Alpiňácké výběrko

24.3.2019

Někdy během února jsem zkusila vyplnit dotazník na stránkách cestovky Alpina a přihlásit se tak jako zájemce o to, stát se jejich průvodkyní. Potom jsem absolvovala telefonický pohovor a na jeho základě byla pozvána do Brna na osobní výběrové řízení, to probíhalo v neděli skoro celý den: od 9 h do 17 h.

Přijela jsem s dostatečným předstihem a hned v Králově Poli jsem potkala jednu z účastnic, zeptala se mě, jestli taky jdu na Alpinu a pak vysvětlila, že to poznala podle sportovního oblečení a batůžku.Strávily jsme spolu zbývající čas, podívaly jsme se k budově, kde má Alpina kanceláře (v Kotlářské ulici) a pak čekaly na místě srazu v Lužánkách. Kolem půl deváté začali přicházet další uchazeči, při seznamování jsem si zapamatovala první čtyři jména, pak už začalo být najednou kolem moc lidí a stejně by mi zapamatované údaje byli k ničemu, protože jsme byli náhodně rozděleni do čtyř skupin, které se pak už nepotkaly. Měli jsme předem přichystané jmenovky (já teda jen velmi provizorní ručně psanou na papíře, zastrčenou za leme čepice, protože magnetickou profi jmenovku z práce jsem samozřejmě zapomněla v práci) a na ně jsme dostali barevnou nálepku a podle barev se řadili k sobě.

Každá ze čtyř skupin vyrazila na jiné ze čtyř stanovišť, postupně všichni navštívíme všechna stanoviště. Naším prvním úkolem bylo dostat se na zadané souřadnice (kanceláře Alpiny) a cestou se seznámit, zjistit o sobě jméno, nejzajímavější cestovatelský zážitek a přiřadit si nějaký přívlastek, což spolu většinou souvisí, přívlastky vytváříme podle toho, kam kdo cestoval, případně co jiného nám o sobě prozradil, snažíme se pak tedy zapamatovat spojení jako "táborová Radka" nebo "indická Sára".

V kanceláři nás čeká několik úkolů:
 - klasický krátký pohovor s otázkami typu "jaká je tvá motivace, proč chceš dělat průvodce", "proč si myslíš, že bys byl dobrým průvodcem", "myslíš si, že zvládáš krizové situace, uveď příklad"
 - společné rozebrání domácího úkolu, kdy jsme měli poradit klientovi, co sebou, kolik si vzít vody a jaké boty, naplánovat trasu na deštivý den, kdy odpoledne má být bouřka a vyřešit situaci v kempu, kde nebude tři dny téct voda
 - vymyslet řešení nepříjemných situací - klient šel vlastní trasu a nepřišel včas k autobusu a nebere telefon... nebo klienti se zpozdili s příjezdem do Brna na začátku zájezdu, čekat na ně nebo ne a jak dlouho? nebo klient má zlomenou nohu, do civilizace je to daleko...
 - vyplnit Thomas-Kilmannův test řešení konfliktů, kde člověk ukáže, jaký obvykle zaujímá postoj - prosazuje svoje stanovisko, vyhýbá se problému, hledá kompromis, spolupracuje nebo se přizpůsobuje (viz třeba zde: https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=47816)

Pak se přesouváme na další stanoviště. Při každém přesunu se dva z nás stávají průvodci a mají za úkol zjistit, kam se má jít a jak se tam dostat, dostat tam celou skupinku bezpečně a včas. V kanceláři nás trochu zdrželi, takže se dostáváme do časového presu, bohužel jsem si zvolila nešikovně zrovna tuhle část cesty, abych byla průvodkyně a pak jsem nadiktovala souřadnice k vyhledání někomu jinému, kdo stihl dřív vytáhnout telefon, místo abych si je vyhledala sama, takže cestou moc netuším, kudy máme jít (a druhý průvodce je na tom stejně), naštěstí to nikomu ze skupiny nevadí, cestovce to na mě neprásknou, samozřejmě stačí, když má souřadnice někdo jiný a včas řekne, kdy máme vystoupit z autobusu. Tady se také hodí, že aspoň někteří Brno trochu znají a vědí, kde přestoupit na jaký autobus. Já tentokrát netuším, míříme do části Brna, kde to neznám (asi Horní Heršpice).

