Šifrovačky‎ > ‎

Tmou 2013

Je neděle 24.9.2013. Ještě na oběd jsme u rodičů v Hradci a ukazujeme jim myšáky, které po návratu do Prahy pak musíme odložit na Butovicích. Na Smíchově si necháváme ujet 125 a kupujeme krabici pizzy, abychom dorazili na Chodov deset minut před šestou. Kvalifikace se blíží, konferenční hovor nemáme zprovozněný ani otestovaný. Jen já s Bodlinkou jsme spolu, Kesy, MišoF i Monika jsou každý na jiném Skype. No, už jsme měli pro luštění párkrát i lepší podmínky. Nakonec se ale zvládneme spojit a hra může začít.
Je nedeľa 24.9.2013. Druhýkrát v živote lúštim šifrovačku doma, v Nitre (prvou boli Svíčky 2012 riešené z postele s teplotou). Rodinu pripravujem na to, že pred šiestou zmiznem z dohľadu a objavím sa... ktoviekedy. Ako tím sme veľmi rozdrobení, sme na 4 rôznych miestach v 3 rôznych krajinách. Upokojujem ostatných, že dôležité je sa za týchto okolností kvalifikovať, aj keď kvalifikácia Tmou je snáď našou najúspešnejšou šifrovačkou - v prvej trojke sme boli vždy za posledné čtyri roky (korelácia s výsledkom na terénnej Tmou je však pomerne slabá). Skype štrajkuje, počujeme sa zle, ale nejak sa to rozbieha.
 
Ještě se mi ani nezobrazilo PDF se zadáním a ostatní členové týmu už si rozebírají šifry k luštění. MišoF se pouští řadit autíčka a poměrně rychle má řešení. S Bodlinkou se vrháme na reklamní slogany. Nemáme sice všechny, ale po chvilce už hlásím, že Fidorku nikdy nejíš sám, což vzápětí opravuji na Miňonky. Naštěstí mě Kesy poslouchá a zadáváme správné Disko. Ukazuje se, že i plavky mezitím někdo vyřešil. Viděl jsem z první sady jednu šifru. 
Mám pocit, že môj vklad do kvalifikácie bol hlavne v tom, že som počúval ostatnách a opravoval faktické chyby, scrabblil z pismen a potom ešte nástojil na tom, že v piatom leveli to je naozaj sudoku :)

Ve druhé sadě si aspoň stihnu prohlédnout, co jsme dostali. Dopravní prostředky se mi nelíbí, nemám žádný nápad. Bodlinka počítá zvířátka a já se dávám do domácího příběhu, protože tam tuším podobnou kulišárnu jako v prvním kole. S Kesym ověřuju některé výrobky a ukazuje se, že má, ač Slovák, lepší přehled než já. Zbytek mezitím správně vydělí počty deseti a správně pojmenuje ta hejna, kolonie apod. Z hesla KABARET máme pět písmen, z toho tuším jedno bylo špatně, i tak to ale na správný tip stačilo.

Z třetí sady se nejdříve věnujeme Básnické, protože tam se dá pojmenovat spoustu věcí bez toho, aniž by člověk potřeboval jakýkoliv nápad, co s tím. Po chvíli ale nápady na slova docházejí a přestože si všímáme rýmování (kdo by to taky byl čekal, u Básnické šifry, že), nevíme, co s tím dál. MišoF s Kesym mezitím prosazují teorii balistické křivky u druhé úlohy, načež padne i myšlenka 26 možných políček dopadu. Čtvrté Z je jasné, u ostatních jen tak od oka zjišťujeme poměrně velkorysý interval, do kterého mají padnout, načež se projeví MišoFův slovník v hlavě a hlásí hvězdu. Shodujeme se, že zadat můžeme a když to nebude ono, doluštíme to pořádně. Nemuseli jsme, tip byl správný.
Ja si zase myslím, že tou hvězdou sme si boli veľmi istí. Samozrejme, že na niektoré pásmená sme mali len interval, ale postupnosť F-J V D-F Z C-E A zas toľko slov negeneruje.

