Kapitola 1. - Naomi a - kdo vlastně?

Učitel něco vykládal u tabule, zády k nim, protože zároveň i psal, a její spolužáci nevzrušeně počítali příklady do další hodiny. Blížil se konec školního roku, tedy alespoň pro ně, nejvyšší ročník, a předmět, jehož výuka právě probíhala zajímal jen malou hrstku lidí.
"Naomi?" drcla do ní její sousedka. "Ty už to máš spočítaný?"
"Přirozeně," přikývla. Jakpak by neměla, když počítala včera celé odpoledne. Ne, že by byla do matematiky takový nadšenec, ale zoufale potřebovala získat stipendium na školu. A do stipendia se počítaly jak výsledky přijímacích zkoušek, tak i závěrečných ze střední. S tím, kolik peněz její otec, pošťák, vydělával neměla šanci zaplatit jakoukoli školu v jiném městě, ale ona nutně potřebovala z domu. Začínala se utápět ve světě pod drobnohledem nepříjemného psychologa a lhostejného otce. Chtěla pryč. A tak překonala veškerý odpor a učila se.
"A můžu -?"
"Přirozeně, že ne," přerušila dívku. Zamračeně se rozhlédla po třídě před sebou.
A pak se ohlédla a prohlídla si spolužáky za sebou. Pohled jí padl na jednoho, který si ode všech držel odstup. Seděl v lavici sám a kdykoli se k němu někdo přiblížil, věnoval mu nepřátelský, téměř vražedný pohled. Nikdy nikoho nepozdravil, na nikoho se neusmál, nikomu nepomohl. Nikdo ho neznal, do jejich třídy přišel v pololetí a už od začátku byl chladný jako ledovec uprostřed ledového oceánu. V noci.
Teď ovšem vypadal spíš unaveně, jakoby ho jeho nepřátelství vyčerpávalo. Zaujatě se na něm zastavila pohledem.
Když neměl tvář staženou zlobou, jeho rysy byly jemné, oči klidné a mírný úsměv, se kterým sledoval spolužáky, byl téměř okouzlující.
Zachytil její pohled. Než se stačil zamračit, usmála se na něj. K jejímu obrovskému překvapení jí úsměv oplatil.
Po skončení hodiny se zvedla ze židle a šla k jeho lavici.
"Co chceš?"zavrčel nepřátelsky.
Naklonila hlavu na stranu. "Popovídat si."
"Proč?"
"Proč ne?" opáčila a usmála se.
"Ne."
Založila ruce v bok. "Proč ne?"
"Nechci se s tebou bavit."
"S kým se chceš bavit?"
"S nikým."
Ztěžka si povzdechla a svěsila ruce. "Fajn. Proč ses na mě usmál?"
"Neusmál."
Začala se smát. "Takže... lhát neumíš..."
Pokrčil rameny. "Prostě mě neotravuj."
"Když já bych o tobě k smrti ráda něco věděla," naklonila zase hlavu.
"Přeháníš," jeho hlas zněl ostřeji, než předtím.
"Ani ne."
Nějakou dobu mezi nimi panovalo tvrdohlavé ticho. Pak se na ni zamračil. "Teď ne."