Cestou plníme první fotoúkol - najít stanoviště autobusů Alpina na Zvonařce a vyfotit se u reklamy tak, jak tam jsou lidi na fotce:

cestynedalekorajce.net
Obr. 1 Na Zvonařce

Přicházíme k zamčené bráně a řešíme, co dál, naše zpoždění se zvyšuje a začínáme z toho být trochu nervózní. Zavoláme organizátorům, ti přislíbí zavolat na stanoviště a po chvíli se nám brána otevírá. Čekají nás tady tři úkoly:
- práce s mapou, kde máme přijít na to, kolik výškových metrů od sebe dělí vrstevnice, jakou trasu bychom doporučili cyklistům, jestli je na cestě na jednu horu možnost dobrat vodu a jak dlouho bude trvat výstup, kolik má kilometrů a jaké převýšení, kolik centimetrů na mapě je kilometr a dále pár obecných otázek ohledně map - co je to vrstevnice, jak jsou obyčejně turistické mapy orientovány a jakou barvou se značí lesy...
- modelová situace - trojice průvodců (ferratistický, turistický a cyklo) se musí dohodnout na náhradním programu a přednést to klientům v autobuse, přičemž jsou tři varianty a každá je výhodná jen pro jednu skupinu ze zájezdu
- zkontrolování vybavení polní kuchyně (naběračky, vařečky, nože...) za patnáct minut, což vychází jen tak tak

Pak nás čeká další přesun, během něhož nám dva zvolení průvodci mají říct nějaké informace k dvěma raritám Brna - orloji a soše Jošta a máme se tam vyfotit na důkaz, že jsme tam byli.

cestynedalekorajce.net
Obr. 2 U orloje

cestynedalekorajce.net
Obr. 3 U Jošta

Přicházíme do cestovatelského klubu, kde hrajeme hru se zájezdy, každý z nás je garantem jednoho zájezdu a máme 12 rovnocenných měsíců na to, abychom vypravili svůj zájezd co nejvíc krát. Každý měsíc mohou jet tři zájezdy. Pokud se nedohodneme v limitu tří minut, nepojede žádný zájezd. Dostáváme body (fiktivní peníze) za každý zájezd podle toho, kolik lidí ho jelo a za "své" zájezdy ještě body navíc. Takže sice je naším cílem protlačit svůj zájezd co nejvíc, ale hlavně aby se uskutečnili jakékoli tři a nejlépe ty, o které je ten měsíc nejvíc zájem. Vzadu na svých kartičkách máme každý měsíc nějakou informaci, někdy se váže k našemu zájezdy někdy k jinému (třeba " tento měsíc bude zájem o cyklozájezdy"). Dostali jsme pokyn, že si tyto informace nemáme předčítat, jenže pak to někdo z nás udělal a nikdo nás nezarazil, proto jsme se víceméně všichni nechali strhnout a říkáme si tyto informace, proto pak dosahujeme dobrých výsledků a také rychlé shody, ale lidi z cestovky, kteří nás celou dobu pozorují a hodnotí tímto také zjistí nemilou věc - že nedodržujeme stanovená pravidla. Doufám tedy jen, že jsem nebyla první, kdo to porušil a možná jsem až do konce hry zkoušela sdělit danou informaci tak, abych ji nepřečetla, ale jen naznačila. A kdoví, co všechno se o nás vlastně během té doby dozvěděli a co si tam tak horlivě zapisovali?

Naše cesta končí tam, kde jsme začínali - v Lužánkách. Čeká nás opět krátká modelová situace - klienti chtějí při zájezdu v Dolomitech změnu programu, protože celý týden prší, chtějí jet do Benátek, což jako průvodce zamítám, je to daleko a stálo by to moc peněz, navrhuji náhradní program v Cortině a nebo možnost půjčit si auto na vlastní náklady a jet tam sami mimo program a zodpovědnost Alpiny. Potom hraji klienta já a požaduji dvojlůžkový pokoj, když mě dali do čtyřlůžkového s někým cizím. A máme skoro hotovo, teď už si budeme jen hrát - poslední úkol je bavit klienty a vymyslet nějakou hru, zahrajeme si jich hned několik, jedna slečna vytáhne Černé historky, jiná přijde s nápadem na živé obrazy, pak hrajeme hru s našimi křestními jmény a přídavnými jmény, která mají začínat na stejné písmeno (např. radostná Radka, milá Marie a malá Míša) a nejvíc legrace si užijeme s hrou Zeptej se koně, při které se během zahřejeme a máme radost ze správně zodpovězených vědomostních otázek.

Nakonec napíšeme na papír jména těch, se kterými bychom rádi na zájezdech spolupracovali a případně také jméno někoho, koho bychom za průvodce nechtěli (anonymně samozřejmě). Nenapsala jsem sice nikoho, koho bych nechtěla, ale zpětně mi dochází, že by to mohl být i zkušený sebevědomý průvodce, který se mi zdál ze začátku jako nejvhodnější kandidát, postupem času mi ale začíná vadit, jak o všem rozhoduje a do všeho se míchá a ostatním dává jen málo prostoru. Přijetí mezi průvodce Alpiny tak možná nemá jisté vůbec nikdo z nás. Odcházím s pocitem, že ať to dopadne jakkoli, byl to dnes rozhodně dobře strávený čas a stálo to za to.
Comments