Vyslovuji teorii, že jsme se už kvalifikovali, protože tři úrovně většinou stačily a čas máme výborný. Monika se touto dobou z technických důvodů někde vytratila a už se nám nepodařilo nalákat ji zpět. Bojácně se pouštíme do pentomin. Co znamenají rovnice, chápeme rychle. Hledáme na wikipedii pentomina, ověřujeme jejich pojmenování a každý zvlášť si vyrábíme sadu pentomin. Nejdřív mě napadne využít kostiček z Ubonga, které však obsahují pentomin málo a potřebujeme je slepovat. To mě po chvilce přestane bavit a začnu je vystřihovat z papíru. Posléze přijde spásná jednoduchá myšlenka použít tiskárnu a nůžky. Skládání jde fakt blbě, máme problém se koordinovat, řveme na sebe, neslyšíme se, diktujeme si pixely jednotlivých složení. Jde to ztuha, ale postupujeme. I správný postup s přikládáním konfigurací k nakresleným čarám je první vyřčený. Realizace vázne, není to všude úplně jednoznačné a nevíme, co před sebou vidí ostatní a co dělají. Po boji jsme nakonec chyby opravili a vymodlili jsme si správné řešení. Tohle bychom bývali měli rychleji, kdybychom byli spolu. Ale to je náš problém a slabá výmluva.

Na pátou úroveň docela dlouho tupě zíráme, než si potvrdíme člověče. Pro logo z Tmou 14 žádné vysvětlení nemáme, ale že by to byla chyba, se nám věřit nechce. Sudoku střídavě bereme v úvahu a zavrhujeme. Dost dlouho trvá, než si všimneme, že tam opravdu nejsou čísla do devítky, ale pouze do šestky. Pak následuje rychlé pozorování o třech písmenech v každém řádku, sloupci i malém čtverci a bryskně řešíme sudoku. Následně si všímáme, že obarvená jsou pouze políčka s čísly a vracíme se k člověče. Upřesňujeme si některá pravidla a zkoušíme řešení. Vypadá to dobře, PROUD z toho dostáváme, potom se nám to pokazí, tak ho zkoušíme nejdřív zadávat jako heslo. Opakujeme to ještě třikrát a konečně se nám to povede. Tajenka je trochu pochybná, chybí v ní diakritika a asociace na JAZYK je trochu vratká, ale zadáváme ji a tím úspěšně končíme kvalifikaci.

Píšu Lucce, že to bylo pěkné, stěžuju si na naši rozdrobenost na 41 a ptám se na to logo na 51 a vyjadřuju obavy, jestli jsme v TOP 5. Jdeme navšívit do hospody Viktora, který přijel z Londýna pozdravit své známé. Že prý dal kvalifikaci hodinu, dostali se na třetí level a ten pak ještě v hospodě vyluštili. Mrzí mě, že se nemůžeme bavit s Tapüřetem, které se trápí s pentominem, ale jsem přesvědčený, že by jim to ještě mělo stačit. Nakonec se objevuje ten překvapivý a potěšující výsledek. Zopakovali jsme svoje vítězství z kvalifikace před čtyřmi lety. 

Tým je skoro totožný s tím, co šel na Bednu a sahal tam po historické medaili, ale dvanáctka tyhle naděje zhatila, tak jsme nakonec došli "jen" na 6. místě. Ika měla být v době kvalifikace příliš těhotná a v době hry příliš v šestinedělí, takže jsem místo ní vzal Bodlinku. Že mě prý na Svíčkách rozptylovala, a že Tmou bude potřebovat 100% Majka. Přemýšlím, že má možná trochu pravdu, ale neoptimalizujeme přeci na výsledek, ale na zážitek, ne? I když po kvalifikaci už zase asi chceme mířit vysoko.
Výborne, takže môj bravúrny psychotrik zafungoval :)

Mezi kvalifikací a ostrou hrou se přihodila jedna taková příjemná věc, a totiž že jsme se přestěhovali za prací do Londýna. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou vzdát to, přenechat místo někomu jinému a testovat, ale nakonec jsem přeci jen ty letenky koupil, když to létá tak levně a v dobrý čas.

