Palapeli 2013

Palapeli se od jiných šifrovaček liší především dobou svého konání. Zatímco na všech ostatních máte alespoň nepatrnou šanci, že zrovna chytnete příznivé počasí, organizátoři Palapeli doufají ve sněhovou vánici a mrazy, a zatímco na všech ostatních máte alespoň nepatrnou šanci, že se budete moct ohřát u čaje v nějakém blízkém lokálu, organizátoři Palapeli si dávají záležet, aby trasa hry důsledně nevedla civilizací. Zní to děsivě? Ale je to skvělý!


Do Brna jsme se dostáváme přetopeným osobákem v osm ráno a stíháme tak vytoužené kafíčko, poslední záblesk luxusu a pohodlí na následujících dvanáct hodin. U stánku s kafem potkáváme muže se zbraní a dvěma čerstvě ulovenými bažanty (znamení?) a dle instrukcí se vydáváme téměř prázdnou jedničkou (jen s několika Spícími voly) až na konečnou.





V Bystrci nacházíme mezi paneláky kopeček s organizátory, v bojovné náladě debatujeme o změně názvu na "fekálmrdky" (naštěstí už je na to pozdě), vrstvíme rukavice na rukavice, čepice na čepice, sháníme Gianniho, hra začíná. Na kartě týmu máme místo svého názvu název "Corn Flakes" a poloviční bludiště s písmenkama, a tak podléháme davovému šílenství, chodíme okolo sháníme lupínky tak dlouho, dokud je neobjevíme, nespojíme naši kartu s jejich a nepřečteme si, že máme pokračovat k vyhlídce nedaleko Žebětína. Ještě jako součást početného procesí krosíme pole, zamrzlý rybník a další pole, dostáváme linecký puzzlík (doufáme, že ho nemáme luštit, a rovnou ho jíme) a šifru. Asi po deseti minutách zaražených pohledů Toma napadá použít otázky na podtržené výrazy ve větách, Míša čte jejich první písmena a vyrážíme na Kočku.


Tam si vyzvedáváme šifru a perníčky (které opět neluštíme a pojídáme) a ještě než se stihneme pohodlně usadit, Tom hlásí, že to bude periodická soustava prvků. No bať. Nešetříme obdivnými přívlastky, dohledáváme v tabulce prvky, Mirek navrhuje poskládat to podle pořadí barev v duze, čteme řešení.



Další úkol je opsat třináct cedulí, z nichž každá odkazuje na nějakou vyčíslitelnou hodnotu. Voláme Karlovi, který slíbil nápovědu přes telefon, rušíme Trnečkovy u oběda a loudíme informace. Posléze zjišťujeme, že se všechny dají dohledat na druhé straně mapy, ale to nevadí, to se Kája dozvědět nemusí... (ale dozví, a to hned následující den) Pak na čísla nepřiměřeně dlouhou dobu hledíme, snažíme se je převádět na písmena horem, spodem, modulujeme, morseovkujeme, mrzneme. Nakonec mě v podchlazení jako největší krizovka napadá čísla sečíst, a vida, to asi nebude náhoda, vychází 478, to je výška nedaleko se tyčícího Lipového kopce.


Tam přicházíme jako osmí (jó, to byly doby) a dostáváme jakousi osmisměrku či co. Než si stihnu sundat batoh, Tom s Míšou už posouvají řádky a radují se nad tím, jak je to pěkný nápad. Radujem se všichni, zatím se nám daří výtečně. A v takových chvílích zcela logicky přicházejí komplikace. Zaslepeni endorfiny zapomínáme na kružítko a od oka hádáme při pohledu do mapy, že tento soutok ideálně odpovídá popisu v šifře a jdeme k němu, jak na potvoru z dlouhého táhlého kopce. Samozřejmě jsme jinde, než máme být. Následuje asi půlhodina zmateného pobíhání po lese, nahánění se v zóně bez signálu, dokonce i na nadávky dochází, a když šifru i zbytek týmu konečně nacházíme, jsme tak rozhození (no dobře, jsem tak rozhozená), že luštění vůbec nejde (navíc současně se šifrou sledujeme průběh sčítání hlasů ve volbách, což na náladě nepřidává), a tak po chvilce bereme totálku, už tak jsme zde ztratili dost času hledáním.




U Ríšovy studánky dostáváme krásnou obrázkovou šifru. Rychle identifikujeme evropské státy (nejvíc nás rozesměje fotka kosa s bublinou "moje" - KOSOVO) a v pravém sloupci cosi jako funkce. Jenže začíná být strašná zima a hlavy pomalu vypovídají službu, takže tam stojíme dlouho, než nás napadne vybarvovat rastr podle funkcí v pravém sloupci (moře, Evropská unie, království etc.). Pomalu se stmívá a teplotu odhadujeme na mínus deset, tak upalujeme k Hubertovi.

Tam vytahujeme čelovky a chvíli čumíme do spousty černobílých čtverečků, ale máme útlum, děsivý útlum. Navíc nám při pohledu na hodinky dochází, že pokud chceme dojít v limitu do cíle, musíme si pohnout, a tak po chvilce bereme další totálku a pádíme na Chvalovku. Míšu bolí koleno, a tak na kopec běžíme bez ní, bereme si básničku, ale s ohledem na čas bereme rovnou další totálku (což je škoda, šifra vypadala pěkně a vyluštitelně) a míříme do cíle. Tam ještě chvíli hypnotizujeme závěrečnou šifru, ale pak podlehneme vidině čaje, bublaniny, svačin, žíněnek a prázdna v hlavě, a balíme to, unavení a vlastně úplně spokojení.




Palapeli byla naše první "opravdická + velká" šifrovačka, navíc v lehce extrémních podmínkách a v terénu, který neznáme (proto se třeba s Artabanem vůbec nedá srovnat), a tak jsme šťastní jako blechy, že i po všech těch peripetiích okolo soutoků končíme na devatenáctém místě. Bonusem je odvoz až před dům a horká sprcha v zápětí. Děkujeme organizátorům za skvěle připravenou hru, je vidět, že si to sami nesmírně užívají, a to ve výsledku udělá hodně.


Jo, a ještě malá poznámka na závěr: Fekálmrdky z nás (k lítosti některých členů) nakonec nebudou, ale přesto počínaje včerejškem fungujeme pod novým názvem. Farma zvířat je tým, který zakládali lidi, kteří už v něm dnes vůbec nejsou, a možná by se jim nelíbilo, že jim zabíráme místo a fungujeme pod jejich jménem. Proto na dalších šifrovačkách fungujeme jako "250 kosmonautů v zóně 265", v jádru však zůstáváme stejně zvířečtí, a nesmírně se těšíme na příště!

Comments