DENÍČEK‎ > ‎

Barcelona 29. 12.

přidáno: 2. 1. 2017 14:32, autor: Karin Šubrtová   [ aktualizováno 25. 1. 2017 11:38 ]
Nejlepší způsob, jak poznat město, je podívat se na něj z výšky. Proto jsme si jako první cíl v Barceloně zvolili park Güell, který je na kopci na
severní straně od centra města. Zdeněk ho zadal do navigace a my vyrazili na čtyři kilometry ulicemi. Vyšplhali jsme se nahoru na kopec, ale byli jsme jinde, než jsme původně zamýšleli - u Bunquers de Carmel. A najednou - celá Barcelona nám ležela u nohou. Škoda, že byl i před polednem lehký opar, ale úplnou náhodou jsme našli možná nejlepší vyhlídku na město.
V Barceloně neustále narážíme na jedno jméno - Antonio Gaudí. Tento katalánský architekt je sice devadesát let mrtvý, ale jeho nejslavnější stavba není stále dokončena. Je natolik originálním autorem, že jeho styl je k poznání na první pohled. Jeho inspirace pochází z přírody (přírodní vědy také původně studoval), využívá spíše křivky než rovné linie, kombinuje hrubě tesaný kámen, cihly a keramické dlaždice, někdy do podoby barevné mozaiky.  Téměř všechny jeho stavby se nacházejí v Barceloně, připadá mi ale
zajímavé, že první jeho dílo, které jsem viděla, je právě jednou z těch výjimek. Před více než dvaceti lety jsme navštívili jedno z jeho prvních staveb - Casa El Capricho v Comillas u Santanderu, tedy na severním atlantickém pobřeží. 
Jeho hlavní stavby vznikly až po setkání s katalánským podnikatelem Eusebi Güellem, který financoval některé budovy a také zprostředkoval další zakázky mezi bohatými podnikateli. Společně naplánovali vybudování celé zahradní čtvrti na předměstí Barcelony v oblasti zvané Carmel. V parku byly vybudovány ale pouze dva domy - pro Gaudího a pro Güella. Dnes je zde v kopci veliký park zvaný
park 
Güell, ve kterém jsou rozmanité kryté promenády i obrovská terasa na setkávání lidí. Jeho malá část, ovšem zahrnující nejslavnější Síň sta sloupů a terasu, je placená. Naivně jsme předpokládali, že prostě vystojíme frontu, abychom se dostali na prohlídku, ale krutě jsme se zmýlili...Fronta tam sice byla, ale jen na vstup pro lidi s již zakoupenými vstupenkami. U pokladny fronta nebyla, bylo zde totiž možné zaplatit vstup až za čtyři a půl hodiny. Park je daleko od centra, kam se nedá dostat jednoduše metrem, v okolí další památky nejsou, takže jsme to vzdali. Pokud byste chtěli věhlasnou památku navštívit, začněte včas rezervací vstupenky na internetu (oficiální stránky zde). A nebo, stejně jako my, projděte jen veřejně přístupnou část, i tak to stojí za vidění. Park opravdu žije, návštěvníků, umělců i prodejců přiláká dost.


   
Po obědě z čerstvých ryb a krevet v jednou malém baru (provozované Číňanem, který byl barmanem, číšníkem, kuchařem i umývačem nádobí v jedné osobě) jsme zamířili
k moři. Navigace opět určila trasu a my se toulali zhruba tímto směrem, až se před námi otevřel velký bulvár Passeig de Grácia. Další Gaudího stavbu Casa Milá jsme poznali na první pohled. Celá fasáda zprohýbaná, balkóny ve tvaru mořských řas, nad hlavním vchodem velká nepravidelná dřevěná hvězda... Často se mu říká 
 La Pedrera, což znamená kamenolom, skutečně vypadá jako erodovaná skála porostlá rostlinami (oficiální stránky zde). Je možné si ji prohlédnout i uvnitř, my se spokojili pouze s pohledem vnějším.
U další Gaudího stavbu jsme se rozhodli, že si ji prohlédneme důkladněji. O kus dál na Passeig de Grácia nás zaujala barevná blýskavá mozaika na fasádě plné balkónů, která byla vánočně obložená spoustou polystyrénových koulí tvořící bílé závěje. Za touto fasádou se skrýval dům Casa Batlló, přezdívaný také Dům z kostí Před domem se nevinula dlouhá fronta, tak jsme koupili (drahé) vstupenky a vešli. Hned za vchodem jsme vyfasovali světle modrá sluchátka a audio průvodce v angličtině. Moc jsme od něj nečekali, ale projevil se jako vynikající doprovod. Namluvené texty byly velmi zajímavé, akorát dlouhé, přiměřeně složité a navíc tento stroječek podobný mobilu obsahoval také možnost rozšířené reality.Při pohledu na něj jsme např. neviděli prázdný pokoj, ale pokoj zařízený původním nábytkem. Neuvěřitelné! I bez těchto zázraků moderní techniky mi tento dům připadal jako ze sna. Gaudí navrhl šestipatrový dům pro rodinu továrníka Josepha Batlló, plný zaoblených linií napodobujících přírodu, netradičních sloupů a velkou zastíněnou terasou. Jednotlivé místnosti je možné podle potřeby spojovat nebo 
rozdělovat posunutím dveří. Architekt si zde pohrál s barevnými vitrážemi, keramickými obklady, mozaikami, všemi detaily dovedenými k naprosté dokonalosti. Zamýšlel se na nad plným prosvětlením místností, takže i plocha oken je zvlněná.
Okna, dveře, schody, zábradlí i kličky na oknech tvoří měkké vlny. Celý dům je prodchnut rozličnými symboly - voda, vzduch, kosti...Zvláštností jsou dva kryté světlíky obložené bílými a modrými dlaždičkami, které přivádějí světlo do vstupního átria (v době naší návštěvy se zde snášely lehké vločky z papíru, které vypadaly neuvěřitelně věrohodně). I technická stránka budovy byla propracovaná, k dokonalosti promyšlené vytápění, větrání, zásobování vodou, komíny i výtah. Nedaří se mi slovy popsat tohle geniální dílo, l
epší představu si můžete udělat z virtuální prohlídky. Celkově shrnuto - naprosto výjimečné dílo, které bych určitě doporučila k prohlídce.