 
Sme zrejme najvzdialenejší tím na tohtoročnej Tmou. 2x Londýn, 1x Zurich, 2x Bratislava. Pevne teda veríme, že Tmou nezavedie nejaké pravidlo o pobyte aspoň niektorých členov tímu v ČR :) Napriek tomu, že to mám na štart najbližšie (asi tak o 500 metrov bližšie ako Mišof, ktorý má smolu na vzdialenejší byt v Petržalke), sa musím baliť najskôr. V utorok. Cestujem totiž cez Prahu, kde som riešil všeličo, ale aj stretnutia s kamarátmi. To má za dôsledok slušný nedostatok spánku, čo pred Tmou nie je úplne to pravé orechové. V piatok odchádzam z Prahy už o jedenástej, nech sa vyhnem dušičkovému a Tmou návalu vo vlakoch do Brna, pričom sa motivujem pesničkami, ktoré majú nejakú spojitosť so šifrovačkami (a to ešte netuším, že po tomto roku pribudne ešte jedna). Prebytočnú batožinu odkladám v Brne do schránky, čím si zarábam na ďalšiu šifrovačku hneď po Tmou. Mám v pláne sa psychicky pripraviť (tj. naobedovať) a naladiť na Tmou. Celkom to funguje, na hru sa veľmi teším a s nájdencami Mišofom a Monikou chálujeme obed vo Výtopni, kde nám pivo vozia na vláčikoch.
Organizace vybavení je o něco složitější, protože nejenom my dva letíme, ale i Monika vyráží na Tmou z Curychu. Instruujeme Kesyho, nechť vezme nůžky. Mapu KČT sháním. Zápalky jakožto komplement ke svíčkám pro případ zimy nám unikly, museli jsme je nechat na letišti. Ráno zvoní budík v 04:45. Nedá se tomu moc říkat budík, protože jsem se stejně vzbudil před ním. Chtěli jsme jít spát brzo, ale myšáci měli zrovna hrabavou a rachtavou a nebylo mi ani moc dobře, takže jsem byl notně nevyspalý. Taxík objednaný na 04:55 dorazil o deset minut dřív, tak jsem vyběhnul v pyžamu a zavolal na něj přes ulici, že až za pět minut. Urychleně jsme se vyhrabali, vyndali z lednice připravené sendviče a zapomněli přitom mrkve. Taxík je v Londýně sice ještě dražší než v Praze, alespoň nás dovezl na Victorii o čtvrt hodiny dřív, než by mohlo první metro a my tak stihli Express autobus na Stansted. Sice jsem chtěl tvrdošíjně nastoupit do autobusu zprava, tak jak je tomu zvykem v Čechách, ale rychle jsem se uvědomil a začal chovat slušně. Cesta na letiště trvala hodinu a půl, což je tak třikrát víc času, než jsem byl ještě před rokem ochoten v autobuse strávit. Co by člověk ovšem neudělal pro Tmou, že?

Ryanair se nedá srovnávat s British Airways. Teda, on se srovnávat dá, ale to srovnání nevyzní moc dobře. Nejdřív zběsilý úprk k snad nejvzdálenější bráně na celém letišti, kdy od zveřejnení čísla brány do jejího údajného zavření bylo pouhých deset minut. Následuje pár minut čekání venku na mrazu, než můžeme nastoupit do letadla, ve kterém není o moc tepleji. Naštěstí brzy nastartují a libá vůně leteckého benzínu nás zahřeje. Odvážně se rozhoduju, že blicí pytlík si nekoupím a radujeme se ze sedadel nedaleko od křídla, která jsme si urvali ve skvělé dražbě "zákon zvednuté zadnice". Let samotný probíhal až na občasný teleshopping otrávených letušáků klidně, viděli jsme Vltavu, Orlík, Havlíčkův Brod, bohužel však žádnou koc z Tmou 3, která by se opalovala jen tak.

