Mikroregion Železné hory

    Mikroregion Železné hory je dobrovolný svazek obcí v okresu Chrudim, jeho sídlem je Ronov nad Doubravou a jeho cílem je ochrana společných zájmů účastníků v˙oblasti životního prostředí, průmyslu, dopravy, zemědělství, rozvoje služeb a řemesel, obnovy venkova. Sdružuje celkem 11 obcí a byl založen v roce 1999. Obce sdružené v mikroregionu:


    Tisíciletá obec (338 m n.m, 515 obyvatel) leží na jižním úpatí Železných hor. 
Je připomínána již roku 1137 (existence kostela a fary) v letopisu kanovníka vyšehradského, pokračovatele kronikáře Kosmy. Její vznik je úzce spojen se starou Liběckou stezkou a byzantskou kulturou. Již předhistorická existence této zemské stezky navazující na Zlatou stezku je doložena nálezy římských mincí. Území obce se rozkládá na ploše 1407 ha a zahrnuje i tyto místní části:Spačice, Pařížov (do roku 1960 samostatné), Vestec a Rostejn (se Zbohovem a Drhotínem).

    Již ve 14. století stávala v Běstvině tvrz, snad na ostrůvku uprostřed zaniklého rybníka severně od zámku. Na počátku 16. století si Onšovští z Onšova postavili novou raně renesanční tvrz – jednoduchou obdélnou stavbu rozdělenou na tři místnosti. Její zdivo bylo začleněno i do projektu nového zámku stavěného kolem roku 1650 pro Kryštofa Korduleho ze Sloupna. Čtyřkřídlá stavba s uzavřeným arkádovým nádvořím se do zahrady obracela nárožními dvoupatrovými rizality. Další barokní úpravy následovaly v letech 1720-23 za Antonína Arnošta z Birkensteinu, kdy bylo přeřešeno východní křídlo a v jižním křídle nově vznikla kaple sv. Vojtěcha. Drobné klasicistní úpravy následovaly zřejmě i v 19. století, na jehož konci bylo přistavěno schodiště do zahrady.



    Leží na západním okraji okresu Chrudim, nad údolím řeky Doubravy ve 284 m nad mořem. První zmínka je z roku 1352 jako o lesní lánové vsi. V obci je pouze kaple vysvěcená roku 1900 a obecní úřad. Spádově patří do města Ronova nad Doubravou, kde jsou odkázány na veškerou vybavenost, kam od roku 1960 spadaly až do roku 1992, kdy se opět osamostatnily.

    Jak samo jméno ukazuje, byla tato obec založena na půdě biskupské. Stalo se tak pravděpodobně po zřízení biskupství olomouckého (1063). Poprvé se připomíná tato dědina mezi biskupskými statky v listině z roku 1131. Osídlení na celém širším území je prehistorické a souvislé až do současnosti. Dokládají to známé archeologické nálezy: v trati na Dvorských osídlení neolitické, laténské z mladší doby železné, nálezy z doby římské, nálezy z doby laténské a římské též v trati Ostrov, v trati Záhumenky slovanské pohřebiště.
    Kaple sv. Markéty pochází z roku 1767 a dal ji postavit vyškovský občan Matouš Kolda. Byla rozšířena r. 1782 a r. 1902 přistavěna sakristie. Památkově chráněná kaple patří obci. 

Historické názvy částí obce: Olečka, Konec, V kótě, Dědina.
Jména polí: Dvorsky, Blatni, Šraňke, Dulečni, Zábranči, Sedličke, Plachetke, Zápovvědi (horni a dolni), Krátky. 



Obec Bousov (historicky Búsovna, lidově Bousoveň, německy Bautzen) se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Leží 1 km na sever od Ronova nad Doubravou a 10 km na východ od Čáslavi. Jihozápadně 4 km se nachází zámek Žleby a jihovýchodně 5 km zřícenina hradu Lichnice




V roce 1359 zakoupil Bousov, tehdy nazývaný Bousovna, Jan Trčka starší z Lípy.




Majitelem Bousova se stává Kuneš Bohdanecký z Hodkova




Roku 1758 spadá Bousov pod Ronov nad Doubravou




Roku 1960 spadá do okresu Chrudim, osamostatnění obce nastalo v roce 1991



Kněžice

    Písemná zmínka o existenci Kněžic je z roku 1437, ale kdy a jak se dostali do zdejší krajiny poprvé lidé, kdo si tu zřídil prvé obydlí, kdo a jak založil naši osadu, není známo.
Jméno poukazuje na kněze – Kněžice patřívaly knězům kláštera Vilémov. Bývaly tedy kněžským panstvím.

