✤ Esence křesťanského mnišství



Svět potřebuje mnichy, kteří ho opouštějí, aby v něm vzbuzovali neklid, aby mu byli znamením a otazníkem. Co je ještě důležitější: V srdci Boha, který stvořil, vykoupil a tolik miloval svět, nalezneš celý vesmír. Proto budeš moci být přítomnější ve světě, jen když budeš ustavičně žít v přítomnosti Stvořitele světa.
 


Kniha života 140



  • Co znamená být mnichem?

Lidé se stále pokoušejí nalézt nějaké ospravedlnění pro mnišský život. Mnich ale v podstatě nemá žádný užitek. Již ve slově „monachos“ nalézáme kořen „monos“, a tedy i ideu jedinosti, jednoduchosti a samostatnosti. Aby k ní mnich pronikl, musí projít „odprogramováním“. Musí zmizet ze zemského povrchu. Prvním hnutím mnišského života je tedy odchod ze světa, „anachorese“, exil. Jde o cestu Vzkříšení, na které je ale nutno zemřít, nejprve vůči druhým, pak vůči světu a nakonec sobě samému. To znamená svým potřebám fysiologickým, své představivosti, svým psychologickým hnutím a své osobní historii. Cílem této anachorese je úplné otevření vůči milosti. Nemít za svůj program a za svou jedinou útěchu než Boha. Jde o to: zakořenit se ve vertikalitě až k smrti. Mnišský život je život andělský, eschatologický, život který se okamžitě přelévá do Království.

  • Co v Kristově životě, v Písmu, může ospravedlnit takovou radikálnost?

Tato radikálnost je přítomna ve všech velkých postavách Starého zákona, počínajíc Mojžíšem na hoře Sinaji: „Nemůžeš mě spatřit, aniž bys zemřel...“ Také v Eliášovi je přítomna. Ten nalezl Boha na konci pouti ticha. V evangeliích je to svatý Jan, který je dalším modelem mnišského života. Při poslední večeři Jan spočíval na Srdci Kristově a tam se jeho dech harmonisoval s dechem Vtěleného Slova. Modlitba je právě tato harmonie lidského dechu s dechem Božím. Mnich, neaktivní, se stává nehybným poutníkem. Jeho tělo a jeho duch se stává jeho osobní laboratoří, ve které zakouší zaslíbenou nebeskou blaženost již zde na zemi. Mnišský život je souhrnem celého Kristova života. 40 dnů na poušti, Golgota, Vzkříšení, ale hlavně Proměnění, které je dokonalým zjevením božství v lidství, průzračností věčného světla, které je mnichy označováno jako „nezapadající“ a které je znamením společenství s věčným a živoucím Otcem.

  • Mnich tedy anticipuje věčný život...
 
On jej realisuje. Činí z něho svůj vlastní život. V tomto smyslu je mnišský život existenciálním ověřením pravdivosti dogmatu. Nejde o nějaké speciální křesťanství pro superkřesťany! Jde o podstatu a esenci křesťanství. Mnich obnovuje celým svým životem své křestní sliby, které jsou současně i příslibem obdržení darů Ducha Svatého. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“: mnišský život je migrací k tomuto stavu. To znamená, že je orientován, zcela zaměřen, nastaven a nasměrován výlučně k tomuto cíli. K nabytí Království a realisace v tomto světě blaženosti, ke které směřuje celé lidstvo. Mnich se tedy nesnaží morálně se vylepšovat skrze alteritu. Hledá v pokoji, v samotě, v tichu a v modlitbě Boha.

  • Jaké jsou léčky mnišského života?
 