Mám rád Brno a lidi v něm, přineslo nám Tmou, Kometu a slovo šalina. Ale tomu letišťátku se musím smát - 2-3 lety denně a to se ještě dva z nich časově překrývají. Však on nás ten smích přejde při odletu! Radujeme se z všudypřítomné zeleně a sluníčka a ptáme se sami sebe, proč tohle v Anglii taky není. Zahájíme telefonický kontakt se domovem a spoustou dalších lidí. Ztrapníme se tím, že si dohodneme schůzku na Zvonařce a čekáme u Grandu, potom si dáme dobrý oběd včetně piva a moučníku u Franze, kde mají na záchodě užitečné tipy a triky do britských hospod. Potom se na chvíli družíme z Jefferem. Následně se s Kesym po třetím telefonátu dohodneme, že se teda nedohodneme, a že se uvidíme až na startu. V levném obchodě s dva roky prošlými sušenkami a pětikilovými baleními těstovin si nakoupíme nějaké základní potraviny, pečivo seženeme v pekárně u hlaváku a naše zásoby perfektně doplní Marťa, u které se následně stavujeme pro věci, které jsme si tu nechali po iNule. Místo toho, abychom sdíleli zážitky z Londýna a s Kristýnkou, řeším celou hodinu spoustu telefonátů, přičemž některé z nich jsou navíc zpátky do Anglie. Začátek hry se blíží a pobaveně od Marti sledujeme obelisk, jak ho obklopují týmy.

Na Denisových sadoch sa už rozprestiera množstvo tímov, a tak sa snažím pozdraviť so všetkými bývalými spolužiakmi, spolusemináristami, spolubývajúcimi, spolušifrátormi... Je ich dosť. Nachádzam aj Ajku a odovzdávam jej herné mapy, ktoré si objednala u pražskej časti nášho tímu. Mala celkom šťastie, pražskú časť som náhodou tvoril ja, aj to len na chvíľu. Aký to rozdiel oproti dobám minulým...
Během našeho výstupu k Denisovým sadům začíná padat tma. Zdravím se se spoustou známých lidí, které vidím tak nějak radši než dřív. Čím to, vždyť prodleva od předchozí šifrovačky byla vlastně strašně krátká? Že by tou vzdáleností? Po chvíli nacházíme i Kesyho a těšíme se na start a přeme se, jestli je vhodné opisovat si písmenka z figurantů před oponou.

Po úvodu hymny pak přichází studená sprcha - za prvé všechny přesvědčuju, že je to opravdová LuŠtěLa, aniž bych slyšel změny v textu, za druhé všechny přesvědčuju, že v párty čepičkách rozjařených týmů je morseovka. Obojí nebyla pravda, z toho druhého mě vyvedl Matěj svým oficiálním zahájením hry, tomu prvnímu jsem věřil déle, než se je mi příjemné přiznat. S mírnými obtížemi získáváme všechny tři šifry. Rybičky jsou jen otázkou preciznosti a času, pokreslené zadání po chvíli překrývám fólií a kreslím na něj znovu, a tu Vaňkovku z toho nakonec vykoukáme. Občanka na sebe taky nenechá dlouho čekat. Vyzvedneme obě šifry, ignorujeme Kesyho nefunkční mikrofon na telefonu a opět se scházíme na startu. Zkoušíme s kondomem všechno možné, dokonce ho i nafukujeme. Pravda, jsou i věci, které jsme s ním nezkoušeli, ale to se v té zimě nehodí. Nakonec jako většina čekáme na absolutní nápovědu a vyrážíme s proudem týmů na Svoboďák.
Ešte pridám občianskuy šifru, ktorú som hľadal dosť dlho - našiel som ju až u orga na opačnej strane sadov. Nápad, že sa občianka bude na nejakej šifre používať určite, sme preberali zo všetkých strán. Toto sme mali takmer instantne a Mišof mohol bežať na Malinovského nám. Ešte požičiavame českú občiansku jednému slovenskému tímu. Občianske zjavne nie sú zjednotené tak, ako sme si mysleli.

Ohromná fronta týmů začne postupovat rychleji, když příliš aktivní pomocníci přestanou kontrolovat řešení předchozí šifry, kterou přišedší týmy do jednoho nevyluštitli. Dvojku máme předluštěnou, takže chybějící slova najdeme rychle a text po sloupcích čteme taky. S Bodlinkou nemáme jízdenku, takže vysíláme zbytek týmů napřed. Nedostatek drobných vyřešíme koupí výborného cheeseburgeru u okýnka kousek od hlaváku, který i stihneme sníst, než přeplněnou tramvají odjedeme směr Komárov. 
Zvyšok tímu sa teší, že sa do skoršej šaliny vôbec dostal. Reštart hry ako z učebnice. Zaberáme prvú voľnú lampu ešte pred vyzdvihnutím šifry, lebo pretlak tam bude poriadny.

