Svíčky 2015

Z loňských Svíček jsem někdy kolem půl druhé ráno posílala svému novomanželi zprávu znění „Tohle je moje posledni nocni hra, asi uz na to po vsech strankach nemam. A nebo aspon uz nikdy nepujdu na Svicky.“

Je sobota ráno, rok poté. Vyjíždíme brzy, cesta je dlouhá a chceme stihnout oběd na startu. Filip a Eliška sedí ve vlaku z Brna, já přiskakuju ve Skalici, v Pardubicích se k nám připojuje na poslední chvíli do týmu přibyvší Honza, na místě čeká Filip (Filipy máme tentokrát dva, protože, jak všichni víme, je důležité mít Filipy), který z Bratislavy přijel jeden den před začátkem a odjel dva dny po konci hry. Potkáváme se v místě startu a doplňujeme zásoby jídla přímo do žaludku. Povalujeme se, brodíme Jizeru, zdravíme příchozí týmy a nálada je vesměs výborná. Po loňsku neočekáváme nic, respektive, očekáváme úplně všechno. Kromě toho, že to bude krátké, jednoduché a že se nám bude dařit.


Ze startu odcházíme brzy, protože o banální substituci jsme si cosi přečetli cestou v rámci předstartovní přípravy. Dle instrukcí „cestou ctete“ řešíme, jestli máme cestou číst nebo ctít (děláme oboje) a šifru na Zbirozích vyzvedáváme mezi prvními. Během chvilky zase odcházíme a zdravíme se se zpocenými soupeři, teploměr na telefonu ukazuje třiatřicet. Následující šifry (tajenka, obrázkové trojice) padají víceméně na stojáka, většinou ze šifry odcházíme později než ROFLCOPTER! a na další přicházíme dřív, neb naši mapu nese zkušený orienťák Honza, který se pohybuje zásadně vzdušnou čarou (po zemi). Chvíli se zdržíme na šifře se závorkami a čísly. Kolem morseovky brousíme od začátku, ale světové strany přicházejí později, než by mohly. Ale hlavně že přicházejí. A my odcházíme  jak jinak, než kolmo z kopce.

U šifry s popisy trapných scének se sotva posadíme, Filip se totiž vlajkovou abecedu z nudy učil cestou ve vlaku zpaměti, kdyby náhodou. K zrcátku přicházíme snad druzí, s odchodem už je to horší. Po pokusech zrcadlit minulá stanoviště a najít v nich za zrcadlem nějaké pěkné ekvivalenty zkoušíme zrcadlit trasu, ale vynecháme v ní jedno stanoviště, a tak vzniká jen jakýsi pseudoobdélník zcela nepodobný kalichu. Naštěstí na nás po přesunu proti trudomyslnosti kalich vykoukne a do husitské modlitebny přicházíme pátí. Hýkáme blahem a usedáme se šifrou na krásnou pískovcovou plošinu. Nápad na Evropu je okamžitý, celý tým se baví poznáváním států a vegetariánská sekce pozoruje klobásu, zdali na ní není něco divného. A tak přicházíme na Dunaj a brzy poté odcházíme. 



Vyhlídka na údolí Malé skály a Turnova je fantastická, děláme týmové vrcholové foto a jucháme. Všechny týmy, které potkáváme, jsou v podobném rauši, vesele se zdravíme, usmíváme, prostě (Svíčkám nepodobná) idyla. Čeká nás dlouhý přesun dobarvený západem slunce a siluetou Trosek na obzoru. S křížovkou si sedáme na krásné odpočívadlo u rozlehlého sadu, svačíme a brzy pokračujeme dál. Potkáváme 404 (tým nenalezen) a do Klokočí pokračujeme společně při východu nádherného úplňku, začíná krásná teplá letní noc (a při úplňku se přece nedá spát!). Do hospody v Klokočí přicházíme se soumrakem zrovna ve chvíli, kdy odchází ROFLCOPTER!, chvíli po nás přicházejí i Spící volové a Osmá kejkle kouzelníka Žita. Volové odcházejí nejdřív, za nimi Osmá kejkle, my neustále hledíme do písmen a nelíbí se nám. Jsme rádi, když za chvilku přečte Honza rovnou tajenku, ať už k ní došel jakkoliv.

