Delší prózy‎ > ‎Propast‎ > ‎

Kapitola 10. - Trhlina v plánu

Hned po vyučování navštívila Rosanneli ředitele školy a informovala jej o kamarádčině dočasné neúčasti ve výuce. Neobešlo se to bez obtíží, ale nakonec uspěla.
A v dalších dnech rozpoutala... slabý větřík odplaty.
Samozřejmě, soupeř byl mnohem silnější než ona, ale přesto se tu a tam někdo uchechtl, když se tu na Patriquea, tu na Tierneyho překlopila váza a zmáčela jej od hlavy k patě, nebo Michalangelovi někdo "nechtěně" podrazil nohy. Tomu nešlo zabránit. Ale dezertéři se neobjevili. Ani nemohli.
Nicméně onen neviditelný "deus ex machina" nevinně se usmívající viděl, že v tomhle boji vyhrává. Oni jí nemohli ublížit, jediným jejich cílem mohla být Delaney a ta byla dobře schovaná.
"Oč se snažíš?" zeptal se jí jednou Reginald, když procházeje kolem něj zakopla a shodila ho rovnou do blátivé louže. "Nepřipadá ti tvoje chování trochu dětinské? Myslíš si, že nás tímhle dokážeš zastavit?"
"Nemám v plánu vás zastavit," zavrtěla hlavou, když odcouvala do bezpečné vzdálenosti. "Chci vás porazit."
"A docílíš toho jak?" zeptal se někdo za jejími zády a pevně ji zezadu sevřel.
Trhla sebou a se stopou strachu vykřikla: "PUSŤ!!"
"Nedokážu si představit, jak nás chceš porazit, když tebe zastaví i tohle..." posmíval se hlas.
"Pusť mě, prosím!" zaprosila tenounkým hlasem a neklidně střelila očima po okolí, jakoby hledala někoho, kdo by ji mohl zachránit.
"No, vážně bys ji měl pustit, protože si nedokážu představit, co bychom s ní dělali..." odtušil nový hlas a před dívkou se objevil Tierney. "Ačkoli... je sladká..." povzdechl si. "Škoda, že není jako ostatní. Její postavení vážně všechno komplikuje..."
"Pusť mě!" zakvílela dívka na prahu hysterie.
"Patriqueu... nenech se znovu prosit od ," vyčetl mu mírně Stephanos, jenž právě dorazil.
Ruce, které ji držely, zmizely a Rose obrovskou rychlostí vystřelila pryč od čtveřice. Ale ne příliš daleko, ještě měla něco na srdci.
Dvakrát se roztřeseně nadechla a zase vydechla. "T-ten pátý přijde taky?"
"Ne, chceš mu něco?"
Zavrtěla hlavou. "Jenom jsem si říkala, že bych na něj počkala, abyste mě slyšeli všichni."
"Tak...?"
"Rozhodla jsem se," odpověděla. "Co se vašeho návrhu týče..."
"Ano?" zajímal se Stephanos a křivě se usmál.
Dívka přikývla. "Přijímám vaše vyhlášení války."
"Cože?" vdechl Tierney překvapeně.
"Vlastně už jsem ho přijala dávno, jen jsem zatím neměla příležitost vám to říct... abyste byli připravení."
Patrique se začal smát. "Oh, tos mě tedy dostala. A jak s námi hodláš válčit? Budeš s náma rvát, nebo co?"
"Dáma se nepere," odvětila Rosanneli vážně. "A co se mého plánu týče... přece si vážně nemyslíte, že vás připravím o překvapení..."