Těší nás, že během celého přesunu ze startu na trojku potkáváme spoustu silných konkurentů, že nejsme sami, kdo to neumí s kondomem a že to možná třeba není tak úplně naše vina. Šifra už je skoro vyluštěná, když dorazíme, takže jen vylučujeme přesun do Floriánovy na Královo pole a na terénní mapě nacházíme pramen. Z hlavní ulice se musíme kousek vracet k potoku, protože ulice, kterou by se dalo dostat k pramenu, není průchozí, nebo spíš neexistuje vůbec. 

Grafy z XKCD znám, takže na ně hned upozorňuju, někdo další hned ukáže na zvonec symbolizující konec a dáme se do hledání pohádek. Místo kůzlátek máme prasátka, Popelka nám chybí, ale už doplňujeme chybějící písmenka v řešení. Nemáme sice poslední slovo, ale i tak je řešení dost konkrétní a míříme na Řehořovu. Tam pokračujeme v nastoleném tempu - všímáme si rychle portů i toho, že písmena vlevo od nich jsou jednoznačná. Když to samo nic nedává, rychle následují i telata a MišoF už čte tajenku pomocí společných písmen. Pohyb prstem po mapě se krásně potvrzuje, a tak brzy vyrazíme na cestu, během které se nacpeme před poTraty. 

Na Ondříčkově náměstí je dobře zamaskovaný Tom Hanžl vydávající šifru, jinak nikdo, takže se taky dobře schováme. To jsme ještě netušili, že jsme už tady byli třetí. Slovesa doplňujeme rychle, chybějící tečku u slova cvaknout správně považujeme za chybu, nemáme asi jen dvě slova. MišoF nadhazuje zvratná zájmena a po chvilce už si malujeme cestičky dvěma zvýrazňovači. Tuším v tom nalezení cesty mezi chlívečky a potom braní zvýrazněných písmen, ale kupodivu to dává rovnou grafiku. Ještě ověřujeme, že písmena dávají něco jako nápovědní text a mizíme. S potěšením zjišťujeme, že nám má jet poslední tramvaj na Stránskou skálu a konstatujeme nezměrnou radost. Tím spíš, že na tu samou šalinu čekají i Přizdisráči tvrdící, že jsou první. 

V tramvaji se lehce popichujeme, ale po výstupu z ní každý vyrážíme na vrchol jinou cestou. Ta naše byla asi o něco ošklivější, těžké stoupání po svahu, ale najednou se v dáli objeví výrazná žlutá světla. Mám radost, že se nekoná žádná těžká dohledávka a jdu pozorovat světýlka. Zakopnu sice o kabel, ale s postupně přicházejícími členy týmu docházíme ke správnému postupu a brzy i k řešení. Přizdisráči si shora stěžují, kde se to motáme, ale to už máme tajenku a mizíme. Jdu se pro jistotu podívat nahoru, jestli tam není upřesnítko nebo něco důležitého, a regulérně vyzvednout šifru přeci nemůže být na škodu. Nakonec pak se štěstím nacházím asfaltku na jih a tak dorazím na další stanoviště dřív, než zbytek týmu. 
Tu sa ukazuje, ako sila chvíle dokáže poprieť dobré šifrozvyky. Zrejme zámer bol, aby tímy vyliezli až hore a odtiaľ sledovali šifru. My sme náhodou vyliezli inakadiaľ a nechali sa zlákať svetielkami a najprv sme kašľali na zadanie na vrchu.

