sa im kľaňať a ani ich uctievať!“ (Ex 20,2-5) „Je napísané: Pánovi, svojmu Bohu, sa budeš klaňať a jedine jemu budeš slúžiť.“ (Mt 4,10)

Druhé prikázanie

Exodus 20:4 Neučiníš si rytiny ani nijakej podoby tých vecí, ktoré sú hore na nebi, ani tých, ktoré sú dole na zemi, ani tých, ktoré sú vo vodách pod zemou. 5 Nebudeš sa im klaňať ani im nebudeš slúžiť, lebo ja Hospodin, tvoj Bôh, som silný Bôh žiarlivý, ktorý navštevujem neprávosť otcov na synoch do tretieho i štvrtého pokolenia tých, ktorí ma nenávidia, 6 a činím milosť tisícim tým, ktorí ma milujú a ostríhajú moje prikázania.
Deuteronomium 5:8 Neučiníš si rytiny nijakej podoby vecí, ktoré sú na nebi hore ani tých, ktoré sú na zemi dole, ani tých, ktoré sú vo vodách pod zemou. 9 Nebudeš sa im klaňať ani im nebudeš slúžiť, lebo ja Hospodin, tvoj Bôh, som silný Bôh revnivý, ktorý navštevujem neprávosť otcov na synoch ešte i na treťom i na štvrtom pokolení tých, ktorí ma nenávidia, 10 a činím milosť tisícim, tým, ktorí ma milujú a ktorí ostríhajú moje prikázania.


KKC druhé prikázanie v Ex 20:4-6, Deut 5:8-10 ignoruje s tým, že je to vlastne vysvetlené v prvom!

Tretie prikázanie

Exodus 20:7 Nevezmeš mena Hospodina, svojho Boha, nadarmo. Lebo Hospodin nenechá bez pomsty toho, kto by vzal jeho meno nadarmo.
Deuteronomium 5:11 Nevezmeš mena Hospodina, svojho Boha, nadarmo, lebo Hospodin nenechá bez pomsty toho, kto by vzal jeho meno nadarmo.


KKC str. 525 /Druhé prikázanie/ Nevezmeš meno Pána, svojho Boha nadarmo (Ex 20,7; Dt 5,11) Otcom bolo povedané: „Nebudeš krivo prisahať...“ No, ja vám hovorím: „Vôbec neprisahajte!“ (Mt 5,33-34)

Štvrté prikázanie

Exodus 20:8 Pamätaj na deň soboty, aby si ho svätil. 9 Šesť dní budeš pracovať a robiť akékoľvek svoje dielo. 10 Ale siedmy deň je sobota Hospodina, tvojho Boha. Nebudeš robiť nijakého diela ani ty ani tvoj syn ani tvoja dcéra, tvoj sluha ani tvoja dievka ani tvoje hovädo ani tvoj pohostín, ktorý je v tvojich bránach. Deuteronomium 5:12 Ostríhať budeš deň soboty, aby si ho svätil, tak ako ti prikázal Hospodin, tvoj Bôh. 13 Šesť dní budeš pracovať a budeš konať hocijakú svoju prácu.

KKC str. 530 /Tretie prikázanie/ „Spomeň si na sobotný deň, aby si ho zasvätil. Šesť dní budeš pracovať a tvoriť všetky svoje diela, siedmy deň je však sobota Pána, tvojho Boha. Vtedy nebudeš konať nijakú prácu“. (Ex 20,8-10)
„Sobota bola ustanovená pre človeka, a nie človek pre sobotu. A tak je Syn človeka pánom aj nad sobotou“. (Mk 2,27-28)

Piate prikázanie

Exodus 20:12 Cti svojho otca i svoju mať, aby sa predĺžily tvoje dni na zemi, ktorú ti dá Hospodin, tvoj Bôh.

Deuteronomium 5:16 Cti svojho otca i svoju mať, ako ti prikázal Hospodin, tvoj Bôh, aby sa predĺžily tvoje dni, a aby ti bolo dobre na zemi, ktorú ti dá Hospodin, tvoj Bôh.


KKC str. 536 /Štvrté prikázanie/„Cti svojho otca a svoju matku, aby si dlho žil na zemi, ktorú ti dá Pán, tvoj Boh“. (Ex 20,12) „A bol im poslušný“. (Lk 2,51)
Pán Ježiš sám pripomenul dôležitosť tohto „Božieho prikázania“. Apoštol učí: „Deti, poslúchajte svojich rodičov v Pánovi, lebo je to spravodlivé. Cti svojho otca i matku, to je prvé prikázanie s prisľúbením: Aby ti dobre bolo a aby si dlho žil na zemi“. (Ef 6,1-3)

Šieste prikázanie

Exodus 20:13 Nezabiješ!
Deuteronomium 5:17 Nezabiješ!


KKC str. 548 /Piate prikázanie/„Nezabiješ!“ (Ex 20,13) „Počuli ste, že otcom bolo povedané: Nezabiješ! Kto by teda zabil, pôjde pred súd. No ja vám hovorím: Pred súd pôjde každý, kto sa na svojho brata hnevá“. (Mt 5.21-22)

Siedme prikázanie

Exodus 20:14 Nezosmilníš!
Deuteronomium 5:18 Nezosmilníš!


KKC str. 563 /Šieste prikázanie/„Nescudzoložíš!“ (Ex 20,14; Dt 5,18) „Počuli ste, že bolo povedané: Nescudzoložíš! No ja vám hovorím: Každý, kto na ženu hľadí žiadostivo, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci“. (Mt 5,27-28)

Ôsme prikázanie

Exodus 20:15 Neukradneš!
Deuteronomium 5:19 Neukradneš!


KKC str. 578 /Siedme prikázanie/ „Nepokradneš!“ (Ex 20,15; Dt 9,19; Mt 19,18)

Deviate prikázanie

Exodus 20:16 Nepovieš na svojho blížneho falošného svedoctva!
Deuteronomium 5:20 Nepovieš na svojho blížneho falošného svedoctva!


KKC str. 591 /Ôsme prikázanie/ „nevyslovíš krivé svedectvo proti svojmu blížnemu!. (Ex 20,16) „Otcom bolo povedané: Nebudeš krivo prisahať, ale splníš, čo si Pánovi prisahal!“ (Mt 5,33)

Desiate prikázanie

Exodus 20:17 Nepožiadaš domu svojho blížneho! Nepožiadaš ženy svojho blížneho ani jeho sluhu ani jeho dievky ani jeho vola ani jeho osla ani ničoho, čo je tvojho blížneho!
Deuteronomium 5:21 Nepožiadaš ženy svojho blížneho, ani si nezaželáš domu svojho blížneho, jeho poľa ani jeho sluhu ani jeho dievky, jeho vola ani jeho osla ani ničoho, čo je tvojho blížneho.


KKC str. 600 /Deviate prikázanie/ „Nebudeš žiadostivo túžiť po dome svojho blížného. Nebudeš túžiť po manželke svojho blížneho ani po jeho sluhovi, ani po slúžke, ani po volovi, ani po oslovi, ani po ničom, čo patrí tvojmu blížnemu“. (Ex 20,17) „Každý, kto hľadí na ženu žiadostivo, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci“. (Mt 5,28)

Desiate prikázanie KKC
je vlastne rozvinuté prikázanie deviateho, ktoré dopĺňa počet prikázaní na desať.

„Nebudeš žiadostivo túžiť...po ničom, čo patrí tvojmu blížnemu!“ (Ex 20,17) „Nebudeš túžiť po dome svojho blížneho, ani po jeho poli, ani po jeho sluhovi, ani po jeho slúžke, ani po jeho volovi, ani po jeho oslovi, ani po ničom, čo mu patrí!“ (Dt 5,21)

Je to zopakovanie veršu z iného miesta Písma, preto som uvádzal obidve miesta, Exodus a Deuteronomium, aby ste videli identitu veršov.

Poznámka k prikázaniam.

V treťom prikázaní /KKC druhé prikázanie/ panuje zhoda, s pohľadom kresťanov a katolíkov, až na jednu maličkosť a tou je prísaha.
Ešte v nedávnej minulosti som bol viackrát svedkom, ako kňaz vyzval k prísahe novomanželov, pri vysluhovaní sviatosti manželstva, a tak som sa pozrel na dva dokumenty, podľa ktorých sa bežný občan - katolík môže riadiť. KKC a KKP. Samotný výklad KKC /str. 525/ sa odvoláva na druhé Božie prikázanie a slová nášho Pána Ježiša Krista:

No, ja vám hovorím: „Vôbec neprisahajte!“ (Mt 5,33-34)

Ak sa však pozrieme do jurisdikčného Kódexu Kanonického Práva, nájdeme tam prísahu akceptovanú, teda ide o akýsi rozpor medzi katechizmom (KKC) a kánonom (KKP) i o rozpor v samotnom KKP medzi 1119 a 1199,1201. Citujem:

Kán. 1119 - Okrem nevyhnutného prípadu sa pri slávení manželstva majú zachovať obrady predpísané v liturgických knihách, ktoré schválila Cirkev, alebo prijaté zákonnými zvykmi.

Tu sa tento kánon pravdepodobne odvoláva na knihu "Obrady krstu detí a sobášne obrady podľa Rímského rituála" ; Ssv Vojtecha, Bratislava 1976, kde namiesto prísahy vyzýva kňaz k manželskému sľubu.)

Ďalej sa však píše:

Kán. 1199 - § 1. Prísahu, to jest vzývanie Božieho mena za svedka pravdy, nemožno zložiť, ak to nie je v pravde, uváženosti a spravodlivosti.
§ 2. Prísahu, ktorú kánony vyžadujú alebo pripúšťajú, nemožno platne zložiť cez zástupcu.
Kán. 1201 - § 1. Prísľubná prísaha sleduje povahu a podmienky úkonu, ku ktorému je pripojená.

Tak i tento rozpor by bolo treba dať do poriadku.
http://www.krestan.info/desatoro.php

             Desať Božích prikázaní

              Druhé Božie prikázanie..

Boh hovoril všetky tieto slová.Ja som Hospodin, tvoj Boh, ktorý som ťa vyviedol z Egypta, z domu otroctva. Nebudeš mať iných bohov okrem mňa! Neurobíš si vyrezávanú modlu ani podobu ničoho, čo je na nebi hore, čo je na zemi dolu, alebo čo je vo vode pod zemou! Nebudeš sa im klaňať ani im slúžiť, lebo ja som Hospodin, tvoj Boh, Boh horliaci, ktorý trestám neprávosť otcov na synoch, do tretieho a štvrtého pokolenia tých, ktorí ma nenávidia,



Prirodzenosť náboženského ducha

Náboženský duch je démon, ktorý sa snaží nahradiť náboženskou aktivitou moc Ducha Svätého v živote veriaceho. Jeho primárnym cieľom je mať cirkev, ktorá sa „drží formy zbožnosti, ale zapiera jej moc“ (2Tim 3:5). Apoštol Pavol toto svoje nabádanie zakončil: „vyhýbajte sa takýmto ľuďom!“ Tento náboženský duch je tým „kvasom farizejov a sadukajov“ (Mt 16:6), pred ktorým Pán varoval svojich učeníkov.

Dva základy

Ako väčšina nepriateľových pevností, aj náboženský duch stavia svoju prácu na dvoch základných základoch – strach a pýcha. Náboženský duch chce, aby sme slúžili Pánovi preto, aby sme získali Jeho potvrdenie, miesto toho, že by sme slúžili z pozície, kde sme už prijali potvrdenie skrze kríž Ježiša. Preto náboženský duch zakladá vzťah k Bohu na osobnej disciplíne, než na zmierujúcej obeti Krista. Motív k tomuto môže byť buď strach alebo pýcha – alebo ich kombinácia.

celá kniha tu :http://www.jbsr.info/?pg=download

GÝČ
                                                                 PRAVDA  O  CIRKVI Biskup Oliver Oravec
Január 2002


 Od prvého vydania Pravdy o Cirkvi ubehli už  tri roky. Vždy som dúfal , že Vatikán sa spamätá a opraví svoje deštrukčné chyby a vráti sa na katolícku cestu. Žiaľbohu, nestalo sa tak a modernisti pokračujú  na svojej anti-katolíckej ceste., na duchovnú škodu miliónov formálnych a neformálnych členov modernistickej cirkvi, ktorá neprávom  sa nazýva „katolíckou“. Tento kurz Vatikánu je aj na veľkú škodu všetkých nekatolíkov a nekresťanov, ktorí nevidia v modernistickej cirkvi ten katolicizmus, ktorý mal v úmysle Pán Ježiš , keď ustanovil svoju Cirkev. Morálny dosah tejto situácie je hrozný: Čoraz viac ľudí odpadá od viery, drvivá väčšina ľudstva odmieta Krista a tí , čo sa nazývajú kresťanmi nepoznajú učenie Katolíckej cirkvi alebo len sčasti. Svet sa zmieta v strachu z terorizmu, biologických bômb. Terorizmus sa šíri aj vysokou politikou.  Obávam sa , že už žijeme v dobe , o ktorej predpovedal náš Spasiteľ: „Ale či Syn človeka nájde vieru na zemi, keď príde ?“(Luk.18:8)

   V tomto doplnku  zhrniem  ojedinelé články, ktoré som nazbieral a ktoré doplňujú môj prvý diel. Podobne je to aj s obrázkami, ktoré som nestihol „zamontovať“ v prvom diele.
                                                                    

Napríklad tu vidíme Jána-Pavla II. bozkávať mohamedánsky Korán pri jednej zo svojich návštev v islamskej krajine. Je to hrozný pohľad, lebo ide o „najposvätnejšiu“ knihu  islamu, v mene ktorej s opovrhnutím hovoria o kresťanoch a aj Ježiša považujú iba za proroka, čiže iba za človeka. Z tejto knihy  sa učia sebevrahovia  skončiť  svoj život a žiaľbohu aj životy mnohých nevinných ľudí. Táto kniha  povoľuje mužom mať 4 manželky a nespočetný počet konkubín. Pápeži v minulosti chránili Európu od  nájazdov islamsky hôrd, ktoré chceli zničiť  kresťanstvo v Európe a dnes bozkávame  tento Korán. Asi sv.Pius V.  a nespočetní svätí, ktorí vykupovali kresťanských zajatcov zo zajatia v islamských zemiach by sa obracali v hrobe, keby neboli v nebi. Korán popiera Najsvätejšiu Trojicu, čiže nášho  Pána Boha.

K čomu viedol  tento zhubný ekumenizmus, synkretizmus ? Vidíme to v nových vojnách  medzi mohamedánmi a kresťanmi.  Napätie sa stupňuje a obávam sa , že sa nebude poľavovať.

 
V roku 2001 podnikol Ján-Pavol II.  Návštevu v Izraeli.  Tu ho vidíme  pri „omši“ bez kríža. Naopak, vidíme ho sedieť na kresle s obráteným krížom, čo je znak satanistov. 

Treba tu komentár?
 
Tu lepšie vidíme ten obrátený kríž. Jeden zbožný „modernista“ sa mi snažil vysvetliť , že tento kríž vyjadruje  mučenícku smrť sv.Petra. Takéto vysvetlenie má ale dve menšie chybičky:  To bol Peter , ktorý sa dal ukrižovať hore nohami a nie kríž a stalo sa to v Ríme a nie v Izraeli.
Tu vidíme Jána-Pavla II. Pri múre nárekov v Jeruzaleme. Ku tomuto múru , ktorý zostal z posledného Herodesovho chrámu v Jeruzaleme. Ku tomuto múru chodia Židia  plakať za stratou chrámu, ktorý bol rozborený rímskymi vojskami, ako to predpovedal Pán Ježiš Kristus. Židia v tomto chráme prinášali starozákonné obety a keď odmietli uznať Kristovu obetu, tento chrám stratil na význame lebo  symbolizoval odmietnutie Kristovho vykupiteľského diela. Iní Židia chodia k tomuto múru , aby prosili ich boha o vybudovanie nového chrámu, v ktorom by mohli znova prinášať svoje obety. Týmto iba potvrdzujú, že aj naďalej odmietajú Kristovu obetu na kríži.

Ján –Pavol II. , ktorý má reprezentovať Zástupcu Krista ,nášho Vykupiteľa,  nemal  čo tam hľadať. Jeho  prítomnosť pri múre nárekov iba potvrdzuje, že  aj on neuznal obetu Pána Ježiša na kríži a tým iba potvrdzuje , že nemôže byť katolíkom a tobôž nie pápežom.

Tu vidíme JPII. v Indii ako hanebne príjma od hinduistickej kňažky  na čelo znak  bohyne Šiva , čo je znak pohanského božstva a symbol sexuality. Milióny našich mučeníkov odmietli do ruky chytiť kadidlo určené pre uznanie pohanského božstva a tu  „zástupca“ živého Boha príjma  znak bohyne Šivy na čelo.  Je tu potrebný nejaký ďalší komentár?  Naši mučeníci dnes by ani nemuseli vyliať svoju krv v rámci tzv.inkulturácie, čo v preklade znamená hrubé zneváženie základov kresťanského náboženstva.

Tu vidíme 18 ročnú vysokoškoláčku pri čítaní lekcie pri „pápežskej omši“. Vidíme ju s úplne obnaženými prsiami  za účasti mnohých kardinálov a biskupov. Má to byť  modernistická móda  pri novej omši, aby sa aj takto potvrdilo, že nová omša nie je od Boha.      Táto vysokoškoláčka nechodí takto hanebne oblečená(neoblečená) do školy na prednášky a možno už takto polonahá nechodí ani po svojom dome. Keby bol JPII. pápežom ,  nemohol by tolerovať  takéto zneuctenie omše. Definitívne: Nahota nepatrí do liturgie. Nahota patrí len do manželskej spálne, do ambulancie  a pri plávaní.

Modernistická cirkev pod vedením JPII. toleruje všetky módy v kostole, včítane  krátkych nohavíc u dospelých , minisukne a obnažené chrbáty u dám.  Je to v prísnom rozpore s tradíciou Katolíckej cirkvi a s dobrými mravmi vôbec. No ale , komu niet rady , tomu niet ani pomoci.

Bola to Katolícka cirkev , ktorá prinášala civilizáciu do Novej Guiney a inde na svete.  Cirkev učila  primitívne kmene  obrábať pôdu, chovať zvieratá , ale aj ako sa obliekať. Teraz vidíme opačný trend: Primitivizmus vchádza do modernistickej cirkvi pod menom inkulturácia a už nerobí žiaden problém  pre súčasných prelátov , keď v našich chrámoch sa tancujú pohanské „liturgické“ tance.

Nová cirkev neverí v diabla.

http://home.nextra.sk/olinko/27.htm


                                                         
                                                                      O celibáte


Úvod
Uvedomujem si, že otvorením tejto témy, dvihnem mnohým hladinu adrenalínu, dúfam však, že to bude tá prvá a posledná nepríjemnosť v súvislosti s ich zdravotným stavom pri čítaní nasledovných riadkov. Opäť pripomínam, že mojím cieľom nie je znevažovanie viery či vnášanie rozkolu medzi jednotlivé denominácie, ale úprimný pohľad na otázky v duchu Písiem, i na tie o ktorých sa v rámci tolerancie mlčí, ale ktoré sú tak ako všetko v Písme, veľmi dôležité pre život kresťana, život spoločenstiev. Poznanie Božej vôle ide ruka v ruke s jej dodržiavaním a tým i napĺňaním, čo by malo byť jedným z cieľov veriacich.

Trocha z histórie.
V mimobiblickej literatúre sa zakazovanie ženby objavuje už pri královne Semiramis v Babylone. 1 Táto osôbka sa postavila do úlohy čarodejnice o čom svedčia fakty o Babylone, ktorý bol semeništom modlárstva, okultizmu a špiritizmu. Kňazi, ktorí vtedy slúžili iným bohom na čele s bohom slnka, nesmeli byť ženatí. Bola to však len zástierka "svätosti" za ktorou sa skrývalo cudzoložstvo, smilstvo, homosexualita, lesbizmus, pedofília a sodomizmus. Celibátom boli kňazi oddelení od ľudu a boli pokladaní za svätých. Okrem nich žili v babylónskych chrámoch tiež "rádové sestry", "vestálky"- nevesty boha slnka. V skutočnosti to boli rádové prostitútky, ktoré rodily deti k ich následnému obetovaniu bohu slnka, ktoré prebiehalo tak, že novorodencom vyrezávali za živa ešte bijúce srdiečka. /Bŕŕŕŕŕ/.

V cirkvi bol tento podnes kontroverzný sľub zavedený už v 4 storočí a častokrát bol porušovaný dokonca samotnými najvyššími predstaviteľmi. Počas prvých 1.200 rokov existencie cirkvi bolo 39 pápežov ženatých, z nich trinásti boli deťmi pápežov, či iných duchovných.1a V Španielsku ho elvírska synoda vyhlásila už v r. 300 za zákon cirkvi a odtiaľ sa šíril do Európy. Papež Siricius /384-399/ vyhlásil, že celibát nie je výplodom nariadení církvi, ale vyplýva zo samotného Evanjelia. 2 Koncom 4. storočia celá rímska cirkev kládla velký dôraz na jeho dodržiavanie. Biskup rímskeho zboru Lev I. (440-461), v smernici 2a o manželstve nariaďuje, že manželská láska v prípade ženatých duchovných má byť zachovaná bez fyzických prejavov. Sexuálna abstinencia sa však dala ťažko kontrolovať, preto toto nariadenie strácalo na účinosti. 2b

Ďalším nepriamym dôkazom, že celibát bol viac porušovaný ako dodržiavaný boli opakované závery koncilov, ktoré znovu a znovu celibát uvádzali do praxe a uzákoňovali ho vo svojích uzneseniach. Lev IX. (1049-1054) zvolal 11 synod na ktorých prísne odsudzoval kňazov, ktorí žili so ženami. 3 Podobne Viktor II. (1055-1057), na synode vo Florencii odsudzuje život kňazov v konkubináte, čo následne potvrdzuje i Alexander II. (1061-1073). 4 Gregor VII. (1073-1085) bol v otázke celibátu oveľa radikálnejší. Krátko po svojom nástupe na biskupský stolec zvolal tzv. pôstnu synodu (1074), kde nariadil, aby každý kto chce byť vysvätený za kňaza zložil sľub celibátu, a tým, ktorí žijú v konkubináte 4a zakázal vysluhovať omšu a podávať sviatosti. 4b Ďalším bol Urban II. (1088-1099) na synode v Piacenze (1093), keď za prítomnosti vyše 4 tisícok kňazov okrem exkomunikácie "protipapeža" Klementa odsúdil konkubinát kňazov, čím vlastne potvrdzoval závery svojich predchodcov. 4c Vyhlásil, že kňazi, ktorí neprijmú celibát budú uväznení pre dobro svojich duší a manželky, konkubíny budú i so svojimi deťmi predané do otroctva. Ich majetok následne prepadne v prospech cirkvi. 4d

Na I. lateránskom koncile v marci 1123, za prítomnosti vyše 900 kňazov potvrdili účastníci všetky predchádzajúce nariadenia týkajúce sa simónie a kňažského konkubinátu. Pre zaujímavosť, tento snem vyniesol 22 reformných kánonov. 4e V roku 1139 sa v Ríme na II. lateránskom koncile zišlo vyše 1.000 kňazov. Z 30 disciplinárnych kánonov sa celibátu týka kánon VII., v ktorom sa zakazuje uzatvoriť manželstvo po vysvätení a doterajšie existujúce manželstvá vyhlasuje za neplatné. Na rozdiel záverov synody v Piacenze a Urbana II. sa manželky nebudú predávať do otroctva "iba" musia vstúpiť do kláštorov. Ohľadom majetku sa nezmenilo nič, teda prepadol v prospech cirkvi! 4f Všetky tieto snahy, závery, tresty svedčia o jedinom, celibát je pre človeka nieco neprirodzené, čo sa vyžaduje nariadením a musí podliehať kontrole, popr. jeho nedodržiavanie je sankcionované.

V r. 1530 na sneme v Augsburgu 5 vydali veriaci, pre ktorých je Písmo viac ako závery koncilov vyhlásenie, kde sa vyjadrujú aj k otázke celibátu. Zacitujem z neho a nech si každý utvorí svoj vlastný názor.

Citujem:

Tak stvoril Boh človeka, ako muža a ženu ich stvoril /1Moj 1:27/. Skúsenosť až veľmi zreteľne ukázala, či je v ľudskej moci a sile bez osobitného daru a Božej milosti, vlastným rozhodnutím alebo sľubom zlepšiť alebo zmeniť to, čo stvoril všemohúci Boh.
....tak ako hovorí Pavel: Biskup musí byť teda bez úhony, jednej ženy muž. /1Tim 3:2/ Aj v Nemecku len pred štyristo rokmi 5a boli kňazi násilím donútení vzdať sa manželstva pre sľub čistoty. Všetci sa tomu vzopreli a tak silne sa proti tomu bránili, že pri vzbure celého kňažstva v tlačenici takmer o život prišiel mohučský arcibiskup, ktorý vyhlasoval nový pápežský edikt o tejto veci...
....pápež vtedy zakazoval kňazom nielen budúce manželstvo, ale roztrhol aj tie manželstvá, ktoré už dávno trvali. Toto je nielen proti všetkým božským, prirodzeným a svetským právam, ale to aj príkro odporuje cirkevným zákonom, ktoré boli vyniesli sami pápeži a protiví sa to aj najdôležitejším koncilom....
....tento vynútený celibát = olúpenie o manželstvo, ktoré sám Boh ustanovil a každému na vôlu ponechal - nespôsobil nič dobrého, ale len mnoho veľkých, zlých nerestí a zla. Ba, i jeden z pápežov, Pius II. často hovorieval, ako to ukazuje jeho životopis, a vo svojom mene dal vyhlásiť:
"Určite možno uviesť dôvod, prečo sa duchovným zakazuje manželstvo; ale sú oveľa vyššie a dôležitejšie dôvody, prečo by sa im manželstvo malo zase dovoliť"...
.... preto je žalostné, že kresťanský manželský stav sa nielen zakazuje, ale na niektorých miestach sa aj celkom tvrdo trestá, akoby šlo o dajaký veľký zločin, zatiaľ čo predsa Boh vo Svätom Písme prikázal, aby sme mali manželstvo vo veľkej úcte...
....Apoštol Pavel v I.liste Timoteovi 4:1-3 nazýva diabolským také učenie, ktoré zakazuje manželstvo. Sám Kristus hovorí u Jána 8:44, že diabol je vrahom od samého počiatku. Oboje spolu súhlasí.....Ako nijaký ľudský zákon nemôže zmeniť alebo zrušiť Božie prikázanie, práve tak ho nemôže zmeniť ani nijaký sľub.

Koniec citátu
Takýto názor malo duchovenstvo v Nemecku v r. 1530, ktorý súhlasí s učením Písma.
RKC z alibizmu poukazuje na grécku cirkev, ktorá pripúšta i ženatých kňazov. Tým nepriamo naznačuje, že sme cirkev vlastne jedna, patriaca pod jednoho pastiera v Ríme a teda apriori nie je proti ženeniu sa kňazov. Ako však uvidíme ďalej v ich vlastných kánonoch, prijatie ženatého medzi klérus je vylúčené. A nielen to, i akýkoľvek pokus o uzavretie sobáša (aj "civilného", medzi klérikom alebo uchádzačom o post klérika), je okamžite postihovaný a trestaný, od uvalenia interdiktu 5b až po vylúčenie z radov kléru. Ak chceme poznať Boží zámer, treba pri úvahách o celibáte zohladniť všetky súvisiace verše.
Teda: 1Tim 3 kap a tiež 4:1-3! Titovi 1kap. kde sa hovorí o kňazoch! Ďalej porovnať ich s Mat 19 kap., v kontexte o nerozlučiteľnosti manželstva, 1Kor 7:2; Gen 1:28; 2:24, kde sa hovorí o všetkých ľuďoch. Ak chceme porovnávat Božie vyjadrenie a v protiklade jeho ľudský výklad a výkon, ak sa chceme dopátrať pravdy, (samozrejme, že jediná je u Boha, Božia), treba porovnať i ľudské učenie a praktiky, ktoré sa k otázke "celibátu" viažu 6, so zaznamenaným Slovom Božím.


1 Síla; The Force; IV diel, vyd. J.T. Chickem, zväzok 15. Autor Dr. A. Rivera CA, USA, 1982.
1a"Z histórie celibátu", časopis "Život"; str. 20; č. 39/2002.
2 Dejiny pápežov; str. 40-41; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
Nihil obstat. Dr. Augustin Dokupil m.p. censor dioc.
Num. 3.915/1943
Imrimatur Andreas m.p. Episcopus., 23. decembra 1943.
2a Použitý výraz "Smernice o kresťanskom manželstve" je z: Dejiny pápežov; str. 52; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
Nihil obstat. Dr. Augustin Dokupil m.p. censor dioc.
Num. 3.915/1943
Keďže sa zákaz sexuality medzi manželmi minul účinkom, neskorší koncil v Metách a Mohuči zákazal spolužitie s manželkami úplne.
2b "Z histórie celibátu", časopis "Život"; str. 20; č. 39/2002.
3 Dejiny pápežov; str. 187-193; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
Nihil obstat. Dr. Augustin Dokupil m.p. censor dioc.
Num. 3.915/1943
Imrimatur Andreas m.p. Episcopus., 23. decembra 1943.
4 Dejiny pápežov; str. 193-200; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
Nihil obstat. Dr. Augustin Dokupil m.p. censor dioc.
Num. 3.915/1943
Imrimatur Andreas m.p. Episcopus., 23. decembra 1943.
4a Konkubinát je spolužitie muža a ženy manželským spôsobom, ale bez uzavretia manželstva.
4b Dejiny pápežov; str. 203; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
Nihil obstat. Dr. Augustin Dokupil m.p. censor dioc.
Num. 3.915/1943
"Z histórie celibátu", časopis "Život"; str. 20; č. 39/2002.
4c Dejiny pápežov; str. 193-200; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
4d "Z histórie celibátu", časopis "Život"; str. 20; č. 39/2002.
4e Tieto reformy sa netýkali učenia cirkvi, ale administratívnych úkonov. Spory medzi papežmi a cisármi ohľadom právomocí a uvádzania do úradu (investitúra) riešil "Wormský konkordát", inak "Pactum Calixtianum" z 23. sept. 1122, ktorý na tomto I. lateránskom koncile ratifikovali.
4f II. lateránsky koncil sa zaoberal i Arnoldom z Brescie a zakázal mu rečniť, pretože búril ľud poukazovaním na veľké cirkevné majetky. Je to prakticky prvý zákaz v súvislosti s utajovaním skutočného stavu cirkevných majetkov.
5 Vyznanie viery predložené na sneme v Augsburgu roku 1530; Kapitola 23. O manželstve kňazov str. 26-29;
Z nemeckého originálu preložili Dr. Ján Michalko a Rudolf Koštial.
Vydal Tranoscius, Liptovský Mikuláš, v cirkevnom nakladateľstve Bratislava 1982.
5a Jedná sa o koncil v Mohuči r. 888, ktorý zakazoval spolužitie kňazov s manželkami, ako reakcia na nedokonalé "Smernice o kresťanskom manželstve" vydané Levom I..
5b Interdikt; zákaz vysluhovať bohoslužby, pochádzajúci zo stredoveku (medzi najznámejšie kauzy patrí Ján Hus) a do dnešných dní v platnosti!
6 Treba zobrať do úvahy nielen KKC (Kánon Katolíckej Cirkvi) ako záväzné a smerodatné učenie, ktoré sa odvoláva na neomylnosť v magistériu a poverenie od samotného Boha, ale i jeho praktickú čast, teda život cirkvi v praxi.


Čo deklaruje Rímsko - katolícka církev.
Ak nazrieme do kánonu katolíckej cirkvi, dozvieme sa rozporuplné nariadenia. Na jednej strane deklarujú povinnosť tých, ktorí si sami želajú byť kňazmi, vzdať sa vzťahu so ženami, na druhej strane pripúštajú možnosť, aby už ženatý človek vstúpil do kňažského stavu (Kán. 236!).
1. Celibát je niečo, čo treba prijať a docieliť presvedčením a výchovou!

Kán. 247 - § 1. Na zachovávanie stavu celibátu sa majú pripravovať primeranou výchovou a majú sa naučiť mať ho v úcte ako osobitný Boží dar.

Kán. 277 - § 1. Klerici sú povinní zachovávať dokonalú a doživotnú zdržanlivosť pre nebeské královstvo, a preto ich viaže celibát, ktorý je osobitný Boží dar, pomocou ktorého sa posvätní služobníci môžu nerozdeleným srdcom ľahšie privinúť ku Kristovi a slobodnejšie sa oddať službe Bohu a ľudom.

2. Manželstvo toho, kto už ženatý je, jednoznačne pri vstupe do "klérického stavu" vylučujú v týchto kánonoch 7:
Kán. 643 - § 1. Do noviciátu sa neplatne prijíma:
1. kto ešte nedovŕšil sedemnásty rok života;
2. jeden z manželov počas trvania manželstva

Kán. 721 - § 1. Na začiatočnú probáciu sa neplatne prijíma:
1. kto ešte nedosiahol plnoletosť;
2. kto je skutočne viazaný posvätným zväzkom v nejakom inštitúte zasväteného života alebo je včlenený do spoločnosti apoštolského života;
3. manželská stránka počas trvania manželstva

3. Na toho, kto sa po vstupe do "klérického stavu" nepodriadi pravidlu celibátu, sa vzťahujú kánony trestné: 8
Kán. 194 - § 1. Samým právom sa z cirkevného úradu odvoláva:
1. kto stratil klerický stav;
2. kto verejne odpadol od katolíckej viery alebo od spoločenstva Cirkvi;
3. klerik, ktorý sa pokúsil uzavrieť hoci len občianske manželstvo.
§ 2. Odvolanie, o ktorom sa hovorí v bode 2 a 3, možno vymáhať iba vtedy, keď je zrejmé z vyhlásenia kompetentnej vrchnosti.

Kán. 694 - § 1. Za člena samým činom prepusteného z inštitútu treba považovat toho, ktorý:
1. všeobecne známym spôsobom odpadol od katolíckej viery;
2. uzavrel manželstvo alebo sa oň pokúšal hoci len občiansky.
§ 2. V týchto prípadoch má vyšší predstavený so svojou radou bezodkladne po zozbieraní dôkazov vydať vyhlásenie o čine, aby prepustenie bolo právne zrejmé.

Kán. 1394 - § 1. Pri zachovaní predpisu kán. 194, § 1, bod 3, klerik, ktorý sa pokúša uzavriet manželstvo čo i len občiansky, upadá do suspenzie na základe rozsudku už vyneseného;
ak sa po napomenutí nespamätá a naďalej vzbudzuje pohoršenie, môže byť postupne potrestaný odňatiami, ba aj prepustením z klerického stavu.
§ 2. Rehoľník s doživotnými sľubmi, ktorý nie je klerikom a pokúša sa uzavrieť manželstvo čo i len občiansky, upadá do interdiktu na základe rozsudku už vyneseného pri zachovaní predpisu kán. 694.

Kán. 1395 - § 1. Klerik žijúci v konkubináte 9, okrem prípadu, o ktorom sa hovorí v kán. 1394, a klerik, zotrvávajúci na pohoršenie v inom vonkajšom hriechu proti šiestemu prikázaniu Desatora 10, majú byť potrestaní suspenziou, ku ktorej, ak po napomenutí zotrvávajú v delikte, sa postupne môžu pridať iné tresty až po prepustenie z klerického stavu.
§ 2. Klerik, ktorý sa ináč previnil deliktom proti šiestemu prikázaniu Desatora, ak totiž delikt spáchal s použitím násilia alebo vyhrážok, alebo verejne, alebo s osobou mladšou ako šestnásťrocnou, má byť potrestaný spravodlivými trestami nevynímajúc v prípade potreby prepustenie z klerického stavu.

4. Naproti tomu všetkému, cirkev pripúšta, že vstupujúci môžu byt ženatí, ale do budúcna majú byť sformovaní "podľa" konferencie biskupov:
Kán. 236 - Uchádzači o trvalý diakonát majú byť podla predpisov Konferencie biskupov formovaní v pestovaní duchovného života a majú byť pripravovaní na riadne plnenie povinností, ktoré sú vlastné tomuto rádu:
1. mladíci aspoň počas troch rokov pobytom v nejakom osobitnom dome, ak diecézny biskup z vážnych dôvodov nestanovil ináč;
2. muži zrelšieho veku, či slobodní, alebo ženatí, podľa poriadku rozvrhnutého na tri roky a vymedzeného tou istou Konferenciou biskupov.

Kán. 281 - § 1. Klerici, kedže sa venujú cirkevnej službe, zasluhujú si remuneráciu, 11 primeranú ich postaveniu, so zreteľom tak na povahu samej úlohy, ako aj na miestne i časové okolnosti, ktorou sa môžu postarať o svoje životné potreby aj o spravodlivú odmenu tým, na ktorých službu sú odkázaní.
§ 2. Takisto sa treba postarať, aby požívali takú sociálnu pomoc, ktorou sa vhodne zabezpečia ich potreby v chorobe, v invalidite alebo v starobe.
§ 3. Ženatí diakoni, ktorí sa úplne venujú cirkevnej službe, zasluhujú si remuneráciu, ktorou sa môžu postarať o svoje materiálne zabezpečenie i svojej rodiny; tí však, ktorí dostávajú remuneráciu na základe občianskeho zamestnania, ktoré vykonávajú alebo vykonávali, z týchto príjmov sa majú postarať o svoje potreby a o potreby svojej rodiny.

5. Celibát je napokon trvalý a striktne vyžadovaný a ani po odchode do "civilu" sa nestáva neplatný, pokiaľ nezasiahne rímsky veľkňaz:
Kán. 291 - Okrem prípadov, o ktorých sa hovorí v kán. 290, bod 1, 12 strata klerického stavu neprináša so sebou dišpenz od povinnosti celibátu, ktorý môže dať iba Rímsky veľkňaz. 13


7 Druhá kniha, Boží ľud; III. kapitola; Prijímanie kandidátov a formovanie členov; 1. článok Prijímanie do noviciátu
8 Tu sú zahrnuté kánony z viacerých kníh, za trestný považujem každý, ktorý "postihuje", nech sa už nachádza v ktorejkoľvek knihe KKC:
Kán. 194; Prvá kniha; Všeobecné normy; II kapitola, Strata cirkevného úradu, 3. článok; Odvolanie.
Kán. 694; Druhá kniha, Boží ľud; VI kapitola, Odlúčenie členov od inštitútu; 3. článok; Prepustenie členov.
Kán. 1394 a 1395; Šiesta kniha, Sankcie v cirkvi; V. titul, Delikty proti zvláštnym záväzkom.
Kán. 236; Druhá kniha, Boží ľud; III. titul, Posvätní služobníci čiže klerici, I. kapitola, Formovanie klerikov.
Kán. 281; Druhá kniha, Boží ľud; III. titul, Posvätní služobníci čiže klerici, III. kapitola, Povinnosti a práva klerikov.
Kán. 291; Druhá kniha, Boží ľud; III. titul, Posvätní služobníci čiže klerici, IV. kapitola, Strata klerického stavu.
9 Konkubinát je spolužitie muža a ženy manželským spôsobom, ale bez uzavretia manželstva.
10 KKC str. 563 /Šieste prikázanie/„Nescudzoložíš!“ (Ex 20,14; Dt 5,18) „Počuli ste, že bolo povedané: Nescudzoložíš! No ja vám hovorím: Každý, kto na ženu hľadí žiadostivo, už s ňou scudzoložil vo svojom srdci“. (Mt 5,27-28).
11 Mimoriadna peňažná odmena.
12 Kán. 290 - Posvätná ordinácia raz platne prijatá sa nikdy nestáva neplatnou. Klerik však stráca klerický stav: 1. súdnym rozsudkom alebo administratívnym dekrétom, ktorým sa vyhlasuje neplatnosť posvätnej ordinácie;
13 Veľkňaz, najvyšší kňaz, je titul pochádzajúci zo SZ. V NZ sa objavuje na viacerých miestach, v súvislosti so zákonníkmi, Sanhedrinom. Časté používaníe tohoto výrazu v NZ, nás upozorňuje nato, že to boli práve kňazi na čele s veľkňazom, ktorí Krista odmietli. Veľkňažstvo patrí podľa NZ jedine Pánovi Ježišovi a toto kňažstvo trvá na veky. Preto je na pováženie, ak sa niekto do tejto pozície nechá menovať, a ak tento titul je ochotný vôbec prijať.


Aká je skutocná prax - realita.
Na Slovensku, v Európe a vo všeobecnosti na ostatnom zbytku sveta, sú náboženskí duchovní považovaní za akýchsi zamestnancov samotného Boha, bohov, bôžikov, s určitými vonkajšími prejavmi, image. Ak sa pozrieme do histórie, každý duchovný vodca bol ľahko identifikovateľný podľa vzhľadu, ktorý tvorilo všetko od účesu, po nosenie symbolov, od správania sa po zvyklosti, ktoré sa prenášali z otca na syna, čo neraz ukazovalo na príslušnosť k určitej spoločenskej vrstve v spoločnosti. Týmto všetkým sa vyznačuje akékoľvek náboženstvo sveta. Vráťme sa však do našich končín a ku kresťanstvu.
Ako vyzerá podľa jednoduchého človeka duchovný (Boží služobník, kňaz Bohom vyvolený)?
Je to niečo medzi pustovníkom žijúcim v jaskyni, a reholníkom žijúcim v kláštore, je to niečo medzi bičujúcim sa, odopierajúcim si, je to predstava o človeku, ktorý sa vlastným rozhodnutím a pričinením snaží byť "svätý", "svätejší" a "najsvätejší", a o tom ako sa mu to podarilo, napokon po jeho smrti rozhodne nejaké kolégium "poverených". Je to predstava o človeku, ktorý sa viditeľne obetuje, obetoval ( i zrieknutím sa založením rodiny), a táto obeť podľa zaužívaných praktík sa vžila do predstavy o správnom duchovnom, o kňazovi. Okrem viditeľných znakov, ako sú rovnošata, špecifický odev, každý predpokladá klérikovu čistotu, proste a jednoducho "oddelenie sa" od tohoto sveta pre Boha a službu Bohu, pre službu zvereným ovečkám. Na toto je celibát ako stvorený. Všetci podvedome predpokladajú, že každý duchovný tento predpoklad bude spĺňať, dodržiavať ho. Celibát je tiež znakom oddelenia sa, odlíšením sa od ostatných "neschopných" bez pevnej vôle.... (vzdať sa prirodzenej vlastnosti - sexuality); a i keď niekedy nechtiac, stavia človeka do "privilegovanej" skupiny ľudí. Pravdou ostáva, že celibát je podmienkou vstupu medzi klérus rímsko-katolíckej cirkvi, je vyžadovaný a mladý človek je k nemu vedený, a napokon postavený pred "buď - alebo", kedy sa doživotne zaväzuje ostať slobodný. Vo veku, kedy tento slub skladá si ešte nemôže plne uvedomiť dopad svojho rozhodnutia. Svedčia o tom stovky kňazov, ktorí napokon museli nedobrovoľne (vylúčením), alebo po poznaní Božích právd dobrovoľne opustiť postavenie klerika. 14


14Jedným z nich je i Roman Jonasz, ktorý vo svojej knihe "Byl jsem kňezem"; Eko-Konzult 2003; ISBN 80-89044-96-4; pravdivo líči všetky stránky dopadu celibátného sľubu, uzatvoreného v čase dospievania, zároveň je táto kniha obrazom farností v Poľsku, života na nich so všetkým, nevynímajúc nemanželské vzťahy, nemanželské deti z nich pochádzajúce, a riešenia, ktoré v takýchto prípadoch používajú cirkevní nadriadení.


Čo deklaruje Boh v Písme.
Pozrime sa teraz na to, čo hovorí Boh vo svojom Písme ohľadom služby diakonov, biskupov, čo hovorí o živote veriacich, kto môže byť učiteľom (kňazom), kto je to "svätý", k čomu bol človek stvorený, aké určenie má po vyhnaní z raja. V SZ je manželstvo tak prvoradou vecou, že definíciu "starý mládenec" ani nepozná. I keď nepochybujem o tom, že existovali slobodní muži, ktorí zasvätili svoj život Bohu, dôraz je kladený na rodinu, manželstvo a plodenie, rozmnožovanie ľudstva. NZ pripúšťa, že pre zvláštne prípady môže byť "celibát" pre kresťana Božím určením15, normálnejšie a podľa Božieho zjavenia je ale manželstvo a rodinný život. 16 Samotný Pán Ježíš vybral medzi prvými učeníkmi Petra, ktorý bol ženatý. Určil ho nielen hlásať Evanjelium, čoby duchovného, ale poveril ho i k založeniu a vedeniu jeruzalémskeho zboru!

a). Kto je to veriaci a kto je to "svätý"?

Starý zákon.

Podľa Písma, Božieho Slova Starej Zmluvy bol veriaci ten, kto veril Bohu, Jeho Slovu, prorokom, kto žil podľa prikázaní, kto prinášal obety, kto plnil Božiu vôlu. Ako "svätých" označuje SZ tých, ktorí boli zasvätení k náboženským účelom, napr. kňazi, určení k obradom. Svätý sa vzťahuje tiež k národu Izrael, ktorý bol oddelený od ostatných národov vďaka svojmu vzťahu k Hospodinovi. Už tu môžeme vidieť, že ide o princíp príslušnosti k Bohu, nejedná sa o rozhodnutie a určenie stupňa svätosti človekom.

Nový zákon.

Veriacim je ten, kto prijal Krista ako svojho osobného Spasiteľa, ten kto má Ducha Svätého, ten ktorý sa zmieril s Bohom, kto činí pokánie, ten kto prizná a vyzná svoj beznádejný stav, ten kto požiadal v pokore Boha, Krista o odpustenie. Svätým sa človek stáva znovuzrodením. Výraz "svätý" vo vzťahu k človeku je v NZ spájaný s výrazmi vyvolený a milý, povolaný, verný v Kristu. Samotná "svätosť" nespočíva v snahe o dokonalosť, ale ide o vzťah človeka k Bohu, a z neho vyplývajúci vzťah k svetu, okoliu, k ľuďom. Svätosť sa prejavuje v službe iným, blížnym, prejavuje sa v láske a v mravnom spôsobe života, ktorý je odrazom vzťahu medzi veriacim jednotlivcom a Bohom.

b). Čo by mal vedieť veriaci, ohľadom role "staršieho", "diakona", "biskupa" 17a Písma, Božieho Slova, veršov ktoré hovoria o čistote, mravnosti?

Starší, diakon, biskup, to všetko sú služobníci v Cirkvi Kristovej, patria do "kňažstva". Je to však podľa NZ kňažstvo, ktoré sa vyznačuje kolektívnosťou, teda všeobecnosťou. Starý model kňažstva končí vyhlásením Evanjelia, naplnením Božieho zasľúbenia, a dokonaním jedinej a dostačujúcej obety Krista navždy. Cirkev ako Kristovo telo je pomazaná ku kňažstvu vo svete, v roli sprostredkovateľa, ktorý hlása ľuďom Božiu vôlu a na modlitbách prináša potreby ľudí pred Boží trón. 18 Všeobecnosť tohoto kňažstva pozostáva v tom, že žiaden služobník v Cirkvi Kristovej nemá titul "kňaz". Až v poapoštolskom období 19 sa začína presadzovať hierarchický model "velekňaz", "kňaz" "leviti", ale titul kňaz v spojitosti so službou kresťana sa začal používať až okolo roku 200 n.l.. Ak teda podľa NZ platí všeobecné kňažstvo veriacich, je "celibát" ako podmienka dosiahnutia služobníckého stavu - "kňaza" nezmyselná. Kňazom - služobníkom, údom Cirkvi Kristovej sa stáva každý kto uverí. Pravda, ak rozhodne Boh a skrze Ducha Svätého oddelí jednotlivca pre život a službu v "celibáte" teda bez ženy, je to len na Jeho slávu a pre Jeho potrebu mať takéhoto služobníka, ktorý zapadá ako kolečko v stroji do Božieho plánu spasenia ľudí tohoto sveta. Celibátnici boli aj budú, ak sú však Bohom na to určení, majú k tomu nielen výzbroj 20, ale i silu v celibáte zotrvať. Nezávisí to na prianí človeka a organizácie, na rozhodnutí ktoré je vynúteným sľubom, dokonca nezáleží ani na vôli človeka, ale na zvrchovanej vôli Boha.

c). "Dobrovoľné" oddelenie sa pre život bez ženy v súvislosti s Mat 19:12 a 1Kor 7 kap.

Písmo uvádza, že sú na svete takí, ktorí sa sami urobili panencami pre kráľovstvo nebeské a i Pavel hovorí o tých, ktorí sa rozhodli žiť bez ženy, aby sa zaľúbili Bohu, 1Kor 7:32-33. Ak by sme tieto dve pasáže vytiahli a nechali ich stáť osamotené, máme jednoznačné odporúčanie na život v "celibáte". Poďme sa však na ne pozrieť v kontexte Písma. Celým Písmom sa tiahne ako strieborná niť mravná náuka o živote v rodine. Rodina je niečo, čo je Bohom určené, čo je Bohom nadeklarované od počiatku, kedy z Adama bola stvorená Eva. Bola súčasťou Adamovho tela, Gen 2:23; bola mu učinená na pomoc, Gen 2:18; bola mu daná aby boli jedno telo, Gen 2:24; a príkaz "ploďte sa a množte sa" bol požehnaním od samotného Stvoriteľa! Gen 1:28. Tento príkaz nebol nikdy zrušený, ergo platí stále. Počas starozákonnej doby bol model rodiny formovaný samotným Bohom a Jeho zásahmi. 21 Konečné ustanovenia podľa NZ nájdeme v Mat 5 kap; 19; 22; Mar 10 kap; 12; Luk 20 kap; Rim 7 kap; 1Kor 7 kap; 11; 14; Ef 5 kap; Kol 3 kap; 1Tim 2 kap; 5; Tít 2 kap; 1Pet 3 kap. Ako vidieť, je to veľmi závažná a dôležitá vec, keď mu Boh v Písme venuje toľko pozornosti. Na všetkých týchto miestach ide o príkazy, vysvetlenia a odporúčania, ktoré sa týkajú všetkých veriacich.

d). Príkazy pre tých, ktorí chcú spravovať zbory, spoločenstvá, ktorí ich majú viesť v rámci Cirkvi Kristovej.

I v tomto bode je Písmo veľmi jednoznačné. Nejedná sa tu o odporúčania! Verše ktoré sa týkajú "dozorcov zboru", "diakonov", "biskupov" používajú príkazové slovko "musí". Sú v protiklade s tým, čo vyžadujú náboženské smery vo vzťahu služobník-celibát. Nepotrebujú komentár, preto si ich dovolím odcitovať:

1 Timoteovi 3:1 Verné je to slovo: Ak niekto túži po biskupstve, žiada si výborné dielo.
2 Tedy biskup musí byť bez úhony, muž jednej ženy, triezvy, rozumný, slušného chovania, pohostinný, schopný učiť,
3 nie pijan vína, nie bitkár, nie žiadostivý mrzkého zisku, ale prívetivý, nesvárlivý, nie milujúci peniaz,
4 ale taký, ktorý dobre spravuje svoj vlastný dom a deti má v podriadenosti s celou počestnosťou.
5 Ale ak niekto nevie spravovať svoj vlastný dom, ako sa potom bude starať o cirkev Božiu?!
6 Nie novák, aby nadujúc sa neupadol v odsúdenie diablovo.
7 Ale musí mať aj dobré svedoctvo od tých vonku, aby neupadnul do pohanenia a do smečky diablovej.
8 Tak podobne aj diakoni musia byť počestní, nie dvojjazyční, nie oddaní mnohému vínu, nie žiadostiví mrzkého zisku,
9 ale takí, ktorí majú tajomstvo viery v čistom svedomí,
10 a nech sú aj oni najprv zkúšaní, až potom nech konajú službu diakona súc bez úhony.
11 Tak podobne musia byť počestné aj ženy, nie pomluvačné, triezve, verné vo všetkom.
12 Diakoni nech sú mužovia jednej ženy, ktorí dobre spravujú deti i svoje vlastné domy.
13 Lebo tí, ktorí dobre vykonali službu diakona, nadobúdajú si dobrý stupeň a mnoho smelosti vo viere, vo viere v Kristu Ježišovi.

