Kapitola 11. - Ticho mého domova

Stála jsem v předsíni a bylo mi špatně. Světla v domě se rozsvítila, sotva jsem se přiblížila a teď jsem stála několik kroků od vchodových dveří, u zrcadla, a zírala na sebe. Bylo mi zle ze mě samé.
Nechala jsem se příliš snadno přesvědčit k porušení zákona. Byla jsem opilá (a možná už zase jsem, poté, co vlna střízlivosti způsobená Malcolmovým zjevením opadla). Plakala jsem na veřejnosti, což jsem si slíbila, že už se nikdy, nikdy nestane. Nedokázala jsem Gaylonovi vysvětlit, že nemá nejmenší šanci. A... musela jsem ranit Malcolma. Strašlivě. Proto odešel tak časně... jedině proto...
A dům se mi vysmíval.
Slyšela jsem kroky v prvním patře a šustění maminčiných šatů. Obracející se stránky tatínkových knih. A tiché vzlyky toho hloupoučkého šestnáctiletého děvčátka, co nedokázalo pochopit ani udělat nic.
Všechno se se mnou začalo točit. Ta vlna úzkosti, která vždycky přišla, když jsem vstoupila do maminčiny pracovny, byla tady, v předsíni a byla tisíckrát silnější. Klesla jsem na podlahu, protože jsem se v tom víru nedokázala udržet na nohou. Pokusila jsem se skrýt hlavu do rukou, ale závrať nehodlala ustoupit. Z úst se mi sám od sebe vydral táhlý výkřik strachu a bolesti, do očí prudce vrazily slzy. Sevřela jsem prsty vlasy na zátylku a zoufale si přála ať už to skončí.
"Dost," prosila jsem, když výkřik odplynul do prázdna, "dost, prosím, dost!"
A náhle se všechno vytratilo. Zůstala jsem jen já, zrcadlo a oči pro pláč. "Omlouvám se, omlouvám se," vzlykala jsem, "vím, že jsem neměla... Vím, že se dost nesnažím, omlouvám se... omlouvám se, já... napravím to, všechno napravím, udělám to správně, bude to, jak to má být, omlouvám se..."
"Aniko," zaslechla jsem tichý, šokovaný hlas.
Zvedla jsem hlavu.
V otevřených vchodových dveřích stál Gaylon a s hrůzou na mě zíral.
Vstala jsem. Vypadala jsem strašlivě. Na tvářích tmavé cestičky obarvených slz, slepené, mokré řasy, rozcuchané vlasy a pomačkané šaty. Vratkým krokem jsem vykročila k němu.
"Běž," řekla jsem tiše, ale rozhodně. "Běž, tady nemáš, co dělat."
Natáhl ruku, jakoby se mi snažil naznačit, abych zpomalila, počkala. "Mám o tebe starost. Jsi v pořádku? Co to mělo být?" vyptával se. V hlase měl obavy, ale všechny je zastínilo jeho profesionální vystupování. Jakoby už tohle někdy zažil, zdálo se mi.
"Tohle se tě netýká," odpověděla jsem hlasem, se kterým se nehádá. Ale bylo jasné, že Gaylon se klidně hádat bude. "Moje záležitosti řešit nebudeš."
"Chci vědět, co to mělo znamenat, Aniko. Co se ti stalo. Ten "Malcolm" tě očaroval? On ti -"
"Malcolm," přerušila jsem ho mrazivým hlasem, "je láska mého života. Jediná důležitá osoba na tomhle světě. A co se děje v mém domě, je zcela mimo to, oč by ses měl zajímat. Ven."
Zhluboka si povzdechl. "Už jsem ti jednou říkal, že se o tvé záležitosti zajímat bud- "
"Ale já už ti nebudu znovu opakovat, že se do nich nemáš co plést. Tohle je poslední varování. Děkuju za doprovod. A teď už běž, Gaylone, dřív, než tě vyprovodím sama."
Zavrtěl hlavou. "Zjevně nejsi v pořádku. Nemůžu tě nechat samotnou."
"Ne," oponovala jsem mu. "Ty odcházíš. Nezapomeň, že jakkoli jsem slabá, tohle je můj dům."
"Děláš si legraci!" vydechl šokovaně a pomalu začal couvat ze dveří. Zřejmě nechtěl věřit, že bych ho opravdu chtěla vyhodit.
"Ani v nejmenším. Dobrou noc."
Sotva byl venku, dveře se zabouchly a zamčely sérií zaklínadel a zámků.
Vystoupala jsem do své ložnice a lehla si na ustlanou postel. Několik hodin jsem zírala do stropu neschopná myslet na nic jiného než na správná řešení a Malcolma. A pak se přes odlesky pouličních svítilen převalil oblak tmy.