Lubomír Hnát

Byl jsem kluk jako každý jiný
 
Autor příběhu: Lubomír Hnát, student 3. ročníku FEL ČVUT, hnatlubo@fel.cvut.cz
Datum: 18. ledna 2010
 
Jmenuji se Luboš Hnát jsem od narození postižený dětskou mozkovou obrnou.
 
Lékaři ji u mě diagnostikovali asi ve dvou či třech letech (přesně si nemohu vzpomenout :-). Již v této době jsem s maminkou začal jezdit do léčebny v Luži – Košumberku, kde mamku učili cviky, které pak se mnou cvičila doma. Máma dodnes vzpomíná, že při tomto cvičení zažívala možná větší bolest než já. Uprostřed cvičení prý musela utéct ven, zakouřit si a vybrečet se, aby měla sílu mě „trápit“ dál. Ale pravděpodobně díky tomuto oboustrannému „utrpení“ dnes chodím a pohybuji se.
Školní léta jsem prožíval na Košumberku již na dlouhodobých pobytech, vždy přes celý školní rok. Nebylo to proto, že by mě rodiče nechtěli mít doma, ale proto, že tehdy bylo těžké se zaintegrovat do běžné ZŠ. Taková byla doba. Nebudu zde popisovat spoustu smutných i veselých historek, které jsem tam s ostatními dětskými pacienty zažíval. Byl jsem navzdory svému postižení kluk jako každý jiný. Taky jsem se nerad učil, občas se porval, a rád honil mičudu. Prožil jsem neobyčejné dětství obyčejným způsobem.
 
Rád bych zde zmínil několik poznámek, které souvisí se školní docházkou. Vzhledem k tomu, že Košumberk byl brán jako rehabilitační léčebna, škola byla v pozadí. Chodil jsem do „normální“ školy. Výuka probíhala ve „dvojtřídce“, kdy se učitel půlku hodiny věnoval jedné a půlku druhé třídě. Vyučování bylo 15 hodin týdně. Tímto způsobem byl člověk rád, že se vůbec naučil číst a psát.
Když jsem vycházel z osmé třídy, vyvstala nerudovská otázka: Kam s ním? Po různých peripetiích bylo rozhodnuto – nikam! Jelikož ale tehdy platil zákon o 10 letech (nevím, zda platí ještě dnes) povinné školní docházky, bylo nutno tento zákon respektovat. Proto bylo vymyšleno, že budu opakovat osmou třídu tak, aby byla zákonná povinnost splněna.
 
V 16 letech jsem ukončil školní docházku a zůstal doma. V té době byla mamka dlouhodobě nemocná. Asi po 4 letech nicnedělání jsem na četná doporučení svých známých začal podnikat kroky ke změně mé zdravotní klasifikace (byl jsem zařazen do skupiny práce zcela neschopných lidí). Po překlasifikaci jsem absolvoval několik kurzů na obsluhu PC u firmy TITAN v.o.s. Pardubice. Byla to firma plná vozíčkářů. Netrvalo dlouho a domluvili jsme se, že mě zaměstnají na rok jako praktikanta, kterého bude platit ÚP.
U firmy jsem pak vydržel celých 5 let. Našel jsem zde řadu výborných přátel, se kterými jsem ve spojení dodnes. Přátele jsem však nacházel i mimo firmu. Vzpomínám jak mi kdysi jedna kamarádka nabídla, zda nechci s jejich partou zajít někdy na pivo, šel jsem a chodím s nimi již asi 15 let. Vždy jsem měl obrovské štěstí na lidi okolo sebe.
 
Mezitím jsem skončil v TITANu a nastoupil u firmy Lanete s.r.o. v Golčově Jeníkově. K této firmě jsem nastupoval pln elánu a optimismu. Bohužel však kvůli osobním problémům s majitelem firmy jsem zaměstnání ne zrovna v dobrém opustil.
 
V roce 1998 jsem si zařídil živnostenský list a věřil, že mi navždy vyřeší moje problémy se zaměstnáním. Bohužel jsem se mýlil. Zažíval jsem chvíle, kdy se mi podařilo vydělat, a naopak chvíle kdy jsem neměl vůbec nic. Těch druhých bylo bohužel víc.
 
Začal jsem tedy ještě shánět zaměstnání. Vždy jsem však slyšel: „požadujeme střední vzdělání“.
Rozhodl jsem se tedy, že půjdu studovat.
 
V roce 2003, v svých třiceti letech, jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Pardubicích. Začal jsem studovat ve třídě s o generaci mladšími spolužáky. Samozřejmě, že jsem měl obavu nejen ze studia, ale i z generačních rozdílů ve třídě..
Jak mě přijmou? Jak je budu snášet já? Jak mi půjde po letech učení? A co učitelé, jací budou, jak mi vyjdou vstříc? To všechno byly otázky, které jsem si kladl. Čas na všechny dal odpověď. Kluci mě přijali mezi sebe jako by se nechumelilo, učení jsem při troše píle zvládal, učitelé mě vyšli vstříc s neuvěřitelnou samozřejmostí.
Myslím, že i díky tomu jsem v květnu 2007 odmaturoval s vyznamenáním. Zkrátka prožil jsem na střední 4 úžasné roky se vším, co k normálnímu studiu patří. Prožil jsem středoškolská léta s nadhledem dospěláka a duší puberťáka.
 
Nyní studuji elektrotechnickou fakultu ČVUT a také zde zažívám maximální pochopení a podporu jak ze strany pedagogů tak i ze strany ostatních studentů.
Jak jsem již psal, měl jsem vždy obrovské štěstí na lidi okolo sebe, asi i díky tomu se dnes cítím zcela zaintegrován do každodenního života.
 
                                                                                                                                                                            Lubomír Hnát
Comments