Život a dílo

Ludvík Kuba (1863 - 1956)
 

Malíř, hudebník a národopisec Ludvík Kuba pocházel z Poděbrad. Studoval pražskou Akademii výtvarných umění a na uměleckých školách v Paříži a Mnichově.

Ve své tvorbě zachycoval často krajinky a zátiší (Zvěřina), lidové zvyky - především v Lužici, Dalmácii, Haliči a jižních Čechách. Kromě řady zahraničních studijních cest často pobýval v Březnici, kam jezdil do domku rodičů své ženy, a v okolí namaloval desítky obrazů.  S jeho díly z období let 1895 - 1945 je možné se seznámit například v galerii na březnickém zámku. Jeho životní folkloristické dílo, šestnáctisvazkové Slovanstvo ve svých zpěvech, zahrnuje přes 4 000 písní.
 

 
"Ludvík Kuba se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech jako druhorozený syn
z celkového počtu třinácti dětí. Svoje dětství a dospívání strávil se skupinou sourozenců
v početné rodině, kde nebyl nikdo z dětí příliš rozmazlován a hýčkán. Zřejmě však právě
prostředí jeho mládí přispělo k tomu, aby byl dobře vybaven pro budoucí život.
Určitý zárodek svého pozdějšího výtvarného nadání pravděpodobně získal jak po otci,
vyučenému zámečnickému řemeslu ve Vídni, které provozoval v Poděbradech, tak i po
matce, jež pocházela z rodiny s hrnčířskou tradicí. Když postupem doby zemřelo v útlém
věku šest jeho sourozenců, neměla i tak rodina příliš na rozhazování. Přesto však projevili
rodiče porozumění pro jeho probouzející se umělecké vlohy, které byly jiné než u jeho
sourozenců. I když je pravdou, že jeho bratr Karel se uplatnil jako umělecký kovář a s ním
si Ludvík také ze všech nejvíce rozuměl. Tak se již záhy díky učiteli na tehdejší obecné
škole začal postupně učit hře na housle, klavír a varhany, ke kterým později přidal další
nástroje.

Po přechodu na měšťanskou školu v roce 1873 se začal věnovat i dalšímu
uměleckému oboru – kreslení. Tamní ředitel brzy rozpoznal výjimečnost Kubova talentu, a
aby ještě více podpořil jeho zájem, půjčoval mu domů různé ilustrované knihy. Pod tímto
vlivem začal Kuba okreslovat a omalovávat obrázky z různých novin, ale zejména
časopisů s kresbami tehdejších ilustrátorů. Později si založil dokonce i album, ve kterém
ukládal různě získané kopie děl a podobizen slavných malířů. Od kopírovacího údobí, ve
kterém se naučil určité techniky, přešel pozvolna k vlastním kresbám. A kreslil vše: stavby,
krajiny, figury a květiny. Rád se toulal po okolí Poděbrad, které velmi miloval a vše, co
upoutalo jeho pozornost, si zachycoval na papír. Vzniklo tak mnoho kreseb, se kterými se
vracel domů. Vlivem venkovského prostředí tohoto městečka, které ještě netušilo, že bude
někdy lázeňským městem, však získal dobré základy pro svoje budoucí badatelské
etnografické a folkloristické aktivity.

V roce 1877 následovalo další vzdělávání na pražské varhanické škole. Studoval zde
dva roky pod vedením Františka Zdeňka Skuherského a získal zde mimo hudebně
odborných znalostí i určité teoretické základy pro svoji pozdější hudebně - vědeckou práci.
Díky pražskému pobytu se ocitl z malého města přímo v ohnisku národního života, čímž
získal všeobecný přehled. Navštěvoval zde různé hudební dýchánky, na kterých se
diskutovalo, a na kterých se zpívaly národní písně. Ze skromných studentských příjmů si
založil i malou knihovnu, ve které nechyběla díla Erbenova, Kollárova, Palackého,
Havlíčkova, Jungmannova, Vrchlického, ale i Husovy spisy či sbírka národních písní od
Martinovského.