Títovi 1:5 Nato som ťa zanechal na Kréte, aby si to, čo ešte chýba, uviedol do poriadku, a po mestách ustanovil starších, ako som ti nariadil,
6 že ak je niekto bez úhony, muž jednej ženy, má deti veriace, nie také, na ktoré žalujú, že sú prostopašné alebo nepoddajné.
7 Lebo biskup, dozorca sboru, musí byť bezúhonný, jako Boží hospodár, nie svojvoľný, nie hnevivý, nie pijan vína, nie bitkár, nie žiadostivý mrzkého zisku,
8 ale pohostinný, milovník dobrého, rozumný, spravedlivý, svätý, zdržanlivý
9 a ktorý sa drží verného slova, podľa učenia, aby mal moc aj napomínať v zdravom učení a trestať tých, ktorí protirečia.
10 Lebo je mnoho i nepoddajných, márnomluvných a zvoditeľov mysle, najmä tí z obriezky,
11 ktorým treba zapchať ústa, ktorí prevracajú celé domy učiac, čo sa nemá, pre mrzký zisk.
12 Ktosi z nich, ich vlastný prorok, povedal: Kréťania boli a sú vždycky lhári, zlé zvieratá, lenivé bruchá.
13 To svedoctvo je pravdivé. A pre tú príčinu ich prísne tresci, aby boli zdraví vo viere
14 a nedbali na židovské bájky a na prikázania ľudí, ktorí sa odvracajú od pravdy.
15 Všetko je čisté čistým, ale poškvrneným a neverným nie je nič čisté, ale poškvrnená je aj ich myseľ aj ich svedomie.


15 Porov. "manželství" str. 580; Nový Biblický Slovník; Návrat domů; Praha 1996; ISBN 80-85495-65-1.
16 Porov. "manželství" str. 580; Nový Biblický Slovník; Návrat domů; Praha 1996; ISBN 80-85495-65-1.
17 Vyššiu "hodnosť" božích služobníkov z radov človeka Písmo NZ nepozná. "Veľkňaz", tento titul prináleží Pánovi Ježišovi Kristovi!
18Porov. "Kňežství v NZ" str. 510; Nový Biblický Slovník; Návrat domů; Praha 1996; ISBN 80-85495-65-1.
1 Pet 2:5; 2:9; v porovnaní s Ex 19:6.
19 Porov. "Kňežství v NZ" str. 510; Nový Biblický Slovník; Návrat domů; Praha 1996; ISBN 80-85495-65-1.
Klement 95-96 n.l.; 1List Klementov 40-44; Didaché 13:3, spája prorokov s veľkňazmi.
20 Ef 6:10-16. Skrze Ducha Svätého, povolaním k službe, skrze dary Ducha sa nám dostáva sily, ktorou by sme inak nemohli disponovať.
21 Boží plán sa postupne prejavoval, človek bol postupne vedený k modelu rodiny NZ doby. Tento model pretrval do dnešných dní. V období SZ môžeme pozorovať zmeny, ktoré sa týkali spôsobov získavania manželiek, počtu partneriek, uzatvárania manželstiev, spôsobov bývania, vzťahu medzi manželom a manželkou, medzi rodičmi a deťmi, medzi príbuznými.


Záver
Človek má právo rozhodovať sa vo svojom živote v mnohých otázkach. Preto máme slobodnú vôlu garantovanú samotným Bohom. Nie všetky rozhodnutia však súhlasia s Božou vôlou a s Jeho príkazmi. Veriaci by mali rozlišovať, kedy sú ich vlastné rozhodnutia v rozpore s Božími príkazmi a kedy sú s nimi v súlade. V otázke celibátu každého človeka je rozhodnutie ponechané na jeho vôli. Ak si niekto žiada žiť takýmto spôsobom, verím, že Boh mu požehná a neraz i dá silu v tomto stave zotrvať. Celibát je výborná vec u ľudí, ktorí si zvolili, či boli postavení do úlohy misionárov, ktorí sa plne rozhodli venovať charite, ktorí plne zasvätili život Bohu. Ak však i u nich príde chvíľa, kedy by chceli tento svoj stav zmeniť, nikto im to nemôže vyčítať ani mať za zlé, nieto ich ešte trestať a sankcionovať. Tak isto ako vstúpenie svojím vlastným rozhodnutím do celibátu je slobodným a zvrchovaným aktom medzi jednotlivcom a Bohom, tak isto to platí v prípade vystúpenia z neho.
Ako sme videli v Písmach, v prípade služby starších, diakonov a biskupov už nejde o slobodné rozhodnutie. Tam sú podmienky jasne dané i s vysvetlením prečo má mať takýto služobník rodinu. Neberte prosím príkazy Boha na ľahkú váhu, On je ten kto určil pravidlá, On je ten, komu raz budeme skladať účty z každej sekundy nášho života, z každého rozhodnutia a z každého postoja, podľa stupňa známosti nám danej. Samotný vševedúci Boh vedel dopredu, že tento stav príde a v Písmach pred ním vystríha:

1 Timoteovi 4:1 Ale Duch hovorí výslovne, že v neskorších časoch odstúpia niektorí od viery, ktorí budú počúvať bludných duchov a učenia démonov,
2 hovoriacich v pokrytstve lož, majúcich žhavo poznačené vlastné svedomie,
3 ktorí budú zbraňovať ženiť sa a prikazovať zdržovať sa pokrmov, ktoré Bôh stvoril na požívanie s ďakovaním pre veriacich a poznavších pravdu.
4 Lebo každé stvorenie Božie je dobré, a nič nie je na zahodenie, čo sa prijíma z ruky Božej s ďakovaním, 5 lebo sa posväcuje slovom Božím a modlitbou.
6 Keď budeš toto predkladať bratom, budeš dobrým služobníkom Ježiša Krista, kŕmeným slovami viery a dobrého učenia, ktoré si doteraz nasledoval.
7 Ale obecné a babské bájky odmietni a cvič sa v pobožnosti.
8 Lebo telesné cvičenie je na málo čo užitočné, ale pobožnosť je na všetko užitočná majúc zasľúbenie terajšieho i budúceho života.
9 Verné je to slovo a hodno každého prijatia.

A ja môžem iba dodať:

AMEN!

Dátum poslednej aktualizácie textu autorom 26.03.2006





                                                                       Súrodenci Ježiša Krista

                                                                                       Úvod.

Tento článok odvolávajúci sa na biblické slovníky, zahŕňa komplexnejší pohľad v odpovedi na otázku, či mal Pán Ježíš bratov a sestry. Má za cieľ vniesť svetlo do problematiky, ktorá je zneužívaná na udržanie dogiem o čistote panny, o bohorodičke a jej nanebovstúpení, čo následne vedie k jej zbožsťovaniu a adorácii, uctievaniu medzi veriacimi.


Priznanie faktu, že Mária bola obyčajná židovská žena, ktorá iba splnila poslanie, ktoré dostala priamo od Boha skrze zjavenie anjela, by riadne nabúralo všetky dogmy o nej. Rozpadol by sa mariánsky kult nepoškvrnenej panny na večnosť a jej samotnej ako prvého človeka bez dedičného hriechu.
/Nepoškvrnenosť, dogmatizované 1854, a nanebovstúpenie dogmatizované až 1.11.1950!/


V tejto súvislosti mi prichádza na myseľ príbeh z románu od pána Škvoreckého, „Čierni baróni“, kde sa podobne snažili vyrobiť z vdovy po hrdinovi komunistickí lídri „madonu“, modlu celého okresu. Nevyšlo im to. To že sa im to podarilo v inom skutočnom prípade... /pani Gusta Fučíková/, už nie je podstatné a dnes už zabudnuté. Avšak to, že sa to podarilo katolíkom v prípade Márie a v takmer celosvetovom merítku už podstatné je, pretože to odvádza veriacich od ústrednej postavy Biblie a viery, ktorou je Boh a Ježíš Kristus.

Význam slova "brat".

V SZ sa označenie "brat" vzťahovalo aj na mužov toho istého pokolenia, toho istého národa, na spojenca, priateľa, osobu toho istého úradu, suseda a človeka vôbec. Aj v dobe Ježišovho pôsobenia sa slovom "brat" označuje jednak pokrvný príbuzný a jednako duchovná spriaznenosť. V prenesenom slova zmysle znamená "brat" spolukresťana, ktorého prvorodeným bratom je Ježiš. /Rim 8:29; Žd 2:11 a nasl../

Medzi Ježišovými učeníkmi bolo slovom "brat" označených niekoľko osôb, napr. Šimon a Ondrej, Jakub a Jan.

Kde nájdeme v Písmach zmienky o Ježišových súrodencoch?
1. Podľa Mar 6:3 mal Ježiš "bratov", Jakuba, Jozesa, Judu a Šimona. Doprevádzali jeho matku do Káni Galilejskej a odtiaľ do Kafarnaum Jan 2:12.
2. Ďalej sa hovorí, že ani "Jeho bratia" mu neverili Jan 7:5.
3. Po zmŕtvychvstaní sa s nimi stretávame medzi učeníkmi. Písmo jasne rozlišuje "bratov", píše sa o "všetkých so ženami a Máriou" a o "Jeho bratoch". Sk 1:14.
4. V Gal 1:19 sa píše o Jakobovi ako o "bratovi Pána".

Dôkaz.

Písmo hovorí skutočne o Ježišových pokrvných bratoch. Nasledovné verše, kde je jasne uvedené, že sa jedná o bratov /menovite/, a sestry Pánove.

Marek 6:2 A keď bola sobota, začal učiť v synagóge. A mnohí, keď ho počuli, žasli a hovorili: Odkiaľ to tento má? A jaká je to múdrosť, ktorá mu je daná, že aj také divy sa dejú skrze jeho ruky?
3 Či nie je toto ten tesár, syn Máriin, a brat Jakobov, Jozesov, Júdov a Šimonov? A či nie súaj jeho sestry tu u nás? A pohoršovali sa na ňom.
Tým bratom nebol nikto iný, ako Pán Ježíš Kristus.
Kedy začali spory?

Pozrime sa na to, ako sa v histórii „veriaci“ a veriaci stavali ku kontroverzným veršom a učeniu o Ježišových súrodencoch. Rím sa všemožne / iste v úprimnej viere / snažil dokázať Máriine večné panenstvo. Naopak kresťania /tiež úprimne veriaci, ktorí mali v ruke zvitky, Písmo/ sa veľmi touto problematikou nezaoberali. Okolo roku 200 po Kristovi mali kresťania dosť svojich existenčných problémov. Iste brali fakt o početnosti židovskej rodiny mesiáša ako normálnu a bežnú vec. Ale boli tu už náboženskí vodcovia, ktorí mali na vec iný pohľad. Netvrdím, že si v tomto okamihu uvedomovali dosah a dopad toho, čo sa v najúprimnejšej snahe snažili vyhlasovať za pravdu. Žiaľ, stalo sa to, čo nikto neočakával, vznikli tri pohľady na učenie o Ježišových súrodencoch, a začali spory, ktoré trvajú dodnes. Neupieram ani jednému z nich úprimnosť hľadania a úprimnosť toho, čo mu bolo zjavené v jeho vlastnej viere. Je však pravdou, že satan dokáže veci prekrútiť a okolnosti prispôsobiť tak, aby si dotyčný bol istý, že má pravdu.

Je iba jedna cesta ako si overiť, kde je pravda. Tou cestou je Písmo, jediná preukázateľne zanechaná vec Bohom, návod na cestu ku spáse.

Tri zaužívané učenia.
1. „Bratia“ boli súrodencami Ježiša, deti Márie a Jozefa.

Z Luk 2:7 a Mat 1:25 prirodzene vyplýva, že po narodení Pána existoval medzi Jozefom a Máriou normálny manželský vzťah. Tento pohľad vehementne zastával Helvidius v 4. storočí, ale vo svetle stále atraktívnejšieho učenia o trvalom panenstve Márie, v dobe kedy sa rozrastalo asketické hnutie sa stal herézou. Až od čias reformácie sa táto vec začala verejne rozoberať a toto učenie začali zastávať protestanti a zastávajú ho dodnes.

2. „Bratia“ boli deťmi Jozefa s nejakou predchádzajúcou manželkou.

Túto teóriu, po prvýkrát prezentovanú v treťom storočí a obhajovanú Epifanom v 4. storočí , prijala do svojho učenia pravoslávna cirkev.

3. „Bratia“ boli v skutočnosti Pánovými bratrancami.
Katolícky pohľad »»»

Tento názor presadzoval Jeroným na obranu učenia o trvalom panenstve. Zakladá sa nasledujúcich predpokladoch:

a) správna interpretácia Jan 19:25 je tá, že pri kríži stáli tri a nie štyri ženy, teda Mária, matka Ježišova, jej sestra stotožnená s Mariou Kleofášovou a Mariou Magdalénou.
b) Druhá Mária z Jana je totožná s Máriou, ktorá je známa z Mar 15:40, ako matka Jakuba mladšieho a Jozefa.
c) Tento Jakub mladší je apoštolom, v Mar 3:18, nazvaný „syn Alfeov“.
d) Druhá Mária v Jan 19:25, bola vydatá za Alfea.. Prečo sa jej hovorilo „Kleofášova“, čo znamená to isté ako manželka Kleofáša, Jeroným nevedel, čo aj sám priznal.

Táto teória "bratrancov" teda musí tvrdiť, že Kleofáš bolo iné meno pre Alfea, alebo že táto Mária bola dva razy vydatá. Touto vynaliezavou teóriou, a nepresvedčivou exegézou Jeroným obmedzil počet mužov menom Jakub na dva, syna Zebedeovho a Jakuba brata Pána, ktorý bol zároveň apoštolom a známy ako „menší“, aby bolo možné odlíšenie od Zebedeovca.

Záver.

Zo všetkých troch pohľadov, učení, nech si každý vyberie ten, ktorý mu je rozumovo logicky najbližší, ktorý čo najdôveryhodnejšie korešponduje s Písmom.

Na záver otázky na zamyslenie.

1. Aký je skutočný dôvod, prečo niektoré náboženstvá tak vehementne popierajú fakt, že Pán Ježíš Kristus mal súrodencov?

2. Kto z toho má prospech?

3. Čo by sa stalo, keby Pánových súrodencov začali cirkvy akceptovať tak, ako to uvádza NZ?

Použité zdroje:
Nový Biblický slovník, str. 112; heslo „Bratři Páně;
Návrat domu, Praha 1996. Biblický slovník, Adolf Novotný, David Jan Novotný, Kalich;
Česká biblická společnost, Praha 1992.
Dátum poslednej úpravy 18.02.2006




                                                                                               O Márii


Je dosť proroctiev, no hľadám také, čo pripomínajú Pannu Máriu, sú aj o nej nejaké v Arche? Veď ona pošliape hlavu hadovi!

Písmo hovorí v 3. kapitole Genesis (prvá kniha Mojžišova) v 15. verši: "Položím nepriateľstvo medzi teba a ženu, medzi tvoje potomstvo a jej potomstvo; ONO ti rozmliaždi hlavu a ty mu schvatneš pätu."
Z textu jasne vyplýva, že hlavu hadovi rozmliaždi potomstvo ženy a nie ona sama.
Mária bola svätá žena a Boh ju významne použil, keď poslal Syna na svet. Túto situáciu zachytáva evanjelium podľa Matúša v 1. kapitole 20 až 23 verši. Potvrdzuje to i prorok Izaiáš v 7 kap. 14 verši. Vidíme teda, že ten, kto rozdrtí hadovi hlavu, je Ježiš Kristus, ako potomstvo, ako Ten, ktorý sa narodil zo ženy.

Ešte slovo o Márii. Ako sme už spomenuli, Máriu Boh použil a požehnal. Veríme, že ona splnila svoje poslanie vo svojom čase. Splnila ho rovnako ako napr. Dávid, Mojžiš, Eliáš a ďalší úžasní svedkovia viery. Splnila a zosnula. V Biblii nenájdeme jediné miesto, kde by Boh Otec, Ježiš alebo Svätý Duch nabádali veriacich, aby vzývali alebo sa modlili k Márii. Nikde v Písmach Starej a Novej zmluvy nenachádzame svedectvo o tom, že Mária je prostredníčkou medzi Bohom a ľuďmi, alebo medzi Kristom a ľuďmi.
Podľa Písem je jediným skutočným a právoplatným prostredníkom Ježiš Kristus. Skutky apoštolov 4. kap. 12. verš čítame: "A nieto spasenia v nikom inom, lebo nebolo dané pre ľudí iné meno pod nebom, v ktorom by sme mali dôjsť spasenia."
Boh dal Mojžišovi na hore Sínaj prikázania, všeobecne známych 10 prikázaní. A hneď prvé je pre nás vážnym varovaním: "Ja som Hospodin, tvoj Boh, ktorý som ťa vyviedol z Egyptskej krajiny, z domu otroctva. Nebudeš mať iných bohov okrem mňa! Neurobíš si vyrezávanú modlu ani podobu ničoho čo je na nebi hore, čo je na zemi dolu, alebo čo je vo vode pod zemou! Nebudeš sa im klaňať ani im slúžiť, lebo ja som Hospodin, tvoj Boh horliaci..."
Exodus (druhá kniha Mojžišova) 20 kap. 2. až 5. verš.

Vidíme teda jasný Boží zámer, aby sme svoju pozornosť zamerali správnym, veríme, že pôvodným a samotným Bohom určeným smerom. Tradícia, miestne zvyky, alebo ústne podania často nenachádzajú oporu v písanom Božom slove. Preto v Arche nenájdeš "posolstvo" od Márie, Mateja, Mojžiša, Eliáša, Ondreja, Sv. Patrika...

Vo všetkom rešpekte a bratskej úcte, ti doporučujeme podrobne prečítať Bibliu - aspoň Nový zákon a skúmať, či je tomu tak.


Vatikán reaguje na dobu a zverejnil zoznam nových, alternatívnych ťažkých hriechov
Trieď odpad! Inak pôjdeš do pekla

Čoraz väčšia globalizáciaa znečisťovanie životného prostredia inšpirovalo Vatikán na vydanie zoznamu nových ťažkých hriechov.

VATIKÁN, BRATISLAVA. Genetická modifikácia, experimetovanie na ľuďoch, znečisťovanie životného prostredia, sociálne bezprávie, zapríčiňovanie chudoby, nenásytnosť po penia­zoch a užívanie drog.

To je sedem nových prehreškov, ktoré Vatikán po 1400 rokoch pripísal k starým známym siedmim smrteľným hriechom.

Ovplyvňuje to globalizácia

„Duchovenstvo teraz musí počítať s novými hriechmi, ktoré sa objavili ako dôsledok nezastaviteľného procesu globalizácie,“ povedal pre vatikánsky denník Osservatore Romano autor nového zoznamu ťažkých hriechov Gianfranco Girotti. O ľudských prehreškoch­ vie niečo viac. Vo Vatikáne pracuje ako regent Apoštolskej penitenciárie, kde sa zaoberá najmä spovedným tajomstvom.

Sedem pôvodných smrte­ľ­ných hriechov, teda pýcha, lakomstvo, závisť, hnev, smil­stvo, obžerstvo a lenivosť – majú podľa Girottiho skôr individuálny charakter. Nová sedmička, ktorá k nim pribudla, súvisí viac s ľudským prostredím.

„V skutočnosti je dnes oveľa dôležitejšie dávať si pozor na hriechy ako kedykoľvek predtým,“ vysvetľuje Girotti, prečo sa Vatikán odhodlal rozšíriť zoznam najvážnejších hriechov.

Čo je hriech

Naposledy tak urobil pápež Gregor Veľký okolo roku 600, keď ustanovil zoznam siedmich smrteľných hriechov. Toho, kto sa ich dopustí a neoľutuje, podľa rímskokatolíckej doktríny čaká „večná smrť“. Katechizmus tvrdí, že „hneď po smrti, duše tých, čo umreli v stave smrteľného hriechu, idú do pekla. Kristus často hovoril o pekle (gehenne), o neuhasiteľnom ohni, ktorý je určený tým, čo až do konca svojho života odmietajú veriť a obrátiť sa, a kde môže zahynúť naraz duša i telo.

Sedem kapitál­nych hriechov sa nazýva aj hlavnými, pretože z nich vychádzajú ostatné hriechy.

Sú len zárodkami a hriechom sa stanú, až vtedy, keď sa habitus (teda možnosť) stane skutočnosťou. Nejde teda o ťažké hriechy, ako napríklad vražda.

Jednou z príčin, prečo sa Vatikán odhodlal rozprávať o hriechoch, je aj čoraz väčšia nechuť katolíkov ku spovedi. Len v Taliansku podľa prieskumov milánskej katolíckej univerzity až 60 percent veriacich už prestalo chodiť na spoveď.

Sedem hriechov 21. storočia
  • Genetická modifikácia
  • Vedecké experimentovanie na ľuďoch v rozpore s etikou
  • Znečisťovanie životného prostredia
  • Sociálna nespravodlivosť
  • Zapríčiňovanie chudoby
  • Užívanie drog
  • Nenásytnosť po peniazoch
Sedem hlavných hriechov

Ustanovil ich pápež Gregor Veľký okolo roku 600.

  • Pýcha
  • Lakomstvo
  • Závisť
  • Hnev
  • Smilstvo
  • Obžerstvo
  • Lenivosť


Pre farizejov...
cirkvi a cirkevné spoločnosti od štátu v roku 2006* dostali

Apoštolská cirkev 9 483 000
Bratská jednota baptistov 5 424 000
Evanjelická cirkev a. v. 95 862 000
Evanjelická cirkev metodistická 6 040 000
Reformovaná kresťanská cirkev 45 856 000
Cirkev československá husitská 2 389 000
Židovské náboženské obce 3 450 000
Rímskokatolícka cirkev 504 943 000
Gréckokatolícka cirkev 87 750 000
Cirkev adventistov siedmeho dňa 550 000
Konferencia biskupov Slovenska 3 856 000
Ekumenická rada cirkví 1 881 000
Slovenská katolícka charita 63 375 000
Diakonia Evanjelickej cirkvi a. v. 5 563 000
Konferencia vyšších predstavených ženských reholí 9 883 000
*z vieroučných dôvodov si nárok na štátny príspevok neuplatňujú 4 registrované cirkvi

Ako sa dnes financujú cirkvi
* štát dotuje platy a odvody duchovných, čiastočne aj prevádzku cirkevných ústredí
* štát prispieva na výstavbu a údržbu kostolov, podstatnú časť však hradia cirkvi
* štát umožňuje zvýhodnenia pre cirkvi v oblasti dania colných poplatkov
* cirkvi si zo zbierok samy financujú prevádzku farností
* ďalším zdrojom samofinancovania sú výnosy z cirkevného majetku

Rast štátneho príspevku na financovanie cirkví
1999 475 508 000
2000 519 607 000
2001 587 371 000
2002 645 634 000
2003 676 573 000
2004 686 877 000
2005 875 477 000
2006 898 708 000
2007 929 000 000

http://www.culture.gov.sk/cirkev-nabozenske-spolocnosti/dokumenty/financovanie_nab_vsr/financie-zo-r





                      Upálte ma, som bosorka 

V stredoveku by ma inkvizícia vyhlásila za bosorku a upálila. Je pravda, že niektorí ľudia by ma radi videli v plameňoch aj dnes, ale o tom potom.

Byt tŕňom v päte miestnej Cirkvi sa nevyplácalo. Bol to sakra drahý špás. Ak ste si nedali pozor, skončili ste na hranici. Ako sa poznám, mne by sa to skôr či neskôr určite podarilo. Udavači boli na každom rohu, neoplatilo sa ani krivo pozrieť na suseda, nieto náhodou v nedeľu zaspať sv.omšu.

Ktokoľvek, kto vytŕčal zo sivej obyčajnosti, bol podozrivý. Stačilo byt príliš pekný, príliš škaredý, príliš vzdelaný, príliš liberálny, príliš bohatý, vlastne príliš čokoľvek. Niekedy stačilo mrňavé nič a už ste sa ocitli na zozname čarodejníc, obcovačiek s diablom, posadnutých. Cesta späť nebola, božská spravodlivosť na zemi bola neomylná.

Môj feeling mi hovorí, že by som musela mať pekelné šťastie, aby som sa dožila 25tky. Zapadnúť do ordinarity nie je ľahké. Jasné, že by som sa snažila byť žienkou domácou, ale otázne je nakoľko by mi to bolo platné. Ťažko budovaný imidž bohabojnej figúrky sa vie v nestráženej chvíli zrútiť ako domček z kariet.

U inkvizítora by so mnou nebol problém. Veď dôkazy sa hľadali ľahko. Stačilo znamienko (nejaké sa vždy nájde) či nebodaj pigmentový fliačik alebo iná závažná abnormalita. Na priznanie by mi stačila chvíľa rozhovoru s pánom škripcom a jeho kolegami. Po pol hodine by som podpísala hocičo. Aj vlastný rozsudok smrti. Radšej zomrieť ako sa nechať mučiť. Ja viem, som slaboch. Niektorí dokázali odolávať aj pár týždňov. Ale napokon dostali každého, tak načo?

Obvinenie, mučenie, priznanie, spoveď, možno posledná večera (ale skôr asi nie, veď načo toľké plytvanie) a nasleduje verejná reality show na námestí. Upálenie v priamom prenose sa môže začať. Škoda len, že som účinkujúca a nie divák.

A možno by som mala šťastie a život by ma zavial do srdca vtedajšieho sveta. Veď všetky cesty vedú do Ríma. Mesta kardinálov, kúrie a kurtizán. Stačilo byť pekná a padnúť do oka cirkevnému hodnostárovi. Čím vyššie je v hierarchii, tým lepšie. Hm, nič moc predstava, odložiť ľudskú dôstojnosť a zapredať sa.

Upáliť telo či dušu?



Dejiny píšu víťazi. Jezuiti boli a sú jej neúnavnými prepisovateľmi. To, že sa im to darí, dokazuje vzmáhajúca sa moc cirkvi aj napriek tomu, že jej ruky nesú stopy krvi desiatok miliónov ľudí, zavraždených tými najbrutálnejšími spôsobmi.
Cieľom zverejnenia utajovanej histórie rímsko-katolíckej cirkvi a jezuitského rádu nie je oživovať "staré hriechy", ale ukázať ich pravú tvár a upozorniť na obrovské nebezpečenstvo, ktoré ľudstvu hrozí aj v dnešnej dobe. Aby bolo jasné, tieto stránky nie sú zamerané proti kresťanstvu alebo viere v Boha. Práve naopak, sú vytvorené z lásky k pravde a s cieľom očistiť Ježišovo učenie od nánosov klamstiev, ktorými si cirkev po celé storočia zabezpečovala svoju moc a postavenie.
Nie, nedočítate sa tu nič o cirkvi, ako sa dnes prejavuje navonok, ani o bežných, rádových jezuitských mníchoch alebo kňazoch, ktorí to myslia dobre a ktorí o skutočných ťahoch svojich predstavených nemajú ani poňatia - i keď aj oni poslušne splnia každý príkaz nadriadených, i keby s ním nesúhlasili. Dočítate sa tu však o jezuitoch pod prísahou, ktorí plnia prísne tajné úlohy Vatikánu.
Svetlo ale nezadržateľne prichádza a končí čas pôsobenia temna. Posledné pokusy tých, ktorí mu verne po storočia slúžili padnú, no i tak prisluhovačom temna netreba dať šancu, po ktorej tak túžia - opätovne získať neobmedzenú moc nad človekom.



Pápeži nie sú apoštoli


Táto kauza prebehla už dávno. Náboženský líder by ju však najradšej zahrabal pod čiernu zem. Rímu a papeženstvu zvášť jednoducho nevyhovuje a závery z nej vyplývajúce sa snaží prekrútiť už storočia, len aby nebola ohrozená dogma o neomylnosti a apoštolskej následnosti. Ešte nikdy sa nekonal súd s človekom po smrti za použitia jeho jedenásť mesačnej mŕtvoly face in face, čoby obžalovaného. Ešte nikdy nešlo o tak nechutný prípad u tých, pre ktorých by mala byť morálka a kázanie o nej alfou a omegou.
V prvom rade musíme vedieť, že ten kto sa na pápežský stolec posadí je defacto podľa RKC zástupcom Krista, ako ho volajú "Jeho námestníkom". Osoba ktorá síce môže byť hriešna, ale v spolupráci s magistériom vyhlasuje neomylné dogmy pod priamym vedením Ducha Svätého. Jedine tieto dogmy vyhlásené Ex Cathedra sa radia medzi tie neomylné. Avšak pápež okrem vieroučných dogiem má moc vyhlasovať kliatby, exkomunikovať z cirkvi, či podľa svojej vôle jednotlivcov rehabilitovať. Tieto úkony sú prezentované s poukazom na právomoc udelenú samotným Kristom a podoprené účelovo využitými veršami Písma Svätého (Mat 18:18), odvolávajúc sa na fakt, že aj takéto rozhodnutia budú rešpektované v nebi u Boha.
V súvislosti s neodškriepiteľnými historickými dôkazmi, ktoré evidujú zhýralosť, nemorálnosť, zlodejstvo, túžbu po moci, zločiny na poste najvyššom, obhajuje cirkev svojich vlastných lídrov dobou v ktorej žili označujúc ju ako "temný stredovek". Obhajuje ich omylnosťou neomylných, prítomným hriechom, príslušnosťou ku človečenskej rase, poukazuje na podobné skutky tej doby vo svetskom prostredí a rýchlo zvrtne reč inam. Tým chce odvrátiť pozornosť od záveru, ktorý z týchto historických skutočností vyplýva.
Neexistuje deklarovaná apoštolská postupnosť (následníctvo), neomylnosť tak ako ju prezentuje cirkev bažiaca po moci a majetku už dvetisíc rokov. Ergo funkcia pápeža nie je z poverenia Boha, je to funkcia voleného predsedu spoločenstva, v dnešnej dobe by som ju prirovnal k najvyššiemu postu riadiťela nadnárodnej poisťovacej spoločnosti s ručením veľmi obmedzeným. V časoch temného stredoveku išlo o otvorený boj o tento flek bez škrupúl, ohľadov na ľudské životy. Pomstychtivosť, prirodzená to vlastnosť človeka, ktorý sa domnieva, že mu bolo ublížené bola jedným z hnacích motorov na ceste k moci a majetku. Cirkev si veľmi dobre uvedomuje, čo by priznanie týchto udalostí v konečnom dôsledku znamenalo, preto ak si otvoríme Liber Pontificalis od 112 pápeža až po 157 nájdeme iba suchý menoslov. 182 rokov záznamov tam chýba. Od roku 1073 už opäť pokračuje záznam i s uvedením faktov zo životov jednotlivých pápežov.

Hlavná postava
Narodil sa okolo roku 816 v talianskej Ostii, presný dátum nie je známy. Určite ako dieťa netušil, že sa v histórii neobjaví ani jeho vlastné meno, naopak kým jeho druhé (čoby 112-tého pápeža) bude vzbudzovať súcit, odpor, porozumenie, nenávisť.
Do povedomia histórie vstúpil v roku 864 ako portský biskup. V roku 866 sa vynára v spore o Bulharsko, ktorý opäť znepriatelil Rím a Carihrad. Pod svojou mocou ho chcel mať jak carihradský patriarcha, tak rímsky pápež. V roku 869 je opäť na scéne vo Francúzsku a o tri roky neskôr už kandiduje na pápeža. Keď však zvolili Jána VIII. odchádza z Ríma do Bulharska. Pod hrozbou exkomunikácie (vylúčenia z cirkvi) ho Ján vyzýva k návratu. Náš "neznámy-známy" portský biskup bol obvinený z usilovania o Bulharské arcibiskupstvo, za opustenie pridelenej diecézy a odpor cisárovi, za vykonávanie bohoslužieb napriek zákazu a spolčovanie sa so skupinami usilujúcich o deštrukciu pápežskej stolice. V júli 872 bol exkomunikovaný a v roku 878 bola exkomunikácia zrušená pod podmienkou, že sa už nikdy nevráti do Ríma. Až po smrti Jána mu pápež Marinus I. vracia portskú diecézu a 6. októbra 891 sa ako 77-ročný stáva pápežom, ktorý si volí meno Formosus.
Na jeho pontifikáte toho nie je veľa zaujímavého. Angažoval sa aj naďalej v politických bojoch a intrigách, zrušil spojenectvo s Guidom, kniežaťom zo Spoleta a obrátil sa k nemeckému královi Arnulfovi, ktorého napokon korunoval lombardskou železnou korunov za cisára rímskej ríše. Zomrel 4. apríla 896.

Boj o moc a vládu nad územiami cez pôsobenie biskupov, kňazov, kléru podliehajúcemu pápežovi bol neustálym procesom. Pápež Štefan VII. chcel odvolať všetkých, ktorých na tieto miesta vysvätil a dosadil Formosus. Priešiel s myšlienkou, že podľa vtedajšieho kánonu vlastne Formosus nemohol byť pápežom, pretože biskupské právo osoby sa nesmie prenášať z jednej diecézy do druhej. Ak bol teda biskupom portským, nemohol byť súčasne biskupom rímskym. Zámer bol jasný. Všetci biskupi, kňazi, nižší hodnostári a služobníci Ríma, ktorí nastúpili za pontifikátu Formosusa sú na svojich postoch neplatne. Buď sa podriadia Štefanovi v tom prípade ich treba znova vysvätiť, alebo ich treba odvolať a na ich miesta dosadiť svojich. (Podobnosť s dnešnou politikou čisto náhodná).

Nechutnosti procesu
Vo februári 897 zvolal Štefan biskupov do Ríma. Doobeda prikázal vyniesť z krypty mŕtvolu Formosusa a obliecť ju do pápežského ornátu. Balzamovanú mŕtvolu teda po 11 mesiacoch vyvliekli do sály pred zhromaždených biskupov. Formosusa posadili na stolec, ako obhajcu mu pridelili nižšieho cirkevného úradníka z radu subdiakonov. Následne vyniesli obžalobu.
Rozsudok po krátkej porade z úst zástupcov Boha na zemi znel:
Formosus je vinný a preto nech sú odťaté na jeho pravej ruke tri prsty, ktorými udeľoval pomazanie biskupom a kňazom. Všetky jeho rozhodnutia sa týmto stávajú neplatnými a jeho mŕtvola je z cirkvi exkomunikovaná. Nech z neho strhnú pápežský ornát a jeho telo nech povláčia ulicami Ríma, napokon bude vhodený do rieky Tiber.
Tým však príbeh nekončí.
    Jean-Paul Laurens 1870
Pope Formosus and Stephen VII

Takto videl maliar vo svojej predstave súdenie jedenásť mesačnej mŕtvoly


Krátko po vykonaní rozsudku sa verejnosť proti bezohľadnému pápežovi postavila. Čo je veľa, to je veľa. Štefana uväznili a v auguste ho vo väzení uškrtili. Jeho nástupcu Romanusa II., ktorý odsúdil zneuctenie mŕtvoly Formosusa po štyroch mesiacoch panovania otrávili. Ešte pred koncom roku 897 zvolili Teodora II. Ten nariadil vykopať mŕtvolu Formosusa (pochovali ho prostí rybári), a slávnostne opäť uložiť do krypty v bazilike sv. Petra. O pár dní bol ďalší pohreb, tentoraz samotného Teodora, ktorý počas svojho 20 dňového panovania pochovaním Formosusa upokojil rímsku veriacu verejnosť. Jeho nástupca Ján IX. sa pokúsil napraviť Štefanov vynesený rozsudok o neplatnosti pontifikátu Formosusa. Jedine tak sa dalo zabrániť chaosu v radoch vysväteného kléru, ktorý až do odvolania poskytoval prostému ľudu všetky sviatosti, ktoré by sa tým pádom stali neplatnými. Zvlášť citlivými úkonmi boli rozhrešenia, spovedné tajomstvo, posledné pomazania, svatby, krsty a pod.. Zvolal do Ríma koncil, na ktorom plne rebilitoval Formosusa. Nasledoval Benedikt IV. (zomrel násilnou smrťou) a po ňom Lev V.. Leva dal po dvoch mesiacoch uväzniť nástupca Kristofos. Po siedmych mesiacoch bol zosadený Sergiusom III., ktorý ich dal obidvoch pre istotu popraviť. V roku 904 dáva Sergej III. Formosusa znova exkomunikovať z cirkvi a všetky jeho úkony vyhlásil za neplatné. Tento stav trvá do dnes.

Ad absurdum
Cirkev o sebe a svojich ponitifikoch tvrdí, že sú vedení Duchom Svätým a sú právoplatnými nástupcami apoštola Petra, zakladateľa rímskej katolíckej (catholic = všeobecný)cirkvi. Iba z tohoto jedného prípadu vidieť, že tomu tak nie je. Počas 38 rokov, verejne na svojich konciloch a vyhláseniami zmenili neomylní minimálne deväť krát pohľad na Formosa.

866 - Požehnanie od pápeža Mikuláša I.
867 - Požehnanie od pápeža Hadriána II.
873 - Kliatba od pápeža Jána VIII. a odňatie biskupstva
882 - Zrušenie kliatby pápežom Marinusom I., vrátenie biskupstva, plná rehabilitácia
891 - Protiprávne zvolenie Formosa za pápeža
897 - Posmrtné zosadenie od pápeža Štefana VI. a vyhlásenie neplatnosti úkonov
897 - Rehabilitácia pápežom Teodorom II.
898 - Rehabilitácia pápežom Jánom IX. na synode v Ríme a Ravenne
904 - Exkomunikácia a vyhlásenie neplatnosti úkonov Formosa pápežom Sergiom III.

Na záver sa vrátim k slovám ktoré odzneli v úvode. Neexistuje apoštolská následnosť od Petra po dnešného Benedikta. Existuje iba následnosť vykonávania funkcie rímského biskupa. Slovo apoštol znamená posol, zvestovateľ Evanjelia, Dobrej zvesti, Krista. Môžeme však považovať za apoštola vedeného Duchom Svätým Formosusa, ktorý politikárčil a hľadel na svoj prospech? Štefana, ktorý tak nechutným súdom chcel získať do područia všetkých duchovných? Rodriga de Borgiu ako Alexandra VI., známeho smilstvom s vlastnou dcérou? Či vrahov, ktorí síce nie vlastnou rukou, ale príkazmi dali povraždiť svojich protivníkov? Toto sú len tí najznámejší výtečníci v pápežských ornátoch.

Z 264 pápežov počas 1955 rokov bolo samotnou cirkvou označených prívlastkom "svätý" iba 81 pápežov. Takmer všetci ostatní neviedli život hodný uznania tohoto rangu.
    Jeden zo zdrojov, ktorý má všetky náležitosti zo strany rímsko-katolíckej cirkvi

Nihil obstat.

Dr. Augustinus Dokupil m.p.
censor dioec.
Num. 3.915/1943

Imprimatur.
Banská Bystrica, 23.12.1943
Andreas m.p.
Episcopus.

Iste, v dnešnej dobe sa táto rímska chobotnica tvári ako baránok. Stále je to však ten starý vlk v rúchu baránčom, ktorý ešte pre pár desaťročiami neváhal súhlasiť s holocaustom, pred pár storočiami upaľovať oponentov, viesť monstrprocesy, vojny, zakazovať vlastniť Bibliu, zakazovať čítať v nej.
Neupieram úprimne veriacim jednotlivcom ich vieru, ani zásluhy tejto organizácie v oblasti charity a pozitívnych humanistických cieľov, či vplyv na šírenie osvety, gramotnosti. Apoštolské následníctvo od Petra po dnešného pápeža je však iba želaním, nie skutočnosťou. Charizmatický princíp ustanovovania do služieb v prvotnej cirkvi do roku 66 n.l. bol nahradený administratívnym princípom obsadzovania cirkevných funkcií. Ani u pápeža tomu nie je inak.

Som veriaci, verím v Ježiša Krista Spasiteľa. A či ten alebo onen je príslušníkom Jeho Cirkvi, sám sa identifikuje svojimi skutkami. Hlavou Cirkvi je Kristus, údmi sú kresťania - Kristovci. Rímsku cirkev pápeži už identifikovali dostatočne.

Fakty čerpané zo zdrojov:
Encyklopédie: Britannica, Wikipédia, encyclopedia.com, Wiki wapedia, radiovaticana.cz, questia.com ....
"Dejiny pápežov"; str. 129-151; MUDr. Pavol Timko, Banská Bystrica 1944; vydavateľ J. Havelka
"Dialóg o ekuménii"; Dušan Seberíni; str. 171, kap XIII. "Pápež"; 83. Neomylnosť pápeža; "Prípad Formosus"; vyd. Dobré Slovo; Banská Bystrica; 1.vyd. 1998; ISBN 80-85760-01-2.
pavel ondera, piatok 1. februára 2008 06:20
   


  
                                               Žiadosť o výmaz z registra cirkvi

Kauza človeka, ktorý chcel vystúpiť z cirkvi a dočkal sa zamietnutia je na Slovensku ešte živá. Na jeho mieste by som použil zdôvodnenie človeka, ktorý bol do úlohy člena cirkvi uvedený proti svojej vôli. Záver odôvodnenia tejto fiktívnej žiadosti je jednoduchým a pravdivým riešením situácie ako z toho von.

Mnou uvedené dôvody sa nemusia zhodovať s motívom a dôvodmi všeobecne známej osoby, ktorá požiadala o vystúpenie, výmaz z registru, exkomunikáciu z cirkvi.

Zdôvodnenie žiadosti
Začnem mojím vstupom do cirkvi. Udial sa bez môjho vedomia a slobodného rozhodnutia v čase, kedy som nebol schopný samostatne posúdiť vážnosť tohoto kroku. Moje malé modré očká kukali na svet a nevideli z neho viac ako životodarnú bradavku.     Cítil som vzťah, lásku, ktorú som prežíval už v momentoch, kedy som ešte nemal šajnu o tom čo je to nalogať sa vzduchu, kedy mi stačila voda matkinho tela. Láska ostala, prebudenie z bezpečia matkinho lona bolo šokom. A tak som začal vrešťať. Na všetko a na všetkých. Vždy keď mi bolo nepríjemne...
Ilustračné foto

Denne ma zakuklili ako larvu motýľa, na rozdiel od nej, z mojej trčala aspoň hlava. Prišiel okamih vstupu do cirkvi. Aj keby som chcel protestovať, a podľa očitých svedkov som tak aj robil v rámci svojich možností, šancu na akceptáciu mojich protestov som nemal.
V čase kedy som si začal uvedomovať svoju identitu a osobnosť, som bol vedený rodičmi ku viere. Keďže nepoznali inú náboženskú komunitu ako rímsko-katolícku, niesla sa výchova v tomto duchu za podmienok, ktoré boli diktované kňazom príslušnej farnosti. Jednalo sa hlavne o účasť na výuke katechizmu, ktorú som musel navštevovať, kým iní kamaráti si užívali voľna a oddychu, o povinnú účasť na omšiach a následnom referovaní o obsahu ešte pred nedeľným obedom. Nepochyboval som o tom, že Boh existuje, no v kostole ma to vyslovene nebavilo. Nebol som sám, kto bol takto rodinou vysielaný na "vzdelávacie stáže" (ktoré väčšina babiek prespala), utvorili sme odbojovú skupinu. Kým ostatní behali po hradbách, plánovali hry a nové dobrodružstvá, jeden z nás vždy absolvoval omšu a o obsahu kázne referoval nám ostatným. Ale dedinská CIA je dokonalejšia ako jej originál v Langley.
-Ja ti dám, že o ovečkách! burácala babka po jednej takej referácii... Ale vráťme sa k dôvodom!
    Na krku som nosil hliníkový medailónik s podobizňou panny Márie, na ktorú som sa mal obracať pri všetkých svojich rozhodnutiach a žiadostiach, prosbách. Pravdu povediac, keď mi niekedy niečo z mojich prianí vyšlo... (teda o čom som si mohol myslieť, že to bolo na zásah nadprirodzenej bytosti), bol som presvedčený, že je to na zásah Márie z medailóniku, zvlášť keď mi babka prízvukovala, že sa jedná o medailónik posvätený samotným biskupom "XY".
Ilustračné foto

Splnili sa aj také želania ako: Aby mu skapali tie mečúňky čo sme spolu nachytali v potoku alebo, Aby sa Jana vykašlala na Joža, lebo on mi už dva razy nechcel požičať prak. Možno náhody, no v mojich očiach vtedy pripisované Márii. Žeby Mária bola čarovným "abraka dabra?"

V čase, kedy bolo treba potvrdiť rozhodnutie mojich krstných rodičov (dnes viem, že to malo byť akési verejné akceptovanie krstných sľubov, ktoré za mňa sľúbil niekto iný), birmovaním a následným svätým prijímaním oplátky upečenej v štátnej pečivárni (asi Sereď), prišlo k časovému sklzu a ja som tieto obrady chvála Bohu neabsolvoval.

Po čase (približne 30 rokov), kedy som žil ako každý iný človek zo sveta (napriek tomu, že som vo vyznaní viery v dotazníkoch uvádzal rímsko-katolícke vyznanie), nastala v mojom živote vážna zmena. Začal som sa po Bohu pýtať, hľadať ho a volať k nemu. Aké bolo moje prekvapenie, keď som zistil nasledovné skutočnosti.

Zásadné rozdiely
Svätým Otcom je Boh Stvoriteľ a nie pápež vo Vatikáne.
Jediným na koho sa máme obracať je Pán Ježíš Kristus, prostredník medzi jednotlivcom a Bohom Otcom, nie plejáda svätých na čele s kráľovnou nebies.
Výzdoba chrámov pripomína modlárske pohanské svätyne, obrazy Boha (aj keď len spodobnené ako oko v trojuholníku), podobne ako obrazy Krista, kríža, výjavy umučenia, kde figuruje Boh sú zakázané už v desatore!    Cirkev Kristovu tvoria veriaci, ktorí Ho prijali ako osobného Spasiteľa, nie veriaci hlásiaci sa k nadnárodnej cirkvi, ktorá sa snaží všetky partikulárne cirkvi dostať pod svoj diktát.

Krstiť sa má biblicky ponorením v mene Otca i Syna i Ducha Svätého. Krst pokropením, liatím vody, je nesprávny.
Ilustračné foto Krst v Peru

Cirkev nevysluhuje Pamiatku Pánovej Večere (iba akúsi zlátaninu vďakyvzdávania nazývanou sa omšou, s množstvom predpísaných a odrapotávaných fráz, ktoré volajú modlitbami, nad hlavy pozdvihujú symbol slnka a veriacim upierajú právo prijímať z kalicha), nevysluhujú tú Pamiatku, počas ktorej veriaci lámali chlieb, prijímali z kalicha a blahorečili Bohu, tak ako to ustanovil Pán Ježíš.
Očistec je nebiblický výmysel, podobne ako bohoslužby za mŕtvych. O svojom smerovaní po smrti rozhodujeme počas vlastného života a žiadna posmrtná čistiareň alebo počet odslúžených omší na tom nič nezmení.
Spovede, odpustky, apoštolská sukcesia (nástupníctvo), celibát, ruženec ... Mám pokračovať? Nemusím, však?

Čarovné slovko "Tradícia"
Všetky tieto nebiblické praktiky obhajuje cirkev pomocou formuliek "tradícia cirkevných otcov", "tradícia nám hovorí", "na základe tradície". Dovoľte sa mi pousmiať. Tradícia, ktorá nerešpektuje Božie pokyny je svetskou tradíciou opierajúcou sa o porekadlo, "čo sa babe chcelo, to sa babe prisnilo", či "účel svätí prostriedky". Takúto tradíciu nedokážem rešpektovať, byť by bola sebalepšie zdôvodňovaná konštrukciami nesúvisiacich častí Písma Svätého, Slova Boha.

Sviatosť krstu zrušiť nemožno, alebo o nás bez nás
Tak tento argument vo svetle Písma neobstojí, pokiaľ sa jedná o krst bez vedomia pokrsteného. Keď sa jednalo o bývalom Československu v Mníchove roku 1938, boli všetci pobúrení skutočnosťou, že niekto rozhodol za nás a hlavne bez nás. Cirkev zaviedla túto praktiku v spojení s krstom, odvolávkou na zmytie dedičného hriechu v treťom storočí. Dennodenne sa rozhoduje o tisícoch novorodencoch bez nich po celom svete a nikto nie je pobúrený. A keď dosiahne človek veku, kedy sa môže slobodne a zodpovedne rozhodnúť tak ako to požaduje Boh, dostane odpoveď, že krst je nezrušiteľný. Nepripadá Vám to prinajmenšom ako podvod?

Skutočný stav
Na základe uvedených skutočností som dospel k záveru, že cirkev,    ktorá ma eviduje ako svojho člena, eviduje len prázdnu kolónku s menom, ktoré si trúfalo požičala v čase mojej bezbrannosti. Bolo by nanajvýš čestné požičaný subjekt vrátiť vymazaním z evidencie. Praktika získavania duší bez vedomia jedinca, tak blízka šamanom primitívnych kmeňov, je inteligentnými bytosťami považovaná za nezákonnú. Najvyššia inteligentná bytosť Boh netoleruje podvody a faloš.
Ilustračné foto

Nech už bude Vaša reakcia na túto žiadosť akákoľvek viem (z Písma Svätého), že som príslušníkom Vašej cirkvi nikdy nebol, preto ju považujte za bezpredmetnú. Píšem Vám len preto, aby ste so mnou zbytočne nerátali. Stal som sa členom Cirkvi Kristovej a ako iste viete, na dvoch stoličkách sa sedieť nedá.

pavel ondera, pondelok 18. februára 2008 08:10



Žiadosť o výmaz z registra cirkvi
                               http://ondera.blog.sme.sk/c/134175/Ziadost-o-vymaz-z-registra-cirkvi.html    
       

                     



  •           Charlotte - Svědectví jeptišky (A4-PDF-343 kb)
    Příběh katolické jeptišky. Pravdivý – ŠOKUJÍCÍ – příběh! Krátce poté, co tahle sestra vydala svoje svědectví na audiokazetě – zmizela a dodnes o ní nikdo neví! Jedná se o přepsaný audio záznam.
                            

                                                    S v ě d e c t v í  j e p t i š k y

                                                                Příběh katolické jeptišky

    http://www.knihy.own.cz/Charlotte%20-%20Svedectvi%20jeptisky.pdf
    Dva roky poté co zveřejnila svoje svědectví na audiokazetě, tak zmizela a dodnes o ní nikdo neví. Tohle svědectví není ojedinělé. Další svědectví je dostupné v angličtině zdarma na internetu: „Awful Disclosures of Maria Monk“.
    Přeloženo z: www.christianhospitality.org/pages_20items/Charlotte.htm (zde k nalezení i audio záznam v mp3 formátu).

