Povídky‎ > ‎

Korespondece s kapkou nerozumu


Povídka trochu inspirovaná K., ona bude vědět kde, a trochu mnou samou, protože se vážně nedovážím odhadnout, co se v její hlavě děje.

written: 29.4.2010 by Beth



































































* tenhle výraz mne nepřestává fascinovat


PS: Povězte, za osobu jakého pohlaví jste považovali vypravěče, dokud se neprozradilo, že je to on?

I need to create a little disorder. That's all.

 

Občas mám pocit, jakoby slunce zapadalo na severu a vycházelo zpoza měsíce. Ale to je jen pocit. Trochu děsivější, ale o nic bláznivější než se o deštivé půlnoci za mihotajícího se hromobití procházet po hřebenech střech. Vždycky přeskočit ze zubu na zub, doufat, že neuklouznu, nepotrhám si šaty o vyčnívající okapové roury a tak vůbec.

Představili jste si vůbec někdy, jaké to je být někým jiným? Myslet si cizí myšlenky, líbat cizí milence, přebalovat cizí děti, číst cizí deníky – a přitom nedělat nic špatného, nezákonného či nemravného (ne nezbytně v tomto pořadí)? Mou hlavou se ty myšlenky prohnaly už mnohokrát. Zastavily se, vypily šálek čaje či sklenici dobrého vína (kávu ani kakao nepijí, stejně jako já) a zase pokračovaly na své cestě dál.

Jednou, jednoho jasného podzimního dne mé oči zaujaly dvě dívky. Rozloučily se a každá šla jiným směrem. Bylo těžké si vybrat jednu z nich, ale k té druhé se přece lze vždycky vrátit později…

Mým plánem nebylo hledět jí do hlavy, ale měla v ní tak zajímavé myšlenky, že jim nebylo lze odolat.

‚Všichni ti lidé… co když… ne, to ne… ale co když vážně… ale ne, to přece… támhle ten člověk se na mě divně dívá, co když… ne… ale… co když mi vážně všichni ostatní lidé dokážou číst myšlenky?! Ale… to by pak všichni museli vědět…‘

A to bylo vše. Ta dívka se bála, že ostatní znají její myšlenky. Zdálo se mi tedy správné její mysl opustit, ale nebylo možné opustit ji. Šla pořád dál, tou rovnou cestou bez domů a vítr jí zdvíhal cípy barevné, široké sukně a cuchal jí světlehnědé vlasy. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Tvář se jí stáhla zamyšlením a dál si vykračovala po cestě. Listí stromů šumělo ve větru a vnášelo do krajiny klid, mír a řád. Bylo to téměř nesnesitelné.

Avšak znenáhla se odnikud zvedl trochu silnější poryv větru a listí na cestě před dívkou zavířilo. Zastavila se, rozhlédla se a na okamžik se zatvářila vyděšeně. Slunce se chýlilo k západu a cesta byla liduprázdná. Jen jediná osamělá dívka na ní stála a sledovala, jak listí před ní víří za zvuku šumících stromů. Nevím, zda to bylo jen mnou, nebo se to zdálo i jí, ale připadalo mi, že by se mělo zatáhnout a oblohu by mělo prokřižovat několik zlověstných blesků a možná nějaký ten lijavec. Potom už by chyběl jen duch dávno mrtvé nešťastnice, pomstychtivý poltergeist mávající sekerou, nebo alespoň bezhlavý jezdec hledající svou hlavu.

Nicméně, nic takového se nestalo. Poryv se odkradl tam, odkud se přikradl, dívka potřásla kadeřemi a trochu rychlejším krokem pokračovala domů.

‚Jak krásná, zářící bytost,‘ proběhlo mi hlavou.

Tu druhou dívku se mi podařilo najít až ráno. Brzy ráno. V domě ještě všichni spali, ale ona už byla na nohou. Ne snad, že by musela rozdělat oheň, nachystat snídani, upéct chleba nebo měla jinou z podobných, dnes už dávno pominulých, povinností. Ne, ona měla jinou povinnost. Jít do školy. Když se naše cesty znovu protknuly, sbíhala právě ze schodů. Odemčela dveře, otevřela, proběhla jimi, otočila se, zavřela, zamčela, schovala klíče do tašky, seskočila na chodník a vykročila.

