ŽENY ČVUT‎ > ‎

Julie Hamáčková

Profesorka Julie Hamáčková
   - jedna z prvních absolventek ČVUT


Autorka textu: PhDr. Jiřina Masnerová
Zdroj: Pražská technika 2006-4

Profesorka Julie Hamáčková
(*12. 4. 1892 v Semilech, † 9. 4. 1968 v Praze)

Letos je tomu 85 let, co úspěšně absolvovaly České vysoké učení technické v Praze první studentky.1 Patřila k nim i Julie Hamáčková, která svůj odborný život těsně spojila s vodou.
Významná česká hydrochemička byla v roce 1954 jmenována profesorkou chemie vody na Vysoké škole chemicko- technologické v Praze a byla první ženou – techničkou, která porušila hájemství mužů – profesorů na českých vysokých technických školách. 2

Julie Hamáčková se narodila v Semilech, otec byl poštmistr, matka v domácnosti. Vychodila soukromou obchodní školu a po smrti otce začala pracovat jako úřednice, aby pomohla rodině v nelehké situaci. Nadaná dívka se stále soukromě vzdělávala, a tak ji nakonec bratr Miroslav po návratu z fronty v roce 1918 finančně pomohl, aby studium řádně dokončila.

Navštěvovala nejprve malostranskou reálku, kde v roce 1920 maturovala, ale již dva roky předtím byla zapsaná jako mimořádná posluchačka na chemickém odboru České vysoké školy technické. První státní zkoušku složila s výborným prospěchem hned v roce 1920 a druhou v červnu 1922.3

Po studiích zůstala na technice nejprve jako pomocná asistentka Ústavu technologie paliv a vody u profesora Schulze, od roku 1924 jako asistentka řádná.4
Zaměřila se hlavně na analytiku a profesor Schulz vysoko cenil její pečlivé experimentální práce a spolehlivost analýz. Dokonce nedlouho po absolutoriu publikovala studii o dokazování malého množství toluenu nitrací a o něco později vypracovala disertační práci o celulose v uhlí. V roce 1925 byla promována doktorkou technických věd.5

O rok později absolvovala jako stipendistka cestu po francouzských chemických závodech. Vrátila se nadšená, plná energie, ovšem právě tehdy došlo k situaci, která zásadně změnila její odborné zaměření. Praha připravovala projekt nové čistírny odpadních vod v Praze-Bubenči a hledal se chemik, který by se výhradně zabýval chemií odpadní vody a zároveň by byl schopen vypracovat a založit odborný program nového pracoviště. Profesor Schulz doporučil svoji mladou spolupracovnici. Tehdy se ještě neprováděly soustavné rozbory odpadních vod, a tak doktorka Hamáčková musela provést stovky analýz podle časového plánu. Týdenní křivky kolísání složení v jednotlivých dnech, denní křivky změn složení odpadní vody v jednotlivých dnech, denní křivky změn složení odpadní vody v jednotlivých hodinách dne i noci a průběžná kontrola čistoty vltavské vody nad i pod výpustí odpadních vod vyžadovaly nesmírnou práci, kterou zvládala sama s jedinou myčkou skla. Vytvořila jedinečný základ pro systematickou odbornou práci a její nástupci mohli bez problémů v práci pokračovat.

Po návratu na techniku se mimo pedagogické práce, ve které nalézala uspokojení, zabývala složením minerálních a termálních vod.6
Publikovala řadu prací o travertinových pramenech, termálních pramenech, o souvislostech chemického složení vody a některých vodních organismech. Práce obsahují cenná pozorování z hlediska chemického složení vody a fyziologie rostlin, i pro praktickou balneologii a geochemii.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 přešla do Státního zdravotního ústavu v Praze (později přejmenován na Hygienický ústav LF UK), kde zůstala do roku 1954. Zde založila laboratoř chemie vody a zabývala se chemickým složením vody Berounky, Lužnice, Želivky, Vltavy a Jizery. Zjišťovala složení vody, stupeň znečištění, jeho příčiny, složení odpadních vod, které znečištění působí i průběh samočištění řek.

Publikovala práci o zkoušce na dusitany a shromáždila velké množství dat pro pozdější podrobnější zpracování.
Z této doby pochází významná práce „Studie o podstatě zkoušky biochemické spotřeby kyslíku ve vodách povrchových“, ve které spolu s profesorem Milošem Kredbou sledovala podstatu stanovení biochemické spotřeby kyslíku.7

Hned po osvobození se mohla vrátit na techniku, ale nebyla zvyklá odcházet od rozdělané práce. Na technice proto působila externě na Vysoké škole chemického inženýrství ČVUT ve svém mateřském Ústavu technologie paliv a vody a na Vysoké škole stavebního inženýrství ČVUT vedla laboratorní cvičení v analýze vody.
V roce 1954 byla jmenována profesorkou chemie vody a vrátila se trvale na katedru chemické technologie vody Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Pro svou mírnou a skromnou povahu a naprostý nedostatek povýšenosti byla oblíbená mezi kolegy i mezi studenty. Ti ji dokonce nazývali „paní komisarkou“ nejen pro její oblibu Boženy Němcové, ale především pro porozumění, které měla k jejich studijním i osobním problémům.

V roce 1955/56 byla proděkankou a v letech 1957/59 děkankou Fakulty chemické technologie paliv a vody VŠCHT. V roce 1962 odešla do důchodu.
Seznam prací profesorky Hamáčkové je úctyhodný, kupodivu se však tato mimořádná žena nedostala ani do Českého biografického slovníku XX. století z roku 1999. Tak málo si vážíme poctivé a smysluplné práce. Paní profesorka by se však na rozdíl ode mne vůbec nehněvala, jí záleželo především na tom, aby její žáci a pokračovatelé stále rozšiřovali své znalosti a vědomosti, které získali i jejím prostřednictvím.

                                                                                                                       PhDr. Jiřina Masnerová, archiv ČVUT


Odkazy:
[1] Masnerová, J.: První studentky na pražské technice. In: Práce z dějin vědy, sv. 3, Praha, Výzkumné centrum pro dějiny vědy 2002, s. 181–187.
[2] Maděra, V.: K sedmdesátinám Julie Hamáčkové. In: Sborník VŠCHT v Praze. Technologie vody 6, část 1, Praha 1962, s. 5–9.
[3] Seznam absolventů ČVUT Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství 1918–1952, Praha 1982, s. 26.
[4] Schulz Ferdinand, PhDr., *15. 1. 1877 v Praze, †6. 10. 1939 v Praze, řádný profesor technologie paliv a svítiv a technologie vody, habilitován pro obor technologie paliv a svítiv 25. 4. 1912, mimořádným profesorem byl jmenován 4. 2. 1916 a řádným 29. 9. 1920.
[5] Lomičová, M., Lomič, V.: Doktoráty technických věd na Vysoké škole Chemicko-technologického inženýrství v Praze. In: Sborník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze A 19 (1978). Příspěvek k historii chemie v českých zemích. Praha 1978, s.159.
[6] Program Českého vysokého učení technického v Praze. Na studijní rok 1928/29, Praha 1928, s. 144.
[7] Kredba Miloš, MUDr., *18. 9. 1894 v Humpolci, †22. 6. 1967 v Praze, habilitován 1926, profesor LF UK 1934, od roku 1958 ředitel Hygienického ústavu FVL UK v Praze.

Comments