    Byla jsem vychovávána ve zbožné římskokatolické rodině. I když jsme doma měli hodně náboženských předmětů, neměli jsme Bibli. Proto jsem nikdy neslyšela o nádherném Božím plánu spasení skrze víru v Pána Ježíše. Nikdo mi nevysvětlil, že stačí, abych ho pozvala do svého srdce a poprosila, aby mi odpustil všechny hříchy, a tak prožila znovuzrození (Zjevení 3,20). Ale znala jsem jenom to, co nás učili v katechismu a v instituci, do níž jsme věrně chodili.
    Měla jsem hlubokou lásku i úctu k Bohu, kterého jsem vlastně osobně neznala, a toužila jsem mu plně vydat svůj život. Podle učení, jež jsem přijala, cestou k tomu bylo stát se jeptiškou a vstoupit do konventu (ženského kláštera). Tuto ideu mi vnucoval kněz v naší farnosti, stejně jako jeptišky, které vyučovaly v naší místní škole.
    Velmi dobře si pamatuji den, kdy mne dvě jeptišky z mé školy doprovázely domů. K nim se připojil kněz z farnosti. Cílem byl rozhovor s mým otcem a matkou. V naší rodině děti neskákaly do rozhovoru dospělým, ale když chtěly něco říci, musely o to požádat. Když mi to dovolili, prostě jsem otci řekla: „Tati, chci jít do konventu.“ Oba rodiče plakali radostí, protože věřili, že dát dítě do konventu je velkou službou Bohu.
    Byli nadšeni, že jedno z jejich děvčat se rozhodlo věnovat svůj život konventu, aby se modlilo za ztracené lidstvo. Bylo to všechno tak vzrušující a náboženské! Nikdo z nás ovšem neměl představu, co to vše zahrnuje a co z toho vyplývá. Je tragické, že rodiče i mne obratně zmanipulovali školení agitátoři, představitelé římskokatolického systému, kterým jsme důvěřovali. Ani na chvíli jsme netušili podvod, lži a hrůzu, která se nacházela za dveřmi konventu. Věřili jsme, čemu nás učili. Jako ovce jsme byly vedeny na porážku, netušíce, jaký osud nám je chystán.
    Uběhlo dvanáct měsíců a přišel rok 1910, kdy jsem měla opustit domov. Měly jsme s matkou plné ruce příprav. Kněz řekl, že pro mne nemají žádné místo poblíž domova, a tak rodiče mne museli přepravit tisíc mil napříč naší zemí, abych mohla vstoupit do internátní školy při konventu. Bylo mi tehdy asi třináct let, byla jsem nezralé dítě, vyrvané od rodičů a v kritické fázi dospívání.
    Předtím jsem nikdy nebyla pryč z rodičovského domu, natož na noc. Když po třídenním pobytu se mnou odešli, dopadla na mne bolestná samota a touha po domově. Při všem tom plánování odchodu mi vlastně nedošlo, že budu od rodičů oddělena a že už je nikdy nemám uvidět. Cítila jsem se mizerně a byla jsem nešťastná.
    Katoličtí kněží si vybírají děti u zpovědnice a pomalu je začínají směrovat do konventů a ke kněžství. Když mi bylo pouhých sedm let, po vstupu do kostela jsem vždy okamžitě šla k soše Panny Marie ve víře, že mi pomůže udělat dobrou zpověď. Moje dětské srdce bylo velice poctivé a kněz pokaždé kladl velký důraz na to, že je nezbytně nutné udělat dobrou zpověď. Jestliže jsme chtěli rozhřešení, nemohli jsme si nic nechat pro sebe.
    Sestrou tzv. otevřeného řádu jsem se mohla stát teprve přijetím bílého závoje ve věku šestnácti a půl roku. Všechno bylo krásné a já neměla žádné obavy ani pochybnosti. Věci, které nás učili, byly v souladu s tím, co nám bylo řečeno před vstupem do konventu. Nebylo důvodu k podezření, že tu jsou ohromné oblasti, které jsou skryté a záměrně zkreslené.
    Krátce po příjezdu do konventu jsem se začala učit. Právě jsem dokončila osmou třídu a slibovali mi, že se mi dostane vzdělání na středoškolské úrovni + vyšší škola. Ve skutečnosti se mi dostalo jen o něco málo více než středoškolského vzdělání – na rozdíl od běžné výuky sester. Učila jsem se pod nátlakem a s hroznými obtížemi. Poté mě strčili do rozhodujících přípravných kursů, které se požadovaly od všech novicek vstupujících do konventu.
    2
    Šest měsíců před mým čtrnáctým rokem matka představená na mne začala naléhat, abych přijala bílý závoj. Podávala to takovým způsobem, že to vypadalo tak okouzlující, romantické a fascinující. Přijala bych bílý závoj, oblékla bych se do nádherných bílých svatebních šatů. Následoval by svatební obřad a dostala bych prsten a stala bych se chotí neboli nevěstou Krista. Nebylo obtížné přimět citlivé děvče v pubertě, aby ochotně souhlasilo.
    Pak matka představená napsala mému otci, kolik peněz má poslat k zaplacení mých svatebních šatů. A protože byl majetný, byl to značný obnos. Později jsem se dozvěděla, že obvykle se požaduje třikrát až pětkrát více, než činí cena šatů. Jeptišky nakoupily materiál a šaty ušily, takže skutečná cena byla nižší a zbytek peněz se mohl shrábnout. Nebyla vynechána žádná příležitost, jak vymámit peníze od věrných.
    Byla jsem vždy zbožná a často jsem prošla čtrnáct zastavení kříže, ale poté, co jsem se rozhodla přijmout bílý závoj, má horlivost ještě vzrostla. V úzkostné touze být dostatečně svatou, abych byla hodná stát se Kristovou nevěstou, jsem každý pátek procházela zastavení kříže po kolenou. To by mne jistě přiblížilo k Bohu a připravilo na krok, který jsem se chystala učinit.
    Mé srdce hořelo idealistickým nadšením a láskou k falešným cílům, o kterých mě učili, že když je budu realizovat, bude se to líbit Bohu a poctím ho tím. Stovky nevinných děvčat jdou každý rok touto cestou do chřtánu konventů s rozzářenýma očima a touhou dát své srdce i duši nesobecké službě – modlitbám za ztracené lidstvo.
    Jakmile mají řádové sestry svatební obřad za sebou, jedná se s nimi jako s vdanými ženami. Učili nás, že naše rodina bude spasena, jestliže zůstaneme v konventu a budeme sloužit římskokatolickému systému. Otec zpovědník často obratně využije starosti dítěte o členy rodiny, zvláště o ty bloudící, aby je přiměl k tomu, aby přijalo povolání do náboženského řádu. Jako dítě jsem vzhlížela k otci zpovědníkovi jako k Bohu a ostatní, s nimiž jsem hovořila, dělali totéž. To dává jeho narážkám a podnětům ohromnou sílu a vliv. Smýšlela jsem o něm jako o svatém a spolehlivém, absolutně neschopném lhát.
    Když jsem přijala bílý závoj, vše pokračovalo – růžové, posvátné a nádherné. Vše mi připadalo dobré a žila jsem v konventu s otevřeným řádem a nic jsem netušila, že to tak nebude dál. Dokud nedosáhne 21 let, žádné děvče není podřízeno knězi, ale já o tom nic nevěděla, protože to před námi pečlivě tajili. Člověk nemohl tušit, co se skrývá za černým závojem a na dva zámky uzamčenými dveřmi a zdmi obehnaného konventu.
    Dokud jsem nepřijala černý závoj, bylo mi dovoleno přijímat jeden dopis měsíčně od rodiny a bylo mi dovoleno napsat jeden dopis z konventu. Když jsem psala, věděla jsem, že matka představená to bude cenzurovat a mnohé z toho vyškrtne. Četla nám veškerou příchozí a odchozí poštu. Mé dopisy z domova byly vždycky tak proškrtané, že téměř nic nezůstalo. Nad těmito inkoustem odstraněnými oddíly jsem plakávala, trápíc se nad tím, co se mi matka snažila říci, ale nebylo možné se to dozvědět.
    Kdo je uvězněn za těmito zdmi, nevyjde, aby pověděl tento hrozný příběh. Myšlenku, že je tam něco v nepořádku, kněží obratně zlehčí. Řeknou vám, že sestry mohou vycházet z konventu, kdykoliv se jim zlíbí. To je lež! Byla jsem zavřená 22 let a pokoušela se učinit vše, abych unikla. Dokonce jsem nosila do kobek polévkové lžíce a zoufale jsem rýpala do hliněné podlahy ve snaze najít cestu ven. Proč polévková lžíce? Všechny ostatní nástroje byly uzamčeny a byly pod pečlivým dohledem. Konventy jsou postaveny jako věznice – cílem je zmařit útěk sester.
    3
    Když už mi bylo skoro osmnáct, matka představená na mně začala znovu pracovat. Pamatujte, že tyto bezohledné ženy jsou pro své povolání pečlivě vybírány a školeny. Dělala jsem si plány, že po přijetí bílého závoje z konventu odejdu a stanu se zdravotní sestrou v římskokatolickém systému. Ona si však povšimla mé vytrvalosti a oddanosti, a tak si mne zavolala do kanceláře k rozhovoru.
    „Charlotto,“ řekla, „sledovala jsem tě. Máš silná a oddaná, mohla by ses stát dobrou sestrou v klášteře. Věřím, že jsi ten typ, že budeš ochotná vzdát se domova a všeho, co na světě miluješ, aby ses skryla za dveřmi konventu. Věřím, že budeš ochotná se obětovat a žít ve velké chudobě, abys byla způsobilá modlit se za padlé lidstvo. Abys toho dosáhla, budeš muset být ochotná trpět.“
    Neustále nás učili, že naši drazí, stejně jako ti, kteří jsou již v očistci, budou skrze utrpení jeptišek vysvobozeni dříve. Matka představená si všimla, že jsem schopná bez reptání a nářku trpět, a tak zavedla řeč na přijetí černého závoje. Pochopitelně jsem neměla vůbec představu, co klášterní řádové sestry dělají a jak žijí, a tak mi začala vyprávět o klášterech.
    Řekla mi, že v klášteře budu muset prolévat krev jako Ježíš na Kalvárii. Budu muset být ochotná vydržet tvrdé tresty za pokání a po zbytek života žít ve veliké chudobě. V chudobě jsem už žila, ale jestli by mě tohle učinilo svatější, přiblížilo mě více k Bohu a učinilo ze mne lepší řádovou sestru, pak jsem měla za to, že přijmout tuto velikou chudobu bude stát za to, ať to je cokoli.
    Dva měsíce před 22. narozeninami jsem byla předvolána do kanceláře matky představené. Ukázala mi doku-menty, jejichž podpisem bych veškeré dědictví, kterého se mi kdy dostane, odevzdala římskokatolickému systému. Kněží pracují pilně na tom, aby nalákali děvčata z bohatých rodin do konventů, aby se jejich dědictvím obohatili. Řekla jsem jí, že potřebuji nějaký čas na rozmyšlení.
    Dva roky jsem o tom vážně přemýšlela. Kdybych učinila věčný slib, znamenalo by to, že půjdu za zavřené dveře chráněného konventu a tam celý můj život bude patřit Bohu. Byl by to život studia, oddané lásky, meditace a modlitby, ale mohla bych tak získat daleko více duší pro Boha, protože bych měla více času na modlitby. Přijala jsem vše, co mi řekla, a jednoho dne jsem jí oznámila, že jsem se rozhodla do kláštera jít.
    Nejprve po mně chtěli, abych devět hodin ležela v rakvi a umírala tomuto světu. Už nikdy jsem neměla vidět své lidi ani se vrátit domů. To byla pro jednadvacetileté děvče veliká cena – vzdát se všeho, co milovala a co považovala ve světě za drahé, ale bylo to třeba učinit k získání duší pro Boha. K tomuto svatebnímu obřadu, který vysluhoval biskup, mne oblékly do tmavě červeného rubáše ze sametu. Šaty i rakev zhotovily řádové sestry v klášteře.
    Věděla jsem, že když vyjdu z té rakve, už nikdy neuvidím svou rodinu ani o ní neuslyším, nikdy neopustím tento konvent, a tam budu pochována. Kráčela jsem k rakvi, vlezla dovnitř a položila se tam. Přišly dvě sestřičky a celou rakev přikryly těžkým černým suknem, které bylo prosáklé kadidlem. Myslela jsem, že se udusím. Na jedné straně místnosti byly obvyklé sochy a na druhé seděli matka představená, řádové sestry a kněží. Po dlouhých devět hodin, kdy jsem ležela v rakvi, drželi noční hlídku a neustále prozpěvovali.
    Cílem pobytu v rakvi bylo naučit se nenávidět matku, otce a všechna ostatní pozemská pouta – to vše z lásky k Bohu. Musím na ně zapomenout, nenávidět je, úplně je vytěsnit ze svého srdce, mysli a života. To vše mne mělo uschopnit k tomu, abych byla Bohu lepší manželkou.
    Když jsem tam ležela, rozpomínala jsem se na své dětství doma. Vzpomněla jsem si na šaty, které mi matka ušila, ale já už žádné nosit nebudu. Myslela jsem na výborná jídla, teplou postel a na vše z
    4
    bohatého rodinného života, jaký jsem předtím prožila. Samozřejmě že jsem hořce vzlykala a plakala, protože mé srdce s bolestí toužilo po těchto milovaných, které už nikdy neuvidím. Byla to trýznivá zkušenost a myslím, že jsem je milovala více než kdy předtím.
    Vyždímala jsem ze sebe všechny slzy. Bylo to tak těžké se všeho vzdát! Ve své agónii a úzkosti jsem se chvěla a sténala, až ve mně nezbyla ani slza. To trvalo několik hodin. Pak jsem se trochu uklidnila. Rozhodla jsem se: „Charlotto, bude z tebe ta nejlepší karmelitánská řádová sestra, protože v klášteře i mimo klášter děláš to nejlepší, co umíš.“
    Když tato tvrdá zkouška konečně skončila, někdo poklepal na zvonec a dvě sestřičky okamžitě zvedly z rakve černé sukno. Když jsem z ní vylezla, doprovodili mne do místnosti, kde jsem měla učinit věčný slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Matka představená mi píchla do ušního laloku a nabrala krev, neboť tento slib musí být podepsán vlastní krví.
    Přísahala jsem, že jsem po zbytek svého života ochotná žít ve velké chudobě (třebaže jsem tehdy nevěděla, co to znamená). Dále slib čistoty mě zavazoval, že se nikdy nevdám, protože nyní jsem manželkou Boží (z titulu svatebního obřadu, který byl vykonán dříve). Potom slib poslušnosti, který byl nejtěžší. Slíbila jsem absolutní poslušnost Papeži, všem prelátům římskokatolické hierarchie, matce nadřízené v konventu a pravidlům konventu. Vůbec jsem nevěděla, jak drastické tyto závazky jsou, ani jsem neměla reálný pojem o věcech, k nimž se zavazuji.
    Když jsem všechny tyto přísahy podepsala, matka představená mi nůžkami odstřihla vlasy. Měly se prodat kupci, který nabídne nejvíc, neboť lidské vlasy se na trhu cení docela vysoko a obchoduje se se vším. (To vysvětluje neuvěřitelné bohatství církve.) Potom vzala strojek na vlasy a ostříhala mne dohola. Do konce života jsem měla být stříhána strojkem každé dva měsíce. Kdyby si jeptiška ponechala své vlasy, pokrývka hlavy by byla příliš nepohodlná. Kromě toho, v konventu nebyl čas ani zařízení na umývání vlasů.
    Dalším dehumanizačním a dezorientačním opatřením bylo odstranění celého mého původního jména a jeho nahrazení jménem svaté patronky. Když to matka představená prováděla, zdůraznila, že i když nejsem dostatečně svatá, abych mohla stát v přítomnosti Boží, mohu se vždy modlit ke své patronce a ona se bude přimlouvat, aby mé modlitby pronikly k Bohu. To vše jsem přijímala jako pravdu, protože nic lepšího jsem neznala. Kdyby po této události přišel někdo do konventu a ptal se po mně mým rodným jménem, byl by informován, že taková osoba v konventu není.
    Dále Matka četla tento výrok: „Jako Ježíš trpěl zde na zemi, tak musíme trpět my jako řádové sestry. Musíme žít svůj život v konventu jako mučedníci. V Olivové zahradě Ježíš prolil pro tebe a pro mne 62 700 slz, prolil pro tebe a pro mne 98 600 kapek krve, na jeho tělo dopadlo 667 ran, na tvář 110 ran, na krk 107 ran, na záda 180 ran, na hruď 77 ran, na hlavu 108 ran, na bok 32 ran. Do tváře mu plivali 32krát, mnohokrát ho smýkali za vousy a mrštili jím o zem 38krát. Trnová koruna mu způsobila 100 ran, za naše spasení prosil 900krát a kříž ke Kalvárii nesl 320 kroků.“ Všem těmto zbožným lžím jsem věřila a teprve po letech jsem se dozvěděla, že jsou výmyslem jednoho zkorumpovaného papeže.
    Poslední výrok zněl: „Obdržíš absolutní odpustky ze svých hříchů a úplně unikneš bolestem očistce. Těm, kteří prolévají svou krev pro víru, patří odměna jako mučedníkům.“ Řekla, že když budeme v konventu žít bez porušení jediného pravidla, jednoho dne, až zemřeme, nepůjdeme do očistce, ale přímo k Ježíši. Neřekla nám ovšem, že z lidského hlediska neporušit pravidla života v konventu je nemožné.
    5
    Po podpisu slibu zlikvidovali veškerou moji osobní identifikaci. Šedesát dní předtím matka představená přede mne položila list papíru. Řekla mi, že ho nemám číst, jen podepsat dole. Neuvědomila jsem si, že tímto podpisem se vzdávám veškerého svého dědictví, které by mi kdy mohlo připadnout. To vše bylo připsáno konventu. Když byl můj bratr ordinován římskokatolickým knězem, také on vše přepsal této hierarchii. V této zemi není právník, který by mohl tento konfiskační převod zrušit. Sama jsem si to vyzkoušela.
    Když jsem skládala věčný slib a podpisem vydala svůj život a veškeré své vlastnictví, prodala jsem tím svou duši za pomyslnou mísu čočovice. Řádové sestry jsou systematicky ničeny nejen tělesně, ale stovky jsou otřeseny také psychicky a pod nemilosrdným a krutým otroctvím konventu předčasně umírají. A aby to bylo ještě horší, tato ubohá stvoření obětují toto vše a pak odcházejí, aby se setkala s Bohem – bez Krista a navěky ztracená. Jak velice je třeba, abychom se modlili za všechny ty, kteří jsou po celém světě odříznuti od světa a evangelia v těchto hrozných věznicích zvaných kláštery.
    Potom se matka představená chopila mé paže a kráčely jsme dolů do jiné místnosti. Z druhého konce místnosti nám šel naproti římskokatolický kněz, oblečený do svatého hábitu. Když jsme se seznámili, Matka mou paži pustila, kněz mne obešel a pokusil se zaklesnout svou paži do mé. V hrůze nad touto důvěrností jsem uskočila, neboť za všechna ta léta v konventu se ke mně kněz nikdy takto nepřiblížil. Vždy byli přívětiví, taktní a velmi zdvořilí. Něco ve familiérnosti jeho dotyku a chlípnost v jeho očích mne odpudila a urazila, i když jsem přesně nevěděla proč. Vytrhla jsem se, zčervenala jsem rozpaky a vybuchla: „Styďte se!“ Cítila jsem se zneuctěná a ohrožená. Zrudl v tváři – mé odmítnutí jeho náznaků ochoty odvést mne do „svatební komnaty“ ho velice rozčililo.
    Matka představená to nepochybně vyslechla, neboť se rychle vrátila. Zavolala mne mým církevním jménem a sdělila mi, že až budu v konventu nějaký čas, nebudu to tak prožívat. Řekla, že všechny řádové sestry prožívaly zpočátku totéž a stroze mi připomněla svatební obřad, jímž jsem prošla, a můj závazek. Řekla, že tělo kněze je posvěceno, a co dělají, není hřích. Byla jsem vyděšená, hystericky jsem vzlykala a myšlenky mi vířily hlavou. Odmítla jsem to akceptovat.
    Velice se rozzlobila a odměřeně pravila: „Tak jako Duch svatý vložil símě do lůna Panny Marie, a narodil se Ježíš Kristus, právě tak tento kněz představuje Ducha svatého, a proto pro řádové sestry není hřích rodit jeho děti.“
    Stěží jsem mohla uvěřit svým uším. Byla jsem podvedena a bylo příliš pozdě vrátit se zpět! Tento příšerný výrok mě rozzuřil. Když mi konečně dovolila promluvit, vybuchla jsem: „Matko představená, proč jste mi to neřekla před mým věčným slibem?“ Skousla rty, ale neřekla nic.
    Byla jsem tím ochromena, šokována a zděšena. Byla to neuvěřitelná noční můra. Všechny mosty byly spáleny a nebylo cesty zpět. Z konventu jsem se nemohla dostat ven. Hystericky jsem vzlykala a řekla jsem knězi, že chci domů. Prosila jsem ho, aby zavolal mého otce, aby přišel a vzal mě domů. S tímhle jsem vůbec nechtěla jít dál. Všechny iluze se rozptýlily a obraz, který přede mnou vyvstal, jsem nemohla snést.
    Vyprávěla jsem jim, jak tři měsíce před tím, než jsem opustila domov a odešla do konventu (v třinácti letech), mi matka řekla, že by mi radši vlastníma rukama vykopala hrob a pohřbila mne, než aby se dozvěděla, že jsem přišla o čest. Protože jsem o sexu nic nevěděla, musela mi to vysvětlit. Když jsem to vypravovala Matce a tomu knězi, smáli se jako blázni. Moje naivita a nevinná důvěřivost jim připadala zábavná.
    6
    Když dojde k takovéto zradě, mohu vám říci, že stojíte absolutně sami. Komunikace s drahými a přáteli již byla odříznuta. Nemáte nikoho, kdo by porozuměl nebo pomohl, a brzy se dostaví ochromující beznaděj. Je to jako byste se probudili a zjistili, že ta nesnesitelná můra není sen, ale děsivá skutečnost.
    Teď jsem patřila Římu a papeži a matka představená mě předala chlípnému knězi, který mě chtivě pozval, abych šla s ním do „svatební komnaty“. Nevstoupila jsem do konventu, abych se stala zkaženou ženou, ale svatou – své srdce a život jsem vydala Bohu. Rozhodně jsem pokusy kněze o sexuální sblížení odmítla a byla jsem dostatečně silná nedat se lacino, kdyby naléhal. K zachování své cti jsem byla připravena bojovat do poslední kapky krve.
    Když jsem vlastní krví podepsala ty slavnostní přísahy, neuvědomila jsem si tu obludnou hrůzu. Vzdala jsem se všech lidských práv, aby se ze mne stala osoba jednající mechanicky jako robot. Od té chvíle jsem si bez dovolení nesměla sednout, postavit se ani promluvit. Nesměla jsem si lehnout, jíst či dělat cokoliv jiného, dokud mi k tomu nedají souhlas nadřízení. Směla jsem vidět, slyšet a prožívat jen to, co mi dovolili či přikázali. Stala jsem se bezmocnou loutkou.
    Dalším krokem bylo moje zasvěcení a za tím účelem jsem musela jet do svého konventu. Měli můj cestovní pas – vše podepsané – a lístky připravené k tomu, aby mne odeslali do cizí země. U lodi nám přišli naproti dva kněží. Vezli nás – zcela zahalené – dál do hor a strčili nás do chráněného kláštera s jedním podlažím v podzemí. (Je pochopitelné, že když kněz seděl u nás v obývacím pokoji, neřekl otci, že budu žít celé roky v podzemí v nějaké cizí zemi.)
    Stála jsem před iniciačním pokáním. A tak po třech či čtyřech dnech v tomto novém konventu, asi v 9 hodin ráno, mi matka představená přikázala, abych šla s ní. Řekla mi, že budeme konat pokání a já začnu své zasvěcení jako karmelitánská sestra. Pamatuji si, jak se mnou kráčela dolů tím tmavým tunelem a do místnosti jedno podlaží pod úrovní terénu. Předtím jsem vždycky žila v přízemí, ale po přijetí černého závoje jsem měla žít jedno nebo dvě podlaží v podzemí. Když jsme vstoupily do chladné, tmavé místnosti, nebylo skoro vidět, protože veškeré světlo pocházelo ze sedmi plápolajících svíček. Byla jsem vystrašená a měla jsem obavy, nevědouc, co mne čeká ani co mi Matka chystá.
    Když jsme přišly blíže, rozeznala jsem jeptišku, která ležela na desce dlouhé 180 cm (chladicí prkno). Se zděšením jsem si uvědomila, že je mrtvá. I když jsem se mrtvé nebála, v srdci jsem pro ni měla bolest. Když jsme podepisovaly věčný slib, nevědomky jsem odepsala všechna svá lidská práva. Nebylo mi dovoleno vidět, slyšet, stěžovat si, cítit ani reptat. Měla jsem uši, ale měla jsem být hluchá; měla jsem oči, ale nesměla jsem vidět; city měly být úplně vymazány. Jak jsem tam stála a dívala se na to tělo, myslí mi probíhalo mnoho myšlenek a otázek, ale byla jsem zavázána mlčením. Jak a proč zemřela?
    Matka představená mi nařídila, abych hodinu držela noční hlídku nad mrtvým tělem, a pak odešla. Chtěla po mně, abych občas k útlému tělu přistoupila, poprášila je popelem a pokropila svěcenou vodou a opakovala: „Pokoj tobě.“ Za hodinu měl někde zaznít zvonec a z tajuplné temnoty za mnou přišla jiná jeptiška, aby mne vystřídala. Protože byla bosá, na hliněné podlaze nebylo nic slyšet. Měly jsme zakázáno mluvit, a tak stráž, která mne střídala, natáhla ruku a dotkla se mého ramene. Hrůzou jsem vyskočila a začala jsem hystericky řvát.
    Tato ztráta sebeovládání znamenala, že musím být potrestána. Hodily mne do tmavé hliněné kobky. Tam jsem ležela tři dni a tři noci, bez jídla a vody – jen proto, že jsem křičela strachem. Hrozný zločin. Ujišťuji vás, že jsem pak už nekřičela. Máte-li se naučit dodržovat pravidla konventu, rychle zhubnete.
    7
    Čtvrtého dne mi matka představená znovu řekla, že půjdeme konat pokání. Kráčely jsme hluboko pod konventem do jiné temné komory. Procházely jsme tunely (pod konventem jich byly kilometry) a v prostorách, jimiž jsme procházely, nebylo jiného světla než světlo svíček. Ruku v ruce, po špičkách a se sklopenýma očima, jsme přišly do velké komory pro kajícníky.
    V mihotavém světle svíčky jsem spatřila obvyklé sochy Ježíše a Marie. Byl tu také velký 180centimetrový kříž, zhotovený z těžkého, hrubého stavebního dřeva, který byl položený na boku. Vzala mě k nohám kříže a svlékala mi šaty až dolů k pasu. Pak ohnula mé tělo dolů na kříž, ruce mi protáhla dolů a pod křížem mi je připevnila ke kolenům.
    Tady jsem měla začít prolévat svou krev, jako Ježíš proléval svou na Kalvárii. Před tím mi bylo řečeno, že budu prolévat svou krev za ztracené lidstvo, ale ani náznakem mi neřekli jak. Teď jsem se jednomu z mnoha takových způsobů měla naučit. Dvě jeptišky dostaly důtky vyrobené z šesti kožených řemínků připevněných k dřevěné rukojeti. Na konci řemínků byla řada ostrých rozeklaných kousků kovu. Začaly mne těmito krutými nástroji metodicky bičovat, až mé nahé tělo bylo stovkami zářezů celé rozdrásané a krev se roztékala po podlaze.
    Mohla jsem se kroutit a svíjet, jak jsem chtěla, před neúprosným pálivým bodáním krutých bičíků nebylo úniku. Vykonaly na mně důkladnou práci – byla jsem v jednom plameni a prožívala strašnou bolest a hrozná muka. Nezastavilo je vzlykání ani křik. Nemělo na ně vliv ani žalostné volání o milost. Byly dobře vycvičené a totálně bezcitné – zaplavilo mne moře bolesti a hrozné beznaděje. Bylo to neuvěřitelné, a přece se to dálo. Myslela jsem, že to bití nikdy nepřestane. Byla jsem bezmocná a naprosto bezbranná.
    Až jsem upadla do sténání a byla hromádkou utrpení, matka představená mi rozvázala ruce a uvolnila je od kolenou. Byla spokojena, že tentokrát jsem prolila dost krve. Postavila mě na nohy, ale neokoupala mě ani neošetřila krvácející rány, které byly slité v jeden celek. Jednoduše mi přetáhla šaty zpátky a byla jsem přinucena pracovat celý den až do 9.15 večer. Musím říci, že ten den byl strašnou trýzní, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. V hrůze mi docházelo, co znamená to, čemu nás učili, totiž že toto pokání a jiná utrpení Boha obšťastňují. Mělo nás to učinit svatějšími.
    Ten den byl pro mne živoucím peklem, ale to byl jen počátek. Takových dní byly stovky. Když přišla noc, stála jsem v kobce před svým ložem. Měly jsme se svléci a ležet zády jedna k druhé. Nedokázala jsem šaty sundat ze sebe. Potřísněné krví vyschly a pevně mi přilnuly k otevřeným ranám. Trvalo několik nocí, než se mi je podařilo svléci. Byl to trýznivý a krvavý proces. Pro to hrozné utrpení jsem přestala jíst.
    Obyčejně bych se svlékla a vklouzla do mušelínové noční košile a pak vstoupila do své cely, kde jsem měla být na noc zamčena. Jako postel nám sloužila jenom fošna – žádná matrace, pružiny, polštáře ani přikrývky. Než nám dovolily ulehnout, chtěly po nás, abychom poklekly na desku kajícníka a modlily se. Ta v sobě měla stovky ostrých drátů, které měly propíchat kolena. Horní část desky, na kterou jsme se měly položit rukama, byla také poseta ostrými dráty.
    Jindy mne matka představená vzala dlouhou tmavou spojovací chodbou k mému dalšímu iniciačnímu pokání. Když jsme vstoupily do komory, znovu tu bylo sedm svíček. Když mne přivedla pod svíčky, povšimla jsem si, jak se stropu visí několik provazů, na jejichž konci byly jakési svorníky. Postavila mě tváří ke stěně a přiměla mne, abych ruce rozpažila nahoru. Rychle mi oba palce sevřela do kovových obrouček. Pak odstoupila stranou a začala točit klikou, která vytahovala provazy nahoru.
    8
    Tak mne pomalu zvedala z podlahy. Když jsem visela na konečcích prstů, kliku zajistila, beze slova vyšla, práskla dveřmi a zamkla je. Váha těla na palcích rukou byla nesnesitelná.
    Bylo mi tak mizerně, že jsem plakala a sténala. Neměla jsem představu, jak dlouho tam zůstanu. Vždycky tam visíte a nevíte, jestli neumřete dříve, než vás vysvobodí. V žáru nesnesitelné bolesti, která ve vlnách ničí tělo i mysl, by smrt byla požehnaným východiskem.
    Jak se hodiny nekonečně protahovaly do dní a nocí, nešlo zjistit, jak dlouho tam jste. Nebylo tam slunce, žádné zvuky, jen vlastní horečnaté vzdechy a křik. Bylo to jako být pochován zaživa bez jídla a vody. Muka a blouznění způsobují, že ztrácíš pojem o realitě a nic ti nepřipadá reálné – jen vždypřítomná trýzeň a bolest.
    To byla jiná část techniky vymývání mozků. Nemohla jsem nic, jen tam stát, křičet a plakat. Nikdo neslyšel, nepomohl a nic nedbal. Tři, čtyři, šest a nakonec deset trýznivých hodin se vleklo a každá kost, sval a nerv ve zmučeném těle křičely po úlevě. Šílená nekonečná bolest je nepopsatelná a také jsem měla stále větší hlad a žízeň. A když mi začaly silně otékat ruce, byla jsem přesvědčena, že umřu.
    Zoufale jsem se modlila ke všem sochám v místnosti. Nakonec mi došlo, že Panna Marie neslyší ani slovo, které jsem v pláči vyřkla. Hystericky jsem křičela a úpěnlivě prosila o pomoc mého patrona, sv. Judu, sv. Bartoloměje a všechny ostatní modly nebo svaté, na které jsem si dokázala vzpomenout. Kolem mě bylo neskutečné ticho, přerušované jen mými horečnatými výkřiky, úpěním a prskajícími svíčkami.
    Visela jsem tam, zničená bolestí a prosycená vlastní lidskou špínou, neboť v programu mučení nebyla žádná přestávka pro toaletu. Když už jsem cítila, že se úplně zblázním, matka představená vstoupila. Na stěně přímo přede mnou byla nastavitelná polička, kterou zvedla na úroveň mé tváře. Na poličku dala misku s vodou a misku, na níž byla jedna malá brambora.
    Žíznila jsem po vodě a hladověla, ale jak jsem si to měla vzít? S bolestí jsem pospíchala našlapujíc na prsty nohou. V úporné snaze dosáhnout na misky jsem natáhla nejprve jednu ruku, pak druhou. Když se mi to podařilo, cítila jsem, jak hrozná bolest mi rve plicní tkáň. Skutečností je, že hodně řádových sester poté, co projdou tímto mučením, dostane tuberkulózu. Ale získat vodu či potravu jsem mohla jen tím, že takovou bolest a vypětí vydržím. Většinu toho jsem rozlila nebo rozsypala.
    Po devíti dnech přišla matka představená a uvolnila mi nejprve jeden palec a pak druhý. Upadla jsem do bezvědomí a zhroutila se na podlahu. Údy jsem měla oteklé a procházela jimi pronikavá bolest. Oči jakoby mně měly vypadnout z důlků a moje ruce byly oteklé, že byly třikrát větší než normálně. Celým tělem mi pulzovala bolest.
    Samozřejmě jsem se nemohla pohnout. Dvě řádové sestry mě uchopily za ramena a nohy, odnesly mě na ošetřovnu a položily na dřevěnou desku. Sténala jsem. Rozřezaly mi šaty, protože jsem byla prosáklá močí a výkaly. To byla další část pečlivě připraveného programu dehumanizace a brutalizace, který z nás měl udělat tupé roboty. Potom jsem dva a půl měsíce nemohla chodit a byla bych šťastná, kdybych umřela.
    Jednoho dne mne matka představená vyvolala a znovu jsem kráčela dolů těmi děsivými tunely, nevědouc, jaké trápení a bolesti mne čekají. Uvedla mne do prostoru, kde stála rovná židle s vysokým opěradlem. Zatlačila mě do židle, pak mi odstranila pokrývku hlavy a hlavu mi vrazila do klína a ruce mi položila na kolena. Hlavu a obě zápěstí mi upevnila do špalků, takže jsem se nemohla pohnout.
    9
    Poté mi přímo nad holou hlavu nastavila vodovodní kohoutek tak, aby mi voda kapala na hlavu, kapka po kapce.
    Krčila jsem se v zlé předtuše, protože jsem o tom slyšela od druhých, které to dlouhé hodiny podstoupily. Kapky, které stále dopadají na stejné místo, zlomí zanedlouho i toho nejsilnějšího člověka. Častokrát ve snaze uniknout té bušící kapce vody jsme se snažily vykroutit ze špalků, které nás svíraly, až nám z úst vycházela pěna. Křik a pláč v těchto děrách hrůzy, hluboko pod zemí, nikdy neustává. Prosby o slitování jen přivodí delší a horší tresty.
    Mnohá řádová sestra opakovaně vystavená tomuto trestu zešílela. I o to se konvent postará. Svět venku se nikdy nedozví pravdu. Existují podzemní kobky pro ty, které se nervově či duševně zhroutí. Zprávy a záznamy o tom, jak řádová sestra zemřela, to budou všechno lži. Celá tato náboženská stavba je založena na lžích a podvodu, a není divu, že pokrytecký plášť spravedlnosti římskokatolického systému musí být za každou cenu – i za cenu lidského života – zachován. Nezastaví se před ničím. Pomluvy, lži, intriky, úprava či likvidace dokumentů, bezpráví, ba dokonce vražda – to jsou standardní postupy. Průměrná osoba se svědomím a jistým mravním kodexem jen stěží pochopí obludnost a nelidskou démonickou inteligenci, která řídí toto náboženské monstrum.
    Jednou mě vzaly do jedné z těch špinavých kobek s hliněnou podlahou. Kotníky mi připevnily do kožených řemenů v kruzích, které byly nad pruty zasazenými do betonu. Stála jsem nohama v těchto kruzích, až mi došly síly a omdlela jsem. Zhroutila jsem se a přepadla tak, že hrudí jsem se dotýkala kotníků. Když bolest a vyčerpání dospěje do určitého stadia, nemůžete už nic dělat. Musíte zůstat v této poloze dva nebo tři dny, ponecháni rozmaru svých trapičů. Nikdo nepřijde, není žádné jídlo, voda ani toaleta. Po těle mi lezli brouci.
    Osamocení v konventu je nelidské a kruté, neboť tu nejsou přátelé. Všichni mají sledovat ty ostatní a nejmenší přestupek proti pravidlům přináší okamžitý tvrdý trest. Mezi sestrami neexistovalo přátelství. Pokud jde o život v konventu, vládlo tam podezírání a izolace. Metodickou a systematickou izolací nás učily, abychom nikomu nedůvěřovaly a na nikom nebyly závislé. Neměly jsme možnost sjednotit se a vynutit si lepší podmínky.
    Podobným programem vládli v korejských táborech pro válečné vězně komunisté, aby zabránili jakémukoli sblížení nebo spolupráci mezi vězni. Tak i v konventu každou jeptišku učí, aby byla policistou, který sleduje všechny ostatní a informuje o nich. Zrazování dává informátorovi dobré postavení u matky představené. Její pochvala a uznání jsou tak žádoucí, že k získání této přízně si sestry vymýšlejí a zveličují. V konventu se vyžaduje absolutní poslušnost ve všem, a budete rozumní, když bez otázek a rychle poslechnete.
    Když jsem přišla do své cely, měla jsem si vždy kleknout a modlit se za ztracené lidstvo, trpět a prolévat více krve. Teprve potom jsem si mohla ulehnout na desku, která sloužila jako lože. Sedm minut před půlnocí vždy zazvonil zvonec a byly odemčeny cely a jsme se shromáždily ve vnitřní kapli k hodině modliteb za ztracené lidstvo. Za sedm minut jedna jsme se vrátily do cel, aby nás znovu zamkly do 4.30 hod. Zazněl zvonec a měly jsme přesně pět minut na to, abychom se oblékly a bosé se hlásily do služby. To byl každodenní program. Kdyby se člověk při oblékání zpozdil, přineslo by mu to přísné tresty.
    Každý večer v 8.00 jsme měly jít dlouhou temnou chodbou do meditační komory, kde jsme měly činit pokání. Byl to malý prostor, čtverec o straně asi 1,2 metru, ve kterém byla na malém stolku lidská lebka a svíčka. Měly jsme padnout na kolena, zírat do té lebky a hodinu meditovat o smrti. Když tato hodina uplynula, zazněl zvonec a vrátily jsme se do svých cel, kde jsme sundaly všechny své šaty. Pak
    10
    jsme vzaly tři propletené řetězy s ostrými hranami, které visely v celách, a začaly jsme se jimi bít – každá sama sebe – abychom napodobily Kristovy rány na zemi.
    Někdy, pro nedostatek jídla či sil, bylo obtížné zasadit si hodně ran. Když tě matka představená podezírala, že ses bil málo, přikázala, aby tě neurvale bičovaly ještě další dvě sestry. Po tomhle se člověk cítil tak mizerně, že ho na několik dní přešla chuť po kávě, chlebu nebo čemkoli jiném. Tohle byl život v chráněném konventu, kde se uplatňovalo nemilosrdné vymývání mozku, stejně jako to dělá Rusko v koncentračních lágrech. Je to přesně totéž barbarství, ale zatímco Rusko je otevřeně ateistické, Řím vyjíždí pod praporem náboženství.
    V refektáři, kde se podávala jídla, byly dva dlouhé dřevěné stoly a každá jeptiška měla přiděleno místo k sezení. Žádná si nikdy nesedla na místo, kde seděla druhá. Ke snídani se podával velký plechový hrnek silné černé kávy s kusem černého chleba, který vážil asi 30 gramů. I když jsme celý den tvrdě pracovaly, oběd nebyl a asi v 5 večer jsme se znovu shromáždily v refektáři, jestliže jsme tam dokázaly dojít z vlastních sil.
    K večeři se smíchaly a vařily různé druhy čerstvé zeleniny, čímž vznikla nechutná vodnatá polévka bez jakéhokoli koření. Ta se podávala v plechovce s 15 gramy černého chleba a plechovým hrnkem silné černé kávy. Dvakrát nebo třikrát v týdnu jsme dostaly půlku sklenice sbíraného mléka. To byla naše monotónní dieta, 365 dní v roce. Jedinou výjimkou byl Štědrý den, kdy jsme každá dostala polévkovou lžíci sirupu. Páni, to byla rozkoš, a jedly jsme velice pomalu, vychutnávajíce každou kapku. Na tuhle pochoutku jsme se těšily celý rok.
    Při omezených dávkách jídla – 365 dní v roce – jsme nikdy nešly spát, aniž by nás nesužovaly hlodavé bolesti z hladu. Roky jsem se v noci převalovala a zmítala, nemohouc spát, a ptala jsem se, jak dlouho ještě vydržím tato nekonečná muka. Ujišťuji vás, že je to vyložené utrpení, když žijete na pokraji regulovaného hladovění, které nebere konce. Hladovějící osoby jsou pochopitelně slabší a lze je snadněji přimět či donutit ke každé formě ponižující poslušnosti a patolízalství. Toto se na nás provádělo s ďábelskou rozkoší a s cílevědomou snahou rozdrtit lidského ducha.
    Při takovéto dietě, takovémto mučení, krveprolévání a dlouhých těžkých hodinách se není co divit, že tělo chřadne, jsou neduživá a mnohé sestry v těchto chráněných klášterech umírají mladé. Pamatujte, že chráněné konventy jsou i v USA.
    Při přípravě zeleniny brambory se vaří ve slupkách a loupají se po uvaření. Když jsem jednou měla službu v ku-chyni, vyhazovala jsem hromadu bramborových slupek do smetí. Byla jsem tak hladová, že jsem chňapla dvě hrsti slupek z plechovky a ukryla je v šatech. Nikomu jsem to neřekla, protože v konventu se všichni navzájem sledují a všude jsou informátoři. Té noci jsem ve své cele ty slupky hltavě spolykala, tak jsem byla vyhladovělá.
    Ráno v 9 hodin mi ostražitá matka představená se zlomyslným úsměvem oznámila, že mám konat pokání, a já věděla, že tentokrát to nebude jen tak. S obavami jsem s ní odcházela do jedné z mučíren. Byl to velký prostor s obvyklými sedmi svíčkami. Když zazvonila na zvonec, vynořily se dvě malé sestry a rychle mi svázaly ruce a nohy. Pak Matka jedné poručila, aby mi pořádně stiskla nosní dírky, takže jsem byla přinucena otevřít ústa, abych mohla dýchat. Pak mi do úst nacpala vrchovatou polévkovou lžíci ostré papriky a já ji musela spolknout, abych mohla dýchat. Dva dny mne potom po celém těle sužovala pálivá svědivá vyrážka. To jsem měla za to, že jsem snědla něco málo z kuchyňských odpadků!
    11
    Jindy jsem uviděla kus chleba, který ležel na stole, a několik dní jsem jej sledovala. Nakonec jsem si ho vzala, snědla ho v cele a ráno mi matka představená opět řekla, že jdeme konat pokání. Nějak to zjistila. Tentokrát mě vzala do místnosti s čtvercovým stolem a přiměla mě postavit se k jeho kraji a ruku i zápěstí mi řemenem připoutala k desce stolu.
    Byla tam tma a mé oči si v šeru jen pomalu přivykaly. Přešla na druhou stranu a manipulovala s nějakým ovládacím mechanismem a najednou jiná deska mi tvrdě dopadla na ruku a zápěstí. Šílená bolest způsobila, že jsem padala k podlaze, ale nemohla jsem se uvolnit a visela jsem bezvládně na zraněné ruce. Krádež kousku okoralé-ho chleba byla považována za ohavný zločin a přivodila rychlou a krutou odplatu.
    Jak se roky táhly, naučila jsem se používat kladivo, pilu, rýč a vše ostatní, s čím lidé běžně pracují. Dělaly jsme těžkou manuální práci – kopaly jsme podzemní prostory a chodby, stavěly zdi, dělaly omítky atd. Často jsme byly tři nebo šest kilometrů daleko v tunelech. Někdy jsme se divily, jestli vůbec máme hlas, protože tu bylo přísné pravidlo mlčet. A tak jsme spolu mluvily šeptem. Další ráno si matka představená vyvolala provinilce a řekla: „Půjdete konat pokání.“ Žasly jsme, jak nás mohla slyšet. Jednoho dne jsme se dozvěděly, že celé kilometry tunelů pod konventem jsou elektricky propojeny, takže každé šeptání slyšela.
    Když jsme pracovaly dál v tunelech, dávaly jsme pozor, abychom zaslechli zvonec dávající znamení, že máme jít k jídlu. A protože každá měla u stolu vyhrazeno své místo, bylo zřejmé, kdo se opozdil. Když se to nějaké sestře stalo, musela požádat jinou jeptišku, aby jí podala její plecháček, misku a lžíci. Pak musela jít za každou jeptiškou a poprosit o jednu lžíci z jejího jídla. Provinilci museli jíst na podlaze. To mělo zlomit jejich hříšnou pýchu a také napomoci dochvilnosti.
    Náš den v konventu začínal ráno ve 4.30, kdy matka představená zazvonila na zvonec. Tento signál znamenal, že máme přesně pět minut na to, abychom se oblékly. Na začátku jsem měla zpoždění půl minuty, ale trest za toto malé porušení pravidel byl tak přísný, že jsem se už nikdy neopozdila. Hrubý teror a tvrdý trest přinášejí absolutní a nekritickou poslušnost vůči každému pravidlu či příkazu, bez ohledu na to, jak je nesmyslný nebo banální. Lhaní a podvádění zakrývající taková porušení s cílem vyhnout se hrozným důsledkům se pro jeptišky stává běžným způsobem života.
    Když jsme se oblékly, kráčely jsme po špičkách se sklopenýma očima ohlásit se matce představené. Ta nám rozdělovala naši denní práci. Mohlo to být kartáčování, praní šatů, žehlení, vaření nebo jiné těžké a namáhavé pracovní úkoly.
    Praly jsme ve dvanácti starobylých neckách s valchou. Žehlily jsme s žehličkami odlitými ze železa, které jsme zahřívaly na kamnech. Nejenže jsme praly a žehlily pro konvent, ale místní kněží nás mohli zatěžovat vším svým ložním prádlem a oděvy. Koneckonců služba poskytovaná otrockými pracovními silami byla pro ně zdarma.
    Dole v prádelně byly hrubé betonové podlahy a namáhavé praní ve dvanácti neckách způsobovalo, že po podlaze bylo nacákáno hodně mýdlové vody. Chodily jsme po prádelně bosýma nohama, protože boty a punčochy byly přepychem, jenž nám byl v konventu odepřen. Občas se najednou neslyšně přiblížila matka představená, což každého vyděsilo, protože se nedalo zjistit, proč přichází. Když se takhle vynořila, vždycky někdo musel trpět. Protože se věci v konventu dály tak potichu, naučily jsme se vycítit její přítomnost, dříve než přišla.
    Jedním z jejích oblíbených kousků v prádelně bylo rozkázat jedné nebo více sestrám, aby si lehly tváří k zemi na chladnou, mokrou, namydlenou podlahu. Potom se surovým úšklebkem přikázala, aby oběť 12
    jazykem vylízala na hrubém betonu dlouhé kříže. Upřeně sledovala, zda se na tváři přinucené neobjeví nejmenší jiskřička hněvu, odporu či zaváhání. Kdyby něco takového zjistila, přikázala by oběti vylízat dalších deset až pětadvacet křížů. Věřte, že než se upokojila, jazyk oběti byl vždy odřený, krvácel a oběť nebyla schopna den nebo dva jíst a pít. Mnohokrát se Matka bezprostředně následující den vrátila, chytila tutéž oběť a znovu ji přinutila lízat kříže.
    Tvrdá manuální práce byla prosazována jako dobrý kázeňský prostředek. Tak jak jsme byly neustálým mučením a systematickým hladověním vychrtlé, byly jsme hnány a drženy v stavu chronické únavy a vyčerpání. Byly jsme majetkem Papeže a systému, abychom se pro jejich potěšení upracovaly k smrti. Všechny prosby a nářky nikdo neslyšel. Nikdo nezvedl prst, aby nám pomohl.
    Dalším oblíbeným trestem bylo to, že jsme byly přinuceny lézt sem a tam uličkou kaple – ve vzpřímené poloze po kolenou! Když jsem to udělala pětkrát nebo šestkrát, kolena mě příšerně bolela. Zcela vyčerpána jsem už nemohla dál a v mdlobách se zhroutila. Matka představená se mnou hrubě zatřásla, vytáhla mě zase na kolena a rozkázala mi, abych zase lezla. Zoufale jsem se snažila dokončit svůj úkol. Dalšího dne by mi mohla přikázat totéž znovu a to by mi strhlo strup z poraněných kolenou a ještě více by je rozedřelo.
    To je příznačné pro týrání a muka, jimž jsou tyto malé řádové sestry vystaveny den co den, rok za rokem. Není tu žádné slitování, jen bezcitná krutost a toto je znásobováno pochmurnou atmosférou beznaděje a zoufalství, jíž je sevřen je celý klášter.
    Neustále se nám říkalo, že takovéto „pokání“ se Bohu líbí a činí ho šťastným. Bůh prý shlíží na naše strádání a trápení a s úsměvem je schvaluje. I když se tomu stěží dá věřit, lidé, kteří neznají nic lepšího, prostě věří, čemu jsou učeni. Protože jsme nikdy nepřečetly Bibli, nemohly jsme se dozvědět pravdu.
    Většinou jsme byly vychovávány v římskokatolickém učení a tradicích, v raném věku vyrvány od rodin a přátel. Trvalo to nějakou chvíli, než jsme vstřebaly hroznou pravdu i rozsah celého toho podvodu. Udělalo to z nás ateisty, kteří nenávidí vše, co má nějakou spojitost s Bohem nebo svatými. Zklamané a zahořklé srdce pak zaplaví příšerná nenávist a zuřivost.
    V našem konventu nebyla žádná vana, jen kovová nádrž pro napájení koňů, a koupat jsme se mohly, jedině když nám k tomu dala příkaz matka představená. I při koupání jsem na sobě měla svůj škapulíř (součást řádového roucha označující příslušnost k danému řádu), i když jsem všechny ostatní části oděvu odložila. Učili nás, že když zemře katolík, první sobotu po jeho smrti sestupuje do očistce Panna Marie. Když tam najde někoho, kdo nosí škapulíř, propustí ho. Byla jsem svázána těmito a dalšími náboženskými pohádkami a lžemi, ale nic lepšího jsem neznala. Učily mne přijímat jako pravdu vše, co říká matka představená.
    V konventu byla v jedné místnosti velká malba, která zobrazovala všechny hrůzy mučených mužů, žen, dětí, ba dokonce malých dětí v hrozných plamenech očistce. Trýzeň a utrpení byly zpodobeny tak věrně, že vypadaly jako skutečné. Občas nás tam přivedly, abychom dlouho meditovaly o mukách zatracených. Po tomto sezení matka představená oslovila jeptišky, že by měly raději jít a vykonat další pokání na svém těle – neboť tito ubozí lidé v očistci úpěnlivě prosí o vysvobození z oněch hrozných žhoucích plamenů.
    Mnohé dny jsem si úmyslně pálila tělo a prolévala o něco více ze své krve, neboť jsem byla přesvědčena, že svým utrpením pomohu těmto zuboženým lidem k vysvobození. Často říkám, že kdyby byly z římskokatolického systému odstraněny mše a očistec, odpadlo by 90 procent příjmů a
    13
    církev by úplně vyhladověla. Tento zlý babylónský systém vysává živé i mrtvé na fondy k financování šíření této rakoviny po celém světě.
    Cely řádových sester byly prázdné, až na sochu Panny Marie držící dítě Ježíše. Když jsem klesla na ostré dráty, které lemovaly modlitební stolek a položila ruce na další pronikající dráty, modlívala jsem se upřímně za ztracené lidstvo. Byla jsem vyučována, že mé utrpení a krveprolití je pomůže zachránit. Věřila jsem, že moje ubohá stará babička bude pro mé utrpení uvolněna z očistce dříve (náš rodinný kněz nás ujistil, že tam šla, když zemřela). Často navzdory tomu trápení mne to pobídlo vytrvat v této bolestivé poloze déle, a horečně jsem doufala, že to urychlí její osvobození.
    Učily nás, že za každou kapku krve, kterou v konventu proléváme, se naše doba v očistci zkrátí o 100 dní. Když jeptišky pracovaly v kuchyni nebo na jiných místech v podzemí, často se samy za tímto účelem zraňovaly. Na-tloukly nám do hlavy, že když proléváme vlastní krev, bičujeme se nebo drásáme své tělo, mučíme je a trápíme, získáváme odpustky z očistce pro sebe a pro jiné. Pamatujte, že v konventu není žádná naděje; není se nač těšit. Jen bolest, vyčerpání, hladovění a nakonec smrt (Leviticus 19,28).
    Těm, kteří byli vyučeni pravdě spasení skrze víru v Ježíše Krista a poznali předivnou Boží milost, se snad bude zdát neuvěřitelné, by někdo mohl být tak nevědomý a mohl se nechat tak oklamat. Ujišťuji vás, že kdyby vás celý život neučili nic jiného a kdyby vás jako snadno ovlivnitelné dítě očarovali, vymyli vám mozek a nakonec uvěznili v konventu, ani vy byste si nevedli o nic lépe.
    Trvalo mi to deset hrozných let v konventu, než jsem si uvědomila strašnou pravdu, že mne podvedli. Konečně jsem byla přesvědčena, že Panna Marie, Ježíš, Josef, sv. Petr a všichni ostatní svatí jsou prostě kovové, dřevěné nebo sádrové sochy bez citu. Byl to šok, když jsem poznala, že nedokáží odpovědět na všechny ty horoucí modlitby, které k nim vylévali loajální a svedení lidé po celém světě.
    Je překvapující, jak houževnatá byla má víra ve všechny ty falešné modly. Jak dlouho to trvalo, než jsme si skutečně uvědomily hořkou pravdu a svod, do něhož jsme byly lapeny! Ach, kolik hodin jsem já i jiní strávily v upřímných modlitbách plných slz u nohou těchto němých soch (Jeremiáš 10,19)!
    Jedné pravidelné měsíční události jsme se vždy obávaly, a tou byla návštěva otce zpovědníka v konventu. Pokaždé to byl jiný kněz, ale v podstatě byli všichni stejní. Strašně nerada jsem tam chodila a vždy jsem se snažila držet v zadní řadě. Žila jsem v konventu tak dlouho, že bych nikdy nevěřila žádnému knězi. Všichni, které jsem potkala, byli zkažení a hanební. Muka zpovídání někdy zabrala celý den. Jedna po druhé musely jeptišky vcházet do místnosti, kde čekal kněz. Nikdy jsem v konventu neviděla kněze, který by nebyl napitý.
    Místnost byla prázdná, až na nezbytnou sochu Panny Marie. Kněz seděl jako na bidýlku v židli s vysokým opěradlem a jeptiška musela vejít a pokleknout před ním. Jestliže se dostala ven, aniž by byla zneuctěna či přinucena k nějaké zvrhlosti, kterou se ani nehodí popisovat, tak byla šťastná. Ať se dělo cokoliv, kněze a danou ženu nikdo nikdy nerušil.
    Nebylo neobvyklé, že matka představená přivedla opilého kněze, který si vybral jednu jeptišku a vzal si ji s sebou do cely, kde se ještě více posilnil alkoholem a věnoval se sexu. Matka představená byla bezcitná a smyslná žena, která porodila řadu nemanželských dětí a obvykle s kněžími pila.
    Kněz byl dobře živený, silný a statný muž, a tak zubožená, slabá jeptiška pro něj nebyla soupeřem, který by se mohl ubránit. Dělal si s ní, co se mu zlíbilo, a znásilnil ji, jak se mu zachtělo. Nikdo ji
    14
    nebránil, nikdo jí nepomohl. Nikdo se nestaral, že je přinucena ke smilstvu. Nebylo úniku, protože matka představená zamkla celu.
    Často jsem tyto sestřičky objímala poté, co s nimi zacházeli takto brutálně a hanebně je zneužili. Potupné jednání kněze s obětí bylo omezováno jen jeho představivostí. Viděla jsem v konventech hnusné důkazy toho nejbezuzdnějšího chtíče všeho druhu. Tělo jeptišky pak často vypadalo jako něco, co se má hodit prasatům – byly pokryté tucty podlitin, modřin a jiných stop. Lidé, kteří tvrdí, že přeháním, jsou buď kněží, kteří se snaží potlačit pravdu, nebo ti, kteří v konventech nikdy nebyli. Protože jsem tam byla, znám pravdu, a ta je hrozná a šokující!
    Dokážete si představit, v jak hrozné situaci je jeptiška, která stojí tváří v tvář knězi? Kdyby mu nebyla po chuti nebo ho odmítla, stěžoval by si matce představené. Ti dva by pak dali hlavy dohromady a vymysleli by, co zlého této jeptišce provést – věci, které si normální člověk ani nedokáže představit. Den či dva poté, co se knězi vzepřela, by si ji matka představená zavolala stranou, aby znovu konala pokání. Nebylo východiska, a tak musela do kobek, kde byl vykonán strašný trest, který zosnovali kněz s matkou představenou.
    Někdy ráno, když jsme se chystaly jít do práce, si matka představená vyvolala deset nebo patnáct z nás. Třásly jsme se, protože jsme nikdy nevěděly, co nás čeká. Nemohly jsme se zeptat – jen poslouchat, jako tupé stroje. Potrestá nás, půjdeme do komor pro kajícníky nebo co s námi bude? Pak nám stroze přikázala, abychom se postavily do řady a svlékly si šaty. Sklíčeně jsme poslechly. Věděly jsme, co bude následovat.
    S oholenými hlavami, vyhladovělé a poznamenané mnoha jizvami jsme musely být žalostným divadlem. A protože v konventu nebyla dovolena žádná zrcadla, neměla jsem představu, jak po všech těch letech věznění vy-padám. Když jsem občas vrhla kradmý, zakázaný pohled na jiné, a viděla jejich protažené vychrtlé tváře, zapadlé oči, vypadávající zuby a těla vyhladovělá až na kostru, sotva jsem si dokázala představit, že podobně vypadám i já.
    Při jedné příležitosti poté, co nás matka představená svlékla, vpotáceli se dovnitř tři kněží, chlípně pošilhávali po nahých děvčatech a každý si vybral partnerku, která s ním šla do cely. Pamatujte, že to jsou chráněné konventy a pod pláštěm prohnilého náboženství kněz má svobodu dělat, co se mu zlíbí. Bezbožný děvkař se pak vrátí ke svému stádu vysluhovat mše a poslouchat zpovědi lidí, kterým namluví, že jim může dát rozhřešení z hříchů. Třebaže je plný smilstva, perverze a neřesti, jedná jako bůh!
    Dokážete si představit, co se mnou toto odporné a bolestivé zneužívání dělalo? Nechápala jsem, jak vůbec někdo v sobě může chovat takovou nenávist, zášť a hořkost. V mysli jsem si znovu a znovu přála a osnovala smrt matky představené a dalších trapičů. Jak jsem si tyto slastné myšlenky nenávisti a pomsty vychutnávala! K tomu mne dovedl konvent. Když jsem tam vstupovala, rozhodně jsem taková nebyla.
    Kněží se velice zlobili, jestliže jsme jim v čemkoli odporovaly. Často nás podrážděný opilý kněz bil přes ústa. Já sama měla od úderů do tváře uvolněné přední zuby. Často nás hodili na podlahu a kopali nás do břicha. Když jsi byla těhotná, to neznamenalo žádnou ochranu, protože kněz věděl, že dítě bude ihned po porodu zavražděno. Pro zkorumpovanost tohoto hnusného systému, oděného do náboženského roucha, se v konventech rodí mnoho dětí. Není divu, že Babylon je určen k úplné zkáze. Je tak nevýslovně odporný!
    15
    Viděla jsem v konventech mnoho novorozeňat. Většinou byla znetvořená a zřídka bylo některé normální. Vlastní-ma rukama jsem jich přiváděla mnoho na svět, takže vím. Na vlastní oči jsem viděla hrůzu toho všeho a světu se musí říci, co se děje v těchto hrůzných komorách.
    Mnozí tvrdí, že to tak není a že přeháním. Musejí mne dotáhnout k soudu, abych tato obvinění potvrdila. Museli by ovšem otevřít kláštery a k tomu se neodváží. Poté, co jsem na dvaadvacet let uvázla v osidlech tohoto prohnilého systému, vím, o čem mluvím.
    Za normálních okolností nastávající maminky dychtivě vyhlížejí příchod svého drahého dítěte. Vše je připraveno, dětský pokoj, kolébka, oblečení a všichni jsou šťastní spolu s ní. Naproti tomu sestřička v konventu se chvíle, kdy porodí, děsí. Dítě je plodem hanebného, nezákonného sjednocení, k němuž byla přinucena opilým knězem. Ví, že dítěti bude dovoleno žít nanejvýš čtyři nebo pět hodin. Nikdy nebude umyto ani zabaleno do teplé přikrývky, neboť matka představená mu zacpe ústa, stiskne nosní dírky a jeho život uhasí.
    Proto jsou ve všech konventech jámy na vápno. Do těchto jam házejí tělíčka dětí. Modlete se, aby vláda přinutila konventy otevřít své dveře, propustit vězněné a umožnit celému světu vidět, jaké hrůzy jsou skryty za dveřmi krutého náboženského pokrytectví.
    Jestliže k tomu dojde, ujišťuji vás, že sami katolíci budou souhlasit se zavřením konventů, tak jak se to stalo v Mexiku v roce 1934. Ani nemají představu, co se tam děje, jinak by nikdy nevystavovali své dcery takovým barbarským orgiím a surovému týrání.
    Konventy ve starém Mexiku byly přeměněny na vládní muzea, která můžeš za mírný poplatek navštívit. Měli byste tam zajít a přesvědčit se na vlastní oči a vlastníma rukama se dotýkat všech těch věcí, o kterých mluvím. Sejděte dolů do těch kobek, projděte tunely a mučírnami a vizte všechna ta ďábelská zařízení, vzniklá z popudu démonů, aby působila utrpení na těle bezmocných jeptišek. Sami se podívejte na ty cely, v nichž byly jeptišky každou noc uzamčeny, a prohlédněte si lože a modlitební stolky.
    To by vás mělo přimět k tomu, abyste přijali břímě modliteb za stovky drahých sestřiček, které římskokatolický systém podvedl a nalákal ke vstupu do těchto bezbožných věznic, aby tam žily v trápení a naprostém zoufalství. Pamatujte, že jsem měla matku a otce, kteří mne velice milovali. Když souhlasili s mým vstupem do konventu, neměli představu, že budu podrobena takovému ponížení. Byli ujištěni, že dát svou dceru do takovéto služby je to nejvyšší povolání, nejlepší výraz jejich víry a lásky k Bohu.
    Uzavřeny v konventech do smrti, nemohly bychom odtud nikdy odejít a dát lidem venku vědět, co se vlastně děje uvnitř. Při naprostém odříznutí veškerých kontaktů jsme byly mimo ochranu zákona, drahých i přátel. Žádné zoufalství není tak ničivé, jako když vám tohle začne docházet. Když konec ani úleva nejsou v dohledu a víte, že únik není možný, je to šílené.
    Katolíci tvrdí, že do kteréhokoli kláštera může každý vstoupit. Je tu vnější kaple a místnost, která se nazývá hovorna. Ani tam vás nepustí bez doprovodu. Když s sebou berete jídlo pro určitou jeptišku, vejdete do přední části místnosti a stisknete zvonek. To aktivuje vrátka, která se otevřou k přijetí vašich darů pro jeptišku uvnitř. Když zazvoníte, můžete si být jisti, že za těžkým černým závěsem sedí matka představená.
    Nedovolí vám vejít dál, ale přes závěs můžete mluvit s matkou představenou. Kdybyste požádali o dovolení mluvit s určitou jeptiškou, mohli byste dostat souhlas k rozhovoru s ní, ale jen přes závěs.
    16
    Pokud se jí zeptáte, zda je šťastná, zdravá, jestli má dobré jídlo, jeptiška vždy odpoví kladně. Koneckonců, sedí tam matka představená a každé slovo monitoruje.
    Kdyby si stěžovala nebo prozradila nějaké nepříjemné detaily o životě uvnitř, po odchodu návštěvníka by následovala rychlá a tvrdá akce k nápravě. Mají dobré důvody, když odmítají pustit příbuzné k osobní návštěvě jeptišky. Při způsobu stravování a zacházení v konventu jeptiškám po určité době zapadnou oči a tělo chřadne, je bledé a nezdravé, takže pouhý pohled na ně by vyvolal rozhořčený protest.
    Bylo mnoho nocí, kdy jsem byla krajně vyčerpaná a zoufale jsem potřebovala spánek, ale sžíravý hlad mi nedovolil odpočinout. Snídaně, to byl jen kousek chleba a plechový hrnek černé kávy, a to neustálý hlad ani nezmírnilo. Kdo mají dost jídla, těžko pochopí situaci těch, kteří jdou každou noc spát hladoví. To je tragické v zaostalých zemích. Ovšem ještě mnohem horší je, když si uvědomíte, že věci, které popisuji, se cílevědomě plánují a provádějí s vynalézavou a ďábelskou krutostí.
    Není noci, kdy tyto sestřičky, uvězněné v chráněných konventech, nejdou spát hladové. Jsou nemocné, zraněné fyzicky i duševně, tesknící po domově, skleslé, zastrašené a zcela zoufalé. Zatímco my v naději vzhlížíme k Pánu Ježíši Kristu, tyto ubohé ženy nemají žádnou naději.
    Svou zuřivost vůči řadě matek představených jsem neovládala. Pokaždé, když si mě Matka vybrala pro nějaké skutečné nebo pomyslné porušení pravidel konventu, sadisticky mi přivodila nějaké ďábelské a zvrácené utrpení, jehož cílem bylo zničit mé tělo a mysl. Měla jsem pak plnou hlavu toho, jak se pomstít, že jsem žila jen pro ten den, kdy budu moci něco z toho trápení, které jsem přestála, odplatit.
    Veškerá tato hrozná zuřivost a nenávist byla ve mně vyvolávána nekonečným řetězem krutostí, strádání a neuvěřitelného utrpení, jež vůči mně vršili moji podmanitelé. Často jsem si představovala, jaká rozkoš by to byla zabít některého z těch brutálních, chlípných kněží, kteří nás pravidelně znásilňovali.
    Za dvaadvacet let, co jsem byla v konventu, jsem viděla umřít tři matky představené. A protože jsem byla zdravotní sestra, jednoho dne pro mne přišly dvě jeptišky, abych ošetřovala matku představenou, která byla nemocná a v kritickém stavu. Zavolali římskokatolického lékaře zvenku, aby ji vyšetřil. Dal mi přísné instrukce ohledně určitého silného léku, který jí předepsal. Veškerá nenávist, kterou jsem chovala proti této kruté ženě a proti bez-božnému systému, jehož byla představitelkou, teď ve mně vyvřela na povrch. Budu mít svou odplatu, a tato žena zemře. Na to dohlédnu!
    Den byl dlouhý, když jsem čekala na svou příležitost. Jeptišky byly zamčeny ve svých celách a v 9.30 zhasla světla. Čas se vlekl, až konečně skončilo půlnoční svolání k modlitbě a světla pro tu noc zhasla. Sebrala jsem několik tablet a rozpustila je ve vodě – bylo to úmyslné silné předávkování.
    Netrpělivě jsem vzbudila ženu, která byla napůl při smyslech. Přinutila jsem ji spolknout smrtící dávku až do poslední kapky. Když jsem ji opatrně položila na polštáře, měla jsem škodolibou radost. Brzy umře strašnou smrtí a moje pomsta bude sladká. Zkontrolovala jsem jí puls, který rychle stoupal, stejně jako dýchání. Zakrátko začala úpět a zmítat se a nakonec ji popadly prudké křeče. Zlovolně jsem se smála, neboť roky hrubého zacházení mne změnily v zahořklou, bezcitnou zrůdu, soustředěnou na pomstu.
    Najednou se mi rozbřesklo, co jsem vlastně udělala. Byla jsem v šoku. Došlo mi, že za její smrt ponesu zodpovědnost. Ani jsem si nedokázala přestavit, co by mi za to mohli udělat. Zoufale jsem
    17
    popadla žaludeční pumpu a zuřivě pracovala, abych ji zachránila. Začala jsem ji masírovat studenou vodou. Trvalo to dlouho, než dech a krevní tlak klesly na normální úroveň. Přešla do hlubokého spánku. Znovu jsem si mohla oddechnout a přemýšlet o tom, jak jsem jen o vlásek unikla.
    Věděla jsem, že v jedné části hlubokého tunelového systému pod konventem je místo, odkud jsem často slyšela hrozné výkřiky. Vycházely z prostoru za těžkými zamčenými dveřmi. Matka představená nás opakovaně varovala, abychom tam nešly. Toto napomenutí bylo bezpředmětné, protože žádná z nás neměla klíče, ale moje zvědavost, pokud jde o to místo, byla velká.
    Když moje pacientka byla konečně mimo nebezpečí a konvent spal, vzpomněla jsem si. Klíče měla matka před-stavená na stole, a tak jsem je popadla a jako o závod běžela dolů. O dvě poschodí níže jsem při mihotavém světle svíčky našla ty zakázané dveře. Nervózně jsem zápolila s velkým svazkem klíčů, až jsem konečně našla ten pravý. Obrovské dveře se pomalu otevřely a odhalily chodbu lemovanou devatenácti malými celami. Všechny měly ve dveřích zamřížovaná okna.
    Zírala jsem do těchto cel a hrůzou jsem lapala po dechu – spatřila jsem bílé zničené a dlouhé tváře sestřiček, s nimiž jsem jídala, modlila se a pracovala. Všechny z ničeho nic bez jakéhokoli vysvětlení zmizely. Zvláště jednu jsem poznala a ptala se jí, jak dlouho tu je apod. V tupých očích bez života se zračila strašlivá hrůza, ale neřekla vůbec nic. Konventu vládne ochromující strach a tito vězňové nevěděli, kde se snad skrývá matka představená. Žádná nepromluvila, aby na ni nepřišlo ještě něco horšího. Šla jsem od jedné k druhé, ale odpověď byla vždy stejná – ustrašené mlčení.
    Ke konci chodby z několika cel vycházelo příšerné sténání. Když jsem nakoukla dovnitř, udělalo se mi strašně zle a zvedl se mi žaludek. Všechny zajatkyně tu měly kolem zápěstí dlouhé řetězy, které jim bránily sednout si nebo lehnout. Byly zhroucené v řetězech, páchly vlastní močí a výkaly, neboť byly odsouzené k pomalé smrti – s trochou vody a bez jakéhokoli jídla. Některé už byly mrtvé a byl tu příšerný pach smrti.
    Jejich „zločiny“ spočívaly v trvalém porušování pravidel konventu anebo neměly tolik štěstí a v tlaku klášterního života se nervově zhroutily. Takhle se tyto věci vyřizovaly – skrytá odpadní skládka pro trosky kláštera.
    Bylo mi příšerně, měla jsem závratě a myšlenky mi vířily hlavou. Vypotácela jsem se z této komory hrůz a opět zamkla dveře. Spěchala jsem zpátky nahoru ke svěřenému pacientu, který dosud poklidně spal. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že její krevní tlak a dýchání jsou stále normální. Spala dlouho do bílého dne a já s ní zůstala ještě tři dny.
    Matka představená se cítila lépe, a tak jsem za odměnu dostala šestitýdenní práci v kuchyni. Byla to vzácná výsada, protože kuchyň byla v přízemí. Stěny kuchyně byly lemovány průhledy, takže jsi nemohl vědět, kdy se dovnitř dívá nějaká jeptiška nebo kněz. Při tomto neustálém dozoru mohlo být odhaleno to nejnepatrnější porušení pravidel, zvláště krádež jídla, a následoval rychlý a tvrdý trest. To přispívalo k všeobecnému pocitu, že jsi v nepřátelském vězení. Přesto jsem tu byla ráda.
    Z kuchyně vedly do dvora dveře, které se zamykaly na dva západy. Na plošině u dveří bylo místo, kam jsme dávaly nádoby na odpadky. Třetího dne nás bylo v kuchyni šest sester. Vtom někdo zarachotil s nádobou na odpadky. Všechny jsme se vylekaly a vyskočily. Když žijete a pracujete v ovzduší, kde se neustále vyžaduje ticho, stanete se velmi citliví i na obyčejné zvuky, jichž by si jiní ani nepovšimli. Otočily jsme se a spatřily muže, který odstraňuje plnou nádobu na odpadky v rohu a nahrazuje ji prázdnou.
    18
    Hned jsme se uklidnily, sklopily oči a vrátily se k práci, protože jsme se bály, že nás sledují. Učili nás, že těla kněží a biskupů jsou posvěcená a svatá. Ale všichni ostatní muži posvěcení nebyli, a kdyby nás přistihli, jak se na ně díváme, mohly bychom být za tento hřích přísně potrestány.
    Náhle mne zaujala vzrušující nebezpečná myšlenka. Snad by se mi mohlo podařit propašovat tomuto muži zprávu! To ovšem znamenalo řadu problémů – neměla jsem tužku ani papír, neboť ty nebyly dovoleny, ale nad pracovním stolem v kuchyni visel bloček, k němuž byla řetízkem připevněna tužka. Sloužil k pořízení seznamu položek, které se v kuchyni nedostávaly. Podařilo se mi uchvátit útržek špinavého papíru a ve volných chvilkách jsem na něj tužkou načmárala pár slov. Ke konci dne se mi podařilo napsat jen dva a půl řádku, kde jsem žádala o pomoc.
    Zhrozila jsem se při pomyšlení, že by si toho někdo všiml a podal o tom zprávu. Ale už jsem zašla příliš daleko, než abych mohla zpět. Na konci pracovního dne jsem proklouzla k nádobě na odpadky, položila vzkaz nahoru na smetí a víko nechala otevřené. Potom jsem si sundala krucifix. I když to bylo obtížné, podařilo se mi ho zlomit a uložila jsem ho na poličku.
    Když práce v kuchyni skončily, vyšly jsme ven a na chvíli se zastavily, než přišla pravidelná každodenní inspekce. Matka představená nám pečlivě prozkoumala sukně, aby se přesvědčila, zda nějaké jídlo nevynášíme. Když při-šla řada na mne, řekla jsem: „Matko představená, zlomila jsem si krucifix a položila si ho na poličku nad pracovním stolem. Můžu se prosím vrátit a vzít si ho?“ Vyptávala se mě, jak se to stalo, a nakonec mě podrážděně vy-zvala, abych pro něj rychle šla. Koneckonců, bez krucifixu jeptiška být nemůže!
    Utíkala jsem k zadním dveřím a podívala se pod nádobu na odpadky, kde mi měl onen muž nechat vzkaz. Byl tam kousek složeného papíru – vzkaz! Ruka se mi třásla, že jsem stěží mohla číst. Lapala jsem po dechu, vzrušení se mísilo se strachem. Když se mi podařilo rukopis vyluštit, srdce mi poskočilo a bilo tak prudce, že v uších mi znělo jako hrom. Stálo tam, že venkovní dveře z kuchyně nechává odemčené a také velkou mřížovanou železnou bránu ve vysoké hradbě kolem konventu!
    Únik! Sotva jsem mohla popadnout dech, když jsem opatrně zkoušela vnější dveře. A opravdu, otevřely se a já protáhla nohu ven na betonovou plošinu. Najednou jsem ztuhla, ochromena strachem a stále víc se mi točila hlava, neboť mi bylo špatně od žaludku. Uskočila jsem dovnitř.
    Pamatuji si ten hrozný zvuk bzučáku, který rozezněl alarm, když se nějaká jeptiška pokusila uniknout. Třásla jsem se, když se mi vybavilo, jak rychle kněží bezmocného utečence chytí a přivlekou zpět. Pak následovalo pokání: nekonečný řetěz trestů a nelidského mučení. Byla jsem připravena toto vše riskovat?
    Chvěla jsem se, zhluboka se nadechla a znovu vykročila ven. Dveře jsem za sebou zavřela a zamkla. Teď už jsem se nemohla zpátky, a tak jsem jako šíp vystřelila k železné bráně. Za ní je už nádherná svoboda od této hrůzné márnice, kde jsem byla uvězněna dlouhých dvaadvacet let! Za svobodu se vyplatí riskovat. Tolikrát jsem si zoufala a stále jsem po ní toužila. Konečně byla na dosah, a když jsem běžela k bráně, byla jsem vzrušením bez sebe.
    Doběhla jsem k ní, jemně zatáhla a pak ze všech sil trhla. Hrozný strach mi sevřel žaludek. Brána byla zamčená! Tiše jsem štkala a téměř jsem omdlela, když mi došlo, že jsem byla tak pošetilá, že jsem nechala zaklapnout zámky dveří od kuchyně. Byla jsem zamčená v zakázané oblasti a neměla žádnou přijatelnou omluvu. V panice jsem pomyslela na všechna ta muka, která na mi přichystá matka představená, aby zlomila tuhle „rebelii“. Neovladatelně jsem se třásla a myslí mi vířily myšlenky. Proč, proč jen byla ta brána zamčená?
    19
    V zoufalství jsem začala na vysokou kovanou bránu lézt. Drželi nás vyhladovělé a dřely jsme až téměř k smrti, nemluvě o pravidelných zápasech v mučírně. Křehké vyčerpané tělo, kost a kůže, nemá žádnou rezervní energii. Často jsem sklouzla a sedřela si kůži na rukou a bosých nohou o hrubé kovové mříže.
    Bylo to trápení, ale nakonec, těžce oddychujíc a krvácejíc, jsem se vyškrábala na plošinku nahoře, která byla lemována dlouhými ostrými bodci. Zastavila jsem se, plíce byly tou námahou bolestivě napjaté. Když jsem se s hrůzou podívala dolů z vrcholu té šestimetrové brány, ztratila jsem odvahu. Váhala jsem jen chvíli, protože teď už nebylo možné jít zpět. Musím se dostat dolů na druhou stranu. Překážely mi v tom tři dlouhé těžké sukně a závoj ke kolenům. Neobratně jsem položila jednu nohu mezi bodce a rozhodla se riskovat skok.
    Jednou rukou jsem si přetáhla těžké šaty přes hlavu, zhluboka se nadechla a skočila. Dvě z mých sukní se zahákly na bodcích a já zůstala viset ve vzduchu a houpavým pohybem jsem narážela na bránu. Teď jsem měla větší strach než předtím. Zoufale jsem se houpala sem a tam, až se mi podařilo zachytit se mřížoví.
    Volnou rukou se mi podařilo najít a uvolnit dva nebo tři prameny příze, které držely sukně omotané kolem mě. Najednou jsem se zřítila. Byl to zlý pád s drtivým žuchnutím. Sukně se s třepetáním snesly na mne. Později jsem zjistila, že na paži a rameni mám komplikované zlomeniny.
    Protože jsem byla tak vychrtlá, rozbité kosti bylo vidět na těle zvenku. Zaplavily mne vlny bolesti a milosrdně jsem upadla do bezvědomí. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale pravděpodobně jen krátce. Když jsem znovu nabyla vědomí, do celého těla mi vystřelovala pronikavá bolest, zvláště přes rozbité rameno a paži.
    Tiše jsem sténala a se skousnutými rty jsem zápasila, abych se postavila na nohy. Hrůza z toho, že mě chytí, ve mně překonala bolest a poháněla mě, abych se co nejrychleji belhala dál. Nacházela jsem se v cizí zemi. Kam jít? Co dělat? Byla ze mne tělesná troska, neměla jsem peníze ani přátele, jen touha po svobodě mne poháněla dál.
    Šla jsem, pak běžela, pak znovu šla. Protože v konventu nás vycvičili k tichosti, pořád jsem si myslela, že šustění listí za mnou jsou zvuky pronásledovatelů. Naprosté vyčerpání způsobovalo, že bylo stále těžší jít dál. Bylo mi zle od žaludku, byla jsem celá prokřehlá.
    Všimla jsem si malé budovy skladu, vlezla jsem dovnitř a snažila se trochu spát. Určitě jsem blouznila a snad jsem si trochu zdřímla, ale nakonec jsem měla takové bolesti, že jsem se rozhodla jít dál. Když jsem namáhavě vylezla a zbytek noci šla pěšky, bolestí jsem lapala po dechu.
    S nesmírným odhodláním jsem se přinutila jít dál, pryč od konventu. Jednu věc nás v klášteře naučili, a to bylo fungovat dál navzdory trýznivé bolesti a utrpení. Zázrakem bylo, že můj únik hned neodhalili, což mi poskytovalo výhodu.
    Druhého dne jsem se skryla v hromadě prken a plechů. Sálající slunce vytápělo mou skrýš. Zmítala jsem se a horečně převalovala ve snaze získat aspoň trochu odpočinku pro své vyčerpané a rozlámané tělo. Do celého těla mi vystřelovala bolest. Měla jsem hlad a žízeň. Pravděpodobně jsem v tom dlouhém horkém dni několikrát upadla do bezvědomí. Když přišla noc, vysoukala jsem se ven a podařilo se mi pokračovat dál.
    20
    Měla jsem hrozný strach zaklepat na dveře nějakého domu, aby mne nějaká oddaná katolická rodina neohlásila knězi, který by mne odtáhl zpátky do konventu. Myšlenka na tuto možnost posilovala mé bolavé nohy, aby mne nesly dál na venkov a snad i do bezpečí. Rozhodla jsem se raději zemřít, než abych se vrátila ke svým nemilosrdným mučitelům a žalářníkům.
    Třetího dne jsem cítila, že určitě zemřu. Měla jsem vysokou horečku, bylo mi zle od žaludku, otekly mi ruka, paže a rameno a divoce v nich bušil tep. I konečky prstů mi zmodraly. Jako raněné umírající zvíře jsem podlezla pod plotem a zoufale se zahrabala do stohu sena.
    Tam jsem ležela většinu dne, ale bolest, hlad a žízeň mne znovu vyhnaly ven. Narazila jsem na malý a zřejmě velice chudý domov. Obezřetně jsem dávala pozor na všechny strany a zaklepala. Nějaký muž otevřel a já ho skřehotavě prosila, aby mi dal napít vody.
    Musel na mne být příšerný pohled, ale nic neřekl. Zavolal manželku, ta okamžitě otevřela a vzala mě dovnitř. Bylo to poprvé po letech, co jsem viděla v lidských očích opravdový soucit. Když se na mne dívala, slzy jí začaly téci z očí a jemně řekla: „Pojďte dál a posaďte se tady, má drahá.“ To byla ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela.
    Posadila mne za stůl a odběhla pro hrnek studeného mléka. Plnotučné mléko jsem roky neviděla a měla jsem přímo zuřivý hlad. Jako divoké zvíře jsem popadla hrnek a nenasytně mléko do sebe do poslední kapky obrátila. Když narazilo na žaludek svíraný hlodavými bolestmi, ihned jsem je vyvrátila a udělala pěkný nepořádek. To se dalo ostatně čekat. Automaticky jsem sebou trhla a skrčila se, neboť mne naučili, že po každé chybě musí přijít trest.
    Ta laskavá žena nic neřekla, ale jak čistila tu spoušť, v očích se jí leskly slzy. Pochopila, co je třeba, a o chvíli později zamíchala do hrnku teplé vody trochu cukru. Tentokrát mě krmila pomalu polévkovou lžící, hlt po hltu. To mě oživilo a chutnalo tak dobře! Později mi ohřála něco mléka a dala mi jen trošku.
    S hlubokým znepokojením zíral muž na moji bezmocnou, krví potřísněnou paži, která spočívala na stole, a zeptal se, jak jsem se tak škaredě zranila. Sotva mohu vyjádřit, jaká úleva byla mluvit s někým, kdo o mně měl ryzí starost. Vysvětlovala jsem, jak jsem lezla přes bránu a spadla na zem.
    Když mi muž oznámil, že budeme muset k lékaři, divoce jsem vyrazila ke dveřím. Hystericky jsem křičela: „Ne, ne! Já nemám žádnou rodinu, nemám peníze, nemůžu lékaři zaplatit účet. Já uteču, musím pryč!“ Tento výbuch mne tak vyčerpal, že jsem ztratila rovnováhu, zapotácela se a téměř jsem z toho omdlela. Stařec mě opatrně a jemně posadil do židle a konejšivě mě ujišťoval: „No tak, no tak, potřebuješ pomoc a musím pro lékaře. Ale ne-musíš mít strach, lékař ani my nejsme katolíci.“ Celé ty roky v konventu jsem byla obklopena zradou, podvodem a lží všeho druhu. Moc jsem mu chtěla věřit, ale třásla jsem se strachem.
    Nakonec jsem se usadila zpátky a čekala. Byla jsem příliš slabá. Neměla jsem na výběr, neměla jsem vůbec sílu a neovladatelně jsem se třásla. Paní domu mne uklidňovala. Bylo to před mnoha, mnoha lety, co ke mně byl ně-kdo laskavý a ohleduplný. Propukla jsem v pláč. Slzy mi tekly proudem, neboť mé nervy byly tím vším, co jsem vystála, napjaté k prasknutí. Zdálo se, že tito cizí lidé mi rozumí, a byli ke mně nesmírně laskaví.
    Starý pán zapřáhl svého koníka k malému vozíku a jel se mnou do blízkého města. Lékař přijel svým autem a po zběžné prohlídce dopáleně zakroutil hlavou. Byla jsem zděšená a odmítla jsem jim říci, kdo jsem a odkud pocházím. Bála jsem se každého, neboť jsem se děsila prozrazení, které by mě 21
    vrátilo do vězení konventu. Lékař nevěřícně zíral. Upřeně hleděl na něco, co mělo být lidskou bytostí. Pak zlostně zaklel, až si všiml, že jsem se vyděsila. Byl rozzlobený – ne kvůli mně, ale pro to, jak nelidsky se mnou zacházeli.
    Nevrle, ale přívětivě pravil: „Musím vás bezodkladně vzít do nemocnice.“ Zmohla jsem se na slabý protest. Vzlykala jsem, že do nemocnice nechci. Byla jsem si jistá, že mě tam moji nepřátelé najdou. Bojovala jsem s ním, aby mě k tomu nenutil. Odpověděl, že mi nechce ublížit, ale musí se mi dostat potřebné péče.
    Když mě v nemocnici přijímali, vážila jsem 40 kilogramů (což bylo více než 36 kg pod moji váhu v roce 1968). Nejprve jsem kvůli hrozným otokům a infekci na ruce a rameni šla na chirurgii. Trvalo to přes dva týdny, než otoky ustoupily a kosti začaly srůstat. Protože byly srostlé nakřivo, musely se později znovu lámat a zase dávat do sádry – velice bolestivá procedura.
    Lékař a celý nemocniční personál byli nesmírně chápaví a poskytovali mi opravdu tu nejlepší péči. Po mnoha letech hladovění, muk, ponižování a zacházení jako se zvířetem, to bylo až neskutečné. Byla jsem tam více než rok a jen pozvolna jsem se zotavovala na těle i mysli. Po šesti měsících můj laskavý přítel lékař vešel dovnitř, přitáhl si židli a vzal mne za ruku. „Nuže, děvenko,“ řekl, „udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abyste se uzdravila a postavila na nohy. Teď musíme vědět, kdo jste a odkud pocházíte, a já se pokusím zjistit, kde bydlí vaši lidé.“
    Chtěl se spojit s mými rodiči. Jeho laskavost se mne tak dotkla, že v slzách jsem mu vše pověděla. O deset týdnů později konečně zjistil místo, kde rodiče byli. Oba byli naživu, ale matka byla už více než sedm let ochrnutým invalidou. Já o tom pochopitelně nic nevěděla, neboť – jak jsem zjistila později – žádný z mých dopisů nedostali. Moji věznitelé nedovolili žádnou komunikaci s lidmi mimo konvent.
    Pro tuberkulózu kosti jsem se musela podrobit operaci. Když jsem se zotavila natolik, abych mohla sedět na vozíčku, lékař měl za to, že potřebuji změnu prostředí. Převezl mě z nemocnice do svého domu na předměstí, kde mi jeho vlídná manželka koupila první civilní boty a oděv.
    Celou tu dobu, co jsem byla v nemocnici, mě pravidelně navštěvovali ti milí staří manželé, kteří mě té hrozné noci vzali k sobě. Přicházeli téměř každý den a přinášeli kytici polních květin, aby rozjasnili můj nemocniční pokoj. Očekávala jsem jejich návštěvy a dychtivě sledovala jejich koníka a nákladní vozík, jak přijíždějí k nemocnici. Když květiny přestaly kvést, vyráběla stará paní k mému povzbuzení květy z barevného papíru. Milovala jsem tyto lidi jako vlastní tělo a krev.
    Toho dne, když jsem byla propuštěna z nemocnice, byli tam a ptali se, zda bych nechtěla jít k nim. Plakala jsem a řekla, že bych moc ráda, ale že půjdu s lékařem do jeho domu. Když lékař viděl, že pláču, rychle mě ujistil, že to bude v pořádku, když půjdu k nim. Vzal mě tam autem a často mě navštěvoval a přinášel čerstvé ovoce a zeleninu.
    Zůstala jsem u nich šest týdnů a pak jsem se přestěhovala zpátky do lékařova domu. Po odchodu z nemocnice jsem chodívala sem a tam mezi těmito dvěma rodinami po dobu asi jednoho roku. Protože vlasy mi stále odmítaly růst, nosila jsem pokrývku proti prachu.
    Přišel den, kdy jsem se zotavila natolik, že jsem mohla sbírat vejce, utírat prach, umývat a utírat nádobí. Lékař se spojil se starými lidmi a dal jim šek, aby mne vzali koupit si kufr a oblečení. Jednou mě vzal na výlet. Hodně lidí mi věnovalo peníze, které byly pečlivě zašity do mých šatů.

