Osobnost, aktivity

Kněz, kazatel, homiletik
Vaněk byl od dětství veden ke katolické víře a, jak sám vzpomíná v knize svých pamětí, volba teologického směřování pro něj tedy byla přirozená. V letech 1892-1896 vystudoval v Českých Budějovicích kněžský seminář. Po primici působil jako kaplan v Brložci u Karlových Varů a v Sudoměřicích u Tábora. Již v září 1897 však přišel do Pelhřimova, kde začalo jeho nejdelší a de facto celoživotní působení. Křemešník, kde Vaněk jako expozita pobýval v letech 1902-1907, je totiž od Pelhřimova vzdálen necelých 10 kilometrů. Na Pelhřimovsku tedy působil jako kněz v letech 1897-1942.

Kazatelská činnost FBV se neomezovala na praktické kazatelství. Vaněk se v roce 1902 po neúspěšném jednání s V.Kotrbou rozhodl založit vlastní časopis Kazatelna, do nějž soustředil kromě vlastních kázání i homiletické práce kazatelů své doby (J.Š.Baar, X.Dvořák, V.Bělohlávek), včetně překladů. 

M.C.Putna považuje za nejlepší Vaňkova kázání jeho příležitostné řeči a tvrdí, že ve filosofických tématech Vaněk (nikoli vlastní vinou, ale vinou církevní apologetiky své doby) není z dnešního hlediska přesvědčivý. Je pravdou, že dosud nebyla provedena žádná důkladná literární či teologická analýza rozsáhlého korpusu Vaňkových kázání, a je proto těžké vynášet o nich v tomto smyslu jakékoli paušalizující soudy.

Spisovatel
Vaňkova literární dráha začala poměrně záhy, již na budějovickém gymnáziu, kde se stal členem a později i předsedou literární jednoty Jirsík. V roce 1895 se dvěma básněmi podílel na almanachu Pod jedním praporem a v roce 1897 mu vyšla první, a zároveň jediná, básnická sbírka - Sacerdotium. Její složení je neobyčejně pestré a je inspirováno mimo jiné březinovskou metaforikou a doprovázeno ilustracemi Antonína Theina. Obsahuje nejrůznější útvary, od sonetů až po básně v próze. Básní v próze je rovněž Loučení (1917), které vyšlo s Bílkovou ilustrací a bylo napsáno na památku zvonů pelhřimovského chrámu sv. Bartoloměje zrekvírovaných pro vojenské účely.

Beletristické pero však Vaněk po svém příchodu do Pelhřimova na poměrně dlouhou dobu odložil - věnoval se především redakční a publicistické činnosti. V letech 1914-1918 zapisoval události z doby 1. světové války do farní knihy a z těchto zápisků později vznikla kniha Pelhřimov za války, která vyšla v roce 1938 s předmluvou historika Josefa Dobiáše. Toto vlastenecké dílo na pomezí beletrie a literatury faktu bylo pro nacisty velkou hrozbou a bylo záhy po vydání staženo z knihkupectví a část nákladu byla zničena.

Až v roce 1935, po smrti někdejšího křemešnického řídícího učitele Josefa Zahálky, se Vaněk nechal přemluvit k návratu na pole beletrie. V Týdeníku z Českomoravské Vysočiny začal vycházet na pokračování seriál příběhů o Zahálkovi, s nímž Vaněk strávil pět let na Křemešníku. Velký čtenářský ohlas jej přiměl k tomu, aby tyto krátké publicistické útvary připravil a zrevidoval pro knižní vydání. To bylo dokončeno v roce 1938 a obdrželo cenu České akademie věd a umění. Do roku 2009 vyšlo celkem devět vydání, poslední v roce 2003 v Karmelitánském nakladatelství.   

Úspěch i vesměs kladné kritické ohlasy Vaňka povzbudily k další literární tvorbě. Začal pracovat na románu Na srdci, který vyšel v Praze v roce 1942 již v době, kdy byl Vaněk za své vlastenecké postoje vězněn v koncentračním táboře v Dachau. Děj tohoto románu zasadil do období kolem roku 1848 a kromě života běžného venkovského obyvatelstva v něm nechává vyniknout také několik ikon českého národního obrození, jako například Františka Jaromíra Rubeše nebo Josefa Kajetána Tyla. Co se literárních kvalit týče, je tento román považován za slabší. Martin Putna o něm tvrdí, že Vaněk, mistrovský vypravěč drobných křemešnických "obrázků", nezvládl širší oblouk románu a dějová linie je příliš rozvláčná a roztříštěná. I tento román však sklidil v době svého vydání velký ohlas, zejména pro svou nenáročnost, a Vaněk ještě v koncentračním táboře plánoval napsat i další prózu z ještě dávnější historie. Práci na ní však již nezačal, neboť 1.4.1943 v Dachau zemřel.

Nestihl dokončit ani vzpomínkovou knihu Vlaštovky se vracejí, kterou připravil k vydání v roce 1946 jeho synovec Dr. Menšík. Vaněk na ní začal pracovat až v roce 1942 a stihl "pouze" 48 kapitol. I tak jsou nedokončené Vlaštovky doplněné i o dva dopisy z Dachau cenným pramenem o Vaňkově životě, jeho přátelích a událostech, které jej poznamenaly. V této knize je také zařazena samostatná povídka Cikánova láska.

