✤ Město můj klášter

Budu muset opustit město pro život s Bohem ? Tato otázka se mi stále vracela na mysl v době, kdy jsem hledal odpověď na volání Pána. Ticho odloučení na venkově mě lákalo. Kdo ale půjde říct lidem dnešního světa, že je jim Bůh blízký ?

Když jsem poprvé vstoupil do kostela Saint-Gervais v Paříži, slyšel jsem můj vniřní hlas říkat: "Zde je tvůj příbytek." Nevěděl jsem ani jaké je jméno komunity, které kostele patří. Ale to co jsem viděl, odpovídalo mým touhám: v tichu, v intimní blízkosti Bohu, laici a řeholníci sdílejí uprostřed městského zmatku oázu modlitby. Dnes je to už 15 let co mé kroky míří třikrát denně do tohoto příbytku pokoje, kde spolu s mými bratry a sestrami pozvedám obě ruce k chvále a přímluvě skrze liturgii a adoraci.
 
Vždy jsem bydlel ve městě, ale jeho tajemství mi bylo dlouho skryto. Modlitba uprostřed měst proměnila můj pohled na město, na mé bratry a sestry kteří ho obývají, na Boha a na mě samého. Vydal jsem se do ulic, na náměstí, hledat toho, po kterém mé srdce touží (Pís 3, 2). Našeho Boha, které přebývá ve městě... A nalezl jsem ho v člověku. Každý z nás je ikonou živého Boha. Jistě, Boží tvář je zahalena slabostí těla, těla často poničeného. Avšak modlitba mi pomáhá jej vidět naplněného světlem. Bez hluku slov, pouze pozorným pohledem a myšlenkou s požehnáním otevírám v mém srdci každému místo. Ony tváře jsou epifanií boží. Město prochází mým nitrem.
 
Město mě nutí k bdělosti. V metru, tam a zpět, v práci, skrze nejrůznější rozptýlení, město mě vede k prožívání přítomného okamžiku, k objevování neviditelného skrze hmatatelné. Každodenní chvíle samoty a lectio divina v mé mnišské cele, i mé rozjímání, jsou syceny městem. Modlitba se inkarnuje. 

Tak objevuji i sám sebe schopným milovat a být milován. Šťastný v oné obydlené samotě, povolán stát se kvasem ztraceným v těstě, chce-li to Pán. Paříž se pomalu stává mým klášterem.

Br. Jean-Christophe