Po škole 2016

Tuhle se mě Alberti zeptali, zda bych s nimi nešla letos na Po škole. Přemýšlela jsem proč, jestli už se k nim doneslo, že na většinu šifrovaček něco dobrého peču, nebo jestli prostě jen mají tak velkou nouzi o ženské v týmu.  Jít na Po škole znamenalo zradit domovský tým a nejít obhajovat loňské vítězství na Brieždenie, na druhou stranu, takové nabídky nedostává člověk každý den. A tak zrazuji. Jen doufám, že to kvůli mně Alberti tentokrát úplně neprojedou, to by bylo trapné a všeříkající.


(Selhávám hned v předstartovním úkolu sehnat v centru Prahy vteřinové lepidlo. Naštěstí se to ode mě nejspíš očekává, a tak máme v týmu záložní, nevědouce toho času ještě, že ho nakonec nebudeme vůbec potřebovat.)

Scházíme se vprostřed davu na Florenci a už se těšíme, až bude noc a z ulic zmizí lidi. V Dolních Počernicích je ale taky nějak podezřele plno, spousta podezřele vypadajících lidí všude na chodnících a jako na potvoru míří tam, kam jdeme i my. Máme jasný cíl, odejít ze startu co nejdřív a vzdálit se davu.


Míla tvrdí, že starty na Po škole je nejlepší nějak hacknout a vyváznout z úvodní aktivity co nejpasivněji. To následně dokazuje tím, že asi dvě minuty po odstartování v nekonečném seznamu vykouká u jmen Prokop a Otto popisy, které by mohly odkazovat na dalekohled. Ten nám u orgů neprochází, a tak čteme indicie u všech jmen, která začínají i končí stejně, a heslo drobnohled nám otevírá cestu z parku i bez pexes, prcháme jako druzí.

Další šifru dostáváme v parčíku západně od Počernic. Posíláme GPS souřadnice Clydeovi, který nestihl start a je nám v patách, a díváme se na tvary. Pravidelné šestiúhelníky v nich najdeme a pospojujeme záhy a klestíme si cestu k rybníku Martiňák, krátíce si ji přes pole a rozšafně rozmlouvajíce s přátelskou nutrií.




Posíláme další GPS souřadnice Clydeovi, který nás záhy nachází, a párujeme dvojice. S šifrou jsme do pěti minut hotoví a odcházíme jako první, po jiráskovsku, proti všem, kteří teprve v houfu přicházejí. Následující šifru vyzvedáváme v nutriím království suchého poldru Čihadla. Než stihnu polknout prášek na alergii (kdo by byl řekl, že ho budu na městské šifrovačce potřebovat), Honza s Clydem vědí, co a jak, během pár minut odcházíme.


(Že to zatím zní jako lehce nudná šifrovací idyla vítězného týmu? Vydržte.)


Na hrázi získáváme od sličné dívky noviny. Ještě než si sedneme, Honza navrhuje "to co nejvíc zjednodušit a rychle jít pryč". Děláme, co můžeme, a z pěti písmen tajenky už tušíme nedaleký kostel. Část týmu vyráží napřed, ostatní dolušťují a jsou nám v patách. Nevšimnu si nálepky u vrat kostela, a tak pár vteřin zlehka panikaříme. To je asi zároveň nejnapínavější moment z celého luštění další šifry, kterou vyluštíme, sotva směstnáme pět zadků na jedinou lavičku.


(Na další šifru procházíme kolem školy, v jedné třídě se svítí (je před osmou večerní) a je plná sklíčených dětí. Jsou Po škole?)


Na sedmičce se radujeme při zjištění, že ještě nikdo nedorazil ani na šestou šifru a náš náskok se zvětšuje. (Zpětně je mi nás při takové reminiscenci až líto! Něco jako když se díváte v romantickém filmu na dojemné chvíle dvou zamilovaných a už předem víte, že jeden z nich v další scéně nečekaně umře.) Rozdělit písmenka do potrubí nás napadá rychle. Ve chvíli, kdy by bylo potřeba rozsvítit baterku, rozsvěcuje se přímo nad námi lampa, všechno je báječně načasované. Trochu se nám nezdá poslední krok šifry, ale autistická sekce týmu náhodně sčítá věci okolo sebe, a tak máme brzy hotovo.