Vlastenec
K Vaňkově osobnosti neodmyslitelně patří jeho češství, anebo chceme-li, vlastenectví. Ať už čteme jeho dvě pozdní prozaická díla, zápisky v knize Pelhřimov za války nebo koncepty či celá znění jeho kázání, je z nich patrná jeho láska k rodné zemi a rodnému kraji. Nutno poznamenat, že Vaněk nebyl vlastencem pouze ústy nebo perem - jeho konkrétní činy, kázání, kterými oslovoval širokou veřejnost, a životní postoje z jeho hlubokého vlasteneckého a slovanského cítění vycházely.

Na počátku první světové války odmítl zvonit na počest dobytí Bělehradu rakousko-uherskými vojsky. V roce 1916 nechal vztyčit v Děkanské zahradě kamennou stélu s Kristovou hlavou a nápisem "A zbav nás od zlého 1916". O dva roky později sloužil 28.září slavnou svatováclavskou mši za samostatnost českého státu. Za tyto své aktivity byl i několikrát vyšetřován. Po událostech v roce 1938 začal opět naléhavě vystupovat proti nacistické hrozbě a svými vlasteneckými kázáními si znepřátelil gestapo, které jej na základě udání v roce 1942 zatklo a deportovalo přes Terezín do koncentračního tábora v Dachau. Tam Vaněk za necelý rok zemřel.  


Organizační a zakladatelská činnost
Jako duchovní proslul Vaněk především snahou o pozvednutí církevního umění a o dialog církve s moderním uměním vůbec. V této souvislosti je stěžejní jeho založení Chrámového družstva pro republiku Československou (1922), jehož cílem bylo zapojit do práce na výzdobě církevních staveb pouze odborníky, a zabránit tak šíření náboženského kýče. Sám Vaněk se zasadil o výzdobu jak pelhřimovského, tak křemešnického chrámu. V obou případech spolupracoval mj. s Viktorem Foerstrem a Františkem Bílkem. V Pelhřimově Vaněk inicioval pořízení nové křížové cesty, jesliček, zavedení ozvučení a osvětlení i opravu vzácného barokního oltáře z roku 1663. Na Křemešníku nechal postavit křížovou cestu od studánky ke kostelu, jejíž čtrnácté zastavení nahrazuje Boží hrob ve skále, v němž se nachází Kristova socha od Antonína Bílka. Díky spolupráci s Bílkem Františkem Vaněk také vyzdobil křemešnickou Kapli mrtvých. 

Jako občan se Vaněk angažoval například v obnově a restauraci některých budov (purkrabský dům č. 17 na pelhřimovském náměstí), založil lidovou záložnu, byl činný i v krajských orgánech lidové strany. Svou redakční činností se zapojil také do hnutí katolických zemědělců. Nicméně nejvýraznějším a dodnes známým Vaňkovým počinem je obnova Děkanské zahrady v centru města, v níž nechal zrestaurovat část původní roubené chaloupky, jež shořela v roce 1895. Tento Vaňkův "Domeček", v němž pracoval, příjimal návštěvy i psal svá literární díla, stojí dodnes v Děkanské zahradě a v současné době obsahuje expozici o životě a díle FBV. V Děkanské zahradě byl v roce 1993 vztyčen pomník s pamětní deskou k výročí 50 let od Vaňkova úmrtí. 

Redaktor a publicista
Vaněk publikoval v mnoha časopisech, z nichž některé sám založil nebo vedl. Redigoval knižnici Kazatelna a Homiletická knihovna, založil a redigoval list Venkovan a Věstník Chrámového družstva. Podílel se také na založení Pražského večerníku (později nazvaném Lid). Jeho příspěvky najdeme, kromě již zmíněných, například v následujících časopisech a periodikách:

  • Nový život (zde vyšla jeho stěžejní esej o F.Bílkovi s názvem "Sochař mystik")
  • Archa 
  • Lidové noviny
  • Národní politika 
  • Selské listy
  • Týdeník z Českomoravské vysočiny (zde vycházela na pokračování původní verze Krásné samoty s názvem Křemešnický rechtor Zahálka)
  • Venkov
  • Vlast
Sběratel a příznivec umění
V sekci o Vaňkově organizační činnosti již bylo zmíněno, že Vaněk usiloval o pozvednutí sakrálního umění a za tímto účelem také založil Chrámové družstvo. Kromě participace na výzdobě církevních staveb Vaněk sbíral i umění lidové. Na pelhřimovském děkanství vytvořil velice hodnotnou sbírku, kterou však bohužel po jeho zatčení gestapem rozkradli nacisté. Část sbírky se podařilo uchránit jeho příbuzným a přátelům, a některé předměty tedy jsou vystaveny v pelhřimovském Muzeu Vysočiny a v domečku v Děkanské zahradě.

Velký význam měla Vaňkova spolupráce s přítelem a spolužákem Františkem Bílkem, jehož propagoval a jemuž zadával spoustu zakázek. Proto je práven považován za objevitele tohoto významného umělce pro širší veřejnost.

Mecenáš sportu
Vaněk podporoval sport jakožto činnost, která vede ke zušlechťování těla i ducha. Pro pelhřimovskou mládež dal postavit kluziště s umělým osvětlením, finančně podporoval i vzniknuvší pelhřimovské hokejové družstvo, jemuž pořídil výstroj. Účastnil se jako divák i některých jeho zápasů.



Použitá literatura: Černý 1993, Merhaut 2008, Putna 1998, Tomášek 2008
Comments