naceněno na: 160 euro
naceněno na: 100 euro
naceněno na: 100 euro
naceněno na: 60 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 60 euro
naceněno na: 60 euro
naceněno na: 90 euro
naceněno na: 80 euro
naceněno na: 80 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 80 euro
naceněno na: 160 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 120 euro
naceněno na: 180 euro
naceněno na: 160 euro
naceněno na: 100 euro
naceněno na: 160 euro
naceněno na: 140 euro
naceněno na: 100 euro
naceněno na: 100 euro
naceněno na: 160 euro
kurátor: Aleš Kauer (nakladatel, hudebník, básník a výtvarník)
Jakuba znám déle než Natálii. Když jsem je však naposledy navštívil, měl jsem pocit, že znám Natálii odjakživa.
Oba nabízejí sympatické tendence outsiderů – samouků, přestože jsou školení a nadále využívají možností učit se, třeba i prostřednictvím zahraničních stáží… Proto dnes není Natálie zde v Brně, ale tvoří ve španělské Granadě, Jakub odjíždí za ní.
Co mě osobně baví na výtvarné tvorbě Natálie a Jakuba, je přesah k neviděnému, tedy fragment, jenž je ze své podstaty vždy částí celku /ne/viděného. Když jsem si prohlížel tato díla v jejich ateliéru, uvědomil jsem si, kolik je toho do Brna nepřemístitelného, kolik toho zůstane ve stodole Starého Pelhřimova.
SOUHRA
Otázka zní: Trváte na souhře? Pokud ano, pak co to je souhra? Pro někoho i oxymóron – hádka. Pro někoho naladění, pro jiného den bez jediné změny, pro dalšího vidění stejného obrazu, může to být totožnost i rozdílnost…
ta škála je široká, na moji otázku nelze v důsledku odpovědět. Bylo ale důležité si ji položit.
K dvojobrazu není třeba shody, jen nějaké souběžnosti, která je nejživější ve chvíli, kdy je nepředvídatelná, neboť je neustále proměnná. Dvojobraz jako způsob a princip proplétání se v nekonečné hře vzájemného pronikání.
Aby z JÁ bylo MY, je třeba jemných naschválů, které se vzájemně motivují, povyšují, jsou novým prvkem, dalším vrstvením pocitu.
Natálie a Jakub se vrátili z Paříže, odkud si dovezli skici, fragmenty, úryvky. Ovšem nikoli jako já, když jsem byl začátkem července v Berlíně a dovezl si kus Berlínské zdi. Oni na to šli jemněji, pocitověji. Nezajímají je čitelná písmena výloh a marketů, zajímají je nečitelná písmena malovaná černou konturou grafity. Zajímá je iluzivní motiv, znak. Jasně a nezaměnitelně zobrazující přítomnost, která už neexistuje – hmatatelná neexistence ducha. Ostatně Paříž už je jen iluzí a Berlín minulostí, vše pošlapáno turismem a zdevastováno automobilismem.
DIALOG
V jejich dialogu tedy není potřeba shody. Vzorce, repetice a nové nápady se objevují, jsou zaznamenány, ale mizí pod vrstvami; jsou spíš rytmem o jiné délce, souběžnosti, následnosti.
Pod novou vrstvou barvy (dojmu) mizí jen a pouze zbytečnosti. Vymýváním, odtónováním jedné z nich vzniká barevný vzorek, savost materiálu zvýrazní strukturu. Šířením světla se rodí další variace na konkrétní barvu a její odstíny. Podstata ale zůstává jako květina ve větru, jež se dere skrze městská úskalí, nečeká na utrhnutí a je rámcem něčeho dalšího. To, že se zde vůbec objevují květiny, má svoji poněkud drsně pragmatickou logiku – snesou jakoukoli barvu, snesou konkrétnější tvar, snesou krásu.
Aleš Kauer
Vybrali jsme pro zahájení výstavy možnost hudebního komentáře.
Interpretace japonského současníka Maki Ishiho akordeonistkou Žanetou Vítovou.
www.jakubminaru.cz