✤ Tajemství města

  • "Musíš milovat tajemství města a rozjímat o něm."
                                Kniha života mnišského bratrstva Jeruzalém 128

Moji milí. Bylo třeba vybrat témat k Vašemu prvnímu, v pravdě historickému setkání přátel Mnišských bratrstev Jeruzalém v Čechách. A byl to pro mě lehký výběr. Chci se s Vámi podělit o to, co považuji za nejzdařilejší a duchovně nejbohatší intuici díla našeho zakladatele, bratra Pierra-Marie Delfieux. Je to témat města a jeho tajemství. Jde o témat, který je spojen se samým počátkem našeho duchovního dobrodružství v „srdci měst, v srdci Boha“. Stále častěji se k němu vracíme na našich kapitulách. Město je tajemstvím naší epochy. Do města postavil Bůh nejenom nás, ale celou naši civilizaci (KŽJ 130). Od roku 2007 je už i statisticky pravdou to, co Pierre-Marie napsal v roce 1978 v Knize života „Dnes povstal nový svět, včera byl v podstatě venkovský, dnes je většinou městský“ (KŽJ 131). Bůh, spolu s člověkem sídlí v městě. Vyvedl člověka ze zahrady Edenu aby mu připravil město (Žid 11, 16) Jde o tajemství, o plán Boží, o jeho projekt ve kterém na prvním místě jde o spásu člověka a jeho připodobnění a zanoření do tajemství Nejsvětější Trojice.
  • Co o městu říká Bible ?
Konflikt mezi kulturou vesnickou a městskou v duši kočovných Hebrejců zrcadlí hned Geneze. Zakladatelem prvního města není nikdo jiný než Kain vrah Ábela (Gn 4,17). To první město přijalo jméno jeho prvního syna Enocha, jakoby prvním dílem zlořečeného jako i prvním synem mělo být zlořečené město. Poté přichází Bábel, poté Sodoma a Gomora, místa modloslužby a hříchu, zatímco Abraham, Izák i Jákob chodí se stády po poušti, bydlí ve stanech a za městem staví Bohu oltáře: „Potom přišel Jákob cestou z Rovin aramských pokojně k městu Šekemu, které je v zemi kenaanské. Utábořil se před městem a od synů Chamóra, otce Šekemova, koupil za sto kesít díl pole, na němž si postavil stan. I zřídil tam oltář a nazval jej ‚Él je Bůh Izraelův‘.“ (Gn 33, 18n) To co se kočovníkům nabízí jako obraz města, to jsou zpravidla nesrozumitelná, jakoby anarchistická a pyšná společenství, hermeticky uzavřená vzhledem k rodinné, klanové morálce vlastní Hebrejcům. Faraonova města Pitom a Raamses jsou zase symbolem organizovaného útisku Božího lidu, který opět nachází volnost v útěku do pouště. Po Exodu nastává dobývání Kanaánu. To znamená ničení a plenění pohanských měst zaslíbené země. Tehdy Jozue přijímá poprvé dobytá města jako dar od Boha „Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte.“ (Joz 24,13) Pozitivně se vůči městské kultuře staví až kniha Rút. Ale teprve dobytí Jeruzaléma králem Davidem znamená definitivní přelom v dějinách spásy a město Davidovo, město Mesiášovo, se stává místem ve kterém sídlí Bůh a které tím pádem přetrvá navěky. Hospodin si totiž zvolil Sijón, zatoužil jej mít za sídlo: „To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím (Žl 123). Město je symbolem , ale i prakticky nejvýraznějším místem sjednoceného Království Božího. Tam se nachází viditelné centrum práva i kultu. Je místem Boho-lidského communio. Je místem společného vzájemného obohacování se, duchovního rozvoje lidské společnosti, místem do kterého i Bůh i člověk investují to nejlepší co mají. Jeruzalém je městem které Bůh staví pro člověka a člověk pro Boha. Jsou různá biblická místa ve kterých se Bůh zjevuje. Hora, poušť, brod potoku. Ale pouze o jednom místu je řečeno, že bude místem neustálého sdílení se Boha svému lidu. Jeho Příbytek. Podle Starého Zákona se Příbytkem Boha stala Jeruzalémská Svatyně. Podle Nového Zákona jím už není ani nějaká hora, ani Jeruzalém, (J 11,21) ale nitro Člověka, Ježíše Krista. On sám se stal ve svém těle Šekinou, Svatostánkem Božím. Podobně jako město z kamenů spojených jeden z druhým a obehnané hradbou, Kristus ve svém těle jednotí lidství s božstvím a lidstvo mezi sebou. Šekinou Ducha Svatého se stalo nejen jeho nitro, ale i všechny údy jeho Mystického Těla, kterým je spasené lidstvo, tedy Církev. A tak město o kterém je možno říct, že je nyní „místem zjevení Boha, je ěsto lidí,které Bůh miluje.“ 