    22
    Když mě můj dobrodinec doprovázel k vlaku, varoval mne: „Charlotto, nejez ani sousto z jídla nebo cukroví. Neber si nic, jedině to, co ti dá tento člověk, protože on se o tebe bude starat.“ Po cestě vlakem mě ten člověk vzal na loď, kde jsem se dostala pod ochranu jiné osoby, která měla stejně přísné instrukce. O dva týdny později loď přistála v USA. V přístavu mě přišli naproti jiní lidé, kteří mě posadili do vlaku a svěřili péči průvodčího. Byl ke mně velmi laskavý a nosil mi jídlo, které jsem mohla jíst. Tou dobou jsem už neměla ani cent a on mi dal několik stříbrných dolarů.
    Tři dny jsem trávila ve vlaku, a když jsme byli 40 kilometrů od otcovského domu, byla jsem vzrušená. Průvodčí mi přinesl sendvič, k tomu další dva stříbrné dolary a pomohl mi s kufrem vystoupit z vlaku. Moje domovské město bylo malé, ale za 24 let se značně rozrostlo. Vlak odjel z nového nádraží a já tu stála úplně sama na nástupišti. Měla jsem strach a byla jsem zmatená. Zhluboka jsem se nadechla, vstoupila do budovy a zeptala se nějakého muže, jak se dostanu k domu svého otce.
    Vychovávali mne v dřevěném domě, ale tento nový byl z cihel. Když jsem zazvonila, srdce mi bušilo. Otevřel starý pán s šedinami. Uklonila jsem se a ptala se po mém otci. Když se zeptal, kdo jsem, řekla jsem mu své skutečné, nikoli klášterní jméno. Do očí mu vhrkly slzy a s údivem a třesa se řekl: „Hookie?“ Tak mi přezdívali jako děvčat-ku. Objali jsme se a plakali radostí z opětného shledání. Když jsem se zeptala na matku, odpovídal vyhýbavě. Když jsem naléhala, řekl mi, že je velice nemocná a nakonec mě vzal k ní do pokoje. Byla jsem šokována, myšlenky mi vířily hlavou, když jsem ji spatřila, jak tam leží, úplně ochrnutá. Strašně zhubla (měla jen 31 kilogramů) a téměř všechny její nádherné vlasy byly pryč. Vyhlížela jako křehká kostra a stěží jsem mohla uvěřit, že toto bledé, na kost vychrtlé stvoření byla má krásná silná matka, kterou jsem si pamatovala.
    Zaplavila mne nevolnost a téměř jsem omdlela. Tatínek mne jemně vyvedl a pomohl mi do vedlejší místnosti, kde jsem se vzlykajíc zhroutila do postele a brzy tvrdě usnula. Vzrušení z příchodu domů znásobené šokem z toho, že jsem našla rodiče zlomené věkem a nemocí – to bylo pro mne příliš.
    Ve 2.30 odpoledne jsem se vzbudila hroznou bolestí. Otec mě nechal prohlédnout zdravotní sestrou. Poradila mu, aby okamžitě zavolal rodinného lékaře. Byl to můj kmotr a při porodu mi pomáhal na svět. Nechtěl uvěřit, že jsem opravdu Charlotte, dokud mi na zádech neuviděl mateřské znaménko. Ihned mne dopravili do nemocnice, kde jsem byla čtrnáct týdnů. Otec byl bohatý a všechny účty zaplatil. Můj kmotr uhradil účty těm lidem v zámoří, kteří mě zachránili a stali se mými přáteli. Otec jim z vděčnosti také poslal dary.
    Při hospitalizaci jsem prodělala druhou operaci na levém kyčelním kloubu pro kostní tuberkulózu. Když mne sanitka dovezla domů, umístili mne do sklápěcího křesla a tatínek mě nabádal, že mám jíst, spát a zotavovat se. Dali mi knížky, abych si četla, ale ať jsem se snažila sebevíc, nic jsem si nedokázala zapamatovat. Byla jsem krajně rozrušená a došlo to tak daleko, že po dvou týdnech lékař zavolal rodinného lékaře a sdělil mu, že jsem prodělala totální nervové zhroucení a že by mne měli dát do sanatoria. Otec odmítl, protože nechtěl, abych znovu odešla, když jsem byla tak dlouho pryč.
    Byla jsem tak vyzáblá a neměla žádné vlasy, že moji příbuzní se za mne styděli. Vždy mě odvedli do zadního pokoje, abych nebyla na očích, když jim přišli na návštěvu přátelé. Bylo to pro mne zdrcující a velice mě to rmoutilo. Byla jsem kvůli tomu velice nejistá a ostýchavá.
    Všem mým bratrům a sestrám se dostalo univerzitního vzdělání, zatímco já byla zamčena daleko v cizím konventu, kde jsem se modlila za ztracené lidstvo a prolévala krev za hříchy tohoto světa. Jaksi se mi to nezdálo férové.
    23
    Když jsem se pak už dokázala udržet zpříma v kolečkovém křesle a mohla trochu chodit, jedna z mých sester mi objednala v kosmetickém salónu kúru na ošetření pokožky hlavy. Když mi dali na hlavu horké ručníky a olej, omdlela jsem - tak jsem byla nemocná. Měsíce ošetřování byly nakonec úspěšné a jednoho dne mi zase začaly růst vlasy. Když už jsem vypadala o něco lépe, příbuzní mi začali kupovat drahé šaty a já se musela úplně znovu učit, jak vystupovat, jak se chovat ve společnosti, jak nosit šaty atd.
    Můj zdravotní stav se začal zase zhoršovat a otec nakonec souhlasil, abych jela přes celou zemi skoro 1 000 kilometrů a bydlela u strýce Johna. Bydlela jsem tam rok, ale stále jsem měla málo vlasů. Bylo to pro mne zdrojem hanby a potíží a stala jsem se poněkud samotářem. Jednoho dne mne strýc požádal, abych s ním navštívila sou-sedy, ale já se zavřela v ložnici, protože jsem měla strach být s cizími lidmi. Když jsem si však uvědomila, že bych ho tím zranila, rozmyslela jsem si to, oblékla se a šla s ním. Pár dní na to mě požádal, abych od těchto sousedů vyzvedla nějaký balíček, a poprvé jsem vyšla ven sama.
    Když jsem minula několik bloků, pocítila jsem, že něco není v pořádku. Kdosi mě sledoval. Když jsem se otočila, těsně za mnou byli čtyři velcí muži. Jeden na mě zavolal mým jménem v konventu a varoval mne, abych se ne-hnula a nevydala ani hlásku. Hrůza mě ochromila tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Rychle mě obklíčili, sebrali mě a hodili do auta mezi přední a zadní sedadla.
    Přinutili mě ležet na podlaze a auto prudce vyrazilo. Když jsem prosila o milost, přikryli mě špinavou rohoží. Drželi mě pod nohama. Jak jsem poslouchala, došlo mi, že to vlastně jsou čtyři katoličtí kněží v civilním oblečení. Jeli jsme celou noc a celý další den a noc. Ráno jsme přijeli na předměstí nějakého velkoměsta a přirazili k chodníku. Bolelo mě celé tělo a byla jsem ztuhlá z toho, jak jsem musela při této divoké jízdě ležet tváří na podlaze.
    Netušila jsem, kde jsme, ale pak mi dovolili posadit se zpříma. Pomalu jsem si protahovala křečí sevřené svaly a bolavá záda. Ztuhla jsem hrůzou, když jsem uviděla, že jsme zaparkovali před nějakým konventem. Třásla jsem se hrůzou. Kéž bych vůbec nevstala! Zoufale jsem se modlila k Panně Marii, abych dostala infarkt, a potom jsem volala sv. Judu, sv. Bartoloměje a všechny svaté, na které jsem si dokázala vzpomenout.
    Vyvlekli mě z auta, z každé strany jeden, a místo abychom vstoupili do konventu, šli se mnou celé bloky dál ulicí. Šla jsem tiše se sklopenýma očima. Nakonec mě přivedli ke krytému vchodu do fary, hned vedle velkého katolického kostela. Nacpali mě dovnitř. Šli jsme chodbou, přes kuchyň, pak dolů do suterénu. Tam se otevřely tajné uzamčené dveře a ukázal se tunel, který vedl hodně bloků pod zemí přímo zpátky ke konventu! Jako obvykle mne dostali dovnitř tajně, aby nezůstala ani stopa v případě, že by nás někdo sledoval. Jako vždy, vypravili se ven, aby oklamali svět a zakryli své temné a zlé skutky.
    Na konci toho dlouhého tunelu byly další dveře, ale nedaly se otevřít. Jeden z kněží ovšem věděl, kde je tajné tlačítko, a když je stiskl, velké těžké dveře se tiše otevřely. Za nimi stála matka představená. Její tvář byla zlo-věstná a tvrdá. Vyštěkla: „Sem s ní!“ Viděla jsem ty nemilosrdné pohledy mnohokrát předtím a bylo to jako opa-kování tisíce můr bolesti a utrpení.
    Matka mě beze slova zavedla do jiné místnosti a hrubě mi rozkázala, abych se položila tváří na podlahu. Nemohla jsem nic dělat, jako mnohokrát předtím. Matka představená zazvonila na zvonec a najednou se objevily dvě jeptišky. Jedna položila na podlahu vedle mě zvláštně vyhlížející předmět. Podala sestrám kus provazu a pevně mně svázaly ruce a nohy. Pracovaly tiše a efektivně. Bylo zřejmé, že s tím mají zkušenosti.
    24
    Tím předmětem na podlaze byla klempířská pájecí lampa. Nikdy jsem nic takového neviděla, takže jsem nevědě-la, co to je. Matka vydala rychlý příkaz a jeptiška lampu rozžehla. Druhá jeptiška mi vlezla pod ramena, popadly mne a zvedly. Přistoupila matka představená. Stála nade mnou a vyžadovala, abych se omluvila za svou bezbožnost, zřekla se utíkání z konventu a slíbila, že už nikdy neuteču.
    Věděla jsem, že při první příležitosti uteču zas a nic takového neslíbím. Z četných zkušeností jsem si byla vědoma, že budu čelit zraňování a mukám bez ohledu na to, co řeknu nebo neřeknu. Sliby by nepomohly. Nebylo tu žádné milosti ani úniku. Byla jsem již mazák a rozuměla falši, lžím, pokrytectví a věrolomnosti v konventu. Vše mělo sloužit k oklamání neopatrných a k jejich lapení do pasti. Neexistovala žádná možnost, jak se domoci spravedlivého slyšení či soudu.
    Když zemře matka představená, vždy mají tři nebo čtyři náhradnice, z nichž jedna zaujme její místo. Pokaždé je vybírají pro jejich tvrdé, kruté a nelidské pohrdání utrpením a pro jejich bezcitnost. Musí se osvědčit jako naprosto loajální k tomuto systému se vší jeho prohnilostí a dokonce si musí všechny ty hrubé praktiky vychutnávat.
    Matka vznesla své požadavky třikrát a já jim čelila pevným mlčením. Rozkázala, aby mě položily dolů k lampě. Ve snaze uniknout neúprosnému ohni jsem pochopitelně křičela a zápasila, vzpínala se a házela sebou. Když mi vzplanuly šaty a maso na mých zádech syčelo a puchýřovatělo, svíjela jsem se a ječela v agónii. Bezcitné sestry mě neoblomně držely nad ohněm. Konečně se matka představená rozhodla, že jsem se už spálila dost a obtočila mě špinavou hadrou, aby udusila plameny. Byla jsem jako divoké zvíře, chvějící se neuvěřitelně palčivou bolestí.
    Potom mnou jeptišky hrubě hodily na podlahu a já vykřikla, když sežehnuté a zpuchýřovatělé maso na zádech se mi strhlo. Pak mě odnesly na ošetřovnu, kde mě položily na dřevěnou desku. Položily mě na břicho, neboť záda jsem měla ošklivě sežehlá. Nesnesitelná bolest a muka způsobená spáleninami se nedají ani popsat. Matka a jeptišky pak odkráčely, zavřely a zamkly dveře. Opět jsem byla vězněm lidí, kteří neměli srdce ani svědomí. Žili, aby bezmocným obětem způsobovali utrpení a muka.
    Prosila jsem a plakala, žadonila a hořekovala o vodu, když kolem míjely jeptišky, ale byli to roboti naprogramovaní ignorovat utrpení, a nezastavily se. Mí krutí věznitelé si mysleli, že určitě umřu, a já tomu věřila také. Když jsem ovšem přežila, matka představená zavolala lékaře. Často se ptám, co jim nalhala, aby jim vysvětlila ty hrozné spáleniny slité v jeden celek na mém zpustošeném těle. Po dobu několika týdnů přicházel ty spáleniny ošetřovat a obvazovat.
    Měsíce trvalo, než jsem byla schopna chodit. Již toho dne, kdy jsem se mohla postavit, mne doprovázely do refektáře, kde se podávala jídla. Jak bylo obvyklé, každá z nás měla své vlastní místo u stolu, ale pro mne tu žádné nebylo. Matka představená mi přikázala, abych vždy šla do rohu v místnosti. Tam byla polička, která se dala na-stavit podle výšky, a na ní byl můj plecháček černé kávy a 30 gramů chleba. Při konzumaci svých hubených dá-vek jsem musela stát tváří do rohu.
    Když mne tam toho večera zase přivedly, polička byla prázdná. Z plechovky vytáhly veškerou zeleninu a navršily ji na podlahu spolu s kouskem chleba, asi 5 gramů, a s plechovým hrnkem černé kávy. Musela jsem sedět na po-dlaze a jíst z podlahy. Takto jsem byla přinucena jíst celé měsíce.
    Jednoho dne jsem požádala o dovolení promluvit s matkou představenou. Řekla jsem jí, že když nebudu donu-cena spáchat hřích, neporuším pravidla konventu. Povýšeně mi sdělila, že když budu všechna pravidla dodržovat, jednoho dne mi umožní na dvoře krátkou rekreaci.
    25