    Písemných památek o starých Kněžicích nemáme a ústního podání se nedochovalo, protože za válečných dob byla zdejší krajina několikrát zpustošena, vesnice vypáleny, obyvatelstvo rozplašeno a vyhubeno. Některé osady byly časem znovuzřízeny, některé úplně zanikly. Zmizely Bošice, které se původně rozkládaly na potůčku k Biskupicům.
Po osadě Stusyně, která byla v jedenáctém století vypálena, zbyl kostel u sv. Martina s kněžickým hřbitovem. Na opačném břehu Doubravy stihl podobný osud Protivany.





    Památku, která se nachází jihozápadně od městečka Ronova nad Doubravou a asi 2 kilometry od Kněžic, opřádá mnoho pozoruhodností.  Původně byl totiž farním kostelem vsi Stusyně. První písemná zmínka o vsi a zároveň i o farním kostele však pochází až z roku 1352, kdy je kostel zachycen v registrech papežských desátků.
    Poté, co ves Stusyně zřejmě v průběhu husitských válek zanikla, zůstal kostel i nadále farní. V deskách zemských je uváděno podací kostelní až do roku 1615. Tento statut pak zanikl v pobělohorském období a kostel se stal poté filiálním ke kostelu ronovskému. 
    V duchovní přiznávací tabele panství Ronov z roku 1749 je uvedena „kaple s. Martina při městě“, která disponuje pozemkovým majetkem v rozsahu 74 strychů polí, 10 strychů pastvin a 6 strychů luk. 



Je správní obcí pro obci Lipovec a Licoměřice. Obě obce leží 6 km sevoseverovýchodně od Třemošnice. 

Historie Lipovce: Lipovec se poprvé připomíná v roce 1401, kdy náležel Pardusovi, řečenému Kbel z Lipovce. Jeho potomci Pardusové z Lipovce vlastnili ves téměř celé 15. století. Tvrz se však poprvé připomíná až v roce 1483, kdy po smrti Aleše Parduse z Lipovce a jeho dcery Anežky připadla tvrz, dvůr a ves Lipovec s dalšími čtyřmi vesnicemi jako odúmrť králi Vladislavovi II.
Historie Licoměřic: Ves Licoměřice původně nazývaná Vicemilice dolní, se poprvé v písemných pramenech uvádí v roce 1257, kdy zde měl majetek Hons z Vicemilic. Jediná zpráva o Licoměřické tvrzi pochází z roku 1464. V roce 1478 Vicemilice koupil Slavata z Chlumu. Po připojení ke chlumskému panství změnil i původní název vsi na Licoměřice (poprvé doloženo v roce 1654).
    V roce 1944 zde byla jedna ze základen partyzánské skupiny Mistr Jan Hus. Pod lesem nad obcí stojí památník zemřelých obyvatel obou obcí, kteří byli 19. 12. 1944 odvlečeni do koncentračního tábora v Terezíně.

    První zmínka o obci pochází z roku 1349 a to v souvislosti s původním novogotickým kostelem. Kostel byl vybudován v místě kudy procházela důležitá obchodní stezka do severovýchodních Čech. Zároveň to také byla spojka mezi zemskými stezkami Trstenickou a Libickou. O důležitosti stezky a kostela sv. Matouše vypovídá i to , že ve 14. století vybral kněze do kostela sám Karel IV. Kostel byl do dnešní podoby přestavěn v letech 1880-1884, a to s nákladem 17 338 zl. a varhany 800 zl. Budova fary pochází z konce 18. století a je vybudována v barokním slohu.

  Název obce pravděpodobně vznikl z vlastního jména Michal , Mikeš , Míča nebo Míša . Později obec nesla název Míčův nebo Míšův dvůr. Nakonec se název obce zjednodušil na dnešní Míčov.



    V nejzápadnějším cípu Chrudimska, u silnice mezi Čáslaví a Chrudimi, v úpatí Železných hor, se na stráni rozkládá obec Podhořany se svými osadami Nový Dvůr a Bílý Kámen. Za Bílým Kamenem začíná chráněná krajinná oblast Železné Hory. První zmínky o obci pocházejí z roku 1356. Podhořany bývaly sídlem panství podhořanského a počátkem 15 století patřily rytířům z Podhořan. Poté se tu vystřídali desítky majitelů.
    Okolí Podhořan bylo už odnepaměti využíváno jako významná obchodní stezka mezi Litomyšlí a Prahou (tzv. Trstenická stezka). První písemná zmínka o obci pochází z roku 1356. Jedněmi z prvních majitelů podhořanského panství byl rod Slavatů z Chlumu. V 16. století byly nejvýznamnějšími majiteli Gerštorfové. V té době zahrnovalo podhořanské panství také obec Turkovice s kostelem svatého Martina, kde dodnes nalezneme kamenné náhrobky patřící šlechtickému rodu Gerštorfů. V Podhořanech se v té době nacházel tvrz, pivovar, později též lihovar a cihelna. V roce 1798 odkoupil podhořanské panství hrabě Arnošt Pachta z Rájova, který se významně podílel na přestavbě turkovického kostela.
    V roce 1866 se obce významně dotkla prusko-rakouská válka. Korunní princ Fridrich Vilém I. se ubytoval v podhořanském zámku a vojska odtáhla na Borovou u Chotěboře, kde se střetla s rakouskými oddíly. Při zpátečním tažení vojsk byla do vsi zavlečena cholera, které v obci podlehlo 24 lidí. Jako památka na krušné časy byla na kopci nad obcí vystavěna zděná kaplička s malbou svatého Václava na koni.