Projdu si celou ulici a pak se vrátím a najdu orgy schované mimo ni. Dostávám krabičku a chci ji donést zpátky týmu, ale už v podchodu je slyším. Odcházíme luštit do vedlejší ulice. Blikátko se chová mile, poměrně deterministicky, nebo aspoň máme dost trpělivosti na to, abychom ho za deterministické považovali. Vinnou révu po objevení čtyřtlačítkového textu opravujeme na postesk nad našimi schopnostmi a vymýšlíme teorie, co s tím. Brzy máme nápad na to, že šifra se prostě vyluští sama, ale nejdříve ještě pečlivě měříme interval pro dvě a jedno tlačítko a to raději několikrát, než se odhodláme krabičku resetovat a čekat. Poustili jsme si k tomu stopky a očekávali nejdřív 5 minut. Poté jsme si logicky odůvodnili minut šest, sedm, posléze i 8. Když kolem procházel další tým, raději jsme stopky schovali a ještě se nahlas domlouvali, co že to chceme příště zmáčknout. Nevím, kdo to byl, ale snad ho to neurazilo, bylo to totiž asi dost okaté. Když se po deseti minutách nic neobjevilo, vznikla teorie, že nápis Tmou při startu krabičky koresponduje s nápisem Tmou 15 na plošném spoji a bude potřeba čekat 15 minut. K našemu překvapení stačí o něco méně. Psycho se sledováním krabičky, aby nám něco neuniklo, se nekonalo, text se objevuje vícekrát. Po cestě na další stanoviště volám nadšeně Lucce, že tohle se jim tedy povedlo, poté svoje nadšení tlumím, protože procházíme kolem dalšího týmu. Mrzí mě, že naše soupeře nemůžu jmenovat, ale raději se nekoukám ostatním do papíru, abych něco nezahlédl, a to i v momentě, kdy mám šifru vyluštěnou. Ona totiž taky může mít víc řešení, že :-)
Doteraz neviem, či naše zariadenie bolo z tých poslušnejších alebo sme proste len tlačítka nemačkali tak zbesilo (veď načo aj, keď neviem, čo to spraví...). Myslím, že dosťkrát sme dostali nesprávnu hlášku a ešte častejšie nič, ale to sme nejak prisúdili zime, nepresnostiam na mašinke a svojej neschopnosti. Pohľad orgoočami "čo by som s takouto mašinkou spravil ako org, keby ju mám" bol podľa mňa veľmi užitočný - aj nás to naviedlo na riešenie, aj sme to boli schopní oceniť, akú kulišárnu na nás opäť vymysleli.

Na devítce si u obsluhy potvrzujeme, že jsme první, načež mi volá táta stěžujíc si na absenci online infa o hře. Utěšuju ho zprávou o našem umístění a vracím se k šifře. Bodlinka si autisticky všímá koleček, ty pak překreslujeme na fólii a posouváme ji tak, aby to vyšlo, vykřičník k tomu nepotřebujeme. Volný opis Hliníka odhalí Kesy. Podivujeme se nad délkou přesunu a konstatuju, že je ta hra nějaká invalidní. Jsem vyveden z omylu, že hra nemůže pokračovat na východ, protože tam končí mapa a zjišťuji, že jsem vzal špatné okolí Brna. Jak smutně jsme mohli skončit, kdyby MišoF nevzal pro jistotu mapu taky. Dvanáctku bychom bez toho hledali asi dlouho. 

Rychle nacházíme myšičky a všímáme si textu o autobusu. Rovnou se na něj vydáme, ač si nejsme jisti, že nás do něj pustí bez řešení. Nakonec se tak ale stane a můžeme se uvelebit v teple. To nám hodně pomůže, první nápad, co s myšmi, se ukazuje být správný. Trénink v podobě domácího chovu se vyplácí, i když jsme si vědomi toho, že takhle se myš nepohybuje a že pokus s pískomily by dopadl podobně jako ten s potkany, pokud by ovšem písklata nějaké bludiště vůbec zajímalo. Máme radost, že je půlnoc a my máme po nemastném startu vyluštěnou desítku. Navíc jsme během čekání na odjezd zpracovali i pohádku o Valhubertovi.

