Zahraniční cesty‎ > ‎Norsko‎ > ‎

1. Cesta do Norska a první túry

Odjezd - Čtvrtek 10.8.2017

Brzo ráno jedeme vlakem do Prahy, odkud v 11 h jedeme autobusem s cestovkou Alpina do Německa, k přístavu Rostock. V přístavu jsme asi v devět hodin večer, na loď se najíždí až kolem jedenácté, odplouvá se ve dvanáct, takže čekání je dlouhé, ale jakž takž mi uteče díky napínavé knížce. 

Přejezd ze Švédska do Norska - Pátek 11.8.2017

Přistáváme kolem šesté ranní a přejíždíme přes Švédsko. Zastavujeme se na hranicích a jdeme pěšky po mostě, abychom si užili hezký výhled na tento starý most a na vedlejší novější a do Norska jdeme jako správní turisté pěšky. Další významnější zastávku máme u kostela Heddal - jedná se o největší sloupový kostel v Norsku, je dřevěný a jeho starší část pochází asi ze 12. století. Dále za kostelem je pár roubenek.

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Kostel Heddal

Pak přejedeme podél jezera Heddalsvatnet do kempu (Lystang Camping). Je tu sedm krásných chatiček a spousta místa pro stany. Majitelka se se mnou dá na chvíli do řeči, říkám jí, že je to krásné místo pro kemp a ona zmiňuje, že teď tu není moc hostů. Po ubytování se jdeme vykoupat, jezero nás překvapí, není tak studené, jak jsem si ho představovala a je mělké, že se v něm skoro nedá plavat.

Gausta – sobota 12.8.2017

Protože jsem se vzbudila docela brzo, rozhodla jsem se vyrazit na krátkou ranní procházku a udělat pár fotek okolo kempu. V osm odjíždíme dál na severozápad. Parkujeme u jezera Stavsro, asi 70 km vzdáleného od kempu, pak nás bude čekat ještě asi 250 km. Máme tady dnes 5-6 hodinovou túru na vrchol Gaustatoppen, někteří jen k chatě, někteří budou pokračovat obtížnější cestou až na úplný vrchol. Počasí je skvělé (alespoň podle průvodkyně), protože poprvé v historii konání tohoto zájezdu jsou hezké výhledy (občas). Asi polovinu naší cesty nahoru nám prší, chvílemi jsme v mraku a cestou dolů si podruhé oblékám pláštěnku, tentokrát ale na kratší chvíli. Je docela hezké vidět mraky plující nízko nad zemí a také duhu. Ovšem největší radost máme, když mraky na chvíli odplují od vrcholu Gausta a ukážou se jezera okolo – na jihu Skriustaulvatn a Myklestaulvatnet s ostrůvky a Longefonntjonn a Heddersvatn na východě a pár dalších i na severu. Hodně jezer má v názvu koncovku "vatnet", což znamená v norštině jezero.


cestynedalekorajce.net
Obr. 2 Chata na Gaustatoppen a jezero, kolem kterého jsme šli nejblíž -  Heddersvatn.

Na vrcholu najdeme kešku a pak ještě jednu nedaleko chaty, s dalším hledáním nám pomáhá jiný keškař z našeho zájezdu. Trochu nás hledání a zastavování zdrží, plánovanou dobu odjezdu nestihneme asi o čtvrt hodiny (ne však jen my). Odjíždíme asi v 15:30. Čeká nás několik hodin v autobuse, jen se dvěma krátkýma zastávkama – u jezer a "sámského" stanu (Sámové, nebo také Laponci jsou etnikum čítající cca 60 tisíc lidí, mají tři sámské jazyky a tradičně se živili lovem, rybolovem, později chovem sobů). Druhá zastávka je u dvou nádherných vodopádů - Låtefossen. Do kempu ve městě Sundal přijíždíme v půl deváté večer.

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 Vodopády  Låtefossen

cestynedalekorajce.net
Obr. 4 Sundal – přístav ve fjordu

Výstup na Englafjell a Manen - neděle 13.8.2017

Vyjíždíme z kempu časně ráno, jedeme asi 80 km na jih přes Rosendal do Uskedalenu, jedeme stále po břehu fjordu Hardangerfjorden. Cestou zastavíme na vyfocení ohromného vodopádu Furebergfossen přímo u silnice. V Uskedalenu máme na začátek trasy krásné slunečné počasí, fotíme výhled na fjord a ostrovy. Pak se jde lesem pohodlně téměř po rovině, pořádné stoupání začne až asi za hodinu, hlavní část výstupu je pak nad lesem. Máme hezké výhledy dozadu na fjord a všude kolem sebe na pěkné skály, traviny, občas i ovce.

cestynedalekorajce.net
Obr. 5 Vodopád Furebergfossen

cestynedalekorajce.net
Obr. 6 Uskedalen a fjord Hardangerfjorden

Zalepím si obě paty náplastí, protože cítím, jak mě mírně dřou boty. Pak jdu část cesty víceméně sama, vím, že je pár lidí přede mnou, nebo bych si mohla počkat na někoho za sebou, ale líbí se mi, že můžu před sebe i za sebe fotit snímky bez lidí. Trochu používám ruce k lezení, ale není to nic těžkého. A brzy už jsme na rozcestí, cesta sem vedla údolím Eikedalen ("dalen" znamená údolí). U rozcestí je malé jezírko, vylezu na kámen nad ním, abych si ho vyfotila a zjistím, že o kus dál je ještě větší a krásnější jezero (nejspíš Jordsvatnet nebo větší Svartavatnet). 

