Krtčí norou 2014

Letošní podzim časově šifrovačkám příliš nepřeje. Ale Filip se nevzdává, registruje tým, jehož jediným jistým členem je on sám. A zbytek? Ešte sa dohodneme...

Filip: Samko dáva prednosť svojim Mysterióznym rezancom. Cieľ je teda jasný, nenechať sa nimi predbehnúť. Rezance však idú silnom zložení, a tak ma upokojuje až potvrdenie účasti od Kiki. Vzniká tak veľmi rôznorodý tím s jedinou spoločnou vlastnosťou, všetci sú veľmi fajn ľudia. Ako nám to pôjde? Uvidí sa až na hre.

Česká sekce týmu se schází se slovenskou v Brně na nádraží (už se pomalu stává tradicí, že Slováci ihned po příjezdu z Bratislavy berou útokem brněnské TESCO, ostatně snad i proto jezdí tak nesmyslně brzy) a poměrně neomylně poznáváme batůžkáři obsypanou zastávku autobusu, který hledáme. Autobus považujeme za přeplněný, to ale ještě netušíme, že naše představy přeplněného autobusu budou toho dne ještě překonány. Dvakrát. 

Ze zastávky Černovičky nás na start veze (víc) přeplněný autobus, tentokrát už jen pro účastníky hry, tudíž jsme ušetřeni nevěřícných pohledů náhodných spolujezdců, babiček, psů, maminek s kočárky. Jedeme do Viničných Šumic, kde to nikdo z nás ani trochu nezná, o to zábavnější pohyb terénem bude. V Šumicích na hřišti se drahnou chvíli nic neděje, tak využíváme posledních volných minut ke svačení a narychlo do sebe klopíme kofoly, které nás pak drahnou chvíli tíží v bříškách při postupu napříč vrstevnicemi. Ale když ji miluješ, není co řešit. 


(Pro hry neznalé případné čtenáře jsou všechny šifry hry i s řešením na stránkách hry.)
Úvodní obrázková řada nám až na pár zbrklých pokusů (poslední člen řady -rákosník- totiž nerovná se výsledek -kalhotky-, víme) nedělá problémy, stejně tak jako většině startovního pole, takže na druhou šifru pokračujeme ještě v zástupu lidí a těšíme se, až dav trochu prořídne. To se stane záhy, šifra na louce nejednomu týmu pěkně zavaří. Ne tolik nám, ačkoliv i tak nám poznat princip trvá neadekvátně dlouho. Šifra je ale moc pěkná a louka, kde luštíme, taky, ale velmi rádi z ní zanedlouho odcházíme.




Pisoár na stromě nás baví a nezdržuje, takže míříme rovnou na kótu s názvem Malá vysoká. Tam nás čeká šifra, která nás v našem podání baví velmi. Rychle si všimneme, že obrazec pojme celkem 42 polí, což si většina týmu okamžitě spojí s knížkou Stopařův průvodce po galaxii. To, že rozměry prvních dvou řádků přesně odpovídají jménu "Douglas Adams" nás v této domněnce jen utvrdí, a když v mapě najdeme nedaleké místo s názvem "douglasky", není pochyb. Tajenka má přece mít devět písmen, z nichž žádné se pravděpodobně neopakuje, a písmena tajenky jsou spojená třemi čárami, to jakože dálnice, no jasně, to nemůže být náhoda. V soukromém žebříčku nejroztomilejších failů na šifrovačkách toto řadím jednoznačně na první místo :-) Že se ve skutečnosti jedná o dny v týdnu, zjišťujeme až u douglasek, kde kromě luštících Přizdivolů široko daleko nikdo není. Zdaleka se nám tato oficiální verze nelíbí tolik, jako ta naše, ale přesto řešení respektujeme a jdeme si pro další šifru ke třem studánkám. Jdeme si pro šifru, ale dostaneme vajíčka. Dvě. V krabičkách. Vzpomínáme si, že jsme kdesi četli o šifře s roztokem octa a kamence a tajence na bílku oloupaného uvařeného vajíčka. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že jedno vejce uvaříme, naštěstí tuto myšlenku brzy opustíme a jedno vejce rozbijeme. Druhé jdeme chladit proudem vody ze studánky, ale nic se neděje. Paranoia dosahuje svého vrcholu ("Takhle přece normální vajíčka nevypadají! To-není-normální-vejce!"), Matěj si naštěstí včas všímá, že šifrou není vajíčko, ale ochranná lupací fólie, kterou bylo obalené, aby se nerozbilo. To nás zachráňuje před dalšími marnými vaječnými pokusy a míříme na kótu 501. 



Na pohled zábavnější nám připadá šifra z Výzvy, bavíme se u ní celý tým, ale před posledním krokem se zasekneme. V mezičase raději louskáme jednodušší Pohodu a rozhodujeme se jít snazší větev (dva z pěti členů jsou na svojí první šifrovačce) a pokusit se stihnout cíl. Filipa to trochu mrzí a cestou k památníku ještě louská šifru z Výzvy, ale to už jen pro dobrý pocit. 