U skal dotahujeme náskok dvou týmů, které marně hledají rouru, družíme se při hledání roury, nacházíme rouru a stříháme pomůcku. Princip střídavého otáčení je moc pěkný a kamenné schodiště ve skalní soutěsce, na kterém luštíme, jakbysmet. K dalšímu stanovišti běží Filip napřed, protože tu byl den před tím na procházce a je z toho celý nadšený, navíc je krásná teplá noc a co by se člověk neproběhl, že. Čeká na nás na rozcestí se šifrou, která tak moc navádí na značky, až se ji chvíli snažíme řešit bez použití značek. Pak zkoušíme variantu s popisem cesty, ale dojdeme do nejbližší osady a tam se usadíme pod lampu, protože takhle bychom daleko nedošli. Zkoušíme značky, ale vadí nám synagoga, tóra a vítr v pravé boční lodi. Naštěstí si nevšímáme kódů značek, které jsou shodou okolností do šestadvacítky, protože s takovou bychom pod lampou seděli ještě teď, a když po drahné chvíli všemožných pokusů začne vycházet „ROZHLED_ _ _ ALTAN “ a spousta nesrozumitelných znaků poté, hlásí Filip, že tam byl předchozího dne na procházce, a běží. My se ploužíme za ním spolu s 404 (tým nenalezen) a zjišťujeme, jak snadno předejít konkurenční tým v zatáčce (zájemcům prozradíme na požádání). Luštíme v autobusové zastávce, protože Filip nám jde se šifrou naproti. Podle „Nazdar máti“ alias Ave Maria brousíme kolem latiny (se všemi nominativy, genitivy atd.), až po důrazném dotazu, čeho je 14, Filip pronáší památnou větu o zastaveních křížové cesty. Nejhezčí šifra hry. 



Na turniket přicházíme pátí bez bodové ztráty ve dvě v noci. Pitváme aspik a hned pokračujeme na hvězdárnu. Začíná méně pohyblivá část hry, kdy většinu času někde sedíme a nevíme („Tyjo, konečně si začínám připadat jak na Svíčkách.“). Tři hodiny sedíme nad souřadnicemi (věděli jste, že okolo hvězdárny jsou ulice s názvy drahých kamenů, které barvami odpovídají barvám čísel?), nad ránem spásnou myšlenku přináší Eliška. Plahočíme se za Turnov na Hlavatici a skřítky řešíme v polospánku, ale konstantní rychlostí vedoucí ke zdárnému vyřešení. Další zákys přichází na římských číslech, která se neustále snažíme popřekládat tak, aby dala Davidovu hvězdu. Marně. Další tři hodiny. Vedro.

Přesun k hospodě U Luků nás probírá a šifra s notami naštěstí padá velmi rychle (ta nervozita, kterou cítí týmový muzikant poté, co mu ostatní podají šifru se slovy „Na, tady je něco pro tebe.“) a ožívá vidina možnosti dosažení cíle. Vzhledem k tomu, že ani při tříhodinových zákysech nás za celou dobu nikdo nedošel, nemáme strach, že by nás ještě někdo předběhl, stejně tak jako šance dojít týmy před námi je mizivá, spíš nás začíná tlačit čas, který jsme strávili na „drahých kamenech“ a „židovské hvězdě“. Latinská osmisměrka je otázkou chvilky (Ještě nejsme rakváči, tak zapaříme!). K poslední šifře se přesouváme už zase úmorným vedrem a s ubývajícími silami. Rozdělujeme objekty na topící se a plovoucí (kdo jste kdy topili housle?), všímáme si i toho, že v určitých řadách jsou vždy ta stejná písmenka, ale spásná myšlenka s klávesnicí nepřichází. Končíme v podstatě šifru před cílem, tedy na neoficiálně pátém místě. No prosím.

Beru zpět všecko, co jsem loni psala. Svíčky jsou sice nevyzpytatelné, ale jsou vždycky silným zážitkem, letos v pozitivním slova smyslu. Pěkné šifry, nádherná (nádherná!) trasa, milý tým, skvělé počasí, až se skoro bojím, aby se nám to orgové a počasí nesnažili za rok nějak vynahradit  protože po letošku dá rozum, že půjdu zas! :-)

Za tým Ešte sa dohodneme
sepsala K.
Comments