WORKS // PRÁCE


Jak může jednotlivec změnit či podrýt už nastavené společenské normy a konvence, anebo jim vůbec uniknout? Tato otázka je, dá se říci, klíčovým tématem v tvorbě Jany Kapelové. V jejích dílech se střetává rovina institucionální kritiky – jež reflektuje její kulturně-politickou angažovanost v uměleckém poli - a filozofičtější zájem o možnostech jednotlivce obejít či transformovat (nefunkční) sociální systém a dosáhnout tak seberealizace. Zároveň se jedná o to, jakou v tom všem hraje roli samo umění. 

V projektech Kapelové jsou tématizované sociální normy často spjaty se sférou práce, přičemž dotyčným aktérem bývá někdo třetí, kdo je však s umělkyní tak či onak svázán. Ve svém počinu Volný pracovní čas (od 2011) například vystavila objekty amatérských umělců, kteří se věnují tvůrčí činnosti během ukradených chvil své pracovní doby. Volná tvorba tu představovala prostor osvobozený od jakéhokoliv tlaku, kritérií či očekávání a vytvořený často navzdory zaměstnavatelům či bez jejich vědomí. Jednalo se o jakousi individuální výhru nad „systémem“, o spiklenectví uzavřené s umělkyní, která se v mnoha případech zavázala jejich identitu neprozradit. Příběh performance Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli (2012) zas zpracovává osud matky umělkyně Heleny Kapelové, která skrze svou zálibu v poezii unikla dusivé a stereotypní práci v továrně. 

V díle Kunsthalle – súhrnná správa o stave ustanovizne (2011-2012) se v roli aktéra, jenž čelí utlačující rigiditě systému, ocitá sama Kapelová a její kolegové umělci a kritici. Tématizovanou oblastí se pak stává samotná instituce umění. Jak obtížné může být snažit se zreformovat kulturní sféru na Slovensku ostatně zakusila Kapelová ve svém osobním angažmá v v kulturně-politické iniciativě Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo. Mezi případy, jimiž se iniciativa zaobírala, byla i tzv. kauza Danubiana, kdy navzdory několikaletému marnému ač urputnému úsilí slovenských umělců a kritiků o to, aby byla státem založena instituce typu kunsthalle, se tehdejší vládní představitelé – poněkud netradičně - rozhodli investovat veřejné peníze do instituce v soukromých rukou a učinit kunsthalle právě z ní. Ve svém projektu, který o tomto traumatu umělecké scény pojednává, Kapelová nechává promlouvat jednotlivé aktéry – politiky, kurátory, umělce. Slovenská kulturní politika z toho vychází jako bezvýchodná past osobních půtek, nikam nevedoucích vyjednávání s politiky, zklamaných nadějí. Jedná se o hořkou divadelní hru, která se odehrává za nezájmu širší veřejnosti – symptomaticky právě v galerijní instituci. Pokud umění či volná tvorba ve dvou výše zmíněných dílech poskytla možnost vysvobodit se z určité situace, je otevřenou otázkou, zda umělecké zpracování traumatu „kunsthalle“ představuje vhodnou formu terapie. 

V podobném duchu se pak nese i performance Ak by ste mali čas, našli by ste si čas? (2008 - 2013), který v podstatě vedle sebe klade náboženskou sektu a současné umění v situaci, v jaké se nachází zřejmě nejen na Slovensku, ale i obecněji v postkomunistických zemích. Viděno prizmatem jehovistů se současné umění jeví jako náboženská sekta svého druhu, jež operuje s ezoterickým jazykem a ideologií, a na níž se většinová společnost dívá v lepším případě s neporozuměním či nezájmem a v horším případě s despektem. K tomu je však umění odsouzeno vždy, ocitne-li se bez institucionální podpory, které se mu v našich zeměpisných šířkách obvykle nedostává v míře, jakou bychom si přáli. Vzniká pak propast mezi širší veřejností a uměním. Na jedné straně veřejnost o umění vůbec nic neví a zůstává tak ochuzena o odvážné otázky, jež nejsou tolik svázány s tím, co se považuje za společensky akceptovatelné. Na druhé straně se umění (ať už se jedná o tvorbu či reflexi) někdy až příliš arogantně uzavírá do sebe, aniž by reflektovalo svou (marginální) roli ve společenském dění, které ho ale vždy do velké míry chtě nechtě ovlivňuje. 

Metafora umělce jako pouličního prodavače Strážní věže klade před samotnou uměleckou scénu její vlastní ze společnosti vyloučené postavení a neexistující vztah postkomunistického společenství k vlastní živé kultuře. Zda střet s poněkud traumatickou skutečností, o níž tak nějak všichni víme, je východiskem ke změně, je, jak jsem poznamenala výše, otevřenou otázkou. Ostatně v tom analogie mezi umění a náboženskou sektou vázne. Jak ostatně ukazují zcela materialistické počiny Jany Kapelové, současné umění nenabízí spásu, zvláště je-li zaměřeno na společenské koordináty, jež určují naše životy, jako v případě umělkyně, která neukazuje snadná řešení a nic nezaručuje předem. Mapuje strastiplné, nejednoznačné a ne vždy úspěchem korunované úsilí se se společenskými normami a institucemi nějak konfrontovat, aspoň na chvíli jim uniknout anebo je vůbec změnit. 

Tereza Stejskalová