Další naše kroky vedly na jedno ze dvou hlavních barcelonských náměstí - Plaza de Catalunya, ke kterému neodmyslitelně patří mraky lidí i 
holubů. Mimo nich jsme zde viděli něco jako vánoční trh na katalánský způsob. Dlouhá fronta především rodičů s dětmi čekala na vstup do velké plastové polokoule, kde se s virtuálními brýlemi "koulovali". Děti také vyráběly hluk různými udělátky a rámusítky, společně psaly a malovaly vzkazy k
Vánocům a jinak se dobře bavily. My jsme si dali v kavárně mimo nutné kávy také tradiční churros (čte se jako čuros), což je tradiční pochutka ze smaženého těsta, která se láme na kousky a máčí se do tekuté čokolády. 
Na Plaza de Catalunya začíná hlavní turistická ulice La Rambla, ale ta mne ničím nezaujala. Až tedy na jednu postranní zastávku...Nevím, jak vy, ale já mám moc ráda středomořské tržnice s čerstvými rybami a masem, ovocem a zeleninou i dalšími mlskami. Líbí se mi jejich atmosféra i jejich rozmanitý sortiment. Škoda, že u nás není něco podobného...Jednou z nejstarších tržnic ve Španělsku a možná i dál je Boqueria (tedy správně Mercat de Sant Josep de la Boqueria) ve čtvrti El Raval, kde se prodají potraviny už od 13. století. Můžete si zde něco koupit, ochutnat, nebo se jen tak koukat.
Konečně jsme se dostali až k moři. La Rambla symbolicky končí sloup s osmimetrovou sochou Kryštofa Kolumba, který ukazuje směrem na západ, tedy k Americe. Kolumbus se zde prý zastavil po návratu z prví cesty do Ameriky. Od nábřeží jsme se po novém mostě dostali k obchodnímu centru Maremagnum a budově akvária. Slunce právě zapadalo za vrcholek Montjuic...













K opravdové pohodě už zbývalo jediné - posedět v místním baru a dát si tapas. Většina španělských barů má na večer připravené na pultu
čerstvě udělané "jednohubky". Mohou to být olivy, ančovičky, krevetky nebo mušle, smažené malinké sardinky, sépie, chobotnice na způsob salátu, různé sýry, klobásy, salámky a sušená šunka jamon, brambory na způsob tortilla de patatas nebo patatas bravas, krokety plněné šunkou nebo kuřecím masem, grilované papričky nebo lilek. Prostě - miliony dobrot podávaných na malých talířcích, které se tradičně zapíjejí červeným vínem. Ale i tady se "pokrok" nedá zastavit - Španělé masově přecházejí na pivo...
Zpět na ubytování jsme se vydali opět pěšky (celodenní procházka nám dala dohromady minimálně 18 km). Proplétali jsme se úzkými uličkami středověké čtvrti Barri Gotic plné obchodů a obchůdků i spoustou turistů. Na jednom z náměstí zde oslavovala tradiční chunuku židovská komunita zpěvem a tancem, jinde pouliční hudebníci hráli na housle, jinde se tančilo v latinskoamerickém rytmu... A my unaveni toužili dát si rychle nějakou malou večeři a zalehnout....

Obrázek
https://www.aciprensa.com/recursos/gaudi-villa-el-capricho-1188/
Comments