Další šifru chceme mermomocí vyluštit na mostku, kam se škrábeme bahnem a kopřivami a  definitivně se tak loučíme se vzhledem upraveného týmu. Sápání se na most se ale zároveň ukáže jako náročnější aktivita než samotné luštění, asociace částí těla přichází hned a za chvíli víme, co dál. Vyrážíme na Ungarovu ulici, cestou pozorujeme boudičku obsypanou svítícíma kočičíma očima (dá se předpokládat, že i celýma kočkama).


Lehce nudná šifrovací idyla, během které jsme za tři hodiny hry stačili projít skoro polovinu šifer, tady končí. Je deset hodin večer a za příštích šestnáct hodin hry máme projít všehovšudy čtyři šifry. Naštěstí to ještě nevíme. Naše mozkové spojení s orgy je nevratně přerušeno.


Vyzvedáváme si devítku a žertujeme, že konečně bude čas se nasvačit, když je to hustě popsaná áčtyřka. Ha ha. Poté, co si celý text přečteme, s nevolí přiznáváme, že asi bude třeba dát dohromady rodokmen. Je to zdlouhavá a poněkud nudná činnost, během které někteří členové týmu dobrovolně věnují čas šifřičkám. Přichází další týmy, rozprostírají se okolo. Zderazové, Krokové, Falstafové a Yardleyové se nám míhají před očima, správný pohyb prstenu ale ani náhodou nedává nic, co by připomínalo řešení. Tak znovu a lépe. Přepisujeme rodokmen na vedlejší papír a píšeme si pohyb prstenu, některé osoby se nám ale nedaří identifikovat, vypsaných písmen víc nemáme, než máme. A domýšlet si zkratkovitou tajenku s polovinou chybějících písmen je úkolem nad lidské síly ještě po následující zhruba dvě hodiny, ačkoliv části výsledného řetězce už dávno máme. Tajemný časostroj tajemného Q projistotu úplně ignorujeme. Mrzí nás, že teprve do chvíle, kdy čtete tajenku, je prakticky nemožné být si jist, že při luštění postupujete správně. Odcházíme se značným skluzem. Ale co, říkáme si, na další šifře to určitě zase dotáhneme.


Nedotáhli. Skládačky se chápe osvědčené duo Honza a Clyde, my ostatní moudře přikyvujeme a moudře vrtíme hlavou, jak si situace žádá. Po nějakém čase navrhujeme cestu pro nápovědu, neb s přikyvováním a vrtěním jsme zatím všeobecnému pohodlí nepřispěli. Fosa, Honza a Clyde zůstávají a vytrvale kombinují součástky, já a Míla sedáme do nočně-ranního autobusu a putujeme na Mírák. Čím blíže jsme centru, tím roste koncentrace opilých lidí na okolních chodnících, sledujeme dramatický lítý souboj muže s vlastní mikinou (odolávala dlouho, potvora). Rychle vyzvedáváme nápovědu a posíláme ji do Malešického parku. Cestou zpět se v autobuse stáváme svědky mezinárodní roztržky, která naštěstí končí dojemným podáním ruky obou zúčastněných ("Ale kdybys chtěl, voe, tak si tady vystoupíme, voe, a já ti ukážu, voe," s roztomilým francouzským akcentem). Konstruktérská sekce nám volá polohu další šifry a setkáváme se tedy až na jedenáctce, kde podle aetheropisu sedí spousta týmů. Ale my ne, my ji budeme mít za dvacet minut, a doženeme čelo, říkáme si. Jenže...


Když jsem se na začátku hry Míly ptala, jaký má na hře nejdelší překonaný zákys, říká nějaké čtyři, pět hodin, a obrací oči v sloup, jakože něco takového už nikdy nechce zažít. Inu, jedenáctku vyzvedáváme krátce po čtvrté hodině, v šest jedeme pro nápovědu, v deset máme řešení. Přepište dějiny.