Tajemstvím města je tajemství přítomnosti Boha v jeho největším díle, jeho nejkrásnějším obrazu, nejintimnějším záměru jeho lásky, jakým je živý člověk sjednocený s druhými. Podle Knihy Zjevení Svatého Jana nám Bůh připravuje takové město jako svůj jedinečný dar. Sestupuje z nebe a jde opravdu o klenot, finále, korunu dějin spásy. Město s otevřenými branami a Boží Chválou uprostřed něho (Zj 21, 9- 22, 5):

A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
  • Co má dělat mnich ve městě?
To co každý křesťan. Očekávat dar shůry. „Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí shůry“ (Lk 24, 49) říká Kristus Apoštolům před Nanebevstoupením. Máme přebývat mezi lidmi s nadějí! Být znamením naděje konečné perspektivy společného lidského přebývání a hledání Boha. Mnich v srdci města je prostě svědkem jiného Města. Svědkem toho, že intuice člověka, který se shromažďuje v dobrém i zlém, aby si vzájemně pomáhal, aby tvořil něco víc, je dobrá a má své naplnění i počátek v podobné intuici, tentokrát dokonale zrealizované, v Nejsvětější Trojici. Jak mnich svědčí? Modlitbou a prací ve vlastně té společné, městské struktuře, která je typickou pro naši civilizaci. Město se stalo sídlem Boha cestou uzdravení. Od vzájemné izolace a nenávisti prvních bratří Kaina a Ábela pomalu nabíralo v Písmu nového významu, až se nakonec stalo obrazem Nevěsty. To znamená neintimnějšího soužití jaké může existovat na zemi mezi dvěma lidmi. Mnich a všichni přátelé Beránka kontemplují v městě toto skryté povolání člověka jakým je společenství s Bohem.

Bratr Pierre-Marie vidí potřebu toho aby uprostřed měst žili svědkové communia. Aby nabízeli místo společné modlitby, s branami otevřenými pro každého, kdo pocítí nostalgii prorocké vize Nebeského Jeruzaléma. Pro každého kdo se chce zbavit samoty a izolace. Kdo potřebuje uzdravení svého vlastního pohledu na sebe sama i na člověka-bratra v místě tak zkomplikovaném jako je megapole. Naše města nejsou dokonalým společenstvím. Proto mnich, podobně jako Kristus musí v městě podstoupit boj. Bude bojovat o proměnu vlastního srdce i o srdce jiných lidí. Pouze praktikovaná víra probouzí naději a upevňuje lásku. Stává se činem, díky kterému Duch přeměňuje tvářnost tohoto světa. Myslím, že právě tento duchovní boj „na poušti velkoměst“ přitahuje věřící laiky, aby se připojili k mnichům a stali se staviteli urbs beata, blahoslaveného města blahoslavených.

Až Vaše dnešní pražské setkání skončí a budete vracet domů ulicemi města, přeji Vám aby Bůh byl s Vámi. Aby se Váš pohled utěšil z pohledu na lidi které si Kristus přisvojil, jako své bratry a spoludědice. Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. (1 Pt 1, 3n)

Z přednášky bratra Benedikta