Rozdělíme se na dvě skupiny – silnější skupina A jde na vrchol Englafjell (Andělská hora, 1 200 m n.m.), odkud se pak vrátí stejnou cestou na toto rozcestí a půjde stejně jako skupina B, a to kolem jezera Svartavatnet a podél vodopádu na horu Manen (1 014 m) a pak do vesnice Eik.

cestynedalekorajce.net
Obr. 7 Jezírko u rozcestí, kde se rozdělujeme na skupinu A (lezoucí na Englafjell) a B (nejkratší cestou na Manen) 

cestynedalekorajce.net
Obr. 8 Výhled na jezero Svartavatnet

Stoupání na Englafjell je dost náročné, jde se či spíš skáče a leze se po velkých šutrech. Značky jsou na každém pátém, takže se nedá zabloudit a je to také mnohem jednodušší a méně nebezpečné než včera na Gaustě. Konečně přicházíme k vrcholové pyramidě, občerstvíme se, vyfotíme se a více už se nezdržujeme, aby na nás skupina B nemusela dlouho čekat.

cestynedalekorajce.net
Obr. 9 Vrcholová skupinová fotka

Začíná pořádný liják, ale naštěstí netrvá dlouho. Ideální by bylo přečkat chvíli v chatičce u jezera, je ale bohužel zamčená. Skupiny A i B se trochu roztrhaly a promíchaly, na vrchol Manenu přicházíme v pěti, což mi vyhovuje (nerada chodím ve velké skupině). Nevidíme dál než na deset metrů, teď už se tomu nedá říkat liják, ale pláštěnky jsou potřeba. Trochu váháme, kudy jít dál, díváme se do mapy a když se zorientujeme, začneme opatrně sestupovat, protože mokrá tráva i kameny kloužou.

cestynedalekorajce.net
Obr. 10 Chatička u jezera

Netrvá to moc dlouho a mraky se roztrhají a máme zase pěkné výhledy, tentokrát na fjord. Po krátké fotopauze pokračujeme dál. Brzy dohoníme skupinu A. Předcházím ty nejpomalejší, až se dostanu k průvodkyni a malý kousek před ni, což se mi následně vymstí, protože ona na nás kdo jsme před ní volá, ať se vrátíme, že bychom měli jít víc doprava. Kloužeme po mokrém borůvčí a trávě, chytáme se větví jalovce, později v lese i kmenů stromů. Je tu několik míst, kde pořádně čvachtáme vodou až po kotníky, buď proto, že se tomu nedalo vyhnout, nebo proto, že to nevypadalo tak nacucané nebo i proto, že teď už je to stejně jedno, boty máme totálně promočené, možná jen dva ze skupiny říkají, že jsou jen trochu mokré. 
Obr. 11 Výhled na fjord

U jedné mokřiny čekají všichni, co šli napřed, asi nejen proto, že je tam rozcestník, ale také proto, že je zábavné sledovat výrazy lidí, kteří přicházejí – nejdřív s uvolněnou tváří, když vidí, že už skončilo prudké klesání, pak se zaraženým výrazem, když vidí vodu před sebou (asi tak po kolena). Když jsem na tom místě stanula já a nevěřícně si prohlížela nejdřív mokřad a pak lidi za ním (jak jste se tam dostali?), začali se mi všichni dost smát. Aby se člověk v takové chvíli necítil špatně, je nejlepší smát se s nimi. Nějak to přeskáču a pak se ocitám v situaci na druhé straně a nedokážu se ubránit společným výbuchům smíchu. Vždycky když jde pár lidí pohromadě, je vtipný jen ten první, ti další jdou podle něj trochu okolo a vůbec je to nerozhodí.

cestynedalekorajce.net
Obr. 12 Skáče se tu přes bažiny

Za tímto rozcestníkem se zase na delší dobu rozdělíme. Cesta po nějaké době najednou končí u paseky, nejspíš pokáceli stromy se značkami, pod námi vidíme bagr, musíme se tedy dostat k němu a pak pokračovat po lesní cestě někam dolů. Podruhé čekáme na všechny ostatní. 

Ve vesnici Eik na nás čeká nejen autobus, ale také někdo z místních, chce s námi udělat rozhovor a fotku na jejich stránky: www.uskedalen.no.
Comments