    Už před lety jsem se naučila nevěřit ničemu, co v konventech říkají matky představené. Neměly žádné skrupule. Byly to profesionální lhářky, manipulátorky plné sadistické krutosti. Ale v tom měla matka představená pravdu – už dávno mi řekla, že můj život bude neustálé pokání a utrpení, protože jsem se opovážila uniknout z konventu. Absolutně vše dělala z pomstychtivosti. Cílem bylo úplně mě zlomit, a když vymýšlela tresty, nic pro ni nebylo dost kruté, bolestivé či nelidské.
    Jednou ráno mě vzala ke dlouhému kovovému žlabu na napájení koňů, který sloužil jeptiškám jako vana. Při-kázala mi, abych se svlékla, hodila na sebe mušelínovou noční košili a vlezla do žlabu s vodou. Matka představená mě popadla za hlavu a strčila mě tváří do té špinavé vody – pak nahoru a pak zase do vody. Stěží jsem mohla popadnout dech, a když to dělala pořád, dusila jsem se. Byla jsem z toho tak vyčerpaná, že jsem se v té nádrži zhroutila. Už jsem nedokázala vzdorovat, ba ani bojovat se strachem z udušení a utopení. Je těžké popsat, jak působí takové tresty na duši a tělo.
    Dvě jeptišky mě vytáhly z nádrže, napůl při vědomí, lapající po vzduchu a zvracející. Pevně mě držely, zatímco jiné dvě mě začaly systematicky bičovat ostrými důtkami, jejichž řetězy a ostré kovové zuby strašně kousaly přes tenkou mušelínovou košili a trhaly ji na kousky. Brzy jsem byla prosáklá krví, rozdrásaná po celém těle.
    Stěžování a reptání je v konventu přísně zakázáno a má za následek rychlý a tvrdý trest. Tak se naučíte snášet vše bez naděje na jakoukoli úlevu. Na prstu se mi vytvořil hnisavý bolák a den za dnem to bylo horší. Prst byl nateklý a strašně bolel. Bolest v něm pulzovala tak, že jsem to už nemohla ignorovat. K uvolnění toho tlaku by bylo třeba rozříznout ránu skalpelem. Toho dne jsem měla pracovat v kuchyni. Věděla jsem, že celý den budu mít ruce v horké, mýdlové vodě a budu drhnout a čistit.
    Když jsem požádala matku představenou o dovolení s ní promluvit, zlobně na mně civěla, ale svolila. Položila jsem prst na pracovní stůl v kuchyni, aby ho viděla, a řekla jí, jak strašně to bolí, a požádala ji, jestli bych si nemohla vyměnit službu s jinou jeptiškou, aby se prst nedostal do vody, dokud se to nezlepší. Letmo se na prst podívala a rychlostí blesku chňapla sekáček na maso. Než mi došlo, co se děje, barbarsky mi infikovanou stranu prstu odsekla.
    Milosrdně jsem upadla do bezvědomí a sesula se na podlahu, ale rychle mě vzkřísily. Matka představená na mne zlostně štěkla: „Přestaň se flákat a pusť se do toho drhnutí!“ Nemohla jsem než poslechnout a celý den jsem odedřela v horké, mýdlové vodě. Několikrát jsem přitom bolestí omdlela.
    A tak šel život dál, jeden ponurý den za druhým, přičemž nám byl udílen jeden děsivý trest pokání za druhým. Jejich krutost byla limitována jen ďábelskou představivostí a nápaditostí bezcitné matky představené. Tyto hrozné ženy musí být totálně démonicky posedlé.
    Jednoho dne jsem byla znovu vzata do kotelny. I kotelna sloužila jako mučírna. Jako obvykle mi stáhly šaty až do pasu. Byla jsem přinucena obejmout velké potrubí s horkou vodou a za ruce a nohy mne k němu pevně připoutaly. Matka představená pak strčila do žhavých uhlíků v peci pohrabáč a rozžhavila jej do červena.
    Pak pomalu a pečlivě vypalovala do mých zad tři kříže, vracejíc vždy pohrabáč do uhlí, když vychladl. Hrozné výkřiky se draly z mého hrdla a znovu a znovu jsem mumlala a kňučela žalostné úpěnlivé prosby o milost, ale marně. Do chřípí se mi znovu vtiskoval odporný štiplavý pach pálícího se těla. Zmítaly mnou hrozné křeče hněvu a nenávisti.
    26
    Po 28 měsících zajetí, plných zoufalství a trápení, se těmto zlým lidem téměř podařilo mě podruhé zničit. Totální beznaděj, kterou jsem prožila, se stěží dá vyjádřit slovy člověku, který tím nikdy neprošel.
    Jednoho dne matka představená vyzvala osmnáct z nás, abychom ji následovaly. Jako obvykle jsme se obávaly, protože když nás vyvolala, nikdy jsme nevěděly, co nás čeká. Tiše jsme šly za ní. Vedla nás do kuchyně v příze-mí. Podala nám sedm sáčků na fazole a odemkla dveře vedoucí do vnějšího dvora, který se rozkládal za vysoký-mi zdmi. Doopravdy nám umožnila malou rekreaci!
    Stěží jsme skrývaly radost a úžas, když jsme poprvé vykročily na čerstvý vzduch a do slunečního světla. Těm, kteří nikdy nebyli připraveni o tak obyčejné věci, se to může zdát divné, ale sešly jsme jen pár kroků z vnitřní terasy a nedočkavě jsme padly tváří do bujné zelené trávy a dychtivě jsme ji svíraly a čichaly.
    Takhle tam ležet – to bylo jako nebe – neuvěřitelně nádherné. Uspokojovalo to naše zanedbané smysly, které byly tak dlouho vězněny v pustých zdech a slujích konventu. Ležely jsme tam jedna vedle druhé a kochaly se vzduchem, trávou a slunečním svitem. Určitě na nás musel být zvláštní pohled. Byly jsme tím vším úplně opojené.
    Jak jsme tam ležely, k těžké železné bráně dvora přihrčelo nákladní auto s uhlím. Z náklaďáku vystoupil muž, sundal z něj kolečko a začal je nakládat. Pak bránu odemkl, zatlačil do ní, až se otevřela, aby mohl navážet uhlí kolem rohu budovy k násypnému žlabu, který vedl do suterénu. Všechny jsme stále tiše ležely, i když jsme vrhaly kradmé pohledy, abychom zjistily, co se děje. Vždy jsme rychle odvrátily hlavy, neboť dívat se na muže, který nebyl knězem nebo biskupem, byl trestuhodný hřích.
    Hlavou mi probleskla divoká myšlenka. Kdybych to stihla, mohla bych vystřelit otevřenou branou, když pomalu znovu a znovu zajížděl k tomu násypnému žlabu. Ochromila mě však nerozhodnost. Nedokázala jsem se ani pohnout, tak velký strach jsem měla, že bych porušila pravidla. Muž absolvoval několik jízd a nakonec kolečka naložil na nákladní auto a vnější bránu zavřel. Ztratila jsem odvahu, když jsem slyšela zvuk zavírající se brány. Z ticha konventu jsem měla tak citlivý sluch, že se mi zdálo, že při zavření brána zněla jinak. Mohlo se stát, že se západka zasekla a brána se nezamkla? To se zdálo nemožné, ale co kdyby?
    Takové myšlenky mi vířily hlavou. Zdálo se mi, že srdce mi buší tak hlučně, že jsem vrhla obezřetný pohled na ostatní jeptišky, jestli to neslyší. Dosud se však kochaly ve svěží zelené trávě, slunci a čerstvém vzduchu a ni-čeho si nevšímaly. Velmi opatrně jsem se postavila a tiše se pohybovala, abych je nevyrušila a vyrazila jsem k bráně.
    Kradmo jsem se pohlédla zpátky ke konventu, jestli mě nesledují. Jak jsem se přibližovala k bráně, propadla jsem panice a začala utíkat. Vrazila jsem do té velké brány. Rozletěla tak snadno, že jsem ztratila rovnováhu a střemhlav jsem padla na škvárovou cestu. Odřela jsem si kůži na tváři, rukou a kolenách. Rychle jsem vyskočila a strčila do otevřené brány, až se zavřela a západka zaklapla. Brána byla bezpečně zamčená. Nechtěla jsem budit pozornost tím, že utíkám, ale nohy mi přímo letěly po chodníku.
    Neuvěřitelné! Opět jsem byla svobodná! Konečně jsem byla mimo vězeňské zdi konventu. Byl nádherný den, ale vál silný vítr, takže hábit a závoj mi vlály kolem obličeje. Stěží jsem viděla, kam jdu. Najednou jsem vrazila do ně-jakého muže a v zoufalství jsem ho chytla za ruku a ustrašeně vyjekla: „Prosím vás, pomozte mi! Rychle mě ukryjte. Zrovna jsem utekla z konventu.“
    27
    To ho vyděsilo. Byl z toho úplně vyjevený, ale řekl: „Pojďte se mnou, dám vás do své stodoly.“ Právě tam složil fůru čerstvého sena a já začala lézt po žebříku, že se ukryji v seníku. Ale zastavil mne, že má pro mne lepší místo. Šla jsem za ním do jeho domu, kde rychle vysvětlil manželce, co se děje. Otevřeli stropní příklop v rohu kuchyně a vysadili mě do podkroví.
    Tito vzácní manželé, oba v třicíti letech, ke mně byli moc hodní. Posílali nahoru polštáře, přikrývky, jídlo a vodu. Skrývala jsem se tam celou noc a celý následující den. Za soumraku jsem jim řekla, že musím utíkat dál, ve tmě. Poskytli mi mapy. Když jsme se do nich dívali, zjistili jsme, že jsem byla unesena více než 1000 kilometrů od do-mu strýce Johna. Mapy mi označili, abych našla cestu zpět.
    Paní mi do krabice od bot zabalila jídlo, dala mi 75 centů a trvala na tom, abych se na cestu převlékla do některých z jejích šatů a svoje že si mohu vzít s sebou. Pořád jsem neměla vlasy, a tak mi dala kulich. Musela jsem jít bosá, neboť jsem neměla žádné boty ani punčochy. Moji přátelé neměli nic, co by mi sedlo. Bezpochyby na mne byl zvláštní pohled – měla jsem o tři čísla větší šaty. Vyrazila jsem na cestu s tím, že budu stopovat přes celou zemi, až se dostanu do bezpečí.
    Šla jsem a šla, až jsem měla nohy tak bolavé a byla tak unavená, že jsem nemohla dál. Když jsem se zastavila u jednoho domu a prosila o dovolení přespat v krytém vchodu nebo v garáži, paní se na mne podívala a práskla mi dveřmi před nosem. Plahočila jsem se zpátky na cestu, deprimovaná, vyděšená a úplně znechucená. Jen pomyšlení na hrůzy, které byly za mnou, mi bránily to vzdát.
    Tihle pohodlní lidé s plným žaludkem, skrytí v bezpečí svých teplých domovů a příjemných postelí, si ani v nejbujnější fantazii nedokázali představit, co se odehrává tak blízko nich. Pravda byla příliš hrozná, než aby se jí dalo věřit. A proto normální lidé tyto zprávy prostě odmítají. Vyčerpána jsem klopýtala a padla do příkopu. Když světla v domě zhasla, vyplazila jsem se a klopýtala podél domu a uložila se k neklidnému spánku. Byla jsem ráda, že s sebou mám svůj těžký svatý hábit – omotala jsem si jej kolem těla, abych zahnala ostrý noční chlad.
    Když se rozednělo, v rozrušení jsem se probrala a znovu se vydala na cestu. Měla jsem strach, protože jsem nevěděla, co mi mohou lidé udělat. Když jsem snědla vše, co jsem si nesla, zastavovala jsem se a žebrala o jídlo po cestě. Někteří byli milosrdní a dali mi pořádné jídlo, jiní mne stroze odmítli.
    Dny a týdny míjely a s bolestmi jsem kráčela krajinou. Nikdo mi nenabídl boty a s nohama jsem na tom byla tak špatně, že jsem plakala a přála si umřít. Čtrnáct týdnů jsem šla a stopovala, žadonila o jídlo a místo, kde bych mohla přespat. Konečně jsem byla – podle svých map – asi 70 kilometrů od domu strýce Johna.
    Na železniční stanici jsem se zeptala, jestli do toho města nejede nějaký vlak. Zjistila jsem, že pojede za 5 hodin. Ze skrovné rezervy mincí, které jsem dostala, jsem odpočítala peníze, koupila lístek a ulehla na nádražní lavici ke spánku. Měla jsem měla velký hlad, ale nikdo mi nic nenabídl.
    Šťastně jsem se dostala až k domu strýce Johna. Překvapeně zvolal: „Můj Bože, Charlotto, odkud jsi přišla?“ Pak mi ukázal dopis od tatínka, z něhož bylo jasné, že tím, kdo měl umístil zpátky do konventu, byl můj vlastní otec. V dopise stálo, že vědí, kde jsem a že se nacházím v bezpečí. Otec byl přestrašený, protože moje invalidní matka byla tak nemocná. Pokaždé, když se členové rodiny – hlavně otec – šli zpovídat, kněz jim obřadně oznamoval: „Nedostanete rozhřešení, dokud Charlotte nebude zpět v konventu.“
    28
    Kněz tatínkovi tvrdil, že matka nepůjde do očistce, ale přímo do pekla. To otce trýznilo. Děsil se hrozného trestu, který dopadne na jeho milovanou manželku, a propadl zoufalství. Vydat mne do konventu považoval za méně zlé než odsoudit mou matku do pekla. Když jsem se to dozvěděla, znovu mne naplnil hněv, byla jsem bez sebe a strýci jsem důrazně řekla, že už nechci otce vidět. Byla jsem hluboce zraněná a cítila se strašně osamocená.
    Strýc John mi začal vyprávět o tom, jak se jeho sousedé, katolíci, změnili. Byli spaseni. Jejich život se radikálně změnil (otec té rodiny byl před tím opilcem a mlátil manželku a dítě). Když zemřela teta, projevili strýci takovou lásku a zájem, že s nimi navštívil letniční bohoslužbu. Do 67 let věku můj strýc – římský katolík – nikdy nenavštívil jinou než katolickou církev. Bohoslužby se ho hluboko dotkly a zejména na něj udělali dojem nadšení mladí lidé, kteří se tak lišili od římskokatolických světáků..
    Po několika návštěvách v té církvi jeden večer vyskočil ze své židle, běžel dopředu a křičel: „Můj Bože, jsem ztracený, jsem ztracený, jsem ztracený!“ Byl obchodníkem, v místě jej všichni znali, a když byl spasený, docela to vy-volalo rozruch. Později přijal křest v Duchu svatém. Jako bezdětný vdovec slíbil, že dá sebe i všechen svůj majetek Pánu.
    Když tento podivný příběh dovyprávěl, myslela jsem si, že se ten starý muž zbláznil. Ale neměla jsem kam jít, a tak jsem mlčela. Tu noc jsem vyslechla, jak se za mne modlí, a ráno zase. Pokaždé prosil Pána, aby mě spasil. Tak to dělal až do konce svého života.
    Protože jsem byla tak nemocná, dal mě strýc do nemocnice, zaplatil moje účty, staral se o mne, živil mne a odí-val. Když jsem se vrátila, strýc vážně onemocněl a lékař jej chtěl poslat do nemocnice. Prosila jsem lékaře, aby mu dovolil zůstat doma, že ho budu ošetřovat. Mohla jsem se mu odvděčit za jeho laskavost. Lékař souhlasil, se strýcem to však bylo stále horší.
    Za několik dní mne strýc zavolal a řekl mi: „Drahoušku, jdu domů a budu s Pánem. Chci, abys zavolala svému otci a řekla mu, že můj pohřeb bude tady v této církvi.“ Řekl mi, kterému majiteli pohřebního ústavu mám zavolat, a také uvedl, co se má na pohřbu konat. Ohromilo mne to. Sotva jsem byla schopna věřit tomu, co slyším. Usmál se, podíval se mi do tváře, pak zavřel oči a odešel.
    Když jsem si uvědomila, že je mrtvý, zaplavil mne hrozný zármutek. Tento muž byl vším, co jsem v životě měla. Celé mé nejisté bezpečí bylo to tam. Byla jsem ztracená. Zradili mě všichni – kromě tohoto muže. Prožívala jsem, že jsem oloupena o vše, co jsem v tomto světě považovala za drahé a vzácné. Padla jsem na jeho mrtvé tělo a hystericky křičela: „Jestli je nějaký Bůh, tak proč, proč mi ho bereš? On je všechno, co mám. To není fér. To není fér.“
    Konečně jsem se vzchopila a začala jsem plnit strýcovy pokyny. Zavolala jsem pastora, majitele pohřební služby, vybrala truhlu, rozeslala telegramy a zařídila všechny záležitosti kolem pohřbu. Strýc John příbuzným nikdy ne-řekl, že odešel z katolické církve, protože věděl, že by s ním přestali komunikovat. A opravdu, když se to dozvěděli, na pohřeb nepřišel ani jeden příbuzný. Ani neposlali květiny. Lidé ze sboru věděli, jak jsem ke strýci přilnula, a několik jich se mnou zůstalo v domě šest týdnů. Když museli domů, řekli mi, abych jim pověděla, které potraviny potřebuji, a všechny účty mi zaplatili.
    Sedm měsíců po smrti strýce Johna jsem naléhavě prosila lékaře, aby mě pustil do práce. Strašně nerada jsem byla na někom závislá a už jsem se nemohla dočkat, až budu zodpovídat sama za sebe. Jela jsem do sousedního státu a složila zkoušku na zdravotní sestru. Během několika dnů mě přijala 29
    jako zdravotní sestru velká římskokatolická nemocnice. Navzdory všem horlivým modlitbám strýce Johna i navzdory svědectvím, která mi vydával, jsem dosud nebyla spasená.
    Pracovala jsem tam tři roky a dokázala se sama živit. Jak skvělý pocit poté, co byl člověk tak dlouho nemocný a závislý na druhých! Když do nemocnice přišla na větší chirurgický zákrok kazatelka z Assembly of God, přidělili mne k ní, abych jí věnovala zvláštní péči. Po operaci se probudila a chválila Pána, že ji zachoval při životě, a požádala mě, abych jí nahlas četla z Bible. Úplně jsem se roztřásla, neboť jako katolická jeptiška jsem neměla do-voleno číst Bibli. Nicméně během její hospitalizace jsem jí denně po deset dní četla. Pak mne pověřili, abych ji ošetřovala u ní doma.
    Když už byla schopná, doprovázela jsem ji do sboru v centru města. Předtím mne učili, že všichni nekatolíci jsou bludaři; proto jsem seděla jen na kraji. A protože jsem tam chodila každý večer, má zaměstnavatelka mi věnovala Bibli, takže jsem měla svou vlastní. V domě jsem vždy sešla do suterénu a četla si. Nakonec jsem klesla na kole-na a řekla: „Bože, jestli jsi, chci, aby ses mi ukázal.“ Hodně nocí jsem čítávala Bibli až do časných ranních hodin.
    Jednu noc jsem měla sen, že padám do ohnivého jezera. Probudil mně můj křik. Moje zaměstnavatelka mě ujistila, že Bůh se mi snaží ukázat, že jsem ztracená. Řekla mi, že mám poprosit Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a vysvobodil mne z mých hříchů. Padla jsem na kolena a úpěnlivě prosila Boha, aby mě nenechal umřít dříve, než budu spasená.
    Jednou večer jsem šla do sboru. Bůh mne usvědčil, že jsem bídná. Kazatel povstal a chtěl přečíst text, ale já to už nemohla vydržet. Vyskočila jsem ze sedadla a utíkala dopředu k oltáři. Vzlykala jsem a znovu a znovu jsem křičela: „Já nechci do pekla! Ó Bože, smiluj se nade mnou, já nechci do pekla!“ Sesula jsem se tam a plačíc jsem vyznávala všechny své mizerné hříchy, nenávist, hořkost, zlé myšlenky a činy. To vše jsem vylévala bez ohledu na to, kdo mne slyší.
    Jaké osvěžení a očištění přišlo, když jsem prosila o odpuštění a přijala je. Do mého srdce vstoupil Pán Ježíš a dal mi spasení – plné a zadarmo. Jen ti, kdo prožili znovuzrození a byli vykoupeni krví Ježíše Krista z ruky nepřítele, dokážou pochopit onu nadpřirozenou slávu, úlevu a radost, jaká zaplavila mou bytost toho nádherného večera. To se stalo v roce 1946.
    Moje přítelkyně mě vzala na telegrafní úřad, odkud jsem poslala zprávu tatínkovi, že už nejsem katolička, protože Bůh mne nádherným způsobem spasil, když jsem činila pokání ze svých hříchů a přijala Ježíše Krista za svého osobního Spasitele.
    Tři dny nato jsem seděla doma u okna. Vzhlédla jsem, když před domem se skřípotem zastavilo auto. Můj otec se dvěma římskokatolickými kněžími vystoupili a šli po chodníčku nahoru. Vyděšená jsem rychle utíkala do kuchyně a řekla přítelkyni, že po mně jdou. Klidně mi řekla, abych šla ke dveřím a pozvala je dovnitř. Řekla mi, že se není čeho bát, protože jsem spasená.
    Udělala jsem, jak mi řekla, a uvedla jsem je do obývacího pokoje. Tatínek okamžitě vyhrkl: „Charlotto, přijeli jsme tě vzít domů.“ Nevěřícně jsem mu odpověděla: „Tati, já s tebou domů nepůjdu. Zůstanu tady a tady budu dál chodit do církve, kde jsem našla spasení. Chci se dozvědět více o Bohu a evangeliu Ježíše Krista.“ Opravdu si mysleli, že jsem stále tentýž mechanický robot, kterému v konventu vymyli mozek!
    Otec byl rozrušený. Řekl: „Charlotto, jeli jsme přes 1000 kilometrů, abychom tě vzali domů, kam patříš.“ Znovu jsem tatínkovi velmi pevně řekla, že se s nimi za žádných okolností vrátit nehodlám. Nato starší z obou kněží vyskočil. Zběsile na mě zařval: „Samozřejmě, ty víš, cos udělala! Ztratila jsi
    30
    svou duši a budeš trávit věčnost v pekle! Jednoho dne přilezeš na rukou a kolenou zpátky do svaté římskokatolické církve a budeš žebrat, aby za tebe sloužili novény. Jednoho dne budeš chtít do zpovědnice, abys dostala rozhřešení ze svých hrozných hříchů.“
    Už jsem měla toho horlení a vyhrožování dost. Napřáhla jsem k němu svou Bibli a vyzvala ho: „Jestli mi ukážete jediné písmo ve svaté Bibli, kde Bůh říká, že mám vyznat své hříchy nějakému člověku, padnu teď na kolena ve-dle vás a polezu zpátky do římskokatolické církve!“
    V prudkém hněvu cosi zadrmolil a zrudl. Mou krásnou Bibli mi vyrval z ruky a mrštil jí na podlahu. Dupl na ni nohou a celou vahou se na ní otáčel, až ji rozbil na kusy a zničil vazbu. Kdyby mi kopl do tváře, asi by mě to nebolelo tolik jako tohle. Prostřednictvím této Bible jsem našla pravdu a ujištění, že jsem spasena.
    Kdyby katoličtí kněží měli tu moc, vedli by od domu k domu kampaň, vzali by lidem všechny Bible, polili je benzínem a všechny by je spálili. Když přijdou k moci, Bible nebudou povoleny.
    Kněz na mne začal svolávat všechny kletby římskokatolické exkomunikace, neboť jsem nosila svatý hábit a odvážila jsem se jej svléci. Nejprve proklel mé oči, aby shnily a vypadly mi z hlavy. Vyděšena jsem hystericky plakala, protože jsem do té doby příliš nevěděla, co učí Bible. Když jsem unikla z konventu, měla jsem v levém oku 4 procenta a v pravém 8 procent zraku. Byla jsem prakticky slepá – to proto, jak neurvale se mnou démonicky posedlá matka představená zacházela. Proto mě tato kletba vyděsila.
    Pak proklel každý důležitý orgán v mém těle a přikázal, aby tyto orgány sežrali červi. Drmolil dál: „V autoritě Boha všemohoucího, Otce, Syna a Ducha svatého a svatých církevních zákonů a všech neposkvrněných, tj. Panny Marie, Matky Boží, a všech apoštolů, evangelistů a svatých nevinných, kteří jsou před tváří Beránka shledáni jako hodní zpívat nové chvalozpěvy, a všech svatých mučedníků a svatých vyznavačů a všech svatých služebnic Pána (to jsou jeptišky a sestry) a všech svatých spolu s Božími vyvolenými – exkomunikujeme Charlottu od prahu římskokatolické církve, aby byla navěky mučena věčným trápením a aby oheň, který plane, nebyl nikdy uhašen.“
    „Ať ji prokleje Bůh Otec, který stvořil člověka; ať ji prokleje Syn Boží, který trpěl za člověka; ať ji prokleje Duch svatý, který nám byl dán ve křtu; ať ji prokleje svatý kříž, z něhož Kristus sestoupil ve vítězství nad svými nepřáteli; ať ji prokleje svatá Matka Boží, věčná Panna Marie; ať ji prokleje svatý Michal, strážce svatých duší; ať ji proklejí všichni andělé, archandělé, knížectva a moci a všechna nebeská vojska; ať ji prokleje chvályhodný šik patriarchů a proroků; ať ji proklejí svatý Jan, předchůdce a křtitel Krista, a svatý Petr, svatý Pavel, svatý Ondřej a všichni Kristovi apoštolé, spolu s ostatními učedníky i se čtyřmi Evangelisty, kteří svým kázáním obrátili celý svět.“
    „Ať ji proklejí ti, kteří jsou na cestě, i vyznavači, v nichž se pro jejich dobré skutky zalíbilo Bohu. Ať ji proklejí sbory svatých služebnic Pána (jeptišek a sester), které se pro Kristovu čest zřekly marností tohoto světa jako věcí trestuhodných. Ať ji proklejí všichni svatí, kteří od počátku světa až do věčných věků jsou nalezeni jako milí Bohu. Ať ji proklejí nebesa a zem a všechny svaté věci, které v nich přebývají.“
    Ať je prokleta, kamkoli půjde, ať bude v domě nebo na poli, ať na cestě nebo na stezce, ať bude v lese, ať bude ve vodě nebo ať bude v církvi; ať je prokleta v životě, když bude jíst, ať je prokleta, když bude pít, když bude mít hlad, když bude žíznit, v postu, ve spánku, v dřímotě, když bude vzhůru, při chůzi, když bude stát, když bude sedět, když bude ležet, při práci, když bude odpočívat.“
    31
    To vše bylo řečeno latinsky a některé výroky byly tak ohavné, že se je ani nesluší opakovat. Toto vše samozřejmě pochází z hlubin pekla. Ostatní ohavné partie – které tu vypouštím – snadno pronášel římskokatolický kněz ve „svatém“ hábitu.
    A proklínání pokračovalo: „Ať jsou proklety všechny schopnosti jejího těla; ať je prokleta zevnitř i zvnějšku; ať jsou proklety vlasy její hlavy; ať je proklet její mozek; ať je prokleto temeno její hlavy, její spánky, její čelo, její uši, její obočí, její tváře, její čelisti, její chřípí, její zuby – řezáky i třenáky, její hrdlo, její rty; její zápěstí, její paže, její ruka, její prsty, její prsy, její srdce a všechny její vnitřnosti až k samému břichu; ledviny, genitálie, stehna, kyčle, kolena, nohy, chodidla a mandle.“
    „Ať je prokleta od vrchu hlavy až po chodidla nohou; ať v ní není nalezeno žádné zdraví; ať ji Kristus, Syn živého Boha, prokleje celou mocí svého svatého úřadu.“ (To mě zranilo více než všechno ostatní.)
    Během celé této tirády proklínání a denunciací tam můj ubohý otec stál jako bílá mlčenlivá socha. Byl zcela svázán tradicemi, temnotou, pověrami, negramotností a nezákonným jednáním římského katolicismu. Když kněz dokončil ten hrozný odsudek, chvěla jsem se strachem a hystericky jsem vzlykala. Pamatujte, že jsem byla jen dítětem v Kristu, a stále jsem potřebovala vysvobození z hrozných obav, které mi byly vštěpovány lety trýzně a nátlaku v římskokatolickém systému.
    Otec vyšel s oběma kněžími ze dveří a já tam zůstala se zlomeným srdcem. Byla jsem ochromená, v citovém šoku, ale toho večera jsem šla se svou pacientkou na shromáždění. Poselství se týkalo křtu věřících ve vodě. Bylo to pro mne všechno nové, a tak jsem šla k pastorovi a vyžádala si seznam míst v Písmu, které se týkají křtu ve vodě.
    Chtěla jsem poznat pravdu, neboť jsem vyšla z tak hrubého omylu, a potřebovala se přesvědčit, co učí Bible. Když jsme přišly domů, šla jsem rovnou do suterénu – zkoumala jsem verše Písma a modlila se, aby mi Pán dal porozumění. Celou noc jsem studovala a modlila se. K ránu jsem věděla, že se musím nechat pokřtít ve vodě, jak učí Písma.
    Následující večer jsem šla do sboru. Zanedlouho jsem byla pokřtěna v ledových vodách řeky Mississippi. Když jsem vycházela z vody, mnoho slabostí, nemocí a bolestí v mém těle zázračně zmizelo.
    Později jsem se v této církvi dozvěděla o křtu v Duchu svatém. Znovu jsem si vyžádala a také dostala seznam veršů Písma, které o tom učí. Ponořila jsem se do dalšího studia v suterénu – chtěla jsem zjistit, co učí Boží slovo.
    Jednou se u mne doma objevilo sedm kněží – upřeně se na mne dívali a vyhrožovali mi. Chtěli mne oklamat. Když odešli, plakala jsem celý den, až mi otekla tvář a oči jsem měla podlité krví. Poznala jsem, jak silná a pevná mohou být pouta, jimiž byla duše vázána k démonskému náboženskému systému. Mějte na paměti, že jsem byla obětí této náboženské léčky od narození a byla jsem skrz naskrz prosáklá mocí živící tento zkažený systém.
    Toho večera se mi nechtělo do sboru, ale pak jsem šla. Předmětem kázání bylo ukřižování Krista. To mě odpuzovalo. Chtěla jsem počkat venku v autě, ale paní, u níž jsem bydlela, naléhala, abych šla. Kříž byl pro mne něčím, co mne děsilo a co jsem nenáviděla.
    S tím hrubým, krví prosáklým křížem v mučírnách konventu byly spojeny děsivé vzpomínky na příšerná mučení a hrubé zacházení. Kolikrát jsem se krčila a sténala pod důtkami, když mi matka představená nelítostně vrazila na lysou hlavu korunu s kovovými trny. Potom mi na rozdrásaná záda 32
    naložily drsný, těžký 2,5 metru dlouhý kříž. Musela jsem ho nést a vrávorala jsem místností, až jsem se zhroutila. Byla jsem tak slabá, že jsem se nikdy nedostala moc daleko.
    Dvě podlaží pod zemí byla v konventu další mučírna, kde jsem byla několikrát přinucena ležet bez hnutí na hliněné podlaze ve tvaru kříže tři dny a tři noci bez jídla nebo vody. Celou tu dobu tam byli přítomni všichni kněží a jeptišky s matkou představenou a opakovaně chodili sem a tam po mém těle. Tato bolestivá a pokořující zkouška mne měla naučit pokoře a měla rozdrtit mou pýchu. Není divu, že při zmínce o kříži jsem se roztřásla. Byly to děsné vzpomínky.
    Avšak když jsem naslouchala biblickému poselství o významu kříže, spatřila jsem kříž v úplně jiném světle. Při výkladu veršů týkajících se kříže se mne zmocnila svatá bázeň. Když jsme se dostali až k tomu, kdy římský voják probodl Ježíšův bok, teprve jsem porozuměla oběti krve, kterou za mne Ježíš učinil, a plakala jsem. Při výzvě jsem padla na kolena a prosila o křest v Duchu svatém.
    Ačkoliv jsem si pořád uvědomovala, jak vypadám, i to, že mám málo vlasů, toho večera mi nezáleželo na vlasech ani na ničem jiném. Skončila jsem na podlaze a více než hodinu jsem tam plakala a zpytovala své srdce. Při tom vycházelo najevo mnoho, mnoho bezbožných věcí. Bůh se mnou důkladně jednal - kladla jsem na oltář celou svou rodinu, svého bratra – ordinovaného kněze, své rodiče, sestry a další bratry. Prosila jsem Pána, aby je zachránil za každou cenu.
    Když jsem přijela domů, sešla jsem do suterénu a znovu trávila čas s Pánem – tentokrát sama. Celou noc jsem tam před ním tančila. Ráno se paní domu přišla na mne podívat. Zeptala se, jestli nemám hlad. Vůbec jsem ne-měla chuť k jídlu. Pokaždé, když jsem jí chtěla odpovědět, promluvila jsem v jazycích a nedokázala jsem mluvit anglicky. Tak to pokračovalo dva dny a dvě noci. Slíbila jsem Ježíši, že půjdu všude, kam mě pošle svědčit o jeho slávě.
    Jednoho dne mi byl doručen telegram, že můj otec zemřel a byla uvedena doba jeho pohřbu. Otec mě vydědil, protože jsem odmítla jít s ním a se dvěma knězi domů. Bylo to téměř 1100 kilometrů a měla jsem strach na ten pohřeb jít, ale poslala jsem květiny.
    Když se moje matka dozvěděla, že mě otec vyloučil ze své závěti, přiměla svého osobního bankéře, aby mi z je-jích peněz oddělil 12 000 dolarů. Řekla jsem Nile, sestře ze sboru, že dám inzerát na prodej svého nábytku a vše-ho ostatního v bytě. První dopoledne přišli dva kněží – ne kupovat, ale obtěžovat. Abych je přiměla k odchodu, musela jsem jim pohrozit, že zavolám policii. Další dopoledne se objevil další kněz – provokoval a pokoušel se zastrašit bývalou jeptišku, která šla veřejně k oltáři v letničním sboru.
    Najala jsem jednu ženu, aby zůstala v mém bytě, dokud se vše neprodá. Sbalila jsem se a přestěhovala do velké-ho hotelu v blízkosti. Majitele jsem znala osobně a přikázala jsem, aby do mého pokoje nikoho nepouštěl. Já sama mohla sejít do haly a tam přijmout jakoukoli návštěvu.
    Jednoho rána zazvonil telefon, že prý mě přišli navštívit tři lidé. Když jsem sešla dolů, stál tam můj bratr – kněz oblečený do svatého hábitu se dvěma mými sestrami. Ty se ke mně otočily zády, ale on kráčel přes halu dlouhými kroky ke mně.
    Moje matka zemřela dva týdny předtím na mrtvici. Zuřivě na mne plivl: „Myslím, že víš, cos udělala.“ Zašel až tak daleko, že mě ponižoval. Řekl mi, že jsem na věky zatracená a nepochybně se za to budu věčně smažit v pekle.
    33
    Dále prohlásil, že jsem matku poslala předčasně do hrobu. Představte si, matku, která byla totálně invalidní celých sedm let, zatímco já byla vězněm v konventu v zahraničí! Vztekal se a pronesl mnoho ošklivých zraňujících tvrzení a hrubých obvinění. Poté, co si ulevil, otočil se a chtěl odejít.
    Chytila jsem ho za paži a řekla: „Počkej chvilku, Chete. Kolik žen jsi zničil ve zpovědnici? Znám kněze, kteří chodí za ženami, když jsou jejich manželé pryč.“ Zlostí vzplanul, civěl na mne s nenávistí v očích. Pokračovala jsem: „Chete, byl jsi vůbec někdy v konventu? Připravils někdy sestřičku o poctivost?“
    Se syčením zaklel, vrhnul se na mě a udeřil mě pěstí. Byl to velký chlap, přes metr osmdesát, takže jsem měla modřinu kolem oka a velkou bouli na hlavě. Muž v recepci byl svědkem toho útoku. Vyskočil a šel mne bránit. Zle mu vynadal a přikázal mu, aby z hotelu vypadl a už se nevracel.
    Auto i kožich jsem dala do úschovy a chytila vlak do Chicaga. Tam jsem si našla hotelový pokoj blízko shromáždění, kde pracovala sestra Nila. Chodila jsem tam každý večer a pak, když mě pozvala, šla jsem s ní navštívit její rodinu. Odtamtud jsme jely na shromáždění do Wisconsinu.
    O několik dní později mi zavolal nějaký právník a sdělil mi, že jeden člen mé rodiny mne žaluje kvůli těm penězům, které mi nechala matka. Po tahanici s právníky a soudy mi všechny ty peníze i auto a kožich vzali. Plakala jsem nad tou chamtivostí a nad tím, že to bylo nefér, ale vlastně mě to přitáhlo blíže k Pánu. Přijala jsem pozvání sestry Nily a dva a půl roku jsem s ní cestovala.
    Když jsem se vrátila, dostala jsem telegram. Moje nejmladší sestra mě žádala, abych se vrátila domů, že si mne žádá můj otec. Byl to pro mne šok. Před tím jsem mu na základě jejich oznámení poslala pohřební věnec. Vlastní rodina mě chtěla oklamat, že umřel. Když jsem tam přijela, sestra mi řekla, že otec je dosud naživu, je zajištěný a daří se mu dobře.
    Čekala jsem, jak bude otec reagovat. Když mě spatřil, popadl mne a objímal se slovy: „Hookie, ty vypadáš báječně.“ Já byla z našeho sjednocení velice šťastná. Pak odejel navštívit další své děti. Když se po dvou měsících vrátil, telegrafoval mi, abych ho zase přišla navštívit. Když jsme ho se sestrou Nilou navštívily, prosil mne za od-puštění za vše, co mi rodina způsobila. Rozhodně byl ke mně mnohem vlídnější, ale dosud nechtěl mého Boha.
    Později, když jsme přijely na západní pobřeží, jsem se modlila za svého bratra. Bůh mi dal milost k tomu, abych mu zavolala. Potom mne poprosil, abych mu odpustila, že mne v tom hotelu udeřil. Pozdě večer jsme jely asi 20 kilometrů k němu domů. Čekal mě na schodech před domem. Přispěchal k autu, popadl mne a úzkostlivě se mne zeptal: „Ach Charlotto, odpustilas mi?“ Ujistila jsem ho, že ano.
    Dozvěděla jsem se, že sedm let žil v cizoložství se svou hospodyní. Když slyšel zpovědi členů ze své farnosti, měl stále větší pocit viny a cítil se jako pokrytec. Nakonec uvědomil papeže, že opouští katolickou církev i kněžství. Přišel za ním biskup a naléhal na něj, aby odešel do kláštera v Jižní Americe a znovu zvážil své rozhodnutí, ale on to odmítl.
    Šest měsíců po exkomunikaci se oženil. Jednoho dne, když si prohlížel antikvariát, koupil si Bibli. Četba Bible přivedla jej i jeho manželku ke spasení skrze víru v Ježíše Krista.
    Vzal mě na návštěvu k mé sestře Connii, která hned zkraje řekla: „Nechci nic z toho, co máš ty. Jsem katolička a jako katolička také umřu.“ Nepřijala mě. O osmnáct měsíců později byla hospitalizována a měla podstoupit dvojitou operaci strumy. Měla poškozené hlasivky a ztrácela zrak. Šest týdnů nato udeřila artritida a zkroutila jí obě ruce i nohy. Lékaři jí pomáhali napřimovat nohy, ale přesto nemohla
    34
    chodit ani mluvit. Rok se jí věnoval terapeut a učil ji znovu mluvit. Dala jsem jí Bibli, ale hned ji zničila.
    Dozvěděla se o nějakém očním lékaři v Mexiku a jela za ním. Série operací jí obnovila zrak, ale činit pokání a hledat Pána odmítala. V roce 1964 se jednoho rána probudila s hroznými bolestmi břicha. Z tlustého střeva jí odstranili velký nádor. Do desíti dnů byla zpět doma, ale k Bohu se obrátit nechtěla. Minuly dva roky a znovu ji zachvátily hrozné bolesti. Tentokrát testy odhalily rakovinu, která byla rozptýlená po celém těle.
    V zoufalství mi zavolala, abych přišla a modlila se za její uzdravení. Šla jsem a radila jsem jí, aby prosila Boha o odpuštění a připravila se na setkání s ním, protože bylo jisté, že umře. Plačící rodina se shromáždila kolem ní a ona v hrůze křičela: „Ach ne! Já mám takový strach, já mám strach. Prosím, pomozte mi, mám takový strach!“ Věděla, že umírá, a šla na věčnost se strachem a křikem plným zoufalství. Jak tragické, když člověk tolikrát odmítne Pánovu milost! Šest týdnů po pohřbu šel její manžel do jedné malé církve. Volal k Pánu, byl spasen a také naplněn Duchem svatým.
    Za ta léta jsem dostala od rodiny mnoho nenávistných dopisů. Pokaždé, když jsem dostala další, hrozně mě to rozhodilo. Nakonec jsem je přestala otevírat a ukládala je do krabice v sejfu. Přešly čtyři roky a dostala jsem další dopis, od své nejmladší sestry. Tentokrát jsem cítila, že ho mám otevřít. Byla vážně nemocná a psala mi, že věří, že kdybych za ní přijela, že by se uzdravila. Prosila mne, abych jí odpustila všechny ty hrubé a utrhačné dopisy.
    Když jsem tam dorazila, vyšli mne přivítat můj švagr a moje neteř. Bylo vidět, že švagr je zlomený a jeho srdce bylo plné soucitu. Sevřel mne v těsném objetí a oba jsme plakali radostí. Diagnózu jejích potíží stanovil jako rakovinu žaludku, kterou už nelze vyoperovat. Nebyla tu naděje.
    Sestra nedokázala nic udržet v žaludku a byla velice vychrtlá a přepadlá. Ujistila jsem ji, že Bůh ji chce spasit a uzdravit a že nemusí umřít. Vzali jsme ji na shromáždění ve Vandalii. Celý večer jsem byla na nohou při své ubohé trpící sestře. Konečně jsme se dostaly do řady, kde se konaly modlitby za nemocné. Ve jménu Ježíše Krista se tu dálo mnoho zázraků uzdravení. Po modlitbě padla na zem a hlasitě plakala. Úzkostlivě jsem se ptala, co je, a ona vzlykala: „Ach Charlotto, Bůh mě uzdravil, Bůh mě uzdravil!“
    Měla hlad, a tak jsme zašly do restaurace. Snědla pořádné jídlo, krásně se vyspala a probudila se beze stopy po předchozí bolesti či nemoci. Když jsem přijely domů, její manžel mohl stěží uvěřit, že se opravdu stal zázrak. Ale když lékař udělal rentgenové snímky, oznámil: „Vaše manželka je úplně zdravá. Uzdravila ji větší moc, než jsem já.“ O několik týdnů později byli sestra i její manžel spaseni a stali se pracovníky v místní církvi.
    Když bylo otci 93 let, jela jsem jej navštívit. Slíbil mi, že půjde se mnou do sboru. Tři týdny předtím přišel o zrak. Když jsme se vrátili z bohoslužby a seděli v obývacím pokoji, začal se najednou po celém těle třást. Klekla jsem vedle jeho židle a mluvila s ním o přijetí Krista jako Spasitele. Četla jsem verše Písma dokazující, že osvobození od hříchů může dát jedině Ježíš, ne kněží ani katolická hierarchie. Padl na kolena, a když po mně opakoval modlitbu hříšníka, proplakal mnoho slz. Prosil Ježíše, aby mu odpustil jeho hříchy. Potom plakal radostí, že nikdy v životě se necítil tak nádherně.
    Můj bratr John byl na lůžku a umíral na leukémii. Řekl mi, že je katolík a jako katolík umře. Byla jsem u něj a modlila se, když bez Krista odešel na věčnost. Můj starší bratr později odešel z římskokatolické církve a začal chodit do jedné evangelikální církve a přijal Krista jako Spasitele. Napsal mi a povzbuzoval mě, abych dál vydávala svědectví, a že se za mě modlí.
    35
    Moje starší sestra ležela ochromená Parkinsonovou nemocí v jedné nemocnici v Hollywoodu a umírala na kornatění cév. I ona byla zapřisáhlá katolička, totálně uzavřená poselství evangelia.
    Když jsme se sestrou Nilou sloužily katolíkům v Quebecu, můj i tak slabý zrak se zhoršil. Nemohla jsem už číst Bibli ani nepoznala, kolik je hodin. Když jsme jely zpátky přes Maine a do Bostonu, vyhledala jsem tam očního specialistu, jehož služeb využil můj otec, když mi chtěl zařídit brýle. Řekla jsem mu, že úplně ztrácím zrak, a tak mi udělal testy. Zavrtěl hlavou a řekl, že mi nemůže nijak pomoci. Měla jsem oslepnout a tolik jsem potřebovala číst a studovat Slovo.
    Šly jsme na shromáždění, kde se za moje oči modlili. Poznala jsem, že Bůh dělá zázrak – můj zrak se najednou zaostřil na hodiny, které byly na vzdálenější stěně. Vzrušená jsem vzala Bibli a otevřela ji. A opravdu, snadno jsem z ní četla. Toho dne jsme jásaly a vzdávaly chválu Pánu Ježíši – to vám mohu říci!
    Na zpáteční cestě jsem se ještě jednou zastavila u toho očního lékaře a požádala ho, aby mě znovu vyšetřil. Představte si jeho šok, když jsem byla schopná snadno přečíst drobná písmena dole na tabulích místo těch velkých nahoře. Díky tomu později začal chodit do církve, hledal a přijal křest Duchem svatým.
    Přijala jsem spasení v roce 1946. Od té doby jsem se každý den modlila k Bohu, aby zavál na katolické biskupy, papeže, preláty, kněze, jeptišky i prostý lid. Ti všichni zoufale potřebují Pánův dotek a zachraňující krev Ježíše Krista k obmytí hříchů. Pracují pod hrozným jhem klamu, podvodu, temnoty a náboženských skutků. Nemají ponětí o osvobozující pravdě, která vede k životu v Pánu Ježíši Kristu.
    Když si vzpomenu na své nádherné spasení a osvobození z neuvěřitelného démonického otroctví, dodnes za to ze srdce chválím Boha. Díky Bohu, v mém životě už nejsou katoličtí kněží, zpovědnice, uctívání Panny Marie ani modlitby k ní a ke všem ostatním „svatým“, už tu není oplatkový bůh.
    Díky Bohu! Už tu není očistec. V USA je listopad měsícem očistce a v tomto období kněží nasbírají téměř 22 mi-lionů dolarů za vysluhování mší za mrtvé. Mnozí platili 20 let nebo více pravidelně za tyto mše a kněží jim říkají, že jejich drazí dosud nejsou v nebi. Toto hrozné učení nutí věrné do nekonečna platit a platit, aby jim tak zajistili propuštění z očistce. Je to jedna z nejkrutějších náboženských mystifikací zosnovaných démony. To hrozné otroctví a strach vyvolávaný tímto učením jsou neuvěřitelné.
    Už žádné škapulíře, díky Bohu! Nosí je všichni kněží, biskupové, jeptišky v otevřených nebo uzavřených řádech a všichni preláti. Je to kousek hnědé tkaniny s otvorem uprostřed. Vaše hlava projde dírou a škapulíř vám padá dopředu a dozadu. Nosila jsem jej stále od chvíle, kdy jsem vstoupila do konventu.
    Měla jsem jej na sobě i toho večera, kdy jsem slyšela evangelium a utíkala k nohám Ježíše. Potom jsem běžela domů, svlékla se, škapulíř strhla a spálila ho. Tento relikt otroctví a temnoty jsem už nepotřebovala, neboť jsem věděla, že patřím k Boží rodině.
    Už žádná svěcená voda! Ta měla odehnat všechny zlé duchy a v konventech ji skladovali v sudech. Poté, co budovy konventu navštívili kněží, rozdala matka představená šesti nebo osmi jeptiškám láhve se svěcenou vodou a přikázala jim, aby jí kropily všude, kudy prošli kněží – pro případ, že by s sebou přinesli nějaké zlé duchy.
    36
    Už žádné klanění se tváří k zemi ani bití se před němými modlami! Jen Bůh ví, kolik hodin jsem strávila u nohou těchto model a kolik slz jsem tam prolila, když jsem procházela pohanskou tmou náboženství bez pravdy. Nyní skláním kolena jen a jen před milým Synem Božím, mým Spasitelem Ježíšem Kristem. Jemu buď sláva, čest i chvála – nyní i navěky!
    37S v ě d e c t v í j e p t i š k y
    Příběh katolické jeptišky
    Dva roky poté co zveřejnila svoje svědectví na audiokazetě, tak zmizela a dodnes o ní nikdo neví. Tohle svědectví není ojedinělé. Další svědectví je dostupné v angličtině zdarma na internetu: „Awful Disclosures of Maria Monk“.
    Přeloženo z: www.christianhospitality.org/pages_20items/Charlotte.htm (zde k nalezení i audio záznam v mp3 formátu).
    Byla jsem vychovávána ve zbožné římskokatolické rodině. I když jsme doma měli hodně náboženských předmětů, neměli jsme Bibli. Proto jsem nikdy neslyšela o nádherném Božím plánu spasení skrze víru v Pána Ježíše. Nikdo mi nevysvětlil, že stačí, abych ho pozvala do svého srdce a poprosila, aby mi odpustil všechny hříchy, a tak prožila znovuzrození (Zjevení 3,20). Ale znala jsem jenom to, co nás učili v katechismu a v instituci, do níž jsme věrně chodili.
    Měla jsem hlubokou lásku i úctu k Bohu, kterého jsem vlastně osobně neznala, a toužila jsem mu plně vydat svůj život. Podle učení, jež jsem přijala, cestou k tomu bylo stát se jeptiškou a vstoupit do konventu (ženského kláštera). Tuto ideu mi vnucoval kněz v naší farnosti, stejně jako jeptišky, které vyučovaly v naší místní škole.
    Velmi dobře si pamatuji den, kdy mne dvě jeptišky z mé školy doprovázely domů. K nim se připojil kněz z farnosti. Cílem byl rozhovor s mým otcem a matkou. V naší rodině děti neskákaly do rozhovoru dospělým, ale když chtěly něco říci, musely o to požádat. Když mi to dovolili, prostě jsem otci řekla: „Tati, chci jít do konventu.“ Oba rodiče plakali radostí, protože věřili, že dát dítě do konventu je velkou službou Bohu.
    Byli nadšeni, že jedno z jejich děvčat se rozhodlo věnovat svůj život konventu, aby se modlilo za ztracené lidstvo. Bylo to všechno tak vzrušující a náboženské! Nikdo z nás ovšem neměl představu, co to vše zahrnuje a co z toho vyplývá. Je tragické, že rodiče i mne obratně zmanipulovali školení agitátoři, představitelé římskokatolického systému, kterým jsme důvěřovali. Ani na chvíli jsme netušili podvod, lži a hrůzu, která se nacházela za dveřmi konventu. Věřili jsme, čemu nás učili. Jako ovce jsme byly vedeny na porážku, netušíce, jaký osud nám je chystán.
    Uběhlo dvanáct měsíců a přišel rok 1910, kdy jsem měla opustit domov. Měly jsme s matkou plné ruce příprav. Kněz řekl, že pro mne nemají žádné místo poblíž domova, a tak rodiče mne museli přepravit tisíc mil napříč naší zemí, abych mohla vstoupit do internátní školy při konventu. Bylo mi tehdy asi třináct let, byla jsem nezralé dítě, vyrvané od rodičů a v kritické fázi dospívání.
    Předtím jsem nikdy nebyla pryč z rodičovského domu, natož na noc. Když po třídenním pobytu se mnou odešli, dopadla na mne bolestná samota a touha po domově. Při všem tom plánování odchodu mi vlastně nedošlo, že budu od rodičů oddělena a že už je nikdy nemám uvidět. Cítila jsem se mizerně a byla jsem nešťastná.
    Katoličtí kněží si vybírají děti u zpovědnice a pomalu je začínají směrovat do konventů a ke kněžství. Když mi bylo pouhých sedm let, po vstupu do kostela jsem vždy okamžitě šla k soše Panny Marie ve víře, že mi pomůže udělat dobrou zpověď. Moje dětské srdce bylo velice poctivé a kněz pokaždé kladl velký důraz na to, že je nezbytně nutné udělat dobrou zpověď. Jestliže jsme chtěli rozhřešení, nemohli jsme si nic nechat pro sebe.
    Sestrou tzv. otevřeného řádu jsem se mohla stát teprve přijetím bílého závoje ve věku šestnácti a půl roku. Všechno bylo krásné a já neměla žádné obavy ani pochybnosti. Věci, které nás učili, byly v souladu s tím, co nám bylo řečeno před vstupem do konventu. Nebylo důvodu k podezření, že tu jsou ohromné oblasti, které jsou skryté a záměrně zkreslené.
    Krátce po příjezdu do konventu jsem se začala učit. Právě jsem dokončila osmou třídu a slibovali mi, že se mi dostane vzdělání na středoškolské úrovni + vyšší škola. Ve skutečnosti se mi dostalo jen o něco málo více než středoškolského vzdělání – na rozdíl od běžné výuky sester. Učila jsem se pod nátlakem a s hroznými obtížemi. Poté mě strčili do rozhodujících přípravných kursů, které se požadovaly od všech novicek vstupujících do konventu.
    2
    Šest měsíců před mým čtrnáctým rokem matka představená na mne začala naléhat, abych přijala bílý závoj. Podávala to takovým způsobem, že to vypadalo tak okouzlující, romantické a fascinující. Přijala bych bílý závoj, oblékla bych se do nádherných bílých svatebních šatů. Následoval by svatební obřad a dostala bych prsten a stala bych se chotí neboli nevěstou Krista. Nebylo obtížné přimět citlivé děvče v pubertě, aby ochotně souhlasilo.
    Pak matka představená napsala mému otci, kolik peněz má poslat k zaplacení mých svatebních šatů. A protože byl majetný, byl to značný obnos. Později jsem se dozvěděla, že obvykle se požaduje třikrát až pětkrát více, než činí cena šatů. Jeptišky nakoupily materiál a šaty ušily, takže skutečná cena byla nižší a zbytek peněz se mohl shrábnout. Nebyla vynechána žádná příležitost, jak vymámit peníze od věrných.
    Byla jsem vždy zbožná a často jsem prošla čtrnáct zastavení kříže, ale poté, co jsem se rozhodla přijmout bílý závoj, má horlivost ještě vzrostla. V úzkostné touze být dostatečně svatou, abych byla hodná stát se Kristovou nevěstou, jsem každý pátek procházela zastavení kříže po kolenou. To by mne jistě přiblížilo k Bohu a připravilo na krok, který jsem se chystala učinit.
    Mé srdce hořelo idealistickým nadšením a láskou k falešným cílům, o kterých mě učili, že když je budu realizovat, bude se to líbit Bohu a poctím ho tím. Stovky nevinných děvčat jdou každý rok touto cestou do chřtánu konventů s rozzářenýma očima a touhou dát své srdce i duši nesobecké službě – modlitbám za ztracené lidstvo.
    Jakmile mají řádové sestry svatební obřad za sebou, jedná se s nimi jako s vdanými ženami. Učili nás, že naše rodina bude spasena, jestliže zůstaneme v konventu a budeme sloužit římskokatolickému systému. Otec zpovědník často obratně využije starosti dítěte o členy rodiny, zvláště o ty bloudící, aby je přiměl k tomu, aby přijalo povolání do náboženského řádu. Jako dítě jsem vzhlížela k otci zpovědníkovi jako k Bohu a ostatní, s nimiž jsem hovořila, dělali totéž. To dává jeho narážkám a podnětům ohromnou sílu a vliv. Smýšlela jsem o něm jako o svatém a spolehlivém, absolutně neschopném lhát.
    Když jsem přijala bílý závoj, vše pokračovalo – růžové, posvátné a nádherné. Vše mi připadalo dobré a žila jsem v konventu s otevřeným řádem a nic jsem netušila, že to tak nebude dál. Dokud nedosáhne 21 let, žádné děvče není podřízeno knězi, ale já o tom nic nevěděla, protože to před námi pečlivě tajili. Člověk nemohl tušit, co se skrývá za černým závojem a na dva zámky uzamčenými dveřmi a zdmi obehnaného konventu.
    Dokud jsem nepřijala černý závoj, bylo mi dovoleno přijímat jeden dopis měsíčně od rodiny a bylo mi dovoleno napsat jeden dopis z konventu. Když jsem psala, věděla jsem, že matka představená to bude cenzurovat a mnohé z toho vyškrtne. Četla nám veškerou příchozí a odchozí poštu. Mé dopisy z domova byly vždycky tak proškrtané, že téměř nic nezůstalo. Nad těmito inkoustem odstraněnými oddíly jsem plakávala, trápíc se nad tím, co se mi matka snažila říci, ale nebylo možné se to dozvědět.
    Kdo je uvězněn za těmito zdmi, nevyjde, aby pověděl tento hrozný příběh. Myšlenku, že je tam něco v nepořádku, kněží obratně zlehčí. Řeknou vám, že sestry mohou vycházet z konventu, kdykoliv se jim zlíbí. To je lež! Byla jsem zavřená 22 let a pokoušela se učinit vše, abych unikla. Dokonce jsem nosila do kobek polévkové lžíce a zoufale jsem rýpala do hliněné podlahy ve snaze najít cestu ven. Proč polévková lžíce? Všechny ostatní nástroje byly uzamčeny a byly pod pečlivým dohledem. Konventy jsou postaveny jako věznice – cílem je zmařit útěk sester.
    3
    Když už mi bylo skoro osmnáct, matka představená na mně začala znovu pracovat. Pamatujte, že tyto bezohledné ženy jsou pro své povolání pečlivě vybírány a školeny. Dělala jsem si plány, že po přijetí bílého závoje z konventu odejdu a stanu se zdravotní sestrou v římskokatolickém systému. Ona si však povšimla mé vytrvalosti a oddanosti, a tak si mne zavolala do kanceláře k rozhovoru.
    „Charlotto,“ řekla, „sledovala jsem tě. Máš silná a oddaná, mohla by ses stát dobrou sestrou v klášteře. Věřím, že jsi ten typ, že budeš ochotná vzdát se domova a všeho, co na světě miluješ, aby ses skryla za dveřmi konventu. Věřím, že budeš ochotná se obětovat a žít ve velké chudobě, abys byla způsobilá modlit se za padlé lidstvo. Abys toho dosáhla, budeš muset být ochotná trpět.“
    Neustále nás učili, že naši drazí, stejně jako ti, kteří jsou již v očistci, budou skrze utrpení jeptišek vysvobozeni dříve. Matka představená si všimla, že jsem schopná bez reptání a nářku trpět, a tak zavedla řeč na přijetí černého závoje. Pochopitelně jsem neměla vůbec představu, co klášterní řádové sestry dělají a jak žijí, a tak mi začala vyprávět o klášterech.
    Řekla mi, že v klášteře budu muset prolévat krev jako Ježíš na Kalvárii. Budu muset být ochotná vydržet tvrdé tresty za pokání a po zbytek života žít ve veliké chudobě. V chudobě jsem už žila, ale jestli by mě tohle učinilo svatější, přiblížilo mě více k Bohu a učinilo ze mne lepší řádovou sestru, pak jsem měla za to, že přijmout tuto velikou chudobu bude stát za to, ať to je cokoli.
    Dva měsíce před 22. narozeninami jsem byla předvolána do kanceláře matky představené. Ukázala mi doku-menty, jejichž podpisem bych veškeré dědictví, kterého se mi kdy dostane, odevzdala římskokatolickému systému. Kněží pracují pilně na tom, aby nalákali děvčata z bohatých rodin do konventů, aby se jejich dědictvím obohatili. Řekla jsem jí, že potřebuji nějaký čas na rozmyšlení.
    Dva roky jsem o tom vážně přemýšlela. Kdybych učinila věčný slib, znamenalo by to, že půjdu za zavřené dveře chráněného konventu a tam celý můj život bude patřit Bohu. Byl by to život studia, oddané lásky, meditace a modlitby, ale mohla bych tak získat daleko více duší pro Boha, protože bych měla více času na modlitby. Přijala jsem vše, co mi řekla, a jednoho dne jsem jí oznámila, že jsem se rozhodla do kláštera jít.
    Nejprve po mně chtěli, abych devět hodin ležela v rakvi a umírala tomuto světu. Už nikdy jsem neměla vidět své lidi ani se vrátit domů. To byla pro jednadvacetileté děvče veliká cena – vzdát se všeho, co milovala a co považovala ve světě za drahé, ale bylo to třeba učinit k získání duší pro Boha. K tomuto svatebnímu obřadu, který vysluhoval biskup, mne oblékly do tmavě červeného rubáše ze sametu. Šaty i rakev zhotovily řádové sestry v klášteře.
    Věděla jsem, že když vyjdu z té rakve, už nikdy neuvidím svou rodinu ani o ní neuslyším, nikdy neopustím tento konvent, a tam budu pochována. Kráčela jsem k rakvi, vlezla dovnitř a položila se tam. Přišly dvě sestřičky a celou rakev přikryly těžkým černým suknem, které bylo prosáklé kadidlem. Myslela jsem, že se udusím. Na jedné straně místnosti byly obvyklé sochy a na druhé seděli matka představená, řádové sestry a kněží. Po dlouhých devět hodin, kdy jsem ležela v rakvi, drželi noční hlídku a neustále prozpěvovali.
    Cílem pobytu v rakvi bylo naučit se nenávidět matku, otce a všechna ostatní pozemská pouta – to vše z lásky k Bohu. Musím na ně zapomenout, nenávidět je, úplně je vytěsnit ze svého srdce, mysli a života. To vše mne mělo uschopnit k tomu, abych byla Bohu lepší manželkou.
    Když jsem tam ležela, rozpomínala jsem se na své dětství doma. Vzpomněla jsem si na šaty, které mi matka ušila, ale já už žádné nosit nebudu. Myslela jsem na výborná jídla, teplou postel a na vše z
    4
    bohatého rodinného života, jaký jsem předtím prožila. Samozřejmě že jsem hořce vzlykala a plakala, protože mé srdce s bolestí toužilo po těchto milovaných, které už nikdy neuvidím. Byla to trýznivá zkušenost a myslím, že jsem je milovala více než kdy předtím.
    Vyždímala jsem ze sebe všechny slzy. Bylo to tak těžké se všeho vzdát! Ve své agónii a úzkosti jsem se chvěla a sténala, až ve mně nezbyla ani slza. To trvalo několik hodin. Pak jsem se trochu uklidnila. Rozhodla jsem se: „Charlotto, bude z tebe ta nejlepší karmelitánská řádová sestra, protože v klášteře i mimo klášter děláš to nejlepší, co umíš.“
    Když tato tvrdá zkouška konečně skončila, někdo poklepal na zvonec a dvě sestřičky okamžitě zvedly z rakve černé sukno. Když jsem z ní vylezla, doprovodili mne do místnosti, kde jsem měla učinit věčný slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Matka představená mi píchla do ušního laloku a nabrala krev, neboť tento slib musí být podepsán vlastní krví.
    Přísahala jsem, že jsem po zbytek svého života ochotná žít ve velké chudobě (třebaže jsem tehdy nevěděla, co to znamená). Dále slib čistoty mě zavazoval, že se nikdy nevdám, protože nyní jsem manželkou Boží (z titulu svatebního obřadu, který byl vykonán dříve). Potom slib poslušnosti, který byl nejtěžší. Slíbila jsem absolutní poslušnost Papeži, všem prelátům římskokatolické hierarchie, matce nadřízené v konventu a pravidlům konventu. Vůbec jsem nevěděla, jak drastické tyto závazky jsou, ani jsem neměla reálný pojem o věcech, k nimž se zavazuji.
    Když jsem všechny tyto přísahy podepsala, matka představená mi nůžkami odstřihla vlasy. Měly se prodat kupci, který nabídne nejvíc, neboť lidské vlasy se na trhu cení docela vysoko a obchoduje se se vším. (To vysvětluje neuvěřitelné bohatství církve.) Potom vzala strojek na vlasy a ostříhala mne dohola. Do konce života jsem měla být stříhána strojkem každé dva měsíce. Kdyby si jeptiška ponechala své vlasy, pokrývka hlavy by byla příliš nepohodlná. Kromě toho, v konventu nebyl čas ani zařízení na umývání vlasů.
    Dalším dehumanizačním a dezorientačním opatřením bylo odstranění celého mého původního jména a jeho nahrazení jménem svaté patronky. Když to matka představená prováděla, zdůraznila, že i když nejsem dostatečně svatá, abych mohla stát v přítomnosti Boží, mohu se vždy modlit ke své patronce a ona se bude přimlouvat, aby mé modlitby pronikly k Bohu. To vše jsem přijímala jako pravdu, protože nic lepšího jsem neznala. Kdyby po této události přišel někdo do konventu a ptal se po mně mým rodným jménem, byl by informován, že taková osoba v konventu není.
    Dále Matka četla tento výrok: „Jako Ježíš trpěl zde na zemi, tak musíme trpět my jako řádové sestry. Musíme žít svůj život v konventu jako mučedníci. V Olivové zahradě Ježíš prolil pro tebe a pro mne 62 700 slz, prolil pro tebe a pro mne 98 600 kapek krve, na jeho tělo dopadlo 667 ran, na tvář 110 ran, na krk 107 ran, na záda 180 ran, na hruď 77 ran, na hlavu 108 ran, na bok 32 ran. Do tváře mu plivali 32krát, mnohokrát ho smýkali za vousy a mrštili jím o zem 38krát. Trnová koruna mu způsobila 100 ran, za naše spasení prosil 900krát a kříž ke Kalvárii nesl 320 kroků.“ Všem těmto zbožným lžím jsem věřila a teprve po letech jsem se dozvěděla, že jsou výmyslem jednoho zkorumpovaného papeže.
    Poslední výrok zněl: „Obdržíš absolutní odpustky ze svých hříchů a úplně unikneš bolestem očistce. Těm, kteří prolévají svou krev pro víru, patří odměna jako mučedníkům.“ Řekla, že když budeme v konventu žít bez porušení jediného pravidla, jednoho dne, až zemřeme, nepůjdeme do očistce, ale přímo k Ježíši. Neřekla nám ovšem, že z lidského hlediska neporušit pravidla života v konventu je nemožné.
    5
    Po podpisu slibu zlikvidovali veškerou moji osobní identifikaci. Šedesát dní předtím matka představená přede mne položila list papíru. Řekla mi, že ho nemám číst, jen podepsat dole. Neuvědomila jsem si, že tímto podpisem se vzdávám veškerého svého dědictví, které by mi kdy mohlo připadnout. To vše bylo připsáno konventu. Když byl můj bratr ordinován římskokatolickým knězem, také on vše přepsal této hierarchii. V této zemi není právník, který by mohl tento konfiskační převod zrušit. Sama jsem si to vyzkoušela.
    Když jsem skládala věčný slib a podpisem vydala svůj život a veškeré své vlastnictví, prodala jsem tím svou duši za pomyslnou mísu čočovice. Řádové sestry jsou systematicky ničeny nejen tělesně, ale stovky jsou otřeseny také psychicky a pod nemilosrdným a krutým otroctvím konventu předčasně umírají. A aby to bylo ještě horší, tato ubohá stvoření obětují toto vše a pak odcházejí, aby se setkala s Bohem – bez Krista a navěky ztracená. Jak velice je třeba, abychom se modlili za všechny ty, kteří jsou po celém světě odříznuti od světa a evangelia v těchto hrozných věznicích zvaných kláštery.