Co se děje v mezičasech, je asi snadno představitelné. Hledíme na papír, svačíme, hledíme na papír, pořád na něj hledíme, vytahuju tajnou zbraň pro trudnomyslné chvíle (upekla jsem skořicovojablečné šneky), zase hledíme na papír. Dostáváme vynadáno, že hyzdíme chodník před čtyřhvězdičkovým hotelem. Přesouváme se a dál hledíme. Pak to teda -s pomocí nápovědy- vystřihneme (Podle čeho nás má napadnout, že se má mřížka vystřihnout? Podle toho, že všech sedm set dalších možností, co se šifrou dělat, selže?) a překládáme, ale ne jen trochu, ale úplně. Všímáme si nepodstatností, podstatnosti míjíme. Zkoušíme všechno. Ale jako fakt všechno, až na to jedno. Spíme, svačíme. Pojďme se projít, aspoň tady kolem bloku, navrhuje Míla. Chci umřít, ale tuhle nabídku ještě přijmu, beztak bude dost času, až se vrátíme. Znovu si chceme rekapitulovat, co víme. Míla uvádí situaci památnou větou: "Představ si, že mám šestnáct otvorů." Stačilo si to představit, do dvaceti minut máme řešení.


Zpětně je to moc pěkná šifra, bohužel hrozně nenávodná. Stačilo po obvodu mřížky dát přerušovanou čáru. Takhle jsme se příliš dlouho zaobírali polským křížem i sudoku, nějakým větším navazujícím patternem, vším. I po vystřižení jsme si ještě dlouho seděli na vedení, ale už tak trochu vlastní vinou. Samozřejmě jsme to překombinovali, snažili jsme se překládat vždy přes všechny naznačené čáry současně. Občas někomu vyšel kousek řetězce mezitajenek ("řížka", "a dál?"), ale považovali jsme to spíš za zmatené konstrukty frustrovaných mozků, které se snaží chytit stébla.


Přesun na nákladové nádraží probíhá v dobré náladě. Poté, co vypijeme kávu (do žil ji nenabízeli) a chvíli nepřítomně s dětskou spokojeností hledíme na vláčky, nám dochází, že je musíme vyluštit. To jde naštěstí celkem dobře, rozdělíme si jednotlivé uzly a do chvilky máme písmena. Scrabblit z pěti písmen ještě dokážeme, je to dobré.



Třináctka je už jen takovým potvrzením formy posledních dvanácti hodin. Možná ne formy, ale jakéhosi naladění na přemýšlení orgů. Všechna důležitá pozorování stíháme za pět minut. Teď už to jen přečíst. Děláme všechno. Úplně všechno, včetně cesty pro nápovědu, která nám řekne, co už hodinu a půl víme. 



Včetně toho, co máme udělat k dosažení výsledku. Jenom nejdřív opravujeme všechna druhá písmenka z dvojic (nic nevychází), potom první (nic nevychází). Opravit obě písmenka naráz znamená zachovat nerovnost, tak proč bychom to dělali? Tak hloupé by to řešení přece nebylo...


Jsou dvě, hra končí.


Když se o pár minut později, už znalí správných postupů řešení, díváme, co jsme tedy zásadního ve třináctce minuli, vidíme, že Honza měl všecka písmenka řešení už dávno vypsaná.

Pohádka o tom, jak se z prvního místa do hlubin startovního pole propadnouti, se pomalu končí! Všichni mě ujišťují, že to není tím, že jsem šla s Alberty já, snažím se tomu věřit (můj domovský tým mezitím vyhrává Brieždenie, snažím se uvěřit tomu, že to není proto, že tam s nimi nejsem).


Vlastně to byla moc pěkná hra, a to zejména díky atmosféře v týmu. Kdo by neměl rád tu euforickou situaci na čele závodu, ale zůstat milým společníkem i po šesti hodinách čumění na jeden a týž papír je o poznání náročnější. Necítím se dobře v týmech, co se  brzy vzdávají a z chmurů nad nevyluštěnou šifrou se po chvilce stává nevrlost. Na Po škole taková situace nenastala, všecko bylo hrozně milé v dobrém i ve zlém.

Líbila se mi trasa, konstrukční věcičky, nakonec (zpětně uznávám) šifra 11 a nákladové nádraží Žižkov. Nelíbily se mi někdy trochu neintuitivní a nenávodné šifry, při kterých je potřeba zkoušet, dokud něco nevyjde. Mám ráda náročné šifry, na kterých spolupracuje celý tým a které třeba trvají dlouho, ale neustále se někam posunují, a každý další krok potvrzuje správnost počínání. Chyběla čistě jazyková šifra s méně analyticko-logickým postupem. Možná takové nastaly až po třináctce, nevím. Zážitky však převažují pozitivní a především silné.


Snad mě ještě někdy vezmou, i když štěstí evidentně nenosím. Zato nosím skořicové šneky.


Za AS

sepsala KZ z ESD


Comments