Po absolvování varhanické školy vedla jeho cesta do Kutné Hory na učitelský ústav,
kde byl tehdy ředitelem Gustav Adolf Lindner. Toto historické město s panoramatem
chrámů svatého Jakuba a svaté Barbory ho znovu přimělo ke kreslení. A tak s tužkou a
notesem často vycházel do křivolakých uliček města nebo na památná místa v okolí a
svými obrázky začal tehdy přispívat i do časopisů. V této době Kuba mimo jiné začal
projevovat zájem o slovanské jazyky, které se sám začal učit, což lze považovat za jeho
počátek panslavismu.

Po studiích v Kutné Hoře v roce 1883 nastoupil jako podučitel v Žiželicích u
Poděbrad, ale zanedlouho byl přeložen do Sedlce u Kutné Hory. Všechen svůj volný čas
tehdy věnoval práci na sbírce „Slovanstvo ve svých zpěvech“, jejíž první díl vyšel v roce
1884. Učitelské profesi se Kuba vydržel věnovat dva roky, brzy po vydání své první sbírky
písní se rozhodl pro svobodnou cestu národopisce a literáta.

Na nějaký čas se usadil u rodičů v Poděbradech, odkud se vydával na své studijní
pobyty po slovanském světě. Jeho první cesta vedla v roce 1885 na Slovensko. V roce
1886 na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a v roce 1887 do Ruska. Nejčastěji však jezdil na
Balkán, kde mezi léty 1888-1893 pobýval s malými přestávkami převážně v Černé Hoře a
v Bosně-Hercegovině. Na těchto cestách využíval Kuba i svoji zálibu v malování, neboť si
zaznamenával i vše co viděl: krajiny, zajímavé stavby, kroje, řezby a výšivky. Vedle
kreseb a akvarelů si domů přinášel i mnoho poznámek, ze kterých čerpal při psaní fejetonů,
cestopisných článků a úvah, jež zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní
Listy, Zlatá Praha a další. V odborných časopisech, jako např. Slovanský sborník nebo
Časopis Českého muzea, často doplňoval svoje články i vlastními ilustracemi.
Od roku 1888 si Kuba začal doplňovat svoje malířské vzdělání. Nejprve u Karla
Liebschera4, na jehož doporučení v roce 1891 nastoupil jako hospitant na pražskou
malířskou akademii u Maxe Pirnera. Téměř čtrnáct let poté, co se zde původně ucházel o
studium, a to ve věku, kdy jiní studium již končí. Akademii ukončil již v létě roku 1893 a
vzápětí se vydal na cestu do Paříže. Zde začal studovat na doporučení Vojtěcha Hynaise
(1854-1925) v soukromé Julianově akademii. Paříž pro něho znamenala i velký životní
zlom, neboť se tam seznámil s krajankou Olgou Joujovou, která se v roce 1895 stala jeho
ženou. Zakrátko po svatbě s ní odjel na roční pobyt do Mostaru, tentokrát s programem
výlučně výtvarným. Jeho záměrem bylo postupně malovat Slovanstvo v obrazech. Zde se
však marně pokoušel získanými malířskými technikami z Paříže zaznamenat to, co viděl a
musel sebekriticky uznat, že olejovou techniku malby zatím dostatečně neovládá. Svůj
původní malířský program Kuba už poté nesplnil, Slovanstvo nemaloval.

Nespokojen s tímto stavem se proto velice rychle rozhodl pro další studium, tentokrát
v Mnichově. Místem dalšího vzdělávání se pro Kubu stala soukromá školy Antona Ažby.
Brzy na to už začaly první výstavy, mezi něž patří výstava Kubových akvarelů
s krajinářskými tématy v roce 1899 v Berlíně a později i v Mnichově. V roce 1904 už to
byla první samostatná výstava v Praze, v rodných Poděbradech a v Českých Budějovicích.
Ke konci roku 1904 se Kuba odstěhoval do Vídně, kde se stal brzy součástí tamní
umělecké společnosti a jeho malířská práce, jenž byla původně pomocným prostředkem při
jeho etnografických studijních cestách, právě tehdy dospěla k plnosti uměleckého díla.
Svůj dlouholetý pobyt v cizině zakončil v roce 1910 tříměsíční cestou po Itálii, kde
studijně navštívil Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Přestože se od jara 1911 stala Praha jeho trvalým domovem, nebyl pro něho návrat do
vlasti jednoduchý. Posléze se dostal do sporu s uměleckým spolkem Mánes a jako malíř se
stáhl do ústraní a jeho myšlenky začaly směřovat opět k dokončování jeho etnografického
díla. Ještě v roce 1913 sice vydal sborník pod názvem Trojlístek písní Dalmatských, avšak
další jeho plány již narušil příchod 1. světové války.