    Potom se matka představená chopila mé paže a kráčely jsme dolů do jiné místnosti. Z druhého konce místnosti nám šel naproti římskokatolický kněz, oblečený do svatého hábitu. Když jsme se seznámili, Matka mou paži pustila, kněz mne obešel a pokusil se zaklesnout svou paži do mé. V hrůze nad touto důvěrností jsem uskočila, neboť za všechna ta léta v konventu se ke mně kněz nikdy takto nepřiblížil. Vždy byli přívětiví, taktní a velmi zdvořilí. Něco ve familiérnosti jeho dotyku a chlípnost v jeho očích mne odpudila a urazila, i když jsem přesně nevěděla proč. Vytrhla jsem se, zčervenala jsem rozpaky a vybuchla: „Styďte se!“ Cítila jsem se zneuctěná a ohrožená. Zrudl v tváři – mé odmítnutí jeho náznaků ochoty odvést mne do „svatební komnaty“ ho velice rozčililo.
    Matka představená to nepochybně vyslechla, neboť se rychle vrátila. Zavolala mne mým církevním jménem a sdělila mi, že až budu v konventu nějaký čas, nebudu to tak prožívat. Řekla, že všechny řádové sestry prožívaly zpočátku totéž a stroze mi připomněla svatební obřad, jímž jsem prošla, a můj závazek. Řekla, že tělo kněze je posvěceno, a co dělají, není hřích. Byla jsem vyděšená, hystericky jsem vzlykala a myšlenky mi vířily hlavou. Odmítla jsem to akceptovat.
    Velice se rozzlobila a odměřeně pravila: „Tak jako Duch svatý vložil símě do lůna Panny Marie, a narodil se Ježíš Kristus, právě tak tento kněz představuje Ducha svatého, a proto pro řádové sestry není hřích rodit jeho děti.“
    Stěží jsem mohla uvěřit svým uším. Byla jsem podvedena a bylo příliš pozdě vrátit se zpět! Tento příšerný výrok mě rozzuřil. Když mi konečně dovolila promluvit, vybuchla jsem: „Matko představená, proč jste mi to neřekla před mým věčným slibem?“ Skousla rty, ale neřekla nic.
    Byla jsem tím ochromena, šokována a zděšena. Byla to neuvěřitelná noční můra. Všechny mosty byly spáleny a nebylo cesty zpět. Z konventu jsem se nemohla dostat ven. Hystericky jsem vzlykala a řekla jsem knězi, že chci domů. Prosila jsem ho, aby zavolal mého otce, aby přišel a vzal mě domů. S tímhle jsem vůbec nechtěla jít dál. Všechny iluze se rozptýlily a obraz, který přede mnou vyvstal, jsem nemohla snést.
    Vyprávěla jsem jim, jak tři měsíce před tím, než jsem opustila domov a odešla do konventu (v třinácti letech), mi matka řekla, že by mi radši vlastníma rukama vykopala hrob a pohřbila mne, než aby se dozvěděla, že jsem přišla o čest. Protože jsem o sexu nic nevěděla, musela mi to vysvětlit. Když jsem to vypravovala Matce a tomu knězi, smáli se jako blázni. Moje naivita a nevinná důvěřivost jim připadala zábavná.
    6
    Když dojde k takovéto zradě, mohu vám říci, že stojíte absolutně sami. Komunikace s drahými a přáteli již byla odříznuta. Nemáte nikoho, kdo by porozuměl nebo pomohl, a brzy se dostaví ochromující beznaděj. Je to jako byste se probudili a zjistili, že ta nesnesitelná můra není sen, ale děsivá skutečnost.
    Teď jsem patřila Římu a papeži a matka představená mě předala chlípnému knězi, který mě chtivě pozval, abych šla s ním do „svatební komnaty“. Nevstoupila jsem do konventu, abych se stala zkaženou ženou, ale svatou – své srdce a život jsem vydala Bohu. Rozhodně jsem pokusy kněze o sexuální sblížení odmítla a byla jsem dostatečně silná nedat se lacino, kdyby naléhal. K zachování své cti jsem byla připravena bojovat do poslední kapky krve.
    Když jsem vlastní krví podepsala ty slavnostní přísahy, neuvědomila jsem si tu obludnou hrůzu. Vzdala jsem se všech lidských práv, aby se ze mne stala osoba jednající mechanicky jako robot. Od té chvíle jsem si bez dovolení nesměla sednout, postavit se ani promluvit. Nesměla jsem si lehnout, jíst či dělat cokoliv jiného, dokud mi k tomu nedají souhlas nadřízení. Směla jsem vidět, slyšet a prožívat jen to, co mi dovolili či přikázali. Stala jsem se bezmocnou loutkou.
    Dalším krokem bylo moje zasvěcení a za tím účelem jsem musela jet do svého konventu. Měli můj cestovní pas – vše podepsané – a lístky připravené k tomu, aby mne odeslali do cizí země. U lodi nám přišli naproti dva kněží. Vezli nás – zcela zahalené – dál do hor a strčili nás do chráněného kláštera s jedním podlažím v podzemí. (Je pochopitelné, že když kněz seděl u nás v obývacím pokoji, neřekl otci, že budu žít celé roky v podzemí v nějaké cizí zemi.)
    Stála jsem před iniciačním pokáním. A tak po třech či čtyřech dnech v tomto novém konventu, asi v 9 hodin ráno, mi matka představená přikázala, abych šla s ní. Řekla mi, že budeme konat pokání a já začnu své zasvěcení jako karmelitánská sestra. Pamatuji si, jak se mnou kráčela dolů tím tmavým tunelem a do místnosti jedno podlaží pod úrovní terénu. Předtím jsem vždycky žila v přízemí, ale po přijetí černého závoje jsem měla žít jedno nebo dvě podlaží v podzemí. Když jsme vstoupily do chladné, tmavé místnosti, nebylo skoro vidět, protože veškeré světlo pocházelo ze sedmi plápolajících svíček. Byla jsem vystrašená a měla jsem obavy, nevědouc, co mne čeká ani co mi Matka chystá.
    Když jsme přišly blíže, rozeznala jsem jeptišku, která ležela na desce dlouhé 180 cm (chladicí prkno). Se zděšením jsem si uvědomila, že je mrtvá. I když jsem se mrtvé nebála, v srdci jsem pro ni měla bolest. Když jsme podepisovaly věčný slib, nevědomky jsem odepsala všechna svá lidská práva. Nebylo mi dovoleno vidět, slyšet, stěžovat si, cítit ani reptat. Měla jsem uši, ale měla jsem být hluchá; měla jsem oči, ale nesměla jsem vidět; city měly být úplně vymazány. Jak jsem tam stála a dívala se na to tělo, myslí mi probíhalo mnoho myšlenek a otázek, ale byla jsem zavázána mlčením. Jak a proč zemřela?
    Matka představená mi nařídila, abych hodinu držela noční hlídku nad mrtvým tělem, a pak odešla. Chtěla po mně, abych občas k útlému tělu přistoupila, poprášila je popelem a pokropila svěcenou vodou a opakovala: „Pokoj tobě.“ Za hodinu měl někde zaznít zvonec a z tajuplné temnoty za mnou přišla jiná jeptiška, aby mne vystřídala. Protože byla bosá, na hliněné podlaze nebylo nic slyšet. Měly jsme zakázáno mluvit, a tak stráž, která mne střídala, natáhla ruku a dotkla se mého ramene. Hrůzou jsem vyskočila a začala jsem hystericky řvát.
    Tato ztráta sebeovládání znamenala, že musím být potrestána. Hodily mne do tmavé hliněné kobky. Tam jsem ležela tři dni a tři noci, bez jídla a vody – jen proto, že jsem křičela strachem. Hrozný zločin. Ujišťuji vás, že jsem pak už nekřičela. Máte-li se naučit dodržovat pravidla konventu, rychle zhubnete.
    7
    Čtvrtého dne mi matka představená znovu řekla, že půjdeme konat pokání. Kráčely jsme hluboko pod konventem do jiné temné komory. Procházely jsme tunely (pod konventem jich byly kilometry) a v prostorách, jimiž jsme procházely, nebylo jiného světla než světlo svíček. Ruku v ruce, po špičkách a se sklopenýma očima, jsme přišly do velké komory pro kajícníky.
    V mihotavém světle svíčky jsem spatřila obvyklé sochy Ježíše a Marie. Byl tu také velký 180centimetrový kříž, zhotovený z těžkého, hrubého stavebního dřeva, který byl položený na boku. Vzala mě k nohám kříže a svlékala mi šaty až dolů k pasu. Pak ohnula mé tělo dolů na kříž, ruce mi protáhla dolů a pod křížem mi je připevnila ke kolenům.
    Tady jsem měla začít prolévat svou krev, jako Ježíš proléval svou na Kalvárii. Před tím mi bylo řečeno, že budu prolévat svou krev za ztracené lidstvo, ale ani náznakem mi neřekli jak. Teď jsem se jednomu z mnoha takových způsobů měla naučit. Dvě jeptišky dostaly důtky vyrobené z šesti kožených řemínků připevněných k dřevěné rukojeti. Na konci řemínků byla řada ostrých rozeklaných kousků kovu. Začaly mne těmito krutými nástroji metodicky bičovat, až mé nahé tělo bylo stovkami zářezů celé rozdrásané a krev se roztékala po podlaze.
    Mohla jsem se kroutit a svíjet, jak jsem chtěla, před neúprosným pálivým bodáním krutých bičíků nebylo úniku. Vykonaly na mně důkladnou práci – byla jsem v jednom plameni a prožívala strašnou bolest a hrozná muka. Nezastavilo je vzlykání ani křik. Nemělo na ně vliv ani žalostné volání o milost. Byly dobře vycvičené a totálně bezcitné – zaplavilo mne moře bolesti a hrozné beznaděje. Bylo to neuvěřitelné, a přece se to dálo. Myslela jsem, že to bití nikdy nepřestane. Byla jsem bezmocná a naprosto bezbranná.
    Až jsem upadla do sténání a byla hromádkou utrpení, matka představená mi rozvázala ruce a uvolnila je od kolenou. Byla spokojena, že tentokrát jsem prolila dost krve. Postavila mě na nohy, ale neokoupala mě ani neošetřila krvácející rány, které byly slité v jeden celek. Jednoduše mi přetáhla šaty zpátky a byla jsem přinucena pracovat celý den až do 9.15 večer. Musím říci, že ten den byl strašnou trýzní, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. V hrůze mi docházelo, co znamená to, čemu nás učili, totiž že toto pokání a jiná utrpení Boha obšťastňují. Mělo nás to učinit svatějšími.
    Ten den byl pro mne živoucím peklem, ale to byl jen počátek. Takových dní byly stovky. Když přišla noc, stála jsem v kobce před svým ložem. Měly jsme se svléci a ležet zády jedna k druhé. Nedokázala jsem šaty sundat ze sebe. Potřísněné krví vyschly a pevně mi přilnuly k otevřeným ranám. Trvalo několik nocí, než se mi je podařilo svléci. Byl to trýznivý a krvavý proces. Pro to hrozné utrpení jsem přestala jíst.
    Obyčejně bych se svlékla a vklouzla do mušelínové noční košile a pak vstoupila do své cely, kde jsem měla být na noc zamčena. Jako postel nám sloužila jenom fošna – žádná matrace, pružiny, polštáře ani přikrývky. Než nám dovolily ulehnout, chtěly po nás, abychom poklekly na desku kajícníka a modlily se. Ta v sobě měla stovky ostrých drátů, které měly propíchat kolena. Horní část desky, na kterou jsme se měly položit rukama, byla také poseta ostrými dráty.
    Jindy mne matka představená vzala dlouhou tmavou spojovací chodbou k mému dalšímu iniciačnímu pokání. Když jsme vstoupily do komory, znovu tu bylo sedm svíček. Když mne přivedla pod svíčky, povšimla jsem si, jak se stropu visí několik provazů, na jejichž konci byly jakési svorníky. Postavila mě tváří ke stěně a přiměla mne, abych ruce rozpažila nahoru. Rychle mi oba palce sevřela do kovových obrouček. Pak odstoupila stranou a začala točit klikou, která vytahovala provazy nahoru.
    8
    Tak mne pomalu zvedala z podlahy. Když jsem visela na konečcích prstů, kliku zajistila, beze slova vyšla, práskla dveřmi a zamkla je. Váha těla na palcích rukou byla nesnesitelná.
    Bylo mi tak mizerně, že jsem plakala a sténala. Neměla jsem představu, jak dlouho tam zůstanu. Vždycky tam visíte a nevíte, jestli neumřete dříve, než vás vysvobodí. V žáru nesnesitelné bolesti, která ve vlnách ničí tělo i mysl, by smrt byla požehnaným východiskem.
    Jak se hodiny nekonečně protahovaly do dní a nocí, nešlo zjistit, jak dlouho tam jste. Nebylo tam slunce, žádné zvuky, jen vlastní horečnaté vzdechy a křik. Bylo to jako být pochován zaživa bez jídla a vody. Muka a blouznění způsobují, že ztrácíš pojem o realitě a nic ti nepřipadá reálné – jen vždypřítomná trýzeň a bolest.
    To byla jiná část techniky vymývání mozků. Nemohla jsem nic, jen tam stát, křičet a plakat. Nikdo neslyšel, nepomohl a nic nedbal. Tři, čtyři, šest a nakonec deset trýznivých hodin se vleklo a každá kost, sval a nerv ve zmučeném těle křičely po úlevě. Šílená nekonečná bolest je nepopsatelná a také jsem měla stále větší hlad a žízeň. A když mi začaly silně otékat ruce, byla jsem přesvědčena, že umřu.
    Zoufale jsem se modlila ke všem sochám v místnosti. Nakonec mi došlo, že Panna Marie neslyší ani slovo, které jsem v pláči vyřkla. Hystericky jsem křičela a úpěnlivě prosila o pomoc mého patrona, sv. Judu, sv. Bartoloměje a všechny ostatní modly nebo svaté, na které jsem si dokázala vzpomenout. Kolem mě bylo neskutečné ticho, přerušované jen mými horečnatými výkřiky, úpěním a prskajícími svíčkami.
    Visela jsem tam, zničená bolestí a prosycená vlastní lidskou špínou, neboť v programu mučení nebyla žádná přestávka pro toaletu. Když už jsem cítila, že se úplně zblázním, matka představená vstoupila. Na stěně přímo přede mnou byla nastavitelná polička, kterou zvedla na úroveň mé tváře. Na poličku dala misku s vodou a misku, na níž byla jedna malá brambora.
    Žíznila jsem po vodě a hladověla, ale jak jsem si to měla vzít? S bolestí jsem pospíchala našlapujíc na prsty nohou. V úporné snaze dosáhnout na misky jsem natáhla nejprve jednu ruku, pak druhou. Když se mi to podařilo, cítila jsem, jak hrozná bolest mi rve plicní tkáň. Skutečností je, že hodně řádových sester poté, co projdou tímto mučením, dostane tuberkulózu. Ale získat vodu či potravu jsem mohla jen tím, že takovou bolest a vypětí vydržím. Většinu toho jsem rozlila nebo rozsypala.
    Po devíti dnech přišla matka představená a uvolnila mi nejprve jeden palec a pak druhý. Upadla jsem do bezvědomí a zhroutila se na podlahu. Údy jsem měla oteklé a procházela jimi pronikavá bolest. Oči jakoby mně měly vypadnout z důlků a moje ruce byly oteklé, že byly třikrát větší než normálně. Celým tělem mi pulzovala bolest.
    Samozřejmě jsem se nemohla pohnout. Dvě řádové sestry mě uchopily za ramena a nohy, odnesly mě na ošetřovnu a položily na dřevěnou desku. Sténala jsem. Rozřezaly mi šaty, protože jsem byla prosáklá močí a výkaly. To byla další část pečlivě připraveného programu dehumanizace a brutalizace, který z nás měl udělat tupé roboty. Potom jsem dva a půl měsíce nemohla chodit a byla bych šťastná, kdybych umřela.
    Jednoho dne mne matka představená vyvolala a znovu jsem kráčela dolů těmi děsivými tunely, nevědouc, jaké trápení a bolesti mne čekají. Uvedla mne do prostoru, kde stála rovná židle s vysokým opěradlem. Zatlačila mě do židle, pak mi odstranila pokrývku hlavy a hlavu mi vrazila do klína a ruce mi položila na kolena. Hlavu a obě zápěstí mi upevnila do špalků, takže jsem se nemohla pohnout.
    9
    Poté mi přímo nad holou hlavu nastavila vodovodní kohoutek tak, aby mi voda kapala na hlavu, kapka po kapce.
    Krčila jsem se v zlé předtuše, protože jsem o tom slyšela od druhých, které to dlouhé hodiny podstoupily. Kapky, které stále dopadají na stejné místo, zlomí zanedlouho i toho nejsilnějšího člověka. Častokrát ve snaze uniknout té bušící kapce vody jsme se snažily vykroutit ze špalků, které nás svíraly, až nám z úst vycházela pěna. Křik a pláč v těchto děrách hrůzy, hluboko pod zemí, nikdy neustává. Prosby o slitování jen přivodí delší a horší tresty.
    Mnohá řádová sestra opakovaně vystavená tomuto trestu zešílela. I o to se konvent postará. Svět venku se nikdy nedozví pravdu. Existují podzemní kobky pro ty, které se nervově či duševně zhroutí. Zprávy a záznamy o tom, jak řádová sestra zemřela, to budou všechno lži. Celá tato náboženská stavba je založena na lžích a podvodu, a není divu, že pokrytecký plášť spravedlnosti římskokatolického systému musí být za každou cenu – i za cenu lidského života – zachován. Nezastaví se před ničím. Pomluvy, lži, intriky, úprava či likvidace dokumentů, bezpráví, ba dokonce vražda – to jsou standardní postupy. Průměrná osoba se svědomím a jistým mravním kodexem jen stěží pochopí obludnost a nelidskou démonickou inteligenci, která řídí toto náboženské monstrum.
    Jednou mě vzaly do jedné z těch špinavých kobek s hliněnou podlahou. Kotníky mi připevnily do kožených řemenů v kruzích, které byly nad pruty zasazenými do betonu. Stála jsem nohama v těchto kruzích, až mi došly síly a omdlela jsem. Zhroutila jsem se a přepadla tak, že hrudí jsem se dotýkala kotníků. Když bolest a vyčerpání dospěje do určitého stadia, nemůžete už nic dělat. Musíte zůstat v této poloze dva nebo tři dny, ponecháni rozmaru svých trapičů. Nikdo nepřijde, není žádné jídlo, voda ani toaleta. Po těle mi lezli brouci.
    Osamocení v konventu je nelidské a kruté, neboť tu nejsou přátelé. Všichni mají sledovat ty ostatní a nejmenší přestupek proti pravidlům přináší okamžitý tvrdý trest. Mezi sestrami neexistovalo přátelství. Pokud jde o život v konventu, vládlo tam podezírání a izolace. Metodickou a systematickou izolací nás učily, abychom nikomu nedůvěřovaly a na nikom nebyly závislé. Neměly jsme možnost sjednotit se a vynutit si lepší podmínky.
    Podobným programem vládli v korejských táborech pro válečné vězně komunisté, aby zabránili jakémukoli sblížení nebo spolupráci mezi vězni. Tak i v konventu každou jeptišku učí, aby byla policistou, který sleduje všechny ostatní a informuje o nich. Zrazování dává informátorovi dobré postavení u matky představené. Její pochvala a uznání jsou tak žádoucí, že k získání této přízně si sestry vymýšlejí a zveličují. V konventu se vyžaduje absolutní poslušnost ve všem, a budete rozumní, když bez otázek a rychle poslechnete.
    Když jsem přišla do své cely, měla jsem si vždy kleknout a modlit se za ztracené lidstvo, trpět a prolévat více krve. Teprve potom jsem si mohla ulehnout na desku, která sloužila jako lože. Sedm minut před půlnocí vždy zazvonil zvonec a byly odemčeny cely a jsme se shromáždily ve vnitřní kapli k hodině modliteb za ztracené lidstvo. Za sedm minut jedna jsme se vrátily do cel, aby nás znovu zamkly do 4.30 hod. Zazněl zvonec a měly jsme přesně pět minut na to, abychom se oblékly a bosé se hlásily do služby. To byl každodenní program. Kdyby se člověk při oblékání zpozdil, přineslo by mu to přísné tresty.
    Každý večer v 8.00 jsme měly jít dlouhou temnou chodbou do meditační komory, kde jsme měly činit pokání. Byl to malý prostor, čtverec o straně asi 1,2 metru, ve kterém byla na malém stolku lidská lebka a svíčka. Měly jsme padnout na kolena, zírat do té lebky a hodinu meditovat o smrti. Když tato hodina uplynula, zazněl zvonec a vrátily jsme se do svých cel, kde jsme sundaly všechny své šaty. Pak
    10
    jsme vzaly tři propletené řetězy s ostrými hranami, které visely v celách, a začaly jsme se jimi bít – každá sama sebe – abychom napodobily Kristovy rány na zemi.
    Někdy, pro nedostatek jídla či sil, bylo obtížné zasadit si hodně ran. Když tě matka představená podezírala, že ses bil málo, přikázala, aby tě neurvale bičovaly ještě další dvě sestry. Po tomhle se člověk cítil tak mizerně, že ho na několik dní přešla chuť po kávě, chlebu nebo čemkoli jiném. Tohle byl život v chráněném konventu, kde se uplatňovalo nemilosrdné vymývání mozku, stejně jako to dělá Rusko v koncentračních lágrech. Je to přesně totéž barbarství, ale zatímco Rusko je otevřeně ateistické, Řím vyjíždí pod praporem náboženství.
    V refektáři, kde se podávala jídla, byly dva dlouhé dřevěné stoly a každá jeptiška měla přiděleno místo k sezení. Žádná si nikdy nesedla na místo, kde seděla druhá. Ke snídani se podával velký plechový hrnek silné černé kávy s kusem černého chleba, který vážil asi 30 gramů. I když jsme celý den tvrdě pracovaly, oběd nebyl a asi v 5 večer jsme se znovu shromáždily v refektáři, jestliže jsme tam dokázaly dojít z vlastních sil.
    K večeři se smíchaly a vařily různé druhy čerstvé zeleniny, čímž vznikla nechutná vodnatá polévka bez jakéhokoli koření. Ta se podávala v plechovce s 15 gramy černého chleba a plechovým hrnkem silné černé kávy. Dvakrát nebo třikrát v týdnu jsme dostaly půlku sklenice sbíraného mléka. To byla naše monotónní dieta, 365 dní v roce. Jedinou výjimkou byl Štědrý den, kdy jsme každá dostala polévkovou lžíci sirupu. Páni, to byla rozkoš, a jedly jsme velice pomalu, vychutnávajíce každou kapku. Na tuhle pochoutku jsme se těšily celý rok.
    Při omezených dávkách jídla – 365 dní v roce – jsme nikdy nešly spát, aniž by nás nesužovaly hlodavé bolesti z hladu. Roky jsem se v noci převalovala a zmítala, nemohouc spát, a ptala jsem se, jak dlouho ještě vydržím tato nekonečná muka. Ujišťuji vás, že je to vyložené utrpení, když žijete na pokraji regulovaného hladovění, které nebere konce. Hladovějící osoby jsou pochopitelně slabší a lze je snadněji přimět či donutit ke každé formě ponižující poslušnosti a patolízalství. Toto se na nás provádělo s ďábelskou rozkoší a s cílevědomou snahou rozdrtit lidského ducha.
    Při takovéto dietě, takovémto mučení, krveprolévání a dlouhých těžkých hodinách se není co divit, že tělo chřadne, jsou neduživá a mnohé sestry v těchto chráněných klášterech umírají mladé. Pamatujte, že chráněné konventy jsou i v USA.
    Při přípravě zeleniny brambory se vaří ve slupkách a loupají se po uvaření. Když jsem jednou měla službu v ku-chyni, vyhazovala jsem hromadu bramborových slupek do smetí. Byla jsem tak hladová, že jsem chňapla dvě hrsti slupek z plechovky a ukryla je v šatech. Nikomu jsem to neřekla, protože v konventu se všichni navzájem sledují a všude jsou informátoři. Té noci jsem ve své cele ty slupky hltavě spolykala, tak jsem byla vyhladovělá.
    Ráno v 9 hodin mi ostražitá matka představená se zlomyslným úsměvem oznámila, že mám konat pokání, a já věděla, že tentokrát to nebude jen tak. S obavami jsem s ní odcházela do jedné z mučíren. Byl to velký prostor s obvyklými sedmi svíčkami. Když zazvonila na zvonec, vynořily se dvě malé sestry a rychle mi svázaly ruce a nohy. Pak Matka jedné poručila, aby mi pořádně stiskla nosní dírky, takže jsem byla přinucena otevřít ústa, abych mohla dýchat. Pak mi do úst nacpala vrchovatou polévkovou lžíci ostré papriky a já ji musela spolknout, abych mohla dýchat. Dva dny mne potom po celém těle sužovala pálivá svědivá vyrážka. To jsem měla za to, že jsem snědla něco málo z kuchyňských odpadků!
    11
    Jindy jsem uviděla kus chleba, který ležel na stole, a několik dní jsem jej sledovala. Nakonec jsem si ho vzala, snědla ho v cele a ráno mi matka představená opět řekla, že jdeme konat pokání. Nějak to zjistila. Tentokrát mě vzala do místnosti s čtvercovým stolem a přiměla mě postavit se k jeho kraji a ruku i zápěstí mi řemenem připoutala k desce stolu.
    Byla tam tma a mé oči si v šeru jen pomalu přivykaly. Přešla na druhou stranu a manipulovala s nějakým ovládacím mechanismem a najednou jiná deska mi tvrdě dopadla na ruku a zápěstí. Šílená bolest způsobila, že jsem padala k podlaze, ale nemohla jsem se uvolnit a visela jsem bezvládně na zraněné ruce. Krádež kousku okoralé-ho chleba byla považována za ohavný zločin a přivodila rychlou a krutou odplatu.
    Jak se roky táhly, naučila jsem se používat kladivo, pilu, rýč a vše ostatní, s čím lidé běžně pracují. Dělaly jsme těžkou manuální práci – kopaly jsme podzemní prostory a chodby, stavěly zdi, dělaly omítky atd. Často jsme byly tři nebo šest kilometrů daleko v tunelech. Někdy jsme se divily, jestli vůbec máme hlas, protože tu bylo přísné pravidlo mlčet. A tak jsme spolu mluvily šeptem. Další ráno si matka představená vyvolala provinilce a řekla: „Půjdete konat pokání.“ Žasly jsme, jak nás mohla slyšet. Jednoho dne jsme se dozvěděly, že celé kilometry tunelů pod konventem jsou elektricky propojeny, takže každé šeptání slyšela.
    Když jsme pracovaly dál v tunelech, dávaly jsme pozor, abychom zaslechli zvonec dávající znamení, že máme jít k jídlu. A protože každá měla u stolu vyhrazeno své místo, bylo zřejmé, kdo se opozdil. Když se to nějaké sestře stalo, musela požádat jinou jeptišku, aby jí podala její plecháček, misku a lžíci. Pak musela jít za každou jeptiškou a poprosit o jednu lžíci z jejího jídla. Provinilci museli jíst na podlaze. To mělo zlomit jejich hříšnou pýchu a také napomoci dochvilnosti.
    Náš den v konventu začínal ráno ve 4.30, kdy matka představená zazvonila na zvonec. Tento signál znamenal, že máme přesně pět minut na to, abychom se oblékly. Na začátku jsem měla zpoždění půl minuty, ale trest za toto malé porušení pravidel byl tak přísný, že jsem se už nikdy neopozdila. Hrubý teror a tvrdý trest přinášejí absolutní a nekritickou poslušnost vůči každému pravidlu či příkazu, bez ohledu na to, jak je nesmyslný nebo banální. Lhaní a podvádění zakrývající taková porušení s cílem vyhnout se hrozným důsledkům se pro jeptišky stává běžným způsobem života.
    Když jsme se oblékly, kráčely jsme po špičkách se sklopenýma očima ohlásit se matce představené. Ta nám rozdělovala naši denní práci. Mohlo to být kartáčování, praní šatů, žehlení, vaření nebo jiné těžké a namáhavé pracovní úkoly.
    Praly jsme ve dvanácti starobylých neckách s valchou. Žehlily jsme s žehličkami odlitými ze železa, které jsme zahřívaly na kamnech. Nejenže jsme praly a žehlily pro konvent, ale místní kněží nás mohli zatěžovat vším svým ložním prádlem a oděvy. Koneckonců služba poskytovaná otrockými pracovními silami byla pro ně zdarma.
    Dole v prádelně byly hrubé betonové podlahy a namáhavé praní ve dvanácti neckách způsobovalo, že po podlaze bylo nacákáno hodně mýdlové vody. Chodily jsme po prádelně bosýma nohama, protože boty a punčochy byly přepychem, jenž nám byl v konventu odepřen. Občas se najednou neslyšně přiblížila matka představená, což každého vyděsilo, protože se nedalo zjistit, proč přichází. Když se takhle vynořila, vždycky někdo musel trpět. Protože se věci v konventu dály tak potichu, naučily jsme se vycítit její přítomnost, dříve než přišla.
    Jedním z jejích oblíbených kousků v prádelně bylo rozkázat jedné nebo více sestrám, aby si lehly tváří k zemi na chladnou, mokrou, namydlenou podlahu. Potom se surovým úšklebkem přikázala, aby oběť 12
    jazykem vylízala na hrubém betonu dlouhé kříže. Upřeně sledovala, zda se na tváři přinucené neobjeví nejmenší jiskřička hněvu, odporu či zaváhání. Kdyby něco takového zjistila, přikázala by oběti vylízat dalších deset až pětadvacet křížů. Věřte, že než se upokojila, jazyk oběti byl vždy odřený, krvácel a oběť nebyla schopna den nebo dva jíst a pít. Mnohokrát se Matka bezprostředně následující den vrátila, chytila tutéž oběť a znovu ji přinutila lízat kříže.
    Tvrdá manuální práce byla prosazována jako dobrý kázeňský prostředek. Tak jak jsme byly neustálým mučením a systematickým hladověním vychrtlé, byly jsme hnány a drženy v stavu chronické únavy a vyčerpání. Byly jsme majetkem Papeže a systému, abychom se pro jejich potěšení upracovaly k smrti. Všechny prosby a nářky nikdo neslyšel. Nikdo nezvedl prst, aby nám pomohl.
    Dalším oblíbeným trestem bylo to, že jsme byly přinuceny lézt sem a tam uličkou kaple – ve vzpřímené poloze po kolenou! Když jsem to udělala pětkrát nebo šestkrát, kolena mě příšerně bolela. Zcela vyčerpána jsem už nemohla dál a v mdlobách se zhroutila. Matka představená se mnou hrubě zatřásla, vytáhla mě zase na kolena a rozkázala mi, abych zase lezla. Zoufale jsem se snažila dokončit svůj úkol. Dalšího dne by mi mohla přikázat totéž znovu a to by mi strhlo strup z poraněných kolenou a ještě více by je rozedřelo.
    To je příznačné pro týrání a muka, jimž jsou tyto malé řádové sestry vystaveny den co den, rok za rokem. Není tu žádné slitování, jen bezcitná krutost a toto je znásobováno pochmurnou atmosférou beznaděje a zoufalství, jíž je sevřen je celý klášter.
    Neustále se nám říkalo, že takovéto „pokání“ se Bohu líbí a činí ho šťastným. Bůh prý shlíží na naše strádání a trápení a s úsměvem je schvaluje. I když se tomu stěží dá věřit, lidé, kteří neznají nic lepšího, prostě věří, čemu jsou učeni. Protože jsme nikdy nepřečetly Bibli, nemohly jsme se dozvědět pravdu.
    Většinou jsme byly vychovávány v římskokatolickém učení a tradicích, v raném věku vyrvány od rodin a přátel. Trvalo to nějakou chvíli, než jsme vstřebaly hroznou pravdu i rozsah celého toho podvodu. Udělalo to z nás ateisty, kteří nenávidí vše, co má nějakou spojitost s Bohem nebo svatými. Zklamané a zahořklé srdce pak zaplaví příšerná nenávist a zuřivost.
    V našem konventu nebyla žádná vana, jen kovová nádrž pro napájení koňů, a koupat jsme se mohly, jedině když nám k tomu dala příkaz matka představená. I při koupání jsem na sobě měla svůj škapulíř (součást řádového roucha označující příslušnost k danému řádu), i když jsem všechny ostatní části oděvu odložila. Učili nás, že když zemře katolík, první sobotu po jeho smrti sestupuje do očistce Panna Marie. Když tam najde někoho, kdo nosí škapulíř, propustí ho. Byla jsem svázána těmito a dalšími náboženskými pohádkami a lžemi, ale nic lepšího jsem neznala. Učily mne přijímat jako pravdu vše, co říká matka představená.
    V konventu byla v jedné místnosti velká malba, která zobrazovala všechny hrůzy mučených mužů, žen, dětí, ba dokonce malých dětí v hrozných plamenech očistce. Trýzeň a utrpení byly zpodobeny tak věrně, že vypadaly jako skutečné. Občas nás tam přivedly, abychom dlouho meditovaly o mukách zatracených. Po tomto sezení matka představená oslovila jeptišky, že by měly raději jít a vykonat další pokání na svém těle – neboť tito ubozí lidé v očistci úpěnlivě prosí o vysvobození z oněch hrozných žhoucích plamenů.
    Mnohé dny jsem si úmyslně pálila tělo a prolévala o něco více ze své krve, neboť jsem byla přesvědčena, že svým utrpením pomohu těmto zuboženým lidem k vysvobození. Často říkám, že kdyby byly z římskokatolického systému odstraněny mše a očistec, odpadlo by 90 procent příjmů a
    13
    církev by úplně vyhladověla. Tento zlý babylónský systém vysává živé i mrtvé na fondy k financování šíření této rakoviny po celém světě.
    Cely řádových sester byly prázdné, až na sochu Panny Marie držící dítě Ježíše. Když jsem klesla na ostré dráty, které lemovaly modlitební stolek a položila ruce na další pronikající dráty, modlívala jsem se upřímně za ztracené lidstvo. Byla jsem vyučována, že mé utrpení a krveprolití je pomůže zachránit. Věřila jsem, že moje ubohá stará babička bude pro mé utrpení uvolněna z očistce dříve (náš rodinný kněz nás ujistil, že tam šla, když zemřela). Často navzdory tomu trápení mne to pobídlo vytrvat v této bolestivé poloze déle, a horečně jsem doufala, že to urychlí její osvobození.
    Učily nás, že za každou kapku krve, kterou v konventu proléváme, se naše doba v očistci zkrátí o 100 dní. Když jeptišky pracovaly v kuchyni nebo na jiných místech v podzemí, často se samy za tímto účelem zraňovaly. Na-tloukly nám do hlavy, že když proléváme vlastní krev, bičujeme se nebo drásáme své tělo, mučíme je a trápíme, získáváme odpustky z očistce pro sebe a pro jiné. Pamatujte, že v konventu není žádná naděje; není se nač těšit. Jen bolest, vyčerpání, hladovění a nakonec smrt (Leviticus 19,28).
    Těm, kteří byli vyučeni pravdě spasení skrze víru v Ježíše Krista a poznali předivnou Boží milost, se snad bude zdát neuvěřitelné, by někdo mohl být tak nevědomý a mohl se nechat tak oklamat. Ujišťuji vás, že kdyby vás celý život neučili nic jiného a kdyby vás jako snadno ovlivnitelné dítě očarovali, vymyli vám mozek a nakonec uvěznili v konventu, ani vy byste si nevedli o nic lépe.
    Trvalo mi to deset hrozných let v konventu, než jsem si uvědomila strašnou pravdu, že mne podvedli. Konečně jsem byla přesvědčena, že Panna Marie, Ježíš, Josef, sv. Petr a všichni ostatní svatí jsou prostě kovové, dřevěné nebo sádrové sochy bez citu. Byl to šok, když jsem poznala, že nedokáží odpovědět na všechny ty horoucí modlitby, které k nim vylévali loajální a svedení lidé po celém světě.
    Je překvapující, jak houževnatá byla má víra ve všechny ty falešné modly. Jak dlouho to trvalo, než jsme si skutečně uvědomily hořkou pravdu a svod, do něhož jsme byly lapeny! Ach, kolik hodin jsem já i jiní strávily v upřímných modlitbách plných slz u nohou těchto němých soch (Jeremiáš 10,19)!
    Jedné pravidelné měsíční události jsme se vždy obávaly, a tou byla návštěva otce zpovědníka v konventu. Pokaždé to byl jiný kněz, ale v podstatě byli všichni stejní. Strašně nerada jsem tam chodila a vždy jsem se snažila držet v zadní řadě. Žila jsem v konventu tak dlouho, že bych nikdy nevěřila žádnému knězi. Všichni, které jsem potkala, byli zkažení a hanební. Muka zpovídání někdy zabrala celý den. Jedna po druhé musely jeptišky vcházet do místnosti, kde čekal kněz. Nikdy jsem v konventu neviděla kněze, který by nebyl napitý.
    Místnost byla prázdná, až na nezbytnou sochu Panny Marie. Kněz seděl jako na bidýlku v židli s vysokým opěradlem a jeptiška musela vejít a pokleknout před ním. Jestliže se dostala ven, aniž by byla zneuctěna či přinucena k nějaké zvrhlosti, kterou se ani nehodí popisovat, tak byla šťastná. Ať se dělo cokoliv, kněze a danou ženu nikdo nikdy nerušil.
    Nebylo neobvyklé, že matka představená přivedla opilého kněze, který si vybral jednu jeptišku a vzal si ji s sebou do cely, kde se ještě více posilnil alkoholem a věnoval se sexu. Matka představená byla bezcitná a smyslná žena, která porodila řadu nemanželských dětí a obvykle s kněžími pila.
    Kněz byl dobře živený, silný a statný muž, a tak zubožená, slabá jeptiška pro něj nebyla soupeřem, který by se mohl ubránit. Dělal si s ní, co se mu zlíbilo, a znásilnil ji, jak se mu zachtělo. Nikdo ji
    14
    nebránil, nikdo jí nepomohl. Nikdo se nestaral, že je přinucena ke smilstvu. Nebylo úniku, protože matka představená zamkla celu.
    Často jsem tyto sestřičky objímala poté, co s nimi zacházeli takto brutálně a hanebně je zneužili. Potupné jednání kněze s obětí bylo omezováno jen jeho představivostí. Viděla jsem v konventech hnusné důkazy toho nejbezuzdnějšího chtíče všeho druhu. Tělo jeptišky pak často vypadalo jako něco, co se má hodit prasatům – byly pokryté tucty podlitin, modřin a jiných stop. Lidé, kteří tvrdí, že přeháním, jsou buď kněží, kteří se snaží potlačit pravdu, nebo ti, kteří v konventech nikdy nebyli. Protože jsem tam byla, znám pravdu, a ta je hrozná a šokující!
    Dokážete si představit, v jak hrozné situaci je jeptiška, která stojí tváří v tvář knězi? Kdyby mu nebyla po chuti nebo ho odmítla, stěžoval by si matce představené. Ti dva by pak dali hlavy dohromady a vymysleli by, co zlého této jeptišce provést – věci, které si normální člověk ani nedokáže představit. Den či dva poté, co se knězi vzepřela, by si ji matka představená zavolala stranou, aby znovu konala pokání. Nebylo východiska, a tak musela do kobek, kde byl vykonán strašný trest, který zosnovali kněz s matkou představenou.
    Někdy ráno, když jsme se chystaly jít do práce, si matka představená vyvolala deset nebo patnáct z nás. Třásly jsme se, protože jsme nikdy nevěděly, co nás čeká. Nemohly jsme se zeptat – jen poslouchat, jako tupé stroje. Potrestá nás, půjdeme do komor pro kajícníky nebo co s námi bude? Pak nám stroze přikázala, abychom se postavily do řady a svlékly si šaty. Sklíčeně jsme poslechly. Věděly jsme, co bude následovat.
    S oholenými hlavami, vyhladovělé a poznamenané mnoha jizvami jsme musely být žalostným divadlem. A protože v konventu nebyla dovolena žádná zrcadla, neměla jsem představu, jak po všech těch letech věznění vy-padám. Když jsem občas vrhla kradmý, zakázaný pohled na jiné, a viděla jejich protažené vychrtlé tváře, zapadlé oči, vypadávající zuby a těla vyhladovělá až na kostru, sotva jsem si dokázala představit, že podobně vypadám i já.
    Při jedné příležitosti poté, co nás matka představená svlékla, vpotáceli se dovnitř tři kněží, chlípně pošilhávali po nahých děvčatech a každý si vybral partnerku, která s ním šla do cely. Pamatujte, že to jsou chráněné konventy a pod pláštěm prohnilého náboženství kněz má svobodu dělat, co se mu zlíbí. Bezbožný děvkař se pak vrátí ke svému stádu vysluhovat mše a poslouchat zpovědi lidí, kterým namluví, že jim může dát rozhřešení z hříchů. Třebaže je plný smilstva, perverze a neřesti, jedná jako bůh!
    Dokážete si představit, co se mnou toto odporné a bolestivé zneužívání dělalo? Nechápala jsem, jak vůbec někdo v sobě může chovat takovou nenávist, zášť a hořkost. V mysli jsem si znovu a znovu přála a osnovala smrt matky představené a dalších trapičů. Jak jsem si tyto slastné myšlenky nenávisti a pomsty vychutnávala! K tomu mne dovedl konvent. Když jsem tam vstupovala, rozhodně jsem taková nebyla.
    Kněží se velice zlobili, jestliže jsme jim v čemkoli odporovaly. Často nás podrážděný opilý kněz bil přes ústa. Já sama měla od úderů do tváře uvolněné přední zuby. Často nás hodili na podlahu a kopali nás do břicha. Když jsi byla těhotná, to neznamenalo žádnou ochranu, protože kněz věděl, že dítě bude ihned po porodu zavražděno. Pro zkorumpovanost tohoto hnusného systému, oděného do náboženského roucha, se v konventech rodí mnoho dětí. Není divu, že Babylon je určen k úplné zkáze. Je tak nevýslovně odporný!
    15
    Viděla jsem v konventech mnoho novorozeňat. Většinou byla znetvořená a zřídka bylo některé normální. Vlastní-ma rukama jsem jich přiváděla mnoho na svět, takže vím. Na vlastní oči jsem viděla hrůzu toho všeho a světu se musí říci, co se děje v těchto hrůzných komorách.
    Mnozí tvrdí, že to tak není a že přeháním. Musejí mne dotáhnout k soudu, abych tato obvinění potvrdila. Museli by ovšem otevřít kláštery a k tomu se neodváží. Poté, co jsem na dvaadvacet let uvázla v osidlech tohoto prohnilého systému, vím, o čem mluvím.
    Za normálních okolností nastávající maminky dychtivě vyhlížejí příchod svého drahého dítěte. Vše je připraveno, dětský pokoj, kolébka, oblečení a všichni jsou šťastní spolu s ní. Naproti tomu sestřička v konventu se chvíle, kdy porodí, děsí. Dítě je plodem hanebného, nezákonného sjednocení, k němuž byla přinucena opilým knězem. Ví, že dítěti bude dovoleno žít nanejvýš čtyři nebo pět hodin. Nikdy nebude umyto ani zabaleno do teplé přikrývky, neboť matka představená mu zacpe ústa, stiskne nosní dírky a jeho život uhasí.
    Proto jsou ve všech konventech jámy na vápno. Do těchto jam házejí tělíčka dětí. Modlete se, aby vláda přinutila konventy otevřít své dveře, propustit vězněné a umožnit celému světu vidět, jaké hrůzy jsou skryty za dveřmi krutého náboženského pokrytectví.
    Jestliže k tomu dojde, ujišťuji vás, že sami katolíci budou souhlasit se zavřením konventů, tak jak se to stalo v Mexiku v roce 1934. Ani nemají představu, co se tam děje, jinak by nikdy nevystavovali své dcery takovým barbarským orgiím a surovému týrání.
    Konventy ve starém Mexiku byly přeměněny na vládní muzea, která můžeš za mírný poplatek navštívit. Měli byste tam zajít a přesvědčit se na vlastní oči a vlastníma rukama se dotýkat všech těch věcí, o kterých mluvím. Sejděte dolů do těch kobek, projděte tunely a mučírnami a vizte všechna ta ďábelská zařízení, vzniklá z popudu démonů, aby působila utrpení na těle bezmocných jeptišek. Sami se podívejte na ty cely, v nichž byly jeptišky každou noc uzamčeny, a prohlédněte si lože a modlitební stolky.
    To by vás mělo přimět k tomu, abyste přijali břímě modliteb za stovky drahých sestřiček, které římskokatolický systém podvedl a nalákal ke vstupu do těchto bezbožných věznic, aby tam žily v trápení a naprostém zoufalství. Pamatujte, že jsem měla matku a otce, kteří mne velice milovali. Když souhlasili s mým vstupem do konventu, neměli představu, že budu podrobena takovému ponížení. Byli ujištěni, že dát svou dceru do takovéto služby je to nejvyšší povolání, nejlepší výraz jejich víry a lásky k Bohu.
    Uzavřeny v konventech do smrti, nemohly bychom odtud nikdy odejít a dát lidem venku vědět, co se vlastně děje uvnitř. Při naprostém odříznutí veškerých kontaktů jsme byly mimo ochranu zákona, drahých i přátel. Žádné zoufalství není tak ničivé, jako když vám tohle začne docházet. Když konec ani úleva nejsou v dohledu a víte, že únik není možný, je to šílené.
    Katolíci tvrdí, že do kteréhokoli kláštera může každý vstoupit. Je tu vnější kaple a místnost, která se nazývá hovorna. Ani tam vás nepustí bez doprovodu. Když s sebou berete jídlo pro určitou jeptišku, vejdete do přední části místnosti a stisknete zvonek. To aktivuje vrátka, která se otevřou k přijetí vašich darů pro jeptišku uvnitř. Když zazvoníte, můžete si být jisti, že za těžkým černým závěsem sedí matka představená.
    Nedovolí vám vejít dál, ale přes závěs můžete mluvit s matkou představenou. Kdybyste požádali o dovolení mluvit s určitou jeptiškou, mohli byste dostat souhlas k rozhovoru s ní, ale jen přes závěs.
    16
    Pokud se jí zeptáte, zda je šťastná, zdravá, jestli má dobré jídlo, jeptiška vždy odpoví kladně. Koneckonců, sedí tam matka představená a každé slovo monitoruje.
    Kdyby si stěžovala nebo prozradila nějaké nepříjemné detaily o životě uvnitř, po odchodu návštěvníka by následovala rychlá a tvrdá akce k nápravě. Mají dobré důvody, když odmítají pustit příbuzné k osobní návštěvě jeptišky. Při způsobu stravování a zacházení v konventu jeptiškám po určité době zapadnou oči a tělo chřadne, je bledé a nezdravé, takže pouhý pohled na ně by vyvolal rozhořčený protest.
    Bylo mnoho nocí, kdy jsem byla krajně vyčerpaná a zoufale jsem potřebovala spánek, ale sžíravý hlad mi nedovolil odpočinout. Snídaně, to byl jen kousek chleba a plechový hrnek černé kávy, a to neustálý hlad ani nezmírnilo. Kdo mají dost jídla, těžko pochopí situaci těch, kteří jdou každou noc spát hladoví. To je tragické v zaostalých zemích. Ovšem ještě mnohem horší je, když si uvědomíte, že věci, které popisuji, se cílevědomě plánují a provádějí s vynalézavou a ďábelskou krutostí.
    Není noci, kdy tyto sestřičky, uvězněné v chráněných konventech, nejdou spát hladové. Jsou nemocné, zraněné fyzicky i duševně, tesknící po domově, skleslé, zastrašené a zcela zoufalé. Zatímco my v naději vzhlížíme k Pánu Ježíši Kristu, tyto ubohé ženy nemají žádnou naději.
    Svou zuřivost vůči řadě matek představených jsem neovládala. Pokaždé, když si mě Matka vybrala pro nějaké skutečné nebo pomyslné porušení pravidel konventu, sadisticky mi přivodila nějaké ďábelské a zvrácené utrpení, jehož cílem bylo zničit mé tělo a mysl. Měla jsem pak plnou hlavu toho, jak se pomstít, že jsem žila jen pro ten den, kdy budu moci něco z toho trápení, které jsem přestála, odplatit.
    Veškerá tato hrozná zuřivost a nenávist byla ve mně vyvolávána nekonečným řetězem krutostí, strádání a neuvěřitelného utrpení, jež vůči mně vršili moji podmanitelé. Často jsem si představovala, jaká rozkoš by to byla zabít některého z těch brutálních, chlípných kněží, kteří nás pravidelně znásilňovali.
    Za dvaadvacet let, co jsem byla v konventu, jsem viděla umřít tři matky představené. A protože jsem byla zdravotní sestra, jednoho dne pro mne přišly dvě jeptišky, abych ošetřovala matku představenou, která byla nemocná a v kritickém stavu. Zavolali římskokatolického lékaře zvenku, aby ji vyšetřil. Dal mi přísné instrukce ohledně určitého silného léku, který jí předepsal. Veškerá nenávist, kterou jsem chovala proti této kruté ženě a proti bez-božnému systému, jehož byla představitelkou, teď ve mně vyvřela na povrch. Budu mít svou odplatu, a tato žena zemře. Na to dohlédnu!
    Den byl dlouhý, když jsem čekala na svou příležitost. Jeptišky byly zamčeny ve svých celách a v 9.30 zhasla světla. Čas se vlekl, až konečně skončilo půlnoční svolání k modlitbě a světla pro tu noc zhasla. Sebrala jsem několik tablet a rozpustila je ve vodě – bylo to úmyslné silné předávkování.
    Netrpělivě jsem vzbudila ženu, která byla napůl při smyslech. Přinutila jsem ji spolknout smrtící dávku až do poslední kapky. Když jsem ji opatrně položila na polštáře, měla jsem škodolibou radost. Brzy umře strašnou smrtí a moje pomsta bude sladká. Zkontrolovala jsem jí puls, který rychle stoupal, stejně jako dýchání. Zakrátko začala úpět a zmítat se a nakonec ji popadly prudké křeče. Zlovolně jsem se smála, neboť roky hrubého zacházení mne změnily v zahořklou, bezcitnou zrůdu, soustředěnou na pomstu.
    Najednou se mi rozbřesklo, co jsem vlastně udělala. Byla jsem v šoku. Došlo mi, že za její smrt ponesu zodpovědnost. Ani jsem si nedokázala přestavit, co by mi za to mohli udělat. Zoufale jsem
    17
    popadla žaludeční pumpu a zuřivě pracovala, abych ji zachránila. Začala jsem ji masírovat studenou vodou. Trvalo to dlouho, než dech a krevní tlak klesly na normální úroveň. Přešla do hlubokého spánku. Znovu jsem si mohla oddechnout a přemýšlet o tom, jak jsem jen o vlásek unikla.
    Věděla jsem, že v jedné části hlubokého tunelového systému pod konventem je místo, odkud jsem často slyšela hrozné výkřiky. Vycházely z prostoru za těžkými zamčenými dveřmi. Matka představená nás opakovaně varovala, abychom tam nešly. Toto napomenutí bylo bezpředmětné, protože žádná z nás neměla klíče, ale moje zvědavost, pokud jde o to místo, byla velká.
    Když moje pacientka byla konečně mimo nebezpečí a konvent spal, vzpomněla jsem si. Klíče měla matka před-stavená na stole, a tak jsem je popadla a jako o závod běžela dolů. O dvě poschodí níže jsem při mihotavém světle svíčky našla ty zakázané dveře. Nervózně jsem zápolila s velkým svazkem klíčů, až jsem konečně našla ten pravý. Obrovské dveře se pomalu otevřely a odhalily chodbu lemovanou devatenácti malými celami. Všechny měly ve dveřích zamřížovaná okna.
    Zírala jsem do těchto cel a hrůzou jsem lapala po dechu – spatřila jsem bílé zničené a dlouhé tváře sestřiček, s nimiž jsem jídala, modlila se a pracovala. Všechny z ničeho nic bez jakéhokoli vysvětlení zmizely. Zvláště jednu jsem poznala a ptala se jí, jak dlouho tu je apod. V tupých očích bez života se zračila strašlivá hrůza, ale neřekla vůbec nic. Konventu vládne ochromující strach a tito vězňové nevěděli, kde se snad skrývá matka představená. Žádná nepromluvila, aby na ni nepřišlo ještě něco horšího. Šla jsem od jedné k druhé, ale odpověď byla vždy stejná – ustrašené mlčení.
    Ke konci chodby z několika cel vycházelo příšerné sténání. Když jsem nakoukla dovnitř, udělalo se mi strašně zle a zvedl se mi žaludek. Všechny zajatkyně tu měly kolem zápěstí dlouhé řetězy, které jim bránily sednout si nebo lehnout. Byly zhroucené v řetězech, páchly vlastní močí a výkaly, neboť byly odsouzené k pomalé smrti – s trochou vody a bez jakéhokoli jídla. Některé už byly mrtvé a byl tu příšerný pach smrti.
    Jejich „zločiny“ spočívaly v trvalém porušování pravidel konventu anebo neměly tolik štěstí a v tlaku klášterního života se nervově zhroutily. Takhle se tyto věci vyřizovaly – skrytá odpadní skládka pro trosky kláštera.
    Bylo mi příšerně, měla jsem závratě a myšlenky mi vířily hlavou. Vypotácela jsem se z této komory hrůz a opět zamkla dveře. Spěchala jsem zpátky nahoru ke svěřenému pacientu, který dosud poklidně spal. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že její krevní tlak a dýchání jsou stále normální. Spala dlouho do bílého dne a já s ní zůstala ještě tři dny.
    Matka představená se cítila lépe, a tak jsem za odměnu dostala šestitýdenní práci v kuchyni. Byla to vzácná výsada, protože kuchyň byla v přízemí. Stěny kuchyně byly lemovány průhledy, takže jsi nemohl vědět, kdy se dovnitř dívá nějaká jeptiška nebo kněz. Při tomto neustálém dozoru mohlo být odhaleno to nejnepatrnější porušení pravidel, zvláště krádež jídla, a následoval rychlý a tvrdý trest. To přispívalo k všeobecnému pocitu, že jsi v nepřátelském vězení. Přesto jsem tu byla ráda.
    Z kuchyně vedly do dvora dveře, které se zamykaly na dva západy. Na plošině u dveří bylo místo, kam jsme dávaly nádoby na odpadky. Třetího dne nás bylo v kuchyni šest sester. Vtom někdo zarachotil s nádobou na odpadky. Všechny jsme se vylekaly a vyskočily. Když žijete a pracujete v ovzduší, kde se neustále vyžaduje ticho, stanete se velmi citliví i na obyčejné zvuky, jichž by si jiní ani nepovšimli. Otočily jsme se a spatřily muže, který odstraňuje plnou nádobu na odpadky v rohu a nahrazuje ji prázdnou.
    18
    Hned jsme se uklidnily, sklopily oči a vrátily se k práci, protože jsme se bály, že nás sledují. Učili nás, že těla kněží a biskupů jsou posvěcená a svatá. Ale všichni ostatní muži posvěcení nebyli, a kdyby nás přistihli, jak se na ně díváme, mohly bychom být za tento hřích přísně potrestány.
    Náhle mne zaujala vzrušující nebezpečná myšlenka. Snad by se mi mohlo podařit propašovat tomuto muži zprávu! To ovšem znamenalo řadu problémů – neměla jsem tužku ani papír, neboť ty nebyly dovoleny, ale nad pracovním stolem v kuchyni visel bloček, k němuž byla řetízkem připevněna tužka. Sloužil k pořízení seznamu položek, které se v kuchyni nedostávaly. Podařilo se mi uchvátit útržek špinavého papíru a ve volných chvilkách jsem na něj tužkou načmárala pár slov. Ke konci dne se mi podařilo napsat jen dva a půl řádku, kde jsem žádala o pomoc.
    Zhrozila jsem se při pomyšlení, že by si toho někdo všiml a podal o tom zprávu. Ale už jsem zašla příliš daleko, než abych mohla zpět. Na konci pracovního dne jsem proklouzla k nádobě na odpadky, položila vzkaz nahoru na smetí a víko nechala otevřené. Potom jsem si sundala krucifix. I když to bylo obtížné, podařilo se mi ho zlomit a uložila jsem ho na poličku.
    Když práce v kuchyni skončily, vyšly jsme ven a na chvíli se zastavily, než přišla pravidelná každodenní inspekce. Matka představená nám pečlivě prozkoumala sukně, aby se přesvědčila, zda nějaké jídlo nevynášíme. Když při-šla řada na mne, řekla jsem: „Matko představená, zlomila jsem si krucifix a položila si ho na poličku nad pracovním stolem. Můžu se prosím vrátit a vzít si ho?“ Vyptávala se mě, jak se to stalo, a nakonec mě podrážděně vy-zvala, abych pro něj rychle šla. Koneckonců, bez krucifixu jeptiška být nemůže!
    Utíkala jsem k zadním dveřím a podívala se pod nádobu na odpadky, kde mi měl onen muž nechat vzkaz. Byl tam kousek složeného papíru – vzkaz! Ruka se mi třásla, že jsem stěží mohla číst. Lapala jsem po dechu, vzrušení se mísilo se strachem. Když se mi podařilo rukopis vyluštit, srdce mi poskočilo a bilo tak prudce, že v uších mi znělo jako hrom. Stálo tam, že venkovní dveře z kuchyně nechává odemčené a také velkou mřížovanou železnou bránu ve vysoké hradbě kolem konventu!
    Únik! Sotva jsem mohla popadnout dech, když jsem opatrně zkoušela vnější dveře. A opravdu, otevřely se a já protáhla nohu ven na betonovou plošinu. Najednou jsem ztuhla, ochromena strachem a stále víc se mi točila hlava, neboť mi bylo špatně od žaludku. Uskočila jsem dovnitř.
    Pamatuji si ten hrozný zvuk bzučáku, který rozezněl alarm, když se nějaká jeptiška pokusila uniknout. Třásla jsem se, když se mi vybavilo, jak rychle kněží bezmocného utečence chytí a přivlekou zpět. Pak následovalo pokání: nekonečný řetěz trestů a nelidského mučení. Byla jsem připravena toto vše riskovat?
    Chvěla jsem se, zhluboka se nadechla a znovu vykročila ven. Dveře jsem za sebou zavřela a zamkla. Teď už jsem se nemohla zpátky, a tak jsem jako šíp vystřelila k železné bráně. Za ní je už nádherná svoboda od této hrůzné márnice, kde jsem byla uvězněna dlouhých dvaadvacet let! Za svobodu se vyplatí riskovat. Tolikrát jsem si zoufala a stále jsem po ní toužila. Konečně byla na dosah, a když jsem běžela k bráně, byla jsem vzrušením bez sebe.
    Doběhla jsem k ní, jemně zatáhla a pak ze všech sil trhla. Hrozný strach mi sevřel žaludek. Brána byla zamčená! Tiše jsem štkala a téměř jsem omdlela, když mi došlo, že jsem byla tak pošetilá, že jsem nechala zaklapnout zámky dveří od kuchyně. Byla jsem zamčená v zakázané oblasti a neměla žádnou přijatelnou omluvu. V panice jsem pomyslela na všechna ta muka, která na mi přichystá matka představená, aby zlomila tuhle „rebelii“. Neovladatelně jsem se třásla a myslí mi vířily myšlenky. Proč, proč jen byla ta brána zamčená?
    19
    V zoufalství jsem začala na vysokou kovanou bránu lézt. Drželi nás vyhladovělé a dřely jsme až téměř k smrti, nemluvě o pravidelných zápasech v mučírně. Křehké vyčerpané tělo, kost a kůže, nemá žádnou rezervní energii. Často jsem sklouzla a sedřela si kůži na rukou a bosých nohou o hrubé kovové mříže.
    Bylo to trápení, ale nakonec, těžce oddychujíc a krvácejíc, jsem se vyškrábala na plošinku nahoře, která byla lemována dlouhými ostrými bodci. Zastavila jsem se, plíce byly tou námahou bolestivě napjaté. Když jsem se s hrůzou podívala dolů z vrcholu té šestimetrové brány, ztratila jsem odvahu. Váhala jsem jen chvíli, protože teď už nebylo možné jít zpět. Musím se dostat dolů na druhou stranu. Překážely mi v tom tři dlouhé těžké sukně a závoj ke kolenům. Neobratně jsem položila jednu nohu mezi bodce a rozhodla se riskovat skok.
    Jednou rukou jsem si přetáhla těžké šaty přes hlavu, zhluboka se nadechla a skočila. Dvě z mých sukní se zahákly na bodcích a já zůstala viset ve vzduchu a houpavým pohybem jsem narážela na bránu. Teď jsem měla větší strach než předtím. Zoufale jsem se houpala sem a tam, až se mi podařilo zachytit se mřížoví.
    Volnou rukou se mi podařilo najít a uvolnit dva nebo tři prameny příze, které držely sukně omotané kolem mě. Najednou jsem se zřítila. Byl to zlý pád s drtivým žuchnutím. Sukně se s třepetáním snesly na mne. Později jsem zjistila, že na paži a rameni mám komplikované zlomeniny.
    Protože jsem byla tak vychrtlá, rozbité kosti bylo vidět na těle zvenku. Zaplavily mne vlny bolesti a milosrdně jsem upadla do bezvědomí. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale pravděpodobně jen krátce. Když jsem znovu nabyla vědomí, do celého těla mi vystřelovala pronikavá bolest, zvláště přes rozbité rameno a paži.
    Tiše jsem sténala a se skousnutými rty jsem zápasila, abych se postavila na nohy. Hrůza z toho, že mě chytí, ve mně překonala bolest a poháněla mě, abych se co nejrychleji belhala dál. Nacházela jsem se v cizí zemi. Kam jít? Co dělat? Byla ze mne tělesná troska, neměla jsem peníze ani přátele, jen touha po svobodě mne poháněla dál.
    Šla jsem, pak běžela, pak znovu šla. Protože v konventu nás vycvičili k tichosti, pořád jsem si myslela, že šustění listí za mnou jsou zvuky pronásledovatelů. Naprosté vyčerpání způsobovalo, že bylo stále těžší jít dál. Bylo mi zle od žaludku, byla jsem celá prokřehlá.
    Všimla jsem si malé budovy skladu, vlezla jsem dovnitř a snažila se trochu spát. Určitě jsem blouznila a snad jsem si trochu zdřímla, ale nakonec jsem měla takové bolesti, že jsem se rozhodla jít dál. Když jsem namáhavě vylezla a zbytek noci šla pěšky, bolestí jsem lapala po dechu.
    S nesmírným odhodláním jsem se přinutila jít dál, pryč od konventu. Jednu věc nás v klášteře naučili, a to bylo fungovat dál navzdory trýznivé bolesti a utrpení. Zázrakem bylo, že můj únik hned neodhalili, což mi poskytovalo výhodu.
    Druhého dne jsem se skryla v hromadě prken a plechů. Sálající slunce vytápělo mou skrýš. Zmítala jsem se a horečně převalovala ve snaze získat aspoň trochu odpočinku pro své vyčerpané a rozlámané tělo. Do celého těla mi vystřelovala bolest. Měla jsem hlad a žízeň. Pravděpodobně jsem v tom dlouhém horkém dni několikrát upadla do bezvědomí. Když přišla noc, vysoukala jsem se ven a podařilo se mi pokračovat dál.
    20
    Měla jsem hrozný strach zaklepat na dveře nějakého domu, aby mne nějaká oddaná katolická rodina neohlásila knězi, který by mne odtáhl zpátky do konventu. Myšlenka na tuto možnost posilovala mé bolavé nohy, aby mne nesly dál na venkov a snad i do bezpečí. Rozhodla jsem se raději zemřít, než abych se vrátila ke svým nemilosrdným mučitelům a žalářníkům.
    Třetího dne jsem cítila, že určitě zemřu. Měla jsem vysokou horečku, bylo mi zle od žaludku, otekly mi ruka, paže a rameno a divoce v nich bušil tep. I konečky prstů mi zmodraly. Jako raněné umírající zvíře jsem podlezla pod plotem a zoufale se zahrabala do stohu sena.
    Tam jsem ležela většinu dne, ale bolest, hlad a žízeň mne znovu vyhnaly ven. Narazila jsem na malý a zřejmě velice chudý domov. Obezřetně jsem dávala pozor na všechny strany a zaklepala. Nějaký muž otevřel a já ho skřehotavě prosila, aby mi dal napít vody.
    Musel na mne být příšerný pohled, ale nic neřekl. Zavolal manželku, ta okamžitě otevřela a vzala mě dovnitř. Bylo to poprvé po letech, co jsem viděla v lidských očích opravdový soucit. Když se na mne dívala, slzy jí začaly téci z očí a jemně řekla: „Pojďte dál a posaďte se tady, má drahá.“ To byla ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela.
    Posadila mne za stůl a odběhla pro hrnek studeného mléka. Plnotučné mléko jsem roky neviděla a měla jsem přímo zuřivý hlad. Jako divoké zvíře jsem popadla hrnek a nenasytně mléko do sebe do poslední kapky obrátila. Když narazilo na žaludek svíraný hlodavými bolestmi, ihned jsem je vyvrátila a udělala pěkný nepořádek. To se dalo ostatně čekat. Automaticky jsem sebou trhla a skrčila se, neboť mne naučili, že po každé chybě musí přijít trest.
    Ta laskavá žena nic neřekla, ale jak čistila tu spoušť, v očích se jí leskly slzy. Pochopila, co je třeba, a o chvíli později zamíchala do hrnku teplé vody trochu cukru. Tentokrát mě krmila pomalu polévkovou lžící, hlt po hltu. To mě oživilo a chutnalo tak dobře! Později mi ohřála něco mléka a dala mi jen trošku.
    S hlubokým znepokojením zíral muž na moji bezmocnou, krví potřísněnou paži, která spočívala na stole, a zeptal se, jak jsem se tak škaredě zranila. Sotva mohu vyjádřit, jaká úleva byla mluvit s někým, kdo o mně měl ryzí starost. Vysvětlovala jsem, jak jsem lezla přes bránu a spadla na zem.