Ohlédla se přes rameno, jakoby měla pocit, že ji někdo sleduje – trochu mě to vyděsilo, znamenalo by to, že se má inspirace vytrácí a je na čase se vrátit – ale pak jí na mysl vstoupilo něco jiného.

Jak tak šla – obloha byla stále ještě temná – náhle se zablesklo. Zarazila se. Zvedla pohled vzhůru, ale nebe bylo čisté, třpytily se na něm stříbrné jehelníčky souhvězdí. Naklonila hlavu na stranu a do mlčící, spící ulice polohlasem oznámila: „Tohle jsem viděla.“

Zaujalo mě to. Její myšlenky se zdály být… neurčitelné. Rezonovaly v tiché ulici jako kapky vody dopadající na dno prázdné nádoby.

‚Asi to byl jenom blesk, někdo něco fotil… i když je takhle brzo… nejspíš to nebyl „blesk z čistého nebe“ nebo něco… nadpřirozeného, ale pokud ano… tak tohle jsem viděla!‘ zopakovala si v duchu a ta slova si vryla do paměti, aby je nikdy nemohla zpochybnit. ‚Tohle jsem viděla.‘

A zahnula za roh a pokračovala v monologu myšlenek o tom, co vidět lze, co ne, a co si nepřipouštíme. A náhle se ze spletitých zákoutí její mysli vynořila otázka. Nebyla rýpavá ani šokovaná, překvapená ani tápající, jen jaksi zvláštně, vědoucně užaslá. ‚Jak je možné, že nemůžu vidět do myslí jiných lidí? Vždyť… jsme všichni jeden živočišný druh a přesto má každý z nás jiné myšlenky, jinou povahu, jiné ideály a jiné sny… Jak je možné, že se tolik lišíme? A proč nemůžeme porozumět jeden druhému? Proč nevím, co si myslí ta paní se psem? Jak… je to možné?‘

Užasle zavrtěla hlavou a tiše si povzdechla.

‚Jak je to zvláštní… za posledních dvanáct hodin dva velmi odlišné a při tom v něčem velmi blízké názory od dvou osob, jež jsou si zřejmě velice blízké… jak zvláštní je tento svět…‘

 

Když jsem se vrátil domů a políbil svou spící dívku do vlasů, uvědomil jsem si, že ve mně cosi zůstalo. Nebyl jsem si jistý, co zbylo z které z nich, či zda to bylo z obou, ale byla to velmi krásná a přitom velmi nesourodá směska vjemů. Proudilo mnou tiché okouzlení světem, jakoby v něm stále bylo něco, co si zaslouží být objevováno, ale nikdy ne zcela objeveno, rozlévala se ve mně téměř dětská radost z maličkostí a obyčejností, stejně jako uvědomělá radost ze života a hloupostí, které ho provázejí, ale také se zákoutími mé duše procházel jakýsi melancholický smutek, jako by některé z nich něco chybělo, snad láska, snad porozumění, snad trocha řádek spěšně naklepaných na klávesnici tou druhou, snad jenom drobný pocit naplnění… ale nejzářivější ze všeho byla naděje a touha po dobrodružství. Malé rebelství v oáze hřejivých tónů neznámé hudby a rozmazaných stínů naprosto ostrých obrazů. Touha vnést trochu nepořádku do zavedeného řádu věcí.

A proto, když se má krásná dívka probudila s prvními slunečními paprsky severního slunce, pousmál jsem se a škádlivě se jí otázal: „Nač myslí dospívající dívky?“

Tváří jí ladně prošlo překvapení a zdálo se, že kráčí po docela nových, neprošlapaných cestičkách v jinak důvěrně známém, spořádaném světě.

 

I need to create a little disorder. That's all…