V roce 1922-1924 uskutečnil tři cesty po Lužici, kde mimo jiné pátral po stopách
starých slovanských krojů. V roce 1925 a 1928 navštívil opět Makedonii a Srbsko. V roce
1929 Slovensko, Bulharsko a Podkarpatskou Rus. Tímto se jeho etnografická činnost
rozvinula opět do všech oblastí. Nejvíce sil však věnoval publikaci Slovanstvo ve svých
zpěvech, jejíž vydání se ujala Hudební Matice Umělecké besedy, a na kterou poskytl
subvenci i prezident Masaryk. Aby měla rodina z čeho žít, rozesílal do různých novin a
časopisů fejetony, vzpomínky a zápisky z cest. Současně však pracoval na několika
knihách, ve kterých shrnul své bádání a poznatky ze svých cest.

První výstava děl z Lužice byla uspořádána v roce 1922, druhá o dva roky později,
tedy 1924 v Praze, ze které ministerstvo školství zakoupilo 56 obrazů (3 obrazy si koupil
prezident Masaryk), což Kubovi přineslo slušné finanční zabezpečení. V letech 1926-1935
uspořádal Kuba několik dalších výstav po českých a moravských městech, které často
ací samouka, doplňoval i přednáškami o svých etnografických cestách a o estetice. V roce
1935 vyšla v edici Galerie jeho první monografie o malířském díle. Za svoji odbornou
etnologickou činnost byl Kuba v roce 1936 oceněn čestným doktorátem na Karlově
univerzitě a od roku 1937 se stal řádným členem České akademie.

V roce 1937 byl vyslán do Sovětského svazu jako člen oficiální delegace při
příležitosti výstavy našeho umění v Moskvě. Touto poslední cestou jakoby symbolicky
uzavřel své četné cesty po slovanských zemích. V roce 1939 připravil v pražském salonu
Hollar výstavu, obsahující celou šíři jeho malířské tvorby, od chlapeckých prpřes akvarely
cestovatele, až po oleje z poslední doby. Zanedlouho se však převalila Evropou 2. světová
válka, po které se sice Kuba dočkal osvobození slovanstva, ač by však tušil, jak draze bude
tato svoboda za několik let vykoupena.

Za svoji záslužnou etnografickou práci byl postupně oceňován nejen doma, ale i
v jiných zemích. Již v roce 1923 obdržel srbský řád svaté Sávy, v roce 1930 bulharský řád
III. stupně a v roce 1931 bulharskou Serafovu cenu. V roce 1935 se stal současně i členem
jihoslovanské akademie v Záhřebu. Na návrh ministra kultury mu byl v roce 1945 za jeho
uměleckou činnost udělen titul národní umělec a současně se stal i čestným profesorem
Akademie výtvarných umění. Za své zásluhy v oblasti slovanské písně obdržel v témže
roce i čestné členství ve Svazu českých hudebníků. V roce 1946 se dočkal vydání velké
monografie Ludvík Kuba, malíř, která byla připravována již za války. Její bohatý obrazový
materiál byl doplněn texty Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Vítězslava Nezvala (1900-
1958). Kuba neodpočíval ani ve vysokém věku, neboť na výročí 85. narozenin, v roce
1948, uspořádal velkou retrospektivní výstavu svých děl. Že pracoval až do konce života,
dokládají výstavy jeho nejnovějších obrazů ještě i v roce 1949, 1950 a také poslední
výstava pořádaná na rozhraní let 1953 a 1954 k oslavě jeho devadesátin. S přibývajícím
věkem měl již problémy se zrakem, který mu postupně slábl, což je i patrné na díle
z tohoto závěrečného období.

Poslední jeho malířské a literární práce nesou data 1955 a 1956.

Zemřel v Praze 30. 11. 1956 ve věku 93 let."