Semináře Gurdžijevových Tanců - Pohybů organizujeme několikrátkrát do roka pod vedením Maji Möser Thimm, přímé žákyně J. G. Bennetta z jeho sherbornského období. Maja dlouhá léta spolupracovala s holandským pianistou a učitelem Tanců Wimem van Dullemenem a také s jinými učiteli, jako jsou Solange Claustres, John Wilkinson.

K Pohybům se snažíme najít vlastní cestu, například skrze  specifický jazyk gest a jeho působení na naše vnímání. Svojí komplexní povahou a kladenými překážkami, nám Pohyby přináší možnost se přímo a rychle setkat s problémy našeho obvyklého stavu, stavu, kdy - téměř jako by byl člověk náměsíčný - je naše veškeré fungování určováno vnějšími vlivy. Tato zkušenost nás může naučit, jak přistupovat k mechaničnosti našeho života.

"Všichni opravdoví Učitelé volí praktický přístup a v Tancích je Gurdžijevova vnitřní práce na probuzení uváděna do praxe. V těchto pohybech a tancích jsou shrnuty Zákony evoluce a lidského vědomí. Ukazují nám, jak a jakým směrem se musí ubírat vývoj a jako takové jsou 'školou' v pravém slova smyslu.

    Když jsem použila slovo 'zákon', tak musím dodat , že v literatuře často lidé zmiňují Gurdžijevovy 'psychologické' a 'kosmologické' zákony. Tato slova pro mě nejsou dost přesná. Slovo 'psychologické'  je příliš omezují, příliš omezené a slovo 'kosmologické' příliš mlhavé. Nejlepší by bylo se tomu druhému slovu úplně vyhnout.

    Rozeznáváme různé druhy Tanců: rituální pohyby, modlitby, dervišské tance, pohyby řídící se matematickými vzorci, 'obrazové'  Tance, ve kterých se tanečníci rozestavují do určitých sestav a Tance určené především pro ženy. Ale cíl všech těchto Tanců je neměnný:  všechny Gurdžijevovy Tance jsou modlitby. Během soukromého rozhovoru s Gurdžijevem jsem mu řekla, jak hluboce jsem pokaždé jeho Tanci pohnuta. Odvětil jen: "Ano… je to lék…"

    Tyto tance nemají nic společného s hledáním extáze nebo osvícení. Vyžadují přesnost a odhodlání. Stručně řečeno kázeň. To mají společné s původními orientálními bojovými uměními. Tělesné postoje musí být zaujímány přesně. I ta nejmenší odchylka, lehce skloněná hlava nebo nedbalý úhel paže, mění nejen vzhled, ale účinek pozice. Mění se něco důležitějšího: vnímaní sama sebe, které je vyvoláno tělesným postojem. Každý postoj odpovídá vnitřnímu stavu.

Nedávno jsem se skupinou studentů zkoumala egyptské a raně křesťanské postoje a gesta. Zjistili jsme, že každá změna, třeba levá ruka místo pravé nebo vzdálenost ruky od hrudi, vytvořila velmi odlišnou rezonanci a vyvolala v nás jiný pocit. Stejný princip, ale v mnohem větší míře, platí pro Tance. Pozice musí být především zaujímány  bez zbytečného svalového napětí, protože to způsobuje nejen ztrátu energie, ale také dochází k omezení volného oběhu tělesných tekutin. Abychom byli schopni provádět tyto tance, musíme být v prvé řadě naprosto upřímní, přijmout vnímání sebe sama neovlivněné emocemi nebo sentimentalitou.

    Musíme rozvinout výjimečný typ pozornosti, abychom zabránili zmatku, který je výsledkem složitých a asymetrických pohybů. Musíme naše myšlenky vědomě soustředit na časový sled, rozvíjení tance a musíme dokázat vokalizovat slova, která k tanci patří nebo jim dovolit v nás zaznít. Takto je samo tělo prožívá svým vlastním způsobem. Rozdíl mezi teorií a praxí se ukáže, když dojde na kontakt s tělem. Všichni si myslí, že s ním mohou nakládat, jak se jim zlíbí. Není tomu tak a veškeré teoretické znalosti budou jalové, dokud nezačne být tělo aktivní.

    Potom jsme pohnuti novým viděním nás samotných, hudby a skupiny jako celku. V tomto vidění si uvědomujeme, že jsme součástí nepochopitelné objektivní konstrukce ohromné krásy. Stali jsme se součástí formy objektivního umění. Jinak řečeno, nacházíme se v situacích, v nichž zákony vědomí - a musím zdůraznit, že se to týká zákonů - můžeme zažít. Na okamžik jsme osvobozeni od našich zvyků, od zátěže naší kultury  a společenského formování. Začalo být možné čisté vnímání, které umožňuje chápat evoluční zákony. Celý tento proces demonstruje to, co myslím uvědoměním si sama sebe. Shrnují to následující slova: praxe-vědění-probuzení a konečně nová a ucelenější otevřenost dalšímu zkoumání.

    Gurdžijevovy tance jsou často nazývány 'posvátnými tanci', ale slovo 'posvátné' může vyvolávat nesprávné asociace. Proto používám slovo 'zkoumání' ve smyslu vnitřního zkoumání.

    Když srovnám tyto tance s moderním baletem, například s Béjartem, tak nemám pocit, že by byly     z technického hlediska snáze proveditelné: naopak, ta asymetrie je obtížnější. Tím nechci říci, že moderní balet nevyžaduje tvrdou a tvořivou práci. Často jsem si všimla v tradičních orientálních tancích, že vnitřní přítomnost tanečníků neodpovídá tomu, co jejich tělo vyjadřuje. Podle jejich výrazů ve tváři se zdá, že chybí hluboká rozvážnost, která je pro Tance tak charakteristická."

  (Rozhovor se Solange Claustres publikovaný v knize:
Wim van Dullemen — The Gurjieff Movements)