Lezení v Hruboskalsku

8.4.2019

První lezení v Českém ráji. První lezení téměř po roce pauzy... Snažit se nevnímat bolest v prstech natlačených do lezeček... snažit se neklepat strachy... Nádherné výhledy.

První skála, kam polezeme, se jmenuje Dívčí a lezeme západní hranou, obtížnost je IV (zase nějaké jiné značení, tohle se používá na pískovci), cesta je úplně bez kruhů, jištěna smycemi zastrkanými do spár, obtočenými kolem výstupků a prostrčenými okolo hodin. Podle průvodce je to "hezká hranka na rozlezení." Pravda je, že mi připadá těžší jen asi na třech místech - hned na začátku, potom jedno vypouklé bříško, kde to chce trochu zabrat, abych se nad něj dostala a pak na konci, protože všechny pískovcové skály jsou nahoře ohlazené, a tak tam nejsou žádné chyty a musím vylézt po kolenou, Jirka tomu říká "vysoký bazén" - je to jako vyhoupnout se z bazénu na jeho okraj.

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Dívčí - západní hrana

Sedět nahoře a kochat se výhledy je krásné, i když trochu bojuji se strachem. Nakonec se však odvážím přejít a vylézt i na vyšší část nad slaňovacím kruhem (jištěná na něm lodním uzlem) a zapsat se do knihy i pózovat pro fotky. Za mnou je na fotce č. 3 vidět skála Brána, kam pak také polezeme, skála s vlaječkou se jmenuje Maják a také tam vykukuje kousek hradu Valdštejn.

cestynedalekorajce.net
Obr. 2 Zapisuji se do knihy

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 Po dolezení, za mnou Brána, Maják a Valdštejn

cestynedalekorajce.net
Obr. 4 Slanění z druhé strany

Druhá skála, na kterou vylezeme, se jmenuje Brána, lezeme Schuckovou cestou, obtížnost V. Opět je pro mě nejtěžší začátek - hladká spára bez stupů, nakonec to vyřeším tak, že zaklíním nohu dovnitř spáry o její strany a vytáhnu se asi i hodně rukama, pak následuje hezké jednoduché traverzování a záhy jsme u kruhu, odkud začíná druhá délka (asi by se to dalo lézt i celé najednou). Při jištění se docela bojím, mám k tomu hned několik důvodů - nelíbí se mi, kde sedím, je to malá ploška, z jedné strany je skála, kam se pak leze dál, ze tří stran volný prostor, ze kterého mě jímá závrať. Čelem sedím k skloněné části, která ve mě evokuje představu, že pomalu sjíždím po zadku a co nevidět spadnu a zůstanu pověšená za sedák (jsem jištěná odsedkou ke kruhu). Jirka se moc neozývá a to ve mně vzbouzí představy, že je to velmi těžký úsek a neví, kudy ho lézt a jak (není tomu tak, pak vysvětluje, že se snažil to udělat co nejlehčí pro mě a hodně a dobře to zajistit smycemi). Navíc mě trápí, že vůbec nevidím, kam si potom mám šlápnout, až budu chtít začít lézt... Nakonec to vyřeším tak, že se pevně chytnu velkých hodin a kouknu se za roh, kde je nejbližší stup, tam už pak nějaký najdu.

cestynedalekorajce.net
Obr. 5 Brána - Schuckova cesta

cestynedalekorajce.net
Obr. 6 Téměř na "standu", ještě se směju, protože bát se začnu až tam

Potom následují hezké jednoduché kroky s velkými stupy i chyty, cestou sbírám "kinderkopfy" a smyce, až konečně uvidím i Jirku a ujišťuji se, že už je na úplném vrcholku, protože mě vyděsilo, když předtím řekl, že už vidí stand - to by taky mohl znamenat, že pak ještě pokračujeme dál. Mám další problém pokračovat, protože jsem už téměř na vrchole, je skála zase hodně ohlazená, volám "drž mě pevně, tady možná spadnu", Jirka mi radí, že mám jít možná víc vlevo, ale mě se líbí pravá část, protože stojím na širší římse. Po chvíli hledání možností, jak se dostat nohama výš, aniž bych se měla čeho chytit, uznám, že tahle to nepůjde a přecházím víc doleva, kde se dá nohama nastoupat v několika menších krocích a pro ruce najdu několik sice malých, ale drsných chytů, na kterých se udržím.

cestynedalekorajce.net
Obr. 7 Váhám, kudy kam, odpočívám a nechávám se fotit

cestynedalekorajce.net
Obr. 8 Na vrcholku - p
ohled směrem ke skalní bráně, podle které je skalní masiv pojmenován, ale z tohoto úhlu pohledu není vidět díra ve skále. Uprostřed fotky, napůl schovaná za borovicí je skála Dívčí, kde jsme byli předtím.

Když jsme nahoře konečně oba, máme radost, zapíšeme se do knihy, ale moc se tam nechci zdržovat, čeká nás totiž ještě jedna těžká věc, kvůli které se doslova třesu strachy a kterou chci mít za sebou, a to je přeskok na vedlejší skálu ke slaňáku. Jirka je trochu zklamaný, že si tady neposedíme, nekocháme se, ale chápe moje důvody a možná i on z toho má trochu strach a chce to mít brzy za sebou. Odhodlávám se ke skoku, který odsun ale přece jen vypadá trochu lépe, než v mých představách, když jsem o něm dole pod skalou poprvé slyšela. Vyfotím si to místo a jdu na to - postavit se na okraj a hop a natáhnout se hodně dopředu a už sem tam. Jirka mě chválí, jak to byl pěkný odvážný skok, on se tam natáhne nejdřív oběma rukama a pak tu škvíru překročí. Já jsem ji taky zkoušela nejdřív překročit, ale bylo to daleko a nedařilo se mi to.

cestynedalekorajce.net
Obr. 9 Před přeskokem

cestynedalekorajce.net
Obr. 10 Po přeskoku

Slanění i další program už je čistě jen zábava beze strachu. Vyjdeme si ještě na jednu vyhlídku, tentokrát už bez lezení, zato s taškou plnou potravin a dáváme si honosnou večeři při západu slunce. Pak se ještě projdeme ke skále Kapelník a se setměním jedeme do Liberce.

cestynedalekorajce.net
Obr. 11 Pohled směrem k Valdštejnu

cestynedalekorajce.net
Obr. 12 Pohled na Bránu a Dívčí


Comments