Odvezli jsme se do Šlapanic a po krátké orientaci jsme začali šlapat do kopce. Poněkud jsme zmenšili úrody kedluben v okolí, ale nemám pocit, že by se šlo na pěknou kótu dostat lépe. Krátce si prohlédneme pomník bitvy 3 císařů, vyzvedneme šifru, ujistíme se, že ten pár na zadním sedadle zaparkovaného auta nemá s hrou nic společného a usadíme se o kus dál na parkovišti. Čekání v autobusu a následující svižný přesun nás trochu vyvedly z tempa, přioblékáme se, jíme, prosíme Přizdisráče, ať nás nesledují tak rychle a trochu se v tom plácáme. První krok máme vyjma předposledního řadku, kde se nejsme schopni odrazit od "savče". Vypisujeme prostřední písmena a všímám si lehce autisticky slova kříž, což nás už docela rychle dovede k řešení. Nikde nevidíme Přizdisráče ani jejich světlo a přesvědčujeme se, že tohle přeci nemohli dát až tak rychle, abychom je neviděli aspoň někde na poli před námi, ale jisti si nejsme. Po cestě lituju psa v Jiříkovicích štěkajícího za zdí, jednak ho tam bude v noci budit spousta lidí a dvak mu tam naši pronásledovatelé určitě nechají voňavý dáreček. 
Ja som si zas presun zo Šlapaníc na Žuráň spestril hrou "sprav z dvoch vychádzkových palíc tri tyčky a snaž sa to dať späť dokopy". To sa mi nakoniec podarilo až naspäť v Bratislave a cestu Žuráň si preto nepamätám skoro vôbec.

Se šifrou v Jiříkovicích odcházíme docela daleko na jih, pod lampu za auto, o kterém si v delíriu myslím, že parkuje v protisměru. Naštěstí MišoF s Monikou rychle pochopí, jak ping pong funguje a vydáme se na ošklivý přesun po silnici, při kterém nasazujeme blikačky, reflexní pásky a dáváme si extra záležet, abychom se od sebe netrhli. Nalevo od nás vidíme na poli čelovky a tušíme, že jde o Přizdisráče, takže jsme si první místo udrželi a zřejmě ještě náskok maličko zvýšili.
To sme vedeli už na schádzaní zo Žuráňa. Najprv sme síce čelovky nevideli, ale potom z asfaltky bolo vidieť, že Přizdisráči zakempili presne na tej strane kopca, ktorú odinakiaľ vidieť nebolo. A sledovať čelovky okolo Žuráňa bolo zábavné cvičenie až po 14-te stanovište :)

Na třináctce se nejprve fotíme u kapličky, abychom si mohli nechat poslat turistickou známku, poté si sedáme ke křížku na žluté, abychom viděli, kdo přichází. Padá na nás lehčí krize. Sice nám to rychle přijde jako psací písmo, ale než si všimneme trojúhelníku, trvá to. Přicházejí Přizdisráči, kreslíme těžiště, nic moc hezkého z toho neleze. Další desetiletí trvá, než začneme pracovat se čtvercem. Po začátku, který vypadá jako "vno" tipujeme vzledem k distribuci písmen pod linkou a vysokých řešení "vinohrady", u kterého si po cestě zbožně přejeme, aby bylo "vinohrádky". Opět jsme v nejistotě, konkurenční čelovky nikde nevidno.
Monikin kofeín sa ukázal byť zásadným na tejto šifre. Zrazu sa mi prestali triasť ruky a traceovanie trojuholníka mi nepripadalo nejak príliš náročné. 

Čtrnáctka je vtipná, dáváme ji na stojáka a moc nevěnujeme pozornost všem slovům v ní a tak za řešení považujeme pomník zakreslený v mapě jižně od Staré hory. U pomníku nic není, a tak se po krátké poradě ztrapním telefonátem orgům. Ztratíme zbytečným výšlapem kopce a dohledávkou nějakých dvacet minut a tak není divu, že Přizdisráči docházejí na patnáctku těsně po nás.

Patnáctka se ukázala být jako vrchol celé Tmou. Ne snad protože by to byla nějaká úžasná šifra - je sice pěkná, využívá nějakou zajimavou matematickou poučku a je celkově dobře vyrobená, jednotlivé kroky na sebe pěkně navazují. Je taky pekelně těžká, a tak se na ní náš náskok vlastně smazal. Tady už bylo skoro jedno, kdo si jak vedl při hře, nakonec stejně rozhodla tahle jedna šifra a mohl ji dát kdokoliv z té hromady týmů, co sem došli. My na to potřebovali dva přesuny proti trudnomyslnosti, několik krátkých spánků, spoustu zhulených nápadů a jednu hymnu Tmou a v neposlední řadě hromadu štěstí. Když jsme objevili klíčové pozorování, zrovna kolem nás na našem stanovišti v Mariánském údolí procházeli zkroušení Přizdisráči. Pár slepých uliček, jako například tajenka "IKEA Nákupní Dům" nás už nemohlo zastavit. Od druhého přesunu proti trudnomyslnosti do vyluštění šifry uteklo jen patnáct minut. Zkrátka to asi nebyla dobrá úloha na luštění v polospánku a to teplo získané z přesunu nám pomohlo.
Dva silné momenty na tejto šifre: Že mi po Majkovej vete o tom, či neskúsime spájať náprotivné hrany 6-uholníka blikla niekde vzadu v mozgu 10 rokov nepočutá veta o tom, že tie 3 priesečníky sú nutne na priamke (ale že sme vedome negooglili vlastnosti vpísaného 6-uholníka, za to si dávam facku, aj keď som to navrhoval - ale nenástojil na tom). A potom vedomie, že si zjavne som schopný pričarovať kadibúdku, keď je ju najviac treba.