"Co děláš?" zeptala se Delaney, když vyšla z koupelny.
Rose seděla na její posteli a něco ťukala do notebooku.
"Píšu milostné dopisy."
"Komu?!" vyvalila oči hnědovláska.
"Jejich milenkám."
"Proč?"
"Můj plán..."
Delaney se k ní otočila od skříně, založila si ruce na prsou a zpražila ji pohledem. "To je špinavé."
"Možná. Jejich způsoby taky nejsou zrovna nejčistší."
"Ale ty jsi dáma!" vyprskla hnědovláska rozčarovaně.
Rosanneli souhlasně přikývla. "To jsem. Proto bojuju jako dáma. Ve skrytu a až po uši v intrikách."
Delaney neodpověděla.
"Delaney. Co mám podle tebe dělat? Mám za nimi jít a poprat se s nimi? To mám udělat?"
"Ne, ale..."
"Ale co? Co chceš, abych udělala? Mám přestat? Zastavíš mě? Řekneš jim, co dělám? Do toho! Možná si tím vysloužíš jejich milost!"
Delaney zavrtěla hlavou. "Jen... co se stalo? Udělali ti něco? Nevypadáš... ve své kůži," všimla si.
"Nechci o tom mluvit."
"O čem? Má to něco společného s tím, že nesneseš, když se tě dotknou? Zase tě nechtěli pustit? Co se tehdy stalo?" naléhala Delaney ustaraně.
"Přijala jsem jejich vyhlášení války. Oficiálně, definitivně. To je vše. Nic víc neřeknu," odpověděla Rose a znovu se sklonila k notebooku.

"Tierney!!" vpadl do jejich soukromé studovny o pár dní později rozčílený Patrique.
"Hm?" pohlédl na něj oslovený nezúčastněně.
"Chci vysvětlení!" osopil se naň příchozí.
Plavovlasý mladík odložil notebook, který měl na klíně, a vážně se na přítele zahleděl. "Vysvětlení čeho?"
"Chci vědět, proč měla Elena u sebe tohle!" zamračil se Patrique a podal mu kus papíru.
Tierny si ho přečetl. "Aha. Hm. Zajímavé."
"To je všechno?"
"Nepsal jsem to."
"Jak "nepsal"?!" rozčílil se ještě trochu víc Patrique. "Je tam tvůj podpis!"
"Nepsal asi tak, že -"
"Ahoj," vstoupil poněkud nenaladěně Reginald. "Nevíte, proč by měl chtít Stephanos chodit s Pauline?"
Tierney a Patrique si vyměnili rychlý pohled.
"Ani o trochu víc, než proč bys ty chtěl Katy a Nany..." odpověděl plavovlasý.
"Cože?" vyrazili ze sebe současně Patrique s Reginaldem. "Děláš si srandu!"
"Ani trochu," zavrtěl hlavou Tierney a z kapsy vytáhl dva kusy papíru. "Drahá Catherine, věř mi, dokážu si představit, jak unavující je, být nucena se neustále s někým dělit. A proto mám pro tebe jednoduchý návrh. Jednoduše: vykašli se na Tierneyho, je to playboy, ani nevíš, jak snadno si za tebe najde náhradu... Čekám na tebe. Reginald. A to stejné pro Nathalii..."
Patrique sebou praštil na pohovku. "Počkáme s čím přijde Stephanos."
"A je třeba na to čekat?" ozval se konečně zpoza knihy Michalangelo. "Je to tak pitomě sepsané a tak okaté, že je vcelku jasné, kdo je autor. S tímhle nás chce porazit?"
"Patriqueu, mohl bys na slovíčko?" objevil se ve dveřích Stephanos.
"Jasně, ale pokud jde o tohle..." zamával na něj papírem.

"Takže chcete říct... že ta Gresseyovic holka..." rozčílil se Stephanos, když mu vše objasnili.
Patrique mu vstoupil do řeči. "No, v podstatě jsou tu dva podezřelí. Jedním z nich je ona a ten druhý sedí támhle v křesle a tváří se, že se ho naše potíže netýkají..."
"Co bych z toho měl?" ozval se Michalangelo.
"Možná nám závidíš, nebo tě štve, že tě občas necháváme samotinkého, opuštěného," zašklebil se na něj Tierney, "ale..."
"... je celkem jasné, že je to ona," dokončil Reginald. "Jenom vážně nechápu, o co jí jde."