Zahraniční cesty‎ > ‎Slovensko‎ > ‎Vysoké Tatry‎ > ‎

Zimní výšlapy

Den první - Výstup k Téryho chatě - 26.1.2019

Vyjela jsem z Liberce nočním autobusem a přijela do Popradu asi před pátou hodinou ranní. Trochu mě překvapilo, že jsem vystupovala v Popradu jediná - to opravdu nikdo jiný nejede do Tater? Příjemné bylo, že řidič řekl, že jsme v Popradu, sice jsem sledovala hodiny, ale mohli bychom mít zpoždění a pak bych vůbec nevěděla, jestli to už Poprad je nebo ne a v autobuse člověk vůbec nepozná, jestli zpoždění má nebo ne. Vlak do Starého Smokovce odjížděl v pět hodin, ale rozhodla jsem se počkat až na další, stejně bude ještě tma, takže není kam spěchat a tady se dá aspoň sedět v teple, kdo ví, jak to bude tam. Takže hodinu jsem si na nádraží četla a jela v šest (druhá varianta byla, najít zatím nějakou kešku, ale byla mi zima a nechtělo se mi). Napadá mě poučení pro příště - vzít si sebou i drobáky eura, vždyť určitě doma nějaké mám, protože první, co platím, jsou záchody - 0,40 eur platím papírovou desetieurovkou :-).

Ve Smokovci jsem byla pořád moc brzo, obloha nejevila žádné známky rozednívání. Vyrazila jsem přesto po zelené značce směrem na Hrebienok, po pár metrech jsem si ale uvědomila, že je mi pořád dost chladno a že bude lepší si přes džíny natáhnout ještě oteplováky hned tady na nádraží, kde si k tomu mohu sednout a kde budu ještě chvíli v teple. Potkala jsem tam partu horolezců, kteří se se mnou dali do řeči - kam jdu a jaké jsou mé další plány. Měli bychom se potkat na Téryho chatě.

Nedočkavě jsem sledovala, kdy se začne rozednívat, zdálo se to nekonečné. Nakonec jsem vyrazila, když obloha byla ještě dost tmavá, ale alespoň trochu s odstínem do modra. Zkusila jsem najít dvě kešky (poprvé na Slovensku, přibyde mi tak nový virtuální odznak s vlajkou), jedna se mi nepovedla a protože mi byla zima, záhy jsem to vzdala, u druhé kešky jsem měla štěstí. Žádnou další už se mi hledat nechtělo, takže jsem vyrazila k severu podél "zubačky" na Hrebienok. Nebyla jsem si jistá, jestli jdu po zelené, ale věděla jsem, že jdu správným směrem. Cesta funguje i jako sáňkařská dráha, sáňky se nejspíše dají zapůjčit na Hrebienku.

Počasí vypadá zpočátku dost nepřívětivě, obávám se, že budu chodit celé dny v mlze a nic pěkného neuvidím, ještě však nedojdu ani na Hrebienok a už se mraky protrhávají, nebo se spíš dostávám nad ně a ocitám se v jakoby v jiném světě.

Obr. 1 Svět mlhy

Obr. 2 Svět hor

Užívám si pěkného počasí, výhledů a opouští mě mé obavy - bude to fajn výlet, určitě nebudu litovat, že jsem se sem vypravila.Už teď to stojí za to. Ranní sluníčko v kombinaci s mlhou mezi stromy o něco níže vytváří romantickou atmosféru, s chutí všechno zaznamenávám fotoaparátem.

Obr. 3 Romantika

Obr. 4 Brzy po východu slunce

Na stezce přibývá lidí, dohání mě tlupy skialpinistů i pěších. Rozhoduji se, jestli z Hrebienku jít spodem kolem Bilíkovy chaty nebo horem, zdá se mi, že hezčí výhledy by mohly být z horní cesty, a tak jdu vrchem po červené značce. Podívám se k Reinerově chatě, která je momentálně zavřená, zavzpomínám si, jak jsme tu byli s rodinou v létě před pár lety a prohlédnu si sněhový betlém s postavami v životní velikosti.

Obr. 5 Cesta na Hrebienok

Obr. 6 Chata Hrebienok

Obr. 7 Reinerova chata

Potom pokračuji okolo Obrovského vodopádu, který není pod ledem a sněhem vidět, jen slyšet, k rozcestí u Zamkovského chaty. Je asi deset hodin dopoledne a na Téryho chatu mi zbývají pouze dvě hodiny chůze. Rozhodnu se tedy trasu si trochu prodloužit a vydat se ještě ke Skalnaté chatě, i když jsem tuto trasu zvažovala jako jednu z variant na zítřek. Nakonec jsem ráda, že jsem další den zůstala u Téryho chaty, protože zas tak zajímavé to tady nebylo, aby to stálo za opětovné zdolávání závěrečného výstupu na Téryho chatu. Jde se celkem monotónně holým svahem s výhledem k východu na Tatranskou Lomnici a také hory v dálce, snad Levočské vrchy. Přicházím ke sjezdovce a protože ji nechci křížit a riskovat srážku s nějakým lyžařem, vracím se stejnou cestou zpět, aniž bych došla až ke Skalnaté chatě.

Obr. 8 Cesta ke Skalnaté chatě, výhled

Uběhly další dvě hodiny, je poledne, chůzí do kopce jsem se předtím dost zahřála, takže pokračuji dál bez oteplováků, jen s tenkými džínami a termo spodní vrstvou. Také dostávám hlad, je poledne, takže ujím trochu svačiny. Později lituji, že jsem si nedala pořádný oběd třeba na Zamkovského chatě, protože mě podivně píchá v boku a je mi divně, nejspíš hladem i nevyspáním. Na Zamkovského chatě však nemám chuť se zdržovat, je tam hodně lidí, skoro až tlačenice, v jednu chvíli mi někdo tahá za batoh, prudce se otočím a vidím malého kluka, který na mě ukřivděně kouká, možná jsem ho praštila holema, které mi koukají z postranní kapsy batohu... no co, nemá se na mě zezadu tlačit a tahat mě za batoh nebo mi do něj strkat. Tyhle situace mi v horách vždycky vadily, těším se zase do osamění na stezkách, proto rázně vykročím zase kupředu a davy lidí nechávám za sebou. Jediné, co mě tady opravdu potěšilo, byla podívaná na lidi v kostýmech z doby založení chaty - s dřevěnýma lyžema, ve vlněných svetrech...

Obr. 9 U Zamkovského chaty

Cestou Malou Studenou dolinou se opět zkazí počasí
Comments