    Když mi muž oznámil, že budeme muset k lékaři, divoce jsem vyrazila ke dveřím. Hystericky jsem křičela: „Ne, ne! Já nemám žádnou rodinu, nemám peníze, nemůžu lékaři zaplatit účet. Já uteču, musím pryč!“ Tento výbuch mne tak vyčerpal, že jsem ztratila rovnováhu, zapotácela se a téměř jsem z toho omdlela. Stařec mě opatrně a jemně posadil do židle a konejšivě mě ujišťoval: „No tak, no tak, potřebuješ pomoc a musím pro lékaře. Ale ne-musíš mít strach, lékař ani my nejsme katolíci.“ Celé ty roky v konventu jsem byla obklopena zradou, podvodem a lží všeho druhu. Moc jsem mu chtěla věřit, ale třásla jsem se strachem.
    Nakonec jsem se usadila zpátky a čekala. Byla jsem příliš slabá. Neměla jsem na výběr, neměla jsem vůbec sílu a neovladatelně jsem se třásla. Paní domu mne uklidňovala. Bylo to před mnoha, mnoha lety, co ke mně byl ně-kdo laskavý a ohleduplný. Propukla jsem v pláč. Slzy mi tekly proudem, neboť mé nervy byly tím vším, co jsem vystála, napjaté k prasknutí. Zdálo se, že tito cizí lidé mi rozumí, a byli ke mně nesmírně laskaví.
    Starý pán zapřáhl svého koníka k malému vozíku a jel se mnou do blízkého města. Lékař přijel svým autem a po zběžné prohlídce dopáleně zakroutil hlavou. Byla jsem zděšená a odmítla jsem jim říci, kdo jsem a odkud pocházím. Bála jsem se každého, neboť jsem se děsila prozrazení, které by mě 21
    vrátilo do vězení konventu. Lékař nevěřícně zíral. Upřeně hleděl na něco, co mělo být lidskou bytostí. Pak zlostně zaklel, až si všiml, že jsem se vyděsila. Byl rozzlobený – ne kvůli mně, ale pro to, jak nelidsky se mnou zacházeli.
    Nevrle, ale přívětivě pravil: „Musím vás bezodkladně vzít do nemocnice.“ Zmohla jsem se na slabý protest. Vzlykala jsem, že do nemocnice nechci. Byla jsem si jistá, že mě tam moji nepřátelé najdou. Bojovala jsem s ním, aby mě k tomu nenutil. Odpověděl, že mi nechce ublížit, ale musí se mi dostat potřebné péče.
    Když mě v nemocnici přijímali, vážila jsem 40 kilogramů (což bylo více než 36 kg pod moji váhu v roce 1968). Nejprve jsem kvůli hrozným otokům a infekci na ruce a rameni šla na chirurgii. Trvalo to přes dva týdny, než otoky ustoupily a kosti začaly srůstat. Protože byly srostlé nakřivo, musely se později znovu lámat a zase dávat do sádry – velice bolestivá procedura.
    Lékař a celý nemocniční personál byli nesmírně chápaví a poskytovali mi opravdu tu nejlepší péči. Po mnoha letech hladovění, muk, ponižování a zacházení jako se zvířetem, to bylo až neskutečné. Byla jsem tam více než rok a jen pozvolna jsem se zotavovala na těle i mysli. Po šesti měsících můj laskavý přítel lékař vešel dovnitř, přitáhl si židli a vzal mne za ruku. „Nuže, děvenko,“ řekl, „udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abyste se uzdravila a postavila na nohy. Teď musíme vědět, kdo jste a odkud pocházíte, a já se pokusím zjistit, kde bydlí vaši lidé.“
    Chtěl se spojit s mými rodiči. Jeho laskavost se mne tak dotkla, že v slzách jsem mu vše pověděla. O deset týdnů později konečně zjistil místo, kde rodiče byli. Oba byli naživu, ale matka byla už více než sedm let ochrnutým invalidou. Já o tom pochopitelně nic nevěděla, neboť – jak jsem zjistila později – žádný z mých dopisů nedostali. Moji věznitelé nedovolili žádnou komunikaci s lidmi mimo konvent.
    Pro tuberkulózu kosti jsem se musela podrobit operaci. Když jsem se zotavila natolik, abych mohla sedět na vozíčku, lékař měl za to, že potřebuji změnu prostředí. Převezl mě z nemocnice do svého domu na předměstí, kde mi jeho vlídná manželka koupila první civilní boty a oděv.
    Celou tu dobu, co jsem byla v nemocnici, mě pravidelně navštěvovali ti milí staří manželé, kteří mě té hrozné noci vzali k sobě. Přicházeli téměř každý den a přinášeli kytici polních květin, aby rozjasnili můj nemocniční pokoj. Očekávala jsem jejich návštěvy a dychtivě sledovala jejich koníka a nákladní vozík, jak přijíždějí k nemocnici. Když květiny přestaly kvést, vyráběla stará paní k mému povzbuzení květy z barevného papíru. Milovala jsem tyto lidi jako vlastní tělo a krev.
    Toho dne, když jsem byla propuštěna z nemocnice, byli tam a ptali se, zda bych nechtěla jít k nim. Plakala jsem a řekla, že bych moc ráda, ale že půjdu s lékařem do jeho domu. Když lékař viděl, že pláču, rychle mě ujistil, že to bude v pořádku, když půjdu k nim. Vzal mě tam autem a často mě navštěvoval a přinášel čerstvé ovoce a zeleninu.
    Zůstala jsem u nich šest týdnů a pak jsem se přestěhovala zpátky do lékařova domu. Po odchodu z nemocnice jsem chodívala sem a tam mezi těmito dvěma rodinami po dobu asi jednoho roku. Protože vlasy mi stále odmítaly růst, nosila jsem pokrývku proti prachu.
    Přišel den, kdy jsem se zotavila natolik, že jsem mohla sbírat vejce, utírat prach, umývat a utírat nádobí. Lékař se spojil se starými lidmi a dal jim šek, aby mne vzali koupit si kufr a oblečení. Jednou mě vzal na výlet. Hodně lidí mi věnovalo peníze, které byly pečlivě zašity do mých šatů.
    22
    Když mě můj dobrodinec doprovázel k vlaku, varoval mne: „Charlotto, nejez ani sousto z jídla nebo cukroví. Neber si nic, jedině to, co ti dá tento člověk, protože on se o tebe bude starat.“ Po cestě vlakem mě ten člověk vzal na loď, kde jsem se dostala pod ochranu jiné osoby, která měla stejně přísné instrukce. O dva týdny později loď přistála v USA. V přístavu mě přišli naproti jiní lidé, kteří mě posadili do vlaku a svěřili péči průvodčího. Byl ke mně velmi laskavý a nosil mi jídlo, které jsem mohla jíst. Tou dobou jsem už neměla ani cent a on mi dal několik stříbrných dolarů.
    Tři dny jsem trávila ve vlaku, a když jsme byli 40 kilometrů od otcovského domu, byla jsem vzrušená. Průvodčí mi přinesl sendvič, k tomu další dva stříbrné dolary a pomohl mi s kufrem vystoupit z vlaku. Moje domovské město bylo malé, ale za 24 let se značně rozrostlo. Vlak odjel z nového nádraží a já tu stála úplně sama na nástupišti. Měla jsem strach a byla jsem zmatená. Zhluboka jsem se nadechla, vstoupila do budovy a zeptala se nějakého muže, jak se dostanu k domu svého otce.
    Vychovávali mne v dřevěném domě, ale tento nový byl z cihel. Když jsem zazvonila, srdce mi bušilo. Otevřel starý pán s šedinami. Uklonila jsem se a ptala se po mém otci. Když se zeptal, kdo jsem, řekla jsem mu své skutečné, nikoli klášterní jméno. Do očí mu vhrkly slzy a s údivem a třesa se řekl: „Hookie?“ Tak mi přezdívali jako děvčat-ku. Objali jsme se a plakali radostí z opětného shledání. Když jsem se zeptala na matku, odpovídal vyhýbavě. Když jsem naléhala, řekl mi, že je velice nemocná a nakonec mě vzal k ní do pokoje. Byla jsem šokována, myšlenky mi vířily hlavou, když jsem ji spatřila, jak tam leží, úplně ochrnutá. Strašně zhubla (měla jen 31 kilogramů) a téměř všechny její nádherné vlasy byly pryč. Vyhlížela jako křehká kostra a stěží jsem mohla uvěřit, že toto bledé, na kost vychrtlé stvoření byla má krásná silná matka, kterou jsem si pamatovala.
    Zaplavila mne nevolnost a téměř jsem omdlela. Tatínek mne jemně vyvedl a pomohl mi do vedlejší místnosti, kde jsem se vzlykajíc zhroutila do postele a brzy tvrdě usnula. Vzrušení z příchodu domů znásobené šokem z toho, že jsem našla rodiče zlomené věkem a nemocí – to bylo pro mne příliš.
    Ve 2.30 odpoledne jsem se vzbudila hroznou bolestí. Otec mě nechal prohlédnout zdravotní sestrou. Poradila mu, aby okamžitě zavolal rodinného lékaře. Byl to můj kmotr a při porodu mi pomáhal na svět. Nechtěl uvěřit, že jsem opravdu Charlotte, dokud mi na zádech neuviděl mateřské znaménko. Ihned mne dopravili do nemocnice, kde jsem byla čtrnáct týdnů. Otec byl bohatý a všechny účty zaplatil. Můj kmotr uhradil účty těm lidem v zámoří, kteří mě zachránili a stali se mými přáteli. Otec jim z vděčnosti také poslal dary.
    Při hospitalizaci jsem prodělala druhou operaci na levém kyčelním kloubu pro kostní tuberkulózu. Když mne sanitka dovezla domů, umístili mne do sklápěcího křesla a tatínek mě nabádal, že mám jíst, spát a zotavovat se. Dali mi knížky, abych si četla, ale ať jsem se snažila sebevíc, nic jsem si nedokázala zapamatovat. Byla jsem krajně rozrušená a došlo to tak daleko, že po dvou týdnech lékař zavolal rodinného lékaře a sdělil mu, že jsem prodělala totální nervové zhroucení a že by mne měli dát do sanatoria. Otec odmítl, protože nechtěl, abych znovu odešla, když jsem byla tak dlouho pryč.
    Byla jsem tak vyzáblá a neměla žádné vlasy, že moji příbuzní se za mne styděli. Vždy mě odvedli do zadního pokoje, abych nebyla na očích, když jim přišli na návštěvu přátelé. Bylo to pro mne zdrcující a velice mě to rmoutilo. Byla jsem kvůli tomu velice nejistá a ostýchavá.
    Všem mým bratrům a sestrám se dostalo univerzitního vzdělání, zatímco já byla zamčena daleko v cizím konventu, kde jsem se modlila za ztracené lidstvo a prolévala krev za hříchy tohoto světa. Jaksi se mi to nezdálo férové.
    23
    Když jsem se pak už dokázala udržet zpříma v kolečkovém křesle a mohla trochu chodit, jedna z mých sester mi objednala v kosmetickém salónu kúru na ošetření pokožky hlavy. Když mi dali na hlavu horké ručníky a olej, omdlela jsem - tak jsem byla nemocná. Měsíce ošetřování byly nakonec úspěšné a jednoho dne mi zase začaly růst vlasy. Když už jsem vypadala o něco lépe, příbuzní mi začali kupovat drahé šaty a já se musela úplně znovu učit, jak vystupovat, jak se chovat ve společnosti, jak nosit šaty atd.
    Můj zdravotní stav se začal zase zhoršovat a otec nakonec souhlasil, abych jela přes celou zemi skoro 1 000 kilometrů a bydlela u strýce Johna. Bydlela jsem tam rok, ale stále jsem měla málo vlasů. Bylo to pro mne zdrojem hanby a potíží a stala jsem se poněkud samotářem. Jednoho dne mne strýc požádal, abych s ním navštívila sou-sedy, ale já se zavřela v ložnici, protože jsem měla strach být s cizími lidmi. Když jsem si však uvědomila, že bych ho tím zranila, rozmyslela jsem si to, oblékla se a šla s ním. Pár dní na to mě požádal, abych od těchto sousedů vyzvedla nějaký balíček, a poprvé jsem vyšla ven sama.
    Když jsem minula několik bloků, pocítila jsem, že něco není v pořádku. Kdosi mě sledoval. Když jsem se otočila, těsně za mnou byli čtyři velcí muži. Jeden na mě zavolal mým jménem v konventu a varoval mne, abych se ne-hnula a nevydala ani hlásku. Hrůza mě ochromila tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Rychle mě obklíčili, sebrali mě a hodili do auta mezi přední a zadní sedadla.
    Přinutili mě ležet na podlaze a auto prudce vyrazilo. Když jsem prosila o milost, přikryli mě špinavou rohoží. Drželi mě pod nohama. Jak jsem poslouchala, došlo mi, že to vlastně jsou čtyři katoličtí kněží v civilním oblečení. Jeli jsme celou noc a celý další den a noc. Ráno jsme přijeli na předměstí nějakého velkoměsta a přirazili k chodníku. Bolelo mě celé tělo a byla jsem ztuhlá z toho, jak jsem musela při této divoké jízdě ležet tváří na podlaze.
    Netušila jsem, kde jsme, ale pak mi dovolili posadit se zpříma. Pomalu jsem si protahovala křečí sevřené svaly a bolavá záda. Ztuhla jsem hrůzou, když jsem uviděla, že jsme zaparkovali před nějakým konventem. Třásla jsem se hrůzou. Kéž bych vůbec nevstala! Zoufale jsem se modlila k Panně Marii, abych dostala infarkt, a potom jsem volala sv. Judu, sv. Bartoloměje a všechny svaté, na které jsem si dokázala vzpomenout.
    Vyvlekli mě z auta, z každé strany jeden, a místo abychom vstoupili do konventu, šli se mnou celé bloky dál ulicí. Šla jsem tiše se sklopenýma očima. Nakonec mě přivedli ke krytému vchodu do fary, hned vedle velkého katolického kostela. Nacpali mě dovnitř. Šli jsme chodbou, přes kuchyň, pak dolů do suterénu. Tam se otevřely tajné uzamčené dveře a ukázal se tunel, který vedl hodně bloků pod zemí přímo zpátky ke konventu! Jako obvykle mne dostali dovnitř tajně, aby nezůstala ani stopa v případě, že by nás někdo sledoval. Jako vždy, vypravili se ven, aby oklamali svět a zakryli své temné a zlé skutky.
    Na konci toho dlouhého tunelu byly další dveře, ale nedaly se otevřít. Jeden z kněží ovšem věděl, kde je tajné tlačítko, a když je stiskl, velké těžké dveře se tiše otevřely. Za nimi stála matka představená. Její tvář byla zlo-věstná a tvrdá. Vyštěkla: „Sem s ní!“ Viděla jsem ty nemilosrdné pohledy mnohokrát předtím a bylo to jako opa-kování tisíce můr bolesti a utrpení.
    Matka mě beze slova zavedla do jiné místnosti a hrubě mi rozkázala, abych se položila tváří na podlahu. Nemohla jsem nic dělat, jako mnohokrát předtím. Matka představená zazvonila na zvonec a najednou se objevily dvě jeptišky. Jedna položila na podlahu vedle mě zvláštně vyhlížející předmět. Podala sestrám kus provazu a pevně mně svázaly ruce a nohy. Pracovaly tiše a efektivně. Bylo zřejmé, že s tím mají zkušenosti.
    24
    Tím předmětem na podlaze byla klempířská pájecí lampa. Nikdy jsem nic takového neviděla, takže jsem nevědě-la, co to je. Matka vydala rychlý příkaz a jeptiška lampu rozžehla. Druhá jeptiška mi vlezla pod ramena, popadly mne a zvedly. Přistoupila matka představená. Stála nade mnou a vyžadovala, abych se omluvila za svou bezbožnost, zřekla se utíkání z konventu a slíbila, že už nikdy neuteču.
    Věděla jsem, že při první příležitosti uteču zas a nic takového neslíbím. Z četných zkušeností jsem si byla vědoma, že budu čelit zraňování a mukám bez ohledu na to, co řeknu nebo neřeknu. Sliby by nepomohly. Nebylo tu žádné milosti ani úniku. Byla jsem již mazák a rozuměla falši, lžím, pokrytectví a věrolomnosti v konventu. Vše mělo sloužit k oklamání neopatrných a k jejich lapení do pasti. Neexistovala žádná možnost, jak se domoci spravedlivého slyšení či soudu.
    Když zemře matka představená, vždy mají tři nebo čtyři náhradnice, z nichž jedna zaujme její místo. Pokaždé je vybírají pro jejich tvrdé, kruté a nelidské pohrdání utrpením a pro jejich bezcitnost. Musí se osvědčit jako naprosto loajální k tomuto systému se vší jeho prohnilostí a dokonce si musí všechny ty hrubé praktiky vychutnávat.
    Matka vznesla své požadavky třikrát a já jim čelila pevným mlčením. Rozkázala, aby mě položily dolů k lampě. Ve snaze uniknout neúprosnému ohni jsem pochopitelně křičela a zápasila, vzpínala se a házela sebou. Když mi vzplanuly šaty a maso na mých zádech syčelo a puchýřovatělo, svíjela jsem se a ječela v agónii. Bezcitné sestry mě neoblomně držely nad ohněm. Konečně se matka představená rozhodla, že jsem se už spálila dost a obtočila mě špinavou hadrou, aby udusila plameny. Byla jsem jako divoké zvíře, chvějící se neuvěřitelně palčivou bolestí.
    Potom mnou jeptišky hrubě hodily na podlahu a já vykřikla, když sežehnuté a zpuchýřovatělé maso na zádech se mi strhlo. Pak mě odnesly na ošetřovnu, kde mě položily na dřevěnou desku. Položily mě na břicho, neboť záda jsem měla ošklivě sežehlá. Nesnesitelná bolest a muka způsobená spáleninami se nedají ani popsat. Matka a jeptišky pak odkráčely, zavřely a zamkly dveře. Opět jsem byla vězněm lidí, kteří neměli srdce ani svědomí. Žili, aby bezmocným obětem způsobovali utrpení a muka.
    Prosila jsem a plakala, žadonila a hořekovala o vodu, když kolem míjely jeptišky, ale byli to roboti naprogramovaní ignorovat utrpení, a nezastavily se. Mí krutí věznitelé si mysleli, že určitě umřu, a já tomu věřila také. Když jsem ovšem přežila, matka představená zavolala lékaře. Často se ptám, co jim nalhala, aby jim vysvětlila ty hrozné spáleniny slité v jeden celek na mém zpustošeném těle. Po dobu několika týdnů přicházel ty spáleniny ošetřovat a obvazovat.
    Měsíce trvalo, než jsem byla schopna chodit. Již toho dne, kdy jsem se mohla postavit, mne doprovázely do refektáře, kde se podávala jídla. Jak bylo obvyklé, každá z nás měla své vlastní místo u stolu, ale pro mne tu žádné nebylo. Matka představená mi přikázala, abych vždy šla do rohu v místnosti. Tam byla polička, která se dala na-stavit podle výšky, a na ní byl můj plecháček černé kávy a 30 gramů chleba. Při konzumaci svých hubených dá-vek jsem musela stát tváří do rohu.
    Když mne tam toho večera zase přivedly, polička byla prázdná. Z plechovky vytáhly veškerou zeleninu a navršily ji na podlahu spolu s kouskem chleba, asi 5 gramů, a s plechovým hrnkem černé kávy. Musela jsem sedět na po-dlaze a jíst z podlahy. Takto jsem byla přinucena jíst celé měsíce.
    Jednoho dne jsem požádala o dovolení promluvit s matkou představenou. Řekla jsem jí, že když nebudu donu-cena spáchat hřích, neporuším pravidla konventu. Povýšeně mi sdělila, že když budu všechna pravidla dodržovat, jednoho dne mi umožní na dvoře krátkou rekreaci.
    25
    Už před lety jsem se naučila nevěřit ničemu, co v konventech říkají matky představené. Neměly žádné skrupule. Byly to profesionální lhářky, manipulátorky plné sadistické krutosti. Ale v tom měla matka představená pravdu – už dávno mi řekla, že můj život bude neustálé pokání a utrpení, protože jsem se opovážila uniknout z konventu. Absolutně vše dělala z pomstychtivosti. Cílem bylo úplně mě zlomit, a když vymýšlela tresty, nic pro ni nebylo dost kruté, bolestivé či nelidské.
    Jednou ráno mě vzala ke dlouhému kovovému žlabu na napájení koňů, který sloužil jeptiškám jako vana. Při-kázala mi, abych se svlékla, hodila na sebe mušelínovou noční košili a vlezla do žlabu s vodou. Matka představená mě popadla za hlavu a strčila mě tváří do té špinavé vody – pak nahoru a pak zase do vody. Stěží jsem mohla popadnout dech, a když to dělala pořád, dusila jsem se. Byla jsem z toho tak vyčerpaná, že jsem se v té nádrži zhroutila. Už jsem nedokázala vzdorovat, ba ani bojovat se strachem z udušení a utopení. Je těžké popsat, jak působí takové tresty na duši a tělo.
    Dvě jeptišky mě vytáhly z nádrže, napůl při vědomí, lapající po vzduchu a zvracející. Pevně mě držely, zatímco jiné dvě mě začaly systematicky bičovat ostrými důtkami, jejichž řetězy a ostré kovové zuby strašně kousaly přes tenkou mušelínovou košili a trhaly ji na kousky. Brzy jsem byla prosáklá krví, rozdrásaná po celém těle.
    Stěžování a reptání je v konventu přísně zakázáno a má za následek rychlý a tvrdý trest. Tak se naučíte snášet vše bez naděje na jakoukoli úlevu. Na prstu se mi vytvořil hnisavý bolák a den za dnem to bylo horší. Prst byl nateklý a strašně bolel. Bolest v něm pulzovala tak, že jsem to už nemohla ignorovat. K uvolnění toho tlaku by bylo třeba rozříznout ránu skalpelem. Toho dne jsem měla pracovat v kuchyni. Věděla jsem, že celý den budu mít ruce v horké, mýdlové vodě a budu drhnout a čistit.
    Když jsem požádala matku představenou o dovolení s ní promluvit, zlobně na mně civěla, ale svolila. Položila jsem prst na pracovní stůl v kuchyni, aby ho viděla, a řekla jí, jak strašně to bolí, a požádala ji, jestli bych si nemohla vyměnit službu s jinou jeptiškou, aby se prst nedostal do vody, dokud se to nezlepší. Letmo se na prst podívala a rychlostí blesku chňapla sekáček na maso. Než mi došlo, co se děje, barbarsky mi infikovanou stranu prstu odsekla.
    Milosrdně jsem upadla do bezvědomí a sesula se na podlahu, ale rychle mě vzkřísily. Matka představená na mne zlostně štěkla: „Přestaň se flákat a pusť se do toho drhnutí!“ Nemohla jsem než poslechnout a celý den jsem odedřela v horké, mýdlové vodě. Několikrát jsem přitom bolestí omdlela.
    A tak šel život dál, jeden ponurý den za druhým, přičemž nám byl udílen jeden děsivý trest pokání za druhým. Jejich krutost byla limitována jen ďábelskou představivostí a nápaditostí bezcitné matky představené. Tyto hrozné ženy musí být totálně démonicky posedlé.
    Jednoho dne jsem byla znovu vzata do kotelny. I kotelna sloužila jako mučírna. Jako obvykle mi stáhly šaty až do pasu. Byla jsem přinucena obejmout velké potrubí s horkou vodou a za ruce a nohy mne k němu pevně připoutaly. Matka představená pak strčila do žhavých uhlíků v peci pohrabáč a rozžhavila jej do červena.
    Pak pomalu a pečlivě vypalovala do mých zad tři kříže, vracejíc vždy pohrabáč do uhlí, když vychladl. Hrozné výkřiky se draly z mého hrdla a znovu a znovu jsem mumlala a kňučela žalostné úpěnlivé prosby o milost, ale marně. Do chřípí se mi znovu vtiskoval odporný štiplavý pach pálícího se těla. Zmítaly mnou hrozné křeče hněvu a nenávisti.
    26
    Po 28 měsících zajetí, plných zoufalství a trápení, se těmto zlým lidem téměř podařilo mě podruhé zničit. Totální beznaděj, kterou jsem prožila, se stěží dá vyjádřit slovy člověku, který tím nikdy neprošel.
    Jednoho dne matka představená vyzvala osmnáct z nás, abychom ji následovaly. Jako obvykle jsme se obávaly, protože když nás vyvolala, nikdy jsme nevěděly, co nás čeká. Tiše jsme šly za ní. Vedla nás do kuchyně v příze-mí. Podala nám sedm sáčků na fazole a odemkla dveře vedoucí do vnějšího dvora, který se rozkládal za vysoký-mi zdmi. Doopravdy nám umožnila malou rekreaci!
    Stěží jsme skrývaly radost a úžas, když jsme poprvé vykročily na čerstvý vzduch a do slunečního světla. Těm, kteří nikdy nebyli připraveni o tak obyčejné věci, se to může zdát divné, ale sešly jsme jen pár kroků z vnitřní terasy a nedočkavě jsme padly tváří do bujné zelené trávy a dychtivě jsme ji svíraly a čichaly.
    Takhle tam ležet – to bylo jako nebe – neuvěřitelně nádherné. Uspokojovalo to naše zanedbané smysly, které byly tak dlouho vězněny v pustých zdech a slujích konventu. Ležely jsme tam jedna vedle druhé a kochaly se vzduchem, trávou a slunečním svitem. Určitě na nás musel být zvláštní pohled. Byly jsme tím vším úplně opojené.
    Jak jsme tam ležely, k těžké železné bráně dvora přihrčelo nákladní auto s uhlím. Z náklaďáku vystoupil muž, sundal z něj kolečko a začal je nakládat. Pak bránu odemkl, zatlačil do ní, až se otevřela, aby mohl navážet uhlí kolem rohu budovy k násypnému žlabu, který vedl do suterénu. Všechny jsme stále tiše ležely, i když jsme vrhaly kradmé pohledy, abychom zjistily, co se děje. Vždy jsme rychle odvrátily hlavy, neboť dívat se na muže, který nebyl knězem nebo biskupem, byl trestuhodný hřích.
    Hlavou mi probleskla divoká myšlenka. Kdybych to stihla, mohla bych vystřelit otevřenou branou, když pomalu znovu a znovu zajížděl k tomu násypnému žlabu. Ochromila mě však nerozhodnost. Nedokázala jsem se ani pohnout, tak velký strach jsem měla, že bych porušila pravidla. Muž absolvoval několik jízd a nakonec kolečka naložil na nákladní auto a vnější bránu zavřel. Ztratila jsem odvahu, když jsem slyšela zvuk zavírající se brány. Z ticha konventu jsem měla tak citlivý sluch, že se mi zdálo, že při zavření brána zněla jinak. Mohlo se stát, že se západka zasekla a brána se nezamkla? To se zdálo nemožné, ale co kdyby?
    Takové myšlenky mi vířily hlavou. Zdálo se mi, že srdce mi buší tak hlučně, že jsem vrhla obezřetný pohled na ostatní jeptišky, jestli to neslyší. Dosud se však kochaly ve svěží zelené trávě, slunci a čerstvém vzduchu a ni-čeho si nevšímaly. Velmi opatrně jsem se postavila a tiše se pohybovala, abych je nevyrušila a vyrazila jsem k bráně.
    Kradmo jsem se pohlédla zpátky ke konventu, jestli mě nesledují. Jak jsem se přibližovala k bráně, propadla jsem panice a začala utíkat. Vrazila jsem do té velké brány. Rozletěla tak snadno, že jsem ztratila rovnováhu a střemhlav jsem padla na škvárovou cestu. Odřela jsem si kůži na tváři, rukou a kolenách. Rychle jsem vyskočila a strčila do otevřené brány, až se zavřela a západka zaklapla. Brána byla bezpečně zamčená. Nechtěla jsem budit pozornost tím, že utíkám, ale nohy mi přímo letěly po chodníku.
    Neuvěřitelné! Opět jsem byla svobodná! Konečně jsem byla mimo vězeňské zdi konventu. Byl nádherný den, ale vál silný vítr, takže hábit a závoj mi vlály kolem obličeje. Stěží jsem viděla, kam jdu. Najednou jsem vrazila do ně-jakého muže a v zoufalství jsem ho chytla za ruku a ustrašeně vyjekla: „Prosím vás, pomozte mi! Rychle mě ukryjte. Zrovna jsem utekla z konventu.“
    27
    To ho vyděsilo. Byl z toho úplně vyjevený, ale řekl: „Pojďte se mnou, dám vás do své stodoly.“ Právě tam složil fůru čerstvého sena a já začala lézt po žebříku, že se ukryji v seníku. Ale zastavil mne, že má pro mne lepší místo. Šla jsem za ním do jeho domu, kde rychle vysvětlil manželce, co se děje. Otevřeli stropní příklop v rohu kuchyně a vysadili mě do podkroví.
    Tito vzácní manželé, oba v třicíti letech, ke mně byli moc hodní. Posílali nahoru polštáře, přikrývky, jídlo a vodu. Skrývala jsem se tam celou noc a celý následující den. Za soumraku jsem jim řekla, že musím utíkat dál, ve tmě. Poskytli mi mapy. Když jsme se do nich dívali, zjistili jsme, že jsem byla unesena více než 1000 kilometrů od do-mu strýce Johna. Mapy mi označili, abych našla cestu zpět.
    Paní mi do krabice od bot zabalila jídlo, dala mi 75 centů a trvala na tom, abych se na cestu převlékla do některých z jejích šatů a svoje že si mohu vzít s sebou. Pořád jsem neměla vlasy, a tak mi dala kulich. Musela jsem jít bosá, neboť jsem neměla žádné boty ani punčochy. Moji přátelé neměli nic, co by mi sedlo. Bezpochyby na mne byl zvláštní pohled – měla jsem o tři čísla větší šaty. Vyrazila jsem na cestu s tím, že budu stopovat přes celou zemi, až se dostanu do bezpečí.
    Šla jsem a šla, až jsem měla nohy tak bolavé a byla tak unavená, že jsem nemohla dál. Když jsem se zastavila u jednoho domu a prosila o dovolení přespat v krytém vchodu nebo v garáži, paní se na mne podívala a práskla mi dveřmi před nosem. Plahočila jsem se zpátky na cestu, deprimovaná, vyděšená a úplně znechucená. Jen pomyšlení na hrůzy, které byly za mnou, mi bránily to vzdát.
    Tihle pohodlní lidé s plným žaludkem, skrytí v bezpečí svých teplých domovů a příjemných postelí, si ani v nejbujnější fantazii nedokázali představit, co se odehrává tak blízko nich. Pravda byla příliš hrozná, než aby se jí dalo věřit. A proto normální lidé tyto zprávy prostě odmítají. Vyčerpána jsem klopýtala a padla do příkopu. Když světla v domě zhasla, vyplazila jsem se a klopýtala podél domu a uložila se k neklidnému spánku. Byla jsem ráda, že s sebou mám svůj těžký svatý hábit – omotala jsem si jej kolem těla, abych zahnala ostrý noční chlad.
    Když se rozednělo, v rozrušení jsem se probrala a znovu se vydala na cestu. Měla jsem strach, protože jsem nevěděla, co mi mohou lidé udělat. Když jsem snědla vše, co jsem si nesla, zastavovala jsem se a žebrala o jídlo po cestě. Někteří byli milosrdní a dali mi pořádné jídlo, jiní mne stroze odmítli.
    Dny a týdny míjely a s bolestmi jsem kráčela krajinou. Nikdo mi nenabídl boty a s nohama jsem na tom byla tak špatně, že jsem plakala a přála si umřít. Čtrnáct týdnů jsem šla a stopovala, žadonila o jídlo a místo, kde bych mohla přespat. Konečně jsem byla – podle svých map – asi 70 kilometrů od domu strýce Johna.
    Na železniční stanici jsem se zeptala, jestli do toho města nejede nějaký vlak. Zjistila jsem, že pojede za 5 hodin. Ze skrovné rezervy mincí, které jsem dostala, jsem odpočítala peníze, koupila lístek a ulehla na nádražní lavici ke spánku. Měla jsem měla velký hlad, ale nikdo mi nic nenabídl.
    Šťastně jsem se dostala až k domu strýce Johna. Překvapeně zvolal: „Můj Bože, Charlotto, odkud jsi přišla?“ Pak mi ukázal dopis od tatínka, z něhož bylo jasné, že tím, kdo měl umístil zpátky do konventu, byl můj vlastní otec. V dopise stálo, že vědí, kde jsem a že se nacházím v bezpečí. Otec byl přestrašený, protože moje invalidní matka byla tak nemocná. Pokaždé, když se členové rodiny – hlavně otec – šli zpovídat, kněz jim obřadně oznamoval: „Nedostanete rozhřešení, dokud Charlotte nebude zpět v konventu.“
    28
    Kněz tatínkovi tvrdil, že matka nepůjde do očistce, ale přímo do pekla. To otce trýznilo. Děsil se hrozného trestu, který dopadne na jeho milovanou manželku, a propadl zoufalství. Vydat mne do konventu považoval za méně zlé než odsoudit mou matku do pekla. Když jsem se to dozvěděla, znovu mne naplnil hněv, byla jsem bez sebe a strýci jsem důrazně řekla, že už nechci otce vidět. Byla jsem hluboce zraněná a cítila se strašně osamocená.
    Strýc John mi začal vyprávět o tom, jak se jeho sousedé, katolíci, změnili. Byli spaseni. Jejich život se radikálně změnil (otec té rodiny byl před tím opilcem a mlátil manželku a dítě). Když zemřela teta, projevili strýci takovou lásku a zájem, že s nimi navštívil letniční bohoslužbu. Do 67 let věku můj strýc – římský katolík – nikdy nenavštívil jinou než katolickou církev. Bohoslužby se ho hluboko dotkly a zejména na něj udělali dojem nadšení mladí lidé, kteří se tak lišili od římskokatolických světáků..
    Po několika návštěvách v té církvi jeden večer vyskočil ze své židle, běžel dopředu a křičel: „Můj Bože, jsem ztracený, jsem ztracený, jsem ztracený!“ Byl obchodníkem, v místě jej všichni znali, a když byl spasený, docela to vy-volalo rozruch. Později přijal křest v Duchu svatém. Jako bezdětný vdovec slíbil, že dá sebe i všechen svůj majetek Pánu.
    Když tento podivný příběh dovyprávěl, myslela jsem si, že se ten starý muž zbláznil. Ale neměla jsem kam jít, a tak jsem mlčela. Tu noc jsem vyslechla, jak se za mne modlí, a ráno zase. Pokaždé prosil Pána, aby mě spasil. Tak to dělal až do konce svého života.
    Protože jsem byla tak nemocná, dal mě strýc do nemocnice, zaplatil moje účty, staral se o mne, živil mne a odí-val. Když jsem se vrátila, strýc vážně onemocněl a lékař jej chtěl poslat do nemocnice. Prosila jsem lékaře, aby mu dovolil zůstat doma, že ho budu ošetřovat. Mohla jsem se mu odvděčit za jeho laskavost. Lékař souhlasil, se strýcem to však bylo stále horší.
    Za několik dní mne strýc zavolal a řekl mi: „Drahoušku, jdu domů a budu s Pánem. Chci, abys zavolala svému otci a řekla mu, že můj pohřeb bude tady v této církvi.“ Řekl mi, kterému majiteli pohřebního ústavu mám zavolat, a také uvedl, co se má na pohřbu konat. Ohromilo mne to. Sotva jsem byla schopna věřit tomu, co slyším. Usmál se, podíval se mi do tváře, pak zavřel oči a odešel.
    Když jsem si uvědomila, že je mrtvý, zaplavil mne hrozný zármutek. Tento muž byl vším, co jsem v životě měla. Celé mé nejisté bezpečí bylo to tam. Byla jsem ztracená. Zradili mě všichni – kromě tohoto muže. Prožívala jsem, že jsem oloupena o vše, co jsem v tomto světě považovala za drahé a vzácné. Padla jsem na jeho mrtvé tělo a hystericky křičela: „Jestli je nějaký Bůh, tak proč, proč mi ho bereš? On je všechno, co mám. To není fér. To není fér.“
    Konečně jsem se vzchopila a začala jsem plnit strýcovy pokyny. Zavolala jsem pastora, majitele pohřební služby, vybrala truhlu, rozeslala telegramy a zařídila všechny záležitosti kolem pohřbu. Strýc John příbuzným nikdy ne-řekl, že odešel z katolické církve, protože věděl, že by s ním přestali komunikovat. A opravdu, když se to dozvěděli, na pohřeb nepřišel ani jeden příbuzný. Ani neposlali květiny. Lidé ze sboru věděli, jak jsem ke strýci přilnula, a několik jich se mnou zůstalo v domě šest týdnů. Když museli domů, řekli mi, abych jim pověděla, které potraviny potřebuji, a všechny účty mi zaplatili.
    Sedm měsíců po smrti strýce Johna jsem naléhavě prosila lékaře, aby mě pustil do práce. Strašně nerada jsem byla na někom závislá a už jsem se nemohla dočkat, až budu zodpovídat sama za sebe. Jela jsem do sousedního státu a složila zkoušku na zdravotní sestru. Během několika dnů mě přijala 29
    jako zdravotní sestru velká římskokatolická nemocnice. Navzdory všem horlivým modlitbám strýce Johna i navzdory svědectvím, která mi vydával, jsem dosud nebyla spasená.
    Pracovala jsem tam tři roky a dokázala se sama živit. Jak skvělý pocit poté, co byl člověk tak dlouho nemocný a závislý na druhých! Když do nemocnice přišla na větší chirurgický zákrok kazatelka z Assembly of God, přidělili mne k ní, abych jí věnovala zvláštní péči. Po operaci se probudila a chválila Pána, že ji zachoval při životě, a požádala mě, abych jí nahlas četla z Bible. Úplně jsem se roztřásla, neboť jako katolická jeptiška jsem neměla do-voleno číst Bibli. Nicméně během její hospitalizace jsem jí denně po deset dní četla. Pak mne pověřili, abych ji ošetřovala u ní doma.
    Když už byla schopná, doprovázela jsem ji do sboru v centru města. Předtím mne učili, že všichni nekatolíci jsou bludaři; proto jsem seděla jen na kraji. A protože jsem tam chodila každý večer, má zaměstnavatelka mi věnovala Bibli, takže jsem měla svou vlastní. V domě jsem vždy sešla do suterénu a četla si. Nakonec jsem klesla na kole-na a řekla: „Bože, jestli jsi, chci, aby ses mi ukázal.“ Hodně nocí jsem čítávala Bibli až do časných ranních hodin.
    Jednu noc jsem měla sen, že padám do ohnivého jezera. Probudil mně můj křik. Moje zaměstnavatelka mě ujistila, že Bůh se mi snaží ukázat, že jsem ztracená. Řekla mi, že mám poprosit Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a vysvobodil mne z mých hříchů. Padla jsem na kolena a úpěnlivě prosila Boha, aby mě nenechal umřít dříve, než budu spasená.
    Jednou večer jsem šla do sboru. Bůh mne usvědčil, že jsem bídná. Kazatel povstal a chtěl přečíst text, ale já to už nemohla vydržet. Vyskočila jsem ze sedadla a utíkala dopředu k oltáři. Vzlykala jsem a znovu a znovu jsem křičela: „Já nechci do pekla! Ó Bože, smiluj se nade mnou, já nechci do pekla!“ Sesula jsem se tam a plačíc jsem vyznávala všechny své mizerné hříchy, nenávist, hořkost, zlé myšlenky a činy. To vše jsem vylévala bez ohledu na to, kdo mne slyší.
    Jaké osvěžení a očištění přišlo, když jsem prosila o odpuštění a přijala je. Do mého srdce vstoupil Pán Ježíš a dal mi spasení – plné a zadarmo. Jen ti, kdo prožili znovuzrození a byli vykoupeni krví Ježíše Krista z ruky nepřítele, dokážou pochopit onu nadpřirozenou slávu, úlevu a radost, jaká zaplavila mou bytost toho nádherného večera. To se stalo v roce 1946.
    Moje přítelkyně mě vzala na telegrafní úřad, odkud jsem poslala zprávu tatínkovi, že už nejsem katolička, protože Bůh mne nádherným způsobem spasil, když jsem činila pokání ze svých hříchů a přijala Ježíše Krista za svého osobního Spasitele.
    Tři dny nato jsem seděla doma u okna. Vzhlédla jsem, když před domem se skřípotem zastavilo auto. Můj otec se dvěma římskokatolickými kněžími vystoupili a šli po chodníčku nahoru. Vyděšená jsem rychle utíkala do kuchyně a řekla přítelkyni, že po mně jdou. Klidně mi řekla, abych šla ke dveřím a pozvala je dovnitř. Řekla mi, že se není čeho bát, protože jsem spasená.
    Udělala jsem, jak mi řekla, a uvedla jsem je do obývacího pokoje. Tatínek okamžitě vyhrkl: „Charlotto, přijeli jsme tě vzít domů.“ Nevěřícně jsem mu odpověděla: „Tati, já s tebou domů nepůjdu. Zůstanu tady a tady budu dál chodit do církve, kde jsem našla spasení. Chci se dozvědět více o Bohu a evangeliu Ježíše Krista.“ Opravdu si mysleli, že jsem stále tentýž mechanický robot, kterému v konventu vymyli mozek!
    Otec byl rozrušený. Řekl: „Charlotto, jeli jsme přes 1000 kilometrů, abychom tě vzali domů, kam patříš.“ Znovu jsem tatínkovi velmi pevně řekla, že se s nimi za žádných okolností vrátit nehodlám. Nato starší z obou kněží vyskočil. Zběsile na mě zařval: „Samozřejmě, ty víš, cos udělala! Ztratila jsi
    30
    svou duši a budeš trávit věčnost v pekle! Jednoho dne přilezeš na rukou a kolenou zpátky do svaté římskokatolické církve a budeš žebrat, aby za tebe sloužili novény. Jednoho dne budeš chtít do zpovědnice, abys dostala rozhřešení ze svých hrozných hříchů.“
    Už jsem měla toho horlení a vyhrožování dost. Napřáhla jsem k němu svou Bibli a vyzvala ho: „Jestli mi ukážete jediné písmo ve svaté Bibli, kde Bůh říká, že mám vyznat své hříchy nějakému člověku, padnu teď na kolena ve-dle vás a polezu zpátky do římskokatolické církve!“
    V prudkém hněvu cosi zadrmolil a zrudl. Mou krásnou Bibli mi vyrval z ruky a mrštil jí na podlahu. Dupl na ni nohou a celou vahou se na ní otáčel, až ji rozbil na kusy a zničil vazbu. Kdyby mi kopl do tváře, asi by mě to nebolelo tolik jako tohle. Prostřednictvím této Bible jsem našla pravdu a ujištění, že jsem spasena.
    Kdyby katoličtí kněží měli tu moc, vedli by od domu k domu kampaň, vzali by lidem všechny Bible, polili je benzínem a všechny by je spálili. Když přijdou k moci, Bible nebudou povoleny.
    Kněz na mne začal svolávat všechny kletby římskokatolické exkomunikace, neboť jsem nosila svatý hábit a odvážila jsem se jej svléci. Nejprve proklel mé oči, aby shnily a vypadly mi z hlavy. Vyděšena jsem hystericky plakala, protože jsem do té doby příliš nevěděla, co učí Bible. Když jsem unikla z konventu, měla jsem v levém oku 4 procenta a v pravém 8 procent zraku. Byla jsem prakticky slepá – to proto, jak neurvale se mnou démonicky posedlá matka představená zacházela. Proto mě tato kletba vyděsila.
    Pak proklel každý důležitý orgán v mém těle a přikázal, aby tyto orgány sežrali červi. Drmolil dál: „V autoritě Boha všemohoucího, Otce, Syna a Ducha svatého a svatých církevních zákonů a všech neposkvrněných, tj. Panny Marie, Matky Boží, a všech apoštolů, evangelistů a svatých nevinných, kteří jsou před tváří Beránka shledáni jako hodní zpívat nové chvalozpěvy, a všech svatých mučedníků a svatých vyznavačů a všech svatých služebnic Pána (to jsou jeptišky a sestry) a všech svatých spolu s Božími vyvolenými – exkomunikujeme Charlottu od prahu římskokatolické církve, aby byla navěky mučena věčným trápením a aby oheň, který plane, nebyl nikdy uhašen.“
    „Ať ji prokleje Bůh Otec, který stvořil člověka; ať ji prokleje Syn Boží, který trpěl za člověka; ať ji prokleje Duch svatý, který nám byl dán ve křtu; ať ji prokleje svatý kříž, z něhož Kristus sestoupil ve vítězství nad svými nepřáteli; ať ji prokleje svatá Matka Boží, věčná Panna Marie; ať ji prokleje svatý Michal, strážce svatých duší; ať ji proklejí všichni andělé, archandělé, knížectva a moci a všechna nebeská vojska; ať ji prokleje chvályhodný šik patriarchů a proroků; ať ji proklejí svatý Jan, předchůdce a křtitel Krista, a svatý Petr, svatý Pavel, svatý Ondřej a všichni Kristovi apoštolé, spolu s ostatními učedníky i se čtyřmi Evangelisty, kteří svým kázáním obrátili celý svět.“
    „Ať ji proklejí ti, kteří jsou na cestě, i vyznavači, v nichž se pro jejich dobré skutky zalíbilo Bohu. Ať ji proklejí sbory svatých služebnic Pána (jeptišek a sester), které se pro Kristovu čest zřekly marností tohoto světa jako věcí trestuhodných. Ať ji proklejí všichni svatí, kteří od počátku světa až do věčných věků jsou nalezeni jako milí Bohu. Ať ji proklejí nebesa a zem a všechny svaté věci, které v nich přebývají.“
    Ať je prokleta, kamkoli půjde, ať bude v domě nebo na poli, ať na cestě nebo na stezce, ať bude v lese, ať bude ve vodě nebo ať bude v církvi; ať je prokleta v životě, když bude jíst, ať je prokleta, když bude pít, když bude mít hlad, když bude žíznit, v postu, ve spánku, v dřímotě, když bude vzhůru, při chůzi, když bude stát, když bude sedět, když bude ležet, při práci, když bude odpočívat.“
    31
    To vše bylo řečeno latinsky a některé výroky byly tak ohavné, že se je ani nesluší opakovat. Toto vše samozřejmě pochází z hlubin pekla. Ostatní ohavné partie – které tu vypouštím – snadno pronášel římskokatolický kněz ve „svatém“ hábitu.
    A proklínání pokračovalo: „Ať jsou proklety všechny schopnosti jejího těla; ať je prokleta zevnitř i zvnějšku; ať jsou proklety vlasy její hlavy; ať je proklet její mozek; ať je prokleto temeno její hlavy, její spánky, její čelo, její uši, její obočí, její tváře, její čelisti, její chřípí, její zuby – řezáky i třenáky, její hrdlo, její rty; její zápěstí, její paže, její ruka, její prsty, její prsy, její srdce a všechny její vnitřnosti až k samému břichu; ledviny, genitálie, stehna, kyčle, kolena, nohy, chodidla a mandle.“
    „Ať je prokleta od vrchu hlavy až po chodidla nohou; ať v ní není nalezeno žádné zdraví; ať ji Kristus, Syn živého Boha, prokleje celou mocí svého svatého úřadu.“ (To mě zranilo více než všechno ostatní.)
    Během celé této tirády proklínání a denunciací tam můj ubohý otec stál jako bílá mlčenlivá socha. Byl zcela svázán tradicemi, temnotou, pověrami, negramotností a nezákonným jednáním římského katolicismu. Když kněz dokončil ten hrozný odsudek, chvěla jsem se strachem a hystericky jsem vzlykala. Pamatujte, že jsem byla jen dítětem v Kristu, a stále jsem potřebovala vysvobození z hrozných obav, které mi byly vštěpovány lety trýzně a nátlaku v římskokatolickém systému.
    Otec vyšel s oběma kněžími ze dveří a já tam zůstala se zlomeným srdcem. Byla jsem ochromená, v citovém šoku, ale toho večera jsem šla se svou pacientkou na shromáždění. Poselství se týkalo křtu věřících ve vodě. Bylo to pro mne všechno nové, a tak jsem šla k pastorovi a vyžádala si seznam míst v Písmu, které se týkají křtu ve vodě.
    Chtěla jsem poznat pravdu, neboť jsem vyšla z tak hrubého omylu, a potřebovala se přesvědčit, co učí Bible. Když jsme přišly domů, šla jsem rovnou do suterénu – zkoumala jsem verše Písma a modlila se, aby mi Pán dal porozumění. Celou noc jsem studovala a modlila se. K ránu jsem věděla, že se musím nechat pokřtít ve vodě, jak učí Písma.
    Následující večer jsem šla do sboru. Zanedlouho jsem byla pokřtěna v ledových vodách řeky Mississippi. Když jsem vycházela z vody, mnoho slabostí, nemocí a bolestí v mém těle zázračně zmizelo.
    Později jsem se v této církvi dozvěděla o křtu v Duchu svatém. Znovu jsem si vyžádala a také dostala seznam veršů Písma, které o tom učí. Ponořila jsem se do dalšího studia v suterénu – chtěla jsem zjistit, co učí Boží slovo.
    Jednou se u mne doma objevilo sedm kněží – upřeně se na mne dívali a vyhrožovali mi. Chtěli mne oklamat. Když odešli, plakala jsem celý den, až mi otekla tvář a oči jsem měla podlité krví. Poznala jsem, jak silná a pevná mohou být pouta, jimiž byla duše vázána k démonskému náboženskému systému. Mějte na paměti, že jsem byla obětí této náboženské léčky od narození a byla jsem skrz naskrz prosáklá mocí živící tento zkažený systém.
    Toho večera se mi nechtělo do sboru, ale pak jsem šla. Předmětem kázání bylo ukřižování Krista. To mě odpuzovalo. Chtěla jsem počkat venku v autě, ale paní, u níž jsem bydlela, naléhala, abych šla. Kříž byl pro mne něčím, co mne děsilo a co jsem nenáviděla.
    S tím hrubým, krví prosáklým křížem v mučírnách konventu byly spojeny děsivé vzpomínky na příšerná mučení a hrubé zacházení. Kolikrát jsem se krčila a sténala pod důtkami, když mi matka představená nelítostně vrazila na lysou hlavu korunu s kovovými trny. Potom mi na rozdrásaná záda 32
    naložily drsný, těžký 2,5 metru dlouhý kříž. Musela jsem ho nést a vrávorala jsem místností, až jsem se zhroutila. Byla jsem tak slabá, že jsem se nikdy nedostala moc daleko.
    Dvě podlaží pod zemí byla v konventu další mučírna, kde jsem byla několikrát přinucena ležet bez hnutí na hliněné podlaze ve tvaru kříže tři dny a tři noci bez jídla nebo vody. Celou tu dobu tam byli přítomni všichni kněží a jeptišky s matkou představenou a opakovaně chodili sem a tam po mém těle. Tato bolestivá a pokořující zkouška mne měla naučit pokoře a měla rozdrtit mou pýchu. Není divu, že při zmínce o kříži jsem se roztřásla. Byly to děsné vzpomínky.
    Avšak když jsem naslouchala biblickému poselství o významu kříže, spatřila jsem kříž v úplně jiném světle. Při výkladu veršů týkajících se kříže se mne zmocnila svatá bázeň. Když jsme se dostali až k tomu, kdy římský voják probodl Ježíšův bok, teprve jsem porozuměla oběti krve, kterou za mne Ježíš učinil, a plakala jsem. Při výzvě jsem padla na kolena a prosila o křest v Duchu svatém.
    Ačkoliv jsem si pořád uvědomovala, jak vypadám, i to, že mám málo vlasů, toho večera mi nezáleželo na vlasech ani na ničem jiném. Skončila jsem na podlaze a více než hodinu jsem tam plakala a zpytovala své srdce. Při tom vycházelo najevo mnoho, mnoho bezbožných věcí. Bůh se mnou důkladně jednal - kladla jsem na oltář celou svou rodinu, svého bratra – ordinovaného kněze, své rodiče, sestry a další bratry. Prosila jsem Pána, aby je zachránil za každou cenu.
    Když jsem přijela domů, sešla jsem do suterénu a znovu trávila čas s Pánem – tentokrát sama. Celou noc jsem tam před ním tančila. Ráno se paní domu přišla na mne podívat. Zeptala se, jestli nemám hlad. Vůbec jsem ne-měla chuť k jídlu. Pokaždé, když jsem jí chtěla odpovědět, promluvila jsem v jazycích a nedokázala jsem mluvit anglicky. Tak to pokračovalo dva dny a dvě noci. Slíbila jsem Ježíši, že půjdu všude, kam mě pošle svědčit o jeho slávě.
    Jednoho dne mi byl doručen telegram, že můj otec zemřel a byla uvedena doba jeho pohřbu. Otec mě vydědil, protože jsem odmítla jít s ním a se dvěma knězi domů. Bylo to téměř 1100 kilometrů a měla jsem strach na ten pohřeb jít, ale poslala jsem květiny.
    Když se moje matka dozvěděla, že mě otec vyloučil ze své závěti, přiměla svého osobního bankéře, aby mi z je-jích peněz oddělil 12 000 dolarů. Řekla jsem Nile, sestře ze sboru, že dám inzerát na prodej svého nábytku a vše-ho ostatního v bytě. První dopoledne přišli dva kněží – ne kupovat, ale obtěžovat. Abych je přiměla k odchodu, musela jsem jim pohrozit, že zavolám policii. Další dopoledne se objevil další kněz – provokoval a pokoušel se zastrašit bývalou jeptišku, která šla veřejně k oltáři v letničním sboru.
    Najala jsem jednu ženu, aby zůstala v mém bytě, dokud se vše neprodá. Sbalila jsem se a přestěhovala do velké-ho hotelu v blízkosti. Majitele jsem znala osobně a přikázala jsem, aby do mého pokoje nikoho nepouštěl. Já sama mohla sejít do haly a tam přijmout jakoukoli návštěvu.
    Jednoho rána zazvonil telefon, že prý mě přišli navštívit tři lidé. Když jsem sešla dolů, stál tam můj bratr – kněz oblečený do svatého hábitu se dvěma mými sestrami. Ty se ke mně otočily zády, ale on kráčel přes halu dlouhými kroky ke mně.
    Moje matka zemřela dva týdny předtím na mrtvici. Zuřivě na mne plivl: „Myslím, že víš, cos udělala.“ Zašel až tak daleko, že mě ponižoval. Řekl mi, že jsem na věky zatracená a nepochybně se za to budu věčně smažit v pekle.
    33
    Dále prohlásil, že jsem matku poslala předčasně do hrobu. Představte si, matku, která byla totálně invalidní celých sedm let, zatímco já byla vězněm v konventu v zahraničí! Vztekal se a pronesl mnoho ošklivých zraňujících tvrzení a hrubých obvinění. Poté, co si ulevil, otočil se a chtěl odejít.
    Chytila jsem ho za paži a řekla: „Počkej chvilku, Chete. Kolik žen jsi zničil ve zpovědnici? Znám kněze, kteří chodí za ženami, když jsou jejich manželé pryč.“ Zlostí vzplanul, civěl na mne s nenávistí v očích. Pokračovala jsem: „Chete, byl jsi vůbec někdy v konventu? Připravils někdy sestřičku o poctivost?“
    Se syčením zaklel, vrhnul se na mě a udeřil mě pěstí. Byl to velký chlap, přes metr osmdesát, takže jsem měla modřinu kolem oka a velkou bouli na hlavě. Muž v recepci byl svědkem toho útoku. Vyskočil a šel mne bránit. Zle mu vynadal a přikázal mu, aby z hotelu vypadl a už se nevracel.
    Auto i kožich jsem dala do úschovy a chytila vlak do Chicaga. Tam jsem si našla hotelový pokoj blízko shromáždění, kde pracovala sestra Nila. Chodila jsem tam každý večer a pak, když mě pozvala, šla jsem s ní navštívit její rodinu. Odtamtud jsme jely na shromáždění do Wisconsinu.
    O několik dní později mi zavolal nějaký právník a sdělil mi, že jeden člen mé rodiny mne žaluje kvůli těm penězům, které mi nechala matka. Po tahanici s právníky a soudy mi všechny ty peníze i auto a kožich vzali. Plakala jsem nad tou chamtivostí a nad tím, že to bylo nefér, ale vlastně mě to přitáhlo blíže k Pánu. Přijala jsem pozvání sestry Nily a dva a půl roku jsem s ní cestovala.
    Když jsem se vrátila, dostala jsem telegram. Moje nejmladší sestra mě žádala, abych se vrátila domů, že si mne žádá můj otec. Byl to pro mne šok. Před tím jsem mu na základě jejich oznámení poslala pohřební věnec. Vlastní rodina mě chtěla oklamat, že umřel. Když jsem tam přijela, sestra mi řekla, že otec je dosud naživu, je zajištěný a daří se mu dobře.
    Čekala jsem, jak bude otec reagovat. Když mě spatřil, popadl mne a objímal se slovy: „Hookie, ty vypadáš báječně.“ Já byla z našeho sjednocení velice šťastná. Pak odejel navštívit další své děti. Když se po dvou měsících vrátil, telegrafoval mi, abych ho zase přišla navštívit. Když jsme ho se sestrou Nilou navštívily, prosil mne za od-puštění za vše, co mi rodina způsobila. Rozhodně byl ke mně mnohem vlídnější, ale dosud nechtěl mého Boha.
    Později, když jsme přijely na západní pobřeží, jsem se modlila za svého bratra. Bůh mi dal milost k tomu, abych mu zavolala. Potom mne poprosil, abych mu odpustila, že mne v tom hotelu udeřil. Pozdě večer jsme jely asi 20 kilometrů k němu domů. Čekal mě na schodech před domem. Přispěchal k autu, popadl mne a úzkostlivě se mne zeptal: „Ach Charlotto, odpustilas mi?“ Ujistila jsem ho, že ano.
    Dozvěděla jsem se, že sedm let žil v cizoložství se svou hospodyní. Když slyšel zpovědi členů ze své farnosti, měl stále větší pocit viny a cítil se jako pokrytec. Nakonec uvědomil papeže, že opouští katolickou církev i kněžství. Přišel za ním biskup a naléhal na něj, aby odešel do kláštera v Jižní Americe a znovu zvážil své rozhodnutí, ale on to odmítl.
    Šest měsíců po exkomunikaci se oženil. Jednoho dne, když si prohlížel antikvariát, koupil si Bibli. Četba Bible přivedla jej i jeho manželku ke spasení skrze víru v Ježíše Krista.
    Vzal mě na návštěvu k mé sestře Connii, která hned zkraje řekla: „Nechci nic z toho, co máš ty. Jsem katolička a jako katolička také umřu.“ Nepřijala mě. O osmnáct měsíců později byla hospitalizována a měla podstoupit dvojitou operaci strumy. Měla poškozené hlasivky a ztrácela zrak. Šest týdnů nato udeřila artritida a zkroutila jí obě ruce i nohy. Lékaři jí pomáhali napřimovat nohy, ale přesto nemohla
    34
    chodit ani mluvit. Rok se jí věnoval terapeut a učil ji znovu mluvit. Dala jsem jí Bibli, ale hned ji zničila.
    Dozvěděla se o nějakém očním lékaři v Mexiku a jela za ním. Série operací jí obnovila zrak, ale činit pokání a hledat Pána odmítala. V roce 1964 se jednoho rána probudila s hroznými bolestmi břicha. Z tlustého střeva jí odstranili velký nádor. Do desíti dnů byla zpět doma, ale k Bohu se obrátit nechtěla. Minuly dva roky a znovu ji zachvátily hrozné bolesti. Tentokrát testy odhalily rakovinu, která byla rozptýlená po celém těle.
    V zoufalství mi zavolala, abych přišla a modlila se za její uzdravení. Šla jsem a radila jsem jí, aby prosila Boha o odpuštění a připravila se na setkání s ním, protože bylo jisté, že umře. Plačící rodina se shromáždila kolem ní a ona v hrůze křičela: „Ach ne! Já mám takový strach, já mám strach. Prosím, pomozte mi, mám takový strach!“ Věděla, že umírá, a šla na věčnost se strachem a křikem plným zoufalství. Jak tragické, když člověk tolikrát odmítne Pánovu milost! Šest týdnů po pohřbu šel její manžel do jedné malé církve. Volal k Pánu, byl spasen a také naplněn Duchem svatým.
    Za ta léta jsem dostala od rodiny mnoho nenávistných dopisů. Pokaždé, když jsem dostala další, hrozně mě to rozhodilo. Nakonec jsem je přestala otevírat a ukládala je do krabice v sejfu. Přešly čtyři roky a dostala jsem další dopis, od své nejmladší sestry. Tentokrát jsem cítila, že ho mám otevřít. Byla vážně nemocná a psala mi, že věří, že kdybych za ní přijela, že by se uzdravila. Prosila mne, abych jí odpustila všechny ty hrubé a utrhačné dopisy.
    Když jsem tam dorazila, vyšli mne přivítat můj švagr a moje neteř. Bylo vidět, že švagr je zlomený a jeho srdce bylo plné soucitu. Sevřel mne v těsném objetí a oba jsme plakali radostí. Diagnózu jejích potíží stanovil jako rakovinu žaludku, kterou už nelze vyoperovat. Nebyla tu naděje.
    Sestra nedokázala nic udržet v žaludku a byla velice vychrtlá a přepadlá. Ujistila jsem ji, že Bůh ji chce spasit a uzdravit a že nemusí umřít. Vzali jsme ji na shromáždění ve Vandalii. Celý večer jsem byla na nohou při své ubohé trpící sestře. Konečně jsme se dostaly do řady, kde se konaly modlitby za nemocné. Ve jménu Ježíše Krista se tu dálo mnoho zázraků uzdravení. Po modlitbě padla na zem a hlasitě plakala. Úzkostlivě jsem se ptala, co je, a ona vzlykala: „Ach Charlotto, Bůh mě uzdravil, Bůh mě uzdravil!“
    Měla hlad, a tak jsme zašly do restaurace. Snědla pořádné jídlo, krásně se vyspala a probudila se beze stopy po předchozí bolesti či nemoci. Když jsem přijely domů, její manžel mohl stěží uvěřit, že se opravdu stal zázrak. Ale když lékař udělal rentgenové snímky, oznámil: „Vaše manželka je úplně zdravá. Uzdravila ji větší moc, než jsem já.“ O několik týdnů později byli sestra i její manžel spaseni a stali se pracovníky v místní církvi.
    Když bylo otci 93 let, jela jsem jej navštívit. Slíbil mi, že půjde se mnou do sboru. Tři týdny předtím přišel o zrak. Když jsme se vrátili z bohoslužby a seděli v obývacím pokoji, začal se najednou po celém těle třást. Klekla jsem vedle jeho židle a mluvila s ním o přijetí Krista jako Spasitele. Četla jsem verše Písma dokazující, že osvobození od hříchů může dát jedině Ježíš, ne kněží ani katolická hierarchie. Padl na kolena, a když po mně opakoval modlitbu hříšníka, proplakal mnoho slz. Prosil Ježíše, aby mu odpustil jeho hříchy. Potom plakal radostí, že nikdy v životě se necítil tak nádherně.
    Můj bratr John byl na lůžku a umíral na leukémii. Řekl mi, že je katolík a jako katolík umře. Byla jsem u něj a modlila se, když bez Krista odešel na věčnost. Můj starší bratr později odešel z římskokatolické církve a začal chodit do jedné evangelikální církve a přijal Krista jako Spasitele. Napsal mi a povzbuzoval mě, abych dál vydávala svědectví, a že se za mě modlí.
    35
    Moje starší sestra ležela ochromená Parkinsonovou nemocí v jedné nemocnici v Hollywoodu a umírala na kornatění cév. I ona byla zapřisáhlá katolička, totálně uzavřená poselství evangelia.
    Když jsme se sestrou Nilou sloužily katolíkům v Quebecu, můj i tak slabý zrak se zhoršil. Nemohla jsem už číst Bibli ani nepoznala, kolik je hodin. Když jsme jely zpátky přes Maine a do Bostonu, vyhledala jsem tam očního specialistu, jehož služeb využil můj otec, když mi chtěl zařídit brýle. Řekla jsem mu, že úplně ztrácím zrak, a tak mi udělal testy. Zavrtěl hlavou a řekl, že mi nemůže nijak pomoci. Měla jsem oslepnout a tolik jsem potřebovala číst a studovat Slovo.
    Šly jsme na shromáždění, kde se za moje oči modlili. Poznala jsem, že Bůh dělá zázrak – můj zrak se najednou zaostřil na hodiny, které byly na vzdálenější stěně. Vzrušená jsem vzala Bibli a otevřela ji. A opravdu, snadno jsem z ní četla. Toho dne jsme jásaly a vzdávaly chválu Pánu Ježíši – to vám mohu říci!
    Na zpáteční cestě jsem se ještě jednou zastavila u toho očního lékaře a požádala ho, aby mě znovu vyšetřil. Představte si jeho šok, když jsem byla schopná snadno přečíst drobná písmena dole na tabulích místo těch velkých nahoře. Díky tomu později začal chodit do církve, hledal a přijal křest Duchem svatým.
    Přijala jsem spasení v roce 1946. Od té doby jsem se každý den modlila k Bohu, aby zavál na katolické biskupy, papeže, preláty, kněze, jeptišky i prostý lid. Ti všichni zoufale potřebují Pánův dotek a zachraňující krev Ježíše Krista k obmytí hříchů. Pracují pod hrozným jhem klamu, podvodu, temnoty a náboženských skutků. Nemají ponětí o osvobozující pravdě, která vede k životu v Pánu Ježíši Kristu.
    Když si vzpomenu na své nádherné spasení a osvobození z neuvěřitelného démonického otroctví, dodnes za to ze srdce chválím Boha. Díky Bohu, v mém životě už nejsou katoličtí kněží, zpovědnice, uctívání Panny Marie ani modlitby k ní a ke všem ostatním „svatým“, už tu není oplatkový bůh.
    Díky Bohu! Už tu není očistec. V USA je listopad měsícem očistce a v tomto období kněží nasbírají téměř 22 mi-lionů dolarů za vysluhování mší za mrtvé. Mnozí platili 20 let nebo více pravidelně za tyto mše a kněží jim říkají, že jejich drazí dosud nejsou v nebi. Toto hrozné učení nutí věrné do nekonečna platit a platit, aby jim tak zajistili propuštění z očistce. Je to jedna z nejkrutějších náboženských mystifikací zosnovaných démony. To hrozné otroctví a strach vyvolávaný tímto učením jsou neuvěřitelné.
    Už žádné škapulíře, díky Bohu! Nosí je všichni kněží, biskupové, jeptišky v otevřených nebo uzavřených řádech a všichni preláti. Je to kousek hnědé tkaniny s otvorem uprostřed. Vaše hlava projde dírou a škapulíř vám padá dopředu a dozadu. Nosila jsem jej stále od chvíle, kdy jsem vstoupila do konventu.
    Měla jsem jej na sobě i toho večera, kdy jsem slyšela evangelium a utíkala k nohám Ježíše. Potom jsem běžela domů, svlékla se, škapulíř strhla a spálila ho. Tento relikt otroctví a temnoty jsem už nepotřebovala, neboť jsem věděla, že patřím k Boží rodině.
    Už žádná svěcená voda! Ta měla odehnat všechny zlé duchy a v konventech ji skladovali v sudech. Poté, co budovy konventu navštívili kněží, rozdala matka představená šesti nebo osmi jeptiškám láhve se svěcenou vodou a přikázala jim, aby jí kropily všude, kudy prošli kněží – pro případ, že by s sebou přinesli nějaké zlé duchy.
    36
    Už žádné klanění se tváří k zemi ani bití se před němými modlami! Jen Bůh ví, kolik hodin jsem strávila u nohou těchto model a kolik slz jsem tam prolila, když jsem procházela pohanskou tmou náboženství bez pravdy. Nyní skláním kolena jen a jen před milým Synem Božím, mým Spasitelem Ježíšem Kristem. Jemu buď sláva, čest i chvála – nyní i navěky!
    37