Informuju Lucku o vyluštění, jak si žádala, načež mi gratuluje. Mám telefonát od Marti, reprodukuje mi zprávy od Alči z patnáctky. Nejsme si jistí, jestli jsme tu o vedení nepřišli, ale v medaili věříme už poměrně pevně. Na šestnáctce přicházejí dvě zprávy. Ta dobrá je, že šifra vede do cíle a vypadá to, že nebude dlouho trvat. Ta špatná je naše malá konspirační teorie. Balíky šifer byly v tubě dva - jeden velký dole a druhý nahoře, obsahující asi jen čtyři výtisky. To je přeci jasný signál nepořádného týmu vyzvedávajícího šifru před námi. Pohádky máme přiřazené, takže Valhuberta škrtáme rychle, spojovací písmenka z teleportu máme vypsaná, kód skreblíme a potvrzuje se nám. Naposledy si postěžuju Lucce, tentokrát na dlouhý přesun do cíle a jdeme na autobus. Po cestě potkáme spokojeně odfrkující odstavený Tmoubus a čekáme na 76, docela dlouho. Odveze nás až na Velkou Klajdovku spolu s jedním týmem, který vzdal, ale do cíle se podívat překvapivě nešel. 
Mňa by zaujímalo, prečo Tmoubus tak krásne odfukoval na jednom mieste viac ako 20 minút. Neboli tímy, ktoré by chceli odviezť? Bolo viac busov?

Pak přišlo něco, co se jen těžko popisuje. V budově, kde jsem před šesti lety obdivně koukal na Prahory oslavující svůj rekordně rychlý průchod Tmou, na mě vybafla Lucka slovy "Nazdar vítězové", což byla nejen ochotná zopakovat pro pomalejší členy týmu, ale ještě holky přidaly i refrén Patnáctin. Pak nastalo dlouhé povídání s orgy, rovnání si trávicích a jiných soustav, trocha spánku a netrpělivé čekání na druhý tým, jako který jsme si nejvíc přáli vidět Přizdisráče. Bohužel se tak nestalo a zůstali jsme tak jediní, kdo to všechno překonal a stihnul. Sedět před všemi, mít na sobě tričko Tmou, zálibně pozorovat dort a ještě přitom pózovat s vlajkou je pocit, na který asi jen těžko zapomenu. A to přestože byla zpáteční cesta hodně dlouhá a do postele jsme zalehli v jedenáct večer britského času. 
Asi tak. Nemý účas a neschopnosť povedať čokoľvek iné ako "Čo?" Všetci sme to vstrebávali dosť dlho. Endorfíny mi nedovolili ani zaspať na viac než 10 minút. Tričká, torta, potlesk. Žranie (to sa inak nedá nazvať) torty Tmou každým, kto mal chuť - ideálne s občianskym preukazom. Toto si budem pamätať fakt nadosmrti. Správa o výhre Tmou mala viac lajkov na FB ako správa, že som dokončil vysokú školu. Teraz sme dokončili vysokú školu šifrovania. S vyznamenaním.

Ta letenka stála za to!
Mne sa počas Tmou pokazil mobil, vychádzkové palice a batožina mi zostala zaseknutá v skrinke na brnenskom nádraží, kde som musel vybehávať jej násilné otvorenie a takmer zmeškal vlak do Bratislavy. Napriek tomu tiež tvrdím, že to stálo za to :)

Zapsal Majk a Kesy