Prachovice



Obec Prachovice leží v horském údolí na severní hranici regionu Železných hor mezi městy Heřmanův Městec a Třemošnice v Pardubickém kraji. Nad obcí se vypíná zalesněná hora Bučina (602 m.n.m.) a 8 km od obce se rozkládá Sečská přehrada, známá rekreační oblast. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1398. . Je ale více než pravděpodobné, že obec vznikla již dříve a její historie je úzce spjata se stavbou blízkého hradu Lichnice. Z obydlí skalníků lámajících kámen na stavbu hradu vznikla osada Prachovice.

Třemošnice





První písemná zmínka o obci pochází z roku 1564. K rozvoji obce došlo po spojení s panstvím Ronov nad Doubravou1750 byl na místě staré tvrze postaven malý zámek. Předpokládá se i podíl Jana Blažeje Santini na jeho pohledu. Součástí zámku je kaple, která dnes slouží věřícím z celé Třemošnice. 


S výstavbou vápenky v Závratci bylo započato v roce 1880, krátce nato tu byla zahájena výroba. Vápenka vznikla v severní části Železných hor, bohatých na vápenec a pro zde dříve bylo podobných vápenek více. V letech 1891 až 1892 došlo k přestavbě vápenky majitelem Berlou do dnešní podoby. Doprava suroviny, vápence, byla prováděna nákladní lanovou košíkovou dráhou z Prachovic, kde se vápenec těžil. Lanovka měřila 5 kilometrů a patřila svého času k nejdelším v Čechách; cesta suroviny z Prachovic do Závratce trvala 50 minut. Po roce 1950 však byla v Prachovicích vybudována velká vápenka a cementárna a stavba tohoto podniku vedla k zastavení provozu ve starých vápenkách v okolí. V roce 1960 vyhasly i pece v Závratci. Pak již objekt Berlovy vápenky chátral a jeho majitelem se stalo město Třemošnice.

V posledních letech byl několikrát proveden pokus o rekonstrukci třemošnické vápenky, toto úsilí ale vždy ztroskotalo na penězích. Město Třemošnice vynaložilo několikaleté úsilí na přípravu projektu, rekonstrukci a získání finanční částky. Vše se změnilo, když bylo 80 procent investic získáno z finančních prostředků Regionálního operačního programu NUTS II – tedy z fondů Evropské unie. V letech 2009–2010 tak mohla proběhnout rekonstrukce vápenky na které se mimo EU podílelo též město Třemošnice a firma Holcim Prachovice.

Náklady na rekonstrukci takzvané malé vápenky, rozdělené na tři etapy, dosáhly 24 milionů korun. Práce provedla brněnská firma Matoušek, která vápenku zrekonstruovala do podoby v jaké byla při ukončení výroby. Dne 19. července 2010 byla technická památka otevřena veřejnosti.




Žlebské Chvalovice
První zmíňka o naší obci je z roku 1391, kdy náležela Janu z Chvalovic, který tehdy prodal některé své majetky komendě řádu německých rytířů v Drobovicích, další majitelé nejsou známi. Až teprve v roce 1533 je jako majitel Chvalovic, které tehdy byly již příslušenstvím lichnického panství, doložen Zdeněk Trčka z Lípy. V roce 1543 koupil Chvalovice od Jana mladšího Trčky z Lípy majitel žlebského panství Kuneš Bohdanecký z Hodkova. S tímto panstvím zůstaly Chvalovice spojeny až do konce feudálního období. A proto také v 19. století dostaly rozlišovací přívlastek Žlebské.

Tvrz ve Žlebských Chvalovicích se sice v písemných pramenech nepřipomíná, ale o její existenci svědčí tvrziště, které je v podobě několika terénních vln zachováno v zahradě domu č.p. 11. Tvrz byla chráněna soustavou rybníků, jejich hráze však již byly do značné míry rozvezeny.


Centrem mikroregionu Železné Hory je městečko Ronov nad Doubravou, kterému věnuji samostatnou stránku.
















































































































.








Comments