    HISTORICKÝ PREHĽAD: II.časť

    História II časť

    INKVIZÍCIE (1232) zanechali ďalšiu trvalú škvrnu na „kresťansky chápanej civilizácii“ Inkvizítori vymysleli vtedy najsadistickejší spôsob vynucovania nepravdivých priznaní mučením aké kedy svet uvidel a terorizovali ním ľudského ducha, slobodu myslenia po mnohé storočia. Mučenie bolo právoplatné od r.1252- keď ho schválil pápež Innocent IV. až do nového kódexu kanonického práva v r.1917 ( teda približne šesť a pol storočí)

    Nemravnosť pápežov

    Mnohí z pápežov vynikali svojím nemravným sexuálnym životom, úplatkárstvom, intrigami až vraždami. Sixtus IV. (1471-1484) mal šesť nemanželských synov, trom z nich a šiestim ďalším príbuzným rozdal kardinálske klobúky . Pietro Riario bol jeho obľúbencom. Historik Theodor Griesinger uvádza, že to bol jeho vlastný syn, ktorého mal z krvismilného pomeru so svojou vlastnou sestrou Sixtus mu daroval množstvo cirkevných funkcií ( biskup, kardinál arcibiskup, patriarcha, a dve ďalšie arcibiskupstvá.) Tieto mu vynášali dosť na to, aby svoje milenky obdarovával nočníkmi zo zlata.

    Všetky tieto nevinné historky sú však zanedbateľné v porovnaní s bohatou činnosťou Rodriga Borgiu, neskoršieho pápeža Alexandra VI.(1492-1503) Tento spáchal vraj svoju prvú vraždu keď mal 12 rokov. Už ako arcibiskup Valence bol známy milostnými vzťahmi s matkou a jej dvoma dcérami Splodil spolu desať nemanželských detí. (štyri s Vanozziou Cataneiovou, ktorú potom zanechal a zamenil za Giuliu Farneseovú, vydatú za Orsina Orsiniho . ) Opilecké a sexuálne orgie patrili medzi bežné radovánky pápeža. Hovorí sa o pápežovi, že mal krvismilný pomer s vlastnou dcérou Lukréciou.

    Jeho syn Cesare potvrdil pravidlo, že jablko nepadne ďaleko od stromu. Bol smilník, ktorému nerobilo výčitky svedomia uniesť niekomu ženu, znásilniť ju a potom hodiť do rieky Tiber. Vraždy boli v Ríme bežné, avšak vrahovia sa mohli vykúpiť a ostali beztrestní,. Cesare vyčíňal a medzi inými zavraždil aj vlastného brata grófa Gandii. Tiež obľúbenca pápežovho - Perrota ubodal Cesare k smrti priamo v náručí svojho otca pápeža Alexandra. Cesare otrávil arzénom omylom seba i svojho otca pápeža Alexandra. On sa z otravy zotavil, avšak pápež podľahol.

    Reformácia a protireformácia mala na svedomí stovky tisícov nevinných ľudských životov

    Nepriateľstvá provokované rozdielnosťou náboženského presvedčenia ( tak ako vždy v histórii) viedli k občianskym vojnám vo Francúzsku, a Anglicku, k Tridsaťročnej vojne v ktorej sa zúčastnili Nemecko, Švédsko, Francúzsko, Dánsko, Anglicko, Holandsko ( Svätá Rímska Ríša reprezentovaná Habsburgami). Typickým barbarským krviprelievaním bola Bartolomejská noc 24. augusta 1572. kedy vo Francúzsku za jednu noc vyvraždili desaťtisíc protestantov.

    Dejiny Európy zaznamenali obrat k lepšiemu až vplyvom osvietenstva, francúzskej revolúcie a Napoleonského obdobia. Zjednocovací proces Talianska viedol napokon nie len k pádu „pápežského štátu“ ale aj k obsadeniu Ríma.(1870) Od toho času si pápež prisvojil ku svojím početným titulom jeden ďalší: „väzeň Vatikánu.“, kým konkordát s Mussollinim neotvoril cestu k obnoveniu snáh získať celý svet na stranu kresťanstva

    Tento presun pomeru síl však nebránil tomu , aby niektorí pápeži nezotrvali tvrdošijne aj ďalej na intolerancii , v nenávisti voči slobode, odsudzovaní pokroku, liberalizmu a modernej civilizácie Medzi takýchto sa radí predovšetkým Pius IX. (1846-1878), ktorý prudko útočil na pokroky spoločnosti vo svojom „Syllabe omylov“(1864)

    Obete organizovaného kresťanstva

    Starí Pohania.

    Počnúc od času keď bolo kresťanstvo prijaté ako štátne náboženstvo (r.315) nádherné inoverecké („pohanské“) kostoly boli kresťanmi zbúrané a „pohanskí“ kňazi pozabíjaní . Príklady : Svätyňa Eskulápa v Egejsku, Afroditin chrám v Golgate Aphaka v Lebanóne, Heliopolis. Kresťanskí kňazi ako Marek z Aphaky alebo Cyril z Heliopolisu boli povestní ako „ničitelia chrámov“. Kresťanský cisár Theodosius (408-450) dokonca deti nechal popraviť zato, že sa hrali s pozostatkami „pohanských“ sôch, čo kresťanskí kronikári popisovali slovami: „úzkostlivo dodržiaval kresťanské účenie:“

    Misie.

    Cisár Karol Veľký v r. 782. nechal zoťať 4500 Sasov, ktorí neboli ochotní prijať kresťanstvo. Sedliaci zo Stedingu – blízko mesta Altenesch (Nemecko), ktorí nemohli zaplatiť zničujúce cirkevné dane boli povraždení dňa 27.5.1234. vrátane žien a detí (počet: 5-11 tisíc). Bitka pri Belehrade r 1456: 80.000 Turkov pobitých. Poľsko v pätnástom storočí: 1019 kostolov zbúraných a 17,987 dedín zrovnaných zo zemou kresťanskými rytiermi (počet obetí neznámy). V Írsku v 16-17 storočí anglickí vojaci „pacifikovali“ a „civilizovali“ IRSKO, kde žili iba galícijskí „divosi - .Írovia“--čiže „nerozumné zvery bez vedomosti o Bohu alebo o dobrých mravoch.“ Jeden zo zvlášť úspešných vojakov Humprey Gilbert nariadil , „aby hlavy tých čo boli zabití sa uťali a položili vedľa cesty. Toto úsilie civilizovať Írov naozaj vzbudilo strach u národa keď videli zoťaté hlavy svojich otcov bratov detí a príbuzných ležať na zemi“(doslovný citát) Desaťtísíce Galských Írov padlo za obeť tomuto masakru.

    Križiacke výpravy (1095-1201)

    Prvá križiacka výprava 1095 na rozkaz pápeža Urbana II.

    –V Semline (Maďarsko) zabitých tisícky (24/6/1096), Wieselburg (Maďarsko): ďalšie tisíce (12/.6./1096) 9./9./ 1096 až 12.9. 1096. za 4 dni. Nikaia, Xerigordon (v tom čase turecké –veľa tisíc zabitých. Až po pápeža Jana (1098) celkovo 40 hlavných miest a 200 hradov dobytých. Počty vyvraždených neznáme. Potom dobytá Antiochia 3/6./1098. (vtedy turecká) správy o zabitých sa líšia od 10,000 do 60,000- .Neskôr 28./6./1098. padlo za obeť 100,000 Turkov ( vrátane žien a detí). V tomto prípade Kresťania „inak neublížili ženám, ktoré našli v nepriateľských stanoch, iba prebodli im bruchá svojimi kopiami.“(citát: podľa kresťanského kronikára Fulchera z Chartres) . V Maraatan-numan 11./12./1098 tisícky zabitých.. V dôsledku nasledujúceho hladu „ už zapáchajúce mŕtvoly nepriateľa boli požierané kresťanmi“ ako napísal kronikár Albert Aquensis.

    Jeruzalém bol dobytý 5./7./1099. Viac než 60,000 obetí (židov, moslimov –mužov, žien a detí) Podľa slov očitého svedka: „Pred Šalamúnovým chrámom bol taký masaker, že naši ľudia sa brodili v krvi nepriateľov až po členky“ a potom naši ľudia „šťastní a s výkrikmi radosti kráčali k hrobu SPASITEĽA, aby si ho uctili a vzdali mu vďaku“. Arcibiskup z Tyru, ktorý bol očitým svedkom napísal: „Nebolo možné sa ani pozerať na obrovský počet zabitých bez hrôzy; všade ležali kusy ľudských tiel a celá zem bola pokrytá krvou zabitých - nehovoriac o množstve bezhlavých tiel a množstva zohavených ľudských údov pohádzaných na všetkých miestach, čo vzbudzovalo hrôzu divákov.

    Štvrtá križiacka výprava.

    12.4. 1204. Konstantinopol bol dobytý, počet obetí neznámy.( Mnoho tisíc. medzi nimi aj kresťanov)

    Kresťanskí križiacki rytieri v r.1203 Mesto bolo prakticky rozborené

    (Zvyšok križiackych výprav -pre úsporu miesta sa neuvádzajú podrobností ) Odhaduje sa ,že až po pád Akkonu 1291 bolo pravdepodobne až 20 miliónov obetí na životoch ( iba v samotnej „Posvätnej zemi a arabsko- tureckých územiach.)

    Honba na kacírov.

    Už v r.385. boli prví kresťania sťatí pre kacírstvo (španielsky Priscillianus a jeho stúpenci.) Stalo sa to v Trieru (Nemecko). Manechiáni, ktorí mali niečo odlišné názory (pozri v predchádzajúcom) boli vyvražďovaní vo veľkých počtoch medzi r 372. až 444. n.l. po celej rímskej ríši. (Mnoho tisíc obetí. )

    Albigénci, ktorí sa sami považovali za dobrých kresťanov , avšak neboli ochotní slepo poslúchať pápežské edikty a platiť dane Rímu sa stali obeťami a na pokyn pápeža Innocenta III. boli masovo vyvražďovaní ( pozri predchádzajúce ). Za obeť vraždeniu padlo 20,000 –70.000. V Carcassonne 15,/8./ 1209, tísícky zavraždených. Ďalšie mestá nasledovali. po celých 20 rokov vojny pokiaľ takmer všetci Katharci ( asi polovica obyvateľov krajiny Languedoc, - terajšieho južného Francúzska) neboli celkom vyhubení. Keď toto ťaženie končilo (1229) bola založená INKVIZÍCIA





    Podstránky (1): Pravda o náboženstve 2
    Comments