...

Sedmička s články prstu je celkem zábavná a hravá (o tom, že prsty obou rukou mají dohromady 28 článků, už naštěstí víme od loňské Boty), jen nám chvíli trvá najít správný směr čtení i psaní. I tak strávíme na šifře skoro hodinu, tak cestou k památníku hore kopcom využíváme rychlých nohou a pokoušíme se stáhnout zpoždění (Volyně Míša S. později komentuje: "Co vy jste to za tým? Já vždycky když vás vidím, tak někam běžíte!"). Na krásném místě dostáváme krásnou šifru, obrácená úsloví nám jdou jako po másle (prsa na hadovi!) a nad druhým krokem zase chvíli ztrácíme čas, komáři štípou, týmy odcházejí. Naštěstí to netrvá dlouho a jdeme si pro další šifru. Vlci a lidi jsou pro mě osobně asi nejhezčím zážitkem ze hry, který nepokazil ani příchozí liják, který až na pár světlejších chvilek nemá ustat až do konce hry.
Na kótě se chceme před deštěm schovat na posed, pod kterým ale luští kancl a docela se mu nelíbí představa, že nás pět vleze nahoru do ztrouchnivělé budečky a zanedlouho nás pět popadá kanclu za krk, tomu rozumím. Šifra se nám opět moc líbí, radujeme se, jak nám to dnes pěkně jde, a jak to již v takových chvílích bývá, zpravidla se to něčím pokazí. To něco je jedenáctka - což o to, pohled na naháče není nepříjemný, ale v dešti rychle schováváme už tak navlhlé a na mnoha místech natržené zadání do fólií. Nápad, že obrázky jsou našikmo proto, že jsou kurzívou, a nemáme je tedy luštit, sice padne, ale moc se nám líbí i nápad, že na fotkách jsou kalhotky, a tak musíme jít do nedaleké vesnice Lhotky. Na šifru (i zhulenou) je to ale příliš chabé, a tak dál mokneme. Bereme první nápovědu a brzy si všímáme zářezů po obvodu papíru, ale i po důkladném změření nám bůhvíproč vůbec nic nevychází. Asi dalšíh hodinu se zdržujeme marnými pokusy něco z toho dostat, až to vzdáváme a podle původní teorie o spodním prádle vyrážíme směr Lhotky. Tam sedí spousta luštících týmů, ale nám je hloupé vyzvednout si zadání bez autorského řešení předchozí šifry, a tak ještě jednou vytahujeme bídně vyhlížející papír - a hle: "Krteček a ka-", tak přece jsou v tom kalhotky! :) 

Filip: Pre mňa osobne ide o najlepší zážitok hry. Je zima, mokro, máme dvojhodinový zákys, už žiadne nápady a každou minútou sa znižuje šanca, že ešte stihneme cieľ. A pritom stačí spraviť pár krokov a zobrať si zadanie nasledujúcej šifry. Ach, pokušenie. Ale navigujem ďalej, rozkladáme karimatky a zúfalo sa snažíme šifru vyriešiť. A potom zrazu vidím KRTEČEKKA... Je len málo momentov, keď človek cíti takú intenzívnu radosť.

Dvanáctka nás trochu míjí, chvíli se snažíme, ale pak už ani moc ne, a říkáme si, že jestli chceme stihnout cíl, je potřeba pospíšit, a tak bereme záchranu a vydáváme se rychlým krokem na vyhlídku. Slovní slepence se nám líbí, jen druhý krok nám chvíli trvá, ale luštíme už cestou do Březiny, kde tušíme cíl, a dolušťujeme přímo před areálem Sokola, ze kterého už se linou radostné zvuky týmů v cíli. 
Cílový úkol plníme překvapivě lehce a po sporném případu s rusalkou/Rusalkou potvrzujeme své telepatické napojení i ve druhém kole. I přes nevalný rozjezd jsme v cíli - pro nás je tohle velmi sváteční pocit a o to víc si ho užíváme (a to tou dobou ještě ani nevíme, že na pro nás velmi pěkném desátém místě).

Tečkou za intenzivním dnem je cesta zpátky do Brna přeplněným autobusem (představte si ten nejpřeplněnější autobus a namáčkněte do něj ještě zhruba třicet lidí), který předčí všechny dnešní zkušenosti s přeplněnými autobusy. Když sedím v nonstopu u hlavního nádraží nad Coca-colou, abych ještě dvě hodiny vydržela mezi živými a dočkala se nočního vlaku do Boskovic, ptá se mě paní servírka, odkud jdu, že vypadám tak zničeně. Odpovídám, že z Krtčí nory, paní soucitně kýve hlavou, mumlá si sama pro sebe "Tak z krtčí nory..." a raději odchází.

Byl to špica den - krásné šifry všeho druhu, počasí včeho druhu, krásný terén všeho druhu a naše výkony, řekněme kulantně, taktéž všeho druhu. Díky - za rok zase!

Za tým Ešte sa dohodneme sepsala
Kristýna

...a tak dál...


Comments