Až do konce nic není zaručeno. Příkladů mnichů, kteří na stará kolena, v sedmdesáti letech vykolejí, je v Apoftegmatech Otců pouště nepočítaně. Mnišský život je během až do posledního dechu. Jedním z největších nebezpečí je iluse. Protože mnich podniká výpravu do sklepení kolektivního podvědomí, setká se s anděly a démony, přepadne ho úzkost, strach, milost a extáze. I když je možné ověřit ve zkušenosti pravdivost dogmatu, není možno ověřit sám sebe. Doprovod je tedy nutný. Tak je možno naučit se zeměpisu těchto tajemných oblastí ducha a vyhnout se na cestě zbožštění ilusi, že se mnich modlí k Bohu, ačkoliv se již dlouho nemodlí než sám k sobě. Tato duchovní iluse je ze všech nejtragičtější... Ve světě jsme stále konfrontováni alteritou, vztahem. Mnich se ale ocitá tváří v tvář závrati. Není-li Boha, nic není stupidnější než mnišský život. Ten, kdo nenašel Boha, je na nejlepší cestě stát se bláznem anebo, hůře, divokým zvířetem.
Dalším nebezpečím, se kterým se mnich setkává, je akédie. Jde o „poledního démona“, který přichází, když se překlene polovina dne, a mnich pozoruje, že se zase nic nestalo... Tento démon pobízí k odchodu, našeptává, že boj je zbytečný a že si mnich jen ničí svůj život. Jediným lékem, jedinou zbraní, je v takové chvíli lehnout si a počkat, až přijdou jasnější chvíle. Ten, kdo přečká tyto „maniako-depresivní“ krise, pocítí pak nevýslovnou radost. Nejdříve je však nutné, aby mnich zabil to všechno, čím je, a nechal žít pouze ono prázdno, ve které se vpíše Světlo...
 
  • Je mnoho těch, kteří to dokážou?
 
Většina neuspěje. Ale to nevadí. Řekl bych dokonce, že způsob, kterým nedokážou dosáhnout cíle, je prvořadý. Neboť neúspěch samotný se stává blízkostí Bohu. První lekcí mnišského života je lidská slabost mimo Boží milost. Mnich není nietzscheovským hrdinou. Ke svému cíli nepřichází vypětím své vůle, nýbrž tehdy, když nechává jednat Boha. Mniši dávají celý svůj život Bohu a tak nám ukazují, že opravdové blahoslavenství přichází tehdy, když zvítězíme nad svým vlastním osamocením a necháváme v sobě prostor k bytí Bohu.

  • Vyžaduje toto duchovní povolání nějaké zvláštní předpoklady?
 
K tomu, aby se člověk stal mnichem, není třeba nějakého zvláštního psychologického profilu. Na svaté hoře Athos v Řecku žije asi 1800 mnichů. A to je rovněž počet nejrůznějších životopisů, kultur a cítění. Mnišský život skutečně rekapituluje všechno to, co tkví v jádru lidství. Ovšem zasazuje to do kontextu askeze a samoty, před tvář Boží. V okamžiku, kdy mnicha přepadají myšlenky se stále rostoucím násilím, mnich se ve vřící hlubině svého člověčenství setkává s krádeží, znásilněním, incestem, vraždou. Mnišský stav sám o sobě ničeho neuchrání, a pokud mnich nezakouší tento boj, ocitl se zřejmě v mělkosti duchovního Balatonu... Snad jediným předpokladem pro mnišský život, a ten pokládám za zásadní, je umělecké cítění. Mnich je sochařem svého vlastního života. Bez přesvědčení, že existence je naším prvním uměleckým dílem, není mnišského života. Tato mnichova theologie je theologií krásy, která se odlišuje od filosofie, lásky k moudrosti.
 
  • Není to tedy paradoxně právě tento mnišský, „neužitečný“ život, jenž se dotýká hlubin člověka, který pozvedá celé lidstvo?
 
Mnišstvím prostupuje „subversivní“ moc. Jde o jasné svědectví, vyvracející přesvědčení o tom, že by se lidství, konečné samo v sobě, mohlo samo v sobě také definovat. Kolik místa necháváme nekonečnu v našich životech, v našich láskách, v našem způsobu, jak jíme a pijeme a pracujeme! Nekonečno je často jen třetí, vyloučenou partií našich životů. Našemu světu nadbytku, hluku a smyslnosti je proto třeba klášterů, podobných majákům v temnotě a bdícím hlídkám. Kvůli tomu lidé tolik mnichy vyhledávají. Jedině oni totiž obývají onu extrémně hmatatelnou konkrétnost křesťanského života. Jejich cena je nevyčíslitelná.

Rozhovor s Jeanem François Colisimo, spisovatelem a nakladatelem, patrologem na Theologickém ortodoxním institutu svatého Sergeje v Paříži.
Rozmlouvala a zaznamenala Jennifer Schwarz. (Převzato z revue „Monde des religions“, květen – červen 2009, č. 35, str. 22 – 23)
Comments